Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

1. díl

32. Poslední hodiny

27. července 2014 v 0:00 | Lucy

Vypráví královna Emily

Nádech, výdech a jde se. Nic složitého, jenom chodím a zapaluju svíčky. Svíčku Michelle, svíčku Becky, svíčku Elis, svíčku Flover, svíčku Matta…proč je pro mě tak složité podívat se mu do očí? Do krásných, kaštanových očí, plných citů…svíčku Johna, svíčku Berryho, svíčky všech mých spolužáků. Vrátila jsem se doprostřed kruhu.
"Bim, bam," odbíjela půlnoc. Teď to všechno začne.
"Jsme jedno, já a vesmír, jsem všechno a nic," řekla jsem. Co je dál?
Jsem hvězdy a měsíc, zaslechla jsem Dianin hlas ve své mysli. Zase.
"Jsem hvězdy a měsíc, moře a bouře, život a smrt…"
Nadechla jsem se.
"Jsem síla a radost. Jsem duch a tanec. Jsem kněžka a magie. Andělé a živly, všemohoucí. Jsem minulost, přítomnost i budoucnost. Jsem prázdnota. Jsem touha," připravila jsem se a vykřikla "jsem zde, abych vykonala své poslání!"
Ano, skvělé, už vím, co to tady vlastně dělám, tak co je dál? Kdyby mi alespoň nelítala Elen pořád kolem hlavy! Hrozně to rozrušuje, když vám před obličejem lítá zvonková víla o velikosti menšího ptáčka.
Zapal svíčky, poradila mi Diana. Díky, díky, díky, už jsem fakt nevěděla. Přišla jsem k Dianě a řekla:
"Volám strážce severu, živlu Země, svolává tě z říše snů, tvé sestra Emily a zve tě k účasti v našem kruhu a ochraně tohoto posvátného dne," zapálila jsem zelenou svíčku. Na okamžik se mi zdálo, že jsem na louce plné květin, hlavně levandule, ale to asi dělala Elen. Přistoupila jsem k Lukovi.
"Volám strážce východu, živlu Vzduchu…" řekla jsem to samé jako u Diany. Tak jsem to udělala i u Anii a Christofera, jen změnila světovou stranu a živel. A u všech jsem pocítila, že živel přišel k nám do kruhu. Nakonec jsem přešla doprostřed, zapálila svou fialovou svíčku.
"Volám ducha, toho, jenž nás všechny obklopuje a chrání, svolává tě z říše snů, tvá dcera Emily a zve tě k účasti v našem kruhu a k ochraně tohoto posvátného dne," uklonila jsem se. Náhle jako by mě oválo něco tak úžasného a nepopsatelného! Nebyl to ani chlad, ani teplo, nebyla to ani vůně ani pach, ale vím, že to bylo dobré. Položila jsem svíčku na oltář a nechala zářit její plamen a místo toho si vzala kytici levandulí. Zbožňuju levanduli. Její vůni i barvu.
"Z mého vyššího já," řekla jsem, nebo spíš zakřičela.
"Z hluboké, divoké řeky snů," pokračovala jsem.
"Vyjdi myšlenko okřídlená," postupně se ke mně přidali všichni čtyři "strážci" živlů.
"Poznání, inspirace, učení a růstu," přidali se i ostatní členové kruhu.
"Uvítám tě s radostí a nadšením. Z hlouby své duše si budu pamatovat pouze sny, nesoucí pro mě význam a poslání. Tak se staň!" vykřikli jsme poslední větu všichni společně. Položila jsem kytici na oltář a šla uzavřít kruh. Pochopitelně proti směru hodinových ručiček, takže jsem začínala u Chrise.
"Strážci západu, živle Vodo, děkuji za tvou účast v našem kruhu. Loučím se s tebou," lehce jsem sfoukla už z půlky vyhořelou modrou svíci. To samé jsem udělala u všech ostatních a nakonec i u ducha. Poté všichni sfoukli své bílé svíčky, pogratulovali mi, jak jsem to skvěle zvládla, a šli spát. Všichni až na Dianu, Matta, Johna, naše tři kouzelníky a Poly.
"Byla si fakt dobrá," pochválil mě Chris.
"Ale ani Diana nebyla k zahození. Jednou jsme to zkoušeli s Flover a ani ona si nevedla tak dobře, jako ty Diano," poplácala ji Ania po zádech. Takže Diana je lepší než Flover? Tak to už je co říct! Flover je traktérka s talentem na rostliny. Pod jejíma rukama všechny květiny ožívají. Má to ale složité, protože nemůže jíst nic rostlinného původu. Ne, vážně si nedělám srandu! Bohužel v jejím žaludku začne klíčit i důkladně rozžvýkaná brambora. Živý se, jenom kouzelnickými lektvary.
"Jak to že?" zajímala jsem se, protože mi to přišlo divné.
"Jednoduše, její živel potlačoval všechny ostatní," vysvětlil mi Luke.
"Tak mě napadá-mi už se dlouho chystáme otevřít pentagram, ale vždycky nám k tomu dva lidi chybí. Nešli byste do toho?" navrhnul nám Chris.
"Jasně!" vykřikli jsme s Dianou jednohlasně.
"Počkat, ale jak to, že dva? Pentagram má pět cípů, ne?" zeptal se John.
"Velmi si vážím tvé inteligentní poznámky, Johne, ale my jsme tři. Já, Chris a Luke," řekla Ania.
"A co Polyhymnia?" trval si na svém.
"Já tohle neumím. Jsem sice pro ostatní zdrojem inspirace, ale sama o sobě jsem hrozně hloupá a nešikovná," začervenala se.
"To není pravda, umíš nádherně hrát na všechny hudební nástroje a zpívat," zamračil se Chris.
"Vždyť si můj zpěv nikdy nemohl slyšet, uspal by tě," zasmála se. To je pravda, když Poly začne zpívat, všichni do dvou vteřin usnou. Ne, že by je to nudilo, ale ona už to má prostě ve schopnostech. Proto je osvobozena z hudební výchovy, nebo alespoň z hodin kdy zpíváme.
"Ale je mi jasné, že musí být nadpozemsky krásný," usmál se na ni. Ty jo, ta holka má ale štěstí! Tohle by Matt nikdy neřekl. Proč? Tak zaprvé netuší, co znamená slovo nadpozemský. A za druhé-proč by mi to vlastně říkal?
"Víte co? Necháme ty dvě hrdličky a půjdeme se domluvit na tom pentagramu," chytla mě za ruku Ania a táhla pryč.
"Tak jim to dopřej," uklidňoval ji Luke.
"Víš, jak nesnáším romantický bláboly, já mám ráda akci!"
"A to by se ti nelíbilo, kdyby ti někdo, skládal komplimenty?" zeptal se jí.
"Leda kdybych byla vožralá, nebo zfetovaná," pohodila vlasy Ania.
"Emily, máte tady někde na zámku přebytečnou láhev s vínem?" zamrkal Luke.
"Ve sklípku, ale víš, že nemáme pít alkohol!" pohrozila jsem mu prstem.
"Lili, do konce měsíce nám bude dvacet. Komoří, ani nikdo jinej nám nemá co vyčítat," rozhodil rukama.
"Ok, sklípek je překvapivě hned vedle sklepa s uzeninami a maj tam moc dobrý červený víno," olízla jsem se.
"Emily!" lekla se Diana.
"Co je? Dvacet nám nebude do konce měsíce, ale do konce týdne! A když jsem se tam dole byla podívat, tak mi to prostě nedalo a trošku jsem si lokla," zrudla jsem.
"Takže ty si popíjíš víno a nedáš nám ani líznout?!" překvapila mě má nejlepší kámoška. Čekala jsem spíš větu typu: "Ale zatím ti je třináct, tak se podle toho chovej!"
"Za pár dní ti dám, kolik budeš chtít-teda ne tolik abys dostala otravu alkoholem, to se mnou nepočítej!" přísně jsem se na ní podívala.
"Neboj, ale možná bys měla dát nějákej limit i těm dvěma… tak moment, kam zmizeli?" dala Diana ruce v bok. Luke a Ania už ale byli nejspíš dole a popíjeli. Jestli někdo zjistí, že jsem ty dva potřeštěné teenagery poslala dolů já, tak se můžu s rolí královny světa rozloučit.
"No, za nima se už nepoženu," řekla jsem rázně.
"Takže, mi zestárneme už během tohohle týdne?" zeptal se najednou Matt.
"Jo," odpověděla jsem trochu sklíčeně.
"Měli bychom si pořád užívat toho, že jsme ještě ehm…jak to říct?" kousla se do rtu Diana. Záměrně se vyhýbala výrazu děti.
"Že ještě nejsme ti nudní a otravní dospěláci," pomohla jsem jí.
"Ano," přikývla.
"Taky si myslím," přidal se John.
"Takže, dáme si závod, kdo vyleze, víš na strom?" navrhnul Matt.
"Ale to je nespravedlivý, já se nemůžu zúčastnit!" namítnul John.
"A navíc je jasné, že vyhraje Emily, je nejmenší a nejlehčí, takže jí ten strom unese!" protestovala Diana.
"Tak jinak. Nebudeme soutěžit, ale zkusíme dostat na ten strom Johna!" navrhla jsem.
"Jó, já na stromě ještě nikdy nebyl!" zatleskal.
O hodinu později.
"Pořádně se přitáhni!" povzbuzovala jsem ho, mezitím co se Matt, pokoušel dostat jeho koňskou polovičku, alespoň na první větev.
"Tohle je beznadějné, nikdy se tam nedostanu," zoufal si John.
"Nikdy neříkej nikdy," šla jsem jim pomoct.
O další hodinu později.
"Tu ulomenou větev musíme nějak zamaskovat! Ten strom tu stojí už dvě století! Přežil velkou bouři, dokonce i hurikán!" šílela jsem.
"Tak to je trapný, on přežije všechno, jenom Johnův zadek ne," smál se Matt.
"Pardon, já fakt nerad," zatvářil se provinile John.
"Ale jak to teď chcete spravit?" zeptala se jich Diana.
"Mám nápad!" vykřiknul Matt.
O ještě další hodinu později…
"Pane bože, já slíbila na ošetřovně, že se nám nic nestane!" přejela jsem si obličej volnou rukou.
"To je teď jedno, hlavně musíme sehnat příručku, jak nás rozlepit," křičela Diana.
"Já ti říkal, že izolepa je bezpečnější, ale ty ne! Prej vteřinový lepidlo!" vyčítal to všechno Mattovi John.
O více jak další hodinu později… přilepení k tomu stromu jsme zůstali fakt dlouho!
"Ještě štěstí, že tudy šli Poly a Chris, jinak by nás asi nikdo nerozlepil a strom by zůstal bez větve," říkala jsem Dianě, když jsme bloumali po zahradě a snažili se najít nějaký nezamčený vchod do zámku.
"Taky si myslím, ale prosím tě, běž si lehnout a zkusit jestli to kouzlo zafungovalo," poprosila mě Diana, když se nám podařilo vylomit dvířka od nějaké tajné chodby. Naštěstí jsme se během pár minut ocitli v jídelně a od tamtud už všichni trefíme.
"Je pět ráno, to už fakt neusnu," zívla jsem. No, dobře, možná se mi to podaří.
"Kdyby ne, zavoláme Poly, ta tě uspí. Tak dobrou," zamávala mi ještě a šla si lehnout k sobě do pokoje. Když jsem konečně byla převlečená a ležela ve své krásné posteli, zjistila jsem, že už se vlastně rozednívá. Ale nedivte se, bylo už šest ráno! Celou hodinu mi trvalo, než jsem se umyla a převlíkla. Vsadím se, že ani John ani Matt si nepřidělávali potíže a na sprchu se vykašlali. To je ale teď jedno, musím usnout. Třeba zjistím, kdo zabil pratetu, nebo si alespoň vraha pořádně prohlídnu a pak nakreslím. Nebo bych mohla zjistit, k čemu je ta kniha. Nebo co má Caroline za lubem.
Už spím? Jestli jo tak super! Trochu jsem zamrkala. Vidím…prsten? Velký a neobvyklý prsten. Zajímavé bylo, že byl celý černý, až na složité vzory, které zářily jasně rudou barvou. Barvou krve.Vzor připomínal něco mezi korunou a dýkou. Vlastně to byli dvě věci přes sebe. A kolem bylo něco psáno. Sice bylo patrné, že je to ekvalijština, ale přečíst se to nedalo. Bylo to písmo jako z té knihy…
"Em! Vstávej, dělej!" bušil mi někdo na dveře.
"Co je, sakra?" řekla jsem rozmrzele. Slunce se už vyhouplo na oblohu, a hodiny ukazovaly sedm a pět minut.
"Rychle, za hodinu je tady ta velekněžka! Za hodinu, rozumíš?!" poznala jsem, že za mými dveřmi je Michelle.
"Jaká velekněžka?" zeptala jsem se, zívla jsem. O kom to může mluvit? Určitě to nebude nikdo významnej, takže můžu spát dál. Její odpověď mě ale probrala.
"Přeci ta, co nás promění na dospělé lidi!"

