Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

16. Květina času

6. dubna 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královna Emily
"Diano!" volala jsem na svou kamarádku, která mě právě nechala samotnou s Berry týmem. To od ní nebylo hezké!
"Emily, jestli se bojíš duchů, můžeš si jít lehnout k nám, John má postel pro pět lidí, nějak se smáčkneme," nabídl mě Matt.
"Ne, děkuju," řekla jsem co nejironičtějším tónem a vyběhla na chodbu. Jak si s těmi třemi poradí Michelle, to už mi bylo vlastně jedno.
Ve svém pokoji jsem si lehla do postele, ale spát se mi nechtělo. Po pěti minutách čučení do zdi, jsem vstala a šla za Dianou. Doufám, že jí neprobudím. Jenže na chodbě už byla bohužel všechna světla zhasnutá. Na jednu stranu je to logické, kdo je v tuhle dobu vzhůru? Ale na tu druhou… měli by zde nechat alespoň lucernu. Přitiskla jsem ruku ke zdi a pokoušela se nahmatat Dianiny dveře. Netuším, jak se mi to podařilo, ale nějak jsem je nemohla najít. A to jsem byla přesvědčena, že k Dianě trefím i po slepu. Vždyť by taky měla mít dveře na druhé straně chodby! Jenže teď, dveře záhadně zmizely.
"Hledá, princezna něco?" dotkla se mého ramene silná ruka. Trhla jsem s sebou. Přede mnou stál široký muž, menší postavy, v županu, bačkorách a vtipné spací čepičce. V ruce držel miniaturní lucerničku. Zamžourala jsem a zjistila, že ten muž je vlastně komoří. Trochu jsem si oddychla. Nemám sice ke komořímu nejlepší vztah, říkejme tomu třeba nenávist, ale děsí mě míň, než ti velcí hromotluci, co mají dávat pozor na moji bezpečnost.
"Nemohla jsem spát a tak jsem se rozhodla navštívit, svou přítelkyni lady Dianu, která jisti také bdí," řekla jsem tak, abych zněla co nejvíce jako princezna. Řekla bych, že mám ještě na obličeji nějaké třpytky, a to princeznovsky určitě nepůsobí.
"Vaše jasnost, by měla odpočívat, čeká ji návštěva šlechtice sira Edvarda z Liliputánie," připomněl mi. Sakra, já zapomněla, že přijede prudit tenhle strašák do zelí! Jednou jedinkrát mi napsal dopis a bylo z něj znát, že velmi touží po moci. Jinými slovy, ten vévoda si asi myslí, že mu jen tak předám korunu, jen protože jsem mladá. Je asi trochu vyšinutej, no ne?
"A nemohl by přijet někdy jindy?" zaprosila jsem. Abych byla upřímná, celkem se ho bojím.
"Ale sir Edvard, měl přijeti již včera, ale vy jste jej požádala, aby vás svou milou návštěvou poctil až nyní," usmál se komoří, ale výraz v jeho obličeji říkal jediné: 'Ani na to nemysli!'
"Zajisté, přijmu ho tedy, v kolik má přijet?" povzdychla jsem si.
"Krátce před obědem," odpověděl.
"A je vám znám důvod jeho milé návštěvy?" zeptala jsem se.
"Sir Edvard říká, že chce jen moci spatřit svou krásnou královnu, ale jsem přesvědčen, že má i jiné úmysly," sklopil zrak.
"Myslíte politické záležitosti?"
"Vlastně ano, i když ne tak docela. Já nevím, jak bych vám to řekl," kousnul se nervózně do rtu. Takhle jsem ho ještě neviděla. On je nejistý? Komoří, je nejistý? Velký kůň, co ví všechno nejlíp, je nejistý? Cože?
"Smím tedy vědět, o jaké záležitosti se jedná?" vytušila jsem, co udělá. Buď se na mě usměje a doporučí i spánek, v tom případě se jedná o nějakou prkotinu, nebo mě vezme do své kanceláře a to už je vážné.
"Pojďte prosím se mnou," mávnul rukou směrem ke schodišti. Aha, tak to je vážné. Měla bych se bát? Posledně když si mě vzal do kanceláře, dostala jsem hodinovou přednášku o tom, že hraní si s těmi slaďoučkými malými prasátky, není ani trochu důstojné.
Hrozně jsem toužila sjet dolů po zábradlí, ale před tímhle chlapíkem s koňským obličejem, jsem se neodvážila. Ve třetím patře máme pouze kanceláře, přijímací místnosti, pár salonků a pochopitelně koupelny. V kanceláři komořího, bylo nespočet skříní s popsanými šuplíky pro přehlednost a několik knihoven. Komoří mi pokynul, ať si sednu a začal hledat něco v jedné z knihoven. Chvilku zápolil se žebříkem, nakonec však snad našel to, co hledal. Otevřel knihu (Kouzelné bylinky, učebnice pro vyšší ročníky, vážně mi podává mou učebnici bylinkářství???) dal mi ji do rukou a ukázal na obrázek uprostřed.
"Ví vaše jasnost, co je to za květinu?" zeptal se. Duhová květina s tmavozelenými listy vypadala jako živá. Obrázky v této knize mě velmi fascinovali.
"Odborný název neznám, nebo spíš si ho již nepamatuji, ale mezi lidmi se jí říká květina času," pochlubila jsem se, se svými znalostmi.
"A ví její jasnost, k čemu se tato květina používá?"
"Její pyl se dá použít v rituálu dospělosti," přikývla jsem.
Nedokázala jsem pochopit, kam tím směřuje. Z jeho očí jsem vyčetla vyděšený výraz. Něco se mi bojí říct.
"Vaše jasnost je dítě," polkl. Dítě! To si snad dělá srandu, ne? Jak mi může říct do očí, že jsem dítě? Už jen rok a půl a budu považována za mladou ženu! U nás dívka dospívá ve svých patnácti letech. Ale jak to k čertu souvisí s kytkou na zestárnutí lidí?
Najednou mi to došlo. Já jsem tak pitomá!
"To neuděláte!" prudce jsem zavřela knihu a praštila s ní o stůl.
"Výsosti, tohle není problém, jako když jste odmítala korzet, hrát na harfu, vyšívat, nebo dlouhé nosit šaty. To všechno se dalo tolerovat ale zestárnutí je vaše královská povinnost!" rozhodil rukama komoří.
"Proč? Proč musím být princezna já? Proč ten titul nedáte někomu jinému? Někomu, kdo ho chce!" zavzlykala jsem a utekla z jeho kanceláře.
A já si myslela, že nakonec budu alespoň trochu šťastná! Že si zvyknu na život plný povinností. Na život s přáteli. A teď? Nedovolí mi ani prožít si nejhezčí léta svého života. Tiskla jsem si k sobě polštář a zkropila ho hořkými slzami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama