Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

26. Pravá královna

15. června 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl

Vypráví královna Emily

"A proč musí přijet tak brzo? Neměl tu být až po obědě?" zeptala jsem se komořího. Právě jsem kráčela v hrozně teplých šatech po chodbě, abych přivítala toho vévodu Edvarda.
"Taky se mi zdá, že je tu brzo, ale prosím tvařte se šťastně," požádal mě. trochu jsem si povzdechla. Až tak dobrá herečka nejsem!
"Ok, budu," přikývla jsem.
"A buďte tak laskavá, a nepoužívejte slova ok, hustý, wow a tak podobně," napomenul mě.
"Ano, máte pravdu, jsou pro naši společnost nedůstojná slova," protočila jsem oči.
"Přesně tak," usmál se. Došlo mu vůbec, že to myslím ironicky? To už jsme ale byli u dveří společenské místnosti. Zhluboka jsem se nadechla, nebo alespoň tak, jak mi to korzet dovoloval. Myslím, že i ve svěrací kazajce, se člověk cítí líp. Dveře se rozevřely a my vešli dovnitř. Usmála jsem se. Musím zjistit, kdo všechno se podílel na úklidu a dát jim zvláštní příplatek. Po tom, že se včera konala párty, nezbyla ani památka.
"Vaše jasnosti," poklonil se mi mladý elf.
"Vítám vás, sire Edvarde," poklonil se komoří. Tak moment, tady něco nehraje! Neměl být ten Edvard skřítek?
"I já," lehce jsem se poklonila.
"Pojďme si sednout," pobídnul ho komoří.
"Ne, děkuji, nezdržím se dlouho, rád bych přešel rovnou k věci," řekl.
"A nedáte si s námi oběd?" zeptala jsem se mile.
"Ne, děkuji, naobědval jsem se u sebe na zámku," usmál se. No, to je fajn, že ses už najedl, ale já mám hlad! Už vidím ty pohledy, až mi začne kručet v břiše!
"Nemůžeme Vás přeci nechat, bez jídla," oplatila jsem mu úsměv.
"Ne děkuji," řekl ZASE. Umí vůbec říct něco jiného, než ne děkuji?
"Tak tedy, půjdeme spíše, do salonku?" navrhl komoří.
"Ok… tedy souhlasím s vámi," rychle jsem se opravila, ale přísnému pohledu komořího stejně neunikla.
"Smím nabídnout, naší vznešené princezně rámě?" zamrkal vévoda. Podívala jsem se n komořího, který nenápadně kýval hlavou.
"Ach, ano," odpověděla jsem. Proč já? Nemůže si chytnout za ruku třeba komořího? Úspěšně jsem se celou cestu přes chodbu, která se mi dnes zdála delší než obvykle, vyhýbala děsivým pohledům toho přerostlého trpaslíka. Nechápu, proč je vévoda z Liliputánie větší než já. Konečně jsme vešli do salonku číslo jedna. Schválně jsem se posadila do křesílka pro jednoho, jen aby si ten blbec nesedl vedle mě.
"Omlouvám se, ale pospíchám, takže přejdu rovnou k věci - ví její jasnost, že je nutnost, aby zestárla?" zeptal se.
"Pochopitelně ví," přikývla jsem. To je tak trapné o sobě mluvit ve třetí osobě! Ale zároveň to zní i celkem hustě… Tyhle slova bych zřejmě neměla používat ani v myšlenkách, někdy se mi zdá, že mi komoří vidí i do mozku.
"A smím se zeptat na datum?"
"Kněžka přijede během tohoto týdne," oznámil komoří dřív, než jsem stačila cokoliv říct. Cože?! Už během tohoto týdne! To se neřeklo!
"To je výtečné, princezna bude zajisté překrásná žena. Máte již vybraného ženicha?"
Au! Tak tohle bylo jako, kdybych dostala pěstí do břicha. Já se teda rozhodně vdávat nebudu!
"Času dost, jasnost je příliš mladá, aby řešila vdavky," pokoušel se mě zachránit komoří.
"Nesouhlasím, sire, jasnost by si měla vybrat a to rychle!" probodával ho pohledem vévoda.
"Co tím myslíte?" obořila jsem se na něj.
"Nic výsosti, jen si nepřeji, aby vaše jasnost skončila, jako naše zesnulá královna!" vyskočil z křesla.
"Vévodo, pokud neumírníte svou hrubost, princezna vás nechá vyhodit!" rozkřičel se komoří.
"Omlouvám se," opět se posadil.
"To nic, také je mi líto královny, ani neznám příčinu její smrti," konečně jsem se dopracovala k otázce, na kterou potřebuju znát odpověď.
"To nikdo, jelikož komoří její jasnosti, se to pokouší utajit před světem. Mnoho lidí si myslí, že v tom má prsty," zasmál se. Komoří ani nepípnul, ale viděla jsem mu v očích smutek, zlost a pocit křivdy.
"Vy si myslíte…" pokoušel se popadnout dech. Edvard se jen zlověstně usmíval. To už jsem nevydržela.
"Pane, nařknul jste královského komořího z vraždy, naší milované královny! Obyčejného člověka, by postihnul trest nejvyšší!" stoupla jsem si, abych byla výš než on.
"Nic takového jsem neřekl, pouze vaší jasnosti oznamuji, co si myslí jiní. Nikdy jsem neřekl, že tomu věřím. Omlouvám se, jestli to vaše jasnost pochopila, jako urážku sira Rodericka" zůstal klidně sedět.
"I přesto byla vaše poznámka nevhodná," pokoušela jsem se, nezačít na něj křičet sprostá slova. A že jsem jich měla na jazyku hodně.
"Jen chci znát odpověď na otázku, která jistě zajímá i vaší jasnost: Jak zemřela královna?" stoupnul si také. Podívala jsem se na komořího. Vypadal, že každou chvíli dostane infarkt! Dostala jsem strach, aby tomu tak opravdu nebylo, vždyť už to byl přeci jen starší pán…
"Můj komoří není povinen, na tuto otázku odpovídat, pokud si to nepřeje," řekla jsem nakonec. Nemůžu mu něco takového udělat, i když to chci vědět.
"Královna spáchala sebevraždu," řekl. On by ji nezabil, vím to.
"Jak? Kdy? Proč?" zasypával ho otázkami.
"To by stačilo, sire, jestli okamžitě nepřestanete, nechám vás vyvést!" křičela jsem.
"Před dvěma měsíci se otrávila, z neznámých důvodů!" vykřiknul komoří. To mě zarazilo. Před dvěma měsíci?
" Ale já jsem princeznou teprve měsíc!" nechápala jsem.
"Tajil to! Chtěl vám odepřít korunu, jasnosti! Zaslouží smrt!" naléhal na mě Edvard. Cítila jsem, že brzy vybouchnu. A to se také stalo.
"Stráže!" přidupla jsem si.
"Jasnosti, vy mě chcete dát zatknout?" leknul se komoří. Byl celý bledý v obličeji, ruce se mu chvěli.
"Ano, správně jasnosti, nic jiného si nezaslouží!" pobízel mě Edvard.
"Chopte se sira Edvarda, a vyveďte ho ze zámku. Až do odvolání, nevstoupí na půdu Ekvalijskou. Pojedete domů, sire a já budu očekávat omluvný dopis. Pak možná svolím, aby vám byla navrácena plná svoboda pohybu," zvedla jsem přísně hlavu. Ty jo, na to, že dělám drsňačku před vévodou poprvé v životě, to je celkem slušný výkon!
"To nemůžete, svoje vojsko pošlu proti vám!" ječel a pokoušel se vysmeknout dvěma silným chlapům.
"Máme to brát jako vzporu?" zeptala jsem se.
"Co uděláte? Popravíte mne?" řval.
"Za vzporu, proti královně se trestá smrtí," vrčela jsem.
"Vy nejste žádná královna, jste jen hloupé dítě," urážel mě.
"Zopakujte to, a budete souzen nejen za pokus o vzporu, ale i o urážku královského majestátu!" hromadil se ve mně vztek.
"Klidně, nejste nic víc než hloupé dítě!"
"A dost! Edvarde, vévodo Liliputánský, tímto vás zbavuji vašeho titulu! Jste odsouzen k doživotnímu vyhnanství jak z Ekválie, tak z Liliputánie a Nortlandu! Všechen váš majetek připadne ve prospěch královské koruny a já, princezna Emily, budoucí královna říše, poté rozhodnu, co s ním bude! To je mé poslední slovo!" dořekla jsem a počkala, až vyděšení sloužící zavřou za ním dveře. Konečně jsem se mohla nadechnout. Chviličku mi trvalo, než jsem si uvědomila, co jsem právě udělala… Pane bože, co jsem to provedla! Vyhnala jsem ze země šlechtice!
"Děkuji, jasnosti," poklonil se mi komoří.
"Zachovala jsem se strašně," sedla jsem si na pohovku a rozplakala se. Komoří se trochu usmál a položil mi ruku na rameno.
"Ne, zachovala jste se jako pravá královna."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama