Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

2. Díl- Procitnutí

30. Pohled Matta

30. prosince 2012 v 17:17 | Lucy
Nikdy jsem nezažil horší probuzení, tak jako tento den. Hlava mě třeštěla, měl jsem promáčené a potrhané oblečení, asi protože jsem ležel kdesi v lese, chtělo se mi zvracet, a co je nejhorší, neměl jsem ani zdání, co jsem v noci dělal nebo nedělal. Největší překvapení bylo, že vedle mě ležela Emily. Pomalu jsem si začal uvědomovat, zážitky z předešlého večera. Přišel jsem na párty s Caroline, ta potom odjela, já něco snědl a od té doby mám temno. I když, mám jakousi představu, co se dělo…
Emily se pohnula a otevřela oči.
"Matte! Sakra, kde to jsme a co se děje?!" lekla se.
"To bych taky rád věděl," povzdechnul jsem si.
"Nemyslíš, že… museli nám něco nasypat do jídla!" zděsila se.
"Tohle si z Berrym vyřídím! Hlavně si musíme najít svědky a…" chtěl jsem jí dovysvětlit svůj plán.
"Ani náhodou! Tuhle noc se NIC nestalo, všechno smažeme a nikdo se o tom nedozví, je ti to jasné!" podívala se na mě přísně.
"Ale Em, já myslím, že si na něco vzpomínám a nechci to smazat!" řekl jsem jí.
"Matte, ať se stalo cokoliv, byl to omyl. Nechci se o tom už nikdy bavit!" vstala a odkráčela pryč.
"Emily!" rozběhnul jsem se za ní.
"Prostě na všechno zapomeň!" zakřičela.
"Sakra, jenže já nechci! Emily, já tě miluju, miloval jsem tě od té doby, co jsme se poznali, a vždycky tě budu milovat!" chytnul jsem ji za ramena. Otočila se na mě. Chvilku jsem si snad myslel, že mě pochopí, řekne mi, že mě také miluje, ale byl jsem prostě naivní.
"Tenhle večer byla jedna velká chyba, Matte a ta chyba se už nebude opakovat," sklopila zrak.
"Prosím, vyslechni mě, chci být s tebou," držel jsem ji pevně a odmítal pustit.
"Promiň," zavrtěla hlavou
"Dej mi šanci. Dej nám šanci…"
"Je mi to líto," vytrhla se z mého sevření a nechala mě stát samotného. Dala mi košem. Nemiluje mě. Nebere mě ani za přítele, jak jsem doufal. Nesnáší mě. Ale já se tak snadno nevzdávám…
Stál jsem před dveřmi její kanceláře a pokoušel se dostat dovnitř. Vedle dveří ale stál sluha, který měl za povinnost nepouštět ke své princezně nikoho, dokud to princezna sama nepovolí. A Emily neměla zrovna chuť si se mnou povídat. Nakonec jsem se dovnitř dostal s pomocí válečku na maso, který jsem si vypůjčil v kuchyni. Jen chudák sluha má na hlavě pěkně velkou bouli…
"Ahoj Emily," vstoupil jsem do dveří a nenápadně otočil klíčkem v zámku.
"Jak to, že tě vpustili dovnitř?" divila se.
"To je snad jedno," usmál jsem se.
"Nechci s tebou mluvit, a jestli okamžitě neodejdeš, budu křičet o pomoc!" vyhrožovala mi.
"Miluju tě, Emily a budu ti to říkat tak dlouho, dokud neřekneš ty to samé."
"To je vyhrožování," zamračila se.
"Miluju tě," mrknul jsem na ni.
"Matte, běž pryč."
"Miluju tě."
"Předpokládám, že jsi opilý, takže na tebe nebudu…"
"Miluju tě."
"Křičet!!!" zaječela, až jsem nadskočil, jak jsem se lekl.
"Nejsem opilý a miluju tě," trval jsem si na svém.
"Jeď to říkat Caroline," začala se hrabat v šuplíku.
"A já že jsem opilý? Spíš ty, když si myslíš, že bych tohle řekl Caroline. A abych nezapomněl…miluju tě," rozhodl jsem se nepřestat. Emily mě nějak nevnímala, jenom pořád cosi hledala. Mezitím, jsem stačil tu větu zopakovat nejméně desetkrát. Konečně vytáhla ze šuplíku to, co tak usilovně hledala. Mapu.
"Tohle je mapka těch malých zámečků co si kupují od nás bohatí měšťané. Pár už jsem jich rozdala a tenhle věnuju tobě. Ještě dneska se tam odstěhuješ. Hned ráno jsem najala pro tebe kočího, tři kuchaře, dva strážné s rytířským titulem a asi čtyři služky. Všichni ti budou plně k dispozici, stejně jako nábytek, kterým jsem ti to nechala zařídit. Máš tam nějaké peníze, bez problémů s nimi vystačíš tak na rok. Sbal se, ještě před obědem na tebe bude čekat dole tvůj kočí, který tě tam odveze," řekla chladně a podala mi mapku, na které byl zámeček označen.
"Vyhazuješ mě?" zeptal jsem se.
"Ne, dávám ti zámek, do kterého se nastěhuješ. Je to dárek, dárek, který musíš přijmout. Přikazuji ti to jako tvá princezna, zítra již jako tvá královna. S bohem, Matte," vzala mi klíč a vyhodila mě ze dveří. Ale já se jen tak snadno nevzdávám, dokud mám o co bojovat…

29. Pohled Polyhymnie

28. prosince 2012 v 17:14 | Lucy
Ahoj, jak vidíte, žádný pohled Poly zde není, což neznamená, že se mi to nechtělo napsat, ale že dávám šanci vám!
Do 15. ledna máte šanci doplnit příběh podle sebe! Úkolem je, vymyslet, jak co by mohlo v této kapitole být. Fantazií se meze nekladou, jediná podmínka je, že se zde musí Poly a Chris zasnoubit, jak, to už na vás. Poslechne si Polyhymnia amatérskou písničku co jí složil Chris, nebo profesionální ódu od Elis? A nebo bude vše úplně jinak? Všechno je ve vašich rukáchUsmívající se
A aby to nebylo jen tak, všechny práce budou zveřejněny a každý kdo se zůčastní, bude mít u mě na blogu reklamuMrkající
Už se moc těším, na vaše výtvory a předem za ně děkujuUsmívající se Vytvořené práce mi prosím posílejte na mail: rxinyvr.blog@seznam.cz
Vaše Lucy

Přišla mi pouze jedna práce, od jedné mé spolužačky, která sice nemá blog, který by zde chtěla zveřejnit, ale i tak si myslím, že stojí za to si jí zde ukázat:

Večírek už trval celé hodiny…
Když jsem si šla objednat další skleničku Krvavé Mary, nebo jak se to jmenuje, skoro jsem upadla na zem…ano přiznávám, že otrava alkoholem není přehnaný výraz.
"Polly?" volal na mě Berry z tanečního podia.
"Ano Berry?" řekla jsem hlasem, ze kterého by každý poznal, že sem mimo, tedy až na Berryho.
"Pojď nám zazpívat píseň Berry je jako oceán!"
Nic jsem neodpověděla a rychle jsem šla na vzduch. Další zpívání písně Berry je jako oceán bych vážně nezvládla! Vím, že když zpívám tak všichni usnou, ale Berry říkal, že ten kdo pije Krvavou Mary tak má oslabené schopnosti a můj zpěv tak nemá účinnost na ostatní.
Kde je asi Chris?!
"Kde by asi byl! Na večírku!" odpověděl mi jeden ze strážníků, protože jsem nejspíš přemýšlela nahlas.
Po chvíli se mi udělalo trochu lépe a mohla jsem jít zpět na párty. Bar už jsem nemohla ani vidět! Chris stál kousek ode mě a četl nějaký papír. Šla jsem za ním.
"Ahoj, nepůjdeš si zatancovat?" sice mi stále nebylo nejlíp, ale nedalo mi to…
"Polly! Ehm, jo, tak jo." řekl s třesoucím se hlasem Chris, zdálo se mi, že se leknul.
Tancovali jsme při docela romantické písni a i přes to, že mi Chris stále šlapal na nohy a byl zpocený, jako prase jsem byla ráda, že tančím právě s ním.
Když skončila písnička, Chris si šel promluvit s Emily ohledně nějakých moc důležitých věcí, tak mi to řekl.
Moc by mě zajímalo, co šli řešit, ale Berry po mě už zase chtěl zazpívat píseň Berry je jako oceán. I když se mi nechtělo, šla jsem, protože mi Berry předem zaplatil docela hodně peněz.
"Díky Polly, víš, že tuhle písničku si ochotná zpívat jen ty a nikdo jiný ji neumí zpívat tak krásně!"
Začala jsem zpívat.
Berry je jako oceáááááááááaaaaaan,
je dlouhý, jó nekonečně, nekonečně,
Berry je jako oceááááááááááááán!
Berry je jako oceááááááááááááán!
Je krásný jako oceán…

V této písničce je hodně dvojsmyslů. Vymyslel ji kdo jiný než Berry osobně!
Když jsem dozpívala, šla jsem si popovídat s ostatními. Všichni se, ale jedním okem dívali z neznámého důvodu na Chrise. Vypadal sice vtipně v tom obleku s růžovou kravatou po tatínkovi, ale stejně mi to bylo divné.
"Polly, pojď sem prosím." řekl mi Chris, který stál na pódiu.
Bylo to opravdu zvláštní, protože se na něj všichni dívali a ani nehrála hudba!
"Co se děje?" zeptala jsem se a skoro se bála, co přijde!
Chris vyndal krabičku a ještě ten pomuchlaný papír co předtím četl. Začal recitovat.
"Chci si tě vzít, protože tě mám rád, s tebou děti mít a s nimi si hrát, pak umřít a odkaz zanechat." řekl roztřeseným hlasem.
"Chrisi dnes mi není moc dobře a nemám náladu na srandičky!"
Chtěla jsem odejít z podia, ale co kdyby si nedělal srandu!
"Polly, myslím to vážně. Vezmeš si mě?" řekl a otevřel krabičku, ve které byl prsten.
"No chrisi ty jsi mě zaskočil… ano, jasně že ano!"
Všichni začali tleskat a gratulovat nám a Chris mi nasadil prsten a políbil mě. Konečně jsem byla šťastná.

Napsala Vládkyně.
PS. Kdyby ještě náhodou někdo měl nápad, nebojte se ho poslatUsmívající se

28. Pohled Catherine

27. prosince 2012 v 16:40 | Lucy
Musela jsem zmizet. Věděla jsem, že Caroline v blízké době nezabiju, protože jsem svou šanci, co se mi dnes v noci nabízela, promeškala. Ale nelituji toho. Tak nějak se mi zase po dlouhé době zdálo, že jsem v bezpečí a hlavně šťastná. Sama jsem si musela nadávat, jak můžu být tak hloupá, že jsem se zamilovala do nějakého křížence elfa a skřeta, ale stalo se. I tak se říká, sejde s očí, sejde z mysli. Vrátila jsem se domů, pokud se tedy chatrč skrytá v lese dá považovat za domov. Od té doby jsem Berryho neviděla. Vlastně jsem neviděla nikoho. Kdybych se vzdálila od chaloupky více jak na třicet metrů, riskovala bych, že mě mladší, ale silnější sestra najde a zabije. Takhle vím, že mě magie lesa skryje, tak dlouho, jak bude potřeba. Dalších několik týdnů a měsíců, jsem žila, nebo spíš přežívala, sama, a snažila se zapomenout… Jenže když už jsem si myslela, že dokážu zapomenout na ten jediný večer, projevilo se něco, co se nedá popsat slovy. Jako kdybych procitnula z hlubokého spánku. Karty se obrátily a hra začala.

27. Pohled Amandy

26. prosince 2012 v 13:51 | Lucy
Mládě vlka sedělo v křoví a čekalo na svou matku. Opatrně jsem přišla k němu.
"Ahoj, jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ho pro obyčejné lidi nesrozumitelným hlasem.
"Lena," zapištěla malá vlčí holčička.
"Leno, kde máš matku, nebo někoho kdo by tě hlídal?" přikrčila jsem se k ní.
"Maminka odešla," sklopila hlavu.
"Vrátí se, neboj," otřela jsem se o mládě čumákem. Zajímalo by mě, kdo je ta matka, co nechá malé dítě samotné… a ještě mu dá tak hloupé jméno! Lena, co to má znamenat? Kdybych měla já dceru, dala bych jí jméno Angela. Je to nádherné jméno a má dcera by byla také nádherná.
"Už je pryč moc dlouho," fňukala Lena a vyrušila mě tím ze snění.
"Počkej ještě chvíli, půjdu se po ní podívat," nechala jsem ustrašenou vlčici samotnou a šla se porozhlédnout po okolí. Byla neuvěřitelná tma, ale moje oči nepotřebovali vidět. Mou hlavní zbraní byli nyní sluch a čich. Obvykle ucítím člena smečky na sto metrů daleko a jsem schopna rozpoznat, kdo to je, ale dnes, jako by zde nikdo nebyl. Všichni jsme šli hned po proměně lovit, a když jsme se všichni dostatečně nejedli, rozešli jsme se každý svou cestou. Matky v tyto chvíle učí svá vlčata, otcové, tomu přihlížejí a hledají si silného nástupce a ti co děti ještě, nebo už, nemají, běhají po lesích a snaží se ještě něco ulovit, aby na další měsíc ukojili svůj vlčí žaludek.
Pomalu se začalo rozednívat, takže mi nezbývalo nic jiného, než se vrátit k tunelu. Cestou jsem se ale ještě zašla podívat, jestli je Lena pořád schovaná. Docela jsem si oddechla, když jsem jí tam nenašla. O to horší přivítání bylo, když jsem doběhla k tunelu, proměnila se zpět v ženu a našla brečící holčičku v náručí Ziny, své sestřenky.
"Co se stalo?" zeptala jsem se jí.
"Lenina matka se nevrátila," povzdechla si Zina. Začala jsem poznávat vlčí holčičku. Byla to na vlčici velmi pozoruhodná dívenka. Blonďatá, s modrýma očima. Jediné blondýnky ve kmeni byli dvojčata Elenora a Melanie. A Elenořina dcera Lena. Sakra, sakra, sakra! Vůdce bude zuřit, jestli se jeho krásce něco stalo!
"Amando! Elenora se nevrátila! Kde je!?!" zaslechla jsem za sebou tvrdý hlas.
"Nevím, pane," řekla jsem, aniž bych se otočila.
"Dívej se na mě, když s tebou mluvím!" štěknul.
"Ano, pane," otočila jsem se a pohlédla na něj. Dnes, a to bylo snad poprvé od té doby, co se stal vůdcem smečky, neměl přes obličej kápi, takže světla, která byla v tunelu mu dobře osvětlovala obličej. Byl jednoduše krásný, což ovšem neměnilo můj vztah k němu. Nenávidím ho.
"Půjdu ji hledat a ty půjdeš se mnou, jasné? Zino, ty odevzdej mládě do péče Malanii, dokud nepřivedeme matku," zavrčel, a vyrazil ven z tunelu. Následovala jsem ho, co jiného mi zbývalo?
"Kde chcete hledat?" zeptala jsem se. O tom, že jsem už pročesávala les, jsem radši pomlčela.
"Všude!" zařval.
"Už bude ráno, není bezpečné tady jen tak chodit," upozornila jsem ho.
"My tady budeme hledat tak dlouho, dokud ji nenajdeme!"
Nikdy jsem nepochopila, proč měl takovou slabost pro ty dvě nány. Nejspíš pro barvu jejich vlasů. Blondýny nejsou ve vlčích klanech obvyklé. A on zbožňuje blondýnky. Nebo spíše jednu blondýnku. Blondýnku, kvůli které oběl půl světa, div nevyhlásil válku se smečkou Krvavý úplněk a zabil královnu říše vlastníma rukama. A to vše kvůli princezně Emily.
Slunce se už dralo nad obzor.
"Pane, nevrátíme se radši? Vaše sestra by vás mohla hledat…" začala jsem mluvit.
"Má sestra nevstává před obědem, o to se neboj," pousmál se. Vůdce má takovou nepovedenou sestru. Je sice poměrně sympatická, ale není to vlčice. Vůdce před ní musí tajit, že je vlkodlak, což není tak těžké, vzhledem k její inteligenci.
"Ale i tak, nebylo by zrovna příjemné, kdyby nás někdo viděl," špitla jsem.
"Proč? Aha tak proto," sáhnul si na své obočí, které bylo ještě pořád srostlé, což byl jeden z mála detailů, který dával najevo, že se ještě před chvílí vyl na měsíc. Dalším zbytkem vlčí podoby byli dlouhé nehty, pozůstatky drápů. Já jsem určitě také nevypadala lépe.
"Elenora bude jistě v pořádku," ujišťovala jsem ho.
"Dobrá, vrátíme se, dáme se do pořádku a pak se ji vydáme hledat všichni," souhlasil.
"Měli bychom jít rychle, jestli chcete, znám zkratku," usmála jsem se.
"Tak pojďme, veď mě," úsměv mi oplatil. On se na mě usmál! Zvláštní, ještě včera mě chtěl zabít…
Zkratka vedla přes malou mýtinku. Byla jsem přesvědčena, že je to dobrý plán, vzít to tudy, až do chvíle, kdy jsme na mýtinu přišli.
Elenor ležela na zemi, teď již v lidské podobě s probodnutým břichem. Okamžitě jsem se vrhla k ní a v duchu se modlila, aby žila. Zranění však bylo tak rozsáhlé, že musela zemřít jen pár minut potom, co jí ta zbraň zasáhla.
"Nechť najdeš místa v nebi, sestro," pokřižovala jsem se nad tělem a pohlédla na vůdce. Ruce si držel před obličejem, snad doufal, že je to jen zlí sen. Když je ale z obličeje sundal, viděla jsem, jak se v něm mísí smutek, strach a předváděná lhostejnost.
"Nechť najdeš místa v nebi," řekl a také se pokřižoval. Několik minut jsme mlčeli. Nakonec mi to ale nedalo a zeptala jsem se.
"Co uděláme s jejím tělem?"
"Předáme ho její rodině," odpověděl.
"A Lena?"
"U Melanie ji bude nejlépe," povzdechnul si.
"Jinou rodinu neměla, kdo bude jejím mstitelem?" musela jsem mu položit ještě jednu otázku.
"Nevíme kdo je vrah," pokrčil rameny.
"Necháme její smrt neposkvrněnou?" lekla jsem se.
"Jistě, že ne! Někdo zabil naši sestru, za to bude pykat! Určím někoho, kdo půjde tvrdě po vrahovi, a dostane ho!" rozkřičel se.
"Nabízím se," řekla jsem.
"Co prosím?" nechápal.
"Řekla jsem, že se nabízím. Pomstím Elenořinu smrt," zopakovala jsem mu to.
"Jsi si jistá, Amando? Zavázat se k pomstě je obtížný úkol," zatvářil se starostlivě.
"Už jsem ho jednou zvládla, pamatujete?" připomněla jsem mu.
"Ano, pamatuji, tvůj bratr byl můj dobrý přítel. Dobrá tedy, pomsti smrt naší sestry! Nechť ti síla smečky pomůže, protože smečka..." dotknul se mého ramene.
"...smečka je všechno," doplnila jsem ho. Vůdce tedy vzal tělo a mohli jsme jít konečně domů.

26. Pohled Elizabeth

25. prosince 2012 v 13:49 | Lucy
Konečně jsem napsala tu písničku a mohla jsem se jít projít. Něco, nevím, co to bylo, mě přinutilo vzít si svou bojovou hůl a vydat se do lesa. Nikdy v životě jsem tak moc necítila, že musím jít zrovna tam. Jako kdybych měla zmapovanou cestu ve své hlavě, prodírala se houštím, dokud jsem nedošla na malou mýtinku. Zdálo se, že je vše v pořádku, měsíc, který byl vysoko na obloze, krásně osvětloval spící květiny, všude byl klid. Ale můj mozek, jako by se zbláznil.
Něco se pohnulo. Snažila jsem se zaostřit, abych zjistila co to je, ale můj zrak, se choval divně, stejně jako všechny ostatní moje smysly. Stával se ze mě lovec, čekajíc na svou kořist.
Když jsem byla malá, děti mi říkali, že jednou za čas, se začnu chovat hrozně agresivně. Když jsem to vyprávěla doma, táta se začal smát, pohladil mě po vlasech a řekl: "Nechceš mít pudy? Chceš být slečna, co chodí na čajové dýchánky? Tak to jsi se, neměla narodit jako přemožitelka!"
Nesnášel jsem, když mi toto říkával. On o přemožitelkách nevěděl nic, ale přesto se pletl mámě do práce. A taky způsobil, že jsem o oba před lety přišla. Máma byla na stopě upírovi, co vraždil lidi z vesnice. Zabila by ho, o tom nepochybuju, kdyby se do toho nepřipletl můj drahý tatínek. Pokazil celou misi, kde mimo jiné, byl i Thomasův strýc, který zabil upíra, ale až po dvou obětech, mých rodičích. Strýc Harold, mě pak tak nějak přijal do klanu a od té doby jsem žila s rodinou upírů- já přemožitelka.
Zaslechla jsem prasknutí větvičky. Tímto, se má kořist připravila o život. Rozhrnula jsem křoví, ze kterého vyskočilo neuvěřitelně velké zvíře s nazlátlou srstí. Vlk. A ne jen tak ledajaký vlk. Na vlka bylo to zvíře až moc velké a mohutné. Během pár chvil mi došlo, že to není vlk, ale vlkodlak, přesněji vlkodlačice.
Útočící šelma mě svalila k zemi, ale nebylo jí to moc platné, vzhledem k tomu, že byla zřejmě připravena mě sežrat, ale nedala si pozor, takže pro mě nebyl problém, vrazit jí ostnatou hůl do břicha. Raněné zvíře zasténalo a do minuty bylo mrtvo.
Pomalu jsem vstala ze země, abych se podívala, co jsem to vlastně udělala.
"Nechť najdeš místa v nebi," pokřižovala jsem se nad mrtvolou a vrátila se zpět, značně otřesená, do BerryBaru. Poprvé v životě jsem zjistila, jaké je být skutečnou přemožitelkou, a moc příjemný pocit to tedy není...


PS. Veselé VánoceMrkající

25. Pohled Berryho

23. prosince 2012 v 13:47 | Lucy
"Tak povídej, maličká, jak ses sem dostala?" podíval jsem se na překrásnou dívku.
"Jsem starší než ty," ohrnula nos.
"To není odpověď na moji otázku," usmál jsem se.
"Ta tvá Michelle, mě strčila do bedny," protáhla se. Ty pitomci s tou bednou asi hodně mlátili.
"Ale proč?" nechápal jsem. Proč by sem Michelle tahala nějakou úplně cizí holku?
"Potřebovala jsem se sem dostat a ona mi přišla do cesty. Měla plán…opravdu hloupý plán!" naštvaně kopla do bedny, ve které ještě před chvílí ležela.
"A proč si se sem potřebovala dostat ty?" pokračoval jsem ve výslechu.
"To nechceš vědět," pousmála se.
"Má fanynka asi nebudeš, to by si mě žádala o autogram. Ale jestli chceš, dám ti ho," zamrkal jsem.
"Ne," odvětila.
"Jsi nějaká zamlklá, co ti je?"přišel jsem k ní.
"Neznáš mě," otočila se ke mně zády.
"Tak mi dej šanci, poznat tě," dotknul jsem se jejich ramen.
"Ne!" vytrhla se mi.
"Pročpak ne?" stále jsem se usmíval. Málokdy vám nějakou okouzlující dívku přinesou v krabici do ložnice, tak proč toho nevyužít.
"Můžu už jít?" zeptala se.
"Kdepak, ty tady zůstáváš," chytnul jsem jí za ruku.
"Musím jít!" zavrčela na mě.
"Proč?" Po mé otázce se rozlehla dramatická chvíle ticha. Asi pět minut na mě hleděla nenávistným pohledem, pak se ale její výraz v tváři změnil na bezmocný a smutný.
"Tak, dobře. Jmenuji se Catherine a jsem starší sestra hraběnky Caroline, která se mě pokusila zabít. Místo mě ale zlikvidovala můj klon, a brzy na to přijde-pokud to tedy ještě neví-a zabije mě doopravdy. Jedinou mojí šancí je, že půjdu dolů, najdu ji a zabiju jako první. Chápej, tohle je otázka života a smrti, tak mě nech jít!" pokusila se vytrhnout z mého sevření, zřejmě duševně postižená dívka.
"Catherine, to bude dobré, zavolám takovým pánům, kteří tě vezmou na místo, kde se ti to bude moc a moc líbit, a budeš tam v bezpečí. Dají ti takové léky a ty budeš v pořádku," ujistil jsem ji.
"Nejsem blázen!" chytla mě pod krkem.
"Jistě, že ne," řekl jsem, ale nejspíše vycítila mou ironii v hlase.
"Dobře, dělala jsem si srandu, jenom jsem doufala, že mě pustíš dolů na tu párty. Jinak jsem úplně normální a tvoje velká fanynka!" usmála se.
"Opravdu? A proč sis vymyslela, že jsi Carolina sestra?"
"Taky jsem její fanynka!" zatleskala.
"Jé, tak to bych vás mohl představit…" napadlo mě. Jí to ale nejspíše vyděsilo.
"Álé, to přeci nemusíš," mávla rukou.
"Proč ne? Pojďme za ní!" táhnul jí ke dveřím.
"Nééé!!!!" vzpírala se.
"Ale proč ne?" svraštil jsem obočí.
"Protože, no, protože…. protože tě miluju!" vrhla se mi kolem krku.

24. Pohled Elizabeth

21. prosince 2012 v 13:45 | Lucy
Sklízet potlesk v přeplněném baru je jedna z nejlepších věcí na světě, obzvlášť když ho sklízíte spolu se svým nejlepším přítelem. Je až neuvěřitelné, že já, přemožitelka, se přátelím s upírem a ještě neuvěřitelnější je, že jsem i jeho pravidelná dárkyně, před vystoupeními, kterých teď máme hodně. Myslím si, že jsme skvělé duo a doufám, že z nás někdy bude slavná skupina, až nabereme pár členů… ale to je trochu předčasné. Thomas zatím skládá hudbu, hraje na kytaru a zpívá většinu písní, a já vymýšlím texty a občas si s ním zazpívám, protože je potřeba ženský hlas.
"Elis? Už končíš?" zeptal se mě Thomas v šatně.
"Teď nemáme v plánu žádné písničky s mým hlasem, půjdu se projít," přikývla jsem a opláchla si obličej vodou.
"To máš pravdu, odpočiň si, za hodinu máš deseti minutovou skladbu, musíš si odpočinout. Já jdu zpět na pódium," zamával mi a běžel zpět. Zasmála jsem se. On se asi nikdy neunaví. Má neuvěřitelnou výdrž, jak na pódiu, tak s žádostmi o Beckynu ruku.
Becky je neuvěřitelná nána, úplně vypatlaná blondýna, která je přesvědčena, že je nejdokonalejší bytostí na světě. To samé si bohužel myslí i Thomas. Kdykoliv má volnou chvilku, snaží se jí pomáhat, za všechny peníze co vydělá, pro ni kupuje dárečky, nejméně desetkrát jí vyznal lásku, z čehož jí pětkrát přitom požádal o ruku a ona se mu pokaždé začne smát, že ze sebe dělá hlupáka, mrcha jedna! Absolutně jí nesnáším! Ale vysvětlujte Thomasovi, že mu za to nestojí…
"Elis, můžu?" zaklepal někdo na dveře. Podle hlasu jsem poznala, že jde o Chrise.
"Pojď dál!" vyzvala jsem ho.
"Ehm, ahoj, to vystoupení bylo super, přinesl jsem ti čokoládu, tak se poděl s Thomasem," podal mi poměrně velkou krabici.
"To je plné čokolády?" rozšířili se mi zorničky. Miluju čokoládu, i když si j nedopřávám moc často, aby mi zůstala pořád stejná postava a já mohla bez problému dělat salta.
"Ano a všechna je pro vás," usmál se. Olízla jsem se.
"Jé, moc děkuju… tak moment, ty zrovna nejsi typ, co by rozdával čokoládu jen tak. Co chceš?" obořila jsem se na něj.
"Požádat Poly o ruku," polkl.
"A my máme dělat co?" nedůvěřovala jsem mu.
"Nechat mě zpívat…"
"Ne!" lekla jsem se. Jestli někdo neumí zpívat, tak je to Chris. Posledně, když jsem ho slyšela zpívat, tak jsem omdlela.
"Tak recitovat…"
"Ne!!!" vykřikla jsem. Chris a Poly mají jedno společné: když Poly začne zpívat, všichni lidi usnou a mají pak skvělé sny. Chris, když třeba jenom recituje, nebo přednáší cokoliv, lidé usínají, protože to obvykle podá tím nejméně zajímavým způsobem.
"Já jí složil báseň!" zamával mi papírkem před očima.
"Dej to sem," vytrhla jsem mu to z ruky a začala luštit jeho písmo.
"Chci si tě vzít, protože tě mám rád, s tebou děti mít a s nimi si hrát…to je ale blbost," vrátila jsem mu to zklamaně.
"Myslíš, že se jí to bude líbit?" kousnul se do rtu.
"Upřímně? Je to nudný. Napíšu ti během pěti minut něco lepšího," vytáhla jsem kousek papíru.
"No, tak jo," odešel se svěšenou hlavou. Však jemu se to bude líbit, až to uslyší!

23. Pohled Michelle

20. prosince 2012 v 18:17 | Lucy
"Pane bože, tohle je vážně hodně hloupý plán!" stěžovala si a lezla do krabice neznámá dívka.
"Každá ale k tomu máme svůj důvod, ne?" zeptala jsem se a pokoušela si udělat místo vedle ní. Bohužel, krabice nebyli dvě, jak jsem si myslela, ale pouze jedna, takže jsme se museli smáčknout.
"Měla bys zkusit něco na hubnutí! Nebo alespoň nenosit tak široké šaty!" hudrovala neustále.
"Hele buď s ticha jo? Máš snad lepší plán?" obořila jsem se na ni.
"Ne," protočila oči.
"Odneste tu bednu!" zaslechly jsme hlas.
"Rychle, zavři to!" panikařila. Rychle jsem se přikrčila a zabouchla víko.
"Jau!" vykvikla jsem.
"Promiň, to je má dýka," řekla.
"Ty se chystáš někoho zabít?!" lekla jsem se. Můj bože, tohle se pokazí!
"Tak trochu, ale už buď zticha!"
"Nechceš zabít mě, že ne?" strachovala jsem se.
"Ne, a drž hubu!" zasyčela.
"Kdo jsi? Jestli mi to hned neřekneš, budu křičet!" vyhrožovala jsem ji.
"Jmenuju se Catherine, stačí? A nezabiju ani tebe, ani nikoho, kdo by ti chyběl, ano? Tak teď mi slib, že to nepokazíš!" pohrozila mi.
"Dobře," přikývla jsem.
"Ty vole, co to ten šéf v tý krabici má? Je to těžký jak prase!" ječel někdo venku. Pak se krabice dala do pohybu. Vše se neobešlo bez četných nadávek nosičů. Když nás konečně položili, já i ta Catherine jsme si oddychli. Nešťastnější jsme ale byli, když se v zámku otočil klíč. Pomalu jsem nadzvedla víko krabice a… vykřikla. Něco se pokazilo. To kde jsme byli, rozhodně nebyl sklad. Rozkopla jsem víko a vylezla ven.
"Sakra, kde to jsme?" posadila se Catherine.
"To, že se sem pokusíš vloupat ty, Michelle, to jsem čekal. Ale že sebou vezmeš takovou kočku, to jsi mě vážně překvapila!" zaslechla jsem za sebou známý hlas. Otočila jsem se. Na posteli se válel Berry a zálibně si prohlížel překvapenou Catherine.
"Ty káčo jedna pitomá, kvůli tobě zemřu!" zařvala na mě.
"Chybička se vloudila," pokusila jsem se o úsměv, to už mě ale rozzuřená dívka svírala pod krkem.
"Zabiju tě, je ti to jasný! A zabiju celou tvoji rodinu!" škrtila mě.
"Klid, to bude dobrý!" snažila jsem se ji uklidnit, ale ona se očividně být klidná nechystala.
"Michelle, ty vypadni a ty krásko, ty mi řekneš, jakpak si se sem dostala," usmál se Berry a lusknul prsty. Na jeho povel vběhli dovnitř nějácí chlapy, servali ze mě Catherine a vyvlekli mě ven. Já věděla, že se něco pokazí!

22. Pohled Matta

18. prosince 2012 v 18:11 | Lucy
Uf, konečně jsem se jí zbavil! Říká se mi to těžko, ale John měl pravdu: jít s Caroline byl opravdu pitomý nápad. Měl bych najít Emily. Musím najít Emily.
Nohy se mi dali sami do pohybu a zamířily ke stolu, u kterého seděla.
"Ahoj, můžu si přisednout?" zeptal jsem se.
"Klidně, proč ne," pokrčila rameny.
"Ty jsi tu sama?" nechápal jsem, jak je jen možné, že královna říše sedí sama u stolu.
"Berry musel něco zařídit, čekám na něj, za chvíli bude zpět," řekla a napila se vína.
"To se načekáš, když Berry řekne, že bude za chvíli zpět, ten den už ho neuvidíš," zasmál jsem se.
"To je možné. Kde máš Caroline?" zeptala se.
"Odjela, má nějaké problémy. Popravdě jsem rád, že odjela," oddychnul jsem si, byl jsem doopravdy rád. Caroline je příšerné klíště!
"Opravdu? Já myslela, že spolu chodíte," podivila se.
"Já s Carol! Ne, díky," zavrtěl jsem hlavou.
"No nic, tak co budeme dělat?" řekla najednou.
"Nechceš si dát něco k jídlu a pak si třeba zatancovat?" navrhnul jsem.
"Tak jo, zajdeš mi prosím pro jeden salát?" poprosila mě.
"Jasně, hned jsem zpět," šel jsem k rychlé restauraci.
"Jeden salát a jednu porci pudinku se šlehačkou a jahodami," vytáhl jsem si peněženku.
"Tady, bude to stát 47 zlatých, pane," usmála se servírka.
"Děláte si srandu, že jo? Za salát a miniaturní misku pudinku chcete tolik peněz!? Vám snad přeskočilo!" zaječel jsem na ni.
"Pane, já cenu neurčuji, to si vyřiďte s šéfem," zamračila se.
"Dobrá, tak tady máte padesát, ty tři si nehte, ale vidíte mě zde naposled, je vám to jasné?!" zavrčel jsem a vzal podezřele, ale velmi dobře vonící jídlo ke stolu.
"Jé, děkuju, kolik jsem dlužná?" zamrkala Emily.
"Nic," mávnul jsem rukou a pustil se do jídla.
"Je to dobré, moc dobré," chválila svůj salát Em.
"Jo, to je, jenom se mi z toho nějak motá hlava," protřel jsem si oči, ale už jsem měl před nimi jen tmu.

21. Pohled Caroline

16. prosince 2012 v 18:10 | Lucy
"Zlato, půjdeš si zatančit?" řekla jsem svému doprovodu.
"Carol, já nevím, ale nejsi moc na všechno hr? Vždyť se ani neznáme…."
"Copak jsem řekla, sis šel lehnout ke mně do postele? Jenom se chci bavit," chytla jsem ho za ruku a vlekla na parket.
"Nejsem si jistý, jestli je tohle dobrý nápad," zavrtěl hlavou.
"Copak, není ti dobře? Můžeme jít klidně ven, jestli ti to tady vadí," chlácholila jsem ho.
"Prostě si jenom nejsem jistý, že tě miluju, to je všechno."
"Ale já tebe ano, a ty to moc dobře víš," smála jsem se.
"Milady? Musím s vámi mluvit," poklepal mi na rameno jeden můj sluha.
"Promiň mi miláčku, hned jsem u tebe," políbila jsem Matta a šla s tím blbcem na stranu.
"Tak co je?" zavrčela jsem na něj.
"Musíte okamžitě odejít, je to pro vaši bezpečnost," zašeptal.
"Ale já nemůžu!" zadupala jsem.
"Vaše sestra žije, před hodinou jeden z našich stopařů znovu prohledal tělo a zjistil, že je to jen klon. Znamená to tedy, že ona ještě žije a může kdykoliv zaútočit," řekl mi s naprostým klidem.
"Ty jedno budižkničemu! Jak to, že jste na to nepřišli hned, co jsem vám to tělo předala! Dobře, teď odjedu, ale jestli do rána nebudu mít na stole její tělo, zaplatíš za to krkem, je ti to jasné?!" zasyčela jsem.
"Ano lady. Mám ještě něco udělat?" zeptal se.
"Prostě ji najdi a zabij. A mě dostaň do bezpečí. A poslední věc - dej hlídat mého přítele Matta. Kolem něj bude vždy někdo, je ti to jasné? Nesmí mít ani škrábanec! Jdu se s ním teď rozloučit, za tět minut jsem venku. Chci maximální ostrahu. Zařiď to!" zaječela jsem na něj a nedbala na to, že se pár lidí otočilo.
"Ano, lady," přikývl a odešel. Já se zatím prodrala davem k Mattovi.
"Děje se něco?"
"Ne drahoušku, jenom musím odjet, musím vyřešit spousty problémů. Dobře se bav a dej mi hned zítra vědět, ano? Papapa, už musím," zašvitořila jsem a odběhla. Jedna věc mi ale nejde do hlavy. Jak je možné, že i má matka byla přesvědčena, že je mrtvá. Jak to sakra udělala? Zahrává si z ohněm, sestřička. Jenže teď mám úplně nový život a novou moc. Vše začalo, když jsem se stala dospělou. Od té chvíle, co jsem otevřela oči. Když jsem konečně procitnula...

