Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

29. Johne? Johne! Johne?!?

6. července 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví vévoda John

Hnal jsem se chodbou a najednou zjistil, že za mnou nikdo neběží. Kde jsou všichni? Jediné co mě napadlo, že jsou za mnou a nestačí mi, takže jsem se obrátil a šel jim naproti. Cestou jsem vrazil do komořího. Omylem jsem ho srazil na zem.
"Jé, sorry, já nerad," omlouval jsem se a pomohl mu vstát.
"Měl byste se dívat na cestu mladý muži," pohrozil mi prstem.
"Fakt sorry, já tady hledám Em, nevíte kde je?" zeptal jsem se.
"V salonu číslo jedna, a nepřeje si být rušena," zamračil se.
"Ale já za ní musím, kde je salonek číslo jedna?"
"Stojíte před ním, ale nedoporučuji, vám tam chodit, princezna je rozrušená…"
"Tak díkes, mějte se," otevřel jsem dveře. Salonek byl fakt super. Všude bylo hrozně moc svícnů, váz a jinech ozdobných nesmyslů. Nebyla tu ani noha, teda až na Emily, která ležela na největší pohovce a hrozně brečela.
"Ahoj Lili, jsi vpoho?" šel jsem k ní.
"Ne," zavrtěla hlavou.
"Stalo se něco?" vzal jsem jí za ruku.
"Jo," popotáhla.
"Tak si sedni, utři si oči a řekni mi to," vybídnul jsem ji. Posadila se.
"Nemáš kapesník?" zeptala se.
"Nemám, kam bych ho dal? Ale něco ti najdu," slíbit jsem ji a začal běhat po salonku, až jsem z vozíku, na kterém se válelo pár nepoužitých ubrousků, jeden vzal a podal ho Emily.
"Děkuju," utřela si oči a vysmrkala se.
"Tak, a teď to vyklop."
"Já jsem odsoudila vévodu k doživotnímu vyhnanství," začala zase nabírat.
"Nebreč, nechala sis alespoň jeho prachy?" zajímal jsem se. Přikývla.
"Tak vidíš! Vlastně jsi přispěla do královské pokladnice!" pokoušel jsem se jí povzbudit.
" Ale, já nevím, jestli jsem udělala dobře," pokrčila rameny.
"Co provedl?" vyzvídal jsem. Když mi to dořekla, zmocnil se mě takovej vztek!
"Kde je?" vrčel jsem jako dravá šelma.
"Nevím, proč?"
"Ten qrovy si dovolil vyskočit si na nebohýho, bezmocnýho stařečka a krásnou princeznu! Navíc tě balil!" ječel jsem.
"Klídek Johne, tobě to může být přece jedno," usmála se.
"Ale není, jsi má kamarádka, dobrá kamarádka," polknul jsem.
"Kamarádka," přikývla.
"Ano, kamarádka."
"Johne, prosím tě, nemůžu dobře dýchat, rozvážeš mi ten korzet?" zeptala se najednou.
"Jasně, pokud se mi to povede," přikývnul jsem. Bohužel, korzet byl zavázán na mašličku.
"Hele, kdo ti to vázal? To se fakt nedá rozvázat!" nadával jsem.
"Já vím, ale sama se z toho nedostanu, a věř mi, nedá se v tom dýchat," opakovala mi pořád a já začal poznávat, že už asi vážně brzo omdlí.
"Víš co? Najdeme Dianu, nebo alespoň Michelle, ta to bude umět rozvázat," navrhnul jsem.
"Dobře, musím to sundat, hrozně jsem křičela a to strašně vyčerpává a taky…" začala padat. Tak, tak jsem jí zachytil. A sakra, co teď? Musím jí dopravit za Dianou, rychle. Tak mě napadá, ona neomdlela při křiku na toho vévodu, ale při rozhovoru se mnou. Wow! To znamená, že je ze mě úplně mimo! No, dobře, nebudu jí brát Mattovi, nechám si Dianku. Em je jenom kámoška. Vzal jsem jí do náruče a chystal se jí odnést. Uf, není úplně nejlehčí, a to je taková malá a štíhlá. Přitisknul jsem si ji k sobě a pokusil se otevřít dveře. Aha, tak to nepůjde.
"Emily, musíš vstát," lehce sem s ní zatřepal. Nic. Tak jsem jí dal pusu na čelo, třeba se stane zázrak a ona bude jako Sněhurka. No a zrovna ve chvíli, kdy jsem přitisknul ústa k čelu, tak jsem našel Dianu. Nebo spíš ona našla mě. Ona a Matt vstoupili do dveří.
"Johne!" leknul se Matt, když mě uviděl.
"Johne!?!" vykřikla Diana.
"Johne?" zamžourala očima Emily.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama