Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

Květen 2014

23. Prateta = Madison, Madison = královna

25. května 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královna Emily
"Takže, jestli to dobře chápu, Emily má věštecké sny," lusknul prsty Matt.
"Aleluja, konečně to chápe!" povzdechl si John.
"Ale já nevím, jestli to jsou přímo věštecké sny, žádný z nich se zatím nevyplnil," namítla jsem.
"Tak zkus snáře, třeba v nich najdeš něco zajímavého," navrhla mi Michelle.
"Víš co, tak nám ty sny sepiš a mi ty snáře prohledáme, mezitím co se zeptáš komořího na smrt královny," rozhodla Diana, která se rázem stala přirozenou vůdkyní.
"To už jsem udělala, mám to v notýsku, ve svém pokoji, u stolu, v prvním šuplíku od vrchu, Michelle," řekla jsem své kamarádce.
"Co prosím?" zeptala se.
"Každý z nás tu má nějakou pozici. Já tu jsem věštec, Diana vůdce, kluci poskoci a, ty jsi ta, co udělá práci, do které se nikomu nechce," usmála jsem se a podala jí klíč od pokoje.
"A proč to musím být vždycky já?" zamračila se.
"Protože jsi tááák obětavá! Co ty bys pro nás neudělala?" popohnala jsem ji.
"A vážně to nemůže udělat někdo jiný?" zaprosila.
"Pochop, Em musí za komořím a my čtyři do knihovny...ale když o tom tak přemýšlím, zvládneme to tři. Berry jde s tebou," pokynula Berrymu Diana. Matt s Johnem, si oddechli. Ani jednomu se nechtělo jít s Michelle.
"Ale proč já?" protestoval Berry.
"Tak šup," ukázala Diana na mé okno.
"Nikam nejdu!" urazil se.
"Berry, jako tvá princezna a budoucí královna, ti přikazuji jít s Michelle," obořila jsem se na něj.
"Jak si přejete, vaše veličenstvo," řekl tím nejironičtějším tónem, jaký jen byl schopen ze sebe vydat a spolu s již naprosto spokojenou Michelle, odešli.
"Hele ale já tam sama nepůjdu," kousla jsem se do rtu.
"Lili! Musíš tam jít, abychom zjistit, co představují ty tvé sny," pobídla mě Diana.
"Jo, co můžeš ztratit?" zeptal se mě Matt.
"Komoří o pratetě nerad mluví," povzdechla jsem si.
"O pratetě?!" zeptal se nechápavě John.
"Prateta=Madison," protočila jsem oči.
"Madison? Kdo je Madison?" poškrabal se na hlavě Matt.
"Madison=královna!" zavrčela jsem. To mu to vážně nedojde?
"Třeba ji zabil komoří!" napadlo Johna.
"Jasně komoří! Typickej dvacetiletej chlap!" zaťukala jsem si na čelo. Uvažuju, jestli byl dobrý nápad zatahovat do toho Berry tým.
"Johne, komořímu bych tipla tak dva roky po smrti, ne dvacet let!" mnula si oči Diana. Byla asi ještě ospalá.
"Diano, nemůžeš jít se mnou?" poprosila jsem ji.
"Já musím dávat pozor na ty dva, než něco provedou," ukázala na kluky, kteří právě řešili, jakým způsobem, se komoří převtělil do dvacetiletýho. Je sice pravda, že za posledních pár měsíců dost zestárnul, ale i když jsem ho viděla před rokem na nějakých slavnostech, vypadal jako zachovalý čtyřicátník.
"Jasně, máš pravdu, a nemohla bys mi teda jednoho z nich půjčit? Když tak řeknu, že mě k tomu přinutil," zamrkala jsem.
"Ok, kluci! Poslouchejte! Matte, Johne!" poklepala oběma na rameno.
"Co, promiň, říkala si něco?" zeptal se John.
"Jeden z vás jde s Em, za komořím," řekla.
"Já ne! Komoří mi připomíná to strašidlo, co řádí u mě v pokojíčku!" zavrtěl hlavou Matt. Občas uvažuju, kolik Mattovi je. Vypadá na 15, ale rozum má na úrovni tříletého dítěte.
"Matte! Jeden z nás půjde S EMILY ke komořímu," probodával ho očima John, "chápeš? S EMILY!" dával důraz na mé jméno. Trochu jsem se začervenala.
"Tak jo, ale budu moct zůstat před dveřma," kladl si podmínky.
"Já nepotřebuju doprovodit do jeho kanceláře, tam trefím sama, ale potřebuju někoho, na koho to pak všechno svedu, když se to komořímu nebude líbit," vysvětlila jsem.
"To není hezké," zavrtěl hlavou Matt.
"Ale je to strategické a to se mi líbí. Jdu s tebou, beztak mě nemá komoří rád," mávnul rukou John.
"Johne!" obořili se na něj Diana s Mattem.
"Máte s tím nějakej problém? Jestli jo, tak pojď, Matte, místo mě," nabídl mu.
"Taky, že jdu! Já se ho nebojím, jenom prostě zavřu oči, až ho uvidím, to je celé!" urazil se a stoupnul si vedle mě.
"Tak já půjdu do tý knihovny hledat snáře," řekla nakonec Diana.
"A já půjdu s tebou," přikývl John.
"Jo, my přijdeme za váma," souhlasila jsem a rozběhla se směrem k bráně.
"Lili, počkej!" zavolal Matt a rozběhl se za mnou.
"Tak dělej, poběž," pobídla jsem ho.
"Se nějak za komořím těšíš," rýpl do mě.
"Ty asi taky, když se mě pokoušíš předběhnout," zasmála jsem se.
"Stejně, tam dorazím první," vychloubal se.
"To asi jo, ale máš samé výhody! Zkus si taky běžet v podpatcích!"
"Když mi seženeš velikost 41, tak to zkusím, ale v těch tvejch? Kolik vůbec máš?" zeptal se.
"36, ale seženu ti lodičky, ve velikosti 42!" řekla jsem.
"Lodičky? To jsou spíš lodě! Kdo prosím tě má takovou haksnu?" leknul se.
"Michelle," odpověděla jsem.
"Chudák Berry!" politoval ho Matt. Zasmála jsem se. Sice mám Michelle ráda ale v tomhle má Matt pravdu. Michelle, bych nepřála ani nepříteli, natož Berrymu. Víte, kolik jí stojí živit? A kolik šatit? To ví jenom její rodiče a královská pokladna. Celou cestu jsem se smála. Ale před děsivou kanceláří královského komořího, ze mě všechen humor vyprchal.
"Matte, já mu to nemůžu udělat. Nemůžu se ho na to zeptat, potom co pro mě udělal. Mám pocit, že pratetu miloval," povzdychla jsem si.
"Koho?" zeptal se.
"Královnu!" vykřikla jsem.
"Ach, ano, to je možné," přikývnul.
"Já, zeptám se ho někdy jindy," rozhodla jsem se.
"Můžeš se ho třeba nenápadně zeptat, až přijede ten vévoda," navrhnul.
"Matte, ty jsi geniální!" vykřikla jsem a dala mu pusu na tvář. Matt jen zrudnul a my seběhli zase zpět do knihovny.

22. Holky HRAJÍ fotbal!

18. května 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví vévoda John
"Matte, pochop, že když se přivážeš, tak se nezabiješ," vysvětloval jsem svému kamarádovi, jak skočit ze skály.
"A není to nebezpečné? Když se přivážu za nohy a skočím dolů, tak mě pak můžeš vytáhnout. Ale když se nepřivážu, tak se zabiju!" řekl mi s naprosto vážnou tváří.
"A o to jde, ne?" zeptal jsem se.
"Dobře, tak já se příště nepřivážu," slíbil mi.
"To je super nápad, ušetříš mi tím spoustu práce," poplácal jsem ho po zádech.
"Přísahám, že dokud nebudeme dospělí, tak se o sebevraždu nepokusím," zvednul ruce, abych viděl, že nekříží prsty.
"Super, doufám, že ten super vzácnej plevel, přivezou až za několik měsíců, ať mám míň práce," zaprosil jsem.
"Čus kluci, co děláte? Nejdeme si zakopat?" zamával nám Berry.
"Jóó, zbožňuju fotbal!" vyskočil dva metry vysoko Matt.
"Ok, ale nebudete mi zakazovat, kopat všema čtyřma!" pohrozil jsem jim.
"Když budeš v mým týmu, tak ne," zavrtěl Berry hlavou.
"Ale to je nespravedliví! John vydá za dva hráče, má čtyři nohy!" rozčilil se Matt.
"Tak buď taky v mým týmu," navrhl mu Berry.
"Ne, ne v tvým týmu, ale v mým týmu, já jsem kapitán, ty Berry neumíš hrát fotbal," zavrtěl hlavou.
"Umím!" vztekal se.
"No to teda neumíš!" odporoval.
"A umím," dupal do země.
"Nehte toho, kapitán jsem já!" postavil jsem se mezi ně. No, asi to nebyl nejlepší nápad.
"Ty! Vždyť nemáš míč!" zasmál se Berry.
"Už jo," vytrhnul jsem mu ho z ruky.
"Já ho mám!" zavrčel Matt a pověsil se za něj. Vší silou jsem míč hodil, abych si pro něj pak mohl docválat. Bohužel míč padl právě do rukou Emily.
"Co blbnete?" zeptala se s jistým povýšeným výrazem.
"Em, ten míč, prosím," lusknul jsem na ni.
"Kde máte branku?" zeptala se Diana, která jí míč vytrhla z ruky.
"Tam mezi těma stromama," ukázal jsem na dva stromy, ze kterých jsme si s klukama vždy dělali branku, "ale dej mi ten míč, holky přeci nehrajou fodbal!"
"Tss," zamračila se Diana a mrkla na Lili. Pak jí kopla míč a ta si ho dala pod nohu. Docela jsem se bál, že ho tím vysokým podpatkem probodne.
"Pojď si pro něj," zasmála se. Diana, zatím kamsi odběhla.
"Holky," protočil jsem oči a šel za ní.
"No vem si ho," smála se.
"Lili, dej ho sem," požádal jsem ji. Místo toho, aby mě ho podala, ho prudce odkopla Dianě. Skvělá přihrávka! Rychle jsem běžel za ní. Ta se mi ale jenom smála a kopla míč mezi ty dva stromy.
"Ty vado," vydechnul Matt.
"To je, to je, gggól," zamrkal jsem překvapeně.
"Góóól!!!" zařval Berry a Matt začal tleskat jako šílenej.
"Takže holky nehrají fotbal?" dala ruce v bok Emily.
"Tak sorry," odfrknul jsem si. Obě holky si plácly.
"No, myslím, že vy byste měli být kapitánky. Nezahrajete si s náma?" nabídl jim Berry. On chce mít za kapitána holku! Si dělá srandu, ne?
"Promiň Berry, ale musíme s Lil ještě něco vyřešit. Něco důležitého," sklopila Diana zrak.
"Můžeme nějak pomoct?" zeptal se Matt.
"Ne, díky," řekla bez rozmyšlení Emily.
"Ale my pomůžeme rádi," vylezla z po za stromu Michelle.
"Tohle byste nepochopili," zavrtěla hlavou Diana.
"Já jsem docela chápavej, a Mattovi, Berrymu a Michelle, to nějak zjednodušíme," mrknul jsem na ni.
"Ne, tohle je fakt složitý," usmála se Lili.
"Já to vážný, nebo jde jen o nějakou prkotinu?" zeptala se Michelle.
"Já právě nevím, o co jde," povzdechla si Emily. Diana se podívala na svou nejlepší kamarádku, jako by jí žádala o souhlas. Když Emily přikývla, Diana řekla něco šokujícího.
"Prostě, si myslíme, že královna nezemřela jen tak, přirozenou smrtí."

21. Strach ze snů

11. května 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví lady Diana
Právě jsem vylezla z vany, když se ozvalo zaklepání.
"Kdo je tam?" zeptala jsem se.
"Diano, to jsem já, můžu dál?" trochu zakňourala Emily a já jí otevřela dveře.
"Co se ti stalo?" lekla jsem se. Vypadala hrozně vyděšeně.
"Musím s tebou mluvit," sedla si automaticky na mou postel. Byla na ní vidět, že se jí něco stalo. Posadila jsem se vedle ní.
"Tak ven s tím," pobídla jsem ji. Emily se kousla nervózně do rtu.
"Já mám v poslední době takové divné sny," přiznala se mi.
"Jak moc divné?" vyzvídala jsem.
"Prostě divné. Víš, jsou tak živé!" otřásla se.
"Ale prosím tě, já mám taky živé sny," zasmála jsem se. Tohle byla celá Emily, zase dělala z trpaslíka obra!
"Tak živé, že ti po nich zůstane krev na ruce? Nebo mokré šaty? Nebo škrábanec?" zabědovala.
"Počkej, jakože jsi náměsíčná?" nechápala jsem.
"Ne, prostě… Třeba před chvílí se mi zdálo o dětech. O MÝCH dětech. Chlapeček mi dal nějakou věc, o kterou jsem se škrábla na ruce. A pak jsem se vzbudila, a tohle…" rozevřela ruku. Na dlani měla takový malý, ale asi hodně hluboký škrábanec.
"Takže tobě se něco zdá a pak ti zůstane něco z toho snu?" překvapeně jsem vydechla.
"Jo. A věř mi, že to není moc hezké. Ráno jsem měla krvavé ruce," zamrkala. Chtěla brečet.
"Prosím tě klid, třeba máš jenom takovej talent. Jsi přeci z části trakérka!" napadlo mě.
"Možná jo," popotáhla a pevně stiskla poškrábanou dlaň v pěst.
"Hele, a kolik jsi už takovejch snů měla?"
"Tohle je třetí, po kterým mi něco zůstalo. Ale mám víc snů, o kterejch si myslím, že něco vyjadřují," vysvětlila.
"Možná by sis je měla zapisovat, třeba vážně něco znamenají. Kdy se ti začaly zdát?" pokračovala jsem s výslechem. Mohla bych být strážcem zákona.
"Před dvěma měsíci jsem měla první sen, o kterém si myslím, že má něco znamenat," odpověděla.
"Jaký sen?" Tohle je lepší než nějaká detektivka!
"Byl tam takovej vysokej chlap. Neviděla jsem mu sice do obličeje, ale tipla bych mu něco přes dvacet a podával ženě pohár a asi ji balil," polkla.
"A co dál? Jak vypadala ta žena? Podrobnosti, prosím," naléhala jsem na ní.
"Zahlídla jsem jí jenom na chvilku. Měla tmavé vlasy a byla to elfka. Trochu mi připomínala mámu. Měla na sobě noční košili a všechno se odehrávalo v noci. Proto jsem je moc dobře neviděla," nadechla se a pokračovala, "a teď ta děsivější část. Ta žena to vypila a potom jsem měla temno. Prostě jsem nic neviděla a slyšet byli jen divné zvuky. No, a když jsem zase viděla, tak se pohár válel na zemi a ta žena byla, byla, byla…" rozplakala se.
"Em, nebreč, je to jen sen. Sen, jenom sen," uklidňovala jsem ji.
"Byla mrtvá!" vykřikla.
"Třeba jenom spala," plácla jsem první blbost, která mě napadla.
"Ne, nespala, byla mrtvá, úplně mrtvá. Vím to! A vypadala jako máma. Co když jí chce někdo ublížit? Před tím jsem to ignorovala, ale teď... Třeba jí chce někdo zabít! Mámu, moji mámu," hysterčila.
"Lili, uklidni se, klid. Proč by dvacetiletej chlápek balil tvojí mamku? Nic proti ní, ale není to trochu jiná generace?" chytla jsem ji pevně za ramena, aby se neskácela k zemi.
"To je fakt, promiň, jsem jenom vyděšená. Necháme toho. Ale pro jistotu napíšu mamce, ať si dává pozor," utřela si slzy.
"No to bude dopis! Ahoj mami, jak se máš? Já fajn, jenom mám takový divný sny. Jo, prosim tě, kdyby tě balil dvacetiletej chlápek, uteč! A pozor na poháry! Pozdravuj tátu a Dolly. Tvá dcera Emily," protočila jsem oči.
"Dobře, tohle asi nebude nejlepší nápad," zasmála se.
"Určitě to nebyla ona," přesvědčovala jsem ji.
"Asi ne, ale kdo to teda byl?" zeptala se mě.
"Jak to mám asi vědět? Třeba nějaká tvoje příbuzná," pokrčila jsem rameny.
"Moje příbuzná? Možná to byla...ale ne, to je hloupost," zavrtěla hlavou.
"Lili?!" napadlo mě nejspíš to samé co ji.
"Myslíš, že to byla ona? To mi přijde jako velká pitomost," zavrtěla hlavou.
"Možná bychom se mohli zeptat našeho drahého komořího," dala jsem ruce v bok.
"Na co přesně?" podepřela si bradu.
"Na to co nikdo pořádně neví. Jak doopravdy zemřela královna."

20. Mám tě ráda, mami...

4. května 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královna Emily
To je tak super! Komoří doopravdy napsal dopisy všem rodičům a někteří z nich povolili mým kamarádům zestárnout se mnou! To je žůžo! Jsem celá štěstím bez sebe. Právě lezu do vany, naplněné až po okraj vodou a pěnou, protože se na snídani strhla tak trochu svačinová bitka. Vlastně jsem ji vyvolala já, ale může za to John, který se mě pokoušel přesvědčit, abych mu dovolila napsat na zámek obrovský nápis: Sorry Diano!
Ne, že bych mu to nechtěla dovolit, je od něj hezké, že se jí chce omluvit, ale řekla jsem mu, že by se komoří asi fakt zbláznil a to mu nemůžu po tomhle udělat. Doporučila jsem mu, ať se jí omluví slovně nebo nějakým gestem. A ten drzoun si dovolil vlepit mi pusu na tvář! Prý mi jen ukazoval, jestli se jí má omluvit takhle, a co na to říkám. Ještě štěstí, že u toho nikdo nebyl. Všichni totiž řešili, co budou jako dospělí dělat. Berry už má detailní plány nějakého svého baru, což mě dost děsí.
Ale zpět k Johnovi. Hodila jsem po něm dortík. Byla to sranda, teda pro mě. Jemu se to moc nelíbilo. Či spíše mi do obličeje přistál chleba se sýrem. Pak přišla Diana, která byla na Johna ještě pořád naštvaná, kvůli tomu včerejšku a vyklopila mu na hlavu mísu s pudinkem. Toho si ale všimnul Matt, který pudink miluje a ze zlosti hodil na Dianu rajče. To naštvalo Michelle, která právě přišla spolu s ostatními, a Matt dostal steakem. A v tu chvíli si na stůl stoupnul Berry a zaječel: "Bitva! Všichni proti všem!" A tak každý popadl jídlo, které mu přišlo pod ruce a zábava mohla začít. Po půl hodině jsem to ale ukončila, protože mi to přišlo jako plýtvání. A aby to plýtvání nebylo, každý musel sníst to, co měl zrovna na sobě. Nechci totiž působit jako špatná královna, která hází po svých přátelích jídlo, mezitím co někteří mí poddaní žebrají před branou. Řeknu vám, kombinace sýru, ovocného kompotu a paštiky, může sice znít jako neuvěřitelnej hnus, ale jíst se to kupodivu dalo. Vlastně to nebylo zas tak špatné, když jsem to jedla postupně a ne smíchané dohromady. Ale stejně to ze sebe musím smýt, obzvlášť když má dneska přijet ten chlápek z Liliputánie. To bude asi nějákej mrňous. Takový mám ráda, nemůžou si mě totiž dobírat kvůli mé drobné postavě. Vlastně jsem z části skřítek. Jsem elfotrakérkoskřítka. Tenhle název jsme vymysleli se ségrou a já ho s radostí používám, skoro pořád. Dle mého názoru je to super název. A taky je super být kříženec. Protože