Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

14. Strašidlo pod mou postelí

23. března 2014 v 1:01 | Lucy |  1. díl
Vypráví kentaur John
"Johne? Jsi tu?" zaklepal kdosi na dveře.
"Jsem," odpověděl jsem.
"Můžu dál?"
"Jasně," usmál jsem se, jelikož jsem poznal hlas. Do mého pokoje vstoupila Diana v krásných zelených šatech. Já se sice o módu moc nezajímám, ale Billy mi včera ukazoval obrázky v módních časopisech, takže vím, že tohle je podle poslední módy.
"Hezké šaty," pochválil jsem ji.
"Děkuju, už jsi druhý kluk, kdo mi to dnes říká," začervenala se.
"Vážně? A kdo ti to ještě řekl?" setnul jsem pěsti. Jestli jí někdo balí takovými hloupými lichotkami jako já…
"Billy, říkal, že jsou podle poslední módy," usmála se. Trochu jsem si oddychnul. Nemyslím si, že by zrovna Billy chtěl Dianu sbalit. I když… musím se mít na pozoru. Když zajistím, že se kolem ní nebude motat žádný jiný kluk, budu u ní mít velmi vysoké šance!
"Jak to jde Mattovi?" zeptal jsem se jen tak, aby nestála řeč.
"Po tom co jsi odešel, ho uviděla Em, naštvala se, že Matt machruje a srovnala ho se zemí," vysvětlila mi. Hrozně jsem se leknul.
"Neřekla mu doufám nic ošklivého?" strachovat jsem se.
"Jenom to, že je nula, jo a taky, že s ním zpívat rozhodně nebude," mávla rukou.
"Jenom!?!" rozčilil jsem se. Kdyby jenom věděla, jak moc je Matt náchylný k neúplným sebevraždám! Nikdy by se sice nezabil, není až takový hlupák, ale už mockrát si nechtěně ublížil. Když se zkouší 'utopit' (jinými slovy vydržet strašně dlouho pod vodou, aby se mu udělalo lépe), voda ho odnese hrozně daleko a pak nemůže najít cestu domů. Když se pokouší 'otrávit' (způsobit si bolest břicha, aby nemusel vycházet ven a v klidu brečet do polštáře), namíchá si spoustu jídla dohromady, protože je přesvědčen, že kombinace kyselé okurky a zmrzliny je zabijácká, a pak ještě týden zvrací. Pravidelně se věší za nohy, ne za krk, jelikož mu to přijde bezpečnější a visí hlavou vzhůru celé hodiny, než ho někdo odstřihne. Než ho já odstřihnu. Dokážete si vůbec představit, kolik se mu nahrne mezitím do hlavy krve (slovo mozek nepoužívám záměrně)?
"Tak promiň, ale snad kvůli tomu nespáchá sebevraždu," rozhodila rukama Diana.
"Nad čím, jsem asi právě přemýšlel?" naštval jsem se. Pak jsem si ale uvědomil, že ona mi vlastně do hlavy nevidí, takže jí nemám co vyčítat. Radši jsem se rozběhnul ke dveřím, abych mohl zachránit svého kamaráda.
"Nechoď za ním, Emily se mu už šla omluvit," postavila se mi do cesty.
"Jen aby nebylo pozdě! Jak si asi myslíš, že ho Lil bude odřezávat ze stromu, nebo mu držet hlavu nad záchodovou mísou, aby nepozvracel tu mramorovou podlahu? Já v tom mám letitou praxi!" odsunul jsem ji.
"Takže mě zase necháš, ať si zpívám s Billym? Zase půjdeš radši zachraňovat Matta?" zakřičela na mě. Zastavil jsem se. Ruku jsem měl položenou na klice. Diana přišla ke mně, a sundala ji.
"Emily to zvládne," ujistila mě.
"Dobře, půjdeme radši trénovat tu písničku," přikývnul jsem.
"Kluk, co ho má každý rád…" zpívala Diana. Usmál jsem se. Ona vždycky zpívala krásně. První sloka nám šla krásně.
"Ty," ukázala na mě.
"… a já jsme si asi souzení!" zaskuhral jsem a podíval se na svá kopyta, kam jsem si napsal, jak zní refrém, který jsem neuměl.
