Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

1. díl

17. Zabij dvě mouchy jednou ranou

13. dubna 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví královský komoří Roderick
"Princezno! Počkejte," křičel jsem na ni, ale nebylo mi to nic platné. Emily má prostě svou hlavu. Ještě s ní budou potíže.
Při pohledu na stůl, na kterém se leskly slzy, které před chvílí uronila, se mi jí ale zželelo. Je tak podobná Madison, mé první královně. Ona byla také jako mladá tak tvrdohlavá! Když nastoupila na trůn, nechala úplně překopat zákony. Tehdy mi nebylo ani dvacet let. Vzpomínám si, jak zakázala hony na zdravá zvířata. Ona milovala všechno živé, ať už zvířata nebo rostliny. Nechala posázet barevnými květy, i vysokými stromy téměř celou říši. Na zámku nechala volně běhat spousty koček a psů. Z každé komnaty byl slyšet zpěv ptáků, kteří si poletovali, kde se jim zachtělo. Po zahradě poklusávali jednorožci a poletovali pegasové. Ale proč vlastně mluvím v minulém čase? Emily na tom nic nezměnila, právě na opak, vše schvaluje. Je stejně citlivá, ale snaží se chovat jako rebelka. Však jsem dnes viděl, jak se oblékla! I když Madison se také oblékala o něco méně, než nakazovala dvorní etiketa. Lehké, dlouhé šaty, zdobené jediným zlatým páskem, které nosila téměř denně, se pro ženu s tak vysokým postavením nehodily. Jsou obě stejné, jenom ke každé cítím něco jiného. Emily je jako má dcera. Rozpustilé dítě, které tohle vše bere jako hru. Teda zatím. Jednou se ze zlobivé princezny stane moudrá královna. Kdyby si jen nechala poradit a nevrhala se do každého rozhodnutí tak bezmyšlenkovitě! Dvakrát měř, jednou řež, praví moudré přísloví. Bohužel má milá princezna nejdřív něco rozřeže a teprve potom to změří. Nejhorší je, že když si něco usmyslí, tak s ní nikdo nehne a nic nehne. Celý zámek drží v hrsti a když se jí něco nelíbí, prostě řekne, že na to být princeznou kašle. Proto se bojím, že odmítne vykonávat všechny královské povinnosti, dokud jí neslíbím, že ji zestárnout nenechám. To je ovšem věc, kterou slíbit nemohu. a však něco udělat musím. Myslím, že se bojí, že přijde o ty své přátele, co nám dělají v hradu nepořádek. Já bych se jich rád zbavil, mám li býti upřímný. Již dvakrát vytopili koupelnu, a dokonce jsem narazil na obraz slavného vévody, kterému některý z jejich kamarádů přimaloval, nesmyvatelnou tuží do vlasů mašli a dívčí náušnice. Uznávám, že jsem toho vévodu neměl rád, či spíše jsem ho nenáviděl, ale zrovna radost jsem z tohoto incidentu neměl. Proto bych byl rád, kdyby se zase vrátily do školy, kam odmítli chodit, protože prý musí pomáhat své kamarádce princezně na zámku. To je teda vážně pomoc! Ale vyhodit je odsud nemohu, jinak se Emily rozhodne, že zruší školu. Teď je stejně největší problém, jak jí přesvědčit k tomu, aby dobrovolně zestárla. Obyvatelé Nortlendu se bouří, že jim má vládnout třináctiletá dívka. Sir Edvard, má zítra přijet, aby jí nějak šetrně řekl, že jestli nezestárne, tak nemá počítat s jeho vojskem. Jak jí mám ale k čertu přesvědčit! Prosit je marné, stejně jako vyjednávat a vyhrožovat je hrubé.
Tu mě ale něco napadlo. Něco geniálního. Můžu zabít dvě mouchy jednou ranou. Nechat zestárnout Emily a zároveň se zbavit těch asi deseti pubertálních děcek. Sednul jsem si ke stolu, vytáhl adresář a napsal dopis rodičům všech těch jejich přátel.

16. Květina času

6. dubna 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví královna Emily
"Diano!" volala jsem na svou kamarádku, která mě právě nechala samotnou s Berry týmem. To od ní nebylo hezké!
"Emily, jestli se bojíš duchů, můžeš si jít lehnout k nám, John má postel pro pět lidí, nějak se smáčkneme," nabídl mě Matt.
"Ne, děkuju," řekla jsem co nejironičtějším tónem a vyběhla na chodbu. Jak si s těmi třemi poradí Michelle, to už mi bylo vlastně jedno.
Ve svém pokoji jsem si lehla do postele, ale spát se mi nechtělo. Po pěti minutách čučení do zdi, jsem vstala a šla za Dianou. Doufám, že jí neprobudím. Jenže na chodbě už byla bohužel všechna světla zhasnutá. Na jednu stranu je to logické, kdo je v tuhle dobu vzhůru? Ale na tu druhou… měli by zde nechat alespoň lucernu. Přitiskla jsem ruku ke zdi a pokoušela se nahmatat Dianiny dveře. Netuším, jak se mi to podařilo, ale nějak jsem je nemohla najít. A to jsem byla přesvědčena, že k Dianě trefím i po slepu. Vždyť by taky měla mít dveře na druhé straně chodby! Jenže teď, dveře záhadně zmizely.
"Hledá, princezna něco?" dotkla se mého ramene silná ruka. Trhla jsem s sebou. Přede mnou stál široký muž, menší postavy, v županu, bačkorách a vtipné spací čepičce. V ruce držel miniaturní lucerničku. Zamžourala jsem a zjistila, že ten muž je vlastně komoří. Trochu jsem si oddychla. Nemám sice ke komořímu nejlepší vztah, říkejme tomu třeba nenávist, ale děsí mě míň, než ti velcí hromotluci, co mají dávat pozor na moji bezpečnost.
"Nemohla jsem spát a tak jsem se rozhodla navštívit, svou přítelkyni lady Dianu, která jisti také bdí," řekla jsem tak, abych zněla co nejvíce jako princezna. Řekla bych, že mám ještě na obličeji nějaké třpytky, a to princeznovsky určitě nepůsobí.
"Vaše jasnost, by měla odpočívat, čeká ji návštěva šlechtice sira Edvarda z Liliputánie," připomněl mi. Sakra, já zapomněla, že přijede prudit tenhle strašák do zelí! Jednou jedinkrát mi napsal dopis a bylo z něj znát, že velmi touží po moci. Jinými slovy, ten vévoda si asi myslí, že mu jen tak předám korunu, jen protože jsem mladá. Je asi trochu vyšinutej, no ne?
"A nemohl by přijet někdy jindy?" zaprosila jsem. Abych byla upřímná, celkem se ho bojím.
"Ale sir Edvard, měl přijeti již včera, ale vy jste jej požádala, aby vás svou milou návštěvou poctil až nyní," usmál se komoří, ale výraz v jeho obličeji říkal jediné: 'Ani na to nemysli!'
"Zajisté, přijmu ho tedy, v kolik má přijet?" povzdychla jsem si.
"Krátce před obědem," odpověděl.
"A je vám znám důvod jeho milé návštěvy?" zeptala jsem se.
"Sir Edvard říká, že chce jen moci spatřit svou krásnou královnu, ale jsem přesvědčen, že má i jiné úmysly," sklopil zrak.
"Myslíte politické záležitosti?"
"Vlastně ano, i když ne tak docela. Já nevím, jak bych vám to řekl," kousnul se nervózně do rtu. Takhle jsem ho ještě neviděla. On je nejistý? Komoří, je nejistý? Velký kůň, co ví všechno nejlíp, je nejistý? Cože?
"Smím tedy vědět, o jaké záležitosti se jedná?" vytušila jsem, co udělá. Buď se na mě usměje a doporučí i spánek, v tom případě se jedná o nějakou prkotinu, nebo mě vezme do své kanceláře a to už je vážné.
"Pojďte prosím se mnou," mávnul rukou směrem ke schodišti. Aha, tak to je vážné. Měla bych se bát? Posledně když si mě vzal do kanceláře, dostala jsem hodinovou přednášku o tom, že hraní si s těmi slaďoučkými malými prasátky, není ani trochu důstojné.
Hrozně jsem toužila sjet dolů po zábradlí, ale před tímhle chlapíkem s koňským obličejem, jsem se neodvážila. Ve třetím patře máme pouze kanceláře, přijímací místnosti, pár salonků a pochopitelně koupelny. V kanceláři komořího, bylo nespočet skříní s popsanými šuplíky pro přehlednost a několik knihoven. Komoří mi pokynul, ať si sednu a začal hledat něco v jedné z knihoven. Chvilku zápolil se žebříkem, nakonec však snad našel to, co hledal. Otevřel knihu (Kouzelné bylinky, učebnice pro vyšší ročníky, vážně mi podává mou učebnici bylinkářství???) dal mi ji do rukou a ukázal na obrázek uprostřed.
"Ví vaše jasnost, co je to za květinu?" zeptal se. Duhová květina s tmavozelenými listy vypadala jako živá. Obrázky v této knize mě velmi fascinovali.
"Odborný název neznám, nebo spíš si ho již nepamatuji, ale mezi lidmi se jí říká květina času," pochlubila jsem se, se svými znalostmi.
"A ví její jasnost, k čemu se tato květina používá?"
"Její pyl se dá použít v rituálu dospělosti," přikývla jsem.
Nedokázala jsem pochopit, kam tím směřuje. Z jeho očí jsem vyčetla vyděšený výraz. Něco se mi bojí říct.
"Vaše jasnost je dítě," polkl. Dítě! To si snad dělá srandu, ne? Jak mi může říct do očí, že jsem dítě? Už jen rok a půl a budu považována za mladou ženu! U nás dívka dospívá ve svých patnácti letech. Ale jak to k čertu souvisí s kytkou na zestárnutí lidí?
Najednou mi to došlo. Já jsem tak pitomá!
"To neuděláte!" prudce jsem zavřela knihu a praštila s ní o stůl.
"Výsosti, tohle není problém, jako když jste odmítala korzet, hrát na harfu, vyšívat, nebo dlouhé nosit šaty. To všechno se dalo tolerovat ale zestárnutí je vaše královská povinnost!" rozhodil rukama komoří.
"Proč? Proč musím být princezna já? Proč ten titul nedáte někomu jinému? Někomu, kdo ho chce!" zavzlykala jsem a utekla z jeho kanceláře.
A já si myslela, že nakonec budu alespoň trochu šťastná! Že si zvyknu na život plný povinností. Na život s přáteli. A teď? Nedovolí mi ani prožít si nejhezčí léta svého života. Tiskla jsem si k sobě polštář a zkropila ho hořkými slzami.

15. Rukavičky bez prstů

30. března 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví Lady Diana
"Hlava mě z tebe brní," zaječela jsem na Johna, který mi právě zabouchnul před nosem. Naštvaně jsem si sedla na jeho postel. Proč, mě musí tak záměrně ignorovat? Pohladila jsem přehoz na jeho posteli. Já se vždycky zamiluju do úplnýho magora! Cítila jsem, jak mi vlhnou oči, ale nerozbrečela jsem se, protože John mi za slzy nestojí. On nestojí za nic! Často se sama sebe ptám, mám já to vůbec za potřebí? Neměl by se náhodou John rvát o mě a ne já o něj? Jenže, jaký šílenec by svěřil jakýkoliv vztah do rukou Johna? Dobře, na to je jednoduchá odpověď… Matt.
"Dianu jsi tu?" otevřely se dveře.
"Ahoj Lili, co dělá Matt?!" zeptala jsem se.
"Asi se někde věší za nohy," mávla rukou. Jo, to zní jako on.
"Stalo se něco?" zajímala jsem se.
"Nevím, z ničeho nic se začal chovat divně, co John?" vyzvídala.
"Ten ho nejspíše odstřihává… nemůžeš na Matta dávat větší pozor? Kdykoliv si začínám myslet, že je to dobrý, tvůj borec někde páchá falešnou sebevraždu!" povzdechla jsem si.
"Jsem snad jeho matka? A navíc, dohlídni si na něj sama! Já na to kašlu, je to unavující, čekat, že mu to možná jednou dojde," plácla sebou na postel.
"Em, je to Matt, jemu nedojde nic! Já mám alespoň jakousi naději, že se Johnovi v tom mozku…"
"Diano, je to John, kde by vzal mozek?" skočila mi do řeči.
"To je fakt. Kluci jsou na nic," zavrtěla jsem sklamaně hlavou.
"V tom s tebou plně souhlasím," zasmála se.
"Ani nevím, jestli vůbec přijde, aby si se mnou zazpíval, spíš bude zachraňovat Matta," pohodila jsem vlasy.
"Kašli na něj, pojď dolů," pobídla mě Emily.
"Já nevím, víš jak párty nesnáším," vykrucovala jsem se. Je to pravda. Nemám ráda hlasitou hudbu, do které někdo zpívá. Nemám ráda tancování pod disko koulí. Nemám ráda ten trapný moment kdy se všichni baví, jenom já marně čekám na kraji parketu, jestli si pro mě John přijde.
"Ty chceš aby si John myslel, že jsi z něho tak na větvi, že se ani bez něj nepůjdeš bavit?" dala ruce v bok.
"Máš pravdu, tu radost mu neudělám," přisvědčila jsem. Podívala jsem nejdřív na ni a potom na sebe. Lil na sobě měla černé, šaty, těsně pod koleny (což by na zámku vůbec nosit neměla, zde se schvalují jenom dlouhé šaty), ozdobené velikou růžovou mašlí, růžové boty na vysokém podpatku a ve vlasech stejnou mašli jako v pase. Ruce jí zdobili luxusní rukavičky, kterým ustřihala prsty, a cinkající náramky. O make-upu radši nemluvit. Křiklavé oční stíny a nánosy řasenky, ke dvorní etiketě určitě nepatří. Já se oblíkla, celkem normálně. Zelené kašmírové šaty, které jsou posledním výkřikem módy, jsou sice skvělé, dokonce i Billy mi je pochválil, jenže na druhou stranu, se vážně hodili více na pohřeb, než na zábavu.
"Hele Lili, už tě viděl komoří?" rýpla jsem do ní.
"Ten chlap mi nebude mluvit do mého stylu oblékání," řekla rázně. Její výraz však říkal jediné: 'Ještě to neviděl a nikdy neuvidí, jasné?"
Usmála jsem se.
"Asi toho budu litovat ale, vybereš mi něco na sebe, Em?"
"Jóóó!" vykřikla, popadla mě za ruku a táhla do mého pokoje, tedy do pokoje, který sem od ní dostala. Hned zamířila do mé skříně a začala se v ní prohrabovat. Na všechny šaty se hrozně mračila. Až po chvíli se jí na tváři vykouzlil úsměv. Z šatníku vytáhla šaty, kterých už jsem si jednou všimla, a s hrůzou je zandala až úplně dozadu. Vážně by mě zajímalo, jak se tady vzalo něco takového. Předpokládám, že je asi nechala ušít Becky, naše třídní modelka a potom je za velkého podporování ze strany Emily nechala nenápadně nastrkat do všech skříní.
"Tyhle jsou super!" hodila je po mně.
"Tyhle?" zděsila jsem se. Šaty byly třpytivé, modré s širokou, krátkou sukní.
"Běž se oblíknout a vezmi si k tomu tyhle boty," vrazila mi do ruky stejně třpytící se boty na vysokém podpatku.
"Nic proti třpytkám, ale není to až moc?" zeptala jsem se.
"Budou ti strááášně moc slušet," dostrkala mě k šatně. Nakonec jsem si na sebe ty šaty oblíkla. Vždyť jsem jí slíbila, že mi šaty může vybrat. Nebylo to zas tak zlé, jenom mě z pohledu na ně bolely oči.
"Moc, moc hezký, ještě tyhle rukavičky," podala mi svoje modrozelené rukavičky s, jak jinak, ustříhanými prsty.
"Uf, už toho lituju, takhle bych se nikdy neoblíkla," povzdechla jsem si, ale to už mě začala dělat dva šílené culíky. Ještě mě nalíčila a párty mohla začít. Je pravda, že jsem teď mezi ty zmalované holky ve spodní místnosti, lépe zapadala.
Párty, proběhla docela dost dobře. Nezpívala jsem sice s Johnem, ale hrůzostrašný duet s Emily, byl taky fajn. Vypila jsem asi skleniček ovocné šťávy, protože nám třináctiletým byl bohužel zatrhnut alkohol, takže se nikdo ani nezranil.
Šla jsem spát strašně pozdě, asi tak o půlnoci. Konečně jsem myslela, že usnu, když tu se najednou ozval hrozný křik. Popadla jsem svůj meč a vyběhla na chodbu, kde už stála Emily s lukem a toulcem plný šípů.
"Nevíš, co to bylo?" zeptala jsem se jí.
"Šlo to z pokoje Johna," pokrčila rameny.
"Jasně, takže se ten inteligent ZASE kouká na horor, přes křišťálovou kouli a my se strachujeme zbytečně," povzdechla jsem si. Křik se ale ozval znovu.
"Holky, slyšíte to? Berry, Matt a John, hrozně ječí!" přiřítila se k nám Michelle se svou vílí hůlkou, plně připravena chránit Berryho.
Když zařvali po třetí, vydali jsme se jim říct, ať toho nechají a jdou spát. Emily zaklepala na dveře. Nikdo neotvíral, jenom kluci ZASE zaječeli. Začala jsem bušit do dveří, jediné co jsem však slyšela, bylo pouho pouhé a zoufalé: "Néótvíréj!!!"
To už se do dveří pustila i Michelle. Mlátila do dveří jako pominutá.
Otevřel nám vyděšený John se zavřenýma očima a nůžkami s kulatou špičkou, se kterými divoce mával.
"Johne?" poklepala jsem mu lehce na rameno. Pomalu otevřel jedno oko. Nevím, co si myslel, že je za dveřmi, ale když nás uviděl, nasadil svůj pohodoví, frajerský pohled.
"Ahoj krásky, bojíte se strašidel?" mrknul na nás jako typický sukničkář. To je takovej * * * (dejte průchod své fantazii)!
"Můžete se ztišit? My se snažíme usnout!" obořila se na něj Lili.
"Ale vy to nechápete! Já mám v posteli strašidlo!" zaslechla jsem tichý a vyděšený hlas, zpod Johnovi peřiny.
"A já doufala, že se oběsil," protočila oči Emily.
"Taky že, jo! Ale bohužel za ruku, takže jsem ho musel celou noc odstřihávat! Právě proto, jsem si nemohl s tebou zazpívat," zatvářil se provinile.
"Takže tys ho odstřihával, jo? Šest hodin v kuse?" vybouchla jsem.
"Ano!" přikývnul. Dál už jsem nemusela nic slyšet, práskla jsem dveřmi, a nechala Em s Michelle, ať si to vyřeší sami. Takže super, nejenom, že mě záměrně ignoruje, ale dokonce my i lže!

Kdybych tak tehdy věděla, že mi říká pravdu! Všechno dnes mohlo být jinak...

14. Strašidlo pod mou postelí

23. března 2014 v 1:01 | Lucy
Vypráví kentaur John
"Johne? Jsi tu?" zaklepal kdosi na dveře.
"Jsem," odpověděl jsem.
"Můžu dál?"
"Jasně," usmál jsem se, jelikož jsem poznal hlas. Do mého pokoje vstoupila Diana v krásných zelených šatech. Já se sice o módu moc nezajímám, ale Billy mi včera ukazoval obrázky v módních časopisech, takže vím, že tohle je podle poslední módy.
"Hezké šaty," pochválil jsem ji.
"Děkuju, už jsi druhý kluk, kdo mi to dnes říká," začervenala se.
"Vážně? A kdo ti to ještě řekl?" setnul jsem pěsti. Jestli jí někdo balí takovými hloupými lichotkami jako já…
"Billy, říkal, že jsou podle poslední módy," usmála se. Trochu jsem si oddychnul. Nemyslím si, že by zrovna Billy chtěl Dianu sbalit. I když… musím se mít na pozoru. Když zajistím, že se kolem ní nebude motat žádný jiný kluk, budu u ní mít velmi vysoké šance!
"Jak to jde Mattovi?" zeptal jsem se jen tak, aby nestála řeč.
"Po tom co jsi odešel, ho uviděla Em, naštvala se, že Matt machruje a srovnala ho se zemí," vysvětlila mi. Hrozně jsem se leknul.
"Neřekla mu doufám nic ošklivého?" strachovat jsem se.
"Jenom to, že je nula, jo a taky, že s ním zpívat rozhodně nebude," mávla rukou.
"Jenom!?!" rozčilil jsem se. Kdyby jenom věděla, jak moc je Matt náchylný k neúplným sebevraždám! Nikdy by se sice nezabil, není až takový hlupák, ale už mockrát si nechtěně ublížil. Když se zkouší 'utopit' (jinými slovy vydržet strašně dlouho pod vodou, aby se mu udělalo lépe), voda ho odnese hrozně daleko a pak nemůže najít cestu domů. Když se pokouší 'otrávit' (způsobit si bolest břicha, aby nemusel vycházet ven a v klidu brečet do polštáře), namíchá si spoustu jídla dohromady, protože je přesvědčen, že kombinace kyselé okurky a zmrzliny je zabijácká, a pak ještě týden zvrací. Pravidelně se věší za nohy, ne za krk, jelikož mu to přijde bezpečnější a visí hlavou vzhůru celé hodiny, než ho někdo odstřihne. Než ho já odstřihnu. Dokážete si vůbec představit, kolik se mu nahrne mezitím do hlavy krve (slovo mozek nepoužívám záměrně)?
"Tak promiň, ale snad kvůli tomu nespáchá sebevraždu," rozhodila rukama Diana.
"Nad čím, jsem asi právě přemýšlel?" naštval jsem se. Pak jsem si ale uvědomil, že ona mi vlastně do hlavy nevidí, takže jí nemám co vyčítat. Radši jsem se rozběhnul ke dveřím, abych mohl zachránit svého kamaráda.
"Nechoď za ním, Emily se mu už šla omluvit," postavila se mi do cesty.
"Jen aby nebylo pozdě! Jak si asi myslíš, že ho Lil bude odřezávat ze stromu, nebo mu držet hlavu nad záchodovou mísou, aby nepozvracel tu mramorovou podlahu? Já v tom mám letitou praxi!" odsunul jsem ji.
"Takže mě zase necháš, ať si zpívám s Billym? Zase půjdeš radši zachraňovat Matta?" zakřičela na mě. Zastavil jsem se. Ruku jsem měl položenou na klice. Diana přišla ke mně, a sundala ji.
"Emily to zvládne," ujistila mě.
"Dobře, půjdeme radši trénovat tu písničku," přikývnul jsem.
"Kluk, co ho má každý rád…" zpívala Diana. Usmál jsem se. Ona vždycky zpívala krásně. První sloka nám šla krásně.
"Ty," ukázala na mě.
"… a já jsme si asi souzení!" zaskuhral jsem a podíval se na svá kopyta, kam jsem si napsal, jak zní refrém, který jsem neuměl.
"Jsme jak růže bez trní," zasmála se Diana. Asi si všimla, co jsem měl na kopytech napsáno. Vlastně tam stála jen jedna jediná věta a mnou dost často používané PS:
OPAKUJ PO NÍ, JOHNE! PS. POKUD SIS TO NEZAPAMATOVAL, JSI VÁŽNĚ ÚPLNĚ BLBEJ!
"Jak růže bez trní," přidal jsem se.
"Hlava mě z tebe brní."
"Hlava mě z tebe brní, ale ten žár lásky nás již nezmění!" zazpívali jsme společně. Zajímavý text, myslím, že se Elis se v poslední době vážně překonává.
"Jsme jak slunce a měsíc."
"Jak slunce a měsíc," opakoval jsem poslušně po ní.
"Chci jen tebe a nic víc!" zazpívala opravdu procítěně. Znamená to snad něco, nebo si to jen nalhávám? Ať je to tak, či onak, zahřálo mě to u srdcí. U obou! Jo, je to divný, že mám dvě srdce, ale to lidské hoří pro Dianu. To koňské asi spíše pro sírové chlebíčky a ovesné vločky, protože je blíže oběma mým žaludkům. Ano, mám dva žaludky, no a co? Stejně tak dvoje plíce, a dvoje ledviny. A jeden mozek. To není fér!
"Chci jen tebe a nic víc, zkrášluješ všechno, co jen znám! Jsi to nejlepší, co mám!" div jsem tuhle část nevykřičel. Jenže co následuje teď? To už se mi na kopyta nevešlo.
"Chce mě jen pro sebe mít," pobídla mě.
"Celý život s tebou žít," vzpomněl jsem si. Šlo nám to hezky. Už jsme zpívaly druhý refrém, zrovna jsem po ní zopakoval 'jak růže bez trní', když jsem zaslechl podezřelé zvuky.
"Ale ne, to je Matt!" podíval jsem se z okna. Můj kamarád změnil metodu věšení se. Tentokrát se pověsil za levou (nebo taky možná pravou, mám totiž občas problém tyhle strany rozeznat od sebe) ruku.
"Musím ho jít odstřihnout," popadl jsem nůžky, a vyběhl ven.
"Johne, to je dost, že jdeš, už mě bolí ruka, odvaž mě, ať se můžu oběsit znovu" vítal mě už z dálky.
"Neboj se, mám nůžky," uklidňoval jsem ho. Moc se mi to ale nepodařilo, jelikož dostal hysterický záchvat.
"Ne Johne, nůžky ne! Neumíš stříhat," ječel a kopal nohama kolem sebe.
"Klid Matte, trénoval jsem na své panence," úspěšně jsem se vyhýbal kopancům.
"Myslíš tu panenku bez vlásků?" zeptal se.
"Přesně tu! Dělal jsem jí super účes…"
"Já nechci být plešatej! Nebudu se nikomu líbit! Ani sobě! Billy řekne, že nejsem in a já to nepřežiju!" vřískal.
"Neboj se, já se nikdy nepřeceňuju, vzal jsem si nůžky s kulatou špičkou, ty pro děti od dvou let, s nimi se nic ustřihnout nedá," popadl jsem provaz na kterém visela Mattova ruka a začal jsem pižlat vláseček po vlásečku. A představte si, za zhruba dvě a půl hodiny se mi podařilo zlikvidovat jeden vlásek! No nejsem borec?
"Hele, nechceš mě radši odvázat? Bude to rychlejší," navrhl Matt po čtyřech hodinách, co jsme strávili venku.
"Neraď mi! Vím, co dělám! Vždyť už to skoro mám," zamračil jsem se.
"Ano, už skoro máš druhej vláseček ze dvou milionů," povzdychnul si. Za šest hodin jsem to vzdal, zahodil nůžky a během deseti sekund ho rozvázat. A protože už byla tma, a nám byla zima, šli jsme si lehnout, každý do svého pokoje.
Konečně se mi podařilo usnout. Spím a spím a něco slyším, obuju si bačkůrky a jdu ke dveřím… dělám si srandu, tohle je jen říkanka. Navíc bych neměl odvahu vylézat v téhle hodině ze své postele. Jenže to něco bylo děsivé mlácení na dveře. Nakonec jsem se odhodlal a odkopnul peřinu. Obul jsem si všechny čtyři pantofle, vzal si svůj župan (jediné oblečení, které jsem ochoten nosit) a šel otevřít. Do mého pokoje vběhnul Matt a drze zamířil do mé postele.
"Matte! Já jsem unavenej, šest hodin v kuse jsem tě odstřihával od stromu a ty mi teď zabereš postel?" dal jsem ruce v bok. To je ale vděk!
"Můžu spát dnes tady? Měl jsem zlej sen," zalezl pod mou peřinu.
"Ale sem se nevlezeš!" táhnul jsem ho pryč.
"Jak to? Máš postel pro pět lidí!" opáčil mi.
"Ano, ale já jsem kentaur, víš ty vůbec, kolik potřebuju místa?" povzdechnul jsem si.
"Prosím!!! Zdálo se mi, že mám v pokojíčku strašidlo, které mě chce sníst," klepal se.
"To ovšem mění celou situaci! Takovéhle noční můry! Nemůže se to strašidlo dostat i ke mně, že ne?" lekl jsem se.
"Doufám, že ne, když tak budeme volat o pomoc, holky nás zachrání," ujistil mě Matt. Trochu jsem si oddechnul. Jenže se mi na tom plánu něco nezdálo.
"Neměli bychom spíš mi chránit holky?" napadlo mě.
"Možná," přikývnul. Náhle se však ozvalo další zaklepání.
"To je to strašidlo!" vykviknul Matt.
"N-nechovej ssse, jako s-srab, t-to nenenemůže být ssstrašidlo," s hrůzou jsem otevíral dveře. Naštěstí tam stál jen Berry.
"A-ahoj, ssslyšel jsem vás mluvit o nějakém s-strašidlu a trochu se bojím, jít do svého pokoje. On je až na konci chodby a já se právě vracím z párty…" začal mluvit.
"Nemusíš nic vysvětlovat, naprosto ti rozumím, pojď si lehnout ke mně, však my se nějak smáčkneme," pozval jsem ho a on s radostí zalezl pod mou peřinu za vyděšeným Mattem. Možná to vypadalo trošku hloupě, tři dospívající kluci v jedné posteli, ale tohle byla naprosto výjimečná situace.
"A jak to strašidlo vypadalo, Matte?" zeptal jsem se. Samozřejmě ne proto, že bych se bál, ale proto, abych věděl, čemu bych musel čelit, kdyby se tady doopravdy objevilo.
"Bylo velký," zatřásl se.
"Áááá," zaječeli jsme s Berrym. Dobře, tohle už mě trochu vylekalo. Ok, možná trochu víc. No tak jo, šíleně jsem se bál.
"A chlupatý," pokračoval.
"Áááá," objal jsem Berryho. Jsem chlap a strašidla žijí pouze v lese… jenže, co když nějaké doopravdy zabloudilo sem, na zámek?
"A mělo velký drápy," dokončil svůj stručný popis.
"Ááááááááááááááááá!!!" vřískaly jsme všichni tři. Najednou někdo začal strašně mlátit na dveře.
"Jdu otevřít," vstal jsem a pomalu se plížil ke klice. Sám jsem se divil, kde se ve mně bere ta statečnost. Možná mé podvědomí vědělo, že právě tuto noc musím vykonat velký čin. Dokážete si představit ten článek na křišťálovce?
Statečný kentaur John zachránil celou říši před strašlivým strašidlem a získal srdce krásné Diany. I sama princezna vyslovila své přání, aby byl tento kentaur jejím velmi blízkým přítelem (víte jak to myslím, že?)…
"Neotvírej!" prosili mě Matt s Berrym. Bušení zesílelo.
"Musím, jinak mi rozmlátí dveře, ale nebojte, nedáme svou kůži lacino! Kde mám ty nůžky s kulatou špičkou?" rozhlédnul jsem se po pokoji.
"Ne Johne, ublížíš si," pověsil se na mě Matt.
"Zvládnu to," ujistil jsem ho a pomalu otevřel dveře.

13. Nešťastná kapitola

23. března 2014 v 0:00 | Lucy
Nevypráví nikdo
Tuto kapitolu kvůli jejímu nešťastnému číslu, raději přeskočíme, nechceme mít přeci smůlu!
PS. Její obsah hledejte ve 14. J

12. Skok ze stromu

16. března 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví vévoda Matt
Seskočil jsem spokojeně ze stromu. Takže mě přece jenom Emily miluje! Ale pro jistotu jsem si tam nechal svůj provaz, co se když budu v blízké době chtít zbavit stresu?
"Emily? Zvládneš slézt z toho stromu?" zeptal jsem se jako správný gentleman, při pohledu na boty na podpatku, které se válely na zemi.
"Csss, pochopitelně!" urazila se a skočila dolů. Nestačil jsem se divit.
"Tak to pardon, já nevěděl, že máš praxi," omluvil jsem se, protože aby dopadla takhle perfektně, to prostě musela trénovat roky!
"Skočila jsem ze stromu poprvé v životě," povzdychla si.
"To si děláš srandu! Já už od pěti let skáču ze stromu a nikdy jsem nedopadl, přesně na chodidla bez jediného zaškobrtnutí! A to jsem měl vždycky pevný boty, zato ty jsi bosa! Jak jsi to dokázala?" řekl jsem obdivně, ale také mírně naštvaně.
"Jsem dokonalá od přírody," pohodila vlasy a začala si nazouvat boty na jehlách. Já to vážně nechápu! Ta holka je vážně absolutně dokonalá! Ze všeho má jedničky, skvěle kreslí, maluje, vyšívá, jezdí na koni, děti jí zbožňují, rozumí zvířatům, šplhá na stromy, šermuje, střílí z luku, hraje na hudební nástroje… je vlastně něco, co neumí? Pomalu mi začalo klesat sebevědomí. Jak jen by se do mě mohla zamilovat taková holka? Když je navíc princezna! Může mít kohokoliv, tak proč by si vybrala zrovna mě? Jsem její pravý opak. Nosím domů jenom pětky, nerozeznám akvarel od voskovky, jehlu si vždycky zabodnu do ruky, popřípadě někomu vypíchnu oko, než se ráno vyškrábu na koně, je večer, děti si myslí, že jsem strašidlo, zvířata mě vždy pokoušou, na strom vylezu, jen když se jdu pověsit, o meč se vždy ošklivě poraním, u luků likviduju tětivu, hudební nástroje v mých rukách vyluzují ďábelské tóny… je vlastně něco co opravdu umím? Upřímná odpověď? Ne, jsem prostě hrozně nemotornej.
"Existuje vůbec něco, v čem dokonalá nejsi?" obořil jsem se na ni. Chtěl jsem to podat jako lichotku, ale asi jsem zvolil moc hrubý tón.
"Prosím? Tak se nemusíš hned vztekat! Jsi moc urážlivej!" našpulila pusu.
"Já a urážlivej? Jak to jako myslíš? Víš, jak mě žere ta tvá dokonalost!" vybalil jsem na ni. Kdyby nebyla tak dokonalá, možná bych měl šanci.
"Můžeš toho laskavě nechat!" urazila se.
"Ne!" rozhodl jsem se, že si teď kleknu a řeknu jí ještě něco důležitého.
"Možná jsem tě měla nechat ať se pověsíš," otočila se ke mě zády a utekla pryč.
"Počkej Emily! Já tě…" rozběhl jsem se za ní.
"Neběhej za mnou!" zakřičela.
"...miluju," zašeptal jsem, ale už mě neslyšela…
Možná, že kdybych se tento večer nezachoval takto hloupě, změnilo by to celý můj život od základů a hlavně bych se vyhnul blížícím se komplikacím…

11. Falešný oběšenec

9. března 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví královna Emily
Za pět minut je pět hodin večer a začíná oslava. Mám na sobě černo-růžové šaty a ve vlasech obrovskou mašli. Maškarní začne až za tři hodiny, takže si zatím můžu oblíknout, do čeho chci. Sklouzla jsem se dolů ze zábradlí a ani jsem si nenatloukla, což je vážně umění, jelikož mám pokoj ve čtvrtém poschodí a oslava je v přízemí. Když jsem vešla do místnosti, párty byla v plném proudu. Závěsy byly zataženy a jediné osvětlení byla ručně vyrobená disko koule. Flower se vyblbla s lepením sklíček. Na pódiu stál Thomas s kytarou, Elis hrají na bicí a… Matt? Nevím, o co se to pokoušel, ale vypadal jako podnapilý. Jenom doufám, že to není pravda a ničeho se nenapil.
"Tuhle píseň věnuju Emily, naší krásné princezně!" vykřikl a začal vydávat strašné zvuky. To má být zpěv?
"Tak co, neměla jsem pravdu?" strčila do mě Diana.
"Co to s ním sakra je?" nechápala jsem.
"Chová se přirozeně," usmála se. Jenom jsem koukala s otevřenou pusou. Matt tam skákal jako šílenec.
"Dobře, políbím Berryho, ale vrať ho do původního stavu," poprosila jsem ji.
"Když políbíš Berryho před ním, bez udání důvodu, tak se vrátí do původního stavu sám, to ti slibuju," odpřísáhla mi Diana.
"Emily, pojď si se mnou zazpívat!" pobídl mě Matt. Pomóóóc!!! S normálním Mattem klidně, ale s tímhle? S mamachrovaným frajírkem? Však já mu to natřu! Ten se bude divit!
"S tebou?" zasmála jsem se a vylezla na pódium. Však já ti srazím hřebínek!
"Jo, však já vím, že všechny holky touží zazpívat si se super Mattem," vychloubal se.
"Všechny? To sotva!" pohodila jsem vlasy, "no tak, holky přihlaste se, pokud chcete zpívat s touhle nulou!" vybídla jsem je. Nikdo nezvednul ruku. Holky se na sebe jenom zmateně podívaly. Po chvilce se začali Mattovi smát. Za normálních okolností by mi ho bylo líto, ale teď jsem nechtěla ustoupit. Však já ho naučím! Už nikdy, ale opravdu nikdy, se nebude takhle předvádět.
"Dej mu, Emy," podpořila mě Ania. S touhle holkou jsem nikdy moc dobře nevycházela, ale když jsme mohli někoho ztrestat ponížením, šli jsme do toho společně.
"Aha, tak co na to říkáš super Matte?" mrkla jsem na něj.
"Ale Lili, já myslel…" začal.
"Tak proto! Tys myslel! Matte, dám ti jednu radu do života - nedělej to co nezvládneš. Tím myslím abys nemyslel," odrovnala jsem ho. Jenom zakroutil hlavou a utekl pryč. Asi jsem se dotkla jeho ega.
"Takže, když je ten frajer pryč- Kdo chce rozjet párty?" zaječela jsem.
"Jááá!!!" odpověděli všichni.
"Ok, takže předávám velení Berrymu. Berry, pojď nahoru!" zavolala jsem na něj.
"Už jdu!" ozvalo se ze zadu. Za pár vteřin už se ovšem na pódium škrábal trakér ve svítivě žlutém obleku. Na přivítanou jsem mu vlepila pusu na tvář, čímž jsem taky splnila úkol. Samozřejmě, že se odkud si ozvalo zapískání, ale tím jsem se nenechala rozrušit. Jen jsem seskočila do publika a nechala se přenést až k Dianě, která na mě nevěřícně koukala.
"No, teď si ho teda setřela," pochválila mě.
"Díky, já vím, jenom jestli jsem to nepřehnala," kousla jsem se do rtu. Začalo mě hryzat svědomí. Nechtěla jsem se ho nijak dotknout!
"Hele, já si o něm vždycky myslela, že je blb, ale jestli se ti líbí, tak si právě od sebe totálně odradila," pokrčila rameny.
"To asi jo... Víš co? Půjdu se mu omluvit a vysvětlit mu, že mě jenom naštvalo to jeho machrování," rozhodla jsem se.
"Běž, běž, ale vrať se brzo, já to tady nějak přežiju, však víš, jak nesnáším párty," povzdechla si.
"Neboj, tohle bude rychlý," slíbila jsem jí a vyběhla ho hledat. Nebyl ani v přízemí ani v prvním patře, v druhém taky ne a dál už se my nechtělo. Ty schody jsou vysoký. Ale přesto jsem zkontrolovala ještě další dvě patra. Nic. Zkusila jsem zahradu, ale taky tam nebyl. Chtěla jsem se jít ještě podívat do stájí a druhé části zámku, když jsem něco zahlédla na stromě.
"Matte? Jsi tam?" zeptala jsem se.
"Ne!" ozvalo se. Hluboce jsem si povzdechla. Jasně, že tam vůbec není! Sundala jsem si boty, protože s podpatky se leze na strom špatně. A já si pochopitelně vzala ty nejvyšší podpatky, co jsem u sebe ve skříni našla. Vyhoupla jsem se na větev a lezla za ním. Seděl tam a v ruce svíral provaz.
"Matte!!! Ty ses chtěl oběsit?" lekla jsem se a málem spadla dolů.
"Jo… teda za nohy, to mi pomáhá, abych se vyrovnat se stresem," přikývnul.
"Promiň, jestli je to kvůli mně. Já jenom nesnáším frajírky, co si o sobě moc myslí. Chtěla jsem tě srovnat, abys toho nechal," omlouvala jsem se.
"Díky, že jsi přišla, já se obvykle takhle pověsím, a pak nemůžu dolů, dokud nepřijde John, a neodváže mě," povzdechnul si.
"Slíbíš mi, že už se nikdy nepokusíš někam se věšet za nohy?"
"To ti nemůžu slíbit, co když se mi někdy v budoucnu bude chtít zkusit bungee jumping?" napadlo ho.
"Matte!" okřikla jsem ho. Zrovna jeho bych na nic souvisejícího s adrenalinem nepouštěla.
"Promiň, slibuju, že se nebudu pokoušet věšet se za nohy, pokud k tomu nebudu mít vážný důvod," ujistil mě.
"No, to jsem vážně o dost klidnější," protočila jsem oči.
"Nevrátíme se zpět na párty?" navrhnul.
"Dobře, ale už nebudeš zpívat! Nic ve zlém, ale nedá se to poslouchat," požádala jsem ho.
"To je jedna z mála věcí, které ti můžu slíbit," usmál se, nechal provaz provazem a seskočil ze stromu.

10. Machr

2. března 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví Lady Diana
"Johne, prosím! Jinak musím políbit Berryho," sepjala jsem ruce. Proč se vždycky vsadíme o takovou hloupost?
"Dobře ale jak ho chceš k tomu donutit?" zeptal se nechápavě.
"Říct mu, že ho Emily miluje, ne?" To je přeci jasné, nechápu, že to musím Johnovi stále vysvětlovat.
"Ty mu chceš lhát?" leknul se.
"Ne," zamrkala jsem. Ještě štěstí, že tu není Lili, asi by mě za tohle jediný slovo zabila.
"Ale to pak bude zase machrovat," povzdychnul si.
"O to právě jde, musí hrozně moc machrovat, ještě víc než ty," vysvětlovala jsem.
"Já podle tebe machruju!" urazil se.
"Jo," přikývla jsem.
"No dovol! Já jsem chytrý, krásný, vtipný, inteligentní, pozorný, hbitý, milý… prostě všechno, jenom ne namachrovanej!" urazil se.
A co právě teď děláš, Johne? Ano, machruješ… protočila jsem oči. Snad jsem doufala, že mě uslyší.
"Jasně, že ne," povzdechla jsem si, "tak můžeme jít za tím Mattem?"

"Emily mě miluje?!" vydechnul Matt.
"Jo," přikývla jsem.
"Jasně, kámo!" zatleskal John.
"Wow, to je bomba!" vyskočil dva metry vysoko.
"Hele, dneska na ni musíš zapůsobit," řekl mu John.
"Ale jak?" zeptal se.
"Chovej se přirozeně," poradila jsem mu.
"No jo vlastně! Já už málem zapomněl, jak moc jsem přitažlivý!" ťuknul se do čela. Těš se Emily, budeš muset políbit Berryho!
"Já ti pomůžu udělat kohouta na hlavu, vezmeš si svoje frajerský brýle a Berry ti půjčí nějákej křiklavej obleček," navrhla jsem mu.
"Jo, na pódiu něco zazpíváš a zatančíš k tomu, vždyť víš, jak ti to jde," zvedal mu sebevědomí John.
"Máš pravdu, v tomhle jsem skvělej," vytahoval se. Mrkli jsme s Johnem na sebe. Jupí!

9. Vsaď se, že...

23. února 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví královna Emily
"Počkej, počkej, tohle nechápu. Tak je to teda hnusák?" podívala jsem se na svou kamarádku.
"Není, on to myslel jinak, já to jenom špatně pochopila," vysvětlila mi.
"A jak to teda myslel?" zeptala jsem se.
"Ehm, no, on totiž, hm, teda," koktala.
"Ano?" pobídla jsem ji.
"Stydí se před tebou, když si princezna," řekla spokojeně.
"Jasně, to určitě," nevěřila jsem jí.
"John to říkal, a já mu věřím," pohodila vlasy.
"Ano a ještě řekni, že s ním budeš zpívat," rozhodila jsem rukama.
"Taky, že budu," zvedla nos.
"To si děláš srandu! A co Billy?"
"Tomu už jsem to řekla a víš, co mi řekl?"
"To fakt netuším," zavrtěla jsem hlavou.
"Doslovně! 'To je jedině dobře'," usmála se.
"A předpokládám, že řekl ještě něco na způsob, že nemáš vkus," tipla jsem.
"Přesně. A taky řekl, že se mu John vůbec nelíbí," zasmála se.
"To je celej Billy," povzdechla jsem si.
"Co si vezmeš na sebe za masku?" napadla Dianu.
"Netuším, asi půjdu za anděla," pokrčila jsem rameny.
"Já chci jít za zabijáka," pochlubila se.
"Proč zrovna za zabijáka?"
"Kdyby se John náhodou choval moc povýšeně, tak ho zabiju," vysvětlila mi.
"Tak to se John nedožije zítřka. Vždyť víš jakej je to namyšlenej machr, největší jakýho znám," protočila jsem oči.
"Já znám ještě jednoho většího. Jmenuje se Matt," řekla mi.
"Matt? Ok, možná dřív, ale teď? Vždyť je jako tělo bez duše!"
"Vsaď se, že dnes bude úplně jinej," luskla prsty.
"O cokoliv, že nebude," dala jsem ruce v bok.
"Ta, která prohraje, musí políbit Berryho," navrhla.
"Beru," podaly jsme si ruce. Tohle se prostě Dianě nemůže podařit.

8. Bude mi ctí

16. února 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví Lady Diana
Billy před chvílí odešel, s tím, že už to umí. Sice nenávidím takovéhle písničky ale i tak bych dala cokoliv za to, kdybych si jí mohla zazpívat s Johnem. Vzala jsem si do ruky kytaru a zkoušela si zabrnkat melodii k té písničce.
"Kluk, co ho má každý moc rád, učí děti fotbal hrát," zpívala jsem si a do toho hrála. Proč napsala Elis zrovna tohle? Jako by ten kluk, přesně vypadl z oka Johnovi. Dobromyslný šílenec, co doopravdy chodí trénovat Bečiny bratry. Jsou to trojčata Philip, Roddy a Toby. Všichni jsou malý a ukřičení, ale Johnovi to vůbec nevadí. Je přesvědčen, že jednou z nich budou šampioni ve fotbale.
"Dívka, co má spoustu řečí jen, je můj splněný sen," zdálo se mi, že jsem někoho zaslechla.
"To on, zvládne běžet maraton." To je ale hloupost! Mám podezření, že tohle nenapsala Elis, ale Berry…
"Ona… sakra, jak je to?" Otevřela jsem dveře.
"Johne!" obořila jsem se na něj.
"Už vím! Má mě, a já mám zase…ty nezpíváš!"
"Ne, jasně jsem ti řekla, že s tebou zpívat nebudu," zavrtěla jsem hlavou.
"Řekla jsi, že budeš zpívat s Emily a přeci tohle nebudou zpívat dvě holky," zvednul obočí.
"Tohle budu zpívat s Billym," pochlubila jsem se.
"To je to samé jako kdyby si to zpívala s Emily. Přeci tohle nebudou zpívat dvě holky," mrknul.
Donutilo mě to usmát se.
"Takhle ti to sluší. Když se směješ a ne když se na mě zlobíš," upozornil mě.
"Já se ale na tebe pořád zlobím," řekla jsem mu.
"Víš co? Řeknu ti tajemství, ale musíš mi odpřísáhnout, že to neřekneš Lili!" podíval se na mě tajemně.
"Dobře přísahám," ukázala jsem mu ruce, abych mu dokázala, že nekřížím prsty a on mi pošeptal to slavné tajemství.
"Vážně? To musím říct Em," chystala jsem se odejít.
"Ale přísahala…"
"Křížila jsem prsty na nohou," vyběhla jsem na chodbu.
"Ne, prosím, Matt mě zabije," chytnul mě za ruku.
"Ale ona plánuje na dnešek pomstu," vysvětlila jsem mu.
"Nevíš, co chystá?" leknul se.
"Netuším," zavrtěla jsem hlavou.
"To je zlý, rozmluvíš jí to, prosím?" zeptal se mě.
"Když se mi to podaří," pokrčila jsem rameny.
"Prosím," udělal na mě psí oči.
"Dobře, jdu to zkusit," kývla jsem a otočila se k odchodu.
"A prosím tě, ještě něco," zavolal na mě.
"Poslouchám tě," vybídla jsem ho.
"Budeš se mnou dneska zpívat, Diano?" podíval se mi zhluboka do očí.
"Bude mi ctí, Johne," usmála jsem se.

7. Pomsta

9. února 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví královna Emily
"To, že řekl!" vykřikla jsem. Chtělo se mi brečet.
"Jo, a John je úplně stejnej!" řekla Diana rozhořčeně. Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu uvěřit, že mě Matt nesnáší.
"Vykašleme se na ně a pomstíme se jim," řekla jsem.
"A jak se jim chceš pomstít?" zeptala se mě Diana.
"Ty si zazpíváš ten duet s nějakým jiným klukem a já… ještě si něco vymyslím," mávla jsem rukou.
"A s jakým klukem prosím tě?" povzdechla si.
"To nech na mě," mrkla jsem. Měla jsem opravdu dokonalý plán.
...
"Mám zpívat romantickej duet s Dianou!?!" leknul se Billy.
"Prosím, vždyť nemáš Johna rád," klečela jsem na kolenou před svým kamarádem.
"Ale Diana je strašidelná a navíc jsem chtěl zpívat sólo," zafňukal.
"Já vím, ale když to pro nás uděláš, koupím ti ten růžovej toulec, jak po něm tak toužíš," uplácela jsem ho.
"Ne," zavrtěl hlavou.
"Růžovej toulec a roční předplatné všech dívčích časopisů," přihazovala jsem.
"Ne."
"Prosím! Tohle všechno a zbrusu nový domeček pro tvého králíčka," zažadonila jsem.
"Možná ale ještě mi slíbíš, že mě necháš vařit," usmál se.
"NE!" lekla jsem se. Billy vaří hrozně rád, ale většina jeho jídel končí ve spalovně nebezpečného odpadu, protože ani psi to nejsou ochotni sníst.
"Tak zpívat nebudu," urazil se.
"Tak já jdu za někým jiným," otočila jsem se a dělala, že jako odcházím.
"Jenom něco malého, třeba pomazánku," prosil.
"Řeknu Berrymu, ten bude s Dianou zpívat jen za pár drobnejch," předstírala jsem nezájem.
"Tak já nebudu vařit, stačí mi jenom ten toulec, předplatný a domeček," křičel za mnou.
"Berry zpívá docela hezky a zní jako kluk. Dokonce ani nepiští, jako NĚKDO," měla jsem co dělat abych se nerozesmála.
"Jenom toulec a předplatný," běžel za mnou.
"Navíc Berry vypadá fakt dobře," lhala jsem.
"Růžovej toulec, nic víc," pověsil se mi na ruku.
"Beru," přikývla jsem.
"Ale bude mít puntíky," řekl Billy.
"Ok, růžovej s puntíky, ale pojď už zkoušet," pobídla jsem ho.
...
"Takže můžeme začít," zatleskala jsem. Vybrala jsem jim písničku, kterou mi složila Elis na počkání.
"Ten kluk, co ho každý má moc rád…" zpívala Diana. Šlo jí to skvěle, dokud se nepřidal Billy. A to ještě nebylo nejhorší. Pak přišel refrém.
"Z oblaků padá déšť," zapěla Diana.
"Vím, že mě miluješ," zapištěl Billy.
"I když trochu mě štveš..."
"Stop! Takhle by to vážně nešlo," povzdechla jsem si.
"A co je na tom špatně?" zeptal se Billy.
"Že zpíváš jako holka. Zkuste si prohodit role," napadlo mě. Bylo to určitě lepší než předtím, ale Diana nebyla moc spokojená.
"To mu to vážně natřu! Budu zpívat klučičí roli," protáčela neustále oči.
"Víte co? Udělejte si to, jak chcete, já se jdu podívat, jak jde holkám zdobení." Cestou jsem ještě požádala jednoho sluhu o takovou maličkost.
"…a musí mít na sobě puntíky," popsala jsem mu toulec.
"Jak si přejete, princezno, ale kde to mám sehnat?" poškrabal se na hlavě.
"To netuším, třeba ho dejte ušít. Ale potřebuju ho co nejdřív," kladla jsem mu na srdce. Pak jen slušně poděkovala a šla pomáhat s ozdobami.

6. "Romantika"

2. února 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví kentaur John
"Ehm, tak můžeme začít?" zeptal jsem se nervózně. Buď Lili doopravdy čte myšlenky, nebo je to na mě vidět.
"Jasně," přikývla Diana a podala mi Berryho papír s programem. Přes celý papír byla nakreslena disko koule a pod ní nápis:
PÁRTY!!!
"To je hezký," protočila oči a otočila papír na druhou stranu.
"Takže, co tam bude teď?" zeptal jsem se.
"Navrhuju, vymyslet nějakou soutěž," řekla.
"Ok, co třeba soutěž o nejlepší kostým?" napadlo mě.
"Super nápad, tak jednu soutěž máme. Další nápad?" mrkla.
"Zpěv! Co třeba duety?" navrhl jsem.
"Poly ti dala inspiraci, že máš tak skvělý nápady?" zasmála se.
"Poly ne," zavrtěl jsem hlavou.
"A kde ji teda bereš?"
"Kde se dá," mávnul jsem rukou. Nemohl jsem jí přeci říct, že zdrojem mé inspirace je právě ona! Tak moment… já jsem už vážně mimo! Napadají mě romantické nesmysly. To je zlý.
"Dobře, to by mohlo stačit, zbytek vymýšlí někdo jiný," odložila papír.
"Co si vezmeš za kostým?" zajímal jsem se.
"Ještě nevím, ale lákala by mě bojovnice. Co ty?"
"Tak mě napadlo, jít za koně, to už bych měl půlku kostýmu hotovou," ukázal jsem na své nohy. Co bych dal za to, kdybych byl normální!
"A co ty duety? S kým budeš?" ptala se mě.
"Asi s Mattem, ale radši bych s nějakou holkou," řekl jsem. Ta nějaká holka by ovšem musela být Diana… nebo Lili, abych naštval Matta.
"Já budu nejspíš s Emily, ale taky bych radši byla s klukem," usmála se.
"Kdybych uměl zpívat, poprosil bych tě, ať jsi se mnou, ale kazil bych ti to," zasmál jsem se.
"To spíš já bych to kazila tobě, zpívám strašně," řekla Diana.
"Ty? Vždyť zpíváš skvěle!" vykřiknul jsem.
"Takže bys se mnou byl?" zablesklo se jí v očích.
"Rád," přikývnul jsem.
"Ale co bychom zpívali?" přemýšlela.
"To ještě vymyslíme, ale musíme rychle, aby nám k tomu Thomas, Elis a Poly něco zahráli," došlo mi.
"Jaký žánr?" zeptala se mě.
"Pop!"
"Pop?" lekla se.
"Nemáš ráda pop?" podivil jsem se.
"Ne," zavrtěla hlavou.
"Tak dance," navrhnul jsem.
"A co metal? Nebo alespoň rock!" zažadonila.
"Víš kolik je romantickejch, metalovejch písniček?" plácnul jsem se do čela.
"Ty chceš zpívat romantickej duet?" vykulila oči.
Ano, chci. Sakra, se mnou je to už vážně zlý!
"Jasně, že ne, já jsem jenom myslel, že ty jo," zalhal jsem.
"Mě je to jedno," pokrčila rameny. Náhle do místnosti vpadl Matt.
"Je pořád tady?" rozhlídnul se.
"Kdo?" zeptala se Diana.
"Není, srabe," ujistil jsem ho.
"Uf! A kde je?" schoval se za dveře, kdyby náhodou přišla.
"Nevím, chceš jít za ní?" doufal jsem v kladnou odpověď.
"Ne! Chci se před ní schovat! A na tu dnešní párty nepůjdu," oznámil mi.
"Ale půjdeš, jinak jí to řeknu" pohrozil jsem mu.
"Jestli jí to řekneš, tak já zase řeknu něco Dia..."
"Sklapni, neřeknu jí to, ale ty půjdeš na tu párty," začal jsem vyjednávat.
"Abych se tam s ní potkal? Nemůžu se na ní dívat, poslouchat jí a už vůbec ne s ní mluvit!" rozkřičel se.
"Johne, já už asi půjdu, mám ještě spoustu práce. A budu zpívat s Emily," řekla Diana a utekla.
"Matte! To je kvůli tobě!" přimáčknul jsem ho ke zdi.
"Co zase?" obořil se na mě.
"Diana se mnou nebude zpívat!" ječel jsem.
"Tak promiň, ale zato já přece nemůžu," vymlouval se.
"Můžeš! Řekl bych, že jí došlo, o kom mluvíš, ale špatně to pochopila. Teď si myslí, že jsme oba hnusáci hnusní!" chtělo se mi brečet. Ale jsem chlap (alespoň z poloviny) a chlapy nikdy nebrečí. Radši se pořádně naštvou a vybijí si zlost na někom slabším. Proto jsem se napřáhnul a dal Mattovi pěstí do oka.

5. Naši borci...

26. ledna 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví královna Emily
Dnes je to přesně měsíc, co jsem princeznou. Slavíme s přáteli výměsíčí. Blbost co? Ale bude alespoň legrace. Včera jsem makala do noci a podepsala všechny papíry, abych dneska měla volno. Taky jsem stihla čtyři soudy. No, nejsem borec? Nejlepší je, že dneska nemusím nic dělat, jenom se bavit. Teď je sedm ráno. Za hodinu přijde můj spolužák Berry, typický showman, aby se svým týmem (John, Matt a Michelle) udělali program na celý den. Typuju, že to bude párty, to je jediný co ty čtyři zvládnou připravit bez problému. Za pár minut tu budou moje kamarádky a Billy, abychom ozdobili velký sál. Až to bude hotové, Thomas, náš upír a přemožitelka Elis přinesou hudební nástroje, na které budou celý den hrát. Je divné, že zrovna tihle dva se snesou a Elis nechce Thomase zabít. Ona sice zatím nikoho nezabila, ale až to jednou přijde, být Thomasem se bojím. I když, Thomas je opravdu 'hodnej' upír, dá-li se to tak říct. Pije krev jenom od dárců. Myslím, že by se ti dva k sobě hodili ale Thomas se netají svou obrovskou láskou k Becky. Ta ho ale nenávidí. Je to podobné jako vztah Berryho a Michelle. Michelle ho úplně zbožňuje, Berry se jí bojí.
"Emy! Vstávej! A umyj se, ať se tě nelekneme," zaslechla jsem za dveřmi Aniu. Vyskočila jsem od kosmetického stolku (jako princezna mám nyní spoustu super věcí, třeba úžasný náušnice) a šla otevřít.
"Takhle se mluví s princeznou?" rýpla jsem do ní. Před dveřmi stál zástup spolužaček a jeden spolužák. Spokojeně jsme se vydali dolů, pro papíry a začaly vyrábět ozdoby.
"Mě snad upadnou ruce," povzdechla si Diana, za hodinu. Vyráběla už osmnáctý lampionek.
"Nedáme si pauzu?" navrhla jsem. Právě jsem vystřihla asi dvě stovky obřích koleček, které Billy lepil na naleštěnou, mramorovou podlahu. Komoří mě zabije.
"Beru!" vykřikla Diana a holky souhlasně přikývly. Jen Billy měl námitky, že máme ještě spoustu práce, ale stejně ho nikdo neposlouchal. Rozhodli jsme se s Dianou omrknout plán na dnešek. Nebo spíš Diana šla omrknout Johna a já Matta. Cestou jsme potkaly Michelle.
"Čau, jak to jde?" zeptala jsem se.
"Skvěle, ale ti vaši borci tam jenom vzdychají," protočila oči. Podívaly jsme se s Dianou nechápavě na sebe.
"Jací 'naši borci'?" zeptala se Diana.
"Matt a John, jeden div nebulí a druhej pořád říká: 'Proč?' a jediný Berry se snaží něco vymyslet," vysvětlila.
"A copak vymyslel?" šťouchla jsem do ní.
"Párty," pochlubila se.
"Typický Berry," řekly jsme s Dianou jednohlasně a pak se rozesmáli.
"Hele, nechcete je jít trochu povzbudit? Já myslím, že když se před nimi objevíte, hned budou akčnější," mrkla Michelle.
"To víš, že jo. John bude úplně vodvázanej až mě uvidí," obrátila oči v sloup Diana.
"Hlavně budeš vodvázaná ty až uvidíš Johna," zasmála jsem se. Diana se nervózně kousla do rtu.
"Rudneš," upozornila ji Michelle a podala malé zrcátko, které vytáhla z kabelky.
"Ty kráso, já jsem úplně červená!" vykřikla. Začala jsem si pískat.
"Lili!" obořila se na mě.
"Tak tam běž, já a Michelle zabavíme Matta a Berryho," popostrčila jsem ji ke dveřím. Vstoupily jsme.
"Čau holky!" zamával nám John.
"Ahoj, jak to jde?" zeptala jsem se.
"Nic moc, kde je tady v přízemí WC?" zeptal se Matt.
"Naproti salonku číslo osm, chceš tam odvést?" nabídla jsem se.
"To je dobrý, trefím," řekl a chystal se zdrhnout.
"Netrefí, běž s ním Emily," poradil mi John.
"Trefím, nechoď se mnou," odešel a ani se na mě nepodíval.
"Tak promiň, že ti chci pomoct, naštvala jsem se.
"Nezlob se na něj, má teď těžký období," uklidňoval mě John. Těžký období? Jestli tady má někdo těžký období, tak jsem to já!
"Co jste zatím vymysleli?" snažila se nahodit téma Diana.
"To neuhodnete," kasal se Berry.
"Že by párty?" zeptala jsem se.
"Jak to víš?" otevřel pusu.
"Jsem jasnovidec," vytahovala jsem se.
"Jo? Tak mi řekni na co myslím?" napadlo Johna.
"Na Dianu," vypadlo mi s pusy. Kdyby pohledy zabíjeli, tak mě právě Diana rozdrtila na prášek.
"Berry, Michelle, nemáte hlad?" usmála jsem se na své kámoše.
"Jako vlk a Berry taky, jdeme se najíst. Diana s Johnem mezitím upraví ten plán na dnešek," navrhla Michelle a rychle jsme vypadli z místnosti. Ještě než jsem dovřela dveře, jsem se otočila a řekla: "Máte hromadu času, vrátíme se nejdřív za hodinu."
"Na co máme hromadu času?" zeptala se Diana naštvaně.
"Na vymýšlení, na co jiného?" mrkla jsem na ni, zabouchla za sebou dveře a rozesmála se.

4. Konec... nebo začátek?

19. ledna 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví Lady Diana
Pomalu jsem otevřela jedno oko. Kde to asi jsem? Otevřela jsem i druhé. Ležela jsem na posteli s nebesy v obrovském pokoji s několika postelemi. Všude byl cítit heřmánek a ještě pár bylinek, které jsem sice znala, ale nedokázala si vzpomenout, jak se jmenují. Vlastně jsem si nemohla vzpomenout na spoustu věcí. Vedle postele stál kulatý stolek, na kterém byla taková mini hostina. Kuřecí stehýnko, bramborová kaše, jahodový koláč a jablečný mošt. Zakručelo mi v břiše. Jestlipak je to pro mě? Najednou jsem si všimla, že se ve vedlejší posteli něco pohnulo. Zpod peřiny vylezla malá blondýnka s velkýma modrýma očima. Emily! V tu ránu jsem si vzpomněla na celý dnešní den. Písemka z numidiky, úmrtí královny, Lili je princezna, slavnostní průvod, kopanec do břicha… no, nebyl to zrovna nejhezčí den.
"Diano! Jsi v pořádku?" vykřikla.
"Asi jo," přikývla jsem.
"Je to všechno moje chyba," začala nabírat.
"Byla jsi to snad ty, kdo mě shodil z té plošiny? Ty jsi mě nakopla?"
"Ne, ale ti dva, nechci říct co, to udělali, aby mě chránili, takže je to moje chyba," zafňukala.
"To je jedno, jak vidíš, stále ještě žiju, radši mi řekni, jaký to je být princezna," nahodila jsem jiné téma.
"Jedním slovem? Nůůůdááá! Nechceš si to se mnou vyměnit?" zamrkala.
"Lili, mám tě ráda, ale takovouhle oběť po mě nemůžeš chtít!" Rozesmáli jsme se. Jak si asi na to, co se dnes stalo, zvykneme?
"Nechceš tady přespat? Mohly bychom zavolat ještě pár lidí a prozkoumat zámek," navrhla.
"Super nápad, a taky můžeš zítra zrušit školu," napadlo mě.
"To se komořímu nebude líbit," povzdechla si.
"Komoří je ten s koňským obličejem?" zeptala jsem se.
"Jo," vyprskla smíchy. Nechaly jsme poslat pro Michelle a pustily se všechny tři, do průzkumu zámku. Takhle obrovskou budovu jsem ještě neviděla! Druhý den jsme sice s Michelle musely do školy (ne, komořímu se to vážně nelíbilo), ale hned odpoledne jsme šli ještě s Billym a Poly k Emily. I když měla spoustu královských povinností, nic jí nebránilo s námi blbnou a dobírat si Billyho. Chodili jsme za ní každý den a postupně přibírali další a další lidi, až nakonec jsme za ní, zhruba po dvou týdnech přišli všichni naši přátelé. Nikdy jsme se všichni spolu takto dobře nebavili. Myslela jsem si, že se náš přátelský vztah s Emily rozpadne, ale spíš zesílil. Za necelý měsíc jsme u ní měli svůj pokoj a všichni jsme jí pomáhali zaměstnávat sloužící na zámku.

Tuhle idylku, už nemůže nic pokazit, myslela jsem si. Ale to jsem se šeredně spletla…

3. Tohle? Nikdy!

12. ledna 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví královna Emily
"To nemyslíte vážně!" mračila jsem se na ženskou, co držela v ruce tu ošklivou šňůru.
"Ale princezno..."
"Žádné ale, už nemůžu skoro dýchat," dala jsem ruce v bok. Právě mě navlíkla do neskutečně těsných šatů se šněrovačkou a ještě mi chce dát korzet! Proč zrovna já mám být princezna?
"Sire!" zakřičela přes dveře. Dovnitř vběhl ten neuvěřitelně otravnej chlap.
"Co se stalo?" ptal se vyděšeně.
"Nechce korzet," postěžovala si.
"Jasnosti, ale vy musíte mít korzet," obrátil se na mě.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Všechny dámy, co jsou zde, korzet mají," řekl mi.
"Tahle ne," ukázala jsem na ženu, co se mi pokoušela korzet vnutit.
"Protože ona je služebná. Já myslel ty dámy z vyšší společnosti," usmál se.
"Takže ona nemusí mít korzet a já jo?" dopálila jsem se.
"Copak vy nechcete být štíhlá?" zeptal se mě.
"Štíhlá už jsem a nechci si zdeformovat hrudník," vysvětlila jsem mu.
"Tak jí ten korzet nedávejte," povzdechl si komoří a odešel z pokoje. Cestou si mumlal něco na způsob "Proč zrovna já?!"
Po tom co se mi pokusili vnutit něco tak hnusného, jsem doufala, že už nic horšího nepřijde, ale to jsem se šeredně spletla.
"Ještě trochu rtěnky," usmívala se na mne kosmetička, která mi už čtvrt hodiny nanášela na obličej nejrůznější líčidla. Aby toho nebylo málo, osm kadeřníků, mi rvalo vlasy i s kořínky. Po hodině mučení, jsem uznala, že bych radši psala tu písemku. Když všichni odešli, s hrůzou jsem se šla podívat do zrcadla. Čekala jsem, něco hrozného ale byla jsem docela zaskočena. Ta holka v zrcadle, to jsem vůbec nebyla já! Vypadala jsem mnohem líp a taky o dost starší. Vlastně skoro na šestnáct. To 'princeznování' se mi začínalo líbit. Možná bych i ten korzet mohla zkusit... Zazvonila jsem na zvoneček zavěšený u dveří. Do pokoje okamžitě vběhla služka.
"Jaké je vaše přání, jasnosti?" uklonila se.
"Já si to rozmyslela, pro dnešek teda ten korzet zkusím, ale mám jednu podmínku - spát budu moct v normální noční košili, ne nějaké se šněrováním," řekla jsem.
Služka se spokojeně usmála a nandala mi korzet. Nebylo to až zas tak strašné, jenom jsem musela dýchat nosem, ne pusou a pořád se ovívat vějířem. Proč zrovna já musím být princezna? Nikdy jsem po ničem takovém netoužila, nebo jenom když jsem byla hodně malá. No, možná ještě před třemi, dvěma lety, bych chtěla být princeznou ale teď? Když o tom tak přemýšlím, přála jsem si to před pár měsíci… dobře, přiznávám, i dneska ráno to byl můj celoživotní sen. Ale když vidím, co to obnáší, nějak mě přešla chuť. Nejvíc mě štve, že od té doby co jsem se narodila, rodiče věděli, že se jednou stanu královnou ale neřekli mi o tom. Nemohli mě na to nějak připravit?
"Princezno, průvod již čeká," oznámil mi sluha.
"Už jdu," kývla na něj a pomalu se šourala ze dveří. Víte co je opravdu vražedná kombinace? Dlouhá sukně, kterou vláčíte za sebou a vysoké podpatky. K tomu ještě nemůžete pořádně dýchat a musíte se usmívat. Abych se usmívala, mi kladli na srdce všichni, které jsem potkala při cestě dolů ze schodů. Asi se jim moc nelíbil můj úžasný netečný výraz. Dolly vždy říká, že se tvářím jako mrzutá kočka.
Venku stálo hrozně moc lidí a uprostřed stála velká, placatá deska na kolečkách, pokrytá květinami.
"Tak a sem si vaše jasnost stoupne," ukázal někdo neznámí na desku. Jestli to dobře chápu, teď budu projíždět v těchto šatech, v tomhle parnu, městem a mávat lidem? Zlatá škola! Tam sice musím dělat domácí úkoly, ale ty dělám, hezky doma, v chládku, občas k tomu přikousnu něco dobrého a zpívá mi k tomu náš kanárek. Tady je samá práce a žádná zábava. Přeci nemůžou chtít po třináctileté holce chtít, aby se sešněrovaná v pase, dusila na pomalu jedoucí plošině! Jsou vůbec normální? Ale překousnu to, protože chci ukázat komořímu, že jsem slušně vychovaná a umím i něco jiného, než jen odmlouvat. Vlezla jsem na plošinu a nechala se táhnout na náměstí, které je dva kilometry od zámku. A to ještě nepočítám cestu přes zahradu až k hlavní bráně. Celou cestu jsem byla donucena mávat lidem. Tak teda mávám. Samí neznámí trakéři, trakérky, elfové, elfky, skřítci, víly, Diana, obři, obryně… Diana!!! Začala jsem mávat jako šílená své kamarádce. Ta na nic nečekala a vyskočila na plošinu.
"Usmívej se a mávej," řekla jsem jí. Nebylo to ale nic platné, stejně se už k nám hnaly stráže. Jeden extrémně hrubý, chytnul Dianu za vlasy a shodil ji z plošiny.
"Ty blbče, nech ji!" ječela jsem na něj, ale v tom hluku nebylo nic slyšet. Další jí kopnul do břicha a pak jako by se nechumelilo, odkráčeli.
"Diano!" lekla jsem se. Jestli jí ublížil, tak je synem smrti. Seskočila jsem a hnala se za ní.
"Prosím, žij, prosím, žij," šeptala jsem a pokoušela se zastavit jí krvácení z hlavy. Naštěstí to nebylo až tak vážné, bude z toho jenom strup na čele a obrovská modřina na břiše, pokud jí ovšem někdo nepřejede.
"Princezno, nechte jí a pokračujte v cestě, však on jí někdo pomůže," řekl mi komoří.
"To je moje kamarádka, a jestli jí okamžitě nepomůžete vy tak se vám na to kralování vykašlu!" zaječela na něj. Nadechla jsem se, abych mohla začít ječet ještě víc, ale korzet mi to nedovolil a já padla do mdlob.
 
 

Reklama