Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

Duben 2014

19. To, co jsem nestihl říct...

27. dubna 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královský komoří Roderick
Nemůžu tomu stále uvěřit, přestože se to stalo již před pár hodinami. Emily mě objala. Udělal jsem jí radost. Většinou ať řeknu cokoliv, tak buď se ode mne uraženě odvrátí a odporuje, nebo práskne dveřmi a odmítne se mnou týden mluvit. Dnes se na mě usmála a objala mě. Nikdy jindy by mě to nezaskočilo ale od té doby co umřela Madison... Proč vlastně umřela? Byla mladá, pouhých dva tisíce let, a nějaký ten rok navíc a zdravá. Nebyl důvod, aby umírala. Nebyl důvod, aby udělala… tohle. Vím o její záhadné smrti více než ostatní. Těmi ostatními myslím poddané a Emily. Vlastně nezemřela před měsícem ale už před dvěma. Ten prázdný měsíc, jsme ji dali tajně pohřbít a snažili jsme se vše utajit. Jenže pak se to nějak rozneslo a my museli rychle přivést dědičku trůnu. A jedinou právoplatnou dědičkou je Madisonina praneteř Emily. Když Madison nastoupila na trůn, měla mladší sestru tuším, že Madelaine, nebo tak nějak. Nabídla jí aby žila s ní, jenže ona odmítla. Místo toho se rozhodla žít prostým životem. Vzala si někoho a s ním měla dceru, Mirael. A ta si taky vzala někoho a měla s ním dcery Emily a malou Dolly. Madelaine už dávno nežije, zemřela na nějakou krutou nemoc. A proto Madison do své závěti napsala, že si přeje, aby po ní vládla Mirael. Ta se však trůnu zřekla a požádala svou tetu, aby mohla vládnout Emily, její prvorozená dcera. Složité, že? Vlastně je to dobře, u dvora by byli velké problémy s Miraeliným neurozeným manželem, který je navíc naprosto šílený. Má podivné představy o světě, kterým nikdo nevěří. Ale zpátky k Madison.
Vzala si život. Ne, netuším proč. Měla všechno, co si jen přála. Jen si často stěžovala, že jí chybí láska. Při této vzpomínce, se mi vytrácejí smysly a mám chuť brečet…
Já jí miloval. Od první chvíle co jsem jí spatřil. Ale neodvážil jsem se jí o tom říct. Byla to královna a já jen pouhý sluha. Možná mám vysoké postavení, ale o královninu ruku jsem se přeci ucházet nemohl. Byla tak dokonalá. Byla pro mě všechno. Byla... ale už není. Vzala si jed a tím se usmrtila. Mnoho lidí u dvora si myslí, že ji někdo otrávil. Ale já vím, že to byla sebevražda. Mluvil jsem s ní před tím, než to udělala. Neustále mi vyčítala, že zde nemá nikoho blízkého. Že potřebuje lásku. Namítal jsem, že má mě a ona mi odpověděla: "Ty jsi zde, abys mi pomáhal vládnout. Já chci někoho, kdo mě bude mít opravdu rád!"
"Ale, já, totiž... mám tě rád! A když tak moc toužíš po lásce, tak proč sis nikoho nenašla?" zeptal jsem se jí.
"Protože ti co si mi nabízel, chtěli jenom vládnnout!" křičela.
"Madison, prosím tě uklidni se a běž spát!" neměl jsem už na další hádky nervy.
"Ty, ty... Tak se zabiju! Pochop, že já nežiju, ale jen přežívám!" brečela jako dítě.
"Běž si lehnout!" poručil jsem jí.
"Jsem tvá královna a ty mi nemáš co poroučet! Ale dobře, půjdu a zabiju se!" práskla dveřmi, stejně tak jak to včera udělala Emily. Nechal jsem ji. Myslel jsem, že jen přehání a druhý den bude vše jako dřív. V bělostných šatech mě přivítá má milovaná královna s úsměvem na tváři, sedne si vedle mě na snídani a já se jí budu moct omluvit, že jsem na ni křičel. Tak to ale nebylo. Ráno byla mrtvá a můžu za to já! Zabila se kvůli mně. Jsem zodpovědný za její smrt.
Najednou jsem zapomněl, že muži nebrečí a dal průchod svým citům. Nedozví se, jak moc mi je to líto. Už se nikdy nedozví, co jsem k ní cítil. Nedozví se, jak moc jsem ji miloval. Nedozví se to, už nikdy...

18. Noční můry

20. dubna 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královna Emily
Dívala jsem se na své zkrvavené ruce. Z očí mi padaly narudlé slzy. Přede mnou ležela mrtvola se zakrytou tváří, podle postavy jsem poznala, že je to mladý muž. Jako bych byla smyslů zbavená, namočila jsem ruce ještě hloub do jeho krvavé rány a na strom, který stál opodál, jsem krví napsala jediné slovo: Nezapomeň!
Trhla jsem sebou. Ležela jsem na své posteli, ve svém prostorném pokoji. Jen sen. Nic jiného, jen pouhý sen. Proč zrovna já musím mít takové noční můry, které navíc nedávají smysl? Tohle je jen jeden z mnoha děsivých, prapodivných snů.
Pomalu jsem vstala s postele a šla ke svému kosmetickému stolku, abych si alespoň učesala vlasy. Natáhla jsem ruku pro kartáč a vykřikla hrůzou. Na mé ruce se lesklo pár kapiček čerstvé krve. Rychle jsem si tu odpornou věc z ruky smyla. Doufala, jsem, že když zmizí tento důkaz, zmizí i má noční můra. Jenže, co si to nalhávám? Vždy jsem se snažila zničit to, co mi zbylo po mých snech, ale vždycky přišel sen ještě horší. Měla jsem chuť křičet.
"Lil, spíš?" ozvalo se ze dveří.
"N-ne, pojď dál Michelle," pokoušela jsem se nedat najevo, co se mi právě přihodilo. Prostě na to zapomenu. Je to tak jednoduché!
"Máma mi to povolila!" objala mě má kamarádka sudička.
"Počkej, co ti povolila?" nechápala jsem.
"Ty děláš jako bys nevěděla! Vyrůst s tebou přeci!" šťouchla do mě.
"O čem to jako mluvíš?!" obořila jsem se na ni.
"Budeme dospělé! No není to super?" plácla sebou na mojí postel. Vyběhla jsem ven, protože se mi zdálo, že je na chodbě moc povyku.
"Em, to je super nápad! Má kariéra se bude konečně moci dál rozvíjet!" volala na mě už z dálky Poly.
"Cože?" nechápala jsem.
"Nemusím čekat, až budu dospělá, a hned se můžu stát profesionální hudebnicí!" zatleskala, ale to už se ke mně tlačil Berry.
"Když teda budu plnoletý, tak si můžu vybudovat diskotékový klub! Dáš mi na to prachy, že jo?" poprosil mě.
"Ne," zavrtěla jsem překvapeně hlavou. I když jsem neměla ani tušení, o čem to mluví, tak vím, že dávat mu peníze není zrovna nejlepší nápad.
"Já ti budu v klubu hrát tu nejtvrdší muziku!" nabídl se Thomas.
"Jóóó!" plácnul si s ním Berry. Nechápavě jsem se na ně dívala.
"Je princezna ochotna zestárnout za těchto podmínek?" zaklepal mi na rameno komoří. Došlo mi to. On požádal rodiče mích kamarádů, aby nechali své děti zestárnout. On to udělal pro MĚ. Neudržela jsem se a padla mu okolo ramen.

17. Zabij dvě mouchy jednou ranou

13. dubna 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královský komoří Roderick
"Princezno! Počkejte," křičel jsem na ni, ale nebylo mi to nic platné. Emily má prostě svou hlavu. Ještě s ní budou potíže.
Při pohledu na stůl, na kterém se leskly slzy, které před chvílí uronila, se mi jí ale zželelo. Je tak podobná Madison, mé první královně. Ona byla také jako mladá tak tvrdohlavá! Když nastoupila na trůn, nechala úplně překopat zákony. Tehdy mi nebylo ani dvacet let. Vzpomínám si, jak zakázala hony na zdravá zvířata. Ona milovala všechno živé, ať už zvířata nebo rostliny. Nechala posázet barevnými květy, i vysokými stromy téměř celou říši. Na zámku nechala volně běhat spousty koček a psů. Z každé komnaty byl slyšet zpěv ptáků, kteří si poletovali, kde se jim zachtělo. Po zahradě poklusávali jednorožci a poletovali pegasové. Ale proč vlastně mluvím v minulém čase? Emily na tom nic nezměnila, právě na opak, vše schvaluje. Je stejně citlivá, ale snaží se chovat jako rebelka. Však jsem dnes viděl, jak se oblékla! I když Madison se také oblékala o něco méně, než nakazovala dvorní etiketa. Lehké, dlouhé šaty, zdobené jediným zlatým páskem, které nosila téměř denně, se pro ženu s tak vysokým postavením nehodily. Jsou obě stejné, jenom ke každé cítím něco jiného. Emily je jako má dcera. Rozpustilé dítě, které tohle vše bere jako hru. Teda zatím. Jednou se ze zlobivé princezny stane moudrá královna. Kdyby si jen nechala poradit a nevrhala se do každého rozhodnutí tak bezmyšlenkovitě! Dvakrát měř, jednou řež, praví moudré přísloví. Bohužel má milá princezna nejdřív něco rozřeže a teprve potom to změří. Nejhorší je, že když si něco usmyslí, tak s ní nikdo nehne a nic nehne. Celý zámek drží v hrsti a když se jí něco nelíbí, prostě řekne, že na to být princeznou kašle. Proto se bojím, že odmítne vykonávat všechny královské povinnosti, dokud jí neslíbím, že ji zestárnout nenechám. To je ovšem věc, kterou slíbit nemohu. a však něco udělat musím. Myslím, že se bojí, že přijde o ty své přátele, co nám dělají v hradu nepořádek. Já bych se jich rád zbavil, mám li býti upřímný. Již dvakrát vytopili koupelnu, a dokonce jsem narazil na obraz slavného vévody, kterému některý z jejich kamarádů přimaloval, nesmyvatelnou tuží do vlasů mašli a dívčí náušnice. Uznávám, že jsem toho vévodu neměl rád, či spíše jsem ho nenáviděl, ale zrovna radost jsem z tohoto incidentu neměl. Proto bych byl rád, kdyby se zase vrátily do školy, kam odmítli chodit, protože prý musí pomáhat své kamarádce princezně na zámku. To je teda vážně pomoc! Ale vyhodit je odsud nemohu, jinak se Emily rozhodne, že zruší školu. Teď je stejně největší problém, jak jí přesvědčit k tomu, aby dobrovolně zestárla. Obyvatelé Nortlendu se bouří, že jim má vládnout třináctiletá dívka. Sir Edvard, má zítra přijet, aby jí nějak šetrně řekl, že jestli nezestárne, tak nemá počítat s jeho vojskem. Jak jí mám ale k čertu přesvědčit! Prosit je marné, stejně jako vyjednávat a vyhrožovat je hrubé.
Tu mě ale něco napadlo. Něco geniálního. Můžu zabít dvě mouchy jednou ranou. Nechat zestárnout Emily a zároveň se zbavit těch asi deseti pubertálních děcek. Sednul jsem si ke stolu, vytáhl adresář a napsal dopis rodičům všech těch jejich přátel.

16. Květina času

6. dubna 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královna Emily
"Diano!" volala jsem na svou kamarádku, která mě právě nechala samotnou s Berry týmem. To od ní nebylo hezké!
"Emily, jestli se bojíš duchů, můžeš si jít lehnout k nám, John má postel pro pět lidí, nějak se smáčkneme," nabídl mě Matt.
"Ne, děkuju," řekla jsem co nejironičtějším tónem a vyběhla na chodbu. Jak si s těmi třemi poradí Michelle, to už mi bylo vlastně jedno.
Ve svém pokoji jsem si lehla do postele, ale spát se mi nechtělo. Po pěti minutách čučení do zdi, jsem vstala a šla za Dianou. Doufám, že jí neprobudím. Jenže na chodbě už byla bohužel všechna světla zhasnutá. Na jednu stranu je to logické, kdo je v tuhle dobu vzhůru? Ale na tu druhou… měli by zde nechat alespoň lucernu. Přitiskla jsem ruku ke zdi a pokoušela se nahmatat Dianiny dveře. Netuším, jak se mi to podařilo, ale nějak jsem je nemohla najít. A to jsem byla přesvědčena, že k Dianě trefím i po slepu. Vždyť by taky měla mít dveře na druhé straně chodby! Jenže teď, dveře záhadně zmizely.
"Hledá, princezna něco?" dotkla se mého ramene silná ruka. Trhla jsem s sebou. Přede mnou stál široký muž, menší postavy, v županu, bačkorách a vtipné spací čepičce. V ruce držel miniaturní lucerničku. Zamžourala jsem a zjistila, že ten muž je vlastně komoří. Trochu jsem si oddychla. Nemám sice ke komořímu nejlepší vztah, říkejme tomu třeba nenávist, ale děsí mě míň, než ti velcí hromotluci, co mají dávat pozor na moji bezpečnost.
"Nemohla jsem spát a tak jsem se rozhodla navštívit, svou přítelkyni lady Dianu, která jisti také bdí," řekla jsem tak, abych zněla co nejvíce jako princezna. Řekla bych, že mám ještě na obličeji nějaké třpytky, a to princeznovsky určitě nepůsobí.
"Vaše jasnost, by měla odpočívat, čeká ji návštěva šlechtice sira Edvarda z Liliputánie," připomněl mi. Sakra, já zapomněla, že přijede prudit tenhle strašák do zelí! Jednou jedinkrát mi napsal dopis a bylo z něj znát, že velmi touží po moci. Jinými slovy, ten vévoda si asi myslí, že mu jen tak předám korunu, jen protože jsem mladá. Je asi trochu vyšinutej, no ne?
"A nemohl by přijet někdy jindy?" zaprosila jsem. Abych byla upřímná, celkem se ho bojím.
"Ale sir Edvard, měl přijeti již včera, ale vy jste jej požádala, aby vás svou milou návštěvou poctil až nyní," usmál se komoří, ale výraz v jeho obličeji říkal jediné: 'Ani na to nemysli!'
"Zajisté, přijmu ho tedy, v kolik má přijet?" povzdychla jsem si.
"Krátce před obědem," odpověděl.
"A je vám znám důvod jeho milé návštěvy?" zeptala jsem se.
"Sir Edvard říká, že chce jen moci spatřit svou krásnou královnu, ale jsem přesvědčen, že má i jiné úmysly," sklopil zrak.
"Myslíte politické záležitosti?"
"Vlastně ano, i když ne tak docela. Já nevím, jak bych vám to řekl," kousnul se nervózně do rtu. Takhle jsem ho ještě neviděla. On je nejistý? Komoří, je nejistý? Velký kůň, co ví všechno nejlíp, je nejistý? Cože?
"Smím tedy vědět, o jaké záležitosti se jedná?" vytušila jsem, co udělá. Buď se na mě usměje a doporučí i spánek, v tom případě se jedná o nějakou prkotinu, nebo mě vezme do své kanceláře a to už je vážné.
"Pojďte prosím se mnou," mávnul rukou směrem ke schodišti. Aha, tak to je vážné. Měla bych se bát? Posledně když si mě vzal do kanceláře, dostala jsem hodinovou přednášku o tom, že hraní si s těmi slaďoučkými malými prasátky, není ani trochu důstojné.
Hrozně jsem toužila sjet dolů po zábradlí, ale před tímhle chlapíkem s koňským obličejem, jsem se neodvážila. Ve třetím patře máme pouze kanceláře, přijímací místnosti, pár salonků a pochopitelně koupelny. V kanceláři komořího, bylo nespočet skříní s popsanými šuplíky pro přehlednost a několik knihoven. Komoří mi pokynul, ať si sednu a začal hledat něco v jedné z knihoven. Chvilku zápolil se žebříkem, nakonec však snad našel to, co hledal. Otevřel knihu (Kouzelné bylinky, učebnice pro vyšší ročníky, vážně mi podává mou učebnici bylinkářství???) dal mi ji do rukou a ukázal na obrázek uprostřed.
"Ví vaše jasnost, co je to za květinu?" zeptal se. Duhová květina s tmavozelenými listy vypadala jako živá. Obrázky v této knize mě velmi fascinovali.
"Odborný název neznám, nebo spíš si ho již nepamatuji, ale mezi lidmi se jí říká květina času," pochlubila jsem se, se svými znalostmi.
"A ví její jasnost, k čemu se tato květina používá?"
"Její pyl se dá použít v rituálu dospělosti," přikývla jsem.
Nedokázala jsem pochopit, kam tím směřuje. Z jeho očí jsem vyčetla vyděšený výraz. Něco se mi bojí říct.
"Vaše jasnost je dítě," polkl. Dítě! To si snad dělá srandu, ne? Jak mi může říct do očí, že jsem dítě? Už jen rok a půl a budu považována za mladou ženu! U nás dívka dospívá ve svých patnácti letech. Ale jak to k čertu souvisí s kytkou na zestárnutí lidí?
Najednou mi to došlo. Já jsem tak pitomá!
"To neuděláte!" prudce jsem zavřela knihu a praštila s ní o stůl.
"Výsosti, tohle není problém, jako když jste odmítala korzet, hrát na harfu, vyšívat, nebo dlouhé nosit šaty. To všechno se dalo tolerovat ale zestárnutí je vaše královská povinnost!" rozhodil rukama komoří.
"Proč? Proč musím být princezna já? Proč ten titul nedáte někomu jinému? Někomu, kdo ho chce!" zavzlykala jsem a utekla z jeho kanceláře.
A já si myslela, že nakonec budu alespoň trochu šťastná! Že si zvyknu na život plný povinností. Na život s přáteli. A teď? Nedovolí mi ani prožít si nejhezčí léta svého života. Tiskla jsem si k sobě polštář a zkropila ho hořkými slzami.