Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

Červen 2014

28. Pravá x levá

29. června 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl

Vypráví lady Diana

"Musíme získat tu knihu zpět," řekla jsem všem, kromě Emily, která byla s tím vévodou.
"A jak to chceš asi udělat?" zeptala se Michelle.
"Buď nám jí dá Caroline sama, nebo si jí prostě vezmeme," pokrčila jsem rameny.
"Nemůžeme se jí přece vloupat do pokoje," zamračil se Matt, kterému se očividně můj plán nelíbil.
"Neřekla jsem přeci, že se jí vrhneme do pokoje, prohledáme všechny skříně, šuplíky a poličky, jenom za ní půjdeme, řekneme si o knihu, a když nám jí nedá, tak si jí prostě vezmeme," vysvětlila jsem.
"Mně se to nelíbí, nemůžeme jí to jen tak vzít," zavrtěl hlavou Matt.
"Jo? A ona snad může?" opáčila jsem.
"Souhlasím s Dianou, musíme zjistit, co to má znamenat," postavil se za mě John.
"Díky," usmála jsem se.
"To nemůžete, vy hajzlové! Posloucháte děcko!" zaslechla jsem úděsný jekot. Naproti nám šli dva strážní, kteří táhly zoufalého elfa.
"Ty vole, co to má bejt?" nechápal Berry.
"Něco se stalo, tenhle vypadá jako…" polkla jsem.
"Vévoda!" řekli jsme s Michelle jednohlasně.
"Vévoda?" poškrabal se na hlavě Matt.
"To znamená, že to souvisí s Emily!" docvaklo to Johnovi.
"Bingo! Tak jí půjdeme hledat, ne?" navrhla jsem.
"Bude v nějakém salonku, tam si přece dávají tihle ,modrokreváci' něco k pití a pak plkají o politice," napadlo Michelle.
"Asi máš pravdu, tak pojďme do salonku!" popohnala jsem je. Běželi jsme co nejrychleji dlouhou chodbou, John pochopitelně napřed, když jsme najednou narazili na "rozcestí".
"Kam teď?" zeptal se mě John.
"Asi vpravo," pokrčila jsem rameny.
"Super," rozběhl se, pochopitelně do leva.
"Johne, druhý pravo!" zavolala jsem na něj, ale ten už byl někde na druhém konci zámku. A kdo by se hnal za koněm? Navíc když má dvoje plíce! Takhle mu nikdy nedojde dech.
"Kašlem na něj a jdeme dál," rozhodla jsem. Po pár minutách jsem zjistila, že jsme u dveří jídelny.
"Stoprocentně jdeme dobře?" zeptal se mě Berry.
"Ne, obešli jsme to dokola," povzdechla jsem si.
"Neříkala jsi, že v tomhle zámku trefíš kamkoliv i po slepu?" rýpla do mě Michelle.
"Hrozně mě znervózňujete," naštvala jsem se.
"Takže přirozená vůdkyně, co budeme dělat teď?" řekl Berry. Samozřejmě do svého projevu nezapomněl vložit co největší dávku ironie.
"Hele, nehte jí, ani jeden z nás to tu nezná o nic líp! Máme vůbec štěstí, že tu Dianu máme," napomenul je Matt. Překvapeně jsem se na něj podívala. Možná to není zas takovej blbeček. Vlastně je docela milej.
"Děkuju," věnovala jsem mu vděčný úsměv.
"Nemáš za co," mrknul.
"Haló! Tak co bude?" zamávala mi Michelle rukou před obličejem.
"Rozdělíme se a každej půjdeme na jednu stranu," řekla jsem.
"Ok, ale v každý skupině by měl být alespoň jeden člověk, kterej bezpečně pozná, kde je pravá strana a kde levá," navrhnul Berry.
"Souhlasím, já to poznám," přikývla jsem.
"Já taky," řekla Michelle.
"Já nosím na rukách náramky, na kterých to mám napsaný, takže nemám problém," ukázal mi je Berry. A doopravdy, měl na každé ruce náramek. Na jednom bylo napsáno "pravá" a na druhém "levá".
"Super, jenom je máš obráceně," upozornila jsem ho.
"Pardon, hned napravím," prohodil si je.
"A ty Matte?" zeptala jsem se.
"Já si nejsem jistý, že to vím," začervenal se.
"Tak to zkusíme, zvedni pravou ruku," řekla jsem mu.
"Kolik mám pokusů?" zeptal se.
"Jeden," odpověděla jsem.
"To je krutý, chci dva pokusy!" urazil se.
"Prostě zvedni ruku, o který si myslíš, že je pravá, je to tak složitý?" zakroutila jsem očima.
"Tahle?" zvedl Matt svou levou ruku.
"Aha, takže Michelle jde s Berrym, kdyby si náhodou zaměnil náramky a já jdu s Mattem, protože ten je úplně mimo," rozhodla jsem a nedbala na Mattovi námitky, že má přeci ještě jeden pokus.
Možná kdybych ty náramky strhala z Berryho rukou a nandala je raději Mattovi, vyvarovali bychom se všichni v budoucnu spoustě nepříjemností…

27. Sesterská láska

22. června 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královna Caroline

Šťastně jsem vběhla do svého pokoje. Mám ji! Mám tu knihu! Jedinou myšlenkou, jsem zvládla otočit klíčem od dveří. Zasmála jsem se. Je to nádherné, jakou mám moc. Ale teď musím tu knihu schovat a to dobře. Rozevřela jsem svůj vestavěný šatník, vyházela to odporně barevné oblečení a zvedla špatně přidělané prkno. Tam jsem mohla s klidem narvat knihu, všechno zase přiklopit a pohodit po něm pár bot. Vrhla jsem se ke svému psacímu stolu a rychle naškrábala na kus papíru: Mám to! Musíš okamžitě přijet a podívat se!
"Elzare!" zakřičela jsem. Na okenním rámu mi přistál veliký černý havran.
"Doneseš to Catherine," přikázala jsem mu a podala lístek. Elzar roztáhnul křídla a byl ten tam.
Bylo mi jasné, že budu muset čekat dlouho, než se má starší sestřička rozhodne přijít, ale tohle! Za pár minut odbije půlnoc, a ona se ještě neuráčila přiletět! Lehké zaklepání na okenní římsu mě ale velmi potěšilo.
"Caroline!" zaslechla jsem šeptat sametový hlas. Tak přeci jen dorazila! Rozevřela jsem okno, aby mohla dovnitř.
"Ukaž mi ji!" rozhlížela se po pokoji.
"Schovala jsem ji," nedbala jsem na její sykot.
"Tak ji vyndej a ukaž mi ji!" chytla mě pevně za ramena. Její dlouhé nehty se mi zarývaly do kůže.
"Ok, tak mě pusť!" vytrhla jsem se z jejího sevření a šla ke své pro knihu.
"Dělej," popoháněla mě.
"Čekej sakra," vyndala jsem cenný poklad ze skříně.
"Dej mi to! Okamžitě!" vrhla se po knize, jen co ji uviděla.
"Ne, je to moje!" odsekla jsem a přitiskla si ji k hrudníku.
"Caroline, tomuhle říkáš vděk? Celý tvůj život se o tebe starám, učím tě a ty tohle? Dej mi to co mi po právu náleží!" napřáhla ruku.
"Ne, já ji našla," zavrtěla jsem hlavou.
"Dej to sem Caroline, hned! Jinak tě zabiju!" zavrčela.
"Nezabiješ mě! Jsi slabá a já se tě nebojím!" řekla jsem přesvědčeně.
"To bys možná měla, sestřičko," usmála se a natáhla ke mne ruku.
"Nech mě," ucouvla jsem. Luskla prsty a v ruce měla najednou dýku.
"Nemůžeš mě zabít," polkla jsem.
"Ale proč ne? Jsi mi k ničemu," zasmála se.
"Proč? Protože já mám to co ty ne," ukázala jsem jí svůj prsten.
"Kde s to vzala?!" vydechla překvapeně.
"Princezna temnot, to má vždycky," pohodila jsem vlasy.
"Ty nejsi žádná princezna temnot! Já jsem nejstarší dcera našeho otce, ne ty!" vztekala se.
"Jsi bastardka, Catherine!" zamrkala jsem pobaveně.
"A ty jsi dítě, ne žádná princezna!" odporovala mi.
"Omlouvám se, sestřičko, ale asi tě budu muset zničit," napřáhla jsem k ní ruku.
Tu dýku, teleportovala jsem k sobě ostrý předmět.
"Ne! Nesmíš mě zabít! Potřebuješ mě!" s leknutím zakopla.
"Jediné co potřebuju, je tvá životní síla," odložila jsem knihu a vzala dýku do obou rukou.
"To neuděláš, nesmíš!" klepal se jí hlas.
"Pozdravuj mé rodiče, Catherine," napřáhla jsem se a vrazila jí dýku do srdce. Energie mnou prošlehla jako blesk. Cítila jsem, jak jsem pořád silnější a silnější. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když to přestalo, nebyla jsem schopna promluvit. Právě jsem zabila svou sestru- svou jedinou příbuznou. Vlastně to byla pomsta. Zavraždila mé rodiče. A ty zas zavraždily svoje rodiče. A to všechno jen kvůli moci. Jen aby jednou mohli vládnout světu. No, už vím, že nechci děti. Nakonec by mě ještě zbavili vlády nad světem, i když to možná trochu předbíhám. Nejprve, musím zjistit, kdo zabil Madison a hlavně proč.
Nelámala jsem si hlavu s mrtvolou u mé postele, místo toho si vzala knihu a začala zjišťovat, k čemu vlastně je…

26. Pravá královna

15. června 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl

Vypráví královna Emily

"A proč musí přijet tak brzo? Neměl tu být až po obědě?" zeptala jsem se komořího. Právě jsem kráčela v hrozně teplých šatech po chodbě, abych přivítala toho vévodu Edvarda.
"Taky se mi zdá, že je tu brzo, ale prosím tvařte se šťastně," požádal mě. trochu jsem si povzdechla. Až tak dobrá herečka nejsem!
"Ok, budu," přikývla jsem.
"A buďte tak laskavá, a nepoužívejte slova ok, hustý, wow a tak podobně," napomenul mě.
"Ano, máte pravdu, jsou pro naši společnost nedůstojná slova," protočila jsem oči.
"Přesně tak," usmál se. Došlo mu vůbec, že to myslím ironicky? To už jsme ale byli u dveří společenské místnosti. Zhluboka jsem se nadechla, nebo alespoň tak, jak mi to korzet dovoloval. Myslím, že i ve svěrací kazajce, se člověk cítí líp. Dveře se rozevřely a my vešli dovnitř. Usmála jsem se. Musím zjistit, kdo všechno se podílel na úklidu a dát jim zvláštní příplatek. Po tom, že se včera konala párty, nezbyla ani památka.
"Vaše jasnosti," poklonil se mi mladý elf.
"Vítám vás, sire Edvarde," poklonil se komoří. Tak moment, tady něco nehraje! Neměl být ten Edvard skřítek?
"I já," lehce jsem se poklonila.
"Pojďme si sednout," pobídnul ho komoří.
"Ne, děkuji, nezdržím se dlouho, rád bych přešel rovnou k věci," řekl.
"A nedáte si s námi oběd?" zeptala jsem se mile.
"Ne, děkuji, naobědval jsem se u sebe na zámku," usmál se. No, to je fajn, že ses už najedl, ale já mám hlad! Už vidím ty pohledy, až mi začne kručet v břiše!
"Nemůžeme Vás přeci nechat, bez jídla," oplatila jsem mu úsměv.
"Ne děkuji," řekl ZASE. Umí vůbec říct něco jiného, než ne děkuji?
"Tak tedy, půjdeme spíše, do salonku?" navrhl komoří.
"Ok… tedy souhlasím s vámi," rychle jsem se opravila, ale přísnému pohledu komořího stejně neunikla.
"Smím nabídnout, naší vznešené princezně rámě?" zamrkal vévoda. Podívala jsem se n komořího, který nenápadně kýval hlavou.
"Ach, ano," odpověděla jsem. Proč já? Nemůže si chytnout za ruku třeba komořího? Úspěšně jsem se celou cestu přes chodbu, která se mi dnes zdála delší než obvykle, vyhýbala děsivým pohledům toho přerostlého trpaslíka. Nechápu, proč je vévoda z Liliputánie větší než já. Konečně jsme vešli do salonku číslo jedna. Schválně jsem se posadila do křesílka pro jednoho, jen aby si ten blbec nesedl vedle mě.
"Omlouvám se, ale pospíchám, takže přejdu rovnou k věci - ví její jasnost, že je nutnost, aby zestárla?" zeptal se.
"Pochopitelně ví," přikývla jsem. To je tak trapné o sobě mluvit ve třetí osobě! Ale zároveň to zní i celkem hustě… Tyhle slova bych zřejmě neměla používat ani v myšlenkách, někdy se mi zdá, že mi komoří vidí i do mozku.
"A smím se zeptat na datum?"
"Kněžka přijede během tohoto týdne," oznámil komoří dřív, než jsem stačila cokoliv říct. Cože?! Už během tohoto týdne! To se neřeklo!
"To je výtečné, princezna bude zajisté překrásná žena. Máte již vybraného ženicha?"
Au! Tak tohle bylo jako, kdybych dostala pěstí do břicha. Já se teda rozhodně vdávat nebudu!
"Času dost, jasnost je příliš mladá, aby řešila vdavky," pokoušel se mě zachránit komoří.
"Nesouhlasím, sire, jasnost by si měla vybrat a to rychle!" probodával ho pohledem vévoda.
"Co tím myslíte?" obořila jsem se na něj.
"Nic výsosti, jen si nepřeji, aby vaše jasnost skončila, jako naše zesnulá královna!" vyskočil z křesla.
"Vévodo, pokud neumírníte svou hrubost, princezna vás nechá vyhodit!" rozkřičel se komoří.
"Omlouvám se," opět se posadil.
"To nic, také je mi líto královny, ani neznám příčinu její smrti," konečně jsem se dopracovala k otázce, na kterou potřebuju znát odpověď.
"To nikdo, jelikož komoří její jasnosti, se to pokouší utajit před světem. Mnoho lidí si myslí, že v tom má prsty," zasmál se. Komoří ani nepípnul, ale viděla jsem mu v očích smutek, zlost a pocit křivdy.
"Vy si myslíte…" pokoušel se popadnout dech. Edvard se jen zlověstně usmíval. To už jsem nevydržela.
"Pane, nařknul jste královského komořího z vraždy, naší milované královny! Obyčejného člověka, by postihnul trest nejvyšší!" stoupla jsem si, abych byla výš než on.
"Nic takového jsem neřekl, pouze vaší jasnosti oznamuji, co si myslí jiní. Nikdy jsem neřekl, že tomu věřím. Omlouvám se, jestli to vaše jasnost pochopila, jako urážku sira Rodericka" zůstal klidně sedět.
"I přesto byla vaše poznámka nevhodná," pokoušela jsem se, nezačít na něj křičet sprostá slova. A že jsem jich měla na jazyku hodně.
"Jen chci znát odpověď na otázku, která jistě zajímá i vaší jasnost: Jak zemřela královna?" stoupnul si také. Podívala jsem se na komořího. Vypadal, že každou chvíli dostane infarkt! Dostala jsem strach, aby tomu tak opravdu nebylo, vždyť už to byl přeci jen starší pán…
"Můj komoří není povinen, na tuto otázku odpovídat, pokud si to nepřeje," řekla jsem nakonec. Nemůžu mu něco takového udělat, i když to chci vědět.
"Královna spáchala sebevraždu," řekl. On by ji nezabil, vím to.
"Jak? Kdy? Proč?" zasypával ho otázkami.
"To by stačilo, sire, jestli okamžitě nepřestanete, nechám vás vyvést!" křičela jsem.
"Před dvěma měsíci se otrávila, z neznámých důvodů!" vykřiknul komoří. To mě zarazilo. Před dvěma měsíci?
" Ale já jsem princeznou teprve měsíc!" nechápala jsem.
"Tajil to! Chtěl vám odepřít korunu, jasnosti! Zaslouží smrt!" naléhal na mě Edvard. Cítila jsem, že brzy vybouchnu. A to se také stalo.
"Stráže!" přidupla jsem si.
"Jasnosti, vy mě chcete dát zatknout?" leknul se komoří. Byl celý bledý v obličeji, ruce se mu chvěli.
"Ano, správně jasnosti, nic jiného si nezaslouží!" pobízel mě Edvard.
"Chopte se sira Edvarda, a vyveďte ho ze zámku. Až do odvolání, nevstoupí na půdu Ekvalijskou. Pojedete domů, sire a já budu očekávat omluvný dopis. Pak možná svolím, aby vám byla navrácena plná svoboda pohybu," zvedla jsem přísně hlavu. Ty jo, na to, že dělám drsňačku před vévodou poprvé v životě, to je celkem slušný výkon!
"To nemůžete, svoje vojsko pošlu proti vám!" ječel a pokoušel se vysmeknout dvěma silným chlapům.
"Máme to brát jako vzporu?" zeptala jsem se.
"Co uděláte? Popravíte mne?" řval.
"Za vzporu, proti královně se trestá smrtí," vrčela jsem.
"Vy nejste žádná královna, jste jen hloupé dítě," urážel mě.
"Zopakujte to, a budete souzen nejen za pokus o vzporu, ale i o urážku královského majestátu!" hromadil se ve mně vztek.
"Klidně, nejste nic víc než hloupé dítě!"
"A dost! Edvarde, vévodo Liliputánský, tímto vás zbavuji vašeho titulu! Jste odsouzen k doživotnímu vyhnanství jak z Ekválie, tak z Liliputánie a Nortlandu! Všechen váš majetek připadne ve prospěch královské koruny a já, princezna Emily, budoucí královna říše, poté rozhodnu, co s ním bude! To je mé poslední slovo!" dořekla jsem a počkala, až vyděšení sloužící zavřou za ním dveře. Konečně jsem se mohla nadechnout. Chviličku mi trvalo, než jsem si uvědomila, co jsem právě udělala… Pane bože, co jsem to provedla! Vyhnala jsem ze země šlechtice!
"Děkuji, jasnosti," poklonil se mi komoří.
"Zachovala jsem se strašně," sedla jsem si na pohovku a rozplakala se. Komoří se trochu usmál a položil mi ruku na rameno.
"Ne, zachovala jste se jako pravá královna."

25. Nevyřčená slova

8. června 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl

Vypráví královna Emily

"Ne, ne, ne, nééé!" zaječela jsem,"tohle prostě nemůžu být já!"
"A kdo jinej to teda podle tebe je?" opáčila Michelle.
"Kdokoliv, jenom ne já! Není možné, abych se objevila ve starý, zaprášený knize!" protestovala jsem.
"Jo? A co je podle tebe tohle?" zeptal se Berry a ukázal na nápis pod obrázkem. Pod mým obrázkem!
"Já nevím, nedá se to přečíst, první písmeno je asi E," povzdechla jsem si.
"Ano, druhé M, třetí I, čtvrté L a poslední Y! Copak nám to dává za slovo? Tuším, že asi Emily!" vyšilovala Diana.
"Copak já zato můžu? Myslíte si, že vím, proč sem na obrázku v tisíc let starý knize?" zoufala jsem si.
"Ne, ale tohle nevěstí nic dobrýho. Vypadáš tam hrozně tlustá," poznamenal Matt. Pozvedla jsem jedno obočí.
"No dovol! Vypadám tam úplně stejně jako teď," oponovala jsem mu.
"Není tlustá, jenom divná, stejně jako ta kytka," mračila se Diana. John se na ni podezíravě podíval.
"Myslíš ten meč?" zeptal se jí překvapeně. Diana si hluboce povzdechla.
"Johne, opravdu nerozeznáš meč od květiny?" zakroutila očima.
"Můžete mi sakra říct, o čem to tady mluvíte?" vyhrkla Mishelle. Já se k ní samozřejmě hned přidala.
"Nevím, jestli jsem slepá já, nebo vy, ale žádnej meč, ani kytka na to obrázku není," trochu jsem se zlobila. Dělají si ze mě legraci?
"Ahoj, copak tu děláte?" zaslechla jsem přeslazený hlas.
"Caroline!" trhla jsem sebou.
"Můžu se k vám přidat?"
"Ne," zavrtěla hlavou Diana.
"A pročpak?" zeptala se.
"Protože, protože....prostě ne!" řekla Michelle.
"Provedla sem vám něco?" začala nabírat. Bože, to je herečka!
"Ne, ale tohle je docela vážná věc!" odehnala jsem ji.
"Já bych ji možná nechal, třeba nám pomůže," navrhnul Matt.
"Děkuju, Matte, že jako jediný z této party mi věříš! Ani nevíš, jak moc si toho cením," pověsila se mu kolem krku.
"Carol, prosím tě, nech toho!" okřikla jsem ji.
"Ach, omlouvám se, že dolejzám, máš pravdu, nezasloužím si, být s někým tak dokonalým jako jste vy," otřela si oči.
Ona to hraje, řekla jsem si pro sebe.
Taky si myslím, zdálo se mi, že jsem ucítila Dianinu myšlenku.
"Ne, nebuď smutná, tak mi budeme hlasovat! Kdo je pro, ukázat to Carol?" zeptal se Matt a automaticky zvednul ruku. Pomalu zvednul ruku i Berry, načež zvedla ruku i Michelle. John se podíval na své kamarády, pokrčil rameny a taky dal ruku nahoru. Diana se kousla do rtu, ale nakonec se taky přihlásila. Co mi zbylo? Zvedla jsem ruku taky.
"To je tak milé! Děkuju, jste moje zlatíčka!" zamrkala, překvapivě pouze na Matta.
"Ale přísahej, že nic neprozradíš!" probodávala jsem ji očima.
"To je přeci samozřejmost!" usmála se, odstrčila Michelle a sedla si k nám.
"Takže, abys pochopila, Em má takové věštecké sny…" převyprávěl jí Matt, ve stručnosti, úplně celý příběh.
"Panečku, to je skvělé! Pujč mi tu knihu, zítra vám jí vrátím," vyrvala ji z Dianiných rukou.
"Ne, my ji potřebujeme rozluštit!" sápala se po ní Diana.
"Ale proč ji luštit? Já to přečtu bez problému! Zítra vám ji přinesu i s překladem," utekla pryč.
"To byl teda nápad, pustit si ji k tělu! Vážně super! Dokonce jsme přišly i o knihu!" začala jsem ječet na Matta.
"Ale já zato přeci nemůžu!" bránil se Matt.
"Jasnosti! Musíte se připravit na příjezd vévody!" zaslechla jsem hlas služky.
"Probereme to po obědě, já asi budu muset být s ním," povzdechla jsem si a zamávala všem.
Doufám, že to nebude moc na dlouho, povzdechla si Michelle a já jen soucitně přikývla.
Až asi za půl hodiny, jsem si uvědomila, že to vlastně neřekla.

24. Stará kniha

1. června 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl

Vypráví lady Diana

Při cestě do knihovny se k nám přidali Michelle a Berry s Emilyným notýskem.
"Hele, Johne, víš, že Lili vidí ve svých snech kentauřátko, které padá ze skály? To by se tě mohlo týkat," řekla Michelle a ukázala na jednu popsanou stránku v sešitě.
"No jasně! Ještě řekni, že to kentauřátko jsem já!" urazil se.
"Nemáš mladšího bráchu?" ptala se ho.
"Ne, ani bratrance," zavrtěl hlavou.
"Tak kdo to může být?" dumala.
"Víš kolik je v Ekválii kentaurů?" protočil oči.
"Právě, že málo!" vpadla jsem do jejich hádky.
"No tak vidíš! A proč by se Em zdálo o cizích kentaurech?" trvala si na svém.
"Nechte toho!" okřikl je Berry. Zřejmě ho Michelle ZASE přesvědčovala, že by se k sobě strašně hodili. V knihovně jsem jim začala rozdávat úkoly.
"Takže, já budu vyndávat snáře, John vám je bude nosit a vy dva je budete prohledávat," nařídila jsem všem a začala hledat police se snáři. To byl ovšem zabijácký úkol, jelikož v knihovně bylo skoro pět stovek polic, pět metrů vysokých.
"Víte co? Uděláme to jinak, rozdělíme se. Já budu prohledávat od předu zprava, Michelle od předu zleva, Berry od zadu zprava a John od zadu zleva. Je to všem jasné?" zeptala jsem se pro jistotu.
"Ehm, ne… Která je pravá a která je levá?" ukázal mi ruce John.
"Aha, já zapomněla, že ti to dělá problém. Berry ty poznáš pravou a levou?"
"No, jo, možná" přikývnul.
"Super, takže Johne, půjdeš na druhou stranu než je Berry, šup, šup," popohnala jsem je. Vzala jsem si schůdky, abych viděla i do nejvyšších polic.
"Dějiny Ekválie 1. díl", "Dějiny Ekválie 2. díl", 3. díl, 4., 5., 6....tak tady asi snáře nenajdu. Přesunula jsem se k další polici, ve které opět nic zajímavého nebylo, jenom pár příruček pro chovatele draků, jednorožců a fénixů. Zato třetí police, to byla pastva pro oči. Samé romány! Tohle fakt zbožňuju! Vylezla jsem si na schůdky, abych viděla i nahoru, kde byly ty největší knihy. Automaticky jsem sáhla po krásné a očividně hrozně staré knize. Otevřela jsem ji a zjistila, že je psaná ručně! Obvykle jsou knihy tištěny razítky, nebo psány "živým perem" ale tahle byla psaná doopravdy ručně! Jak jsem to poznala? Jednoduše - nedalo se to přečíst. Z první stránky se mi podařilo rozluštit, že se nejedná o knihu ale o deníček. A to o pěkně starý deníček! Začalo mě to zajímat, a tak jsem listovala tak dlouho, dokud jsem nenarazila na podezřelý obrázek. Malá blondýnka s velkýma modrýma očima v bílých šatech držela nějakou podivnou květinu.
"Mám to! Spousta snářů, pojďte se podívat!" zakřičela Michelle. Uslyšela jsem cinkot podkov, takže mi došlo, že se John běžel okamžitě mrknout. No a z křiku "Zpomal!" jsem usoudila, že se ho Berry pokouší předběhnout.
"Hustý! Tisíce snářů!" valily oči Berry s Johnem.
"Hej, Ano, to budeme muset všechno přečíst?" zeptala se Michelle.
"Jmenuju se Diana, taky ti neříkám Elle, a jo budete," přikývla sem.
"A ty jako nemusíš?" naštval se Berry.
"Já mám na čtení něco zajímavějšího," řekla jsem.
"Hm, stará polorozpadlá kniha, velmi zajímavé. Nechceš nám radši pomoct?" navrhnul John.
"Promiň, ale tohle je o dost důležitější," pohodila jsem vlasy.
"Jo? A copak je tam tak důležitýho?" řekla Michelle sarkasticky.
"Tohle!" ukázala jsem na obrázek. Všichni se nejprve podívali do knihy a pak na mě. Nikdo tomu nerozuměl. Chvilku jsme jen mlčeli, než se konečně John rozhodl ticho přerušit.
"Zdá se mi to, nebo to je vážně Emily?"