Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

4. Díl- Kentaur na ženění

14. Pohled Emily

17. března 2013 v 15:43 | Lucy
Přemýšlela jsem dlouho, co dám Dianě a Johnovi jako svatební dar. Chtěla jsem, aby to bylo něco lepšího než to, co jim dá Berry nebo Matt. to znamená žádné lístky do Berry baru, ani fotbalový míč. Michelle, která se včera vrátila do zámku a nebyla schopna říct mi, kde byla, plánuje dát každému láhev s vínem, což mi taky nepřijde moc originální. Dál bych měla nechat zabalit tu obrovskou zlatou harfu pro Poly a novou křišťálovou kouli pro Chrise. Začíná mě deprimovat, že se kolem všichni berou a já mám pouze totální guláš v hlavě. S Mattem čekám dítě. S Liamem jsem zasnoubená. A toho prince na bílém koni, kterého si mám vzít, vážně nechci. Naštěstí komoří souhlasil, že tohle budeme řešit až se to miminko narodí.
Napadlo mě dát Dianě a Johnovi nějaký zámek. Diana mockrát říkala, že jí je trapné neustále mi narušovat život tím, že zde bydlí se mnou. Mě to přijde jako hloupost, jsem moc ráda, že jí tu mám, ale na druhou stranu, ty pohledy, kterými likviduje Liama, mě začínají lézt na nervy. Jenže teď, když Liam odešel bez rozloučení, začínám si říkat, že její nenávist k němu je poměrně oprávněná. Zaprvé, jsem jeho zaměstnavatel, a vážně nevím, za co ho platím, když se jen tak sebere a uteče a zadruhé, se o svou lásku neskutečně bojím. Co s ním asi je? To nemůže dát vědět? Už je to skoro týden, co mi zanechal ten krátký dopis a zmizel bůhvíkam…
Jedna z mála pozitivních věcí je, že komoří si plně uvědomuje, že nosím v břiše následníka trůnu, takže mám teď strašně moc volného času. Vlastně už nic nedělám, pouze schvaluju, nebo zamítám. Navíc nemusím jezdit na různé večírky, protože rozhlásil, že jsem po bitvě raněna a musím odpočívat. Jinými slovy mě izoloval od světa, aby si nikdo nevšimnul mého narústajícího břicha. Takže mám moře času na prohledávání prázdných zámečků a luxusních domů. Pro ty dva se bude hodit něco v lese, ale ne moc daleko od města. Napadlo mě, že bych jim mohla najít něco v Caromenu, městečku kde jsme všichni vyrůstali a navštěvovali základní školu. Jenže tam žádný velký dům není. Ale na druhou stranu, Caromen je patnáct minut od bran Ekvaliusu, takže bychom to k sobě neměli až tak daleko. Mohla bych tam nechat něco vybudovat.
Jak jsem tak listovala papíry s pozemky, narazila jsem na něco úžasného. Malý zámeček, stojící v lese, na kraji západní Ekválie, s velkou zahradou. Byl tam i obrázek, na kterém byli jasně vidět keře s růžemi. Tam by to Diana milovala! A John? Tomu by jistě padla do oka velká kuchyň a široké dřevěné schodiště. Kdybyste ho slyšeli, jak pořád nadává na ty úzké naleštěné schody, po kterých mu kloužou kopyta! Celý zámeček, nebo spíše velký dům působil velkolepě zvenčí a útulně uvnitř. Prostě dokonalost sama. Škoda jen, že byl poměrně daleko od zámku. I tak mi to nedalo a podívala jsem se, kdo ten dům vlastní. Udělalo mi radost, že pod odstěhování posledních majitelů získalo celý pozemek království Ekvalijské. Jinými slovy já. Nadšeně jsem si promnula ruce. Možná bych měla zjistit, co všechno je moje, mohla bych to v případě krize prodat.
"Daisy?" zavolala jsem na svou služebnou, která právě roztahovala závěsy u oken.
"Ano, jasnosti?" přiklusala ke mně.
"Prosím, buď tak laskavá a najdi mi více spisů o tomhle zámečku. Seznam bývalých majitelů a podobné věci," podala jsem jí papíry.
"Jak si přejete jasnosti. Ještě něco?" zeptala se.
"Ne, děkuji. Půjdu se asi na chvilku projít do zahrady," usmála jsem se na ni. Byla to hodná dívka. Přijali jsme ji hned po bitvě, protože při ní přišla o otce, který živil ji i její nemocnou matku. Hodně žen přišlo v posledním týdnu žádat o práci, protože přišli o manžely, bratry, otce či syny a neměli peníze na uživení rodiny. I když v bitvách bojují i ženy, úmrtnost mužů je daleko větší, jelikož ženy jsem mnohem častěji lučištnice a tak nejsou tolik ohroženy.
Vyběhla jsem z knihovny rovnou do zahrady. Byl krásný horký den a já na sobě měla zase po dlouhé době volné šaty. Žádný korzet, žádné těsné šněrování. Jediné co mi dělalo štíhlou postavu, jak se na královnu sluší, byl jednoduchý pásek. Chvilku jsem šla pomalu po části zahrady, kde se to hemžilo služebnými a řemeslníky, ale jen co jsem se dostala do míst, kam nikdo nechodí, tedy kromě Diany, která to zde přímo zbožňuje, rozběhla jsem se, jak nejrychleji jsem mohla. Byl to příjemný pocit cítit lehký vánek, který mi ničil účes. Jenže něco mi přeci jenom překáželo. Rozhlédla jsem se, jestli nejde někdo kolem. Bylo to celkem zbytečné, ale musela jsem. Byl by totiž velký problém, kdyby někdo viděl, co se chystám udělat.
Sundala jsem si boty. Ano, možná se vám to nezdá jako moc velký odvaz, ale tohle bylo něco tak neskutečně troufalého. Něco, na co bych jako královna neměla ani pomyslet, natož to udělat. Připadala jsem si jako neskutečná rebelka, když jsem si rozpustila vlasy a běžela k jezírku. První co mě napadlo, bylo skočit dovnitř, ale pak jsem si řekla, že to by bylo až moc. Místo toho jsem si lehla do trávy a byla neskutečně šťastná, že momentálně teď nemusím dodržovat dvorní etiketu.
"Takhle jsem tě už dlouho neviděl!" zaslechla jsem za sebou známý hlas.
"Matte!" vykřikla jsem, aniž bych se přesvědčila, jestli je to on.
"Takhle vypadáš mnohem líp, než sešněrovaná v pase a s milióny líčidel na obličeji," zasmál se a sednul si vedle mě.
"Děkuju," pokusila jsem se usmát.
"Za málo, vážně ti to sluší," mrknul na mě.
"Jsi lhář," strčila jsem do něj se smíchem.
"Říkej si co chceš, ale já mluvím pravdu," pokrčil rameny.
"Co děláš tady?" zeptala jsem se.
"Jenom jsem pomáhal Johnovi s plánováním svatby, neboj se, dnes večer se vracím k sobě," ujistil mě.
"Tak jsem to nemyslela, nechci tě vyhazovat, po tom, co jsi pro mě udělal. Zachránit si mi život!"
"Zas tolik jsem toho neudělal, zachránil tě Liam," bylo zřetelné, jak to jméno vyslovuje značně znechuceně.
"Byl jsi tam se mnou a držel mě za ruku," sklopila jsem zrak.
"Ale no tak! Měla jsi v sobě tolik oblbovacích látek, že si nemůžeš nic pamatovat! Ale jo, držel," začervenal se.
"Tohle si pamatuju," polkla jsem.
"To je… zajímavý. Tak mě napadá, kde je ten tvůj super borec?" zeptal se.
"Můj super borec si asi běhá po lesích," povzdechla jsem si.
"Takže to znamená, že tvůj super borec tu není?" zamrkal.
"Vlastně ne."
"Takže když se tě dotknu, nepřiběhne sem a nesežere mě?" vtipkoval.
"Když se mě teď dotkneš, tak tě sežeru já!" smála jsem se.
"Opravdu? Budu sežrán královnou, taková pocta!" smál se semnou.
"Víš co? Radši tě jíst nebudu," zavrtěla jsem hlavou.
"Proč ne? Copak nejsem k sežrání?" divil se.
"Máš moc tuhý maso," ukázala jsem na jeho svalnatou ruku.
"Posiloval jsem," pochlubil se.
"Jo, všimla jsem si," usmála jsem se.
"A to vidíš pouze ruce! Jestli chceš, ukážu ti i hrudník!"
"Není třeba!" zarazila jsem ho se smíchem. Nějak se mi nechtělo sbližovat se s ním víc, než bylo nutné. Na druhou stranu, to on byl otcem mého nenarozeného dítěte.
"Emily?" zeptal se náhle.
"Ano, Matte?" naklonila se k němu blíž.
"Chci se jen zeptat… ty a ten tvůj borec, Liam. Jak moc vážný je to mezi vámi dvěma?" kousnul se do rtu.
Na chvilku jsem zaváhala. Mám mu říct pravdu? Jenže, co je vlastně pravda? Kdybych se tak v sobě vyznala! Někdy je lepší milosrdná lež.
"Jsme přátelé, co spolu trochu flirtují. Nic vážného," mávla jsem rukou.
"Fakticky?" pochyboval Matt. Však taky k tomu měl vážný důvod. Já bych byla taky na pochybách.
"Co ti řekl?" polkla jsem. Prosím, jen ať mu neřekl o tom zasnoubení!
"Když jsem odjížděl, abych řekl všem, že jsi v pořádku, začal mi popisovat, co se chystá udělat," naznačil. Myslím, že jsem v tu chvíli totálně zrudla.
"To je vůl," pokusila jsem se zasmát, ale znělo to asi moc falešně, takže i Matt pochopil, že se přetvařuju.
"Emily, prosím, nelži mi. Jenom mi řekni, jestli s ním něco máš. Něco víc, než jen přátelství," vzal mě za ruku.
"Nejsem povinna se zpovídat!" ucukla jsem.
"Sakra, ty to nechápeš! On není ten, za koho se vydává! I John poznal, že to není žádný obyčejný doktor! Nechutně si zahrává s tvými city," chytnul mě pevně za ramena.
"Lžeš! Kdo to teda je, když ne obyčejný doktor?" z očí mi tekly slzy.
"Všechno tomu nasvědčuje! On to jenom hraje! Emily, copak sis ničeho nevšimla? Najednou sem přijde a pár dní potom Diana málem umře, záhadně se na zámku objevují velcí psi. Proč si myslíš, že nosí věčně ty rukavice, jako by se bál, dotknout se něčeho, co zde máme? Jak to, že má u sebe spoustu lektvarů?" zarýval se mi nehty do kůže. Najednou mi prolétla hlavou strašná myšlenka. Vzpomněla jsem si na svůj sen a div neupadla do mdlob.
"Došlo ti to, viď? Já vím, že je to kruté, když je tvůj milenec zvonková víla, ale…"
"Zvonková víla?" vyhrkla jsem.
"Jistě, jak jinak? Víš, jak dokážou zvonkové víly zabíjet? Poleptal Dianě ruku jedem a svými miniaturními křidélky do ní vyryl ten nápis. Ty lektvary má, aby všechny zmátl, že je trakér, ale není a já to poznal! Navíc dokáže když září měsíc poručit nějakému zvířeti, aby se teleportovalo na zámek a páchalo škody. Ten zvonkovej vílák!" zavrčel.
"Matte, ty jsi vážně úplně blbej," položila jsem mu lítostivě ruku na rameno.
"Já vím, Emily, já vím. Ale máme jeden druhého," usmál se.
"Úplně blbej!" rozbrečela jsem se a běžela do svého pokoje. Ani jsem se nestarala, jestli mě někdo vidí, jak tam letím bosa.
Strhla jsem z nočního stolku všechny přebytečné papíry a zadívala se na obrázek, který jsem nakreslila dva dny před mou korunovací. Muž v kápi, s pohárem v ruce. Měsíc v úplňku. Je to již tak dávno, vlastně skoro půl roku. Šest krátkých měsíců. Tak dlouho jsem královnou. A tak dlouho vím, kdo zabil Madison! Pevně jsem stiskla tenký papír a doufala, že se už konečně probudím. Tohle byla nejhorší noční můra ze všech...
"Přísahám, že vás pomstím!" pokřižovala jsem se.
"To neříkej, Lili, jen já vím, jaká bude tvá budoucnost. Věříš na osud?" zeptala se mě.
"Ano jasnosti, a v mém osudu se jistě nachází část, kdy zabiju vašeho vraha," polkla jsem. Bála jsem se sama sebe. Svých slov. Ale rozhodla jsem se už v tu chvíli, kdy jsem zjistila, že Madison, nezemřela přirozeně.
"Jednou budeš svých slov litovat. Ale dám ti radu - nikdo nemusí být takový, jak se zdá a pro lásku je člověk schopen udělat cokoliv, rozumíš cokoliv. Lhát, podvádět, ale i vraždit," podívala se na mě tajemně.
"Budu si to pamatovat, jasnosti," sklonila jsem hlavu...
Vodopády slz co mi tekly po tvářích, div nerozmáčely ten strašný papír při vzpomínce na mou proměnu.
"Měla jsi pravdu, už lituju," podívala jsem se vzhůru. Teď se mi hlavou honila jen jedna věc. Je můj snoubenec vrah?


PS. Obrázek vytvořila: Penelope Olivier-http://penelopeo.blog.cz/(určitě se tam mrkni:D)

13. Pohled Gabriela

15. března 2013 v 15:23 | Lucy
Od té doby, co sloužím své temné královně, mě trápí zlý sen.
Děvčátko s tmavými vlasy a zelenýma očima v dětských šatech, svírá květ růže v barvě krve. A opravdu, kapky krve padají z okvětních lístků na černou zem. Kolem leží kostry děsivé bílé kostry lidí. Náhle k dívce přichází chlapec. Má stejně tmavé vlasy jako děvčátko, jen oči ty má jiné. Oči chladného zabijáka. V ruce drží meč. Blíží se k nic netušící holčičce…
Ten chlapec, to jsem já. A ta dívka, to je můj klíč. Dostanu se ke svým vzpomínkám, když ji zabiju? Má být tento sen proroctvím? Ano, určitě. Nyní si je to jediná věc, kterou jsem si jistý. Nevím, kdo jsem. Nevím, kde jsem. Nevím, proč tu jsem. Jediné co vím, že musím sloužit královně, protože ona je nyní má jediná neděje. Bojím se však, že se mnou není spokojená tak, jako s ostatními muži.
"Konečně jsem tě našla," zaslechl jsem za sebou sametový hlas.
"Jasnosti," poklonil jsem se.
"Už vím, kdo jsi, a proč na tebe mé kouzlo fungovalo tak špatně," usmála se.
"Proč?" zeptal jsem se troufale.
"Tobě už jednou někdo vzpomínky vzal," zatleskala. Přikývnul jsem.
"To ovšem dokazuje, že jsi výjimečný. Myslím, že tě budu pověřovat zajímavějšími úkoly, než je tahání dříví," pohladila mě po tváři.
"Děkuji," poklonil jsem se znova.
"Máš krásný meč," dotkla se mé jediné osobní věci. Rychle jsem se po něm natáhnul. Možná až moc rychle. Vyděsil jsem ji a ona ucukla.
"Omlouvám se," řekl jsem, ale ruku z meče nesundal.
"Umíš s tím alespoň zacházet?" ohrnula nos.
"Jako nikdo," pousmál jsem se.
"To vyzkoušíme… teď se běž umýt a učesat, zítra tě čeká nová práce," odešla se vztyčenou hlavou. Nová práce… to by mohla být příležitost, jak zabít můj klíč.

12. Pohled Liama

26. února 2013 v 21:12 | Lucy
"Drahoušku Liame, když se budeš pořád zlobit, moc daleko se nedostaneme," usmívala se na mě sladce ta zmije. Válela se na drahocenné pohovce a nechala se krmit hroznovým vínem od muže, kterému jsem věřil ze všech nejvíce. Musela ho nějak otrávit, tohle nebyl Damien, kterého jsem znával.
"Caroline, já se nemíním dohodnout!" vztekal jsem se.
"Něco jsi vynechal pejsánku," zamrkala.
"Já vám tak říkat nebudu! Takto budu oslovovat pouze svou Emily!" zavrčel jsem.
"Jistě, to přeci nevadí. Damane!" zakřičela na mého bývalého přítele.
"Ano, má paní," přikývnul.
"Zabij tu Amandu, psík nechce spolupracovat," usmála se.
"Tohle není vyjednávání, ale vydírání!" protestoval jsem.
"Něco jsi vynechal pejsánku," zasmála se.
"Jsem ochoten vás oslovovat lady," protočil jsem oči.
"Jakže?" stále se usmívala.
"Královno," povzdechnul jsem si.
"Hodný pejsek, dostaneš piškotek!" zatleskala. Ta ženská je vážně pitomá!
"Takže, možná bychom se měli domluvit, abyste nechala mou smečku na pokoji…královno," navrhnul jsem.
"Jenže mně se nechce," převalila se na bok a začala kousat jablko, které jí Damien držel přímo před nosem. Ona je úplně pitomá!
"Takže mi nezbývá nic jiného než to říct Emily," rozhodl jsem se jí také vydírat.
"Aha, a jakpak jí vysvětlíš, že tohle všechno víš? Nebo už jsi jí řekl, že jsi zlobivý pes, co zabil Madison?" nedala se.
"Ona to pochopí," řekl jsem jistě. Ve skutečnosti jsem si tím moc jistý nebyl.
"A co jí řekneš? Promiň Emily, zabil jsem tvou pratetu, protože jsem si přečetl v takový kouzelný knížce, že když to udělám, tak se vezmeme a budeme mít spolu kupu malých, chlupatých dětiček?" zasmála se. Dobře, tohle by asi nebyl úplně nejlepší nápad.
"Caroline, domluvíme se na jedné věci. Ani jeden z nás neřekne nic Emily," navrhnul jsem.
"Ehm, ehm," odkašlala si.
"Královno!" protočil jsem oči.
"Souhlasím," přikývla.
"A pak další věc. Přestanete ovládat Damiena a to okamžitě!" probodával jsem jí očima.
"Klidně, stejně mě už nebaví. Radši si najdu někoho mezi pány jménem Nikdo," mnula si ruce. Pak se otočila na Damiena a chytla ho pevně za paži.
"Má paní, co to děláte?" zeptal se Damien. Caroline mu strhla jediným pohybem rukáv u košile. Teprve teď jsem si všimnul, že má v ruce zaražený jakýsi malý bodec. Muselo to asi hodně bolet, vypadalo to, že je zasazen hodně hluboko. Caroline mu ho prudkým pohybem vytrhla z paže. Damien vykřiknul a svalil se na zem. Trhnul jsem sebou.
"Neboj hafíku , žije," mávla rukou Caroline.
"Co to je?" vyhrknul jsem.
"Dárek od najád z dračího jezera. Hnedka jsme se spřátelily, já jim darovala tři Nikdo a ony tuhle věcičku. Zabodneš to někomu do ramene a on ti bude naprosto věrně sloužit. Není to skvělé?" usmála se. Skvělé… takže už vím, že si mám dávat pozor na ramena.
"Představ si, že mi všechny slíbili, že jim nebude vadit, když jim tam naženu pár nepřátel! Tohle řekli i nějaké Dryády, takže tě chci jenom upozornit, že i les je se mnou," přetočila se znovu. Zasmál jsem se.
"Řekla jsem něco vtipného?" obořila se na mě Caroline.
"Ano, je celkem vtipné, jak říkáte, že les je s vámi. Viděla jste někdy hraběnku Flower, nebo vévodkyni Dianu? Les je na jejich straně, na straně Emily," smál jsem se. Caroline se děsivě usmála.
"Představ si, že jsem je už někdy viděla. Hloupoučkou Flower a Dianu, co nemá jiné jméno. Smutné, velmi. Jenže já to její jméno znám, a nemysli si, že nevím, proč se ho zřekla," lákala mě. Chtělo se mi hrozně moc znát odpověď na tuto hloupou otázku. Zajímalo mě to pouze z čisté zvědavosti. Lady Diana, krásná a velmi nebezpečná elfka. To ona mě dovedla na zámek. Když jsme se poprvé setkali, bylo jasné, že jsem jí sympatický. I mě byla sympatická. Tedy dokud se jí nestala ta hrozná věc. Dokud jí nenapadl kronikář. Řekla všem, dokonce i Emily, že si nic nepamatuje, ale jsem si téměř jist, že lhala. Pamatuje si každý detail každou maličkost. Kronikář jí něco ukázal, něco co si spojila (a taky že správně spojila) se mnou. Od té doby se bojím, že jí někdy potkám v temné uličce a ona vytáhne svůj naleštěný meč…
Diana je neskutečně tajemná žena. Mezi měšťany je celkem oblíbená, díky svým šermířským schopnostem a okouzlujícímu vzhledu. Nikdo o ní nic neví, nikdo nezná její minulost. K té minulosti patří i hádankami opředené, její jméno. Mé jméno je Liam Christopher Howel. Tři jména. Jedno, co mi dala matka, druhé je po mém otci a to třetí se dědí z mužského pokolení na pokolení. Dianino jméno je Diana. Konec. Žádné další pokračování. Ale proč? Proč se zřekla svého starého jména? Co tak převratného se stalo v její minulosti, že se jí zřekla?
"Proč?" zeptal jsem se s touhou v očích. Natěšený jako malé dítě jsem sledoval její rty a čekal, až se otevřou a ona mi to řekne.
"Psíku, ale já ti to nesmím říci! Zradila bych svou výbornou kamarádku Dianku, moje zlatíčko! A co by na to řekla moje nej-nej-nejlepší kamarádka Emily? To nemůžu svým holčičkám udělat!" nasadila svůj typický přeslazený výraz.
"Samozřejmě. Vaše kamarádky. Hlavně že se těšíte, až budou spát pod zemí," ohrnul jsem nos.
"Ano, přesně tyto kamarádky," usmála se.
"Caroline, moc daleko jsme se neposunuli. Co se domluvit, že necháte mou smečku, vrátíte nám naše věci a mi na oplátku nikde nic neřekneme," navrhnul jsem.
"Ale no tak! Doopravdy si myslíš, že vám nechám udělat svačinku, zamávám vám a pošlu vás domů?"
"Vlastně ano. Nezapomínejte, co všechno víme! Jsem tu pár hodin a už se mi doneslo, kdo rozpoutal celou válku s Nortlandem," ušklíbnul jsem se.
"No a co? Války jsou moc fajn. Díky té hloupé bitvě jsem získala několik tisíc mužů, kteří pracují bez přestávky a nemusím je ani moc krmit. Za těch pár dní moje katakomby vzrostli o několik desítek kilometrů a nerazili jsme na čtyři nové, dosud neobjevené tunely! Taky mám dostatek vyslanců, abych se spojila s těmi malými skupinkami zla a přitáhla je na svou stranu!" spokojeně se převalovala po pohovce.
"Výborně, řekla jste mi nějaká čísla, ale dál jsme se neposunuli!" vztekal jsem se.
"Dobře, tak uděláme dohodu. Spakujte se, odjeďte pryč, a nevracejte se. Jste volní!" usmála se.
"V čem je háček?" podezíral jsem jí.
"Vaše knížka a amulety zůstávají se mnou," vstala a chystala se odejít.
"To nemohu dopustit!" vyhrknul jsem.
"Jsi hloupý! Nabízím ti volnost, a ty ji odmítáš?!" vykřikla.
"Nechte nás žít Caroline a já přísahám, že má smečka nikdy nepůjde proti vám. V žádné bitvě. Podepíši klidně nějakou přísahu svou vlastní krví, ale dejte nám naše věci!" zažadonil jsem, až mi to bylo ponižující.
"Tou smečkou myslíš i sebe?" podívala se na mě.
"Ano," přikývnul jsem.
"Půjdeš proti Emily?" vyhrkla.
"Ano," polknul jsem.
"Ty...jsi její milenec a půjdeš proti ní?" zatvářila se zaraženě.
"Ano," ušklíbnul jsem se.
"Půjdeš proti někomu, koho miluješ?" otřásla se. Nečekal jsem, že jí to tak vezme. Před chvílí měla výraz plný pohrdání, ale najednou proti mně stála s vytřeštěnýma očima.
"Ano, královno," lehce jsem se uklonil. Caroline se zasmála.
"Jsi horší, než jsem si myslela, Liame. Souhlasím s tvými podmínkami. Vrátím vám vaše věci a nechám vás. Ale nemysli si, že se jen tak vzdám padesáti služebníků!" její postoj ke mně se zcela změnil.
"To si nemyslím," povzdechnul jsem si.
"Budu vám zadávat úkoly, které můžete plnit na svobodě. Máte na ně dostatek času, ale když zjistím, že je neplníte, přestanu být tak milosrdná a vrátíme vše do původního stavu," pohrozila mi.
Milosrdná? To myslí jako vážně?
"Jak si přejete," přikývnul jsem.
"Výborně, nechám připravit smlouvu, a stáhnu své lidi z vašeho města," pousmála se.
"Dobrá, jsem rád, že jsme se dohodli," řekl jsem po pravdě. Nečekal jsem, že se jen tak lehce vzdá. Je trochu hloupá.
"Já též… mám pro vás první úkol Liame," zadívala se mi do očí.
"Jaký?" zeptal jsem se. V tu chvíli jsem si myslel, že to bude nějaká prkotina, ale když to vyslovila, ztuhla mi krev v žilách.
"Zabij Dianu!"

11. Pohed Anii

11. února 2013 v 16:11 | Lucy
Stála jsem před zrcadlem a dívala se na sebe. Přiznávám, že to bylo asi poprvé v životě, co jsem se v zrcadle opravdu pečlivě prohlížela a přemýšlela…
"Tebe jsem před zrcadlem ještě neviděl," zasmál se Luke.
"Lukasi, myslíš, že se můžu na to Em zeptat?" zeptala jsem se, aniž bych odtrhla oči od zrcadla.
"Ale no tak krásko, ty se bojíš?" zasmál se. To mě naštvalo. Rozmáchla jsem se rukou, a udeřila Luka, co stál na druhé straně pokoje energií, která ze mě vycházela.
"Já se nebojím ničeho!" vykřikla jsem.
"Promiň," zasyčel a masíroval si bolavé rameno. Uznávám, že občas neznám svou sílu.
"Nebojím se, jenom je pod mou úroveň o něco jí prosit," pohodila jsem vlasy.
"Sama ti včera řekla, že ti dá cokoliv, na co si ukážeš. Zachránila jsi Johnovi život a jí pomohla od bolesti, stejně tak jako spoustě dalších lidí!" přišel ke mně a objal mě. Odstrčila jsem ho od sebe a dál hleděla do zrcadla. Měla jsem ze sebe v posledních pár dnech divný pocit. Nikdy v životě jsem o sobě nepochybovala. Už v pěti letech jsem zvládala vše, co by měla umět správná kouzelnice. Telekineze, telepatie, léčení ran, vytváření silových polí, měla jsem svou sílu naprosto pod kontrolou. Dnes, když jsem zásluhou své kamarádky a rivalky zároveň, jednou z nejuznávanějších kouzelnic. Zásluhou Emily, která ze mě udělala hraběnku. Vždycky jsem se spoléhala jen sama na sebe a pak dovolím Emily, aby mi udělala kariéru? A teď bych za ní měla jít a žádat jí o něco, co bude stát strašně moc peněz! To přeci nemůžu…
"Anio, proč jsi na mě taková? Chodíme spolu, tak mě prosím přestaň pořád odmítat!" zlobil se Luke.
"Sakra, nemám na tebe prostě dneska náladu! Jestli sis nevšimnul, řeším tady svou, ale i tvou budoucnost, o Poly a Chrisovi nemluvně!" naštvala jsem se.
"Tak promiň, že jsem si dovolil dotknout se tě! Posledních pár měsíců jsi fakt divná!" zavrčel.
"Běž někam Luku!" zakřičela jsem.
"Hele lásko, vždyť víš, že mě můžeš říct všechno, tak ven s tím," pobídnul mě.
"Nemám co ti říct," zalhala jsem.
"Víš co, nemám chuť se hádat, jdu za Chrisem," mávnul rukou a odešel z našeho pokoje. Bylo mi do breku. Proč si ten blbec asi myslí, že si zrovna teď zařizuju budoucnost?
Nebudu ale teď brečet, nebo si na něco stěžovat. Musím se chovat jako obvykle, to znamená super jízlivě. Být zlá mám prostě v povaze. Asi půjdu za Poly, třeba mi poradí, co mám dělat.
Seběhla jsem dolů po schodech do zahrady k jezírku, protože mi bylo jasné, že tam bude. Ona vážně zbožňuje vodu. Samozřejmě jsem se trefila, byla tam, jenže ne sama.
"Čau Poly, čau kentauří nevěsto," pozdravila jsem jí a Dianu.
"Ahoj," pípla Poly a dál si prohlížela nějaký nákres.
"Čau," protočila oči Diana.
"Co řešíte?" vyrvala jsem jim papír z rukou. Byli na něm nakreslené nějaké šaty.
"Naše svatby," zasmála se Poly.
"Spíš její svatbu, já nic velkýho neplánuju," řekla Diana.
"No, super, tak to vás nebudu rušit," chystala jsem se k odchodu.
"Anio, jsi v pořádku? Nesedí mi, že bys nás jen tak nechala, aniž bys něco nezkritizovala," divila se Diana.
"Jsem v pohodě, jenom jsem se rozhodla, že zkusím pět minut nebýt na nikoho hnusná," zasmála jsem se. Asi můj falešný smích prokoukly.
"Máš nějaké problémy s Lukem?" zeptala se Polyhymnia.
"Jestli se tomu dá říkat problémy," povzdechla jsem si.
"Počkej… ty a Luke?" chytla mě za ruku Diana, abych jí nikam neutekla.
"Jo, bohužel," ohrnula jsem nos.
"To je přeci úžasný! Gratuluju ti," objala mě přátelsky Polyhymnia.
"Úžasný? To vysvětluj Lukemu! Až to zjistí, máme po vztahu!" Jak je jen možné, že ty dvě to nechápou?
"Anio, víš ty vůbec, jaký máš štěstí? Já už jsem se smířila, že mě se tohle nikdy nestane!" posmutněla Diana.
"A nemusíš se bát, Luke bude v pohodě. Chris by byl taky v pohodě," usmála se Poly.
"Jenže Luke není jako Chris, nebo John! Luke nenávidí děti!" snažila jsem se jim vysvětlit, v jak těžké jsem situaci.
"Věř mi, že Luke by tě nenechal jenom kvůli tomu, že čekáš dítě. Určitě bude rád," snažila se mě uklidnit Diana.
"Jestli chceš, zkusím promluvit s Chrisem, aby ho na to nějak připravil," mrkla na mě Poly.
"Ale já se mu to nechystám říct do té doby, než budu vědět, že jsem schopna to dítě uživit!"
Nemůžou se alespoň snažit, pochopit mě?
"Myslíš tu ško…" začala Poly.
"Pssst!" ucpala jsem jí pusu. Nechci, aby to věděla Diana, je mi totiž jasné, že by to hned řekla Em.
"Promiň," pípla.
"Hej holky, zasvěťte mě," zaprosila Diana.
"Ok, ale neřekneš to Emily, je ti to jasný? Nechci, aby si myslela, že jí potřebuju!" donutila jsem jí přísahat a teprve pak jí vypověděla celý svůj dokonalý plán.
"To je skvělý, řekni jí to, bude nadšená!" pobídla mě Diana.
"Zbláznila ses? Dokážeš si vůbec představit, kolik by to stálo peněz?" zeptala jsem se.
"Anio, Emily schválila i ten hloupej Berry Bar a dala na to Berrymu nějaký peníze a teď toho nelituje! Ta malá budova se začíná rozrůstat a do královský pokladny to odvádí celkem dost peněz! Tohle je dobročinná věc, která se bude hodit!" zatřásla se mnou Diana.
"Přednes jí to jako plán, který není pro tebe, ale pro zemi! Navíc si vzpomeň, že ti včera řekla, že si můžeš přát cokoliv, za to co jsi odvedla v té bitvě!" povzbuzovala mě Poly.
"Tak jo, zajdu za ní. Jenom si skočí pro všechny podklady, mám to už dokonale vymyšlený," pousmála jsem se. Je to vážně super, dílo hodné génia. Takže mě. A vida, už se mi začíná navracet sebevědomí!
Rychle jsem si doběhla pro nákres všech budov, co udělal Lukas, ten je na tyhle věci dobrý, a seznam všeho, co se chystám udělat.
Byla jsem celkem nervózní, když jsem stála před Emilynou kanceláří. Věděla jsem, že mi jde o všechno. O kariéru, ale i o čest. Hlavně to celé musím podat, jako by to bylo něco geniálního, co ona prostě musí udělat. Jen se jí o nic neprosit… opatrně jsem vzala za kliku a vešla dovnitř.
"Čau Anio," pozdravila mě od svého stolku. Na nose měla brýle a vyřizovala kupu papírů.
"Čau těhule, už nenosíš korzety?" všimla jsem si, když vstala, aby se natáhla pro nějaký štos papírů, že není sešněrovaná, ale má volné šaty.
"Ne, jenom na různý večírky," povzdechla si.
"No, vypadáš dost mizerně, jsi v pohodě?" zeptala jsem se. Ne že by mi na ní záleželo, jenom jsem se snažila být trošku milá.
"Pokud považuješ za v pohodě, když ti Roderick dá na výběr, buď si vzít nějakýho cizího chlapa, nebo si poslechnout Berryho půlnoční symfonii," povzdechla si.
"Už se nedivím, že vypadáš tak blbě, ale možná to bude těmi brýlemi," dobírala jsem si jí.
"Sama nosíš brýle, tak co se posmíváš?" ohrnula nos.
"Jenže já jsem v nich sexy," vysvětlila jsem jí.
"Jasně… tak řekneš mi, co chceš? mám celkem dost práce, musím dát do kupy, kdo přežil tu hroznou bitvu a věř mi, že to není nic příjemnýho. To mě připomíná, neviděla jsi Michelle?" zeptala se.
"Ne, ale určitě žije, poznala bych to, jsem totiž geniální," sedla jsem si do křesla, co ve své kanceláři měla.
"Ty a geniální? Jestli ty jsi geniální, tak jí jsem zvonková víla!" zasmála se, odložila si brýle a sedla si ke mně do druhého křesla.
"Co to máš?" ukázala na papíry.
"Em, včera jsi řekla, že si můžu něco přát. Já se tě fakt nebudu o nic doprošovat, jenom mě tak napadlo, že bych ti předložila svůj geniální plán," rozvinula jsem dokonalý nákres školy.
"Hezký, co to je?" zeptala se.
"Škola Magie. Pochop, celkem mě štve, že v patnácti ukončíš své vzdělávání a buď si zaplatíš strašně drahou školu, nebo jdeš prostě pracovat. Napadlo mě proto něco takto dokonalého. Mohli by sem chodit úplně všichni, za poměrně nízké peníze. Mám to fakt propracovaný! Když si to zaplatíš… fakt by to nestálo moc, jenom jídlo a ubytování… dostaneš na výběr, buď se budeš učit přímo magii, to je možnost kouzelníky a trakéry s talentem, nebo vědu, to je tak jako pro všechny, co jim to pálí, nebo boj, možnost pro přemožitelky a siláky, či třeba všeobecné vzdělání, takže od každýho kousek. Žáci budou ubytováni na kolejích a budou dostávat jídlo třikrát denně. Kolem bude fakt dost výukových místností, jak vidíš tady a taky tam plánuju zařídit obchody, s oblečením a tak, aby děti nemusely pořád jezdit domů. Bude taky tam hodně studentských částí… je to fakt geniální, tady máš moje poznámky, kde je všechno sepsaný," usmála jsem se, strčila jí do ruky svůj tlustý blok a rychle vypadla z její kanceláře.
Oddechla jsem si, když jsem byla už dost daleko, aby jí nenapadlo za mnou běžet. Teď musím jenom doufat, že se jí to bude zdát stejně geniální a úžasný jako mě.
Pomalu jsem otevřela dveře do mého a Lukova pokoje. Bylo odemčeno, takže tam Luke musel být.
"Anio, promiň, choval jsem se jako vůl," vítal mě už z dálky. V ruce držel kytici růží. Povzdechla jsem si. Už jsme spolu dostatečně dlouho na to, aby si zapamatoval, že mám alergii na pyl!
"V pohodě," řekla jsem. Neměla jsem náladu, hádat se s ním. Vzala jsem si prostě od něj tu kytku, vrazila jí do vázy a snažila se předstírat, že mi nenatékají oči a že nekašlu.
"Miláčku, chápej, mě hrozně mrzí, že se spolu teď nějak nebavíme," vzal mě kolem ramen.
"Mě mrzí věcí," vytrhla jsem se z jeho sevření.
"A co tě mrzí?" zeptal se mě.
"Třeba to, že nechceš rodinu?"
"Kotě, ale tohle jsme si už přeci vyříkali. Navíc, i ty jsi říkala, prvně kariéra, až potom rodina," mrknul.
"Jo, jenže ty nechceš dítě vůbec nikdy!" zlobila jsem se.
"Hele baby, oba víme, že dítě je moc velká zodpovědnost a moc práce. Co si pořídit psa?" navrhnul.
"Psa?! Děláš si ze mě legraci?" vykřikla jsem.
"Ne, je to skoro to samí jako dítě, jenom to stojí míň peněz a nemůže ti to zničit život," usmál se.
"Strč si toho psa za klobouk!" naštvala jsem se.
"Hej, co s tebou pořád je? Proč se takhle chováš?" nechápal.
"Protože takhle se těhotný ženský prostě chovají!" zaječela jsem a poprvé po pěti letech se rozbrečela.

10. Pohled Emily

10. února 2013 v 16:10 | Lucy
Po hádce a částečném usmíření s Dianou jsme vrátili zpět na zámek. Bez Liama. Zajímalo by mě, kde teď asi má láska je. Asi bych si přála mít na uvažování o tom více času, ale hned po příjezdu jsem si musela jít vyslechnout komořího…
"Nezazlívám vám, že měla něco s panem Matthewem Sebastianem Rieleyem, nezazlívám vám, že jste těhotná, dokonce jsem ochoten prominout vám i to, že to ví ti vaši přátelé. Vadí mi, že jsem se to nedozvěděl od vás, hned, jak jste to zjistila!" vyčítal mi.
"Co na to říct? Už to neudělám? Jen co budu zase někdy čekat dítě, dozvíte se to jako úplně první," protočila jsem oči. Vím, že jsem se chovala jako neposlušná puberťačka, ale komoří mě vážně hodně naštval.
"Ne jasnosti, první se to dozví váš manžel," usmál se.
"Já se vdávat nebudu," řekla jsem klidně.
"Ale ano, budete," odporoval mi.
"Její jasnost královna Madison neměla ale nemanželské dítě," řekl jízlivě.
"Takže vy chcete, abych se vdala?" pousmála jsem se.
"Ano, to chci," přikývnul.
"Dobrá, ale vezmu si muže, kterého miluji," kladla jsem si podmínky.
"A kdo by to měl být?" podezíral mě.
"Liam Christopher Howell, můj lékař," řekla jsem.
"Váš lékař?" usmíval se.
"Ano, můj lékař."
"Opravdu?" řekl jemně.
"Ano, opravdu."
"Ale jasnosti, na tohle existuje jen jedna odpověď," stále se usmíval.
"Jaká?" zeptala jsem se.
"Ne!!!" vykřiknul.
"Jak myslíte, takže žádná svatba nebude," vstala jsem a chystala jsem se k odchodu.
"Tak trochu jsem s vaším nesouhlasem počítal, ale věřte mi, že vy se budete opravdu velmi ráda vdávat," zasmál se.
"Donuťte mě," pohodila jsem vlasy.
"Račte prosím vstoupit do tohoto pokoje," otevřel dveře do tmavého pokoje.
"Tam je to, co mě přesvědčí, abych se vdala?" zeptala jsem se.
"Račte vstoupit jasnosti, jestli se nebojíte," mrknul.
"Špatně mě znáte, pane komoří, já se nebojím NIČEHO," lhala jsem a vešla do dveří. Jen co jsem byla uvnitř, komoří za mnou zabouchnul.
"Je tu někdo?" zakřičela jsem do tmy. Dobře, tohle mi možná vážně trochu nahánělo strach. Najednou se rozsvítili světla a já si uvědomila, že stojím před ohromným pódiem. S obavami jsem si sedla na připravenou židli a čekala, co se bude dít. Jaké bylo mé překvapení, když na se na pódium přišel Berry. I když, ne, vlastně jsem to čekala. Kdo jiný by tam měl být?
"Ahoj Em! Když jsem dostal tuhle skvělou příležitost moderovat tento pořad, nemohl jsem ji prostě odmítnout. Rád bych řekl pár slov na začátek. Nejsem sice dobrý na proslovy, ale John mi jeden připravil. Jmenuji se Berry… tady to má John špatně! Já se přeci nejmenuji Berry ale Thomas Bernard Barry! Nemůže si to ten blb konečně zapamatovat? Jasně, každý mi říká Berry, ale já mám rád, když v proslovech mohu uvést celé své jméno!" začal nadávat.
"Já to chápu, můžeš to trochu urychlit?" zeptala jsem se. Fakt nechápu, co to měl komoří za blbej plán. To si vážně myslí, že takhle mě donutí vdát se?
"Dobrá… první vystoupení! Píseň jménem, Berryho květy lásky, kterou složil Thomas Bernard Barry, takže já, jako já Berry, nám zazpívají RR a Cisa!!!" zakřičel. Cisa? To je ta Liamova sestra? A RR? To vážně netuším, kdo má být. Berry v poslední době posedlí vymýšlením uměleckých jmen. Ale musím uznat, že na to má vážně talent. MM se chytlo vážně rychle, stejně tak SSSS.
"Líííílíííííí!" zamávala mi sestra z pódia.
"Adel? Ty jsi RR?" nechápala jsem.
"Roztomilá rockerka, to vymyslel Berry," přikývla.
"Můžeme Adel, jsem dostatečně krásná, abych mohla vystupovat?" zeptala se Liamova sestra.
"Sekne ti to. Tři, dva, jedna…" odpočítávala Adel.
"Květy lááásky, ty přináší nám Berry!" začali obě dvě nahlas a HODNĚ vysoko zpívat.
"Co to je?" zakňučela jsem.
"Květy lááásky, co více byste chtěli! Berry je tak skvělý, Berry je tak smělý!" začali obě dvě poskakovat dokolečka. Pořád mi nedocházela jedna věc. Když jsem viděla tu Narcisu poprvé, přišla mi poměrně inteligentní, než aby se přátelila s mou sestrou a zpívala Berryho píseň.
"Berry, ten ví, co je třeba, Berry nerve se o kus chleba, on totiž není John! Tak buď jako on!"
Bála jsem se, že píseň nikdy neskončí.
"A teď sólo pro Cisu! Jeď Ciso, jeď!" začala ji Adel povzbuzovat.
"Květy lásky, pro všechny krásky! Chceš super holku mít? Tak musíš jako Berry být! Jeau, whahau!" zakřičela.
"Berry! Nejchytřejší člověk na světě! Berry! Svou laskavostí dojme tě! Berry! Má i svůj vlastní Berry Bar! Berry! Můžeš si tam dát víno i čaj!" zpívali opět dohromady.
Prosím, jenom už ne další sloku, já to nevydržím!
"Sólo pro RR! Jeď Adel, jeď!" začala Caisa tleskat.
"Nééé!!!" zakřičela jsem.
"Květy lásky, jenom pro super krásky! I Michelle už ví, že u Berryho neobstojí! Juhůůů, Berry!" Adel tančila na pódiu jako pominutá, mezitím co Cisa začala skandovat.
"B-E-R-R-Y! B-E-R-R-Y! B-E-R-R-Y!"
"A nyní přichází na pódium sám mistr všech umění. Ten co smutek v úsměv rázem proměním!" řekla Adelaide tajemně.
"Berry, to je pán! Berry, pojď sem k nám! Hej! Hej! Hej!" začala poskakovat Cisa.
"Hej holky, co to děláte? Já a jít k vám? Tak když jinak nedáte… já jsem tady pán!" zakřičel a hodil po mě hrst konfet.
"Pop, či Rock, žádný styl mu není cizí! Berry, ten má srdce ryzí! Berry jeď, Berry jeď!!!" zpívali holky snad ještě výše, než jsem si vůbec myslela, že to jde.
"Berry, nechystáš se doufám zpívat, že ne!" lekla jsem se.
"Já jsem tady a jsem váš! Já jsem…" začal zpívat.
"Nééé! Já chci ven, hned!" začala jsem mlátit a kopat do dveří. Komoří se přes dveře zasmál.
"A vdáte se?" zeptal se.
"Rodericku, já vám přikazuji, abyste mě pustil ven!" křičela jsem jako pominutá. Berry totiž doopravdy začal zpívat.
"Vezmete si syna vévody Alphonse?" vydíral mě.
"Pusťte mě ven!" řvala jsem.
"Tak vezmete?" Stojí mi to za to? Vypadalo to, že píseň již končí. Oddechla jsem si.
"Děkuji vám, děvčata, bylo skvělé zazpívat si s vámi mou oblíbenou píseň Berryho květy lásky, kterou jsem sám složil. Bylo to opravdu příjemné," usmál se Berry.
Jak pro koho, pomyslela jsem si. Ale už to skončilo. Je po všem a já to vydržela! Pak ale přišla věta, která mě naprosto odrovnala.
"Berry, když nám to spolu tak šlo, co si zazpívat i druhou píseň?" zeptala se Cisa. V tu chvíli jsem myslela, že se asi zblázním.
"Myslíš tu skvělou, půlhodinovou píseň Berryho půlnoční symfonie, tu ke které jsem složil hudbu a napsal slova a taky ji spolu s vámi nyní zazpívám? Jsem pro! Tři, dva, jedna…"
"Tak co jasnosti, vezmete si Adriena, dobrovolně?" zeptal se komoří přes zamčené dveře.
"Vezmu!!! Ale pusťte mě už konečně ven!"

9. Pohled Michelle

9. února 2013 v 16:03 | Lucy
Procházela jsem se podzemními chodbami a uvažovala o tom, jak jsem se sem asi dostala. Tak si hezky vyjedu do bitvy, pomáhám Anie léčit zraněné a pak najednou bum a bác, rána do hlavy. Najednou se probudím mezi maníkama, co koukají před sebe a když se jich zeptáte na cokoliv, řeknou buď, jsem nikdo, nebo, sloužím své temné královně. Jsou tak trochu mimo, ale jinak pohoda, vlastně tady chodím a ujídám jim jídlo už týden a zatím si mě nikdo nevšimnul.
"Jé, čau Nikdo!" zamávala jsem svému novému kamarádovi. Byl to vysoký, tmavovlasý elf, co se ještě před pár dny motal kolem Diany. Včera jsem s ním hodila pokec a řekl mi, že se jmenuje Nikdo. To mi zatím řekli všichni, se kterýma jsem pokecala. Divný co?
"Sloužím své temné královně," zakýval hlavou.
"Jasně, to už jsi říkal včera," povzdechla jsem si. Najednou jsem si všimla, že za sebou táhne nějakou velkou kladu.
"K čemu ti to jako bude?" zeptala jsem se.
"Pro mou královnu," odpověděl mi.
"Aha, tak to je jasný… a kdo je tvé královna?" vyzvídala jsem.
"Temnota," ani se na mě nepodíval.
"Tak to je fakt hustý! Víš co, já ti pomůžu s tím klackem a ty mi jí pak ukážeš, tu královnu, jo? Je mi totiž trošku trapný, že si tady chodím a jím vám jídlo, aniž bych se s tou královnou nekamarádila. Já se totiž strašně ráda se všemi přátelím, ale ne všichni se rádi přátelí se mnou. Prý moc mluvím… ale já nemluvím až tak moc! Myslíš si, že moc mluvím, Nikdo? A neboj se mi říct svůj názor, mně to nevadí, ať řekneš cokoliv, nebudu se na tebe zlobit, jakože fakt, já se totiž skoro nikdy nezlobím, myslím, že jsem celkem v pohodě. Co říkáš? Myslíš si, že jsem v pohodě? Spousta lidí říká, že jsem pošahaná. Nejvtipnější na tom je, že já vůbec netuším, co to znamená, být pošahaná. Nevíš to? Mě by to totiž fakt zajímalo. Jen doufám, že když to nevím, tak to neznamená, že nejsem chytrá… Normálně, tomu neuvěříš, ale já jednou málem propadla z matiky! A to mi počítání celkem jde. Ještě štěstí, že už nemusím chodit do školy, protože já školu fakt nesnáším. Máš rád školu?" zeptala jsem se… nikoho. Ne jako fakt, nikdo tam nebyl! Ten podrazák odešel, aniž by si doposlechnul, co mu říkám! To nebylo pěkný.
"Michelle, co tu u všech čertů děláš?" zaslechla jsem za sebou známý hlas.
"Jé čau Carol, tak si představ, že já si takhle bojuju, a najednou se probudím tady! Už tady jsem týden a nikdo si mě ještě nevšimnul, no není to hustý? A maj tu fakt super borce, ale ten jeden Nikdo, to je pěknej podrazák! Hele, nevíš kdo je tady ta hustá královna, co jí ti chlápci říkají Temnota?" objímala jsem svou kamarádku.
"Michelle, můžeš toho sakra nechat a vysvětlit mi, jak ses dostala sem?" odstrčila mě.
"Na to samí se můžu zeptat já tebe," řekla jsem. Myslela jsem si, že jsem jí touhle hustou větou fakt setřela, ale ona na mě vybalila ještě něco hustšího.
"Mě to tady patří," ohrnula nos.
"No, dobrej bejvák, jenom se mi nechce věřit, že taková princezna jako ty bude bydlet ve vlhkejch tunelech. Tak mě vlastně napadá… proč bydlíš ve vlhkejch tunelech?" napadlo mě.
"Chci ovládnout svět tím, že si vybuduju království pod zemí a až přijde ten správný čas, tak se vyhrabu ven a zničím všechny, hlavně tu blondýnu co si říká královna Ekválie," vysvětlila mi svůj plán.
"Jasně tak to fakt nechápu, ale hodně štěstí. Ukážeš mi prosím, kde je východ, musím jet zpátky na zámek," řekla jsem jí zase ten svůj plán.
"Děláš si srandu? Celej týden mi tady očumuješ moje království a teď chceš jed pryč a všechno vyžvanit tý náně?" zasmála se.
"No, když to říkáš, tak asi jo," usmála jsem se.
"Jasně, tak jo! Damien ti ukáže východ… Damiene!" zaječela.
"Ano, má nejtemnější paní, přeje si má nádherná královna něco?" přiklusal k ní muž a začal jí okamžitě líbat ruku.
"Ty máš chlapa Carol? Tak to gratuluju," napřáhla jsem k ní ruku.
"Díky zlato," řekla takovým zvláštním tónem, jako by to myslela snad ironicky.
"Není vůbec za co, já a Berry máme taky teď super vztah," zalhala jsem. Ve skutečnosti si mě Berry tak nějak nevšímá.
"Má krásná královno, co jste si přála? Vyřkněte své přání, abych ho mohl splnit!" objímal mou super kámošku ten její přítel. To je tak romantické, jak jí miluje!
"Nic důležitého, jenom ji zabij," ukázala na mě.
"Ale to musí být omyl, má mě ukázat východ," zasmála jsem se. Caroline je takový vtipálek!
"Až jí budeš sekat hlavu, nezapomeň položit na zem nějakej hadr, nenávidím krev, dělá strašné skvrny," otřásla se.
"Ano, má lásko, vždyť já to vím. Ale nechtěla bys třeba krev ochutnat, je moc dobrá," usmíval se na ní a přitom mi svazoval ruce. To je tak romantické! Ale něco mi tu nehraje… Proč mi svazuje ruce?
"Nejsem takový prase jako ty! Můžu pít jenom pár kapek ve vínu, z většího množství se mi dělá zle od žaludku. Myslím, že jako správná víla zůstanu u ovoce," pohodila vlasy.
"Carol, proč mě ten tvůj přítel svazuje ruce?" vyrušila jsem ji.
"Aby ses mu nepokoušela utýct, až tě bude zabíjet," sladce se na mě usmála.
"Ale proč by mě měl zabíjet? Vždyť já jsem všelijak užitečná! Umím trochu zacelovat rány, pár jednoduchých kouzel a jednou budu mít skvělou kariéru porodní sestry! Budu fakt dobrá, protože jsem celkem slušná telepatka. Teda, abych to uvedla na pravou míru, telepatka jsem mizerná, ale podařilo se mi omylem se napojit na telepatickou síť mezi Dianou a Emily, takže si s nimi můžu povídat, aniž by to slyšel kdo jiný!" vysvětlila jsem jí.
"Mám jí umlčet?" zeptal se Carolinin chlap.
"Ne, počkej! Michale, ty jsi napojená na Emily!" vyhrkla Caroline.
"Jo, nějak tak," přikývla jsem.
"Damiene, okamžitě jí rozvaž ruce," poručila mu.
"Dík, to je milý, že už mě nechceš zabít," zasmála jsem se.
"Není za co. Takže ty můžeš teoreticky číst její myšlenky?" zajímala se.
"Teoreticky, i prakticky. Jenom nevím, jaký je mezi těmito slovy rozdíl," musela jsem se sama sobě smát.
"Myslím, že budeme dobré kamarádky Michelle. Pojď se mnou do mého salonku," nabídla mi.
"Tak jo," souhlasila jsem.
"Hned tam jdu s tebou, jen si něco domluvím," usmála se a něco zašeptala do ucha Damienovi, nebo jak se jmenuje. Ten jenom přikývnul a odešel. To je tááák romantické, jak plní každé její přání!

8. Pohled Amandy

8. února 2013 v 18:52 | Lucy
"Leno, uvědomuješ si, kdo, nebo spíš co jsi?" zeptala jsem se třesoucí holčičky. Bylo to asi zbytečné, jak by si mohlo šestileté dítě uvědomovat, že má v rukou život více jak půl stovky lidí!
"Ne," zavrtěla hlavou a dál si psala do toho nebezpečného notýsku. Asi bych jí ho vytrhla z rukou, kdybych neměla zápěstí přikované ke zdi.
"Hele zlato, tohle se nesmí nikdo dozvědět, je ti to jasný? Jde ti o život!" zasyčela jsem.
"Jasný," přikývla, aniž by zvedla od malé knížky oči.
Měla bych teď hned teď říci Damienovi , aby Lenu zabil, ale copak bych mohla? Nechat zabít malou bezbrannou holčičku. Navíc mi je nyní osud smečky úplně ukradený. Musím myslet hlavně na záchranu vlastního kožichu, což znamená najít vůdce a zbavit se té jeho královny.
Jednou za zhruba tisíc let si starý kronikář vybere jednu ženu a nechá ji porodit smrtonosné dítě. To dítě nijak nevybočuje, neliší se od ostatních dětí. Běhá s ostatními vlčaty, hraje si, učí se novým věcem. Přesto v něm číhá skrytý talent, který jen čeká, aby se projevil. Až jednou, nevinné dítě navštíví jeho otec. Zláká ho na svou stranu a ukáže mu jeho talent. Nechá ho zprvu psát jakési knížečky předpovídající budoucnost určitých lidí, aby si ověřil, že je to vážně správné dítě. Až přijde ten správný čas, vezme ho k sobě a předá mu celé břímě a zadá první úkol. Zničit smečku. Zabít všechny, až na "alfa pár" a vykonat tak pomstu za to, že musí žít na věky sám, uvězněn v knize a psát osudy do kroniky.
Jediný způsob, jak zachránit smečku je, zabít dítě kronikáře. Smečku to zachrání, ale ne na dlouho. Kronikář může nyní ze své knihy každých patnáct let vyjít a zplodit nového potomka, za předpokladu, že ten předchozí nepřežil…
Rozplakala jsem se při vzpomínce na svého o rok staršího bratra Jacka. Byl to skvělý bratr a hlavně jediná blízká rodina, kterou jsem měla. Ano, všichni ze smečky jsou má rodina, ale nikdo z nich se nevyrovná matce a sourozencům. Má maminka zemřela těsně po mém porodu a otec? Kdo ze smečky ví, kdo je jeho otec! Ani Jack to nevěděl, nikdo to nevěděl! Jenže můj závistivý strýc na něj přichystal past. Zjistil, že kronikář zplodil z jeho ženou (ano, strýc a teta byla jedna z mála výjimek, kde se členové smečky vzali) smrtonosné dítě. Svého nevlastního syna měl však natolik rád, že ho nevydal vůdci smečky, ale vzal popsané knížky a podstrčil je mému bratrovy. Sám zatím přemýšlel, jak by se dostal na vůdcovu pozici, aby přežil kronikářovu pomstu.
Mého nevinného bratra zavraždili. Zavraždili ho před mýma očima, aby mě nenapadlo se s kronikářem smluvit. Snad jako by mi říkali, že dopadnu stejně.
Starý vůdce se tehdy k tomu moc neměl, nemyslel si, že by byl Jack kronikářův syn, ale strýc si jeho vraždu prosadil. Když se pak zjistilo, že smrtonosným dítětem je můj bratranec, dostala jsem právo svého bratra pomstít. Při úplňku nechali mě, vlčí mládě, ve věku pouhých deseti let rozcupovat na kousky svého strýce. Jako omluvu, za nespravedlivou smrt mé jediné rodiny jsem dostala jakési místo v radě. Smím se zúčastnit zasedání a jako jedna z mála smím i mluvit, i když je to někdy o krk. Jedna věta položená v nesprávnou chvíli a je po vás.
"Teto Amando?" zeptala se Lena, aniž by odtrhla oči od psaní.
"Kdo nebo co jsem?" řekla poměrně nezaujatě.
"To ti řeknu, až se mi podíváš do očí," snažila jsem se jí odtrhnout od sešitu.
"Tak jo, já už to za chvilku budu mít, jenom zabiju Dianu," prohodila. Zamrazilo mě v zádech.
"Zlatíčko, uvědomuješ si, co říkáš? Ty přeci nikoho nezabíjíš!" snažila jsem, abych zněla přesvědčivě, místo toho se mi hlas klepal. Bála jsem se. Bála jsem se šestileté dívky.
"Této, tohle je jen příběh, jistě že nikoho nezabiju. Ale něco mi říká, že tam musím napsat zrovna tohle," zastrčila si pramen vlasů, co jí padal do očí za ucho. Za posledních pár dní se neuvěřitelně změnila. Ještě před týdnem to byla sladká holčička s velkýma očima a baculatými tvářemi. Dnes vypadá, jako by zestárla nejméně o dva roky. Je pořád stejně droboučká a roztomilá, ale její obličej, ten výraz. Tváří se jako dospělá žena.
"Leno! Tohle sakra není příběh, ale budoucnost skutečných lidí! Jestli tam napíšeš, že ta Diana umře, tak ona umře skutečně!" vykřikla jsem. Lena se na mě ani nepodívala, schovala si knížečku do kapsy, stejně tak i pero a lahvičku s inkoustem.
"Tetičko, co se mi to děje? Tatínek a maminka říkali, že když budu knížky psát, budeme žít šťastně a všichni spolu! Nikdy neumřeme a budeme si spolu stále hrát!" zafňukala.
"Leno, nikdo nežije skutečně šťastně a každý jednou zemře. Právě jsi napsala osud jakési dívky, která taky jednou zemře," pohladila jsem jí nespoutanou rukou po vlasech. Byla jsem nyní spolu s Lenou ve vlhké kopce. Ona se alespoň mohla volně procházet, já se však ani nehnula. Jedno zápěstí jsem měla pevně přikované ke studené kamenné stěně.
"Dnes jsem psala o bojovníkovi, co nemá vzpomínky," sedla si vedle mě.
"A získá je zpět?" zajímala jsem se.
"Jeho osud je otevřený," pokrčila rameny.
"Vážně? Jak to myslíš?" Sice mi Lena naháněla strach, ale byla jsem moc zvědavá.
"Jsou dvě možnosti. Buď se mu vrátí vzpomínky a Diana přežije, nebo ne a ona umře," řekla a začala si kreslit do písku, který ležel na podlaze katakomb. Zprvu to nevypadalo nijak zajímavě, ale po asi půl hodině, jsem se nestačila divit. Malá Lena nakreslila do písku ženský obličej! Bylo to tak… nádherné! Nikdy bych nevěřila, že kresba v písku může působit tak realisticky.
"To je krásné," pochválila jsem ji.
"Děkuju, ani jsem nevěděla, že to umím," začervenala se.
"Holčičko moje, jenže tohle je jeden z důkazů, že jsi smrtonosné dítě," řekla jsem.
"Nejsem smrtící dítě! Jsem jenom šikovná," urazila se.
"Tak zaprvé, ne smrtící, ale smrtonosné dítě a zadruhé, nenapadlo tě někdy, že je poměrně zvláštní, že máš tatínka kronikáře a astrálně s ním cestuješ?" byla jsem už trochu naštvaná.
"Co je to? Neznám to as-trál-ní cestování," slabikovala, aby nové slovo nevyslovila špatně.
"Telepaticky s ním mluvíš a pak tě odnese někam do tramtárie," vysvětlila jsem jí stručně.
"Co je mluvit teleticky?"
"Telepaticky! Mluvení bez použití pusinky," povzdechla jsem si.
"Teto, víš to, že se v poslední době chováš hrozně moc zvláštně? Pořád se zlobíš!" začala nabírat.
"Ano, zlobím! Protože se ti snažím vysvětlit, že brzo zabiješ celou naši smečku!" zavrčela jsem.
"To není pravda! To neudělám, zabíjení je ošklivé," rozplakala jsem se. V tu chvíli jsem se proklínala, že jsem jí vůbec něco říkala. Vážně nemá smysl mluvit s šestiletou holčičkou ovlivněnou chladným zabijákem, jejím otcem.
"Dobře, zapomeň na to, jo? Už na tebe nebudu křičet a ty mi slíbíš, že se nikdo nedozví o tom, že máš tak super tátu," navrhla jsem.
"Tak jo, ale vysvětli mi tetičko, proč to nikomu nemám říkat? I tatínek mi zakázal mluvit o tom s lidmi," podívala se na mě tázavýma očima.
"Záviděli by ti," protočila jsem oči. Někdy je lepší lhát, než říkat pravdu.
"To asi jo, protože mám toho nejlepšího tatínka na světě, stejně tak maminku," zatleskala. Už to bylo zase dítě, kterému jste prostě nemohli říct krutou pravdu, že jeho maminka již nežije.
"To jo," přikývla jsem.
"Musím přemluvit tatínka, aby si mohla bydlet s námi, jsi hrozně moc hodná," objala mě.
"Děkuju ti, princezno, ale myslím, že já radši zůstanu tady," usmála jsem se. Tady a živá. Jenže k tomu potřebuju jednoho alfa samce.
"Amando!" vykřiknul kdosi. Známý hlas, možná až moc známý. Trhla jsem sebou. Vyděšená Lena zničila kresbu v písku jedním rychlím pohybem ruky po písku.
"Poklonila bych se, kdybych se mohla pohnout," řekla jsem omluvně.
"Okamžitě odemkněte! Jste vůbec normální? Vězníte tu mladou ženu a dítě!" křičel můj vůdce na skřítka se svazkem klíčů. Něco mě na jeho projevu vážně šokovalo. Nazval mě ženou. Mě, šestnáctiletou holku, nazval ženou.
"Nekřičte na mě, pane, jen co najdu správný klíč," hudroval stařík.
"Dělej ty prcku, nebo si otevřu tvou plešatou hlavou!" zařval na něj.
"Už to bude," strkal klíč do zámku. Jen co trošku otočil klíčem v zámku a ozval se takový ten rachot při otevírání mříží, odstrčil ho vůdce a vrhnul se za mnou. Ani jsem se nestačila divit, jak rychle přetrhnul řetězy, které mě spoutávali.
"Amando, neudělali ti nic, že ne," zjistila jsem, že mě drží v náručí.
"Skoro nic pane," zavrtěla jsem hlavou.
"Za tohle ta Caroline zaplatí, stejně jako za smrt Melanie!" zavrčel.
"Za čí smrt?" ozval se tenký dětský hlásek. Lena.

7. Pohled Emily

7. února 2013 v 19:46 | Lucy
Milovaná Emily,
Musel jsem odejít, má rodina má problémy, které musím řešit. Můj odchod tedy neznamená, že tě nemiluji, ale povinnosti. Vrátím se brzy.
S láskou, tvůj Liam
Tak krátký dopis a dokáže vás rozbrečet. Ještě včera večer, jsem ležela v jeho náručí a myslela si, že svět můj život je dokonalý. Dokonce jsem přemýšlela, že se nevrátím ke svým povinnostem, ale že spolu s ním uteču a budu žít šťastně až do smrti někde v lese, daleko od okolního světa. Utřela jsem si slzy. Tohle je zvláštní představa. Zatratit všechny co miluju. Byla bych schopna vzdát se své rodiny, která mě podpořila i v těch nejhorších chvílích? Byla bych schopna vzdát se Diany, své kamarádky z dětství? Zvládla bych odpoutat se od postřelené Michelle? Vzdala bych se kvůli svobodě Billyho, Poly, Flower, Johna, Chrise, Luka, Becky, Elen, Matyase, metalisty Thomase a Berryho, mých dobrých přátel? A konečně, opustila bych Matta?
Zahleděla jsem se na hračku. Najednou, jako bych v špatně sešité látce doopravdy viděla draka, kterému Matt říkal Nessie.
Matt byl skvělý chlap. Dokázala bych si s ním představit život. Já, on, naše tři děti. Pořád vidím před očima svého chlapce, Adama, a dvě děvčátka. Dotkla jsem se svého břicha. Byla jsem asi ve třetím měsíci a už jsem zřetelně cítila, jak se ve mně ten maličký pohybuje.
Náhle se rozletěli dveře. Rychle jsem schovala Liamův dopis pod polštář. Byl by ohromný problém, kdyby si ho někdo přečetl, obzvlášť Matt.
"Emily!" zaslechla jsem ženský výkřik.
"Diano!" objala jsem přátelsky svou kamarádku.
"Sakra, ty jsi mi tak chyběla!" zasmála se.
"Ty mě taky," smála jsem se s ní.
"Věděla jsem, že nejsi mrtvá, ale nikdo mi to nevěřil!" zlobila se.
"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se.
"O čem? Roderick už drží smutek! Kdybych ho nezastavila, vyvěsí všude černé prapory!" povzdechla si.
"Já ho snad zabiju! Ve svém pokročilém věku by měl myslet spíš na sebe, ne na státní pohřeb," protočila jsem oči.
"Jak ti je?" zeptala se najednou Diana.
"Záleží na tom? Spíš mi řekni, jak dopadla bitva?" zatnula jsem pěsti. Hlavně doufám, že jsme neprohráli.
"Vyhráli jsme," usmála se.
"Díky bohu," oddechla jsem si.
"Vyhráli jsme bitvu, válku zatím ne," posmutněla.
"Jsou všichni v pořádku?" strachovala jsem se.
"Hodně lidí zemřelo," zamrkala očima, aby nebrečela.
"Kdo?" zeptala jsem se s obavami.
"Viděla jsem zemřít Gabriela. Ten muž mi byl hodně blízko," zavrtěla hlavou, což dělá vždy, když se pokouší na něco zapomenout.
"Ani nevíš, jak mi to je líto," položila jsem jí ruku na rameno.
"John málem zemřel. Ležel tam na bojišti, sotva dýchal… kdyby nepřišla Ania a nepomohla mu, už by tu nebyl," otřásla se.
"To je příšerné! Tak mě napadá, taky jsem Aniiným dlužníkem. Myslím, že ona je jedna z největších hrdinů této bitvy. Zachránila hodně životů," vzpomněla jsem si, jak mě sebrala tu příšernou bolest.
"Souhlasím s tebou, řekla bych, že jí hodně dlužím. Kdyby přišla jen o chvíli později, nebudu teď šťastná nevěsta," mrkla.
"Počkej… ty a John?" vydechla jsem překvapeně.
"Jo," zapištěla jako malá a ukázala mi svou ruku se snubním prstýnkem.
"To je úžasný, blahopřeju," znovu jsem ji objala.
"Díky moc...hele a co ty to máš za prstýnek?" ukázala na mou ruku.
Sakra. jak jsem mohla být tak blbá, a nesundat si ho?
"To nestojí za řeč," mávla jsem nervózně rukou.
"Matt by se pochlubil, kdyby jste se zasnoubili. Jenže ty tu nejsi jenom s Mattem. Takže kde je ten odpornej hnusák, co mi krade mou nejlepší kámošku?" rozhlédla se po pokoji.
"O čem to sakra mluvíš?" nechápala jsem její narážku.
"O našem dokonalém doktůrkovi, díky kterému mám jedny lodičky a kupu starostí," zavrčela.
"Sakra můžeš mi vysvětlit, co proti němu pořád máš? Zachránil ti život!" rozzlobila jsem se.
"Jestli ti jde o tohle, tak já mu NIC nedlužím! Tobě to vážně nedochází? On není hrdina, je to pěknej zrádce!" praštila pěstí do nočního stolku.
"Přestaň tak mluvit o mém snoubenci!" vykřikla jsem.
"Já to věděla! Mohla by jsi se alespoň obtěžovat a říct mi, že jsi zasnoubená?" začala mi vyčítat všechno možné.
"Do všeho možnýho, já se s ním zasnoubila včera!" zařvala jsem na ní.
"Uvědomuješ si, že čekáš Mattovo dítě?" vystartovala na mě.
"Ano!" vykřikla jsem.
"Že jsi královna?"
"Ano!"
"A že na zámku je tvůj královskej snoubenec, kterýho ti dohodil komoří?"
"Cože!!!?"

6. Pohled Leny

6. února 2013 v 19:44 | Lucy
Leno, ahoj, slyšíš mě? zašeptal hodný pán kronikář.
Ahoj, slyším, řekla jsem mu. Zjistila jsem totiž, že když na něco hodně myslím, tak on to slyší.
Copak děláš, dcerunko? zeptal se mě.
Utíkám s tetičkou Amandou pryč, odpověděla jsem mu.
Opravdu? A kam utíkáte? vyzvídal.
Nevím, ale tetička běží už hrozně moc dlouho a mně se chce spinkat a mám obrovský hlad, postěžovala jsem si.
To je ovšem strašné! Nechtěla bys jít ke mně domů? nabídnul mi.
Ano! vykřikla jsem ve své hlavě. To povídání si bez používání pusinky se mi začíná líbit.
Tak dobrá, jenom mi řekni jednu věc: už jsi začala psát tu knížku, co jsem ti dal?
Od té doby co tu knížku mám, se u mě doma ukázalo jen pár lidí, aby mi dali něco k jídlu, takže jsem měla spoustu času. Vlastně už to mám skoro hotové, pochlubila jsem se.
Výborně, tak teď zavři očka a čekej, poručil mi. Pevně jsem přitiskla víčka k sobě a přemýšlela, jestli si i dnes se mnou bude hodný kronikář hrát, stejně jako před třemi dny.
"Leno, otevři oči, dítě," pohladil mě někdo po vlasech. Trochu se strachem jsem hlas poslechla. Jaké bylo překvapení, když jsem seděla za stolem plným dobrot! Naproti mně seděl ten hodňoučký pán a vedle mě… vedle mě byla maminka! A z druhé strany tetička Melanie! Chtěla jsem je obě obejmout, ale pán mě zadržel.
"Nesmíš se maminky ani tetičky dotýkat, ale můžeš s nimi mluvit," usmál se a pošoupnul mi pod nos pořádný steak s česnekem, mé nejoblíbenější jídlo.
"Maminko, moc se mi po tobě stýská, myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím," chtělo se mi plakat. Jak ráda bych jí objala!
"I mě se stýská, Leno," zašeptala. Najednou jsem si všimla, že má na bříšku nějaký obvaz, nebo něco podobného.
"Co se ti stalo, maminečko, někdo ti ublížil?" zeptala jsem se.
"Ne, zlatíčko, jsem v pořádku," zavrtěla hlavou. Pořádně jsem si kousla do jídla a otočila se na tetičku Melanii.
"A tetičko, proč ty máš ten zvláštní obvaz kolem krku? Někdo tě udeřil?" strachovala jsem se i o ni.
"To víš, že ne," usmála se na ně.
"Vypadáte tak, tak bledé! Jste skoro průhledné," zachvěla jsem se.
"To se ti jen zdá," řekla maminka. Spolykala jsem vše, co bylo na talíři, a pustila se do dortíku, který mi dal pan kronikář.
"Leno, máš sebou tu knížku?" zeptal se najednou.
"Ano," přikývla jsem.
"Výborně, až se pořádně napapáš, dáš mi ji, a já ti za ní dám jinou, souhlasíš?" zamrkal. Přikývla jsem.
"A mami, kdy zase přijdeš domů? A kdy ty, tetičko?" zeptala jsem se. Obě dvě se na sebe podívali a mlčeli. Už jsem si myslela, že se odpovědi nedočkám, když promluvila tetička.
"Broučku, my se již domů nevrátíme," řekla smutně. Rozplakala jsem se. Znamená to tedy, že je již nikdy neuvidím?
"Neplač, holčičko, bude to přesně naopak, ty půjdeš za námi," řekla maminka.
"Tomu nerozumím, nemohu přeci opustit smečku! To je zákaz," zavrtěla jsem hlavou.
"Řekla bych, že smečka půjde za námi taky, pokud bude tohle pokračovat," povzdechla si teta.
"Mel! To musíš být tak strašně cynická i teď?" rozzlobila se maminka.
"Omlouvám se, ale mně se to prostě nelíbí! To dítě má dvě možnosti, buď umřít samo, nebo zabít celou smečku!" hněvala se tetička.
"Dámy, nehádejte se alespoň před tou malou a ty Leno, ty se ničeho neboj, nic se nikomu nestane," usmál se na mě kronikář.
"Jistěže ne," řekla tetička Melanie, ale řekla to tak jako by to nemyslela vážně. Měla jsem nějaký špatný pocit.
"Kde jsme?" zeptala jsem se najednou. Měla jsem opravdu špatný pocit. Maminka se zatvářila velmi nejistě a to mě vyděsilo ještě více.
"U mě doma, dcerunko, neboj se," ujistil mě pán.
"Ano, štěňátko, jsme doma. Já jsem tu doma, tetička je tu doma, tatínek je tu doma i ty tu jednou budeš doma," přidala se maminka.
"Tatínek?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Netušila jsem, kdo je můj tatínek, ale kdo to může v naší velké smečce tušit?
"Tatínek," ukázala maminečka na kronikáře. Přiznávám, že teď jsem měla v hlavičce guláš.
"Ano, Leno, je to tak, já jsem tvůj tatínek, a pokud budeš psát dál pro mě ty knížky, budeme ty, já, maminka a tetička spolu žít navěky. Každý den si spolu budeme hrát," usmál se kronikář… teda vlastně tatínek. Byla jsem moc ráda, že mám tak hodného tatínka, ale taky jsem byla hodně vyděšená, protože tetička Melanie se tvářila tak zvláštně. Takto se dívala vždy, když někdo říkal něco, co nebyla pravda…
"Na tohle se nebudu dívat. Chápu, že Lena je ještě dítě, ale tohle lhaní je až moc. Odcházím a ty jim nevěř, Leno," řekla a rozplynula se jako mlha.
"Tetičko, neodcházej," začala jsem znovu plakat. Najednou jsem ucítila něco strašně studeného, jak mě to obklopuje.
"Eleanoro! Běž od ní okamžitě pryč!" zaječel tatínek, že jsem nadskočila. Měl opravdu hrubý hlas.
"Co-co to bylo?" zakoktala jsem.
"Nic, miláčku, to nic," řekla vyděšená maminka.
"Tohle jsme si nedomluvili! Jen co si vyřídím s Melanií to, že si dovolila odejít, promluvíme si o tom, co znamená věta 'nedotýkat se'!!!" křičel. Maminečka začala plakat.
"Nekřič na mou maminku!" bránila jsem ji. Najednou tatínek přestal křičet, vzal mě do náručí a začal se mi omlouvat.
"Promiň, holčičko, to jsem nechtěl, slibuju, že to už nikdy neudělám. Nebudu na maminku křičet, ani na tebe, už nikdy, přísahám! Ani nevíš, jak mi to je líto,"div nezačal plakat taky.
"Co to bylo a proč se nemůžu maminku obejmout?!" plakala jsem.
"To nic," řekli oba naráz.
"Řekněte mi pravdu! Jinak ty knížky psát nebudu!" umanula jsem si.
"Zlatíčko, to nic nebylo, máme tu jen zimu a maminka je trošku nemocná, tak aby ses od ní nenakazila," řekl, ale nemyslím si, že mluvil pravdu. To jsem ale ani moc neřešila, teď jsem se chtěla hlavně zahřát. Byla mi hrozná zima, taková, jaká ještě nikdy.
"Je mi zima," drkotala jsem zuby.
"Výborně Eleanoro, to bylo vážně chytré," protočil tatínek oči.
"Vrať jí zpátky, svět živých jí zahřeje lépe," odvrátila oči maminka. Plakala, moc plakala.
"Tak dobrá, sluníčko, půjdeš zpátky. Vrátíš mi zatím tu knížku?" zeptal se. Vytáhla jsem malinkou, teď již skoro popsanou knížečku a podala mu ji. On ji nedočkavě otevřel a začal si ji prohlížel. Po chvíli se mu na tváři vykouzlil úsměv. Kéž by mu to netrvalo tak dlouho! Byla mi veliká zima, moc a moc veliká zima.
"Leno, ty jsi sem kreslila i obrázky?" zeptal se.
"Ano, udělala jsem něco špatně?" strachovala jsem se.
"Právě naopak, je to nádherné, lepší než jsem čekal. Jsi velmi šikovná," pohladil mě po vlasech a vytáhl z kapsy další knížku, vlastně úplně stejnou, jen s jiným nápisem. Gabriel. Nové jméno.
"Jsi výborná, až jí popíšeš, jenom zavolej, já si pro ni přijdu," položil mi ji do rukou. Rychle jsem si ji zastrčila do kapsy.
"Dávej na sebe pozor," zašeptala maminka.
"Zavolej mě, až to budeš mít, sluníčko," usmál se tatínek. Oběma jsem zamávala a zavřela oči. Když jsem je zase otevřela, nebyla přede mnou ani maminka ani tatínek, ale tetička Amanda, která vypadala teď již jako člověk, ne jako vlk. Mě ale byla pořád strašná zima.
"Je mi hrozná zima," postěžovala jsem si. Teta Amanda se na mě chvilku zaraženě dívala a pak řekla větu, kterou jsem si pamatovala celý svůj život: "Bodejť, když tě objala mrtvá nemrtvá."

5. Pohled Liama

5. února 2013 v 22:53 | Lucy
"Budeš na ni dávat pozor a jestli uděláš něco v mým domě, tak si to zaplatíš!" probodával mě Matt pohledem.
"Ano, slibuji," protočil jsem oči. Matta konečně po týdnu napadlo, že spousta lidí se už asi shání po Emily a bylo by dobré, dát to vědět komořímu. Škoda, že ho nenapadlo odjet ráno, a jede až teď na večer.
"A upozorňuju tě, že jestli se jí jenom dotkneš a já to zjistím, rozpárám ti břicho a z tvejch střev si udělám struny na kytaru!" vyhrožoval mi.
"Ale no tak, konečně odjedeš a nebudeš prudit, vážně si myslíš, že si jen sednu vedle ní a budu se dívat, jak je krásná? To sice plánuji, ale myslím, že to nebude všechno," zasmál jsem se.
"Em je moje, vždycky byla a vždycky bude," zavrčel.
"Jasně, nežiješ s ní, ale je pouze tvoje. Slyšíš tu ironii? Třeba ti to jednou dojde, i když o tom silně pochybuju. Emily miluje mě," řekl jsem mu na rozloučenou a praštil jeho koně do slabin, takže se rozběhl pryč i s tím dotěrou.
"Liame?" zaslechl jsem za sebou dívčí hlas.
"Emily, krásko moje, proč neodpočíváš? Už je pozdě a ty jsi celý den byla vzhůru!" otočil jsem se na ní a v duchu doufal, že neslyšela nic z mého rozhovoru s Mattem.
"Kolikrát ti mám říkat, že jsem v pořádku?" povzdechla si.
"Kolikrát chceš, nepomůže to. Teď hned půjdeš do postele," vzal jsem jí do náručí a šel s ní do Mattova domu. Jestli mi to bylo trapné? Ano, nesl jsem svou královnu, do domu otce jejího dítěte, abych jí mohl znovu připravit o čest. A víte co? Bylo mi to jedno.
"Liame, tobě dáma projeví jednou větší náklonnost a všechna úcta je ta tam," smála se, ale nebránila se mi, takže jsem se s ní rozběhnul po schodech. Byl jsem nahoře neuvěřitelně rychle, jelikož mi zbyla energie od úplňku.
"Omlouvám se, jasnosti," políbil jsem ji na čelo.
"Pan nepoučitelný," usmála se a oplatila mi polibek. Položil jsem ji na postel.
"Dáš si něco? Mohl bych ti něco uvařit," nabídnul jsem jí.
"Ne, díky," zavrtěla hlavou.
"Bojíš se, že bych tě chtěl otrávit? Spáchat atentát, na svou neuvěřitelně krásnou královnu," dobíral jsem si jí. Teprve po chvíli mi došla ta ironie. Madison… také neobyčejně krásná královna. Při vzpomínce na její prázdné, vyvrácené oči se mi udělalo špatně.
Už jsi na lepším místě, vyslal jsem směrem k nebi myšlenku. Něco jako omluva, i když vím, že vraždu není možno odpustit. Kdybych to však neudělal, nedržel bych právě za ruku za ruku svou Emily, tu kterou jsem miloval již předtím, než se narodila. Byl jsem stvořen proto, abych jí miloval, a jsem pevně rozhodnut své poslání vykonávat naplno.
"Trochu… Liame, smím se tě na něco zeptat?" znejistěla.
"Jsi má královna, ty smíš všechno," pohladil jsem ji po tváři.
"Víš…ehm… to jak ses mě zeptal, ty víš na co… já jen, prostě, bych se tě chtěla zeptat… myslel jsi to vážně? Nebo to byl pouze takový momentální nápad, myšlenka, co jsi vypustil z pusy?" kousla se do rtu. Usmál jsem se na ni a strčil ruku do své kapsy a pořádně v ní zaštrachal.
"Pokud mám být upřímný, tamto, to byl jen takový šílený momentální nápad," zasmál jsem se.
"Aha, jasně," polkla a odvrátila se ode mě.
"Vážně to myslím až teď," vytáhl jsem z kapsy malou krabičku a otevřel ji.
"Pane bože," vydechla. Lesknul se v ní malý stříbrný prstýnek s amethysem.
"Emily Madison Grace, vezmeš si mě?" zeptal jsem se. Emily mě chvilku sledovala s otevřenou pusou, než promluvila.
"Znám tě jen měsíc," vyhrkla.
"Já vím," přikývnul jsem.
"Čekám Mattovo dítě."
"Já vím."
"Jsem královna."
"Ano, to taky vím."
"Mám spoustu povinností."
"Em, já tohle všechno vím!"
"Miluji tě," usmála se.
"Já tebe taky, a byl chtěl bych s tebou být navždy. Prosím, vezmi si mě," kleknul jsem si. Začala se smát a pak udělala něco, jednoduchý pohyb, který hodně ovlivnil můj život. Kývla hlavou.
"Takže…" začínal jsem se smát taky.
"Ano Liame, vezmu si tě," podala mi ruku. Rychle jsem jí navléknul prstýnek na prst a tisknul ji k sobě. Drtil jsem ji asi hodně dlouho, napadlo mě jí pustit, až když mě začala vlhnout košile.
"Pláčeš?" odtrhnul jsem se od ní. Opravdu, slzy jí tekli proudem, ale do toho se usmívala.
"Liame, věř mi, že jsem nikdy nebyla šťastnější," políbila mě.
"Myslíš, že já jsem snad byl, má nevěsto?" mrknul jsem na ni. Zavrtěla hlavou a znovu se vmáčkla do mé náruče, která byla nyní určena jen a pouze pro ni, ne žádnou náhradu. Ležel jsem vedle ní dlouho do noci, vlastně dokud neusnula. Chtělo se mi sice spát taky, ale něco mi bránilo v usnutí. Jako bych na něco čekal. A taky že ano. Chvilku po půlnoci přišla služka, že mi přišel jakýsi balíček a k němu dopis. Nedočkavě jsem otevřel černou zapečetěnou obálku a začal číst za tlumného světla svíčky.
Drahý Liame,
Ani nevíš, jak bylo složité doručit ti tento balíček. Nejprve jsem ti ho poslala na zámek, ale vrátili mi ho neotevřený, že jsi zemřel při bitvě. Předpokládala jsem, že je to nějaký výmysl té tvé čubky, ale pak jsem dostala dopis, že komoří pátrá po ztracené královně a vše mi došlo. Čekala jsem ale od tebe, že se uchýlíte někam jinam, ne zrovna k Mattovi. Jak jsem tě našla? Představ si, že tě odhalila ta tvá Amanda. Utekla si za tebou a vzala s sebou i nějaké zmrzlé štěňátko. Našli jsme ji téměř před Mattovým domem. Nemusíš se strachovat, obě jsem v pořádku, zavřené v celách. Dostávají i občas něco k jídlu, když si na ně vzpomenu. Jelikož ale při zatýkání nekladli odpor, na rozdíl od někoho jiného, nemám v plánu je zabíjet. Zatím. Jestli mě ale někdo naštval, tak jsi to ty ale také ta blondýna Melanie. Jste oba drzí pejskové, a takoví zaslouží potrestání. Však se přesvědčíš, až otevřeš balíček…
Tvá královna Caroline
PS. Pověřil jsi za sebe opravdu výborného člověka. Damien umí, když už nic, alespoň dobře líbat.
Byl jsem hodně naštvaný, když jsem si to přečetl. Jako kdybych zapomněl na náš jediný zákon. Smečka, je všechno. Jenže moje všechno byla teď Emily. Mám si snad vybrat, buď opustit svou snoubenku, nebo svou smečku? Jak bych si mohl vybrat, co mi v tom pomůže?
Najednou mě napadlo otevřít krabici…
Má smečka mě potřebuje, řekl jsem si, políbil Emily, vložil jí do rukou dopis ode mě a doufal, že jí ještě alespoň jednou uvidím. Vyběhl jsem ven zadním vchodem u dveří i s krabicí se strašlivým obsahem, abych jí mohl předat někomu, kdo ji uloží k ostatkům Melanie. Položil jsem si ji před nohy a pořádně se zadíval na měsíc. Kdybych nebyl tak rozčilený, tak bych se asi nezvládnul proměnit ale dnes, jsem měl přebytek adrenalinu. Zavil jsem na měsíc, popadl krabici do zubů a rozběhl se zachránit Amandu… teda, co to říkám, zachránit svou smečku.

4. Pohled Amandy

4. února 2013 v 19:33 | Lucy
"Leno!" vykřikla jsem a vzala malou holčičku do náručí.
"Teto Amando!" tiskla se ke mně. Milovala jsem ji jako svou vlastní dceru, byla to úžasná holčička. Chytrá, neobyčejně krásná, skromná, prostě dokonalá. Bylo mi jí ale hrozně líto. Přišla o matku a nevím, jak jí říci, že přišla i o svou tetu, která se o ní starala.
"Kde je tetička Melanie?" zeptala se mě. Ztuhla mi krev v žilách.
"Tetička odešla za vůdcem, brzy se vrátí," polkla jsem.
"Maminka se měla taky brzy vrátit," sklopila zrak.
"Ona se vrátí, již brzy," pohladila jsem ji po vlasech. Jak říci šestileté dívence, že všichni, které kdy měla ráda, zemřeli?
"Pohněte se!" řvala Caroline, která právě nutila muže, které ovládala, spojovat naše městečko s jejím podzemním "královstvím". Nesnášela jsem ji za to, jak si omotala kolem prstu Damiena, který jí během dvou dní odsouhlasil úplně všechno, ale ještě více jsem ji nesnášela za to, co dělala těm nebohým mužům. Ukradla jim duše a využívala jejich těla, aby pro ni pracovali.
"Leno, běž domů, za chvilku přijdu a něco ti uvařím," poslala jsem ji pryč. Měla jsem v plánu si to s Damienem vyříkat a jelikož přitom asi nebudou padat moc hezká slova, nebylo by vhodné, aby to Lena slyšela.
Damien stál všemi nebohými bojovníky a rozkazoval jim. Nasupeně jsem k němu přišla a strhla ho z plošiny.
"Amando, jsi normální?!" zaječel.
"Ty jim ještě dáváš příkazy? Jak to můžeš těm chudákům dělat?!" křičela jsem na něj.
"Plním příkaz své královny," pokrčil rameny.
"Pokud vím, jedinou právoplatnou královnou je ta blondýna Emily, co za ní vůdce tak pálí, a vsadím krk na to, že ta by tenhle příkaz nikdy nevydala," ignorovala jsem jeho námitky, že nemyslí tu blondýnu.
"Má královna, mi dala příkaz řídit tyto muže. Bylo to ve smlouvě, pravda, pokora, přátelství. Slíbil jsem, že jí budeme všichni naprosto oddaní," usmál se.
"Děláš si legraci!?!" vykřikla jsem.
"Ne… myslím to vážně," polknul Damien.
"Nedokážu uvěřit, že jsi jí na tohle fakt kývnul! Jenom absolutní vůl, by souhlasil s tímhle!" vztekala jsem se. Jak na to vůbec mohl přistoupit? To je pro něj hloupá kniha důležitější než členové smečky?
"Važ slova, Amando! Nezapomínej, s kým mluvíš!" pohrozil mi prstem.
"Uvědomuješ si, že tu ženskou není možné uspokojit? Viděl jsi, co udělala s těmi bojovníky? Navíc zabila členku smečky a to je zrada!" vylévala jsem si na něm vztek. Ve skutečnosti se mi ale chtělo brečet.
"Byla to dohoda, ne zrada!" zavrčel.
"Damiene, ona ti slíbila, že nás nechá volně dýchat a místo toho nás všechny přinutila zůstat v ohraničeném prostoru při proměně! Vždy jsme byli volní, směli si běhat, kde jsme chtěli, na ničem nezáleželo!" řvala jsem.
"Sakra, buď už zticha!" napomenul mě.
"Proč? Čmuchá tady někde, ta tvá královna?" protočila jsem oči.
"Nech toho, bojíš se jí, víc než kdokoliv jiný z nás," usmál se.
"Děje se zde něco?" zaslechla jsem za sebou ten nechutně přeslazený hlas.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. Ne, nebála jsem se jí, ale věděla jsem, že je silný nepřítel.
"Jistěže ne, jasnosti," uklonil se Damien a políbil jí ruku. Caroline se zasmála, zvedla mému příteli bradu a políbila ho. Věděla jsem, že mi svítí oči a že vrčím, ale bylo mi to celkem jedno.
"Myslím, že půjdu udělat Leně večeři," řekla jsem netečně.
"Výborně, běž, jistě má ta malá chudinka hlad. Prosím, vyřiď jí za mě upřímnou soustrast," usmála se Caroline. Taková drzost! Ona nechá zabít její tetu a pak jí po mě posílá takový vzkaz? Někdo takový, jako je ona, ten si nezaslouží žít!
"Amando, prosím, nedělej nic, čeho bys mohla později litovat," řekl mi Damien na rozloučenou.
"Zrovna od tebe ta rada padne… a ještě jedna věc. Měl bys vědět, že buď si s naším vůdcem, nebo jsi proti němu," probodávala jsem ho pohledem.
"Amando, myslím, že bys měla vážit své slova, Damien je přeci jenom výše postavený, než ty. Nedivila bych se, kdyby tě nechal zabít… Damiene, je u tebe doma někdo?" mrkla na něj.
"Pošlu všechny pryč, má královno, budeme tam sami," znovu se jí poklonil. Udělalo se mi špatně od žaludku. Damien, ten kterého jsem vždy obdivovala, za to, že byl jen a pouze se svou ženou, kterou si dokonce vzal. Jen a pouze s Alishou má dvanáct dětí! Chce všechno zničit kvůli kříženci ženy, zmije a krkavce?
Běžela jsem jako šílená do Melaniina domu.
"Leno, musíme utéct, rozumíš? Teple se oblékni, tohle bude dlouhá cesta," řekla jsem vyděšené holčičce.
"Kam půjdeme?" zeptala se.
"My přímo poběžíme, Leno. Poběžíme tak dlouho, dokud nenajdeme pomoc," odpověděla jsem. Sice to nemělo s její otázkou co dělat, ale byla to pravda. Dívenka vyběhla nahoru do svého pokojíčku, něco si tam vzala a vyšla se mnou ven zadním vchodem.
Pořádně jsem se zadívala na měsíc, který bohužel couval. Ale i tak, měla bych to zvládnout…
Musela jsem se pořádně soustředit, abych to dokázala. Nakonec jsem ale přeci jenom zavyla, skrčila se, aby na mě mohla Lena nasednout a rozběhla se hledat svého vůdce. Ani mi nevadilo, že se za mnou žene nějaká, nebohá Carolinina zombie. Mé vlčí tlapky nedožene nic a nikdo…

3. Pohled Diany

3. února 2013 v 19:34 | Diana
"Myslíš to vážně?" zeptala jsem se ho možná trochu hloupě, ale je zvláštní žádat někoho o ruku na bitevním poli mezi mrtvolami.
"Myslím to tak vážně, jak jen to jde."
"Samozřejmě že si tě vezmu… No tak! Nesmíš zavírat oči! Musíš tady být se mnou, rozumíš?!?" třásla jsem mu ramenem.
"Diano, já už… nemůžu…"
"Ne! Ani na to nemysli! Dnešek není den, kdy musí někdo umřít!"
Anio, prosím, hejbni kostrou!!!
"Johne, musíš se soustředit! Já vím, že ty to zvládneš! A navíc, vlastně stále ještě bojujeme, takže ti to jako vojevůdkyně přikazuji! Žij!" říkala jsem mu ale on jen na chvíli otevřel oči a hned je zase zavřel
"Johne, víš, jak jsi mi říkal o tom novém pavilonu v Berry baru? Mohli bychom se tam jít třeba příští týden podívat, hned jak ti bude trochu líp."
"To by bylo fajn," řekl mi. Sice ještě stále se zavřenýma očima ale i tak jsem viděla nepatrný náznak úsměvu, který se mu na okamžik objevil na tváři.
"Víš přece, že tam bude příští čtvrtek hrát MetalMan. Elis říkala, že mají nějaký nový písničky a o to bys určitě nechtěl přijít, že ne?"
"Ne…"
"Ten jejich poslední koncert byl pecka, nemyslíš? Hlavně ta písnička co si jí potom zpíval celej hrad… Nevzpomeneš si náhodou jak se jmenovala?" Změnila jsem taktiku, protože tahle na rozdíl od té předchozí fungovala. On vždy zbožňoval hudbu, už od malinka…
"Názvy si nikdy nepamatuju… ale bylo to něco s duchem…"
"Ale slova si pamatuješ ne?" zeptala jsem se, a aniž bych čekala na odpověď, začala zpívat. Strašně mi to připomínalo tu trhlou soutěž v duetech, která se mi zdála tak strašně dávno… Od té doby se stalo doopravdy spousta věcí.
Dítě se znovu narodí
Ta siréna ho ke mě přinesla
První z těch pravých lásek
Zpívající na ramenech anděla
Bez starosti o lásku a ztrátu

Vrať mě do dětství
Ukaž mi mě bez skořápky
Jako Vánoce v květnu
Budu u tebe, když řekneš
Že čas nikdy nezadrží naši lásku

Můj pád bude pro tebe
Moje láska bude v tobě
Byla jsi ta, co mě probodla
Takže budu krvácet navždy

Když se na to podívám zpětně, je zvláštní, jak moc je ta písnička pravdivá. Všechny její verše se totiž dřív nebo později vyplnily. Teď to ale byla jediná možnost jak udržet Johna na živu. Jediná věc, která dokázala odvést jeho myšlenky od toho, že umírá. Oba jsem to věděli, jen já si to odmítala přiznat. A v tu chvíli, kdy už to doopravdy vypadalo, že už Johnovy zbývá jen troška času, se jako blesk z čistého nebe konečně objevila Ania, ale měla problém. Pár nepřátel zřejmě ještě neuznalo, že bitva skončila a my vyhráli, a vrhli se na ní. Vzala jsem do ruky ten příšerný meč který pomalu zabíjel mého snoubence a vrhla se jí na pomoc.
"Anio běž, já je zvládnu." Řekla jsem a už jen mezi zoufalými údery mečem slyšela, jak běží směrem k Johnovy. Když byli všichni asi do deseti minut mrtví, co nejrychleji jsem se rozeběhla k Anie a Johnovy.
"Jak to jde?" ptala jsem se. Její výraz však mluvil za vše.
"Diano" řekla smutně "nevím, jestli s tímhle něco zmůžu. Ta rána je dost vážná a za tu dobu už ztratil hodně krve"
"Zkoušej to dál, on nesmí zemřít, prostě nesmí..." řekla jsem zoufale a zase cítila ty hořké slzy, jak mi stékají po tvářích
"Diano, promiň, nejde to."
"Jak to? Musí to jít!!!" Náhle jsem si vzpomněla na svou oblíbenou pohádku. Na pohádku o dívce tak krásné, že na ní její macecha žárlila. Na pohádku o dívce, která zemřela, ale díky lásce znova ožila. No, možná už začínám trochu šílet, ale za zkoušku to stojí. Řekla jsem sama sobě a nahnula se, abych Johna alespoň naposledy políbila. Nepomohlo to, jak by taky mohlo. Je to pohádka která se vypráví malým dětem a ty jí nevěří. Jsem neuvěřitelně bláhová.
"Anio, nemohla bys to ještě jednou zkusit? Já se obvykle nevzdávám bez boje, a jak znám Johna tak on taky ne. Zkus to znovu, prosím."
"Jestli si myslíš, že to pomůže."
"Ano, já to vím, přece nemůže být úplně mrtvý!" klekla jsem si zpátky k němu a pokoušela se rozpoznat každý náznak dechu. Každý pohyb. Nakonec když už to doopravdy vypadalo beznadějně jsem přes proud slz přeci uviděla první náznak dechu. Byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků v mém životě když konečně spolu s dalším hlubokým nádechem otevřel oči. Rána nerána jsem se mu vrhla do náruče.
"Au, Diano… tohle trochu bolí…"
"Promiň. Ani nevíš jak jsem ráda že žiješ! Už jsem si myslela že jsem tě ztratila!" sotva jsem to dořekla vyskočila jsem a běžela umačkat Aniu, která mohla za všechno mé štěstí.
"Anio, děkuju! Máš to u mě. Přísahám, že kdybys něco kdykoli potřebovala, pomůžu ti."
"Mám to brát jako přísahu bojovníka?"
"Jak jinak?" odpověděla jsem jí a moc dobře chápala to břímě, které jsem tím na sebe zvala. Přísaha bojovníka je ta nejzávaznější přísaha, kterou může člověk vůbec dát. Když je jednou uzavřená, zodpovídá se za její splnění životem. Ania tedy po mně může chtít cokoli, a když to já nesplním, musím spáchat sebevraždu či se nechat zabít v bitvě. Kdybych se rozhodla přísahu obejít, přijdu o tu jedinou věc, kterou mám, tedy o čest. Bojovník bez cti je ta nejhorší osoba, kterou vůbec můžete potkat.
"Johne jak ti je?"
"Moc dobře ne, ta rána bolí jako čert."
"Promiň, ale tak závažné zranění jako je to tvoje dokážu zahojit, ale bolest dokážu zahnat jen z části," pípla Ania.
"Nevadí, udělala jsi vše, co bylo v tvých silách. Teď ho jen musíme dostat pryč z bitevního pole" "Mám jen jednu otázku… Jak?" Po nějaké době se nám nakonec podařilo dostat Johna na ošetřovnu, kterou vedl Liam, který v tu chvíli kdy jsme ho nejvíc potřebovala, zmizel. Doufám, že pro to má dobrý důvod, protože jestli třeba utekl na druhou stranu k nepříteli tak bude mít co dočinění s mým mečem. Myslela jsem si a sáhla si na levý bok, kde jsem téměř 24 hodin denně nosila svůj meč, který tam ale teď nebyl. Po chvíli jsem si vzpomněla že jsem ho odhodila když jsem se vrhla k Johnovy a pak už ho neviděla. Rozhodla jsem se po něm jít podívat, protože to byl opravdu skvělý meč a navíc jsem jestě musela zkontrolovat, že nikdo z mého oddílu nezemřel. Přišlo mi, že alespoň tohle jim všem dlužím. Šla jsem bojištěm a kontrolovala, jestli mezi mrtvými není třeba Gabriel který mi až moc přirost k srdci. Byl pro mě jako starší bratr, kterého jsem si vždy přála. Dál jsem se rozhlížela a jednu chvíli mi přišlo, že ho vidím ležet na zemi. Mrtvého. Nedokázala jsem se ale přinutit jít se podívat, jestli je to doopravdy on. Dozvím se to stejně, jakmile se dostaneme na hrad. Nechala jsem meč mečem a vrátila se zpátky na ošetřovnu. 3 lékaři běhali kolem Johna, ale nešlo mu už více pomoct. Rána byla uzdravená akorát že bolela. Ania dokáže vyléčit i bolest když má dost energie ale teď byla až moc unavená.
"Johne, s tím zasnoubením, myslel jsi to vážně?"
"Jo. Vážně jsem to chtěl udělat už dávno." Usmál se " Ten prstýnek už mám víc jak dva týdny ale neměl jsem příležitost ti ho dát."
"Škoda že ho nemáš tady. Už se nemůžu dočkat." Byla jsem natěšená jako malá holčička na pytlík sladkostí. Škoda že to budu muset vydržet ještě 2 hodiny, než přijedeme na zámek.
"Ale vůbec ne. Mám ho s sebou. Celou tu dobu jsem ho měl u sebe." Řekl a sundal si z opasku malý měšec, kterého jsem si před tím v tom spěchu vůbec nevšimla.
"Ještě jednou. Diano, vezmeš si mně?"
"Samozřejmě že ano!" řekla jsem a políbila ho. Ten prstýnek byl úžasný. Byl celý ze stříbra ale v jeho středu se třpytil ten nejúžasnější rubín, jaký jsem kdy viděla.
"Skus si trochu odpočinout. Já musím ještě jít poděkovat Anie."
"Vážně musíš odejít?" ptal se mně s úsměvem na rtech.
"Musím. Užij si to. Teď už se mně jen tak nezbavíš." řekla jsem a odběhla pryč.
"Anio, tady jsi, konečně jsem tě našla. Chci ti…"
"Hezký prstýnek. Jak dlouho ho máš?"
"Půl minuty. Chci ti poděkovat za vše, co jsi pro mě udělala."
"Za nic, pokud se nepletu, stejně mi to jednou vrátíš."
"Ano, vrátím, pokud k tomu budu mít příležitost. A… ještě něco. Když jsem spolu mluvili, říkala jsi že umírá ještě někdo. Kdo???" pokud umíral Matt, nikdy bych si to neodpustila. Mohla jsem mu pomoct a jen tak jsem odběhla a nechala ho tam. Ania se kousla nervózně do rtu.
"Umírala Emily..."

2. Pohled Emily

2. února 2013 v 18:30 | Lucy
Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněli Liam s Matt a s velkým napětím mě pozorovali.
"Už otevírá oči!" vykřiknul Matt.
"Pššš, buď zticha, potřebuje klid," napomenul ho Liam.
"Co… co se to děje? Kde jsem?" zeptala jsem se.
"U mě na zámku, který jsi mi darovala. Jsi strašně hodná, že jsi dala tak hezký dárek zrovna mě!" řekl Matt a vítězoslavně se usmál na Liama.
"Bylo to nejblíže a já vás nechtěl tahat na váš zámek, kde vy a já žijeme společně," zavrčel Liam.
"No páni, vy si vykáte! To spolu musíte mít ale úžasně přátelský vztah!" sprásknul ruce Matt.
"Taky že ano," nenechal se vytočit.
"Co se stalo?" nehleděla jsem na jejich trapnou hádku.
Liam a Matt se podívali na sebe.
"Jste kvůli NĚKOMU zraněná," oznámil mi Liam.
"Omlouvám se… měl jsem se klidit, jako ostatní bojovníci. Děkuju, že jsi zachránila můj život," začervenal se Matt. V tu chvíli jsem si vzpomněla úplně na všechno. Trochu s obavami jsem odklopila deku. Rána, která se mi táhla přes břicho byla sice hodně tenká, takže stehy nebyli skoro vůbec vidět, zato musela být hodně hluboká. V tu chvíli mi něco došlo. Vzpomněla jsem si na svůj sen s malým blonďatým chlapečkem.
"Adam," lekla jsem se a pohladila si břicho.
"Adam? Kdo je Adam?" zatvářil se Liam nechápavě.
"To… to je Adam?" položil mi Matt ruku na břicho. V tu chvíli bych přísahala, že se ve mně něco pohnulo. Nenarozené miminko, jakoby poznalo svého pravého otce. Také jsem si uvědomila jednu věc … Matt o to miminko vážně stál.
"Ach tak, chápu. Adam je v pořádku," usmál se Liam, odstrčil Mattovu ruku a položil tam svou.
"Au!" vykřikla jsem. Nikdy jsem si neuvědomovala více, že budu matkou. Mé miminko už mělo nožičky… a kopalo do Liamovi ruky. Teprve když ji sundal z mého břicha, kopání ustalo.
"Jsi si jistá, že to bude Adam? Nebude to malá Emily?" zasmál se Matt.
"Ne, bude to Adam, určitě," smála jsem se s ním.
"Tak to je super… počkej chvilku Em, hned se vrátím," vyběhnul Matt z pokoje. Liam protočil oči.
"Nech toho," strčila jsem do něj.
"Promiň," povzdechnul si.
"Udělal jsi dobře, že jsi mi před ním vykal. Nerada bych, aby se to rozneslo," chytla jsem ho za ruku.
"Stydíš se za mě?" ušklíbnul se.
"Ne, jistě že ne! Ale pochop mě, komoří se mě pořád snaží provdat, a to netuší, že jsem těhotná! Kdyby se někdo dozvěděl tohle, mohlo by se roznést, že jsem těhotná s tebou a to by byl super problém!" zatočila se mi z té představy hlava.
"Je ostuda mít se mnou dítě?" ušklíbl se.
"Pro mě ne! Jenže tady nejde o mě. Je ostuda mít nemanželské dítě, což už mám. Kdyby sis mě vzal, může to dítě být klidně tvoje, stejně tak, když si mě vezme kdokoliv jiný," snažila jsem se mu to vysvětlit.
"Chápu… dobře, takže, vezmeš si mě?" zeptal se mě. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.
"Co prosím?" vyhrkla jsem.
"Vezmeš si mě?" zopakoval svou otázku.
"Liame, já přeci…" přemýšlela jsem, co mu na to řeknu. Čekala bych cokoliv, jenom ne tohle.
"Jsem tu!" zahučel Matt a vrazil mi do ruky plyšovou hračku. Nebylo mi sice úplně jasné, co to je, ale bylo vidět, že to byla asi jeho oblíbená hračka.
"No… jééé! Co to je?" snažila jsem se alespoň předstírat nadšení.
"To je Nessie, má nejoblíbenější plyšová hračka. Když jsem byl malý, bral jsem si ji sebou všude i na záchod! Teď je Adamova," byl opravdu hodně šťastný.
"Teda, Adam bude mít radost, až se narodí," pokoušela jsem se usmát. Ale jo, byla to asi pěkná hračka, když byl Matt malý. Možná bych tomu mohla přišít oko a spravit tu věc, co byla na půl utržená. Taky bych to mohla vyprat. Až udělám tohle všechno, budu ochotna to dát někam hodně vysoko na polici, aby se k tomu můj chlapeček, až se narodí, nedostal.
"A co to má představovat?" vložil se do toho Liam.
"A pak kdo z nás je blbej! Nepoznáš draka?" zaťukal si na čelo. To že je drak? Tak nevím co mě zaskočilo více, jestli Liamova otázka, nebo zjištění, že ta hračka, co mi položil Matt do rukou, má býtdrak.
"Jestli tohle je drak, tak já jsem víla!" zasmál se Liam. Najednou se Mattův výraz úplně změnil. Vytáhl okamžitě jakýsi notýsek, prolistoval ho a pak začal šťastně poskakovat po pokoji.
"Já to věděl! Já to věděl! Hned od začátku jsem říkal, že jsi víla a nikdo mi nevěřil! Tohle musím říct Berry týmu. Myslím, že BPOPTTDDL dospělo ke konci! Mám správnou odpověď! Víla, víla, je to víla!" začal tancovat a hlasitě si přitom prozpěvovat a já se začala modlit, aby Adam nebyl po tatínkovi.

1. Pohled Gabriela

1. února 2013 v 20:27 | Lucy
Každý jednou zemře. Někdo dříve, někdo později. Důležité je, proč zemřete. Někdo zemře na stáří, někoho skolí nemoc, někdo padne za svou zemi a čest, tak jako já. Vždy mi bylo jasné, že zemřu v bitvě, a vlastně jsem i tušil, že to bude dnes. Čekal jsem, že to bude více bolet. Sekyra, která mě zasáhnula do břicha mi sice rozervala brnění, kůži i maso, ale bolest trvala jen chvíli. Teď již jenom ležím, čekám na konec a přemýšlím o svém životě. Ztratil jsem rodinu, utekl překupníkům a probojoval jsem se až na zámek. Poznal jsem tu nejúžasnější ženu na světě, lady Dianu, pravou ruku mladé královny Emily. Diana byla úžasná žena, vždy mě k ní něco táhlo. Nevím, jestli to, jak zacházela s mečem, nebo její majestátní vzhled, oslepující krása, či snad přísnost, ale i laskavost, kterou chovala ke mně i mým spolubojovníkům. Je smutné, že ji již nikdy neuvidím. Přeji si, aby byla šťastná. Je to vlastně jediný člověk co ke mně za posledních několik let projevil trochu laskavosti, jediný člověk, co se ke mně choval jako k vlastnímu bratru. Když jsem byl s ní, cítil jsem jakési hřejivé teplo, teplo domova…
Těžkla mi víčka, věděl jsem, že je konec. Chtělo se mi spát. Když tu náhle, jako bych ucítil hrozný chlad. S obtížemi jsem otevřel oči a spatřil ženu. Jsem v nebi? Je to anděl, který mě zve k sobě? Ne…tohle je spíš ďábel. Víla s havranem na rameni se na mě mile usmála.
"Jak se jmenuješ, bojovníku?" zašeptala.
"Gabriel…" odpověděl jsem z posledních sil, když tu náhle mě oslnilo silné světlo vycházející z jakéhosi přívěsku na řetízku. Cítil jsem energii, která procházela celým mým tělem, síla se mi vracela zpět, zároveň však něco, strašného. Jestli jsem zemřel, tak smrt byla příjemnější než toto. Jako by mi někdo bral mé poslední vzpomínky, rval mi je z hlavy. Jako bych ztratil své já…
Napřáhl jsem ruku před sebe a dotknul se chladné tváře neznámé víly, co mi zachránila život.
"Gabriela již máme, ty jsi nikdo," řekla tajemně.
"Ano, má paní, já jsem nikdo," přikývnul jsem.
"Královno, oslovuj mě královno," pohrozila mi prstem.
"Ano, královno," vstal jsem.
"Výborně, takže teď běž ke svým nemrtvým přátelům," zasmála se. Podíval jsem se na desítky mužů, kteří se dívali upřeně před sebe. Jako bych jejich tváře znal, jen jsem si nějak nemohl vzpomenout, odkud.
"Jaké je tvé jméno?" zeptal jsem se.
"Nikdo, a tvé?" hleděl dál upřeně před sebe.
"Nikdo," pootočil jsem se, jelikož královna začala mluvit.
"Takže, mí věrní poddaní, jaké je vaše jméno?" zadívala se na nás.
"Nikdo," řekli jsme jednohlasně.
"Správně… vy všichni, nejste nikdo. Jste mrtví pro okolní svět. Jediný váš svět, jsem nyní já!" zakřičela. Souhlasně jsem přikývnul a vydal se spolu s davem pryč z místa, kde jsme byli. Cestou jsem v dálce zahlédl velmi povědomou ženu, jak se sklání nad umírajícím mužem. Kdo to byl, to jsem si ale nemohl vzpomenout. Jediné co jsem věděl, bylo, že uvnitř ní jsou mé vzpomínky…
 
 

Reklama