31. Já a sirky

20. července 2014 v 0:00 | Lucy

Vypráví lady Diana

"Já a sirky? Ses zbláznila, ne?" odfrkla si Emily.
"Myslíš, že já budu riskovat svůj život?" vrazila jsem jí sirky do ruky.
"Co s tím mám dělat?" zeptala se.
"Je to naprosto primitivní. Chris dostane žlutou svíčku a bude symbolizovat vzduch, Ania červenou a bude mít oheň, Luke modrou, jako voda a já zelenou, živel země. Ostatní se rozestaví kolem nás a s bílými svíčkami. Ty budeš stát uprostřed s fialovou svíčkou a zapalovačem. Řekneš nějákej nesmysl a půjdeš ke mně. Zapálíš mojí svíčku a řekneš to s tím strážcem severu, jasný? Pak půjdeš za Lukym a řekneš to samí o východu. Pak Anie a potom za Chrisem a nakonec zapálíš svou svíčku a řekneš zbytek. To je ta první část. Druhá je tamto s básničkou…umíš už ji doufám?" podezírala jsem ji.
"Jasně, umím všechno, co jsi mi napsala na ten papír, jen netuším, jestli správně, protože přečíst ten tvůj škrabopis a téměř nadlidský úkol," usmála se.
"Takže už víš, co máš dělat, že jo?" mrkla jsem na ni.
" Ano, ale jsem přesvědčená, že manipulovat s otevřeným ohněm v blízkosti Johna, Berryho a Matta je sebevražda," protočila oči.
"Možná, ale ty se starej spíš o to, abychom nemuseli začínat několikrát, už tak se to dost protáhne," povzdechla jsem si.
"Jasně, neboj se," řekla.
"Holky, za pět minut je půlnoc, honem ven, čeká se jen na vás!" začal na nás křičet John. Vyšli jsme ven, na velkou zahradu. Měsíc na obloze zářil tak jasně, že jsem se bála o své oči. Každopádně to byl krásný pohled. John nás dovedl až k vysoké vrbě na kraji zahrady u hradeb, kde tekla říčka, hlavní zdroj vody na zámku. Všude kolem bylo rozestaveno spousta lidí, či spíše VŠICHNI naši spolužáci.
"Co to jako má znamenat?" zeptala jsem se. Z davu vystoupila Ania.
"Čím víc lidí, tím líp. Všem sem řekla, o co se jedná, dala jim přesné pokyny a každému bílou svíčku. Teda, Elen ne, ta by ji pravděpodobně neunesla, takže ta má jenom levandulovej květ. Bude Emy lítat kolem hlavy, aby se cítila jako na levandulové louce. No, není to geniální? Já vím, že jo, vymyslela jsem to přeci já," usmála se.
"Anio, jsi dcerou smrti!" vykřikla Emily a skočila jí po krku.
"Hej, mě nepřepereš," smála se Ania a jediným pohybem ruky Em odhodila.
"Au!" vykvikla a stoupla si. Spadla vážně blbě, roztrhla si sukni a odřela loket.
"Sorry, neznám svou sílu, hned to napravím," začervenala se Ania, přiložila svou hůlku na Liliny šaty a proudem energie je zpravila.
"Dík, hned je to lepší," poděkovala Emily.
"Není za co, takže jestli nikdo nemá žádnej problém, můžeme začít," řekla.
"Já, chtěla bych, aby mi Caroline vrátila zpět tu knihu," přihlásila jsem se.
"Carol tu není, byla jsem u ní v pokoji a říkala mi, že jí není dobře," oznámila mi s klidem Ania.
"No, jasně, "není jí dobře"," zvedla oči v sloup Emily.
"To je jedno. Uděláme teda ten kruh. Diano, ty běž na sever, Luke na východ, to je zde, Chris západ a já půjdu na jih, mají všichni svou svíčku?" zeptala se pro jistotu.
"Já ne," řekla Emily.
"Máš ji na oltáři, ale ta tě teď nezajímá, starej se o zapalovač," poučila ji.
"Ok, co mám dělat?"
"Začni od severu zapalovat bílé svíčky, o nás se nestarej. Jo a choď po směru hodinových ručiček," připomenula jí.
"Já vím, proti směru půjdu, až budu kruh zavírat," přikývla.
"Ač se mi to říká špatně, nejsi zas tak blbá, jak vypadáš," zazubila se na ni Ania.
"Dík, jsi vážně strašně milá," protočila oči Lili.
"Není za co, a dělej," popohnala ji. Emily se podívala na mě.
Běž, to zvládneš, řekla jsem v duchu.
Děkuju, odpověděla… tak moment, jak mě mohla slyšet? A jak jsem mohla slyšet já ji?!

30. Billy záchranář

13. července 2014 v 0:00 | Lucy

Vypráví královna Emily

"Cos jí to udělal?!" vykřikl zoufale Matt. Pak vrazil Johnovi facku. Vůbec jsem nechápala proč.
"Nic, ty vole, neblbni, jenom jsem se jí pokoušel probudit!" ječel. Pořádně jsem se rozhlídla kolem sebe a zjistila, že mě John drží v náručí. Vedle mě stál Matt se zabijáckým výrazem a zaražená Diana.
"Proč? Proč to teda neřekneš rovnou?" zeptala se. Byla rudá v obličeji, pěsti měla zaťaté a v očích křivdu.
"Co mám říct?" nechápal John.
"Že ji miluješ. Že ti vůbec na mně nezáleží. Že ti nezáleží na Mattovi. Že ti nezáleží vůbec na nikom!" rozkřičela se.
"Může mi sakra někdo říct co se děje?" zeptala jsem se.
"Když jsme přišli, tak tě ten vůl objímal a líbal!" vztekal se Matt.
"To není pravda!" ohradil se.
"Je! A bolí to, Johne, hodně to bolí," obrátil pohled do země.
"Ne, Matte, sám víš, jak to je s mejma citama," zavrtěl hlavou. Zvláštní, jak John dokáže z romantického spojení mé city udělat něco, co zní tak nějak tragikomicky.
"Tak se uklidníme, co říkáte? Sedneme si, popovídáme si a všechno se nějak vyřeší," pokoušela jsem se je uklidnit.
"Ani náhodou," zavrtěl hlavou Matt. Diana jen stála a vypadala, že se každou chvilku psychicky zhroutí.
"Co kdyby mě John nejdřív pustil," navrhla jsem. Přikývnul a postavil mě na zem.
"Super, teď prosím uhni Em," chytnul mě Matt za ramena a odsunul. Pak to teprve začalo. Matt se s děsivým křikem vrhnul na Johna a začat ho mlátit. I když je vidět, že je Matt namakanější, tak na Johna prostě nestačí. Čtyři nohy jsou více než dvě a když jsou navíc opatřeny kopyty…
"Nechte se!" vykřikla jsem.
"Ty hajzle, a já myslel, že jsi kámoš!" vrazil Matt Johnovi pěst do oka. Ten se naštval a kopnul ho do nohy.
"Tak jinak-jako vaše princezna, vám PŘIKAZUJI, abyste se nechali!" zkusila jsem to znovu.
"Zabiju tě!" vřískal Matt. Zakroutila jsem očima. To bylo hodně naivní myslet si, že je tímhle dostanu od sebe…
"Jestliže se nenecháte, vyškrtnu z jídelníčku pudink s jahodami!" pronesla jsem jen tak mimochodem. A vida, zafungovalo to! Stačila jen chabá výhružka a ani jeden se nechystal znovu zaútočit. Jenom Matt se nějak nemohl zvednout.
"Sakra kámo, jsi v pořádku?" zeptal se ho John.
"Dochází mi dech…" zaklonil hlavu a zavřel oči. Mě okamžitě došlo, o co se to pokouší. Tohle už tu bylo jednou, asi tak před rokem při hodině ošetřovatelství.
"Ale ne! On omdlel!" vykřikla jsem a mrkla na Johna.
"To je strašné, musíme ho rozdýchat!" chytnul se za hlavu a začal naoko panikařit.
"Ale kdo ho rozdýchá? Emily nemůže, s tím korzetem," zavrtěla hlavou Diana, které zřejmě došlo, co to tady Matt předvádí. Ten nechal hlavu zakloněnou, oči zavřené, jen pusa se mu skroutila do hrozného úšklebku.
"Musíme se dohodnout…a taky mi John, musí říct, co se mnou vlastně prováděl."
"Tak jo dal jsem ti pusu na čelo," přiznal se.
"Ale proč?" zeptala jsem se.
"Abych tě vzbudil, ne? Jako Sněhurku!" vysvětlil.
"Ty seš tak blbej!" řekla Diana, ale bylo vidět, že si oddechla.
"Takže to bychom měli, ale co bude s tím Mattem?" napadlo Dianu.
"Ahoj, chcete pomoct?" ozval se ze dveří slaďoučký hlásek. Jako na zavolanou!
"Hele, Diana mě půjde rozvázat ten korzet a pak Matta, rozdýchám," řekla jsem a běžela i s Dianou za Billym, který stál mezi dveřmi.
"Billy, prosíme, Matt je v ohrožení života, musíš ho rozdýchat," zašeptala jsem mu do ucha a přikryla pusu Dianě, která dostala záchvat smíchu.
"Matta! Vážně můžu?" zamrkal šťastně.
"Jasně, a nemusíš se bát, že by si Matt myslel cokoliv špatného, zachráníš ho a možná si i získáš jeho sympatie," přidala se Diana a ucpala pusu mě, jelikož jsem to nevydržela a začala se smát taky.
"Tak jo," přikývnul.
"Už jdu!" zavolala jsem a přivedla k usmívajícímu se Mattovi Billiho.
"Pššš!" sykla jsem na Johna, který vypadal, že každou chvíli pukne smíchy. Můj zženštilý kamarád se naklonil nad Matta, který okamžitě našpulil pusu. A tak se ho Billy pokusil rozdýchat. Já mezitím dusila Johna, ten dusil Dianu, která dusila mě, aby se ani jeden z nás nezačal smát. Billy si Mattovu "záchranu života" vyloženě užíval, ale Matt zřejmě dostal nějaké podezření a proto otevřel oči…
"Ááááááááááááá!!! Sundejte ho! Pomóóóc!!!" vřískal Matt, my tři se váleli smíchy po podlaze a Billy ho prosil, ať nekřičí.
Nakonec Matt omdlel doopravdy a skončil na ošetřovně. Diana a John se usmířili, Billy se urazil, Berry a Michelle se ztratily a našli jsme je až večer. Kolem deváté, jsme se všichni sešli v ošetřovně u Matta. Přinesli jsme si spoustu čokolády, ale nepustili nás s ní dovnitř, hnusáci hnusní! Vsadím se, že by to Mattovi pomohlo…
"Emily!" strčila do mě Diana.
"Promiň, co jsi říkala?" zeptala jsem se.
"Ty mě vůbec nevnímáš! Ptal jsem se tě, jestli je královna vážně mrtvá už dva měsíce," řekla mi.
"Jo, je," přikývla jsem.
"A ten sen se ti zdál taky před dvěma měsíci?" pokračovala.
"Ano," souhlasila jsem.
"Víš, že je dost možné, že se ti to zdálo přesně v den, kdy byla královna zabita?" napadlo Dianu.
"To je možné, ale komoří je přesvědčen, že to byla sebevražda," pokrčila jsem rameny.
"Ano, ale tohle sebevražda nebyla, víme to," řekla přesvědčeně.
"Nemáme na to žádné důkazy," zavrtěla jsem hlavou.
"Ale máme," zvedla mi Michelle ruku, na které jsem měla strup.
"Jo, ale co když mám nějaké věštecké sny a nějaké normální?"
"Na to jsme už mysleli," zamávala Diana nějakými papíry.
"Co to je?" vzala jsem jí je a dívala se na to.
"Uděláme magickej kruh a ty tam tohle řekneš," usmál se Matt.
"Páni, a to se to musím naučit? Kolik na to mám času?" zoufala jsem si podívala na dlouhou básničku.
"Máš na to pár hodin, o půlnoci to provedeme," řekl mi s klidem John.
"Proč o půlnoci? A proč dnes?"
"Em, buď dnes, nebo příští měsíc. Kouzlo má nejlepší účinky za úplňku," usmála se Diana.
"On je dnes úplněk?" vyvalila jsem oči.
"Jasně, takže se laskavě nauč, je devět, máš na to tři hodiny," poplácal mě na zádech Michelle.
"Myslíte, že to zvládneme sami? Možná bychom měli do party přibrat nějakého kouzelníka," navrhla jsem.
"Dobře, koho? Aniu, Chrise nebo Lukeho?" zeptal se John.
"Brala bych Chrise, toho překecáme, chodí přeci s Poly," řekla jsem.
"Já navrhuju spíš Aniu, myslím, že je z nich nejsilnější," nesouhlasila Diana.
"Ania nemá mozek!" urazila jsem se.
"Ty si ještě pořád pamatuješ, jak si z tebe dělala srandu?" zasmála se Diana.
"Srandu? Když mi bylo sedm, tak mi na školním výletě, když jsem spala, strčila ruku do vlažný vody a víš, co se stalo! A já za to nemohla!"
"No jo, tak Lukeho! Kamarádí se s Billym, takže nebude problém je přesvědčit…"
"Ne! Ať už se ke mně Billy nikdy nepřibližuje! Bojím se ho!" zamračil se Matt.
"Já si spíš myslím, že se Billy bojí tebe. Nechoval ses k němu moc hezky a to tě chtěl zachránit!" zasmála jsem se.
"Všichni víme, jak to s Billym je, takže je jasné, že to nedělal jenom proto, aby mě zachránil. Řekni Em, ty bys rozdýchala třeba Dianu?" zeptal se mě.
"Samozřejmě…kdybych věděla, že to nehraje jako NĚKDO," ušklíbla jsem se.
"No to je jedno, každopádně cokoliv společného s Billym se zamítá!" rozhodl Matt.
"Já zamítám cokoliv společného s Aniou a vlažnou vodou!" přidala jsem se.
"Lili, bylo ti sedm a Ania si to prostě přečetla v knížce, tak to chtěla zkusit, možná…" pokoušela se mě přesvědčit.
"Co máte proti Chrisovi? Navíc bychom to měli říct Poly, mohla by nám pomoct," trvala jsem si na svém.
"Nic ve zlém, ale já jsem tu přirozený vůdce," namítla Diana.
"Nic ve zlém, ale já jsem tu princezna," nesouhlasila jsem.
"No jo, modrokrváku," zasmála se Michelle.
"Co to je za slovo? Modrokvák," zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.
"To jsi ty! Máš modrou krev," usmála se.
"Aha, zajímavé, tak jak to tedy uděláme?" zeptala jsem se.
"Co kdyby nám pomohli všichni? Tři jsou víc než jeden," napadlo Johna.
"Vážně o tom musí vědět tolik lidí?" zoufala Diana.
"Já souhlasím, trojka je přeci větší než jednička, to jsme se učili už v první třídě," přikývl Matt.
"Já taky," usmála se Michelle.
"Myslím, že bychom to neměli takhle rozhlašovat," postavila jsem se za Dianu.
"Tři proti dvěma," řekl John.
"A co Berry," podívala jsem na něj.
"Ten se asi zdržuje hlasování," usmál se Matt. Berry totiž spokojeně spal na vedlejším nemocenském lůžku.
"Není to sice hezký, ale musíme ho vzbudit. Je to právoplatný člen naší skupiny a musí hlasovat," šla jsem k němu.
"Berry, vstávej, musíš hlasovat. Co je lepší tři nebo jeden?" zeptala jsem se ho.
"A co jde? Jestli o jídlo tak tři, jestli o párty tak tři, jestli o Michelle, tak mi úplně stačí ta jedna, tři bych nepřežil," zívnul, obrátil se na bok a znovu usnul.
"Ne, ne Berry, jde o kouzelníky," třásla jsem mu ramenem.
"Moučníky tři," zamumlal.
"Ne moučníky, ale kouzelníky!"
"Tak třeba tři," mávnul rukou.
"Jóóó!" plácli si Matt a John. Hluboce jsem si povzdechla.
"No dobře, tak já to řeknu Chrisovi a Lukemu, ale Aniu si zpracujte sami!"
Dala bych ruku do ohně za to, že tenhle večer se něco děsně pokazí!

29. Johne? Johne! Johne?!?

6. července 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví vévoda John

Hnal jsem se chodbou a najednou zjistil, že za mnou nikdo neběží. Kde jsou všichni? Jediné co mě napadlo, že jsou za mnou a nestačí mi, takže jsem se obrátil a šel jim naproti. Cestou jsem vrazil do komořího. Omylem jsem ho srazil na zem.
"Jé, sorry, já nerad," omlouval jsem se a pomohl mu vstát.
"Měl byste se dívat na cestu mladý muži," pohrozil mi prstem.
"Fakt sorry, já tady hledám Em, nevíte kde je?" zeptal jsem se.
"V salonu číslo jedna, a nepřeje si být rušena," zamračil se.
"Ale já za ní musím, kde je salonek číslo jedna?"
"Stojíte před ním, ale nedoporučuji, vám tam chodit, princezna je rozrušená…"
"Tak díkes, mějte se," otevřel jsem dveře. Salonek byl fakt super. Všude bylo hrozně moc svícnů, váz a jinech ozdobných nesmyslů. Nebyla tu ani noha, teda až na Emily, která ležela na největší pohovce a hrozně brečela.
"Ahoj Lili, jsi vpoho?" šel jsem k ní.
"Ne," zavrtěla hlavou.
"Stalo se něco?" vzal jsem jí za ruku.
"Jo," popotáhla.
"Tak si sedni, utři si oči a řekni mi to," vybídnul jsem ji. Posadila se.
"Nemáš kapesník?" zeptala se.
"Nemám, kam bych ho dal? Ale něco ti najdu," slíbit jsem ji a začal běhat po salonku, až jsem z vozíku, na kterém se válelo pár nepoužitých ubrousků, jeden vzal a podal ho Emily.
"Děkuju," utřela si oči a vysmrkala se.
"Tak, a teď to vyklop."
"Já jsem odsoudila vévodu k doživotnímu vyhnanství," začala zase nabírat.
"Nebreč, nechala sis alespoň jeho prachy?" zajímal jsem se. Přikývla.
"Tak vidíš! Vlastně jsi přispěla do královské pokladnice!" pokoušel jsem se jí povzbudit.
" Ale, já nevím, jestli jsem udělala dobře," pokrčila rameny.
"Co provedl?" vyzvídal jsem. Když mi to dořekla, zmocnil se mě takovej vztek!
"Kde je?" vrčel jsem jako dravá šelma.
"Nevím, proč?"
"Ten qrovy si dovolil vyskočit si na nebohýho, bezmocnýho stařečka a krásnou princeznu! Navíc tě balil!" ječel jsem.
"Klídek Johne, tobě to může být přece jedno," usmála se.
"Ale není, jsi má kamarádka, dobrá kamarádka," polknul jsem.
"Kamarádka," přikývla.
"Ano, kamarádka."
"Johne, prosím tě, nemůžu dobře dýchat, rozvážeš mi ten korzet?" zeptala se najednou.
"Jasně, pokud se mi to povede," přikývnul jsem. Bohužel, korzet byl zavázán na mašličku.
"Hele, kdo ti to vázal? To se fakt nedá rozvázat!" nadával jsem.
"Já vím, ale sama se z toho nedostanu, a věř mi, nedá se v tom dýchat," opakovala mi pořád a já začal poznávat, že už asi vážně brzo omdlí.
"Víš co? Najdeme Dianu, nebo alespoň Michelle, ta to bude umět rozvázat," navrhnul jsem.
"Dobře, musím to sundat, hrozně jsem křičela a to strašně vyčerpává a taky…" začala padat. Tak, tak jsem jí zachytil. A sakra, co teď? Musím jí dopravit za Dianou, rychle. Tak mě napadá, ona neomdlela při křiku na toho vévodu, ale při rozhovoru se mnou. Wow! To znamená, že je ze mě úplně mimo! No, dobře, nebudu jí brát Mattovi, nechám si Dianku. Em je jenom kámoška. Vzal jsem jí do náruče a chystal se jí odnést. Uf, není úplně nejlehčí, a to je taková malá a štíhlá. Přitisknul jsem si ji k sobě a pokusil se otevřít dveře. Aha, tak to nepůjde.
"Emily, musíš vstát," lehce sem s ní zatřepal. Nic. Tak jsem jí dal pusu na čelo, třeba se stane zázrak a ona bude jako Sněhurka. No a zrovna ve chvíli, kdy jsem přitisknul ústa k čelu, tak jsem našel Dianu. Nebo spíš ona našla mě. Ona a Matt vstoupili do dveří.
"Johne!" leknul se Matt, když mě uviděl.
"Johne!?!" vykřikla Diana.
"Johne?" zamžourala očima Emily.

28. Pravá x levá

29. června 2014 v 0:00 | Lucy

Vypráví lady Diana

"Musíme získat tu knihu zpět," řekla jsem všem, kromě Emily, která byla s tím vévodou.
"A jak to chceš asi udělat?" zeptala se Michelle.
"Buď nám jí dá Caroline sama, nebo si jí prostě vezmeme," pokrčila jsem rameny.
"Nemůžeme se jí přece vloupat do pokoje," zamračil se Matt, kterému se očividně můj plán nelíbil.
"Neřekla jsem přeci, že se jí vrhneme do pokoje, prohledáme všechny skříně, šuplíky a poličky, jenom za ní půjdeme, řekneme si o knihu, a když nám jí nedá, tak si jí prostě vezmeme," vysvětlila jsem.
"Mně se to nelíbí, nemůžeme jí to jen tak vzít," zavrtěl hlavou Matt.
"Jo? A ona snad může?" opáčila jsem.
"Souhlasím s Dianou, musíme zjistit, co to má znamenat," postavil se za mě John.
"Díky," usmála jsem se.
"To nemůžete, vy hajzlové! Posloucháte děcko!" zaslechla jsem úděsný jekot. Naproti nám šli dva strážní, kteří táhly zoufalého elfa.
"Ty vole, co to má bejt?" nechápal Berry.
"Něco se stalo, tenhle vypadá jako…" polkla jsem.
"Vévoda!" řekli jsme s Michelle jednohlasně.
"Vévoda?" poškrabal se na hlavě Matt.
"To znamená, že to souvisí s Emily!" docvaklo to Johnovi.
"Bingo! Tak jí půjdeme hledat, ne?" navrhla jsem.
"Bude v nějakém salonku, tam si přece dávají tihle ,modrokreváci' něco k pití a pak plkají o politice," napadlo Michelle.
"Asi máš pravdu, tak pojďme do salonku!" popohnala jsem je. Běželi jsme co nejrychleji dlouhou chodbou, John pochopitelně napřed, když jsme najednou narazili na "rozcestí".
"Kam teď?" zeptal se mě John.
"Asi vpravo," pokrčila jsem rameny.
"Super," rozběhl se, pochopitelně do leva.
"Johne, druhý pravo!" zavolala jsem na něj, ale ten už byl někde na druhém konci zámku. A kdo by se hnal za koněm? Navíc když má dvoje plíce! Takhle mu nikdy nedojde dech.
"Kašlem na něj a jdeme dál," rozhodla jsem. Po pár minutách jsem zjistila, že jsme u dveří jídelny.
"Stoprocentně jdeme dobře?" zeptal se mě Berry.
"Ne, obešli jsme to dokola," povzdechla jsem si.
"Neříkala jsi, že v tomhle zámku trefíš kamkoliv i po slepu?" rýpla do mě Michelle.
"Hrozně mě znervózňujete," naštvala jsem se.
"Takže přirozená vůdkyně, co budeme dělat teď?" řekl Berry. Samozřejmě do svého projevu nezapomněl vložit co největší dávku ironie.
"Hele, nehte jí, ani jeden z nás to tu nezná o nic líp! Máme vůbec štěstí, že tu Dianu máme," napomenul je Matt. Překvapeně jsem se na něj podívala. Možná to není zas takovej blbeček. Vlastně je docela milej.
"Děkuju," věnovala jsem mu vděčný úsměv.
"Nemáš za co," mrknul.
"Haló! Tak co bude?" zamávala mi Michelle rukou před obličejem.
"Rozdělíme se a každej půjdeme na jednu stranu," řekla jsem.
"Ok, ale v každý skupině by měl být alespoň jeden člověk, kterej bezpečně pozná, kde je pravá strana a kde levá," navrhnul Berry.
"Souhlasím, já to poznám," přikývla jsem.
"Já taky," řekla Michelle.
"Já nosím na rukách náramky, na kterých to mám napsaný, takže nemám problém," ukázal mi je Berry. A doopravdy, měl na každé ruce náramek. Na jednom bylo napsáno "pravá" a na druhém "levá".
"Super, jenom je máš obráceně," upozornila jsem ho.
"Pardon, hned napravím," prohodil si je.
"A ty Matte?" zeptala jsem se.
"Já si nejsem jistý, že to vím," začervenal se.
"Tak to zkusíme, zvedni pravou ruku," řekla jsem mu.
"Kolik mám pokusů?" zeptal se.
"Jeden," odpověděla jsem.
"To je krutý, chci dva pokusy!" urazil se.
"Prostě zvedni ruku, o který si myslíš, že je pravá, je to tak složitý?" zakroutila jsem očima.
"Tahle?" zvedl Matt svou levou ruku.
"Aha, takže Michelle jde s Berrym, kdyby si náhodou zaměnil náramky a já jdu s Mattem, protože ten je úplně mimo," rozhodla jsem a nedbala na Mattovi námitky, že má přeci ještě jeden pokus.
Možná kdybych ty náramky strhala z Berryho rukou a nandala je raději Mattovi, vyvarovali bychom se všichni v budoucnu spoustě nepříjemností…

27. Sesterská láska

22. června 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví královna Caroline

Šťastně jsem vběhla do svého pokoje. Mám ji! Mám tu knihu! Jedinou myšlenkou, jsem zvládla otočit klíčem od dveří. Zasmála jsem se. Je to nádherné, jakou mám moc. Ale teď musím tu knihu schovat a to dobře. Rozevřela jsem svůj vestavěný šatník, vyházela to odporně barevné oblečení a zvedla špatně přidělané prkno. Tam jsem mohla s klidem narvat knihu, všechno zase přiklopit a pohodit po něm pár bot. Vrhla jsem se ke svému psacímu stolu a rychle naškrábala na kus papíru: Mám to! Musíš okamžitě přijet a podívat se!
"Elzare!" zakřičela jsem. Na okenním rámu mi přistál veliký černý havran.
"Doneseš to Catherine," přikázala jsem mu a podala lístek. Elzar roztáhnul křídla a byl ten tam.
Bylo mi jasné, že budu muset čekat dlouho, než se má starší sestřička rozhodne přijít, ale tohle! Za pár minut odbije půlnoc, a ona se ještě neuráčila přiletět! Lehké zaklepání na okenní římsu mě ale velmi potěšilo.
"Caroline!" zaslechla jsem šeptat sametový hlas. Tak přeci jen dorazila! Rozevřela jsem okno, aby mohla dovnitř.
"Ukaž mi ji!" rozhlížela se po pokoji.
"Schovala jsem ji," nedbala jsem na její sykot.
"Tak ji vyndej a ukaž mi ji!" chytla mě pevně za ramena. Její dlouhé nehty se mi zarývaly do kůže.
"Ok, tak mě pusť!" vytrhla jsem se z jejího sevření a šla ke své pro knihu.
"Dělej," popoháněla mě.
"Čekej sakra," vyndala jsem cenný poklad ze skříně.
"Dej mi to! Okamžitě!" vrhla se po knize, jen co ji uviděla.
"Ne, je to moje!" odsekla jsem a přitiskla si ji k hrudníku.
"Caroline, tomuhle říkáš vděk? Celý tvůj život se o tebe starám, učím tě a ty tohle? Dej mi to co mi po právu náleží!" napřáhla ruku.
"Ne, já ji našla," zavrtěla jsem hlavou.
"Dej to sem Caroline, hned! Jinak tě zabiju!" zavrčela.
"Nezabiješ mě! Jsi slabá a já se tě nebojím!" řekla jsem přesvědčeně.
"To bys možná měla, sestřičko," usmála se a natáhla ke mne ruku.
"Nech mě," ucouvla jsem. Luskla prsty a v ruce měla najednou dýku.
"Nemůžeš mě zabít," polkla jsem.
"Ale proč ne? Jsi mi k ničemu," zasmála se.
"Proč? Protože já mám to co ty ne," ukázala jsem jí svůj prsten.
"Kde s to vzala?!" vydechla překvapeně.
"Princezna temnot, to má vždycky," pohodila jsem vlasy.
"Ty nejsi žádná princezna temnot! Já jsem nejstarší dcera našeho otce, ne ty!" vztekala se.
"Jsi bastardka, Catherine!" zamrkala jsem pobaveně.
"A ty jsi dítě, ne žádná princezna!" odporovala mi.
"Omlouvám se, sestřičko, ale asi tě budu muset zničit," napřáhla jsem k ní ruku.
Tu dýku, teleportovala jsem k sobě ostrý předmět.
"Ne! Nesmíš mě zabít! Potřebuješ mě!" s leknutím zakopla.
"Jediné co potřebuju, je tvá životní síla," odložila jsem knihu a vzala dýku do obou rukou.
"To neuděláš, nesmíš!" klepal se jí hlas.
"Pozdravuj mé rodiče, Catherine," napřáhla jsem se a vrazila jí dýku do srdce. Energie mnou prošlehla jako blesk. Cítila jsem, jak jsem pořád silnější a silnější. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když to přestalo, nebyla jsem schopna promluvit. Právě jsem zabila svou sestru- svou jedinou příbuznou. Vlastně to byla pomsta. Zavraždila mé rodiče. A ty zas zavraždily svoje rodiče. A to všechno jen kvůli moci. Jen aby jednou mohli vládnout světu. No, už vím, že nechci děti. Nakonec by mě ještě zbavili vlády nad světem, i když to možná trochu předbíhám. Nejprve, musím zjistit, kdo zabil Madison a hlavně proč.
Nelámala jsem si hlavu s mrtvolou u mé postele, místo toho si vzala knihu a začala zjišťovat, k čemu vlastně je…

26. Pravá královna

15. června 2014 v 0:00 | Lucy

Vypráví královna Emily

"A proč musí přijet tak brzo? Neměl tu být až po obědě?" zeptala jsem se komořího. Právě jsem kráčela v hrozně teplých šatech po chodbě, abych přivítala toho vévodu Edvarda.
"Taky se mi zdá, že je tu brzo, ale prosím tvařte se šťastně," požádal mě. trochu jsem si povzdechla. Až tak dobrá herečka nejsem!
"Ok, budu," přikývla jsem.
"A buďte tak laskavá, a nepoužívejte slova ok, hustý, wow a tak podobně," napomenul mě.
"Ano, máte pravdu, jsou pro naši společnost nedůstojná slova," protočila jsem oči.
"Přesně tak," usmál se. Došlo mu vůbec, že to myslím ironicky? To už jsme ale byli u dveří společenské místnosti. Zhluboka jsem se nadechla, nebo alespoň tak, jak mi to korzet dovoloval. Myslím, že i ve svěrací kazajce, se člověk cítí líp. Dveře se rozevřely a my vešli dovnitř. Usmála jsem se. Musím zjistit, kdo všechno se podílel na úklidu a dát jim zvláštní příplatek. Po tom, že se včera konala párty, nezbyla ani památka.
"Vaše jasnosti," poklonil se mi mladý elf.
"Vítám vás, sire Edvarde," poklonil se komoří. Tak moment, tady něco nehraje! Neměl být ten Edvard skřítek?
"I já," lehce jsem se poklonila.
"Pojďme si sednout," pobídnul ho komoří.
"Ne, děkuji, nezdržím se dlouho, rád bych přešel rovnou k věci," řekl.
"A nedáte si s námi oběd?" zeptala jsem se mile.
"Ne, děkuji, naobědval jsem se u sebe na zámku," usmál se. No, to je fajn, že ses už najedl, ale já mám hlad! Už vidím ty pohledy, až mi začne kručet v břiše!
"Nemůžeme Vás přeci nechat, bez jídla," oplatila jsem mu úsměv.
"Ne děkuji," řekl ZASE. Umí vůbec říct něco jiného, než ne děkuji?
"Tak tedy, půjdeme spíše, do salonku?" navrhl komoří.
"Ok… tedy souhlasím s vámi," rychle jsem se opravila, ale přísnému pohledu komořího stejně neunikla.
"Smím nabídnout, naší vznešené princezně rámě?" zamrkal vévoda. Podívala jsem se n komořího, který nenápadně kýval hlavou.
"Ach, ano," odpověděla jsem. Proč já? Nemůže si chytnout za ruku třeba komořího? Úspěšně jsem se celou cestu přes chodbu, která se mi dnes zdála delší než obvykle, vyhýbala děsivým pohledům toho přerostlého trpaslíka. Nechápu, proč je vévoda z Liliputánie větší než já. Konečně jsme vešli do salonku číslo jedna. Schválně jsem se posadila do křesílka pro jednoho, jen aby si ten blbec nesedl vedle mě.
"Omlouvám se, ale pospíchám, takže přejdu rovnou k věci - ví její jasnost, že je nutnost, aby zestárla?" zeptal se.
"Pochopitelně ví," přikývla jsem. To je tak trapné o sobě mluvit ve třetí osobě! Ale zároveň to zní i celkem hustě… Tyhle slova bych zřejmě neměla používat ani v myšlenkách, někdy se mi zdá, že mi komoří vidí i do mozku.
"A smím se zeptat na datum?"
"Kněžka přijede během tohoto týdne," oznámil komoří dřív, než jsem stačila cokoliv říct. Cože?! Už během tohoto týdne! To se neřeklo!
"To je výtečné, princezna bude zajisté překrásná žena. Máte již vybraného ženicha?"
Au! Tak tohle bylo jako, kdybych dostala pěstí do břicha. Já se teda rozhodně vdávat nebudu!
"Času dost, jasnost je příliš mladá, aby řešila vdavky," pokoušel se mě zachránit komoří.
"Nesouhlasím, sire, jasnost by si měla vybrat a to rychle!" probodával ho pohledem vévoda.
"Co tím myslíte?" obořila jsem se na něj.
"Nic výsosti, jen si nepřeji, aby vaše jasnost skončila, jako naše zesnulá královna!" vyskočil z křesla.
"Vévodo, pokud neumírníte svou hrubost, princezna vás nechá vyhodit!" rozkřičel se komoří.
"Omlouvám se," opět se posadil.
"To nic, také je mi líto královny, ani neznám příčinu její smrti," konečně jsem se dopracovala k otázce, na kterou potřebuju znát odpověď.
"To nikdo, jelikož komoří její jasnosti, se to pokouší utajit před světem. Mnoho lidí si myslí, že v tom má prsty," zasmál se. Komoří ani nepípnul, ale viděla jsem mu v očích smutek, zlost a pocit křivdy.
"Vy si myslíte…" pokoušel se popadnout dech. Edvard se jen zlověstně usmíval. To už jsem nevydržela.
"Pane, nařknul jste královského komořího z vraždy, naší milované královny! Obyčejného člověka, by postihnul trest nejvyšší!" stoupla jsem si, abych byla výš než on.
"Nic takového jsem neřekl, pouze vaší jasnosti oznamuji, co si myslí jiní. Nikdy jsem neřekl, že tomu věřím. Omlouvám se, jestli to vaše jasnost pochopila, jako urážku sira Rodericka" zůstal klidně sedět.
"I přesto byla vaše poznámka nevhodná," pokoušela jsem se, nezačít na něj křičet sprostá slova. A že jsem jich měla na jazyku hodně.
"Jen chci znát odpověď na otázku, která jistě zajímá i vaší jasnost: Jak zemřela královna?" stoupnul si také. Podívala jsem se na komořího. Vypadal, že každou chvíli dostane infarkt! Dostala jsem strach, aby tomu tak opravdu nebylo, vždyť už to byl přeci jen starší pán…
"Můj komoří není povinen, na tuto otázku odpovídat, pokud si to nepřeje," řekla jsem nakonec. Nemůžu mu něco takového udělat, i když to chci vědět.
"Královna spáchala sebevraždu," řekl. On by ji nezabil, vím to.
"Jak? Kdy? Proč?" zasypával ho otázkami.
"To by stačilo, sire, jestli okamžitě nepřestanete, nechám vás vyvést!" křičela jsem.
"Před dvěma měsíci se otrávila, z neznámých důvodů!" vykřiknul komoří. To mě zarazilo. Před dvěma měsíci?
" Ale já jsem princeznou teprve měsíc!" nechápala jsem.
"Tajil to! Chtěl vám odepřít korunu, jasnosti! Zaslouží smrt!" naléhal na mě Edvard. Cítila jsem, že brzy vybouchnu. A to se také stalo.
"Stráže!" přidupla jsem si.
"Jasnosti, vy mě chcete dát zatknout?" leknul se komoří. Byl celý bledý v obličeji, ruce se mu chvěli.
"Ano, správně jasnosti, nic jiného si nezaslouží!" pobízel mě Edvard.
"Chopte se sira Edvarda, a vyveďte ho ze zámku. Až do odvolání, nevstoupí na půdu Ekvalijskou. Pojedete domů, sire a já budu očekávat omluvný dopis. Pak možná svolím, aby vám byla navrácena plná svoboda pohybu," zvedla jsem přísně hlavu. Ty jo, na to, že dělám drsňačku před vévodou poprvé v životě, to je celkem slušný výkon!
"To nemůžete, svoje vojsko pošlu proti vám!" ječel a pokoušel se vysmeknout dvěma silným chlapům.
"Máme to brát jako vzporu?" zeptala jsem se.
"Co uděláte? Popravíte mne?" řval.
"Za vzporu, proti královně se trestá smrtí," vrčela jsem.
"Vy nejste žádná královna, jste jen hloupé dítě," urážel mě.
"Zopakujte to, a budete souzen nejen za pokus o vzporu, ale i o urážku královského majestátu!" hromadil se ve mně vztek.
"Klidně, nejste nic víc než hloupé dítě!"
"A dost! Edvarde, vévodo Liliputánský, tímto vás zbavuji vašeho titulu! Jste odsouzen k doživotnímu vyhnanství jak z Ekválie, tak z Liliputánie a Nortlandu! Všechen váš majetek připadne ve prospěch královské koruny a já, princezna Emily, budoucí královna říše, poté rozhodnu, co s ním bude! To je mé poslední slovo!" dořekla jsem a počkala, až vyděšení sloužící zavřou za ním dveře. Konečně jsem se mohla nadechnout. Chviličku mi trvalo, než jsem si uvědomila, co jsem právě udělala… Pane bože, co jsem to provedla! Vyhnala jsem ze země šlechtice!
"Děkuji, jasnosti," poklonil se mi komoří.
"Zachovala jsem se strašně," sedla jsem si na pohovku a rozplakala se. Komoří se trochu usmál a položil mi ruku na rameno.
"Ne, zachovala jste se jako pravá královna."

25. Nevyřčená slova

8. června 2014 v 0:00 | Lucy

Vypráví královna Emily

"Ne, ne, ne, nééé!" zaječela jsem,"tohle prostě nemůžu být já!"
"A kdo jinej to teda podle tebe je?" opáčila Michelle.
"Kdokoliv, jenom ne já! Není možné, abych se objevila ve starý, zaprášený knize!" protestovala jsem.
"Jo? A co je podle tebe tohle?" zeptal se Berry a ukázal na nápis pod obrázkem. Pod mým obrázkem!
"Já nevím, nedá se to přečíst, první písmeno je asi E," povzdechla jsem si.
"Ano, druhé M, třetí I, čtvrté L a poslední Y! Copak nám to dává za slovo? Tuším, že asi Emily!" vyšilovala Diana.
"Copak já zato můžu? Myslíte si, že vím, proč sem na obrázku v tisíc let starý knize?" zoufala jsem si.
"Ne, ale tohle nevěstí nic dobrýho. Vypadáš tam hrozně tlustá," poznamenal Matt. Pozvedla jsem jedno obočí.
"No dovol! Vypadám tam úplně stejně jako teď," oponovala jsem mu.
"Není tlustá, jenom divná, stejně jako ta kytka," mračila se Diana. John se na ni podezíravě podíval.
"Myslíš ten meč?" zeptal se jí překvapeně. Diana si hluboce povzdechla.
"Johne, opravdu nerozeznáš meč od květiny?" zakroutila očima.
"Můžete mi sakra říct, o čem to tady mluvíte?" vyhrkla Mishelle. Já se k ní samozřejmě hned přidala.
"Nevím, jestli jsem slepá já, nebo vy, ale žádnej meč, ani kytka na to obrázku není," trochu jsem se zlobila. Dělají si ze mě legraci?
"Ahoj, copak tu děláte?" zaslechla jsem přeslazený hlas.
"Caroline!" trhla jsem sebou.
"Můžu se k vám přidat?"
"Ne," zavrtěla hlavou Diana.
"A pročpak?" zeptala se.
"Protože, protože....prostě ne!" řekla Michelle.
"Provedla sem vám něco?" začala nabírat. Bože, to je herečka!
"Ne, ale tohle je docela vážná věc!" odehnala jsem ji.
"Já bych ji možná nechal, třeba nám pomůže," navrhnul Matt.
"Děkuju, Matte, že jako jediný z této party mi věříš! Ani nevíš, jak moc si toho cením," pověsila se mu kolem krku.
"Carol, prosím tě, nech toho!" okřikla jsem ji.
"Ach, omlouvám se, že dolejzám, máš pravdu, nezasloužím si, být s někým tak dokonalým jako jste vy," otřela si oči.
Ona to hraje, řekla jsem si pro sebe.
Taky si myslím, zdálo se mi, že jsem ucítila Dianinu myšlenku.
"Ne, nebuď smutná, tak mi budeme hlasovat! Kdo je pro, ukázat to Carol?" zeptal se Matt a automaticky zvednul ruku. Pomalu zvednul ruku i Berry, načež zvedla ruku i Michelle. John se podíval na své kamarády, pokrčil rameny a taky dal ruku nahoru. Diana se kousla do rtu, ale nakonec se taky přihlásila. Co mi zbylo? Zvedla jsem ruku taky.
"To je tak milé! Děkuju, jste moje zlatíčka!" zamrkala, překvapivě pouze na Matta.
"Ale přísahej, že nic neprozradíš!" probodávala jsem ji očima.
"To je přeci samozřejmost!" usmála se, odstrčila Michelle a sedla si k nám.
"Takže, abys pochopila, Em má takové věštecké sny…" převyprávěl jí Matt, ve stručnosti, úplně celý příběh.
"Panečku, to je skvělé! Pujč mi tu knihu, zítra vám jí vrátím," vyrvala ji z Dianiných rukou.
"Ne, my ji potřebujeme rozluštit!" sápala se po ní Diana.
"Ale proč ji luštit? Já to přečtu bez problému! Zítra vám ji přinesu i s překladem," utekla pryč.
"To byl teda nápad, pustit si ji k tělu! Vážně super! Dokonce jsme přišly i o knihu!" začala jsem ječet na Matta.
"Ale já zato přeci nemůžu!" bránil se Matt.
"Jasnosti! Musíte se připravit na příjezd vévody!" zaslechla jsem hlas služky.
"Probereme to po obědě, já asi budu muset být s ním," povzdechla jsem si a zamávala všem.
Doufám, že to nebude moc na dlouho, povzdechla si Michelle a já jen soucitně přikývla.
Až asi za půl hodiny, jsem si uvědomila, že to vlastně neřekla.

24. Stará kniha

1. června 2014 v 0:00 | Lucy

Vypráví lady Diana

Při cestě do knihovny se k nám přidali Michelle a Berry s Emilyným notýskem.
"Hele, Johne, víš, že Lili vidí ve svých snech kentauřátko, které padá ze skály? To by se tě mohlo týkat," řekla Michelle a ukázala na jednu popsanou stránku v sešitě.
"No jasně! Ještě řekni, že to kentauřátko jsem já!" urazil se.
"Nemáš mladšího bráchu?" ptala se ho.
"Ne, ani bratrance," zavrtěl hlavou.
"Tak kdo to může být?" dumala.
"Víš kolik je v Ekválii kentaurů?" protočil oči.
"Právě, že málo!" vpadla jsem do jejich hádky.
"No tak vidíš! A proč by se Em zdálo o cizích kentaurech?" trvala si na svém.
"Nechte toho!" okřikl je Berry. Zřejmě ho Michelle ZASE přesvědčovala, že by se k sobě strašně hodili. V knihovně jsem jim začala rozdávat úkoly.
"Takže, já budu vyndávat snáře, John vám je bude nosit a vy dva je budete prohledávat," nařídila jsem všem a začala hledat police se snáři. To byl ovšem zabijácký úkol, jelikož v knihovně bylo skoro pět stovek polic, pět metrů vysokých.
"Víte co? Uděláme to jinak, rozdělíme se. Já budu prohledávat od předu zprava, Michelle od předu zleva, Berry od zadu zprava a John od zadu zleva. Je to všem jasné?" zeptala jsem se pro jistotu.
"Ehm, ne… Která je pravá a která je levá?" ukázal mi ruce John.
"Aha, já zapomněla, že ti to dělá problém. Berry ty poznáš pravou a levou?"
"No, jo, možná" přikývnul.
"Super, takže Johne, půjdeš na druhou stranu než je Berry, šup, šup," popohnala jsem je. Vzala jsem si schůdky, abych viděla i do nejvyšších polic.
"Dějiny Ekválie 1. díl", "Dějiny Ekválie 2. díl", 3. díl, 4., 5., 6....tak tady asi snáře nenajdu. Přesunula jsem se k další polici, ve které opět nic zajímavého nebylo, jenom pár příruček pro chovatele draků, jednorožců a fénixů. Zato třetí police, to byla pastva pro oči. Samé romány! Tohle fakt zbožňuju! Vylezla jsem si na schůdky, abych viděla i nahoru, kde byly ty největší knihy. Automaticky jsem sáhla po krásné a očividně hrozně staré knize. Otevřela jsem ji a zjistila, že je psaná ručně! Obvykle jsou knihy tištěny razítky, nebo psány "živým perem" ale tahle byla psaná doopravdy ručně! Jak jsem to poznala? Jednoduše - nedalo se to přečíst. Z první stránky se mi podařilo rozluštit, že se nejedná o knihu ale o deníček. A to o pěkně starý deníček! Začalo mě to zajímat, a tak jsem listovala tak dlouho, dokud jsem nenarazila na podezřelý obrázek. Malá blondýnka s velkýma modrýma očima v bílých šatech držela nějakou podivnou květinu.
"Mám to! Spousta snářů, pojďte se podívat!" zakřičela Michelle. Uslyšela jsem cinkot podkov, takže mi došlo, že se John běžel okamžitě mrknout. No a z křiku "Zpomal!" jsem usoudila, že se ho Berry pokouší předběhnout.
"Hustý! Tisíce snářů!" valily oči Berry s Johnem.
"Hej, Ano, to budeme muset všechno přečíst?" zeptala se Michelle.
"Jmenuju se Diana, taky ti neříkám Elle, a jo budete," přikývla sem.
"A ty jako nemusíš?" naštval se Berry.
"Já mám na čtení něco zajímavějšího," řekla jsem.
"Hm, stará polorozpadlá kniha, velmi zajímavé. Nechceš nám radši pomoct?" navrhnul John.
"Promiň, ale tohle je o dost důležitější," pohodila jsem vlasy.
"Jo? A copak je tam tak důležitýho?" řekla Michelle sarkasticky.
"Tohle!" ukázala jsem na obrázek. Všichni se nejprve podívali do knihy a pak na mě. Nikdo tomu nerozuměl. Chvilku jsme jen mlčeli, než se konečně John rozhodl ticho přerušit.
"Zdá se mi to, nebo to je vážně Emily?"

23. Prateta = Madison, Madison = královna

25. května 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví královna Emily
"Takže, jestli to dobře chápu, Emily má věštecké sny," lusknul prsty Matt.
"Aleluja, konečně to chápe!" povzdechl si John.
"Ale já nevím, jestli to jsou přímo věštecké sny, žádný z nich se zatím nevyplnil," namítla jsem.
"Tak zkus snáře, třeba v nich najdeš něco zajímavého," navrhla mi Michelle.
"Víš co, tak nám ty sny sepiš a mi ty snáře prohledáme, mezitím co se zeptáš komořího na smrt královny," rozhodla Diana, která se rázem stala přirozenou vůdkyní.
"To už jsem udělala, mám to v notýsku, ve svém pokoji, u stolu, v prvním šuplíku od vrchu, Michelle," řekla jsem své kamarádce.
"Co prosím?" zeptala se.
"Každý z nás tu má nějakou pozici. Já tu jsem věštec, Diana vůdce, kluci poskoci a, ty jsi ta, co udělá práci, do které se nikomu nechce," usmála jsem se a podala jí klíč od pokoje.
"A proč to musím být vždycky já?" zamračila se.
"Protože jsi tááák obětavá! Co ty bys pro nás neudělala?" popohnala jsem ji.
"A vážně to nemůže udělat někdo jiný?" zaprosila.
"Pochop, Em musí za komořím a my čtyři do knihovny...ale když o tom tak přemýšlím, zvládneme to tři. Berry jde s tebou," pokynula Berrymu Diana. Matt s Johnem, si oddechli. Ani jednomu se nechtělo jít s Michelle.
"Ale proč já?" protestoval Berry.
"Tak šup," ukázala Diana na mé okno.
"Nikam nejdu!" urazil se.
"Berry, jako tvá princezna a budoucí královna, ti přikazuji jít s Michelle," obořila jsem se na něj.
"Jak si přejete, vaše veličenstvo," řekl tím nejironičtějším tónem, jaký jen byl schopen ze sebe vydat a spolu s již naprosto spokojenou Michelle, odešli.
"Hele ale já tam sama nepůjdu," kousla jsem se do rtu.
"Lili! Musíš tam jít, abychom zjistit, co představují ty tvé sny," pobídla mě Diana.
"Jo, co můžeš ztratit?" zeptal se mě Matt.
"Komoří o pratetě nerad mluví," povzdechla jsem si.
"O pratetě?!" zeptal se nechápavě John.
"Prateta=Madison," protočila jsem oči.
"Madison? Kdo je Madison?" poškrabal se na hlavě Matt.
"Madison=královna!" zavrčela jsem. To mu to vážně nedojde?
"Třeba ji zabil komoří!" napadlo Johna.
"Jasně komoří! Typickej dvacetiletej chlap!" zaťukala jsem si na čelo. Uvažuju, jestli byl dobrý nápad zatahovat do toho Berry tým.
"Johne, komořímu bych tipla tak dva roky po smrti, ne dvacet let!" mnula si oči Diana. Byla asi ještě ospalá.
"Diano, nemůžeš jít se mnou?" poprosila jsem ji.
"Já musím dávat pozor na ty dva, než něco provedou," ukázala na kluky, kteří právě řešili, jakým způsobem, se komoří převtělil do dvacetiletýho. Je sice pravda, že za posledních pár měsíců dost zestárnul, ale i když jsem ho viděla před rokem na nějakých slavnostech, vypadal jako zachovalý čtyřicátník.
"Jasně, máš pravdu, a nemohla bys mi teda jednoho z nich půjčit? Když tak řeknu, že mě k tomu přinutil," zamrkala jsem.
"Ok, kluci! Poslouchejte! Matte, Johne!" poklepala oběma na rameno.
"Co, promiň, říkala si něco?" zeptal se John.
"Jeden z vás jde s Em, za komořím," řekla.
"Já ne! Komoří mi připomíná to strašidlo, co řádí u mě v pokojíčku!" zavrtěl hlavou Matt. Občas uvažuju, kolik Mattovi je. Vypadá na 15, ale rozum má na úrovni tříletého dítěte.
"Matte! Jeden z nás půjde S EMILY ke komořímu," probodával ho očima John, "chápeš? S EMILY!" dával důraz na mé jméno. Trochu jsem se začervenala.
"Tak jo, ale budu moct zůstat před dveřma," kladl si podmínky.
"Já nepotřebuju doprovodit do jeho kanceláře, tam trefím sama, ale potřebuju někoho, na koho to pak všechno svedu, když se to komořímu nebude líbit," vysvětlila jsem.
"To není hezké," zavrtěl hlavou Matt.
"Ale je to strategické a to se mi líbí. Jdu s tebou, beztak mě nemá komoří rád," mávnul rukou John.
"Johne!" obořili se na něj Diana s Mattem.
"Máte s tím nějakej problém? Jestli jo, tak pojď, Matte, místo mě," nabídl mu.
"Taky, že jdu! Já se ho nebojím, jenom prostě zavřu oči, až ho uvidím, to je celé!" urazil se a stoupnul si vedle mě.
"Tak já půjdu do tý knihovny hledat snáře," řekla nakonec Diana.
"A já půjdu s tebou," přikývl John.
"Jo, my přijdeme za váma," souhlasila jsem a rozběhla se směrem k bráně.
"Lili, počkej!" zavolal Matt a rozběhl se za mnou.
"Tak dělej, poběž," pobídla jsem ho.
"Se nějak za komořím těšíš," rýpl do mě.
"Ty asi taky, když se mě pokoušíš předběhnout," zasmála jsem se.
"Stejně, tam dorazím první," vychloubal se.
"To asi jo, ale máš samé výhody! Zkus si taky běžet v podpatcích!"
"Když mi seženeš velikost 41, tak to zkusím, ale v těch tvejch? Kolik vůbec máš?" zeptal se.
"36, ale seženu ti lodičky, ve velikosti 42!" řekla jsem.
"Lodičky? To jsou spíš lodě! Kdo prosím tě má takovou haksnu?" leknul se.
"Michelle," odpověděla jsem.
"Chudák Berry!" politoval ho Matt. Zasmála jsem se. Sice mám Michelle ráda ale v tomhle má Matt pravdu. Michelle, bych nepřála ani nepříteli, natož Berrymu. Víte, kolik jí stojí živit? A kolik šatit? To ví jenom její rodiče a královská pokladna. Celou cestu jsem se smála. Ale před děsivou kanceláří královského komořího, ze mě všechen humor vyprchal.
"Matte, já mu to nemůžu udělat. Nemůžu se ho na to zeptat, potom co pro mě udělal. Mám pocit, že pratetu miloval," povzdychla jsem si.
"Koho?" zeptal se.
"Královnu!" vykřikla jsem.
"Ach, ano, to je možné," přikývnul.
"Já, zeptám se ho někdy jindy," rozhodla jsem se.
"Můžeš se ho třeba nenápadně zeptat, až přijede ten vévoda," navrhnul.
"Matte, ty jsi geniální!" vykřikla jsem a dala mu pusu na tvář. Matt jen zrudnul a my seběhli zase zpět do knihovny.

22. Holky HRAJÍ fotbal!

18. května 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví vévoda John
"Matte, pochop, že když se přivážeš, tak se nezabiješ," vysvětloval jsem svému kamarádovi, jak skočit ze skály.
"A není to nebezpečné? Když se přivážu za nohy a skočím dolů, tak mě pak můžeš vytáhnout. Ale když se nepřivážu, tak se zabiju!" řekl mi s naprosto vážnou tváří.
"A o to jde, ne?" zeptal jsem se.
"Dobře, tak já se příště nepřivážu," slíbil mi.
"To je super nápad, ušetříš mi tím spoustu práce," poplácal jsem ho po zádech.
"Přísahám, že dokud nebudeme dospělí, tak se o sebevraždu nepokusím," zvednul ruce, abych viděl, že nekříží prsty.
"Super, doufám, že ten super vzácnej plevel, přivezou až za několik měsíců, ať mám míň práce," zaprosil jsem.
"Čus kluci, co děláte? Nejdeme si zakopat?" zamával nám Berry.
"Jóó, zbožňuju fotbal!" vyskočil dva metry vysoko Matt.
"Ok, ale nebudete mi zakazovat, kopat všema čtyřma!" pohrozil jsem jim.
"Když budeš v mým týmu, tak ne," zavrtěl Berry hlavou.
"Ale to je nespravedliví! John vydá za dva hráče, má čtyři nohy!" rozčilil se Matt.
"Tak buď taky v mým týmu," navrhl mu Berry.
"Ne, ne v tvým týmu, ale v mým týmu, já jsem kapitán, ty Berry neumíš hrát fotbal," zavrtěl hlavou.
"Umím!" vztekal se.
"No to teda neumíš!" odporoval.
"A umím," dupal do země.
"Nehte toho, kapitán jsem já!" postavil jsem se mezi ně. No, asi to nebyl nejlepší nápad.
"Ty! Vždyť nemáš míč!" zasmál se Berry.
"Už jo," vytrhnul jsem mu ho z ruky.
"Já ho mám!" zavrčel Matt a pověsil se za něj. Vší silou jsem míč hodil, abych si pro něj pak mohl docválat. Bohužel míč padl právě do rukou Emily.
"Co blbnete?" zeptala se s jistým povýšeným výrazem.
"Em, ten míč, prosím," lusknul jsem na ni.
"Kde máte branku?" zeptala se Diana, která jí míč vytrhla z ruky.
"Tam mezi těma stromama," ukázal jsem na dva stromy, ze kterých jsme si s klukama vždy dělali branku, "ale dej mi ten míč, holky přeci nehrajou fodbal!"
"Tss," zamračila se Diana a mrkla na Lili. Pak jí kopla míč a ta si ho dala pod nohu. Docela jsem se bál, že ho tím vysokým podpatkem probodne.
"Pojď si pro něj," zasmála se. Diana, zatím kamsi odběhla.
"Holky," protočil jsem oči a šel za ní.
"No vem si ho," smála se.
"Lili, dej ho sem," požádal jsem ji. Místo toho, aby mě ho podala, ho prudce odkopla Dianě. Skvělá přihrávka! Rychle jsem běžel za ní. Ta se mi ale jenom smála a kopla míč mezi ty dva stromy.
"Ty vado," vydechnul Matt.
"To je, to je, gggól," zamrkal jsem překvapeně.
"Góóól!!!" zařval Berry a Matt začal tleskat jako šílenej.
"Takže holky nehrají fotbal?" dala ruce v bok Emily.
"Tak sorry," odfrknul jsem si. Obě holky si plácly.
"No, myslím, že vy byste měli být kapitánky. Nezahrajete si s náma?" nabídl jim Berry. On chce mít za kapitána holku! Si dělá srandu, ne?
"Promiň Berry, ale musíme s Lil ještě něco vyřešit. Něco důležitého," sklopila Diana zrak.
"Můžeme nějak pomoct?" zeptal se Matt.
"Ne, díky," řekla bez rozmyšlení Emily.
"Ale my pomůžeme rádi," vylezla z po za stromu Michelle.
"Tohle byste nepochopili," zavrtěla hlavou Diana.
"Já jsem docela chápavej, a Mattovi, Berrymu a Michelle, to nějak zjednodušíme," mrknul jsem na ni.
"Ne, tohle je fakt složitý," usmála se Lili.
"Já to vážný, nebo jde jen o nějakou prkotinu?" zeptala se Michelle.
"Já právě nevím, o co jde," povzdechla si Emily. Diana se podívala na svou nejlepší kamarádku, jako by jí žádala o souhlas. Když Emily přikývla, Diana řekla něco šokujícího.
"Prostě, si myslíme, že královna nezemřela jen tak, přirozenou smrtí."

21. Strach ze snů

11. května 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví lady Diana
Právě jsem vylezla z vany, když se ozvalo zaklepání.
"Kdo je tam?" zeptala jsem se.
"Diano, to jsem já, můžu dál?" trochu zakňourala Emily a já jí otevřela dveře.
"Co se ti stalo?" lekla jsem se. Vypadala hrozně vyděšeně.
"Musím s tebou mluvit," sedla si automaticky na mou postel. Byla na ní vidět, že se jí něco stalo. Posadila jsem se vedle ní.
"Tak ven s tím," pobídla jsem ji. Emily se kousla nervózně do rtu.
"Já mám v poslední době takové divné sny," přiznala se mi.
"Jak moc divné?" vyzvídala jsem.
"Prostě divné. Víš, jsou tak živé!" otřásla se.
"Ale prosím tě, já mám taky živé sny," zasmála jsem se. Tohle byla celá Emily, zase dělala z trpaslíka obra!
"Tak živé, že ti po nich zůstane krev na ruce? Nebo mokré šaty? Nebo škrábanec?" zabědovala.
"Počkej, jakože jsi náměsíčná?" nechápala jsem.
"Ne, prostě… Třeba před chvílí se mi zdálo o dětech. O MÝCH dětech. Chlapeček mi dal nějakou věc, o kterou jsem se škrábla na ruce. A pak jsem se vzbudila, a tohle…" rozevřela ruku. Na dlani měla takový malý, ale asi hodně hluboký škrábanec.
"Takže tobě se něco zdá a pak ti zůstane něco z toho snu?" překvapeně jsem vydechla.
"Jo. A věř mi, že to není moc hezké. Ráno jsem měla krvavé ruce," zamrkala. Chtěla brečet.
"Prosím tě klid, třeba máš jenom takovej talent. Jsi přeci z části trakérka!" napadlo mě.
"Možná jo," popotáhla a pevně stiskla poškrábanou dlaň v pěst.
"Hele, a kolik jsi už takovejch snů měla?"
"Tohle je třetí, po kterým mi něco zůstalo. Ale mám víc snů, o kterejch si myslím, že něco vyjadřují," vysvětlila.
"Možná by sis je měla zapisovat, třeba vážně něco znamenají. Kdy se ti začaly zdát?" pokračovala jsem s výslechem. Mohla bych být strážcem zákona.
"Před dvěma měsíci jsem měla první sen, o kterém si myslím, že má něco znamenat," odpověděla.
"Jaký sen?" Tohle je lepší než nějaká detektivka!
"Byl tam takovej vysokej chlap. Neviděla jsem mu sice do obličeje, ale tipla bych mu něco přes dvacet a podával ženě pohár a asi ji balil," polkla.
"A co dál? Jak vypadala ta žena? Podrobnosti, prosím," naléhala jsem na ní.
"Zahlídla jsem jí jenom na chvilku. Měla tmavé vlasy a byla to elfka. Trochu mi připomínala mámu. Měla na sobě noční košili a všechno se odehrávalo v noci. Proto jsem je moc dobře neviděla," nadechla se a pokračovala, "a teď ta děsivější část. Ta žena to vypila a potom jsem měla temno. Prostě jsem nic neviděla a slyšet byli jen divné zvuky. No, a když jsem zase viděla, tak se pohár válel na zemi a ta žena byla, byla, byla…" rozplakala se.
"Em, nebreč, je to jen sen. Sen, jenom sen," uklidňovala jsem ji.
"Byla mrtvá!" vykřikla.
"Třeba jenom spala," plácla jsem první blbost, která mě napadla.
"Ne, nespala, byla mrtvá, úplně mrtvá. Vím to! A vypadala jako máma. Co když jí chce někdo ublížit? Před tím jsem to ignorovala, ale teď... Třeba jí chce někdo zabít! Mámu, moji mámu," hysterčila.
"Lili, uklidni se, klid. Proč by dvacetiletej chlápek balil tvojí mamku? Nic proti ní, ale není to trochu jiná generace?" chytla jsem ji pevně za ramena, aby se neskácela k zemi.
"To je fakt, promiň, jsem jenom vyděšená. Necháme toho. Ale pro jistotu napíšu mamce, ať si dává pozor," utřela si slzy.
"No to bude dopis! Ahoj mami, jak se máš? Já fajn, jenom mám takový divný sny. Jo, prosim tě, kdyby tě balil dvacetiletej chlápek, uteč! A pozor na poháry! Pozdravuj tátu a Dolly. Tvá dcera Emily," protočila jsem oči.
"Dobře, tohle asi nebude nejlepší nápad," zasmála se.
"Určitě to nebyla ona," přesvědčovala jsem ji.
"Asi ne, ale kdo to teda byl?" zeptala se mě.
"Jak to mám asi vědět? Třeba nějaká tvoje příbuzná," pokrčila jsem rameny.
"Moje příbuzná? Možná to byla...ale ne, to je hloupost," zavrtěla hlavou.
"Lili?!" napadlo mě nejspíš to samé co ji.
"Myslíš, že to byla ona? To mi přijde jako velká pitomost," zavrtěla hlavou.
"Možná bychom se mohli zeptat našeho drahého komořího," dala jsem ruce v bok.
"Na co přesně?" podepřela si bradu.
"Na to co nikdo pořádně neví. Jak doopravdy zemřela královna."

20. Mám tě ráda, mami...

4. května 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví královna Emily
To je tak super! Komoří doopravdy napsal dopisy všem rodičům a někteří z nich povolili mým kamarádům zestárnout se mnou! To je žůžo! Jsem celá štěstím bez sebe. Právě lezu do vany, naplněné až po okraj vodou a pěnou, protože se na snídani strhla tak trochu svačinová bitka. Vlastně jsem ji vyvolala já, ale může za to John, který se mě pokoušel přesvědčit, abych mu dovolila napsat na zámek obrovský nápis: Sorry Diano!
Ne, že bych mu to nechtěla dovolit, je od něj hezké, že se jí chce omluvit, ale řekla jsem mu, že by se komoří asi fakt zbláznil a to mu nemůžu po tomhle udělat. Doporučila jsem mu, ať se jí omluví slovně nebo nějakým gestem. A ten drzoun si dovolil vlepit mi pusu na tvář! Prý mi jen ukazoval, jestli se jí má omluvit takhle, a co na to říkám. Ještě štěstí, že u toho nikdo nebyl. Všichni totiž řešili, co budou jako dospělí dělat. Berry už má detailní plány nějakého svého baru, což mě dost děsí.
Ale zpět k Johnovi. Hodila jsem po něm dortík. Byla to sranda, teda pro mě. Jemu se to moc nelíbilo. Či spíše mi do obličeje přistál chleba se sýrem. Pak přišla Diana, která byla na Johna ještě pořád naštvaná, kvůli tomu včerejšku a vyklopila mu na hlavu mísu s pudinkem. Toho si ale všimnul Matt, který pudink miluje a ze zlosti hodil na Dianu rajče. To naštvalo Michelle, která právě přišla spolu s ostatními, a Matt dostal steakem. A v tu chvíli si na stůl stoupnul Berry a zaječel: "Bitva! Všichni proti všem!" A tak každý popadl jídlo, které mu přišlo pod ruce a zábava mohla začít. Po půl hodině jsem to ale ukončila, protože mi to přišlo jako plýtvání. A aby to plýtvání nebylo, každý musel sníst to, co měl zrovna na sobě. Nechci totiž působit jako špatná královna, která hází po svých přátelích jídlo, mezitím co někteří mí poddaní žebrají před branou. Řeknu vám, kombinace sýru, ovocného kompotu a paštiky, může sice znít jako neuvěřitelnej hnus, ale jíst se to kupodivu dalo. Vlastně to nebylo zas tak špatné, když jsem to jedla postupně a ne smíchané dohromady. Ale stejně to ze sebe musím smýt, obzvlášť když má dneska přijet ten chlápek z Liliputánie. To bude asi nějákej mrňous. Takový mám ráda, nemůžou si mě totiž dobírat kvůli mé drobné postavě. Vlastně jsem z části skřítek. Jsem elfotrakérkoskřítka. Tenhle název jsme vymysleli se ségrou a já ho s radostí používám, skoro pořád. Dle mého názoru je to super název. A taky je super být kříženec. Protože jsem jedinečná! Teda pokud pominu mou malou kopii, jménem Dolly. Mám elfí uši, což je fajn, protože, až budu dospělá, což tak dlouho nepotrvá, budu si moc nechat do nich udělat hodně dírek a vzít si i několik náušnic najednou. Už mi přestává vadit, že mě nechá komoří zastárnout. Další výhoda elfích uší je, že se za ně opravdu ale opravdu nedají zachytit brýle. Takže nemusím vypadat jako šprt, jen proto, že špatně vidím. Zato nosím každý den čočky... Teda skoro každý den. Třeba dnes, sem neměla nervy na to, abych si je nandala do očí. Právě proto, se mi nedařilo při svačinové bitvě! To, že jsem z části skřítek, my nepřináší žádné plusy, spíš minusy. Jsem hroznej prcek! Naštěstí i to se dá napravit, když se mi podaří z mého bezedného šatníku vyhrabat boty na hóóódně vysokém podpatku. I když, i nějaký plus být malá tu je. Stačí, když se při těláku (brrr!) chytnu hrazdy a o zbytek se postarají mé spolužačky, které mě tam bez problémů dostanou. A co být částí trakérkou? To mi je docela upřímně na nic. Měla bych mít asi nějaký talent ale žádný se u mě neprojevil. Asi jsem trakérkou jenom malou částí a na talent nemám nárok. Protáhla jsem se. Byla jsem celá ponořená v přetékající bublinkové lázni. Ve vodě byli různé voňavé oleje, které mě přímo uspávali. V noci jsem toho moc nenaspala, možná bych... Ne! Nesmím usnout ve vaně, je to nebezpečné. Asi bych měla vylézt ven. Za chvilku. Ale nesmím usnout! Musím se hlídat...
Malá holčička pevně svírala růžového medvídka a plakala.
"Neplač, prosím!" pokoušela jsem se jí utěšit.
"Vrátíš se?" zeptala se mě druhá, úplně stejná holčička. Byla stejně nejspíš stejně stará jako ta první, ale vypadala o něco dospěleji.
"Ano!" ujistila jsem ji, i když jsem ji neznala, a netušila, o čem mluví.
"Zachráníš je? Zachráníš Odisea a tátu?" zavzlykala ta s medvídkem. Netušila jsem, co mám říct, ale cítila jsem hrozné nutkání holčičky obejmout. A taky, že jsem to udělala. Musela jsem si kleknout, protože jsem byla nějak vyšší než obvykle.
"Zachráním," přikývla jsem, přestože jsem netušila kdo to ten Odiseus je. Ani jejich tátu jsem neznala.
"Slibuješ?" zaslechla jsem chlapecký hlas. Zvedla jsem hlavu. Přede mnou stál malý kluk, velmi podobný těm dvěma holčičkám.
"Slibuju," řekla jsem rozhodně. Chlapeček mi podal něco, co vypadalo jako barevné sklo.
"Nessi má ostrý šupinky, třeba se ti bude hodit, až se budeš potýkat s příšerama," usmál se.
"Děkuju," vzala jsem si od něj podivný dárek a strčila ho do vaku, který jsem měla na zádech. Trochu jsem se o něj škrábla, takže mi na dlani zůstal krvavý šrám.
"Jsi vážně statečná," chytla mě první holčička za ruku.
"Em, už musíme," zaslechla jsem za sebou povědomý hlas, ale neotočila se. Veškerou svou pozornost jsem upírala na děti.
"Mám tě ráda, mami," sklopila zrak druhá holčička. Mami? Mami!? Mami!!!
S leknutím jsem zjistila, že jsem pouze ve vaně. Voda už dávno vychladla a pěna vyprchala. Měla jsem štěstí, tenhle spánek se mi mohl krutě vymstít. Ale nic se mi nestalo... tak proč se sakra ta voda zbarvuje do rezava? Takovouhle barvu by mohla mít, pouze pokud by v ní byla trochu krve. Vzpomněla jsem si na svůj neobyčejně živý sen a s hrůzou se podívala na svou ruku. I když jsem to trochu čekala, stejně mě to dost vyděsilo. Na dlani mi spočíval drobný ale přesto krvácející škrábanec.

19. To, co jsem nestihl říct...

27. dubna 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví královský komoří Roderick
Nemůžu tomu stále uvěřit, přestože se to stalo již před pár hodinami. Emily mě objala. Udělal jsem jí radost. Většinou ať řeknu cokoliv, tak buď se ode mne uraženě odvrátí a odporuje, nebo práskne dveřmi a odmítne se mnou týden mluvit. Dnes se na mě usmála a objala mě. Nikdy jindy by mě to nezaskočilo ale od té doby co umřela Madison... Proč vlastně umřela? Byla mladá, pouhých dva tisíce let, a nějaký ten rok navíc a zdravá. Nebyl důvod, aby umírala. Nebyl důvod, aby udělala… tohle. Vím o její záhadné smrti více než ostatní. Těmi ostatními myslím poddané a Emily. Vlastně nezemřela před měsícem ale už před dvěma. Ten prázdný měsíc, jsme ji dali tajně pohřbít a snažili jsme se vše utajit. Jenže pak se to nějak rozneslo a my museli rychle přivést dědičku trůnu. A jedinou právoplatnou dědičkou je Madisonina praneteř Emily. Když Madison nastoupila na trůn, měla mladší sestru tuším, že Madelaine, nebo tak nějak. Nabídla jí aby žila s ní, jenže ona odmítla. Místo toho se rozhodla žít prostým životem. Vzala si někoho a s ním měla dceru, Mirael. A ta si taky vzala někoho a měla s ním dcery Emily a malou Dolly. Madelaine už dávno nežije, zemřela na nějakou krutou nemoc. A proto Madison do své závěti napsala, že si přeje, aby po ní vládla Mirael. Ta se však trůnu zřekla a požádala svou tetu, aby mohla vládnout Emily, její prvorozená dcera. Složité, že? Vlastně je to dobře, u dvora by byli velké problémy s Miraeliným neurozeným manželem, který je navíc naprosto šílený. Má podivné představy o světě, kterým nikdo nevěří. Ale zpátky k Madison.
Vzala si život. Ne, netuším proč. Měla všechno, co si jen přála. Jen si často stěžovala, že jí chybí láska. Při této vzpomínce, se mi vytrácejí smysly a mám chuť brečet…
Já jí miloval. Od první chvíle co jsem jí spatřil. Ale neodvážil jsem se jí o tom říct. Byla to královna a já jen pouhý sluha. Možná mám vysoké postavení, ale o královninu ruku jsem se přeci ucházet nemohl. Byla tak dokonalá. Byla pro mě všechno. Byla... ale už není. Vzala si jed a tím se usmrtila. Mnoho lidí u dvora si myslí, že ji někdo otrávil. Ale já vím, že to byla sebevražda. Mluvil jsem s ní před tím, než to udělala. Neustále mi vyčítala, že zde nemá nikoho blízkého. Že potřebuje lásku. Namítal jsem, že má mě a ona mi odpověděla: "Ty jsi zde, abys mi pomáhal vládnout. Já chci někoho, kdo mě bude mít opravdu rád!"
"Ale, já, totiž... mám tě rád! A když tak moc toužíš po lásce, tak proč sis nikoho nenašla?" zeptal jsem se jí.
"Protože ti co si mi nabízel, chtěli jenom vládnnout!" křičela.
"Madison, prosím tě uklidni se a běž spát!" neměl jsem už na další hádky nervy.
"Ty, ty... Tak se zabiju! Pochop, že já nežiju, ale jen přežívám!" brečela jako dítě.
"Běž si lehnout!" poručil jsem jí.
"Jsem tvá královna a ty mi nemáš co poroučet! Ale dobře, půjdu a zabiju se!" práskla dveřmi, stejně tak jak to včera udělala Emily. Nechal jsem ji. Myslel jsem, že jen přehání a druhý den bude vše jako dřív. V bělostných šatech mě přivítá má milovaná královna s úsměvem na tváři, sedne si vedle mě na snídani a já se jí budu moct omluvit, že jsem na ni křičel. Tak to ale nebylo. Ráno byla mrtvá a můžu za to já! Zabila se kvůli mně. Jsem zodpovědný za její smrt.
Najednou jsem zapomněl, že muži nebrečí a dal průchod svým citům. Nedozví se, jak moc mi je to líto. Už se nikdy nedozví, co jsem k ní cítil. Nedozví se, jak moc jsem ji miloval. Nedozví se to, už nikdy...

18. Noční můry

20. dubna 2014 v 0:00 | Lucy
Vypráví královna Emily
Dívala jsem se na své zkrvavené ruce. Z očí mi padaly narudlé slzy. Přede mnou ležela mrtvola se zakrytou tváří, podle postavy jsem poznala, že je to mladý muž. Jako bych byla smyslů zbavená, namočila jsem ruce ještě hloub do jeho krvavé rány a na strom, který stál opodál, jsem krví napsala jediné slovo: Nezapomeň!
Trhla jsem sebou. Ležela jsem na své posteli, ve svém prostorném pokoji. Jen sen. Nic jiného, jen pouhý sen. Proč zrovna já musím mít takové noční můry, které navíc nedávají smysl? Tohle je jen jeden z mnoha děsivých, prapodivných snů.
Pomalu jsem vstala s postele a šla ke svému kosmetickému stolku, abych si alespoň učesala vlasy. Natáhla jsem ruku pro kartáč a vykřikla hrůzou. Na mé ruce se lesklo pár kapiček čerstvé krve. Rychle jsem si tu odpornou věc z ruky smyla. Doufala, jsem, že když zmizí tento důkaz, zmizí i má noční můra. Jenže, co si to nalhávám? Vždy jsem se snažila zničit to, co mi zbylo po mých snech, ale vždycky přišel sen ještě horší. Měla jsem chuť křičet.
"Lil, spíš?" ozvalo se ze dveří.
"N-ne, pojď dál Michelle," pokoušela jsem se nedat najevo, co se mi právě přihodilo. Prostě na to zapomenu. Je to tak jednoduché!
"Máma mi to povolila!" objala mě má kamarádka sudička.
"Počkej, co ti povolila?" nechápala jsem.
"Ty děláš jako bys nevěděla! Vyrůst s tebou přeci!" šťouchla do mě.
"O čem to jako mluvíš?!" obořila jsem se na ni.
"Budeme dospělé! No není to super?" plácla sebou na mojí postel. Vyběhla jsem ven, protože se mi zdálo, že je na chodbě moc povyku.
"Em, to je super nápad! Má kariéra se bude konečně moci dál rozvíjet!" volala na mě už z dálky Poly.
"Cože?" nechápala jsem.
"Nemusím čekat, až budu dospělá, a hned se můžu stát profesionální hudebnicí!" zatleskala, ale to už se ke mně tlačil Berry.
"Když teda budu plnoletý, tak si můžu vybudovat diskotékový klub! Dáš mi na to prachy, že jo?" poprosil mě.
"Ne," zavrtěla jsem překvapeně hlavou. I když jsem neměla ani tušení, o čem to mluví, tak vím, že dávat mu peníze není zrovna nejlepší nápad.
"Já ti budu v klubu hrát tu nejtvrdší muziku!" nabídl se Thomas.
"Jóóó!" plácnul si s ním Berry. Nechápavě jsem se na ně dívala.
"Je princezna ochotna zestárnout za těchto podmínek?" zaklepal mi na rameno komoří. Došlo mi to. On požádal rodiče mích kamarádů, aby nechali své děti zestárnout. On to udělal pro MĚ. Neudržela jsem se a padla mu okolo ramen.
 
 

Reklama