20. Pohled Catherine

14. prosince 2012 v 18:08 | Lucy
Měla jsem skvělý plán, jak zabiju svou mladší sestru, co udělám s její mrtvolou a jak si vezmu její zámek. Způsob, jak se dostanu dovnitř do toho klubu, jsem ale silně podcenila. Před vchodem stáli dvě gorily a žádný boční vchod jsem nenašla. Jediný způsob, jak vniknout dovnitř bylo, vlézt tam jediným oknem, které v budově bylo. Obešla jsem celou budovu a pomalu se připlížila ke zdi. V tu chvíli jsem si ale všimla, že tam někdo je.
"Je mi jedno, kdo jsi, ale jestli okamžitě neodejdeš, tak tě zabiju," řekla jsem výhružně.
"Nemůžu, musím dovnitř," zašeptala postava v mlze. Přiznávám, že jsem se bála. Bez svých schopností nejsem nic.
"Proč?" zeptala jsem se.
"Aby se nestalo neštěstí!" Podle hlasu jsem poznala, že ten s kým mluvím, je žena.
"Jaké neštěstí?" nechápala jsem. Jestli něco tuší…
"Víš kolik je tam holek? A mezi nimi je můj drahoušek Berry! Co když se do nějaké zamiluje?" stěžoval si hlas. Oddechla jsem si. Je to jenom nějaká šílená, zamilovaná holka.
"Jasně, chápu. Hele já taky musím dovnitř, takže se dohodneme. Ani jedna z nás tu druhou neviděla a my dvě se vůbec nepotkali, je ti to jasné?" zeptala jsem se.
"Proč tam jdeš ty?"
"Osobní důvody," mávla jsem rukou. Dívka se začala ke mně přibližovat a já rozeznala, že je to jen obtloustlá sudička.
"Jmenuji se Michelle, jak ty?" zamrkala. Měla na sobě růžovožluté šaty s volánky a silnou vrstvu make-upu.
"Hele, já se nechci přátelit, docela pospíchám…"
"Když mi pomůžeš dostat se dovnitř, nic na tebe neřeknu. Jestli ne, tak tě chci jen upozornit, že má kamarádka je královna říše a ty bys mohla přijít o hlavu!" řekla mi. Bylo my sice jasné, že si vymýšlí, ale nechtěla jsem si přidělávat zbytečné problémy.
"Dobře, tak jaký máš plán?" zívla jsem si, protože jsem čekala nějakou hloupost.
"Za necelou hodinu sem přivezou bedny s ohňostrojem. Vlezeme si dovnitř a počkáme, až nás donesou dovnitř. Pak obě bedny šoupnou do skladu. Protože ten nesmyslný sklad udělali na patře, tak pak jen vylezeme na trámy, co jsou na stropě a počkáme. Hodinu před půlnocí budou ty bedny odnášet a vzhledem k tomu, že tam už nebude žádný náklad, tak se nebudou obtěžovat se zamykáním, což je šance pro nás. Vyjdeme ven a v tu chvíli si každá půjde vlastní cestou. Není to skvělý nápad?" usmála se.
"Není to špatné, ale zdlouhavé, radši bych se tam dostala tím oknem," řekla jsem.
"Tak to ti nedoporučuju, to okno je od Berryho ložnice, která bude zamčená. Nikam se nedostaneš," zavrtěla hlavou.
"Ty sis zjišťovala hodně věcí, že jo?"
"Tuhle akci připravuju dva týdny, tak doufám, že mi ji nepokazíš," zamračila se.
"Já tu svou akci připravuju od svého narození, tak doufám, že jí nepokazíš ty mě."

19. Pohled Emily

12. prosince 2012 v 18:06 | Lucy
Příjezd do Berry Baru byl vážně velkolepý. Nikdy bych neřekla, že dokáže během měsíce udělat s opuštěné budovy, poměrně pěkný diskotékový klub. Tak mě napadlo, že bych měla přepočítat peníze v královské pokladnici, protože jestli se něco ztratilo…
"Emily!" vítal mě Berry už z dálky.
"Berry!" zamávala jsem mu a nechala ho, ať mi pomůže slézt s koně.
"Sluší ti to, strašně moc, doufám, že se budeš skvěle bavit," políbili jsme se na tváře.
"Děkuju, je to tu opravdu pěkné…kde jsi vzal peníze na přestavbu?" podezírala jsem ho.
"Kde se dalo, kde se dalo. Ale neboj, do královské kasy jsem nesáhl…moc," znervózněl.
"Kolik sis vzal?" povzdechla jsem si.
"Vlastně jen pár tisíc na …"
"Berry! Já nejsem banka a ty nemůžeš čerpat z peněz, které patří království!" zaječela jsem.
"Hele neboj, mám tak předražený jídelní a hlavně nápojový lístek, že ti to ještě dnes večer vrátím. A ty máš všechno jídlo i pití zdarma, souhlas?" zamrkal.
"Zbývá mi snad něco jiného? Ale tohle je naposled, je ti to jasné?" podívala jsem se na něj vražedným pohledem.
"Ano jasnosti," přikývl.
"To je teď jedno, půjdeme dovnitř?" zeptala jsem se.
"Jasně, párty je v plném proudu!" zajásal. Prošli jsme po červeném koberci, kolem "vyhazovačů" až dovnitř. Hrozně mě překvapilo, jak luxusně to tam vypadá. Berry si najal desítky kouzelnic, které stáli u stěn, a v rukách svíraly barevné koule energie, které obvykle slouží na zabíjení nepřátel, dnes zde zářily všemi barvami a osvětlovali celou místnost, takže nebylo potřeba svíček. Celá budova, která kdysi sloužila jako sklad uhlí, dokud se zde ještě těžilo, měla jedno patro, ve kterém, měl Berry kancelář, a jak jsem se později dozvěděla i svoje obydlí, a také přízemí, ve kterém jsme se právě nacházeli. Bylo vkusně rozděleno obřím akváriem na dvě části. V jedné bylo pódium, na kterém nyní stál Thomas a hrál na kytaru a zpíval svou novou píseň, která byla šňůrou nabitou kouzelnickou energií napojena na velké rozhlasové trubky, takže hudba byla slyšet úplně všude. Tento důmyslný vynález funguje už pár let, ale je strašně drahé, nechat ho namontovat, proto mě znovu překvapilo, kde Berry vzal ty peníze. Kolem pódia byla obrovská skleněná taneční plocha, pod kterou se blyštila stříbrná taneční podlaha. V druhé části, byl bar, za kterým stálo asi pět dívek ve stejných šatech s vysoko vyčesaným culíkem a nabízeli hostům předražené víno. Naproti baru byla restaurace s jídlem, které se dělalo v kuchyni, která byla vedle v místnosti, kterou nechal Berry přistavit. Kolem bylo spousta stolků, u kterých seděli mí přátelé, ale i neznámí lidé.
"Líbí se ti tu?" zeptal se Berry, když vyděl můj překvapený výraz.
"Kde jsi na to vzal? A popravdě!" zavrčela jsem.
"Em, já vím, ž to vypadá, že jsem tady do toho vrazil miliardy, ale s většinou mi pomohli přátelé. Ta stříbrná podlaha je jen šedá barva se třpytkami, kterou mi namíchala Becky. Jediné za co bylo třeba zaplatit, bylo za beton, který mi načerno přivezli z Nortlandu. Celou tuhle budovu mi natírali Matt s Johnem za pár drobných, co sem měl v kapse. Ten rozvod muziky, mi vlastně udělala Polyhymnia. Vše vymyslela a já si jen najal dvacet chlapů, co to sem přitloukli. Je to jen plech, nic víc. Všechno osvětlení a barevné efekty udělala Ania s Lukem, Chris udělal to připojení k hudebním nástrojům. Celou grafiku a návrh jak to zde bude vypadat vytvořil Billy. Za postavení toho baru a restaurace jsem sice dal pár tisíc, ale to ti všechno vrátím. Personál, jsem si najal skoro zadarmo…ne vážně, ti lidi nevědí, kolik by dostali kdekoliv jinde, což je ale plus pro mě. Věříš mi?" zeptal se.
"Teda…vypadá to tady vážně skvěle, na to, že to všechno dělali amatéři," řekla jsem překvapeně.
"Já vím a sem na to náležitě pyšný! Ale budu muset ještě něco zařídit. O půlnoci tu má být světelná show a já to musím připravit. Zatím si dej něco k jídlu nebo k pití. Nebo si jdi zatancovat, či si povykládat s ostatníma, jak se jim tady líbí. Do tří hodin jsem zpět!" zamával mi a odběhl. Super, takže jsem bez partnera! Objednala jsem si jedno pití, co sice nevím co je, ale docela mi to chutnalo a rozhlédla se kolem, jestli nenajdu někoho, s kým bych si mohla podívat. Hledala jsem v davu a oči mi padli na jednu jedinou osobu. Matt. Chtěla jsem běžet za ním, vtom jsem si ale všimla, že si vede za ruku nějakou vílu. Snažila jsem se rozpoznat kdo to je, ale nešlo mi to, protože měla přes obličej plesovou masku. V tu chvíli jsem zahlédla ale její oči. Černé oči, ze kterých přímo sálala nenávist.
"Sakra!" bouchla jsem do stolu, protože jsem si uvědomila, kdo to je. Caroline.

18. Pohled Diany

10. prosince 2012 v 19:00 | Lucy
"Sakra, já jsem ták blbá!" vztekle jsem kopla do postele. V tu chvíli mi bylo jedno, že mluvím sama se sebou. Chtělo se mi ničit. Za pět minut mám být dole a jít na ples s někým, vlastně ani nevím, jak se jmenuje, když jsem tam mohla jít s mužem mého srdce. Zahodila jsem příležitost jít na večírek s Johnem, kvůli vojákovi, co ani neumí pořádně šermovat.
"Já jsem ale fakticky blbá," povzdechla jsem si a praštila se sebou na postel. Už bych měla jít. Je sedm večer, slíbila jsem mu, že na něj počkám u stájí. Přehodila jsem si přes ramena rudou pláštěnku, která mi krásně ladila k šatům a doplňkům a vzala si kabelku s věcmi.
Dole u stájí na mě čekal osedlaný kůň, protože v tak krásný večer by byla až škoda jet v kočáře. Zahlédla jsem ještě pár přátel, mezi nimi bohužel i Johna, který hned zamířil ke mně.
"Ahoj," pozdravila jsem ho trochu rozpačitě.
"Ahoj, já…moc ti to sluší," řekl.
"Děkuju, tobě taky," usmála jsem se, co nejvlídněji.
"Děkuju," úsměv mi oplatil.
"S kým jdeš…myslím na ten večírek?" zeptala jsem se.
"S Flower, ale má zpoždění," podíval se na hodinky.
"On, má taky zpoždění," řekla jsem nabroušeně.
"Kdo on?"
"Já totiž…nevím jak se jmenuje," zrudla jsem v obličeji.
"Počkej, ty jdeš na párty, kde bude spousta alkoholu, drog a temných koutů s někým, u koho neznáš ani jméno!" podíval se na mě přísně. Přikývla jsem.
"Nechci se tě dotknout, ale byla jsi ve chvíli, kdy si mu na to pozvání kývla při smyslech? Víš jak je tohle nebezpečný? Vždyť je jasný, že chce po tobě jen jedno…no, možná taky peníze," protřel si čelo rukama. V tu chvíli jsem si připadala jako malá holčička, která je nucena poslouchat kázání rodičů. A věřte mi, že to není moc příjemný pocit.
"Johne, jsem dospělá, pokud se mi něco stane, budu si za následky ručit sama," položila jsem mu ruku na rameno.
"Víš, že máš ty nejkrásnější oči na světě?" zaslechla jsem za sebou mužský hlas a dívčí chichotání. Pomalu jsem se otočila.
"Gabrieli, ty jsi muž, o kterém jsem vždy snila," pověsila se Flower na krk, mému doprovodu. Ten se jí očividně chystal políbit, jenže si všiml mě, okamžitě ji pustil a hrnul se ke mně.
"Lady Diano," poklonil se mi.
"Jdete pozdě, Gabrieli," řekla jsem suše.
"Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat, cestu mi zkřížila tato slečna. Od teď se budu věnovat pouze vám," políbil mi ruku.
"Ale Gabrieli, říkal jsi, že se mnou protančíš celou noc," zapištěla Flower.
"Je mi líto, rád bych, ale musím se věnovat své obdivuhodné trenérce," vzal mě kolem pasu.
"Ale sliby se mají plnit a vy jste něco slíbil," vytrhla jsem se z jeho sevření.
"Jak myslíte lady, ale kdo vás doprovodí na večírek?" zeptal se mě.
"Hrabě John, měl jít se mnou, ale myslím, že mu nebude vadit, když bude dělat doprovod vévodkyni Dianě," zamrkal Flower.
"V tom případě je všechno vyřešeno," usmál se Gabriel, naskočil na koně a spolu se šťastnou Flower odjel. Ještě pár minut, jsem tam jen tak stála a koukala nevěřícně, jak se mi oba ztrácejí z dohledu. Pak ale John promluvil.
"Sice už si mi dala jednou košem, ale zkusil bych to po druhý: půjdeš se mnou na ten večírek?" zeptal se mě.
"Ne Johne, nepůjdu," zavrtěla jsem hlavou.
"Aha, no, to se dalo čekat," obrátil se k odchodu.
"Nepůjdu, protože nevidím důvod, proč se mačkat na párty, když můžeme zůstat tady… spolu," polkla jsem. Otočil se.
"Myslíš to vážně?" zalapal po dechu.
"Tak vážně, že už to snad ani víc nejde," usmála jsem se.

17. Pohled Christophera

8. prosince 2012 v 13:13 | Lucy
Stál jsem před zrcadlem a nacvičoval si, co budu říkat večer na párty, když se ozvalo zaklepání.
"Dále!" zakřičel jsem. Do mého pokoje vstoupil Luke se spoustou papírů v rukách.
"Mám to!" smál se, zchodil z mého stolu úplně všechno a začal papíry rozkládat.
"Luku! Víš, jak dlouho jsem si tady uklízel!" pokáral jsem ho.
"Tomu neuvěříš! Dokončil jsem ten nákres mechanického luku!"
Šel jsem se podívat na nesrozumitelný nákres.
"Je to úplně jednoduché! Podívej, je to malý, položený luk na obranné desce, za kterou je schován bojovník. Tady, je mechanizmus, který dokáže krátké šipky, vystřelovat neuvěřitelnou rychlostí v krátké době za sebou. Toto umožňuje být dostatečně daleko od bitevního pole a přesto, pomocí malého dalekohledu, sestřelit pohyblivý cíl!" vysvětloval mi.
"No, to je skvělé, ale toto vymysleli už v Liliputánii, říkají tomu kuš," zachoval jsem netečný výraz.
"Ta jejich slavná kuš, je menší a ani zdaleka ne tak dokonalá. Zaprvé, nemůžeš být v krytu, za druhé není pohyblivá a za třetí, nemá tak rychlé spouštění. Prakticky vystřelí šipku, pak musíš chvilku počkat a teprve potom vystřelíš další. Tady si vlastně můžeš nastavit, kolik šipek za sebou vystřelíš. Stačí vyrobit pár svazků, s různým počtem šipek a strčit je do zásobníku. Není to geniální?" radoval se.
"Vyrob mi funkční věcičku, dokaž mi její dokonalost, pak se budeme bavit o genialitě," mávnul jsem rukou.
"Pracuje se na tom. Odstřelovače mi bude dělat Billy, myslím, že má talent," nedal se odbít.
"Já netuším, jak ti to mám říct, ale nemohl bys vypadnout?" zeptal jsem se.
"Co to s tebou sakra je?" nechápal.
"Prostě jsem na nervy," mávnul jsem rukou.
"Tak to vyklop, mě můžeš říct všechno," nastražil uši. Nahnul jsem se k šuplíku a podal mu malou krabičku.
"Otevři to," vybídnul jsem ho.
"Polyhymnia je těhotná!?!" vytřeštil na mě oči.
"Ne…myslím, že ne. Prostě jí miluju a chci si jí vzít," pousmál jsem se.
"No, tak to je bomba, bude určitě šťastná," podal mi krabičku se snubním prstenem zpátky.
"Ale pšššt, je to překvapení, víš o tom jen ty…a Em. Poprosil jsem ji, aby mi sehnala nějakého skvělého zlatníka, a myslím, že se jí to povedlo. Podívej, ten diamant je ve tvaru noty a té…jak se tomu říká? Prostě celá ta obruč je jako notová osnova s maličkatými notičkami. Myslíš, že se jí bude líbit?" zeptal jsem se pro jistotu.
"Určitě! Zbožňuje hudbu, tohle jí potěší!" poplácal mě po zádech Luke.
"Já nevím…nevím, co mám říkat, co mám dělat," povzdechl jsem si.
"Klid, to zvládneš, budu ti držet palce… já až si budu chtít vzít Aniu, budu jí muset opít, aby řekla ano," zasmál se.
"To asi jo," pousmál jsem se.
"Kdy jí to plánuješ dát?" zeptal se.
"Dnes večer na té párty."

16. Pohled Diany

7. prosince 2012 v 13:13 | Lucy
"Zápěstí!!!" zaječela jsem na asi dvacetiletého kluka. Asi jsem ho vyděsila, protože sebou trhnul.
"Klid, uvolni se a pořádně zatni to zápěstí. Takhle ti ten meč z ruky vypadne!" kárala jsem ho. Emily mi dala na odpoledne deset chlapů a ať si zkusím, trénovat je. Řeknu vám, je to těžké, protože oni to vůbec neumí!
"Lady Diano? Mohu se vás zeptat na pár otázek?" zaslechla jsem za sebou mužský hlas.
"Ptejte se," otočila jsem se a kývla na něj.
"Takže, první otázka: Jak dlouho šermujete?" zeptal se mě a přitom si stoupnul úplně těsně vedle mě.
"Šermovala jsem už jako malá, ale jen z dřevěnými meči. Pořádně šermuji asi měsíc," pousmála jsem se, jelikož na mě muž (mimochodem hodně přitažlivý muž) vytřeštil oči.
"Děláte si legraci, že? Já šermuju tři roky a na zápas s vámi bych si netroufnul!"
"Ne, nedělám. Další otázka?" vybídla jsem ho.
"Jste zadaná?" mrknul na mě.
"Co by, jste udělal, kdybych řekla, že ano?" odpověděla jsem mu otázkou.
"Záviděl bych tomu muži, co vás má," řekl.
"A kdybych řekla, že ne?" laškovala jsem s ním dál.
"Položil bych vám další otázku," přibližoval se ke mně blíž a blíž.
"Jakou?"
"Co děláte dnes večer?" zkoušel mě zhypnotizovat očima.
"Jdu na večírek do nového baru, pokud nemáte co na práci, sháním partnera," řekla jsem sebevědomě a nedokázala pochopit, jak je možné, že ty slova doopravdy vycházejí z mých úst. Já, která jsem nikdy neměla odvahu ani pozdravit pěkného kluka.
"V kolik vás mám vyzvednout?" opět zamrkal.
"V sedm, na mě čekejte u stájí a teď běžte trénovat," odehnala jsem ho. Zbytek tréninku jsem přemýšlela, jestli je dobrý nápad, jít do baru s úplně cizím chlapem, ale na druhou stranu, s tímhle svalovcem se krásně blýsknu před Emily.
Před jednou hodinou, jsem dala chlapům pauzu na oběd a sama jsem si taky skočila něco sníst. Když jsem se vracela zpět do arény, náhodou jsem narazila na Johna.
"Ahoj Diano," usmál se na mě.
"Už jsme se dneska zdravili několikrát, nemusíš mě zdravit znova," zasmála jsem se.
"Promiň, já jen chtěl jsem se tě na něco zeptat…" polknul.
"Tak se ptej," vybídla jsem ho.
"NešlabysisemnounatupártykBerrymu?" vychrlil ze sebe. Křup, začalo mi praskat srdce. Nemůžeš mu říct ne! ječelo na mě. Křup, další rána, když jsem se podívala do jeho očí, které čekali na odpověď. Musíš mu říct ne! Už jdeš s někým jiným, dohadoval se mozek. Já vždycky poslouchala své srdce…proto netuším, proč jsem se rozhodla, tak jak jsem se rozhodla.
"Promiň, ale už mě pozval někdo jiný. Je mi to líto," řekla jsem sklesle.
"Jasně, v pohodě," mávnul rukou a otočil se k odchodu.
"Johne!" vykřikla jsem.
"Ano?" podíval se na mě, znovu s tou neuvěřitelnou touhou v jeho očích.
"Je mi to vážně líto."
Jen zakýval hlavou a odešel. Já zůstala stát a přemýšlela, proč jsem vlastně odmítla muže, kterého miluju.
 
 

Reklama