jsem jedinečná! Teda pokud pominu mou malou kopii, jménem Dolly. Mám elfí uši, což je fajn, protože, až budu dospělá, což tak dlouho nepotrvá, budu si moc nechat do nich udělat hodně dírek a vzít si i několik náušnic najednou. Už mi přestává vadit, že mě nechá komoří zastárnout. Další výhoda elfích uší je, že se za ně opravdu ale opravdu nedají zachytit brýle. Takže nemusím vypadat jako šprt, jen proto, že špatně vidím. Zato nosím každý den čočky... Teda skoro každý den. Třeba dnes, sem neměla nervy na to, abych si je nandala do očí. Právě proto, se mi nedařilo při svačinové bitvě! To, že jsem z části skřítek, my nepřináší žádné plusy, spíš minusy. Jsem hroznej prcek! Naštěstí i to se dá napravit, když se mi podaří z mého bezedného šatníku vyhrabat boty na hóóódně vysokém podpatku. I když, i nějaký plus být malá tu je. Stačí, když se při těláku (brrr!) chytnu hrazdy a o zbytek se postarají mé spolužačky, které mě tam bez problémů dostanou. A co být částí trakérkou? To mi je docela upřímně na nic. Měla bych mít asi nějaký talent ale žádný se u mě neprojevil. Asi jsem trakérkou jenom malou částí a na talent nemám nárok. Protáhla jsem se. Byla jsem celá ponořená v přetékající bublinkové lázni. Ve vodě byli různé voňavé oleje, které mě přímo uspávali. V noci jsem toho moc nenaspala, možná bych... Ne! Nesmím usnout ve vaně, je to nebezpečné. Asi bych měla vylézt ven. Za chvilku. Ale nesmím usnout! Musím se hlídat...
Malá holčička pevně svírala růžového medvídka a plakala.
"Neplač, prosím!" pokoušela jsem se jí utěšit.
"Vrátíš se?" zeptala se mě druhá, úplně stejná holčička. Byla stejně nejspíš stejně stará jako ta první, ale vypadala o něco dospěleji.
"Ano!" ujistila jsem ji, i když jsem ji neznala, a netušila, o čem mluví.
"Zachráníš je? Zachráníš Odisea a tátu?" zavzlykala ta s medvídkem. Netušila jsem, co mám říct, ale cítila jsem hrozné nutkání holčičky obejmout. A taky, že jsem to udělala. Musela jsem si kleknout, protože jsem byla nějak vyšší než obvykle.
"Zachráním," přikývla jsem, přestože jsem netušila kdo to ten Odiseus je. Ani jejich tátu jsem neznala.
"Slibuješ?" zaslechla jsem chlapecký hlas. Zvedla jsem hlavu. Přede mnou stál malý kluk, velmi podobný těm dvěma holčičkám.
"Slibuju," řekla jsem rozhodně. Chlapeček mi podal něco, co vypadalo jako barevné sklo.
"Nessi má ostrý šupinky, třeba se ti bude hodit, až se budeš potýkat s příšerama," usmál se.
"Děkuju," vzala jsem si od něj podivný dárek a strčila ho do vaku, který jsem měla na zádech. Trochu jsem se o něj škrábla, takže mi na dlani zůstal krvavý šrám.
"Jsi vážně statečná," chytla mě první holčička za ruku.
"Em, už musíme," zaslechla jsem za sebou povědomý hlas, ale neotočila se. Veškerou svou pozornost jsem upírala na děti.
"Mám tě ráda, mami," sklopila zrak druhá holčička. Mami? Mami!? Mami!!!
S leknutím jsem zjistila, že jsem pouze ve vaně. Voda už dávno vychladla a pěna vyprchala. Měla jsem štěstí, tenhle spánek se mi mohl krutě vymstít. Ale nic se mi nestalo... tak proč se sakra ta voda zbarvuje do rezava? Takovouhle barvu by mohla mít, pouze pokud by v ní byla trochu krve. Vzpomněla jsem si na svůj neobyčejně živý sen a s hrůzou se podívala na svou ruku. I když jsem to trochu čekala, stejně mě to dost vyděsilo. Na dlani mi spočíval drobný ale přesto krvácející škrábanec.