"Jsme jak růže bez trní," zasmála se Diana. Asi si všimla, co jsem měl na kopytech napsáno. Vlastně tam stála jen jedna jediná věta a mnou dost často používané PS:
OPAKUJ PO NÍ, JOHNE! PS. POKUD SIS TO NEZAPAMATOVAL, JSI VÁŽNĚ ÚPLNĚ BLBEJ!
"Jak růže bez trní," přidal jsem se.
"Hlava mě z tebe brní."
"Hlava mě z tebe brní, ale ten žár lásky nás již nezmění!" zazpívali jsme společně. Zajímavý text, myslím, že se Elis se v poslední době vážně překonává.
"Jsme jak slunce a měsíc."
"Jak slunce a měsíc," opakoval jsem poslušně po ní.
"Chci jen tebe a nic víc!" zazpívala opravdu procítěně. Znamená to snad něco, nebo si to jen nalhávám? Ať je to tak, či onak, zahřálo mě to u srdcí. U obou! Jo, je to divný, že mám dvě srdce, ale to lidské hoří pro Dianu. To koňské asi spíše pro sírové chlebíčky a ovesné vločky, protože je blíže oběma mým žaludkům. Ano, mám dva žaludky, no a co? Stejně tak dvoje plíce, a dvoje ledviny. A jeden mozek. To není fér!
"Chci jen tebe a nic víc, zkrášluješ všechno, co jen znám! Jsi to nejlepší, co mám!" div jsem tuhle část nevykřičel. Jenže co následuje teď? To už se mi na kopyta nevešlo.
"Chce mě jen pro sebe mít," pobídla mě.
"Celý život s tebou žít," vzpomněl jsem si. Šlo nám to hezky. Už jsme zpívaly druhý refrém, zrovna jsem po ní zopakoval 'jak růže bez trní', když jsem zaslechl podezřelé zvuky.
"Ale ne, to je Matt!" podíval jsem se z okna. Můj kamarád změnil metodu věšení se. Tentokrát se pověsil za levou (nebo taky možná pravou, mám totiž občas problém tyhle strany rozeznat od sebe) ruku.
"Musím ho jít odstřihnout," popadl jsem nůžky, a vyběhl ven.
"Johne, to je dost, že jdeš, už mě bolí ruka, odvaž mě, ať se můžu oběsit znovu" vítal mě už z dálky.
"Neboj se, mám nůžky," uklidňoval jsem ho. Moc se mi to ale nepodařilo, jelikož dostal hysterický záchvat.
"Ne Johne, nůžky ne! Neumíš stříhat," ječel a kopal nohama kolem sebe.
"Klid Matte, trénoval jsem na své panence," úspěšně jsem se vyhýbal kopancům.
"Myslíš tu panenku bez vlásků?" zeptal se.
"Přesně tu! Dělal jsem jí super účes…"
"Já nechci být plešatej! Nebudu se nikomu líbit! Ani sobě! Billy řekne, že nejsem in a já to nepřežiju!" vřískal.
"Neboj se, já se nikdy nepřeceňuju, vzal jsem si nůžky s kulatou špičkou, ty pro děti od dvou let, s nimi se nic ustřihnout nedá," popadl jsem provaz na kterém visela Mattova ruka a začal jsem pižlat vláseček po vlásečku. A představte si, za zhruba dvě a půl hodiny se mi podařilo zlikvidovat jeden vlásek! No nejsem borec?
"Hele, nechceš mě radši odvázat? Bude to rychlejší," navrhl Matt po čtyřech hodinách, co jsme strávili venku.
"Neraď mi! Vím, co dělám! Vždyť už to skoro mám," zamračil jsem se.
"Ano, už skoro máš druhej vláseček ze dvou milionů," povzdychnul si. Za šest hodin jsem to vzdal, zahodil nůžky a během deseti sekund ho rozvázat. A protože už byla tma, a nám byla zima, šli jsme si lehnout, každý do svého pokoje.
Konečně se mi podařilo usnout. Spím a spím a něco slyším, obuju si bačkůrky a jdu ke dveřím… dělám si srandu, tohle je jen říkanka. Navíc bych neměl odvahu vylézat v téhle hodině ze své postele. Jenže to něco bylo děsivé mlácení na dveře. Nakonec jsem se odhodlal a odkopnul peřinu. Obul jsem si všechny čtyři pantofle, vzal si svůj župan (jediné oblečení, které jsem ochoten nosit) a šel otevřít. Do mého pokoje vběhnul Matt a drze zamířil do mé postele.
"Matte! Já jsem unavenej, šest hodin v kuse jsem tě odstřihával od stromu a ty mi teď zabereš postel?" dal jsem ruce v bok. To je ale vděk!
"Můžu spát dnes tady? Měl jsem zlej sen," zalezl pod mou peřinu.
"Ale sem se nevlezeš!" táhnul jsem ho pryč.
"Jak to? Máš postel pro pět lidí!" opáčil mi.
"Ano, ale já jsem kentaur, víš ty vůbec, kolik potřebuju místa?" povzdechnul jsem si.
"Prosím!!! Zdálo se mi, že mám v pokojíčku strašidlo, které mě chce sníst," klepal se.
"To ovšem mění celou situaci! Takovéhle noční můry! Nemůže se to strašidlo dostat i ke mně, že ne?" lekl jsem se.
"Doufám, že ne, když tak budeme volat o pomoc, holky nás zachrání," ujistil mě Matt. Trochu jsem si oddechnul. Jenže se mi na tom plánu něco nezdálo.
"Neměli bychom spíš mi chránit holky?" napadlo mě.
"Možná," přikývnul. Náhle se však ozvalo další zaklepání.
"To je to strašidlo!" vykviknul Matt.
"N-nechovej ssse, jako s-srab, t-to nenenemůže být ssstrašidlo," s hrůzou jsem otevíral dveře. Naštěstí tam stál jen Berry.
"A-ahoj, ssslyšel jsem vás mluvit o nějakém s-strašidlu a trochu se bojím, jít do svého pokoje. On je až na konci chodby a já se právě vracím z párty…" začal mluvit.
"Nemusíš nic vysvětlovat, naprosto ti rozumím, pojď si lehnout ke mně, však my se nějak smáčkneme," pozval jsem ho a on s radostí zalezl pod mou peřinu za vyděšeným Mattem. Možná to vypadalo trošku hloupě, tři dospívající kluci v jedné posteli, ale tohle byla naprosto výjimečná situace.
"A jak to strašidlo vypadalo, Matte?" zeptal jsem se. Samozřejmě ne proto, že bych se bál, ale proto, abych věděl, čemu bych musel čelit, kdyby se tady doopravdy objevilo.
"Bylo velký," zatřásl se.
"Áááá," zaječeli jsme s Berrym. Dobře, tohle už mě trochu vylekalo. Ok, možná trochu víc. No tak jo, šíleně jsem se bál.
"A chlupatý," pokračoval.
"Áááá," objal jsem Berryho. Jsem chlap a strašidla žijí pouze v lese… jenže, co když nějaké doopravdy zabloudilo sem, na zámek?
"A mělo velký drápy," dokončil svůj stručný popis.
"Ááááááááááááááááá!!!" vřískaly jsme všichni tři. Najednou někdo začal strašně mlátit na dveře.
"Jdu otevřít," vstal jsem a pomalu se plížil ke klice. Sám jsem se divil, kde se ve mně bere ta statečnost. Možná mé podvědomí vědělo, že právě tuto noc musím vykonat velký čin. Dokážete si představit ten článek na křišťálovce?
Statečný kentaur John zachránil celou říši před strašlivým strašidlem a získal srdce krásné Diany. I sama princezna vyslovila své přání, aby byl tento kentaur jejím velmi blízkým přítelem (víte jak to myslím, že?)…
"Neotvírej!" prosili mě Matt s Berrym. Bušení zesílelo.
"Musím, jinak mi rozmlátí dveře, ale nebojte, nedáme svou kůži lacino! Kde mám ty nůžky s kulatou špičkou?" rozhlédnul jsem se po pokoji.
"Ne Johne, ublížíš si," pověsil se na mě Matt.
"Zvládnu to," ujistil jsem ho a pomalu otevřel dveře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama