Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...

30. Pohled Diany

30. ledna 2013 v 20:09 | Diana
"Diano! Rychle musíme běžet, zaměstnat ty co neusnuli! Nesmí zabít Flower!" řekla mi Emily
"Běž prosím s lučištníky napřed, ještě bych chtěla říct něco svým mužům."
"Jistě, ale pospěš si!" odpověděla Seskočila jsem z koně, kterého jsme stejně měla jenom na tuto část bitvy a nechala ho běžet. Byl dobře vycvičený a vždy si našel cestu na hrad, takže jsem se nemusela bát toho, že se ztratí. Řekla jsem Em, že chci ještě něco říct mužům a to byla pravda, ale najednou jsem vůbec neměla náladu na proslovy. Chtěla jsem pouze bojovat.
"Bojujete tu dnes, aby na Vás mohla být vaše zem hrdá, abyste se mohli vrátit ke svým rodinám… Přemýšlejte o tom i až se budete chtít vzdát a zemřít. Snažte se bojovat tak, abychom dnes v noci mohli všichni oslavit naše vítězství!"
Křičela jsem na muže a snažila se je povzbudit. Nevím, jestli se mi to povedlo, protože jsem téměř okamžitě přeběhla přes zvukovou bariéru a opět na mně dolehla bitevní vřava. Hledala jsem příležitost jak zaútočit zatímco jsem se proplétala mezi celými keři růží. Najednou jsem to uviděla. Kousek ode mne, ne té části louky smrti kde už žádné růže nebyli, asi tam ještě Flower nestačila doběhnout, stál medvěd v plné zbroji. Zatímco jsem k němu běžela všimla jsem si i spousty odznáčků, které měl na brnění. Musel to tedy být nějaký generál. A hodně nafoukaný generál když si bere své hodnosti i do bitvy. Takový ten typ co si sedí hezky v kočáře protože on už svou práci přece odvedl nad mapou, když plánoval celou bitvu, vůbec nebojuje a nechá za sebe umírat své vojáky, ale potom přece slízne všechnu smetanu. Když se bitva nepovede, prostě ujede a pak žije celý život v ústraní z peněz, které získal v armádě. Musel to být asi hodně blízký přítel krále, když ho do jeho funkce nasadil, protože bylo opravdu jednoduché ho porazit. Bylo to ještě lehčí než porazit mého mladšího bratra, Mathewa, se kterým jsem ještě nedávno trénovala. Schválně jsme řekla porazit ho, ne zabít… vždy jsem si vážila života jako takového a je špatné ho někomu brát. Ano, možná to zní divně od někoho, jako jsem já, ale je to pravda. Vzít někomu život je až moc těžké. Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala další příležitost jak zaútočit když v tom jsem si uvědomila, že se něco muselo pokazit. Bitva měla v této chvíli vypadat tak, že já, Emily a ostatní generálové povedeme svoje oddíly do bitvy, muž proti muži. A Matt s Johnem budou ve všem poslouchat Aniu s Lukem a půjdou pryč z bitvy, která byla pro taková nemehla, jako jsou oni dva až moc nebezpečná. Přede mnou však stál Matt a bojoval s hodně nebezpečně vypadajícím medvědem. Chtěla jsem mu jít pomoct, ale když tu je Matt, musí tu někde být I John. A Mattovy už někdo běžel na pomoc. Nevěděla jsem kdo, ale věděla jsem že mu pomůže.
"Johne! Kde jsi! Johne!" křičela jsem jako o život. Nepřežila bych kdyby se mu něco stalo, radši bych zemřela než žít bez něj… Za běhu jsem se pokoušela zranit co nejvíc medvědů co to šlo, ale neztrácela jsem své tempo, protože každou chvíli může byt On, blíže k smrti. Hrozně se mi ulevilo, když jsem konečně objevila. Sice obklopeného nepřáteli ale alespoň naživu. Neustále jsem si vyčítala, že jsem ho nezamkla u něj v pokoji a neodjela bez něj, jak jsem chtěla ještě dnes v noci udělat. Okamžitě jsem se vložila do boje…
"Diano, můžeš mi vysvětlit, co tu děláš? Neměla jsi být právě někde se svým oddílem?" ječel na mně.
"Co si to dovoluješ!? Já že nedodržuju svou vlastní bitevní taktiku… Ty jsi měl být o půl kilometr jinde a pomáhat ošetřovat raněné a teď tu na mně křičíš, že já nejedu podle plánu!" křičela jsem na oplátku já na něj a vyřazovala mezitím jednoho nepřítele za druhým.
"Promiň, bál jsme se o tebe." Mohla jsem mu říct "já o tebe taky" ale byla jsem až moc naštvaná. "
Johne nech si ty omluvy na chvíli, kdy se odsud dostaneme a nikdo se nebude pokoušet nás zabít a jestli se příště dostaneš do nějaké bitvy, což ti garantuju, že nedostaneš, dodržuj laskavě taktiku a teď prosím, bojuj! Jestli jsi si nevšiml, je tu na nás tak pětinásobná převaha nepřátel!"
"Promiň," špitl jen a pustil se do boje. Až jsem se divila, jak moc dobře mu to šlo. Vlastně jsem ho ještě nikdy neviděla bojovat, když mu šlo o život. Kdy taky. Ve škole jsme měli jednu za půl roku cvičení, kdy k nám přišel opravdový vojevůdce a učil nás jak bojovat. Pamatuju se, jak John jednou zlomil ten cvičný meč, když s ním mlátil v tělocvičně do žebřin a dostal za to poznámku do notýsku. Teď měl naštěstí meč ze železa a ten je opravdu těžké zlomit. Říkala jsem si, že možná není až tak špatný a možná bych ho mohla zkusit vzít, alespoň na zkoušku, k sobě do oddílu, ale to jsem se šíleně spletla. Když jsme se totiž otočila, abych viděla, jak to s ním vypadá, uviděla jsem tu nejhorší věc v mém životě. Stříbrný meč, jak se jeho majitel rozpřahuje, aby mohl zasadit smrtící rámu a pak už jenom Johnův vytřeštěný výraz, když mu meč projel břichem. Potom už jsme slyšela jen tupou ránu, jak jeho tělo dopadlo na zem. Krev se mi nahrnula do hlavy a já přestala myslet na své morální zásady, na to že nikoho úmyslně nezabiju, rozpřáhla jsem se a medvěd, který zabil mou lásku, ležel v několika vteřinách na zemi, mrtvý. A tak to šlo dál, dokud nebyli všichni, kteří byli zodpovědní za jeho smrt, nepadli mrtví k zemi. Doufala jsem, že se najde někdo silnější a zabije mně, abych nemusela dál snášet tu bolest, ale byla jsem téměř neporazitelná. Když už jsem neměla koho zabíjet, trošku jsem se uklidnila a rozhlédla jsem se kolem sebe. Za krátkou chvíli jsem zvládla vyvraždit všechny nepřátele v okruhu deseti metrů od Johnova bezvládného těla. Odhodila jsem svůj meč a vrátila se k němu, v úmyslu plakat nad jeho tělem tak dlouho, dokud se někomu nezželí a nezabije mně. John však nebyl tak mrtvý jak jsem si před tím myslela. Jeho srdce ještě stále pomalu tlouklo. "No tak, lásko, nesmíš mi zemřít." Skláněla jsem se nad jeho tělem. "Vydrž to, ty to přežiješ a já se o tebe budu starat, dokud se neuzdravíš." Říkala jsem mu, zatímco jsem trhala svou dlouhou sukni na pruhy a pokoušela se mu zastavit krvácení. Naštěstí rána nebyla tak zlá, jak jsem si myslela. Nebyla až tak vážná a neporanila žádné orgány.
"Diano…" zašeptal.
"Ne, nesmíš se vysilovat, jen dýchej."
"Diano… já."
"Ticho, ano? Zkusím zavolat Aniu, ona ti pomůže, víš, že umí léčit zranění."
"Já… musím ti něco říct." Opakoval zase.
"Slibuju ti, že až dostaneme domů tak mi to řekneš, ano?" snažila jsem se tvářit se. jako by se nic nedělo. Jako by John neumíral...
"Diano, nesmíš plakat…" sledovala jsem ho, jak se mně z posledních sil snaží utišit.
"Já nepláču, protože pro to není důvod, ty to přežiješ." Řekla jsem, i když to nebyla pravda. Moc dobře jsem věděla, že se mi po tvářích kutálí slzy.
Anio, promiň mi, jestli jsem se k tobě nechovala zrovna nejlíp, ale prosím, pomoc mi. John umírá, volala jsem telepaticky svou jedinou záchranu. Věděla jsem, že když se budu hodně snažit, uslyší mně. A jako odpověď se mi v hlavě rozezněl její hlas.
Budu tam co nejrychleji to půjde, dej mi pár minut. John není bohužel jediný, kdo umírá. Snaž se ho zatím udržet při životě.
Nikdy v životě jsem neměla takovou radost, že někoho slyším…
"Johne, podívej! Vypadá to, že jsme tu bitvu nakonec přece jen vyhráli! Ania tu za chvíli bude a pak tě dostaneme pryč a ty budeš v pořádku. Jenom ještě chvíli vydrž, prosím, nevím, co bych si bez tebe počala," řekla jsem mu.
"Já už, už nemůžu," začal zavírat oči.
"Ne Johne, podívej se na mě, prosím!" třásla jsem s ním. John začal nějak špatně dýchat.
"Nesmíš umřít, slib mi to!" brečela jsem jako malá holka.
"Diano, už je asi pozdě, ale…" pořádně se nadechnul.
"Ale?" zeptala jsem se.
"Miluju tě…" zašeptal.
"Já tebe taky Johne, víc než cokoliv na světě," držela jsem pevně kusy látky u jeho rány.
Anio, prosím, vyslala jsem jí telepatickou myšlenku.
"Diano," chytnul pevně a křečovitě mou ruku. Bylo tak hrozné dívat se mu do očí a vidět v nich jen bolest.
"Ještě chvilku, prosím," zašeptala jsem.
"Vezmeš si mě?"

29. Pohled Emily

29. ledna 2013 v 20:08 | Lucy
Jako královna jsem selhala.
Stála jsem u okna a stále si v hlavě přemítala to, co jsem před chvilkou viděla. Northland vymítil několik vesnic, nenechal kámen na kameni, nikoho neušetřil. Nikdy dřív jsem si neuvědomovala, co to vlastně obnáší být královnou. Myslela jsem, že je to jen papírování a hloupé večírky, jenže to jsem se hodně spletla. Být královnou, to je velká zodpovědnost. Je to o tom dělat velké rozhodnutí, vědět, kdy je třeba se podřídit, kdy si stát za svým. Je strašné, když královna vidí svou zemi v záhubě.
"Ještě není konec," zašeptal Liam.
"Neslyšela jsem vás přicházet, jak dlouho tu již stojíte?" zeptala jsem se, aniž bych se odvrátila od okna, ze kterého jsem hleděla na západ slunce.
"Již dlouho," odpověděl mi a lehce se dotknul mého ramene.
"Jak je Adel a vaší sestře?" snažila jsem se myslet na něco jiného, než umírající lidi.
"Jsou obě v pořádku, nechal jsem napsat vašim rodičům, aby se nestrachovali," polknul. Přikývla jsema dál sledovala slunce, co se chystalo ke spánku.
"Emily…" snažil se mě povzbudit, ale očividně netušil jak.
"Bojím se, Liame, bojím se o svou zemi," otočila jsem se na něj. Jeho obyčejně klidný výraz byl nyní plný emocí.
"Nebudu předstírat, že já se nebojím…. Bojím se o vás," sklopil zrak.
"Proč?" zeptala jsem se, vlastně jen ze zvyku. Ve skutečnosti mě teď nezajímalo, proč se o mě můj lékař bojí. Vždyť se o mě bojí pořád!
"Myslím, že byste si měla jít lehnout, potřebujete se prospat," usmál se.
"Bojíte se, že nebudu vyspaná do růžova?" zašklebila jsem se.
"To ne," zavrtěl hlavou.
"Tak čeho tedy?" nedala jsem se odbít.
"Jedla jste něco? Mám vám nechat něco připravit?" okamžitě změnil téma.
"Jíst potřebují hlavně ti bojovníci a bojovnice, co kvůli své zemi, ale i mne nasadí zítra život," cítila jsem, jak se mi po tvářích kutálejí slzy.
"Emily, prosím neplačte, trhá mi to srdce," setřel mi slzy.
"Vám to může být jedno. Známe se sotva měsíc, nemůže vám být líto, že brečím," odvrátila jsem se od něj.
"Mýlíte se," řekl rázně.
"Proč?" zasmála jsem se, přes slzy. Kdybych se tak zvládla smát déle, než jen zlomek vteřiny!
"Měla byste si odpočinout," začal zase stejnou písničku.
"Takže odpověď na každé mé proč je tato věta?" Už mě s tím začínal vážně štvát.
"Ne," zavrtěl hlavou.
"Takže, jaká je vaše odpověď? Proč, se mýlím?" podívala jsem se mu zpříma do očí. Nastalo hrobové ticho, které trvalo asi deset minut.
"Nedokázal bych vám lhát, takže vám to nesmím říci," podíval se někam jinam. Neubránila jsem se pokušení, položit svou ruku na jeho.
"Proč?"
"Jste královna a já váš poddaný," zasmál se.
"Liame, mě je jedno kdo jste… i kdybyste byl vrah, můj názor na vás se nezmění," držela jsem pevně jeho ruku. Usmál se.
"Odpovíte mi?" zeptala jsem se a laškovně zamrkala. Jako bych na chvíli zapomněla, co se děje v okolním světě. On byl nyní můj svět, stejně tak, jako já ten jeho. Věděla jsem to.
"Miluju vás Emily," řekl.
"Myslela jsem, že se od vás té věty nedočkám," zasmála jsem se.
"A… je to hloupé, nerad bych vás urazil, ale musím se zeptat. Co vy cítíte ke mně?" zadíval se mi do očí.
"Je třeba slov?" přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho…
Brzy ráno, mě vzbudil křik. Vykodrcala jsem se z postele, hodila přes sebe župan, abych se mohla podívat, co se děje. Celkem by mě zajímalo, kam se poděl Liam…
Na chodbě jsem našla ječící dívku, která zde pracuje. Zavzpomínala jsem, jak se jmenuje.
"Jodye, co se stalo?" zeptala jsem jí.
"Je to strašné! Do zámku se dostalo nějaké zvíře a pokousalo hrozně moc lidí!" brečela.
"A chytili ho? Chytili to zvíře?" zajímala jsem se. Byla bych dost nerada, aby na zámku běhala jakási příšerka, co napadá služebnictvo.
"Zmizelo! Když vyšlo slunce, zvíře zmizelo někam pryč," pokrčila rameny.
"To je divné… a jak moc pokousalo ty lidi?" ptala jsem se dál.
"Hodně, až ke kostem! Před chvílí tady nesli raněného, kterému to zvíře vyrvalo kus masa," rozbrečela se znova.
"Můj bože, to je hrozné," otřásla jsem se.
"Jsou na ošetřovně," řekla mi ještě. Tak proto Liam zmizel uprostřed noci! Šel léčit ty raněné! Už jsem chtěla běžet za ním, když jsem si uvědomila, že jsem na sobě měla jen a pouze župan a šla se převléknout. Cestu mi ale zkřížila Diana.
"Ahoj Em, doufám, že ses alespoň trochu prospala, musím ti rychle vysvětlit bojovej plán," vrazila mi mapu do ruky a prohlédla si mě. Chvilku se na mě divně koukala.
"Byla jsem ve vaně," zalhala jsem.
"Jasně… koukni se na to, je to geniální, pracovala jsem na tom celou noc," řekla. Jen hlupák by si nevšimnul, co myslí tím, celou noc. Myslím, že už nikdy nevyběhnu na chodbu, aniž bych se před tím zcivilizovala.
"Můžeš toho nechat?" zeptala jsem se. Diana položila ruku na kliku od mých dveří.
"Hele, zeptám se tě rovnou, dřív než vlezu do tvé ložnice. Matt, nebo Liam?" zatvářila se strašně chytře.
"Nikdo tam není, můžeš se jít přesvědčit," pokynula jsem jí a v duchu děkovala bohu, že Liam vypadnul tak brzo.
"Ok, jak myslíš," otevřela dveře a přísným pohledem sjela celý můj pokoj.
"Jsi horší než mí rodiče… jestli chceš, podívej se do šatny, koupelny i balkon mi můžeš prohledat, nikoho nenajdeš," sedla jsem si na postel.
"Fakt si myslíš, že nemám nic lepšího na práci, než ti prohledávat pokoj?" zasmála se a sedla si ke mně. Já mezitím studovala mapu.
"Fialovou jsou lučištníci, modrou jezdci, žlutou pěší, růžovou Billy a ostatní ostrostřelci, černě nepřítel, zeleně můj pluk a červeně inteligentní blbosti, co vymyslel, kdokoliv jiný, než já," vysvětlila mi barevné značky.
"Aha… a to je co?" zeptala jsem se.
"Nechat Poly a její sestru co sem přijela zpívat a tak podobně. Je to sice hrozná blbost, ale mohlo by nám to pomoct zbavit se tak třetiny medvědů, vysvětlím ti to při cestě," řekla.
"Při cestě?" polkla jsem.
"No víš, asi se ti to nebude líbit, ale měla by ses oblíkat, medvědi budou na tý super louce, kde je zmasakrujeme asi za tři hodiny a vzhledem k tomu, že než se tam dostaneme, dvě hodiny uběhnou… vlastně jsem tam už půlku lidí poslala," usmála se.
"Diano, děláš si ze mě legraci viď? Já ti nepředala velení!" lekla jsem se.
"Já vím, nejsem bohužel žádná vojevůdkyně, takže nesmím řídit bitvy… ale pozdě. Uvidíme se dole," zamávala mi a odešla z pokoje. Chvilku jsem koukala do blba s otevřenou pusou.
Nejsem bohužel žádná vojevůdkyně… tyhle slova mi zněla v hlavě. Ona se nepovažuje za vojevůdkyni?
Nakonec jsem se ale vzchopila a nasoukala se do krátkých šatů, korzetu, se všitým kusem kovu a svých jezdeckých kalhot, vzala si jakousi bojovou korunku, abych medvídkům ukázala, kdo je královna a vydala se do zbrojírny, kde Ania se další stovkou kouzelníků, rozdávali odjíždějícím bojovníkům jakési lektvary.
"Co to je?" zeptala jsem se.
"Lektvary rychlejšího hojení ran. Když se jim nestane nic vážného, do deseti minut budou zase v pohodě. Chceš taky?" zeptala se.
"Ne díky… byla bych nerada, aby se kvůli mně na někoho nedostalo," zavrtěla jsem hlavou.
"Hele a ty budeš jako bojovat? Myslela jsem, že jsi těhotná," řekla.
"To jo, ale já tam být musím," sklopila jsem zrak. Vzala jsem si svůj krásný luk a toulec plný šípů. Do kapsy u kalhot jsem si zasunula dýku. Venku již na mě čekala osedlaná Bella. Pohladila jsem krásného jednorožce po hlavě. Naskočila jsem do sedla a jela za Dianou, která stála před muži a něco jim říkala.
"Dnes bude asi hodně dlouhý den. Možná to nepřežijeme, ale všichni pokládáme svůj život, pro naši zemi, své rodiny, pro královnu Emily, a naši čest," usmála se na mě.
"Dnes bude dlouhý den. Ale možná to přežijeme, a budeme moci svým dětem vyprávět, jak jsme málem položili život, pro naši zemi, své rodiny, pro mě a vojevůdkyni lady Dianu a naši čest," opravila jsem ji.
"Vojevůdkyni?" zeptala se.
"Vojevůdkyni," přikývla jsem. Všichni muži a ženy, co byli připraveni bojovat, začali nahlas skandovat.
"Za Ekválii! Za čest! Za královnu Emily a vojevůdkyni Dianu!"
"Tohle není dobré, to není vůbec dobré," zachvěla jsem se při pohledu na armádu medvědů, která se k nám blížila. Pobídla jsem koně a jela naproti jejich králi. Ohromný černý medvěd ve stříbrné zbroji na mě výhružně vrčel.
"Nemusíme bojovat," řekla jsem mu.
"Ale ano, musíme," zabručel.
"Proč? Řekněte, co chcete, můžeme zkusit udělat jakousi dohodu. Mohli jste vyslat posla, domluvili bychom se a vše by se obešlo bez smrti těch nevinných!" zlobila jsem se.
"Váš příznivec urazil hrubě mě i můj národ!" zařval. O čem to sakra mluví?
"O ničem takovém nevím. Kdo vás urazil? Nechám ho přísně potrestat!" slíbila jsem mu.
"Zabil mého jediného syna vaším jménem! Vydala jste k tomu rozkaz!" řval jako šílený. Byl zoufalý, hodně zoufalý.
"K ničemu takovému bych rozkaz nevydala! Královna Madison s vaší zemí žila v míru a já usiluji o to samé! Ten, kdo nechal zabít vašeho syna, nečinil s mým svolením, je to tedy zrádce! Řekněte mi jméno, a bude pykat za svůj odporný čin!" vykřikla jsem.
"Zabil mého syna ve spánku! Proklál mu srdce dýkou a jeho krví napsal na zeď: Jménem královny Ekvalijské! Neznám jméno, ale byl to někdo z vašich příznivců a já svou pomstu vykonám! Srovnáme vaše království se zemí!" zařval. V tu chvíli se medvědi rozeběhli proti mým bojovníkům. Lučištníci vystřelili tisíce šípů, ale Nortlandské brnění ani nepoškrábali. Věděla jsem, že mi jde o život. Na nic jsem nečekala, vybídla koně a rozjela se ke skalám, kde byl připraven Dianin pluk. Jedině odsud jsem mohla vést své lučištníky, kteří nyní dělali místo pro jízdu. Na mapě vypadala Dianina strategii jako dílo hodné génia, teď se mi ale zdálo, že je to spíše jeden velký zmatek, obzvlášť, když odstřelovači začali vypouštět z Lukovi zbraně šipky, které jenom rušili bojovníky. Náhle se ozvalo zatroubení na rohy které se používali obvykle při honech na divokou zvěř. Přidala jsem na rychlosti. Za chvilku začne záložní plán a byla bych dost nerada, usnula na bojišti, nebo něco horšího… již z dálky byla vidět Polyhymnia se svou sestrou Kalliopé, jak se přibližují k obrovské trubce, do které budou zpívat. Kalliopé byla také múza, stejně jako Poly. Jediný rozdíl byl, že Kalliopin hlas nutil všechny poslouchat, tak dlouho dokud zpívala. Celý plán spočíval v tom, že naši bojovníci při třetím zatroubení prchnou za protihlukovou zeď, takové silové pole, které se právě snaží utvořit Ania spolu se spoustou jiných kouzelníků a kouzelnic a medvědi se zaposlouchají do Kalliopina hlasu. Jakmile se jí podaří medvědy zhypnotizovat, začne zpívat Poly a uspí je. Další krok je, že přiletí Elen se svými vílami a naházejí na medvědy okvětní plátky růží. V tu chvíli přiběhne Flower a bude mezi medvědy běhat tak dlouho, dokud celý nezarostou trnitými růžemi. Tím se při nejlepším zbavíme tak jedné třetiny vojska a zbytek si podají ti pěší bojovníci a Dianiny borci.
Druhé zatroubení. Rychle jsem vytáhla ze svého toulce jeden šíp, jelikož jsem viděla možnost, jak zasáhnout jednoho medvědího generála. Zasadila jsem šíp do svého luku a vystřelila. Sice jsem ještě nikdy nestřílela na tak moc pohyblivý cíl, ale přesto šíp zasáhnul medvěda do skuliny mezi brněním, jak jsem doufala. Příšera zaskučela a svalila se na zem. Otřásla jsem se. Zabila jsem ho.
"Nechť najdeš místa v nebi," zašeptala jsem a rozjela se dál. Třetí zatroubení. Zbývali mi vteřiny, abych se dostala ke skalám, kde vznikala protihluková zeď. Již jsem viděla, jak se Kall nadechuje, když jsem se svým koněm projela silovým polem.
"Emily! Bála jsem se, že to nestihneš!" přivítala mně Diana.
"Musela jsem cestou zabít ještě nějakého medvěda," snažila jsem se tvářit drsně alespoň před ní, ale myslím, že mě prokoukla. Zabít ho, byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě. Nebylo složité se strefit, složité bylo překonat své morální zábrany.
"Páni," vydechla a ukázala, jak se několik stovek medvědu, ti nejblíže našich múz, které již nejspíše začaly zpívat, pomalu, ale jistě kácí k zemi.
"Nečekala jsem, že to vážně vyjde," divila jsem se. Je pravda, že většina medvědů ještě útočila na bojovníky, kteří se nestačili schovat, ale nejméně pět stovek se skácela k zemi. Spali.
Nikdo z nás, co jsme byli za silovým polem, jsme nevěděli, kdy přišla ta chvíle, co múzy přestali zpívat, ale muselo to být před tím, než se k zemi snesli miliardy okvětních plátků růží.
"Diano! Rychle musíme běžet, zaměstnat ty co neusnuli! Nesmí zabít Flower!" došlo mi.
Diana přikývla.
"Běž prosím s lučištníky napřed, ještě bych chtěla říct něco svým mužům," požádala mě.
"Jistě, ale pospěš si!"
Naskočila jsem na Bellu, dala povel svým lučištníkům a vyběhla ze silového pole, a začala dávat povely, když jsem si všimla něčeho strašného. Medvěd, jejich král, Xavier III. se vrhal na neohrabaného bojovníka. Vrhal se na Matta…
"Nééééé!!!" zaječela jsem a skočila před něj. Najednou mi projela tělem příšerná bolest. Zatmělo se mi před očima a slyšela jsem jen jakési hlasy, nevím, jestli byly reálné, nebo jen v mé hlavě.
Ty neschopný idiote! křičel známí hlas.
"Liame," zašeptala jsem z posledních sil.
Zachraň ji, žadonil další. Zamžourala jsem. Již jsem neležela na bitevním poli, ale někde jinde.
"Emily, lásko, otevři oči," hladil mě Liam po tváři.
"Lásko? Lásko! Co s ní máš, ty blbče!" vztekal se Matt. chtěla jsem se podívat, co se stalo, ale víčka mi zase klesla.
"Drž hubu, kdyby ses nepřipletl mezi ty medvědy, byla by v pořádku!" nedal se Liam. Cítila jsem, jak mě Matt, v jehož náručí jsem ležela, pevně drží.
"Emily, čeká MOJE dítě! Jak se vůbec opovažuješ, nazývat jí svou láskou?!" Ani Matt neměl zřejmě v plánu hádku ukončit.
"Rozvaž jí ten korzet," poručil mu Liam.
"Děláš si srandu? Ty ji tady chceš svlíkat, ty úchyle?!"
"Chci jí zašít tu ránu!!!"
"To bolí," kousla jsem se do rtu.
"Lili, jsi v pořádku? Otevři oči, podívej se na mě," zakřičel mi Matt do ucha.
"Ne… podívej se na mě!" šeptal mi Liam.
"Na mě! Na mě se podívej!" zatřásl se mnou Matt.
"Au!" vykřikla jsem.
"Vy pitomci, co jí to děláte!" ozval se další hlas. Ania. Ta mi jistě pomůže.
"Pomoz jí! Tenhle vadnej doktor to nezvládne!" ječel Matt.
"Já bych to zvládnul, kdyby s ní ten vůl tak netřásl," povzdechl si Liam.
"Uhněte, zkusím jí alespoň zmírnit tu bolest … jak se vám to sakra podařilo?" zeptala se. Oba dva zmlkli. Až po asi minutě, kdy jsem cítila, jak ta nesnesitelná bolest ustupuje, se ozval Liam.
"Tak, Matte, pověz Anie, proč Emily umírá," řekl jízlivě.
"Zachránila mě," povzdechl si.
"Nechte toho… už jí to asi tolik nebolí, ale pořád umírá a já neumím hojit takovéto rány. Můžete mi říct jenom jednu věc? Podařilo se vám jí sem odtáhnout už asi před pěti minutami, jehlu a niť máte, tak proč jste jí to už nezašili?" nechápala Ania.
"Protože on je neschopnej!" vykřikli Matt i Liam jednohlasně. Síly mi ještě stačily, na to, abych se pousmála.
"Hele, je mi líto, já musím jít, něco se stalo Dianě a Johnovi… jestli nebudete spolupracovat, Emily umře!"

28. Pohled Liama

28. ledna 2013 v 20:03 | Lucy
Rozléval jsem čaj do dvou hrnečků a přemýšlel jak se co nejlépe zbavit vzpomínek té malé Adelaide.
"Narciso, přestaň prosím brečet a řekni mi, co se stalo," podal jsem jí jeden z hrnků a usrkl si z toho druhého.
"Proč si mi to sakra neřekl?!" obořila se na mě.
"Omlouvám se… ale tyhle věci se prostě neříkají," protočil jsem oči. Kéž bych neměl se svou nepovedenou sestrou tolik problémů!
"Jsem tvá sestra! Mám snad právo vědět, že si vůdce vlkodlačí smečky!"praštila s hrnkem o stůl, že ho div nerozbila.
"To mají právo vědět pouze vlkodlaci, Narciso! Ty nejsi žádný vlkodlak!" vztekal jsem se. Doufal jsem, že když jí zalžu a řeknu, že mi na ní vůbec nezáleží, tak mě už nechá být. Ve skutečnosti je to má malá sestřička, a když jsem před ní sehrál tu scénku, bylo mi hrozně. Jen jsem doufal, že to bude pro ni lepší.
"Ale proč? Proč ty jsi vlkodlak a já ne?" nechápala. Nevěděl jsem, co jí mám na to odpovědět. Jak bych mohl patnáctileté holce říci, že je prostě vadná? Nedokážu si vysvětlit, proč se nenarodila jako vlčí mládě, ale jako normální dívka.
"Já nevím! Když si se narodila, smečka tě zavrhla! Kdyby si tě táta tolik neoblíbil, nechali bychom tě někde v lese!" zavrčel jsem. Cisa se usedavě rozbrečela. Chtěl jsem ji uklidnit, ale pak mě napadlo něco o moc lepšího. Přitočil jsem se ke své "lékárnicce" a vyndal malou lahvičku.
"Narcisko, vypij tohle, udělá se ti lépe," nalil jsem jí půl obsahu do čaje. Chvilku se na to jen dívala, pak si ale pořádně lokla. Musel jsem hodně pospíchat, abych jí chytil těsně před tím, než dopadla na podlahu. Položil jsem jí do své postele a doufal, že to bude účinkovat. Doteď to byla dívka s průměrnou inteligencí a slabostí pro módu. Co z ní bude, až se probudí, to nevím, ale na tohle určitě zapomene.
"Promiň, je to pro tvé dobro," pohladil jsem svou spící sestru po vlasech a položil jí do své postele.
S tou malou to snad bude jednoduší. Vydal jsem se po schodech nahoru, do provizorního pokojíčku princezny. Zaklepal jsem a bez ostychu vstoupil dovnitř. Adelaide poskakovala po posteli s pružinami a od srdce se smála.
"Ahoj, princezno," usmál jsem se na ni.
"Ahoj, doktore," zasmála se a slezla z vysoké, dobře pružící postele.
"Potřeboval bych se tě zeptat, co si minulou noc viděla, řekneš mi to?" vzal jsem osmiletou dívenku za ruku.
"Jak vedou Narcisu, co mi udělala povlečení na moji deku do tunelu. Tak jsem ji šla zachránit! Vlezla jsem dovnitř, praštila trpaslíka, vzala mu klíčky a odemkla Cisu, mou novou velkou kamarádku. Pak se k nám připletla taková hodná paní, co vypadala jako moje ségra a utekli jsme spolu. Ona šla někam jinam a Cisa mě vzala do vašeho domu, kde jsme se vyspinkaly a pak jeli na zámek za ségrou. Já totiž potřebuju být veliká jako Narcisa, abych jí mohla pomoct šít šaty, protože mě moc baví šít šaty!" usmála se.
"Tak to je skvělé. Víš co, já ti poradím, jak přemluvit ségru, aby tě nechala zestárnout, ale ty mi musíš něco slíbit. Nikomu, ale vážně nikomu neřekneš, co se stalo, souhlasíš?" šel jsem na to chytře.
"Tak jo, ale proč to nemám nikomu říkat?" zeptala se.
"Protože by se na tebe zlobili, že jsi odešla v noci z domova. Všem řekneš, že sis ráno šla hrát, potkal jsi Cisu a společně jste odjeli na hrad, protože se ti stýskalo po sestřičce," vysvětloval jsem jí.
"Ty jsi moc hodnej doktor, já to teda dělám. Ale teď mi prosím poraď, jak mám, Lili přemluvit," povzdechla si. Zašeptal jsem jí do ucha první hloupost, co mě napadla a s pocitem vítězství si to vykračoval po chodbě, když jsem si všimnul plačící královny, jak běží do své ložnice. Chvíli jsem se rozmýšlel a pak vkročil do jejího pokoje. Můj přívěsek, půlměsíc, který jsem dostal, když mi bylo pět let, mě hřál u srdce. Něco mi říkalo, že tohle bude hodně dlouhá noc…

27. Pohled Caroline

27. ledna 2013 v 22:06 | Lucy
"Okamžitě, mi dejte předvést, tu uječenou holku!" zavelela jsem. Pomsta bude chutnat po krvi, Liame. Naučím tě poslouchat, co říká tvá pravá, temná královna, ne to dítě, Emily!
"Jasnosti… mi vás tím nechtěli ráno rozrušovat, byla jste unavena, ale ta holka se nám tak trochu…" polknul klíčník.
"Co se s ní stalo?" povzbuzovala jsem ho, mezitím, co jsem si sedla na svůj trůn.
"Ehm… ut… no, prostě… ekla," zabručel si pod vousy.
"Co jsi to řekl?!" podívala jsem se na něj přísně.
"Utekla," zašeptal.
"Nahlas!" obořila jsem se na něj.
"Utekla!" řekl naprosto zřetelně.
"Ty neschopný idiote! Jak se to stalo?" vstala jsem a vší silou do něj kopla, až odletěl na druhý konec místnosti.
"Hlídal jsem ji, jak jste mi poručila, když najednou z ničeho nic, rána do hlavy a dál už si nic nepamatuji," sbíral se starý skřítek ze země, ale moc mu to nepomohlo, uštědřila jsem mu další kopanec.
"Najít, zabít," řekla jsem rázně.
"Stopař jí již v noci hledal s pár obry, bohužel jsme našli jen tu Melanii," řekl mi.
"Melanii? Ta utekla také?" zeptala jsem se. Už jsem byla vážně rozčílená.
"Ano, ano, ale našli jsme ji téměř okamžitě," ujišťoval mě.
"Přiveď jí ke mně! A pak mi nelez na oči, až se trochu uklidním, rozhodnu o tvém trestu," poslala jsem ho pryč. Netrvalo dlouho, než ke mně přivedli tu Emily ve vlčí podobě, byla spoutána, oči ji zářili žlutě a z uší trčelo pár podivných chlupů.
"Málem bych zapomněla, že je dnes úplněk. Vypadáš příšerně," prohodila jsem a zakousla se do jablka, které mi zde připravili mí věrní poddaní. Bohužel, těch poddaných jsou sotva dvě stovky, ale to se změní.
"Dívala ses někdy do zrcadla, že mě odsuzuješ?" zavrčela.
"Pochopitelně a spatřila jsem tu nejúchvatnější ženu v celé Ekválii," nenechala jsem se urazit.
"To myslíš sebe?" zasmála se.
"A koho jiného? Tebe teda určitě ne," hodila jsem po ní ohryzek.
"Proč, jsi mě sem zavolala?" zeptala se náhle.
"Drahá Melani, bez mého svolení, jsi večer opustila katakomby a utekla spolu s křiklounem. Chci od tebe pádné vysvětlení!" střelila jsem po ní očima. Její absolutně klidný výraz mě doháněl k šílenství.
"Šla jsem zkontrolovat svou neteř, o Narcise nic nevím," řekla prostě.
"Jenže ty jsi měla zakázáno vycházet ven," usmála jsem se, a přiznávám, že to byl jeden z nejfalešnějších úsměvů, které jsem dnes rozdala.
"Nejsi moje vůdkyně, abych tě poslouchala," úsměv mi oplatila, snad ještě falešnějším úsměvem.
"To nejsem. Já jsem tvá královna, Melanie, a ty mě budeš poslouchat, je ti to jasné?!" zakřičela jsem.
"Ale no tak, jsi jako pětileté holčičky. Ty si také myslí, že jsou princezny nebo královny. Jenže to je jen hra, děvenko a myslím, že jsi již dostatečně stará, abys to pochopila," pokoušela se mě vytočit a taky se jí to povedlo.
"Stráže!" zaječela jsem.
"Ano, jasnosti?" přiběhli ke mně hned dva chlapi. Ukázala jsem na Melanii a pak si přejela prstem po krku. Oba dva přikývli.
"Snažte se neudělat moc velký nepořádek, kdo to pak má uklízet. A ještě jedna věc. Hlavu osušte, pošleme našemu doktůrkovi Liamovi balíček," zasmála jsem se a natáhla se po dalším kousku ovoce. Nejvtipnější byl ten její výraz naprosté bezmoci. Já jsem táááák krutá! Musela jsem se smát a z mého záchvatu, kdy jsem se málem udusila hroznovým vínem, mě vyrušil až jakýsi poslíček s dopisem.
"Milady, to je pro vás," hluboce se mi poklonil a podal srolovaný papír.
"Ve jménu její výsosti královny Emily… bla, bla, bla…. žádáme o pomoc v boji s Nortlandem…. sestavte vojsko…" rychle jsem projela očima dopis. Na tváři mi to vykouzlilo ten nejspokojenější úsměv. Vrátila jsem dopis poslovi a natáhla se na pohovku. Dneska byl opravdu vydařený den, až na ty nepříjemnosti s velkým a úplně blbým vůdcem a jeho sestrou křiklounem. Jen doufám, že ti medvídci nebudou chtít ovládnout tu naši hloupou zemičku, trochu by to komplikovalo situaci. Ale i kdyby, teď bude bitva, hodně mrtvých, nebo těžce zraněných, takže výhoda pro mě. Konečně.

26. Pohled Diany

26. ledna 2013 v 21:53 | Lucy
Vpadla jsem do dveří, ani nezaklepala a hned se vrhla mezi ty chlapy u mapy.
"Jaká je taktika?" zeptala jsem se. Všech pět generálů se zasmálo.
"Taktika? Je jich nejméně desetkrát více, jak nás! Nepřipadá v úvahu nic jiného, než se vzdát," oznámil mi jeden.
"Děláte si legraci? Vy jim chcete dát naši zemi?" vyhrkla jsem.
"Napadá vás něco jiného, lady?" usmál se na mě jeden obzvlášť tlustý chlap.
"Bojovat?" pořádně jsem se podívala na mapu Ekválie. Všichni se začali hystericky smát
"Pánové, máme na výběr ze dvou možností. Buď jít hrdě do bitvy, vydat ze sebe všechno, možná zvítězit, možná zemřít, nebo se vzdát, potupit se a čekat, až nás popraví!" zaječela jsem na ně.
"Vzdáme se a oni nám dají milost, to je jednoduché," zabručel kníratý generál.
"Vy si vážně myslíte, že nás ušetří? Vás pět půjde ke špalku jako první! Myslíte si, že nás ušetří někdo, kdo vydrancoval několik našich vesnic? Nenechali kámen na kameni, ty vesnice již neexistují! Jedna z mých přítelkyň, která ovládá teleportaci, se tam byla podívat a viděla tu spoušť. Zabili všechny obyvatele, včetně dětí!" bylo mi do breku. Když si představím, že někdo je tak krutý, že zabije miminko, vyrve ho matce z náručí a pak zabije i ji… nikdo takový, nemá právo žít a ani žít dál nebude, o to se osobně postarám, i kdyby to byla poslední věc, co udělám.
"To je smutné," řekl nezaujatě, jeden z nich.
"My se nevzdáme! Královna neschválí ten váš plán, vzdát se!" vybouchla jsem. V tu samou chvíli se otevřeli dveře a Emily vstoupila dovnitř. Vypadal příšerně, opravdu příšerně. Těch pět lenochů, co si říkají generálové, vstali od stolu a hluboce se poklonili.
"Jaký je plán?" zeptala se. Vypadal, jako by měla každou minutu omdlít.
"Veličenstvo, všichni vidíme jako nejmoudřejší vzdát se," promluvil kníratý chlap, který mi byl obzvlášť nesympatický.
"Všichni ne!" zavrčela jsem.
"Zastaví se, když se vzdáme, to prolévání nevinné krve? Přestanou zabíjet lidi?" zamrkala Emily očima, aby skryla své slzy. Myslím, že si asi nikdo nedokáže představit, co se v Emily právě odehrávalo. Díky telepatické síti, která je mezi mnou a jí, se mi ale podařilo se do ní vcítit. Mluvila s Aniou… ne, něco horšího. Přenesla se tam spolu s ní a všechno viděla na vlastní oči.
"To netušíme, ale určitě přijdeme o méně lidí, něž kdybychom se pouštěli do té předem prohrané bitvy." Snažil se jí přesvědčit, aby se vzdala.
"Vzdám se trůnu ve prospěch jejich krále, jestli to pomůže," polkla.
"Emily, ty ses asi zbláznila!" vykřikla jsem.
"Diano, tohle už není hra! Lidé přicházejí o život! Muži, ženy, děti, na nikoho neberou ohled, s nikým nemají slitování!" vykřikla. Po tvářích se jí kutáleli hořké slzy.
"Takže ty dovolíš, aby naší zemi vládl někdo, kdo dal příkaz zabíjet vše živé? Necháš vládnout a rozhodovat o všem někoho takového? Vzpamatuj se Emily, zachraň svou zemi!" zaryla jsem se jí nehty do ramene.
"Ukázala jsem se jako špatná královna, když jsem nedokázala zabránit tomu masakru!" zuřila.
"Em, tomu si ale nemohla zabránit! A Madison taky nezvládla svou zemi ochránit od všeho zla. Za její vlády tady byli obchody s otroky a nikdo a nic tomu neudělal přítrž! Madison taky mohla říci, že dá otrokářům korunu, aby toho nechali! Ale oni by to stejně neudělali, jako si piš, že když se vzdáš těm medvědům, tak nepřestanou! Zabijí nás jednoho po druhém, všechny!" hádala jsem se s ní. Chvíli bylo hrobové ticho, když Emily promluvila.
"Jakou máš taktiku bitvy, Diano?" zeptala se. Vítězoslavně jsem se usmála.
"Jednoduchou. Nebudou bojovat jenom rytíři, kteří jsou k tomu trénováni. Bojovat budou všichni."
"Jak všichni?" zarazila se Emily.
"Dáme zbraně vesničanům, ať se mohou bránit. Zaprvé zbrzdí vojsko a s trochou štěstí zabrání podobným masakrům. Hlavně nám darují drahocenný čas," vysvětlila jsem.
"Uznávám, že to není až tak špatná taktika," přiznal jeden generál.
"Pracujte na tom. Máme kolem deseti tisíců bojovníků, všechny je nechte pořádně odpočinout. A rozešlete zbraně všem městům a vesnicím," řekla Emily a odešla.
"Takže pánové, potřebujeme veškerou pomoc. Musíme odeslat dopisy do okolních ostrovních království z žádostí o pomoc. Sire, ujmete se toho?" zeptala jsem se kníratého generála.
"Ano, lady," přikývnul a odešel plnit svou povinnost.
"Kdo nechá přivést zbraně městům a vesnicím?" rozhlédla jsem se po zbývajících čtyřech.
"Já, lady," odešel další.
"Poslední věc, kdo zařídí pohotovost všem šlechticům?" Netrvalo dlouho a generál podobný bečce zvednul ruku a odešel spolu s dalším, poněkud nezaujatým, takže jsme na taktiku zbyli dva.
"Výborně. Kolik máme lučišníků, bojovníků na koních, kolik pěších?" zajímala jsem se.
"Lučišníků máme asi tři tisíce, bojovníků na koni kolem dvou tisíc a pěších zhruba pět tisíc," oznámil mi generál.
"Výborně. K tomu počítejte ještě tucet odstřelovačů. Luke stačil vyrobit bohužel jen několik těch strojů," povzdechla jsem si. Ještě nedávno se mi zdál ten jeho pohyblivý luk jako hloupost, teď už ale vím, že by se jich hodilo více.
"Jak je všechny rozestavíme?" zeptal se.
"Já nevím, musíme dát někoho do zálohy," zahleděla jsem se pořádně do mapy. Proč ze mě postupně vyprchává všechna kuráž? Proč mám z toho tak špatný pocit? Pocit, že to špatně dopadne. Hodně špatně…

25. Pohled Emily

25. ledna 2013 v 17:06 | Lucy
Nechat uspořádat Berryho tento párty piknik, byl vážně nejhorší možný nápad vůbec a to jsem si myslela, že po velkém otevíracím večírku v BB už nic horšího nepřijde. Ta zmije Caroline se na nás nalepila a měla hloupé řeči ohledně mě a Liama. Ten její název hrdličky… jestli to uslyším dnes ještě jednou, asi se neudržím. Nevšimla si, že mi dva si vykáme? To jí vážně nedochází, že on je můj lékař a já ho platím? Jestli bych se tady na někoho zaměřila, tak je to Diana a ten její bojovník Gabriel. Dianu z ničeho nepodezírám, ale ten chlap se k ní nějak moc má. Byla jsem docela ráda, když jsem viděla, jak se líbá s Flower. John by se taky mohl o svou holku více zajímat, celý piknik tady běhá s česnekovou kaší a rve jí Liamovi do pusy. Docela by mě zajímalo, jaký to má účel a když jsem se ho na to zeptala, tak mi řekl, že to je tajemství, ale jestli se mu nepodaří nacpat do něj ještě alespoň dvě lžíce, tak nás to všechny mohlo stát život. Další Johnův hloupý výmysl, i když tohle vypadá spíš na Berryho. On spolu s Mattem, Michelle, Johnem a Metal Manem (nové, umělecké jméno Thomase) nosí pořád v rukách takové malé bločky s nápisem Berry tým a něco do nich zapisují. Předpokládám, že zjišťují něco na způsob, co jedí lékaři, IQ na to mají nízké dost.
"Jasnosti?" ozval se někdo za mnou. Otočila jsem se a spatřila toho bojovníka, jak se mi hluboce klaní.
"Co potřebujete, Gabrieli?" zeptala jsem se.
"Je mi to trochu trapné, jestli bych mohl poprosit, aby její jasnost popošla spolu se mnou o kus dál, potřeboval bych se jí na něco zeptat, pokud její jasnost dovolí," zůstal skloněný.
"Dobře, ale vynechejte to 'jasnosti' a třetí osobu jsme u neformálně," požádala jsem ho a popšla s ním kus do lesa.
"Směl bych vám položit jednu otázku?"
"Pochopitelně smíte," přikývla jsem.
"Byla byste tak laskava a prozradila mi celé jméno lady Diany?" zeptal se. Přiznávám, že mě to hodně šokovalo. Nikdy se mě nikdo nezeptal na něco takového.
"Diana, jmenuje se Diana a jiné jméno nemá," řekla jsem rázně.
"Ale…" nadechnul se.
"Už jsem vám odpověděla, Gabrieli, můžeme se vrátit," probodávala jsem ho očima.
"Pochopitelně. Děkuji vám," řekl s mírnou dávkou ironie v hlase.
"Nemáte vůbec zač," zavrčela jsem a naštvaně odešla. Co bych dala za to, kdyby ten piknik už skončil! Ještě hodinu, hodinu tu musím tvrdnout.
"Ehm, Em?" zaslechla jsem, za sebou známí hlas.
"Ahoj, Matte," řekla jsem, aniž bych se otočila.
"Hele, neuzavřeme mezi sebou příměří? Mě už to fakt nebaví, pořád se hádat," poprosil mě. Na chvilku jsem se zamyslela. On si vážně myslí, že mě to snad baví? Bylo by fajn, kdyby zase s námi bydlel na zámku, dělat spolu s Johnem blbinky, které mi vždycky osvěžili den. Bylo by fajn, kdyby se pak mohl starat o naše dítě, až se narodí. A úplně nejvíce fajn by bylo, kdybych měla manžela a mohla nechat vyjít na veřejnost, že čekám malého prince, nebo možná princeznu.
"Mír?" otočila jsem se k němu s napřaženou rukou.
"Tak jo," už se ke mně natahoval, abychom si potřásli rukama nebo alespoň plácli, když někdo velmi nahlas vykřikl. Trhla jsem sebou.
"Caroline! Musíš tady ječet? Co se sakra stalo?" zeptala jsem se.
"Byl tu had," zatvářila se provinile. Malinko jsem se zachvěla. Zbožňuju skoro všechna zvířata, ale hady zrovna moc nemusím. Jen by mě zajímalo, proč se zrovna takováhle zmije bojí hadů. Chtěla jsem se otočit zpět na Matta, jenže ten tam už nestál.
"Matte?" rozhlédla jsem se po okolí.
"Tady nahoře!" zakřičel.
"Matte?! Co děláš na tom stromě?" zeptal se John.
"Carol viděla hada," zachvěl se.
"H-hada?" vyhrknul John a rozběhl se směrem ke stromu.
"Co blbneš?" vytřeštil Matt oči na Johna, který se zoufale škrábal na větev.
"Pomoz mi nahoru! Had!!!" vřískal.
"Johne! Opovaž se zničit ten nádherný strom! Žádný had tu není!" přiběhla k němu Diana a pokoušela se ho uklidnit, mezitím co se na stromy přesunula většina lidí, co slyšela Caroline křičet.
"Můžete toho nechat? Vždyť je jasné, že si Caroline vymýšlí! Pokud se nepletu, jsme v lese a hadi se potulují spíše u slunce!" doufala jsem, že se všichni uklidní. Místo toho, Caroline zase spustila to neuvěřitelné divadélko, jak si jen můžu myslet, že by byla schopna lhát mi a bla, bla, bla… teprve asi po půl hodině, se podařilo Dianě za použití výhružky, že vytáhne svůj meč, dostat všechny ze stromů. A protože se už začínalo smrákat, všichni jsme se dohodli, že pojedeme domů. Šla jsem připravit koně, když ke mně přišel Liam.
"Je dobré, aby nás vaši přátelé viděli, jak jedeme na jednom koni?" zašeptal.
"No, zrovna etiketě to neodpovídá," zamyslela jsem se. Diana, která si bůh ví proč, udělala na Liama alergii by mě stáhla z kůže. Horší by ovšem bylo, kdyby to viděl komoří. Jedu v obyčejných šatech, na pánském sedle se svým sluhou. Jo, toho by trefil šlak.
"Nemusíš se ničeho obávat, drahoušku Emily, pan Liam pojede se mnou," zaslechla jsem za sebou syčení zmije. Tohle byla opravdu poslední kapka.
"Caroline, jak se vůbec opovažuješ něco takového vypustit z pusy! Liam, je MŮJ lékař a bude se mnou!" zaječela jsem na ni.
"Možná by si měl Liam vybrat, se kterou z nás pojede," usmála se.
"Liame, vy chcete jet s Caroline?" zeptala jsem se ho namíchnutě.
"Liame, možná by vás zajímalo něco ohledně takové knížky, kterou máte tak rád, a kterou najdete u mě v knihovně. A možná by vás zajímala jistá M…" hypnotizovala ho očima.
"Rád se za vámi stavím někdy jindy, lady, ale dnes musím sloužit své královně," zavrčel. Byl celý rudý v obličeji a podivně se na ni díval.
"Aha, dobrá, tak to bych možná mohla Emily říct něco zajímavého," dala si ruce v bok.
"Caroline, běž někam. Liame, prosím pojeďme," lehce jsem se dotkla jeho ruky. Téměř okamžitě jsem ucukla. Asi se mi to jen zdálo, ale měla jsem pocit jakoby… nic, to je nesmysl.
"Jste v pořádku?" snažila jsem se nedat najevo, že mě docela vyděsil.
"Ano," přikývnul, "nasedněte si na koně, Emily, půjdu pěšky."
Opravdu se sebral a rozběhnul se směrem k zámku.
"Dnes v noci bude krásně zářit měsíc!" křičela za ním ještě Caroline a do toho se šíleně smála. Jenom jsem zavrtěla hlavou a vyšvihla se do sedla. Měla jsem chuť zabíjet. Ta zmije to už vážně přehání! Pořádně jsem vybídla koně, a zamířila co nejdále od ní. I tak mi celou cestu k zámku zněl v hlavě ten její děsivý smích. Nemohla jsem se dočkat, až dorazím na zámek.
Vzala jsem to dovnitř zadní bránou, aby mě nikdo neviděl. Jenže na zahradě bylo hotové pozdvižení. Každý s něčím běhal, všude vládla panika. Rychle jsem zastavila jednu plačící vílu, aby mi pověděla, co se děje.
"Jasnosti, vy to nevíte?" zalapala po dechu.
"Co nevím?" držela jsem ji pevně za ramena.
"Je to hrozné, je to vážně strašné," otřela si slzy.
"Co je strašné?" naléhala jsem na ní.
"Emily! Tady jste!" vykřiknul někdo za mnou. Pustila jsem dívku a otočila se.
"Liame, co se děje?" vrhla jsem se k němu.
"Teď mi to řekli, je to strašné," sotva popadal dech. Musel celou cestu sem běžet, jako o závod, když tu byl dříve než já na koni.
"Ale co?" nechápala jsem nic.
"Lilííí!!!" zaslechla jsem křik své mladší sestry.
"Adel, co tu děláš?" vzala jsem jí do náručí.
"Lili, slib mi, že neumřeme," zafňukala.
"Jistě, že ne! Jak tě to napadlo?" zeptala jsem se překvapeně.
"Liame!" mému lékaři padla do náručí taky jedna dívka. Zatnula jsem pěsti. Proč mě jen nenapadlo, zeptat se ho, jestli nemá manželku? Je to přeci dospělí muž.
"Narciso! Jak jsi e sem dostala? Pojď okamžitě se mnou!" popadl ji pevně za zápěstí a táhnul pryč. Narcisa, to je ta jeho sestra. Přiznávám, že jsem si oddechla. Jen sestra.
"Jdu s nima, to je má kamarádka, kterou jsem zachránila!" vyskočila mi sestra z náručí a hnala se za nimi.
"Emily! Pane bože, co se tu děje?" strčila do mě Diana.
"To se sakra snažím zjistit!" vybouchla jsem.
"Jasnosti, jasnosti! Všude vás hledám!" přiběhnul ke mně Roderick.
"Můžete mi říci, co se stalo?" zeptala jsem se.
"Medvědi z Nortlandu se vylodili. Už vyvraždili a spálili asi pět vesnic. Do rána jsou tady a to ještě nevíme, kolik toho zničí. Je jich hrozně moc, nemáme absolutně žádnou šanci," vydechnul. Zůstala jsem stát jako opařená.
Jsem královna této říše a uvidím svou zemi v záhubě.

24. Pohled Diany

24. ledna 2013 v 13:13 | Lucy
Po dvou týdnech, kdy jsem mohla jen ležet, jsem se konečně pořádně nadechla čerstvého vzduchu. Nesnáším Liama za to, že mě tam věznil tak dlouho. On je přesvědčen, že je to pro mé dobro, ale já byla už druhý den v pořádku (až na tu ruku poleptanou od jedu a hluboké škrábance). To už je teď jedno, čas nevrátím, důležité je, že teď jsem v lese. Kdybych mohla, ani bych nešla na ten piknik, ale už vidím Berryho, jak by vyváděl, že jsem tam nebyla. I tak bych radši zůstala s Gabrielem, i když se mě neustále štve, svými hloupými otázkami. Obzvlášť jednou otázkou… jen co mě Emily udělala vévodkyní, i když jen takovou neoficiální (smím ten titul používat, ale do vládnutí jí nelezu), nechala jsem si jen jedno jméno. Diana. Ostatní dvě již neexistují. Navždycky jsem se odpoutala od toho tíživého břemene vzpomínek, které ve mně vyvolávala. Nikdo z mého nového světa, nového života, který započal, když jsem otevřela oči a stala se dospělou, nikdo ty další dvě jména nezná. Jména, které jsem potupně musela používat ve škole. Ale s tím už je konec. Protože ty jména neexistují stejně, jako neexistuje jejich nositelka. Už nejsem ta šprtka, co neuměla trávit čas lépe, než děláním hloupostí. Nyní jsem vévodkyní Dianou, která svůj volný čas trénuje šerm, aby se jednou mohla postavit před pár set rytířů a říct jim, že dnes buď vyhrají, nebo zemřou a ona s nimi.
"Lady Diano? Mohu vám položit ještě jednu malou otázečku?" zamrkal Gabriel.
"Můžete, ale nebuďte si jist, že vám odpovím," řekla jsem rovnou, protože jsem tušila, že to bude další otázka, kterou kdyby mi položil kdokoliv jiný, tak už by měl co dočinění s mým mečem.
"Kolik vám vlastně je?" zeptal se bez ostychu. Chvilku jsem si myslela, že asi vyletím z kůže. Taková troufalost!
"Vás asi rodiče nenaučili slušnému chování," založila jsem ruce v bok.
"To máte pravdu, nenaučili. Nemám rodiče," sklopil zrak.
"Nemáte rodiče?" podivila jsem se. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak dlouho jsem neviděla ty své. Naposledy to bylo… už ani nevím, kdy to bylo naposledy. Snad když jsem si jela sbalit své poslední věci z domova a to už je nějaký ten měsíc. Teprve teď jsem si uvědomila, jak moc mi chybí máma, která se do mě den co den pokoušela nacpat dva obědy, táta který dokáže rozbít i nerozbitné sklo a bratr, co mě neustále vytáčel, svým fňukáním a zbabělostí.
"Vy nemáte jména, já nemám rodiče," pokrčil rameny.
"To… to je mi líto. Zemřeli?"
"Nevím. Když mi bylo asi deset let, nevím to přesně, v kraji kde jsem bydlel, byl normální obchod s dětmi. Obchodníci mě sebrali mým rodičům, zničili všechny mé vzpomínky a prodali do bojového tábora, kde jsem se učil všem možným způsobům boje. Zůstal jsem tam pět let, ale při mé první bitvě, která byla mimochodem nezákonná, protože královna Madison zásadně zakazovala, aby bojoval kdokoliv mladší dvaceti let, tak jsem prchnul. Či spíše, když bylo po všem, dělal jsem mrtvého a pak se vydal nabídnout své služby královně. Pak to bylo složité, protože ta mi nedovolila bojovat, takže jsem dalších pět let pracoval jako mečíř v královském městě. Ale pořád jsem měl u královny smlouvičku, že až mi bude více jak dvacet, a bude ona bude schánět muže, povolá mě k sobě. Bohužel pak její jasnost, královna Madison zemřela. Naštěstí, mou žádost našel královský komoří, a protože sháněl bojovníky, povolal mě na hrad, kde již byla princezna, teď už královna Emily. A zrovna ten den, jste porazila trenéra, ke kterému jsem byl přidělen, a ten byl porážkou s ženou tak ponížen, že se vzdal své práce a bojovníci byli rozděleni. A šťastnou náhodou jsem zůstal u vás. Zbytek už znáte," vypověděl mi celý svůj příběh.
"Myslíte ten zbytek, kdy jste se mě pokusil svést a pak jste mě jen tak nechal stát a odjel jste si s Flower? Jen bych vám chtěla říci, že za celý svůj život vévodkyně, jsem se nesetkal s něčím tak… tak," přemýšlela jsem, jak to nazvat. Vzpurným? Neomaleným? Urážejícím? Šokujícím? Troufalým? Ne to není to správné slovo.
"Za to nemohu! Ta hraběnka se na mě přilepila, a věřte mi, že už měsíc se jí nějak ze sebe snažím odlepit, ale nejde to! Dal bych cokoliv za to, aby mě nechala!" řekl zoufale.
"Vážně? Já myslela, že má ty nejkrásnější oči na světě, a vy jste s ní protančil celou noc? A navíc nezapomeňte, že jste muž, o kterém ona vždy snila," dobírala jsem si ho. Vlastně jsem jen citovala, co si ti dva říkali, ale i tak jsem dokázala vyvolat v Gabrielovi takový ten pocit absolutní bezmoci.
"Netrapte mě, Diano," zakňučel.
"Lady Diano, nezapomínejte na to. Nejsem namyšlená šlechtična, ale zrovna u vás si trvám na tomto oslovení," upozornila jsem ho. Byla bych totiž nerada, abychom se nějak více sblížili, obzvlášť když vím, jaký je to strašný sukničkář.
"Pardon, lady Diano. Už se to nebude opakovat, stejně jako mé nevhodné otázky. Ale i tak by mě zajímalo, kolik vám je let," začal mě zase hypnotizovat očima.
"Hej! Nechte toho! Na mě to vaše koukání neplatí!" zasmála jsem se. Už jsem mu ani nevynadala za to, že se mě ptá na otázku, kterou je neslušné položit jakékoliv ženě, před tím, než jí muž oznámí svůj věk.
"Ale mě stačí vědět jedna věc- jste dospělá doopravdy, nebo jako její jasnost, královna Emily? Jako, že jestli jste zestárla, nebo jste prostě dospělá. Prostě nechci vědět váš věk, ale jak dlouho žijete," pokračoval v tom svým štěněčím pohledu. Připomíná mi mého malého bráchu, ten kdykoliv něco chtěl, tak mě takto hypnotizoval.
"Když to tedy potřebujete tak moc nutně vědět, tak je mi jednadvacet let, ale žiju pouze třináct let," protočila jsem oči.
"Přesně to jsem chtěl vědět," usmál se.
"Proč?" tušila jsem, že přijde zase něco neskutečně drzého.
"Ale, jen tak… zajímalo by mě, jestli je v pořádku, že její jasnost čeká následníka trůnu," nahodil.
"Takže za prvé, já vím, kam tím směřujete a jestli se opovážíte to vyslovit, tak za sebe neručím, a za druhé, jak sakra víte, že Emily čeká dítě?!" probodávala jsem ho očima.
"Flower," řekl prostě.
"Uvědomujete si, že vy vlastně víte královské tajemství?"
"Ano," přikývnul.
"Výborně, to bylo vážně chytré, říkat to před Johnem a nerozhlédnout se, jestli tam není náhodou Michelle a Ania a úplně všichni!" V poslední době trochu trpím samomluvou, obzvlášť, když zjistím, že někdo další ví, to co vědět neměl.
"A kam si myslíte, že směřuju?" mrknul na mě.
"Kam asi, znám vás," povzdechla jsem si.
"Vážně? A co si myslíte?"
"To zde nebudu říkat."
"Proč ne? Mě váš věk zajímá, pouze z čisté zvědavosti," dohadoval se.
"To určitě!" protočila jsem oči.
"Aha, už vím, co si myslíte, že si myslím já," zasmál se.
"Co si myslíte, že si myslím, že si myslíte vy?" zeptala jsem se.
"To co si myslím, že si myslíte vy, že si myslím já, tady nebudu říkat," zašeptal tajemně.
"Proč? Jen to řekněte, nikdo tu není," rozhlédla jsem se. Byli jsme na lesní cestě, kde doopravdy nikdo nechodí a šli směrem na louku, kde se konal ten piknikový večírek.
"Tak to řekněte vy," vybídl mě.
"Ne, ne, ne, vy to řekněte," nesouhlasila jsem.
"Vy si myslíte, že já si myslím něco neslušného, týkajícího se vaší cti," zamrkal.
"Takže je to pravda! Myslíte si to!" vybouchla jsem.
"To si myslíte vy, že já si to myslím. Já si ve skutečnosti můžu myslet něco úplně jiného, lady," usmál se.
"Nechte toho," okřikla jsem ho.
"Ale sama jste mi řekla, ať vás oslovuji lady Diana," řekl.
"Tohle nemyslím… nebo víte co, nechte i toho. Jmenuji se Diana, prostě Diana. Tykejte mi," podala mi ruku.
"Já se jmenuji Gabriel, i ty tykej mě, Diano," stisknul jsem její ruku.
"Vážně si myslíš, že bych tě nechala, abys mi tykal a sama ti vykala?" zasmála jsem se.
"Třeba ano," pokrčil rameny.
"Tak to určitě ne. A musíme jít rychleji, nebo Berryho napadne uspořádat ještě jeden párty piknik a to už bych nepřežila!" povzdechla jsem si.
"Dobře… a Diano?" zeptal se ještě.
"Ano?" vybídla jsem ho.
"Jsi moc hezká," řekl mi.
"Děkuju," usmála jsem se. Najednou jsem už neměla takovou touhu ho zabít…

23. Pohled Matta

23. ledna 2013 v 20:39 | Lucy
Hlavně nenápadně, hlavně nenápadně, hlavně nenápadně…
Právě jsme dorazili na piknik, kde už byla půlka pozvaných lidí, včetně Berryho, který tančil a zpíval pro pobavení ostatních.
"Ahoj Liame," zaklepal jsem mu na rameno.
"Ahoj,"povzdechnul si. Asi nebyl zrovna nadšený, že mě vidí.
"Dělám takovej průzkum. Kdyby sis si měl vybrat: vyšívání nebo kopání do míče?" snažil jsem se působit nenápadně.
"Radši kopání do míče. Co tím sleduješ?" pousmál se. Vytáhnul jsem si notýsek a zaškrtnul bod pro kluka.
"To je složitý. Další otázka: Bylo by pro tebe trapné, kdyby ti holka zachránila život?" zeptal jsem se.
"Asi bych byl hlavně vděčný, že mě zachránila, ale víc by se mi líbilo zachránit jí." Dvě nula pro chlapa. Dobrý, já to věděl.
"Další otázka. Čistíš si zuby?" podíval jsem se na něj přísně.
"Samozřejmě!" řekl rázně. Dva body chlap, jeden ženská.
"Jsi pro diety?" pokračoval jsem ve výslechu.
"Jsem lékař, takže občas upravuju jídelníčky svých pacientů," přiznal se mi. Dva, dva.
"Ok, a co si představuješ jako lépe strávený čas: Nakupování, líčení se a povídání si o tom, jak se dneska obléknul někdo jiný, nebo překonávání rekordů ve sportu, pískání na holky a předvádění svých svalů?" tohle je rozhodující otázka, tak doufám, že si jí nepokazí. Už se nadechoval, aby mi odpověděl, když nás vyrušil John se smradlavou věcí v ruce.
"Liame, kamaráde! Dej si, je to mňamka!" strčil mu před nos cosi, co vypadalo jako hrudkovitá bílá kaše.
"Ehm… co to je?" zaškaredil se.
"Česneková kaše. Je tam jen a pouze česnek, nic jiného, jenom česnek! Mňami mňami, mňam!" přivoněl k tomu John a rozkašlal se.
"Mňam," otřásl se Liam.
"Copak, nemáš rád česnek? Nebo ho z nějakého tajemného důvodu nemůžeš jíst?" zvedal John vždy jedno obočí, takže vypadal opravdu děsivě.
"Já mám moc rád česnek… jenom ne v takovémto množství," pokusil se o úsměv.
"Aha, takže ty to teda nesníš!?!" chytnul ho pevně za límec.
"Musím?" polknul Liam. John pokýval hlavou, jakože ano a strčil kaši před něj. Liam vzal opatrně lžíci a trochu si nabral.
"Pořádně!!!" zařval John, až všichni co byli blízko nás, nadskočili. Přiznávám, že v tuhle chvíli mi bylo i toho chlapa líto, ale na druhou stranu bylo celkem zábavné sledovat, jak se člověk tváří, když má plnou pusu česneku.
"Spolkni to!" zavrčel John. Chudák Liam musel spolykat ještě několik lžic česnekového hnusu, než John vytáhnul svůj sešit a vyškrtnul upíra. Tohle byl teda vážně nápad, založit BPOPTTDDL, teď už tedy Berry tým! Mě připadá ten Liam celkem v pohodě. Mezitím, co jsem přemýšlel, jak se ještě ujistím, že není holka, vypil ten náš doktůrek celý džbán šťávy a půl mísy s punčem. Musím Johnovi domluvit, aby byl o něco milejší a nenápadnější.
"Liame? Ještě jste mi neodpověděl na mou otázku," připomněl jsem mu.
"Hej, vy doktore! Jste kouzelník?" šťouchla do něj SSSS. Liam jen zavrtěl hlavou a nalil do sebe další skleničku. Michelle si vytáhla svůj notýsek a vyškrtla kouzelníka.
"Takže, možnost jedna, nebo možnost dvě?" tlačil jsem na něj. Musím ještě dál Lili tu bonboniéru, co mi málem ráno sežrala Michelle.
"Kámo, mám jednu otázku. Napadlo by tě někdy nalít super výbušnou kyselinu do balónku za účelem získat zubní pastu?" zahučel MM. Liam opět pouze zavrtěl hlavou a MM si odškrtnul kouzelníka. Ach jo, oni už to skoro všichni mají, jenom já ne!
"Prosím, tak co bys dal? Nakupování a drbání, nebo běhání a naparování se?" byl jsem už zoufalý, jelikož ten Liam nedělal nic jiného, jenom pořád do sebe něco lil. Tímto stylem, tu za chvíli nebude nic k pití!
"Liame, kdybych vám dal deset volňásků do svého baru, změnil byste se teď ve dne na psa?" vyrušil nás Berry. Liam zvednul prst, na znamení toho, že za chvíli promluví.
"Ne," řekl prostě.
"Super, tak díky," usmál se Berry a šel si plácnout s Metal Manem, Michelle a Johnem.
"Výborně, už mluvíš! Tak možnost jedna nebo dvě?" naléhal jsem na něj.
"To je jedno, vyber si za mě, já si musím odskočit," rozhlédnul se po okolí a utekl. Zklamaně jsem šel ke zbytku týmu, který mě vítal hučením, jako na zápase, když někdo někoho fauluje… zklamal jsem, vím to, ale zkuste přinutit mluvit někoho, kdo snědl pět polévkových lžic česneku!

22. Pohled Gabriela (člena Dianina pluku)

22. ledna 2013 v 13:31 | Lucy
"Už jde!" zakřičel Kelvin. Rychle jsem popadl do dlaní hrst konfet a zařadil se mezi ostatní muže. Dveře do arény se pomalu otevřeli a Diana vstoupila dovnitř. Na nic jsem nečekal a rozhodil konfety, stejně jako ostatní v první řadě. Druhá a třetí řada pustila balónky, které okamžitě vyletěly ke stropu, a poslední dvě se pořádně nadechly a zatroubily na frkačky. Pak nás všech padesát velmi nahlas zakřičelo: "Ať žije Diana!"
Diana stála jako opařená a dívala se na ohromný šlehačkový dort.
"Co to děláte?" zeptala se s úsměvem. Jako obvykle, jsem to byl já, kdo se ujal slova.
"Moc se nám stýskalo, takže když jsme se dozvěděli, že vás po dvou týdnech konečně pustí z ošetřovny, přichystali jsme takovou menší oslavu!" poklonil jsem se a ukázal na nápis 'Vítejte zpět!' který zdobil zadní stěnu arény.
"To je… nečekala jsem to, moc vám děkuju," vydechla a protřela si oči. Všimnul jsem si toho, čeho jsem si nejspíše neměl všimnout. Slzy dojetí, která stékala po tváři. Udělali jsme jí radost, to bylo poznat z jejího zaraženého výrazu, ale sladkého úsměvu. Tento úsměv jsem už ale někde viděl… kéž bych tak věděl kde! Pamatuju si toho tak málo ze své minulosti.
"Ale nemyslete si, že jsme bez vás netrénovali! Každý den dvě hodiny šerm z blízka a jednu hodinu z koně!" chlubil jsem se.
"To je skvělé, jsem na vás všechny opravdu pyšná!" řekla dostatečně nahlas, aby to všichni slyšeli.
"Ať žije Diana! Ať žije Diana!" skandovala celá četa, včetně mě.
"Děkuji, děkuji, to stačí! Nyní si rozdělíme dort a pak zpět do práce!" zavelela.
"Diano, smím si s vámi o něčem promluvit?" zeptal jsem se jí, mezitím co se mí spolubojovníci rvali o dort.
"Ano, Gabrieli," přikývla, ale přitom malinko protočila oči. Pořád byla na mě naštvaná kvůli tomu večírku. Přiznávám, neměl jsem flirtovat s tou Flower a s ní jsem taky neměl flirtovat, ale copak si můžu pomoct? Ok, možná jsem tak trochu sukničkář. Teď mě zajímalo pouze jedno. Mám určité podezření, a chci si ověřit, že se pletu.
"Jaké je vaše druhé a třetí jméno?" vyslovil jsem svou otázku směle. V tu chvíli se její milý úsměv změnil na naštvaný výraz. Řekl jsem něco špatně?
"Nemám druhé ani třetí jméno!" zavrčela. Opravdu jsem jí naštval, ale rozhodl jsem se, že tohle z ní dostanu.
"Ale každý má tři jména," trval jsem si na svém.
"Každý, kromě mě. Jmenuji se Diana, prostě Diana," vzala si skleničku s punčem.
"Lady, neříkejte mi tady, že nemáte další jméno, to je nesmysl!" opřel jsem se o stůl.
"Prostě se spokojte s vysvětlením, že tyto jména nepoužívám, nikdy jsem nepoužívala a nikdy používat nebudu!" povzdechla si. Chvilku se jen dívala do země, pak se ale mile usmála a vybídla mě, abych si dal taky ten výborný punč. Nemyslete si, že jsem tu její přetvářku nepoznal. Snažila se, být šťastná, aby udělala radost nám, ale ve skutečnosti, jsem se jí velmi dotknul. Sice nechápu jak a proč, nezdálo se mi na té otázce nic špatného, ale něco jí to připomnělo. Možná nějakou špatnou věc z minulosti. Co já bych dal za to, kdybych si ze své minulosti něco pamatoval! Za jedinou vzpomínku, bych byl ochoten položit život. Kdo jsem? To kdybych věděl… jediné co mi ti, co mě unesli, řekli, bylo, že se jmenuji Gabriel. Druhé a třetí jméno jsem dostal až později. Jmenuji se Gabriel Leonard Gerry. Je to hloupé a lživé jméno!
"Gabrieli! Dej si taky dort!" zakřičel na mě Fred. Najednou jsem zaslechl Dianin smích, protože jí jeden z mých přátel vyprávěl jakýsi vtip. Jako kdyby mi to něco připomnělo, jenom netuším co. Povzdechnul jsem si. Kéž bych měl doopravdovou vzpomínku!

21. Pohled Liama

21. ledna 2013 v 11:20 | Lucy
Ležel jsem v trávě hned vedle Emily a pozoroval mraky. Přiznávám, že mě samotného by nenapadlo dělat něco tak pošetilého, ale s Emily, to byla docela dobrá zábava.
"Vidíš támhle ten mrak?" ukázala na oblohu.
"Myslíte ten, co vypadá jako kůň? To je opravdu zajímavý mrak," pokýval jsem hlavou.
"Když se podíváte z mého úhlu, vypadá spíše jako…" zamyslela se, "… jako vlk. Hodně velký vlk, možná vlkodlak!"
"Vy máte ale nápady! Jsem si téměř jistý, že to je kůň," zalhal jsem. Jinak byla pravda, že mrak vypadal úplně přesně jako vlkodlak.
"Kůň? A díváme se na stejný mrak? Je to vlk," trvala si na svém.
"Kůň," zavrtěl jsem hlavou.
"Vlk," mračila se.
"Kůň!"
"Vlk!"
Najednou jsme se oba rozesmáli. Tohle byla za tento den naše další, hloupá a nesmyslná hádka, ze které nechtěl ani jeden z nás ustoupit. První byla, když jsme byli s Emily u řeky a já řekl, že voda je moc studená, aby tam vlezla a ohrozila tak svoje dítě, načež mi odpověděla, že ta voda je přímo vařící, skočila dovnitř a strhla mě s sebou. Vlastně jsme teď leželi na louce jenom proto, abychom uschnuli před tím, než její přátelé přijedou se spoustou jídla a řečmi, že tu nemám co dělat. Emily říkala, že tohle se nemůže stát, ale já vím, že se to stane. Oni mě mezi sebe nepřijmou. Nejsem šlechtic a nevidím nic vtipného na zkaženém pudinku. Ti dva, Matt a John, mi sice neustále říkají, že bych měl být členem nějakého Berry týmu, ale vidím jim na očích, že lžou. A Diana? Přitáhla mě sem, říkala mi, že jsem skvělý, až do té doby, co jsem ji nechal ležet dva týdny na ošetřovně. Od té doby na mě div nevrčí, když mě vidí. Prostě mezi ně nezapadám.
"Emily, musím jet s vámi na ten piknik?"zeptal jsem se.
"Liame, nezačínejte s tím zase! Moji přátelé nekoušou!"převalila se na bok.
"Budu vám dělat ostudu!" řekl jsem.
"Vy se bojíte?" zeptala se laškovně. Kdykoliv jí naznačím, že se mi něco nelíbí, setře mě touto větou.
"Já a bát se? Nepletete si mě s tím vaším Mattem?" jen co jsem to vypustil z úst, hned jsem toho litoval.
"Matt, se nebojí ničeho… skoro ničeho," polkla. Všimnul jsem si, že se z jejích očí pomalu kutálí velká slza.
"Milujete ho," povzdechnul jsem si. Neodpověděla, jen mě chytla za ruku. Nikdy mě nic nepřekvapilo nic tolik, jako tento letmí dotyk. Přisunul jsem se blíž k ní a zadíval se do jejích modrých uslzených očí.
"Neplačte Emily, je mi líto, jestli jsem se vás svými hloupými řečmi dotknul. Nebudu se omlouvat, protože byste mě nejspíše znovu hodila do řeky, nebo dala lady Dianě na rozkuchání, ale vezte, že mi je to líto." Ani jsem nevěděl, co dělám, ale setřel jsem její slzy svou rukou. Chvilku jen mlčela a dívala se na mě, pak se ale ke mně naklonila a políbila mě na tvář. Nevím, co mě to popadlo, ale najednou jsem ji chytnul pevně kolem pasu a tisknul ji k sobě. Nebránila se, ale začala se smát.
"Nic jste nezpůsobil a do rukou Diany vás pošlu pouze, pokud se mě budete pokoušet zlomit vaz, ještě pět minut," zasmála se. Bylo mi opravdu trapně. Jak jsem si jen mohl myslet… to je jedno.
"Omlouvám se," odsunul jsem se od ní.
"Vy jste nenapravitelný!" zlobila se.
"Já vím," přikývnul jsem.
"A ještě jedna věc- já neříkala, abyste mě přestal objímat, jenom abyste povolil svůj medvědí stisk," mrkla.
"Ale já přeci… já vás neobjímal!" vyhrkl jsem.
"Aha, takže předpokládám, že jste mě zase chránil," řekla lehce podrážděně. To je asi hloupé, říct, že ano…
"Ano, já viděl veverku hypnotizérku a tak aby vás neuvedla do transu," řekl jsem první blbost, co mě napadla.
"Ach tak, veverku hypnotizérku, samozřejmě!"řekla s co největší dávkou ironie v hlase.
"Dobře, přiznávám, to byla hodně velká blbost," zrudnul jsem.
"Ano, to byla," rozesmála se. Chtě nechtě jsem se musel začít smát s ní.
"Takže, co jste dělal, když jste mě neobjímal?" zeptala a zamrkala.
"Co jsem dělal?" přiblížil jsem se co nejblíže k ní.
"Ano, co jste dělal?" dotýkala se konečky prstů límce mé košile. Nahnul jsem se k ní, že se naše rty skoro dotýkaly.
"Já jsem…" nadechnul jsem se.
"Ano?" zašeptala.
"A není to jedno?" nahnul jsem se ještě blíž. Zbýval tak milimetr, pouho pouhý milimetr a naše rty by se dotkli.
"Ehm, ehm," zakašlal kdosi. Rychle jsem sebou cuknul.
"Neruším tě, drahoušku Emily?" zazpívala rusovlasá víla.
"Vůbec ne, Carol," zavrčela Emily. Pochopil jsem, že ty dvě nebudou asi kamarádky.
"To jsem ráda, Emily, už jsem se bála, že jsem vás dva vyrušila při něčem, ehm, intimním. To mě připomíná, slyšela jsem, že budeš mít děťátko. Gratuluji, moc ti to přeji. Tohle je otec?" ukázala směrem ke mně, aniž by se na mě podívala.
"Ne, otcem mého dítěte je Matt," řekla suše Em.
"Ach, jistě. A kdo je on?" poprvé se na mě pořádně podívala. To byl ale pohled! Nejdřív plný pohrdání, potom se ale něco v jejích černých očích něco změnilo. Překvapil jsem ji, šokoval, možná vyděsil.
"Můj lékař, Liam. Liame, tohle je má kamarádka Caroline," všimnul jsem si, s jakým odporem říká její jméno.
"Aha, a mohla bych si s Lionelem promluvit?" zeptala se.
"Jmenuje se Liam!" probodávala ji pohledem Emily.
"Díky, že mi ho půjčíš, a neboj, pokusím se ho nesbalit," mrkla. Ježíši, to je čůza! Úplně vymatlaná! Zatáhla mě do křoví a já začal tušit něco špatného.
"Takže Lioneli…" začala.
"Jmenuji se Liam, lady," povzdechnul jsem si.
"To je jedno. Poznáváš tohle?" strčila mi před nos svoji ruku. Na prsteníčku se jí lesknul jeden z vlčích amuletů. Zbělal jsem zlostí.
"Ne," zalhal jsem.
"Ne? A říkají ti něco jména Amanda Jessica Hollie nebo Narcisa Valerie Hollie? A co třeba Malanie a Lena? A ještě jedno zajímavé jméno: Eleanora. Už jsi ji oplakal?"
"Co jsi udělala Amandě, Mel, Leně a mé sestře?!"
"Držím v šachu celou tvou smečku, ó velký vůdče!" zasmála se.
"Lžeš!" zavrčel jsem. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se mi protahují paže a radši jsem se uklidnil.
"Vážně? A co je tohle, štěňátko?" vyndala ze své kabelky více jak padesát přívěsků s půlměsícem.
"Ty, ty… zabiju tě!" zařval jsem.
"Pšš, jinak zajdu za Emily a povím jí, co jsi udělal její drahé pratetě," přiložila si prst k ústům. Zmlknul jsem.
"Hodný pejsek, myslím, že si budeme rozumět, pokud budeš poslouchat, takže teď půjdeme za tou čubkou a ty budeš hezky zticha, jinak postupně zabiju tvé kamarádky a sestřičku," usmála se.
"Emily není žádná čubka!" pevně jsem se chytnul větve jednoho stromu.
"Liame? Co se to tady děje?" zaslechl jsem přicházet svou lásku.
"Nic, jenom jsem zaslechla, jak někdo z tvých služebných o tobě říkal ošklivé věci a tak jsem tvému lékaři vysvětlila, že bych to nerada slyšela i od něj. Trochu ho to rozhořčilo, což je patrné, on tě má asi vážně velmi rád. Je to tak, Liame?" poplácala mě po rameni.
"Ano," řekl jsem podrážděně. Nikdy jsem si neudělal na člověka názor během pěti minut, až na ni. Je to zlá a podlá zmije. Hned jsem začal přemýšlet, jak se jí co nejrychleji zbavit. Nejprve se mi to zdálo jednoduché, ale později jsem zjistil, že to je i velmi mocná zmije…

20. Pohled Melanie

20. ledna 2013 v 11:11 | Lucy
Musím se okamžitě dostat pryč! Ta Caroline si myslí bůh ví, jaká není dokonalá, ale přitom má pěkně nahnáno… jenom kdybych tak věděla z čeho. Plížila jsem se studenou chodbou a doufala, že mě nikdo neuvidí. Musím jít za Lenou a musím najít vůdce. Ale vzpomene si vůbec na mě? Celou dobu byl se mnou, nebo spíše s mou sestrou, jen proto, že jsme mu připomínali tu jeho královnu. Teď jí má živou, takže na mě se vykašle. Kdyby tu alespoň byla má starší sestra. Nesnášela jsem jí za to, že byla lepší. Byla krásnější, chytřejší, rychlejší. Já vedle ní vypadala jako její nepovedený klon. Ale vůdce byl s námi oběma, i když nechápu proč. Přiznávám, že bylo ale příjemné, mít někoho o koho se můžu opřít. Teď mi po ní zbyla pouze Lena, dítě, které porodila ve svých šestnácti a to už něco vypovídá o její nezodpovědnosti. A právě kvůli její nezodpovědnosti teď musím domů, abych svou malou neteř chránila.
Pomalu jsem procházela katakombami, když spatřila šíp svištící vzduchem. Dopad těsně vedle mé hlavy. Někdo mě viděl. Dala jsem se do běhu. Nepřála bych zažít ten pocit, kdy těsně za vámi dopadají šípy a odrážejí se od kamenné zdi. Najednou jsem ale zakopla o kámen a spadla na podlahu. Zavřela jsem oči, protože přesně na mě letěl jeden z šípů. Čekala jsem na strašlivou bolest, ale ta nepřišla. Šíp mě sice zasáhnul do břicha, ale odrazil se ode mě. Posadila jsem se a pořádně si šíp prohlédla. Musela jsem se začít smát. Celou dobu jsem utíkala před dětskými cvičnými šípy, nejspíše vystřelenými právě dítětem. Vstala jsem a šla se podívat, kdo je ten malý čarostřelec. Než jsem se postavila malé holčičce, hodně podobné Leně, jen o něco málo starší, zasáhlo mě asi tucet šípů, ale já se jim jenom smála.
"Stůj! Zabiju tě!" strašila mě blondýnka.
"Stojím. Nejsem tvůj nepřítel, utíkám od sut," prohlížela jsem si jí. Na první pohled bylo poznat, že tohle nebude jen tak obyčejné vesnické děvče. Měla na sobě krátké, bohatě zdobené šaty, střevíčky, na kterých byli vpracované drobné polodrahokamy a v uších se jí leskli náušnice, zlatnická práce.
"Já zachraňuju tu velkou holku, co sem přivedli," oznámila mi a ukázala na celu s Narcisou.
"A ty jí znáš?" podivila jsem se.
"Ne, ale chci dokázat, že jsem pro toto království dobrá princezna, takže musím udělat nějaký dobrý skutek. A ona není zlá. Sice jí neznám osobně, ale má maminka mi u ní nechala ušít povlečení, na mou postýlku!" pochlubila se mi. V tu chvíli se mi všechno zapadlo do sebe.
"Pomůžu ti, princezno Adelaide, ale musíš mi slíbit, že si tohle necháš pro sebe. Nikomu to neřekneš, nikomu," probodávala jsem ji očima.
"Tak jo, hlavně už pojďme," usmála se na mě a doskákala k cele s Cisou, vytáhla z kapsy klíč a celu odemkla.
"Jak jsi… kde jsi vzala klíč?" vyhrkla jsem.
"Nebylo těžké přeprat toho trpaslíka klíčníka," pokrčila rameny a začala rozvazovat Narcise ruce. Brzy jsme již všechny tři běželi ven, tunelem, který objevila ta malá šikulka. Na asi osmiletou holčičku byla neobyčejně chytrá. Když jsme se dostali na kraj našeho městečka, myslela jsem, že už jsme v bezpečí a spokojeně sebou praštila na trávu ozářenou měsícem. Nikdy by mě nenapadlo, že mi k útěku pomůže dítě.
"Může mi tady někdo vysvětlit, co se to vlastně děje?" vylezlo z Narcisy.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Večer jsem se pohádala s rodiče, protože se chtějí přestěhovat i se mnou někam do tramtárie, jenomže já chci být dospělá jako má sestra. A maminka mě poslala do pokoje, že když budu rozumná, tak se stěhovat nebudeme, ale zestárnout nesmím. Tak mě napadlo, že když budu rozumná, ale také statečná a zachráním někomu život, tak mě nechají zestárnout a taky bych se mohla vdát, protože já chci svadbu dřív než sestra, ačkoliv ona už by se měla vdát, protože má v bříšku miminko, a já chci být velká teta. A tak jsem vylezla oknem ven a šla zachraňovat životy. Předtím jsem si ale vzala své nejlepší zbraně a krásné šaty, aby každý poznal, že jsem statečná princezna Adelaide. A jako na zavolanou, jsem hned na cestě potkala křičící tuhle, jak jí táhnou, a vzpomněla jsem si, že jsem jí viděla za oknem, jak zalévá kytičky, a že mi maminka řekla, že je to ta holka, co mi ušila moje nejkrásnější a nejoblíbenější povlečení tak jsem měla jasno. Musela jsem jí zachránit, protože mi ušila moje povlečení a tak jsem šla za nimi a oni vešli do takovýho tunelu, ještě se spoustou dalších lidí a já zase za nimi a pak jsem se schovala, když jí zavřeli do cely a takovej malinkej skřítek otočil klíčkama. A když se nikdo nedíval tak bum, a já ho přeprala a pak bác a já měla klíče! A dál jsem potkala tedea myslela, že jsi zlá, jenže ty si hodná a teď budeme všechny kamarádky!" zatleskala. Tak už vím, jaký je hlavní rozdíl mezi ní a Lenou. Lena je taková stydlivá, kdyžto tahle princezna tu pusu nezavře.
"Tak jo! Budeme kamarádky," usmála se Narcisa a objala Adel.
"Skvělé, tak běžte, to je jedno kam. Já půjdu domů, mějte se holky, ráda jsem tě poznala Adel," zamávala jsem jim a šla domů.
"Někdy přijď na čaj! Ahoj!" zamávala mi Adel a vydala se spolu s Cisou vlastní cestou.
Konečně jsem došla domů. Odemkla jsem si dveře a vešla dovnitř.
"Leno? Spinkáš? Už jsem doma!" zakřičela jsem.
Uteč, Melanie, zahučel hlas v mé hlavě.
"Co? Kam? Proč?" vychrlila jsem ze sebe.
Běž!!! Dál už jsem se neptala a vyrazila směrem z domu. Bohužel jsem znovu zakopla, tentokrát mi tahle chyba ale byla osudná. Ucítila jsem jak mě ze země sbírají silné paže a táhnou pryč. Prohrála jsem…

19. Pohled Caroline

19. ledna 2013 v 11:11 | Lucy
Zbožňuju, když cítím, jak mají jiní strach. A úplně nejlepší je, když mají strach ze mě…
Seděla jsem na svém kamenném trůně v přiléhavých černých šatech, rukavičkách a popíjela červené víno s pár kapkami Amandininy krve, jen proto, abych těm pšíkům ukázala, že je držím v šachu.
"Vítejte, v mém království!" smála jsem se, když sedm přišlo. Divila jsem se, že jich je tolik, když jsem si všimla, že je mezi nimi i někdo, kdo tu očividně nemá co dělat.
"Kdo je to?" ukázala jsem na brečící dívku. Mohlo, jí být tak kolem patnácti, ale chovala se jako tříletý fracek. Brečela, kopala, škrábala a kousala do mých sluhů, kteří se jí pokoušeli udržet v klidu.
"Amando! Řekni jim, ať mě pustí! Prosím!" ječela.
"Caroline, prosím, pusťte tu dívku, za nic nemůže, ani není členkou smečky!" zaprosil jeden z mužů v kápi.
"Zavřít a hlídat! Mohla by se hodit," poručila jsem a nechala odvést toho křiklouna. Pak jsem se otočila na zbylou šestici.
"Takže, pánové a dámy, měli bychom si určit základní pravidla, jako třeba že si sundáte ty kápě! A pak, jsem zvyklá, že se ke mně lidé klaní, jsem přeci královna," zasmála jsem se a usrkla si z poháru. Jejich poháru. Ano, držela jsem v ruce jejich vlčí amulet, pohár, ze kterého Madison vypila svůj jed, a pila z něj, abych jim dokázala, jak moc jimi pohrdám. Navíc se mi na prstě lesknul jejich prsten.
Všichni si strhli kápě a poklekli přede mnou. Všichni, až na jednu ženu.
"Kdo jsi, že se opovažuješ neuposlechnout mých příkazů!" rozzlobila jsem se tak, že mě můj vztek vymrštil ze židle. Žena si strhla kápi.
Zmateně jsem si promnula oči. Přede mnou stála má úhlavní nepřítelkyně. Emily…
"Jmenuji se Melanie a nehodlám se klanět komukoliv jinému, než svému vůdci!" Sice mě její slova rozpálila, ale zároveň jsem si taky trochu oddechla, nebyla to ona. Ale byla jí opravdu podobná. Měla blond vlasy, jenom kratší a vlnitější, obrovské modré oči, podobné rysy a úplně totožný drzý výraz.
"Ach, tak, Melanie! Takže Melanie, ty se mi pokloníš, hned, nebo zapomenu na svůj slib a vykuchám tě na místě," řekla jsem s ledovým klidem.
"Udělej, co ti říká," zasyčela Amanda, kterou jsem si za těch pár týdnů zvládla dokonale ochočit.
"Mely buď rozumná," přidal se k ní jeden z mužů.
"Prostě to udělej!" zavrčel další.
"Má naši knihu," přemlouvali ji ostatní. Melanie se na mě upřeně dívala.
"Počítám do tří! Jedna…" probodávala jsem ji pohledem. Vzdorovala mi, a to se mi nelíbilo. Až přijde čas na oběti, alespoň vím, kdo bude mezi nimi jako první.
"…dvě…"
Vlčí žena na mě vycenila tesáky, pak si ale nasadila rychle kápi a pokorně si klekla vedle ostatních. Měla jsem sto chutí jí tu kápi strhnout, ale pak jsem si to rozmyslela a rozhodla se to tolerovat.
"Takže, kdo je vůdce?" posadila jsem se zpět na kamenný trůn.
"Náš vůdce zde není, je na cestách, já ho zastupuji," stoupnul si jeden muž. Bylo mu asi něco přes třicet, byl hodně vysoký, měl vypracovanou postavu, ale jinak působil hodně chladným dojmem. Byl tmavovlasý a měl zajímavé oči, šedivé se občasnými záblesky žluté, takže se mi vcelku líbil. Jenom byl moc starý a moc slabý.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ho.
"Damien, lady Caroline," poklonil se mi.
"Takže Damiene, vy půjdete se mnou vyjednat podmínky, ostatní uložíme do předem připravených ložnic, souhlasíte?" zeptala jsem se.
"Já musím domů, mám tam dítě," řekla zase ta blondýna.
"Ty nikam nejdeš! Nikdo z vás neopustí mé katakomby, dokud neprojednám s vaším zastupujícím vůdcem podmínky!" zavrčela jsem na ně, načež mi odpověděli vyceněnými tesáky.
"Dáte si víno, Damiene?" lehla jsem si na pohodlnou sedačku.
"Ne, děkuji," zavrtěl hlavou. Poměrně jsem chápala, že nechce pít něco, z čeho jemný čich cítí krev členky smečky. Pro vlky je smečka všechno. Pořádně jsem si lokla, abych mohla začít.
"Takže, jak víte, mám vaši kroniku, váš pohár a váš prsten," začala jsem.
"Ano, to máte," přikývnul.
"Ale to není všechno! Jak jste si mohl povšimnout, dostala jsem šlechtický titul. Sice, není moc významný, ani nemám svůj pořádný erb, ale zato pod mou půdu spadají asi tři městečka. A jak jsem zjistila, tak i to vaše. Víte co to znamená?" zasmála jsem se, protože jsem si všimla jeho znepokojeného výrazu.
"Vím že Ekválie je ve válečném stavu. A když bude bitva, vaší povinností je shromáždit vojsko," povzdechnul si.
"Ano, to je. A věřte mi, že bitva bude velmi brzo… poslala jsem pár svých lidí, aby na válečné lodě medvědů napsali nějaké urážlivé texty," projela jsem si vlasy a přitom si říkala, jaký to byl dokonalý plán.
"Ale proč?" vyhrknul.
"Mám málo lidí a bitva je výborná příležitost, jak si jich pár nabrat. Zachránit umírající na bojiště, pod podmínkou, že mi budou sloužit, nebo si počkat na uprchlíky… možností je spousta, jen si vybrat,"zívla jsem. Přiznávám, že jsem byla utahaná jako kotě a když si představím, že ve dne budu muset jet ještě na ten piknik!
"Uznávám, že je to dobrý plán, i když riskantní. Ale zpět k tématu. Co od nás chcete?" zeptal se.
"Pravdu, pokoru a přátelství," usmála jsem se.
"A jak byste si to, lady, představovala?" zamračil se.
"Pravdu v tom, že mi řeknete vše o záhadné smrti královny Madison, vztahu vašeho vůdce k té čůze s korunou na hlavě, tajemné kronice a vlčích amuletech. Pokoru v tom, že mě budete oslovovat jako svou královnu, klanět se mi a poslouchat mé příkazy. A přátelství? Vím, že jste silná smečka a proto nechci úplně omezovat vaše životy. Jenom když budu potřebovat, tak mi všichni budete k dispozici, jako své královně i jako přítelkyni, souhlasíte?" mrkla jsem na něj.
"Výměnou za co?"
"Přístup k vaší kronice, samozřejmě pod dohledem, částečnou ochranu a slib, že nevyvraždím vaší vesnici?" pokrčila jsem rameny a znovu se pořádně napila z poháru.
"Tohle je velké rozhodnutí, které smí učinit pouze pravý vůdce," váhal, jestli je dobrý nápad uzavřít se mnou dohodu. Ne, není, protože já nehraju fér.
"Dobrá, tak zatím uzavřeme částečnou dohodu. Vy mi řeknete úplně všechno, co potřebuji vědět a já vás propustím. Ale nebudete mít zajištěn přístup ke kronice, a pokud bude bitva, půjdou do ní všichni muži z vašeho města nad patnáct let! Rozmyslete si to dobře," znovu jsem zívla.
"A kdybych s vámi uzavřel tu plnohodnotnou dohodu, s tím, že bychom měli možnost vyhledat vůdce, aby vše potvrdil?" najednou změnil názor.
"Souhlasím. Ale mám dvě podmínky! Zaprvé chci přívěšky vaší smečky a to ode všech členů, abych měla jistotu, že dohoda platí a za druhé když si ten váš vůdce bude dělat, co chce, tak si vyžádám hlavu jednoho člena od vás, ano?" zamrkala jsem. Damien si odepnul z krku přívěšek s půlměsícem a pevně ho sevřel v ruce.
"Dejte mi sem přinést kroniku a uzavřeme dohodu," řekl. Zaluskala jsem prsty a počkala, až Zachar přinese knihu k nám. Pak se vše seběhlo hodně rychle. Ti psi jsou na své knížce vážně hodně závislí. Damien mi okamžitě slavnostně odpřísáhnul na svou krev, pravdu, pokoru a pomoc a já se konečně mohla jít pořádně prospat…

18. Pohled Johna

18. ledna 2013 v 8:49 | Lucy
Potichu jsem zaklepal na dveře Mattova domu. Možná to bylo až moc potichu, protože se nikdo neuráčil přijít mi otevřít. Radši jsem tedy zaklepal kopytem.
"Johne, jsi to ty, pitomečku? Musíš mi pokaždé rozmlátit dveře?" zahučel Matt zpoza dveří.
"Jo, jsem, rychle mě pusť," zasyčel jsem.
"Řekni heslo!" poručil mi.
"Vanilkový pudink se šlehačkou, čokoládovou polevou a jahodami," povzdechnul jsem si. To musí Matt vždycky vymýšlet hesla, ve kterých se vyskytuje pudink a čokoláda?
"Heslo přijato," řekl.
"Tak otevři ty dveře!" zakřičel jsem.
"Neřvi, prozradíš naši tajnou společnost!" napomenul a vpustil mě dovnitř.
"Promiň, hlavně už pojďme, máme toho spoustu na projednání," ukázal jsem mu svůj popsaný sešit.
"Jasně, už pojďme… jo a Johne, doufám, že se nebudeš zlobit, že jsem mezi nás přijal ještě pár lidí," řekl nervózně.
"Matte, jak si mohl přijmout někoho bez mého svolení? Kdo to je?" podíval jsem se na něj vážně.
"Ehm, no… pojď, čekají v naší tajné místnosti," táhnul mě za ruku do Mattova pokoje, ze kterého jsme udělali klubovnu. Když jsem ale vešel dovnitř, málem jsem puknul zlostí.
"Michelle? Berry?! Thomasi!!!" leknul jsem se.
"Johne! Od té doby, co je z Thomase hudební hvězda, jmenuje se MM!" upozornil mě Berry.
"MM? Jako Malé Mimino, nebo Milovaný Mužíček?" nechápal jsem jeho trapnou přezdívku.
"Metal Man," povzdechnul si Thomas… tede MM.
"Já jsem zase SSSS," pochlubila se Michelle.
"A to znamená co?" přejel jsem si rukama po obličeji.
"Přeci Super Sexy Stylová Sudička!" vysvětlila mi.
"Aha, tak to by mě fakt nenapadlo… takže vy tři se k nám teď připojujete?" zeptal jsem se pro jistotu.
"Jo, jenom jedna otázka-o co se jedná?" přihlásil se Berry.
"Ok, vysvětlím vám to. Já a Matt si myslíme, že ten Liam, je divnej," řekl jsem pro všechny.
"Upřesnění: to si myslí pouze John, mě přijde jako simpaťák," skočil mi do řeči Matt.
"Nepřerušuj mě! A tak jsme se rozhodli založit BPOPTTDDL," pokračoval jsem.
"Co je to BPOPTTDDL?" nechápala Michelle.
"Bratrstvo pro odhalení pravé totožnosti toho divnýho doktora Liama!" Jak je možný, že jí tak jednoduchá věc nedošla?
"To je pěkně blbej název," ohrnul nos Berry.
"Máš snad něco lepšího?" naštval jsem se.
"Co třeba Berry tým + MM?" navrhnul.
"Jo, to je dobrý!" zatleskala Michelle.
"Mě se to taky líbí víc, v BPOPTTDDL se vyskytuje něco příšerného! Slovo POP!" zachvěl se MM
"To je hustý, ale trochu moc složitý. Co takhle MM přijmout za člena Berry týmu a říkat si jenom Berry tým?" vpadnul do debaty Matt.
"Do Berry týmu se ale nemůže dostat jen tak někdo! Pokud se chce MM stát členem Berry týmu, musí splnit tři těžké úkoly!" nesouhlasil jsem s nimi.
"Splněno, MM je od teď členem Berry týmu… takže to bychom měli. Můžeš pokračovat?" popoháněl mě Berry. Otevřel jsem si svůj sešit, kde jsem měl napsanou řeč.
"Dobrá. Takže všichni, vítejte na prvním zasedání… moment, tady si to musím opravit… na prvním zasedání Berry týmu. Dnes budeme projednávat, kdo nebo co je ten divnej doktor Liam. Má někdo nějaké návrhy?" rozhlédnul jsem se po pokoji. Ruku měl tradičně zvednutou Berry ale také Michelle.
"Ano, SSSS, Berry tým tě poslouchá," vyzval jsem ji.
"Mám otázku na Matta. Matte, máš támhle na stole bonboniéru, smím jí sníst?" zamrkala. Matt se okamžitě přihlásil.
"Ano Matte," udělil jsem mu slovo.
"Ne, ne a ještě jednou ne! Ta je pro Emily! Předávám slovo Johnovi," řekl prostě.
"Děkuji ti, Matte… ještě někdo tu má připomínky, které se absolutně netýkají tématu? Pokud ne, můžeme pokračovat," otočil jsem stránku v sešitě a začal velmi nahlas přednášet.
"Jak zde všichni víme, strašně mi páchne z pusy… Berry! Poznám tvé písmo! Pro jsi mi to přepsal?" vybouchnul jsem a sledoval Berryho a Matta jak se válejí po podlaze a smějí se jako šílení.
"To je jedno… čtu dál! Jak zde všichni víme, máme svého společného nepřítele a tím je doktor Liam! Nebojme se bratři a SSSS, naše přátelství ho přemůže! Protože my, my máme něco, co on nemá! My máme víru! Víru, že ten pudink se nezkazí a bude jedlý i příští měsíc… tak a dost! To my musíte všichni přepisovat mou řeč, Matte?" probodával jsem ho pohledem.
"Promiň," vyprsknul smíchy a plácnul si s Berrym. Hluboce jsem si povzdechnul.
"Spojme proto síly, spojme je proti našemu společnému nepříteli! Samotní jsme možná slabí, ale spolu, spolu jsme bratři a SSSS neporazitelní! Skončil jsem," poklonil jsem se a čekal na pořádný potlesk. To ale nepřišlo. Naštěstí jsem byl na takovéto situace připraven a předem jsem si vyrobil cedulku s nápisem aplaus. Když nezafungovalo ani tohle, byl jsem již úplně zoufalý. Po čase se konečně ozval Berry.
"Tak to bylo pěkně trapný," řekl nezaujatě a přehodil si nohu přes nohu.
"Tak si pojď přednášet sám," ukázal jsem na svůj řečnický pultík vyrobený z židle a knížek.
"Sleduj a uč se," odstrčil mě a sám si stoupnul k pultíku.
"Sem zvědavej," protočil jsem oči.
"Takže lidi, tady je plán!" zakřičel, vytáhnul pero a začal čmárat na zeď.
"Berry! Nemůžeš čmárat po mé stěně!" leknul se Matt.
"Nemluv, dokud nejsi vyzván!" napomenul ho Berry a pokračoval ve čmárání jakého si plánku.
"Co to asi je?" zapištěla Michelle.
"Teď mě poslouchejte, Berry týme! Jde nám o jednu věc. Zjistit, kdo je L! L, to je jako Liam, abych to nemusel později vysvětlovat někomu méně chápavému jako je John, Matt, SSSS nebo MM. Máme několik možností. První je, že by to mohl být duch. To nám však vylučuje fakt, že žije a není průhlednej. Takže ducha si vyškrtáváme. Za další, může to být víla… ale to i John pozná, že je to málo reálná možnost," usmál se Berry.
"Ale i tak je to možnost! Nemůžeme si být jisti, že to víla není. Musíme to prověřit!" protestoval Matt.
"Matte, Matte, Matte. Jaký je hlavní znak víl? Nevíš, tak nám to řekne SSSS!" ukázal na vyjevenou Michelle.
"No, mají křídla?" kousla se nervózně do rtu.
"Správně! Mají křídla! Má L křídla?" podíval se na Matta.
"Ehm, ne?" vyhrknul.
"Správně! Nemá křídla, není to víla! Pokračujme. Nejlepší bude, vyškrtnout si, co určitě není. Není ani obr ani trpaslík, to je jasné. Kdyby někdo nevěděl proč, tak protože má normální velikost. Dále by to neměl být kentaur, protože má jen dvě nohy. Také máme skoro bych řekl, že i jistotu, že to nebude mluvící zvíře… řekl bych, že vypadá v celku jako člověk. Takže nám zbývá múza, upír, vlkodlak, přemožitelka, kouzelník, čaroděj a zvěromág. To máme 1, 2, 3… sedm možností. Je nás pět, takže každý si vezme jednu, jen Matt a John budou mít dvě," strašlivě se zasmál.
"Hej, já si beru múzu a přemožitelku," přihlásil se Matt. Všichni jsme si oddechli.
"Díky Matte, že ses zhostil toho nejtěžšího," poplácal jsem ho po rameni.
"Co je na tom těžkýho? L je chlap a to znamená, že není ani múza ani přemožitelka," šťastně se na nás usmál.
"To je právě to… musíš zjistit, jestli to je chlap," polknul Berry.
"Cože? Ale jak?" vykřiknul.
"To už je na tobě, vybral sis sám," pokrčil jsem rameny.
"Ne, ne, nééé!!!" div se nerozbrečel.
"Klid Matte. Já si beru zvěromága!" zabral si ho rychle.
"Já chci kouzelníka!" zamávala Michelle rukou.
"A já čaroděje," přidal se rychle MM.
"Takže na mě zbývá vlkodlak a upír," povzdechnul jsem si.
"Lidi, dneska máme všichni jedinečnou příležitost to zjistit. Je ten piknik a vsadím se, že tam pojede i on," zamrkala Michelle.
"To je skvělé! Jen si tak nejsem jist, že jsem pozván já," zamračil se Matt.
"Ale jo, jsi," mávla rukou Michelle.
"Výborně Berry týme. Hlavně se všichni chovejte nenápadně!" kladl nám Berry na srdce.
To je správný přístup! Hlavně nenápadně…

17. Pohled Emily

17. ledna 2013 v 19:40 | Lucy
Akorát, když jsem si splétala vlasy, někdo zaklepal na mé dveře.
"Vstupte!" zakřičela jsem.
"Dobré ráno Emily, chystáte se někam?" přivítal mě Liam.
"Vy se mě ptáte? Konečně jste povolil Dianě normálně vycházet, musíme to oslavit," usmála jsem se, i když na tom co se stalo mé kamarádce, nic k smíchu není. Před dvěma týdny, se zašla podívat do Madisonina pokoje na látku pro Polyniny šaty. Nevím, co se v tom pokoji stalo, ale k večeru, si Liam procházel zámek a šťastnou náhodou jí našel… chybělo málo, a nepřežila by. Ležela bezvládně na podlaze, na ruce měla jed, který jí způsobil strašné popáleniny, a úplně nejhorší bylo to, co jí někdo "napsal" na tělo. Nezapomeň! Doslova jí to vryl něčím do kůže. Bylo to tak děsivé, když jsem za ní poprvé přišla na ošetřovnu. Vypadala jako by už nikdy neměla otevřít oči. Navíc byla tak… chladná. Jako kdyby byla po strašně dlouhou dobu venku. Z toho co se v tom pokoji dělo, si nic nepamatuje. Jediné, co bylo patrné, že tam někdo byl a něco hledal…
"Už je na tom dobře, dokonce i ty škrábance se zacelily, nepoznala byste, kde je měla," řekl Liam.
Je pravda, že už minulí týden, vypadala celkem normálně. Nikdo, ani sestry na ošetřovně, nečekal, že se ty rány zacelí během pár dní, vypadalo to, že jí zůstanou na vždy, ale Liam má opravdu skvělé zkušenosti se šrámy, jako jsou tyhle, takže jí umíchal jakousi mastičku. K tomu se přidala taky Ania, Luke a Chris, kteří spojili své síly a pomohli k jejímu uzdravení. Vlastně jí pomohl každý, kdo mohl… kromě Johna. Ten jediné co dělal, bylo, že obviňoval všechny kolem sebe, že jí nepomohli, schválně poslali do toho pokoje, nebo dokonce přiložili ruku k tomuto strašnému dílu. Nejhůře se choval právě k jejímu zachránci, Liamovi. Chápu, že byl rozrušený a bál se o ní, ale tohle nebylo nutné. Vlastně jsem si i vyčítala, že jsem mu vůbec psala, že se něco stalo. Navíc nebýt Liama, Diana už by tu s námi nejspíše nebyla…
"Já vám musím ještě jednou poděkovat, za to co jste pro ni udělal," chytla jsem ho za ruku.
"To by udělal každý," usmál se.
"Tak mě napadá… nechcete jet s námi?" zeptala jsem se.
"Já?" vyhrknul. Nikdy jsem neviděla člověka tam moc překvapeného… ale možná kdybych před sebe postavila zrcadlo v den, kdy mi komoří oznámil, že jsem princezna, tak bych viděla ještě více překvapeného člověka.
"Nikdo jiný tu není, takže ano, vy," pokrčila jsem rameny.
"Budu poctěn, jasnosti," odpověděl.
"Jasnosti? Jaká jasnosti? Co jsme si dohodli?" šťouchla jsem do něj.
"Omlouvám se, zapomněl jsem. Křestní jména," zakýval hlavou.
"Tak to teď řekněte správně," vybídla jsem ho.
"Budu poctěn, Emily," usmál se.
"Tohle se mi líbí, ale teď vás budu muset požádat, abyste odešel, chci se převléknout."
"Moc se omlouvám," rychle vycouvával ze dveří.
"A ještě jedna věc - mohl byste se mi přestat za všechno omlouvat? Celkem mě to štve," upozornila jsem ho.
"Omlouvám se, jestli jsem vás rozzlobil, to jsem nechtěl!" řekl rychle.
"Zase. Zase se omlouváte," povzdechla jsem si.
"Omlouvám se… sakra! Moc se omlouvám, že jsem se vám omluvil a že jsem neslušný…já už radši půjdu," řekl s úplně rudým obličejem a zavřel za sebou dveře. Pěknej chlap, ale tohle je vážně na zabití…

16. Pohled Leny

16. ledna 2013 v 18:18 | Lucy
"Tetičko Melanie, vrátíš se?" ujišťovala jsem se.
"Jistě princezno, ale teď si běž lehnout," dala mi pusu na čelo.
"Maminka taky říkala, že se vrátí,"povzdechla jsem si.
"Neboj se, ráno ti udělám velký steak s pořádnou dávkou česneku, tak jak to máš ráda, ale teď už musím jít," zamávala mi a zabouchla za sebou dveře. Proč mě všichni nechávají samotnou? Nemám ráda, když jsem sama.
Vyšla jsem po schodech do svého pokoje v podkroví. Je to tam hodně malé, ale zato je tam obrovské okno, ze kterého můžu pozorovat měsíc nebo, a to je ještě zajímavější, lidi venku. Teď je ale noc, lidé spí, takže se musím spokojit s měsíčkem. Brzy, možná už příští noc, bude úplněk. Mám moc ráda úplněk, protože můžu hodně rychle běhat celou noc, a nikomu to nevadí. Taky toho hodně sním, protože mám konečně velké a ostré zoubky. Jenom nevím, co budu dělat teď, protože mi vypadl zoubek. Když mi víla Zubnička za něj přinesla penízek, byla jsem ráda, ale teď se trochu bojím, že nebudu moct sníst to, co mi tetička uloví, někdo mi to vezme a já budu mít hlad. Bratranci Harry, Aron a Gery, se mi vždy pokoušejí sebrat mé jídlo. Má maminka už jim za to vynadala, ale i tak to dělají pořád. A teď, když nemám svůj trhací zoubek, ani maminku, protože ta odešla a nevím, kdy se vrátí, určitě mi jídlo vezmou. Moc se mi po mamince stýská. I když byla vždy spíše s vůdcem a na mě neměla čas, večer mi vždycky zazpívala ukolébavku, aby se mi líp spalo. Tetička Melanie, mi zpívat nechce, říká, že jsem na ukolébavky moc velká.
Je to zvláštní, ale všichni jsou vzhůru, celá smečka. Sice jsem je neviděla, ale slyšela jsem jemné praskání větviček, což znamená, že chodí kolem našeho městečka a hlídají ho. Copak se asi děje?
Královna temnoty, chce přečíst kroniku, ale ví, že na to sama nestačí. Potřebuje někoho, kdo to umí… ale ty víš, že to ve vaší smečce umí jen dva lidé, zašeptal někdo.
"Haló, je tu někdo?" zeptala jsem se.
Ano, má milá, jsem. A jestli chceš, dám ti dárek, lákal mě hlas.
"Dárek? A jaký dárek?" zajímala jsem se. Třeba to bude nějaká hezká panenka, nebo pohádková knížka. Nebo něco dobrého, třeba bonbónky!
"Hezký dárek, Leno," dotknul se někdo mého ramene. Rychle jsem se otočila.
"Ahoj, kdopak jste?" zeptala jsem se pána se žlutýma očkama a vlčími ušisky.
"Ahoj, malá princezno, já jsem kronikář," sednul si ke mně na postel.
"Vy píšete naši kroniku?" rozzářili se mi oči. O tomhle pánovi znám moc a moc hezký příběh.
"Ano, to píšu, Leno, jenže už dlouho psát nebudu," povzdechl si.
"To mi je líto, a proč ne?" chytla jsem ho za ruku, aby nebyl tak smutný.
"Protože ji píšu už moc dlouho, takže mě musí vystřídat někdo jiný," posadil si mě na klín.
"Ale to je zvláštní, že se mnou tady mluvíte. Neměl byste být uvězněný uvnitř knihy a psát pro každého osud?" nerozuměla jsem tomu. Každý říká, že nemůže ven, tak proč je tady se mnou?
"Ale já jsem své již dopsal a nyní si jdu pro svého nástupce, má milá," usmál se.
"Vážně? A řeknete mi, kdo to bude?" sepjala jsem ruce.
"Tobě určitě. Ale teď si pojďme hrát, Leno! Podej mi ruku, a já tě přenesu na místo, kde se ti to bude moc líbit," řekl. Bez velkého přemýšlení jsem mu ruku podala a zavřela oči.
Když jsem je zase otevřela, nebyla jsem už ve svém pokojíčku, ale seděla jsem na kolotoči. Byla tu hodně velká tma a mlha, jediné odkud šlo světlo, byla pouliční lampa, ale v ní už pomalu dohořívala svíčka, takže tu asi bude za chvíli úplně černo.
"Bojíš se?" zeptal se mě kronikář. Zavrtěla jsem hlavou, protože já se nebojím ničeho. Skoro ničeho…
"Ale takhle to bude lepší," zasmál se a lusknul prsty. Najednou se všude rozsvítily malé barevné lampionky, kterých jsem si předtím ani nevšimla a osvítili celou velkou plochu. Spokojeně jsem zatleskala. Byla jsem na pouti! A byla jsem tu sama…
"Tak, má milá princezno, co chceš dělat? Půjdeme na houpačky, nebo si dáš džus a perníček?" zeptal se mě.
"Na houpačky, prosím," řekla jsem a už jsem seděla na velké houpačce, která se sama houpala. Kronikář stál mezitím vedle se spoustou barevných balonků. Jen co jsem se dost vyhoupala, mohla jsem si vybrat ten nejkrásnější a k tomu jsem dostala pět losů do velké loterie. A představte si, že všechny vyhrály! Dostala jsem tři plyšové hračky, jednu malou panenku a papírovou růži.
"Líbí se ti to, Leno?" zeptal se.
"Moc, je to krásné," zatleskala jsem znovu, protože jsem si všimla velkého stanu, kde mají zvláštní zvířata.
"Hned se tam půjdeme podívat, ale zdá se mi, že je tu nějaké ticho," lusknul a už všude hrála hudba.
"Jé, to je má oblíbená písnička!" vykulila jsem oči.
"Já vím, má milá, přeci bych zde nenechal hrát něco, co se ti nelíbí… ale není ti zima? Máš na sobě jen noční košili! To se musí napravit," zase zaluskal a to už jsem na sobě měla krásné šatičky, jako pro princeznu.
"Děkuju!" objala jsem ho.
"To je maličkost, princezno. Pojď se podívat na ty zvířátka a pak si můžeš nechat něco namalovat na obličej," mrknul na mě.
"Tak jo," poskakovala jsem kolem. Ve stanu se zvířátky měli fénixe, gryfy, chrliče, baziliška a dokonce i mládě draka. Jen škoda, že všichni spali, ale to je přece normální, je noc. Hned potom jsme vyrazili k malovacímu stánku, aby mi něco namalovali na obličej, jenže tam nikdo nebyl… nikde nikdo nebyl.
"Co budeme dělat?" zesmutněla jsem.
"Jen si sedni, řekni mi, co bys chtěla na obličej namalovat a uvidíš," usmál se.
"Motýlka… nebo ne, radši bych chtěla kytičky," zaprosila jsem. Zase tak podivně zaluskal prsty.
"Tak se podívej do zrcátka, a řekni mi, jak se ti to líbí," podal mi zrcadlo.
"Jůůů, to je krásné!" vykřikla jsem. Na obličeji jsem měla moc hezké květinky.
"Tak pojďme, určitě se už těšíš na cukrovou vatu!" zasmál se.
Měla jsem tu nejlepší cukrovou vatu a k tomu velkou sklenici limonády. Tohle je vážně skvělá noc!
"Leno, už bude ráno, musíš se vrátit domů. Jenom mi slib jednu věc - nikomu neříkej, že jsi tady byla, rozumíš? Dopadlo by to s tebou špatně," pohladil mě po vlasech.
"A půjdeme sem ještě někdy?" zeptala jsem se smutně, protože jsem se bála, že řekne ne.
"Jen, když to nikomu neřekneš a splníš mi ještě jedno přání," kleknul si ke mně.
"Budu se snažit," pokrčila jsem rameny. Hodný pán kronikář, vytáhl z kapsy malou knížku a podal mi ji do rukou.
"Je prázdná, jsou tam jen bílé listy. Příští měsíc za tebou znovu přijdu a ty mi ji vrátíš popsanou, souhlasíš? Pak tě zase vezmu na výlet," usmál se.
"Ale, ale… mě je šest, ještě nechodím do školy a psát ještě neumím," lekla jsem se.
"To víš, že umíš, jenom o tom nevíš."
"A co tam mám napsat?"
"Prostě piš, je jedno co, jenom piš," poradil mi.
"Dobře, zkusím to," povzdechla jsem si. Nečekala jsem, že mám dělat něco takového. Pak jsem si ale všimla, že na té knížce je něco napsáno ozdobným písmem. Nevěděla jsem, že umím číst, ale přečetla jsem to. Bylo to jméno. Ženské jméno. Diana
 
 

Reklama