Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

Březen 2014

15. Rukavičky bez prstů

30. března 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví Lady Diana
"Hlava mě z tebe brní," zaječela jsem na Johna, který mi právě zabouchnul před nosem. Naštvaně jsem si sedla na jeho postel. Proč, mě musí tak záměrně ignorovat? Pohladila jsem přehoz na jeho posteli. Já se vždycky zamiluju do úplnýho magora! Cítila jsem, jak mi vlhnou oči, ale nerozbrečela jsem se, protože John mi za slzy nestojí. On nestojí za nic! Často se sama sebe ptám, mám já to vůbec za potřebí? Neměl by se náhodou John rvát o mě a ne já o něj? Jenže, jaký šílenec by svěřil jakýkoliv vztah do rukou Johna? Dobře, na to je jednoduchá odpověď… Matt.
"Dianu jsi tu?" otevřely se dveře.
"Ahoj Lili, co dělá Matt?!" zeptala jsem se.
"Asi se někde věší za nohy," mávla rukou. Jo, to zní jako on.
"Stalo se něco?" zajímala jsem se.
"Nevím, z ničeho nic se začal chovat divně, co John?" vyzvídala.
"Ten ho nejspíše odstřihává… nemůžeš na Matta dávat větší pozor? Kdykoliv si začínám myslet, že je to dobrý, tvůj borec někde páchá falešnou sebevraždu!" povzdechla jsem si.
"Jsem snad jeho matka? A navíc, dohlídni si na něj sama! Já na to kašlu, je to unavující, čekat, že mu to možná jednou dojde," plácla sebou na postel.
"Em, je to Matt, jemu nedojde nic! Já mám alespoň jakousi naději, že se Johnovi v tom mozku…"
"Diano, je to John, kde by vzal mozek?" skočila mi do řeči.
"To je fakt. Kluci jsou na nic," zavrtěla jsem sklamaně hlavou.
"V tom s tebou plně souhlasím," zasmála se.
"Ani nevím, jestli vůbec přijde, aby si se mnou zazpíval, spíš bude zachraňovat Matta," pohodila jsem vlasy.
"Kašli na něj, pojď dolů," pobídla mě Emily.
"Já nevím, víš jak párty nesnáším," vykrucovala jsem se. Je to pravda. Nemám ráda hlasitou hudbu, do které někdo zpívá. Nemám ráda tancování pod disko koulí. Nemám ráda ten trapný moment kdy se všichni baví, jenom já marně čekám na kraji parketu, jestli si pro mě John přijde.
"Ty chceš aby si John myslel, že jsi z něho tak na větvi, že se ani bez něj nepůjdeš bavit?" dala ruce v bok.
"Máš pravdu, tu radost mu neudělám," přisvědčila jsem. Podívala jsem nejdřív na ni a potom na sebe. Lil na sobě měla černé, šaty, těsně pod koleny (což by na zámku vůbec nosit neměla, zde se schvalují jenom dlouhé šaty), ozdobené velikou růžovou mašlí, růžové boty na vysokém podpatku a ve vlasech stejnou mašli jako v pase. Ruce jí zdobili luxusní rukavičky, kterým ustřihala prsty, a cinkající náramky. O make-upu radši nemluvit. Křiklavé oční stíny a nánosy řasenky, ke dvorní etiketě určitě nepatří. Já se oblíkla, celkem normálně. Zelené kašmírové šaty, které jsou posledním výkřikem módy, jsou sice skvělé, dokonce i Billy mi je pochválil, jenže na druhou stranu, se vážně hodili více na pohřeb, než na zábavu.
"Hele Lili, už tě viděl komoří?" rýpla jsem do ní.
"Ten chlap mi nebude mluvit do mého stylu oblékání," řekla rázně. Její výraz však říkal jediné: 'Ještě to neviděl a nikdy neuvidí, jasné?"
Usmála jsem se.
"Asi toho budu litovat ale, vybereš mi něco na sebe, Em?"
"Jóóó!" vykřikla, popadla mě za ruku a táhla do mého pokoje, tedy do pokoje, který sem od ní dostala. Hned zamířila do mé skříně a začala se v ní prohrabovat. Na všechny šaty se hrozně mračila. Až po chvíli se jí na tváři vykouzlil úsměv. Z šatníku vytáhla šaty, kterých už jsem si jednou všimla, a s hrůzou je zandala až úplně dozadu. Vážně by mě zajímalo, jak se tady vzalo něco takového. Předpokládám, že je asi nechala ušít Becky, naše třídní modelka a potom je za velkého podporování ze strany Emily nechala nenápadně nastrkat do všech skříní.
"Tyhle jsou super!" hodila je po mně.
"Tyhle?" zděsila jsem se. Šaty byly třpytivé, modré s širokou, krátkou sukní.
"Běž se oblíknout a vezmi si k tomu tyhle boty," vrazila mi do ruky stejně třpytící se boty na vysokém podpatku.
"Nic proti třpytkám, ale není to až moc?" zeptala jsem se.
"Budou ti strááášně moc slušet," dostrkala mě k šatně. Nakonec jsem si na sebe ty šaty oblíkla. Vždyť jsem jí slíbila, že mi šaty může vybrat. Nebylo to zas tak zlé, jenom mě z pohledu na ně bolely oči.
"Moc, moc hezký, ještě tyhle rukavičky," podala mi svoje modrozelené rukavičky s, jak jinak, ustříhanými prsty.
"Uf, už toho lituju, takhle bych se nikdy neoblíkla," povzdechla jsem si, ale to už mě začala dělat dva šílené culíky. Ještě mě nalíčila a párty mohla začít. Je pravda, že jsem teď mezi ty zmalované holky ve spodní místnosti, lépe zapadala.
Párty, proběhla docela dost dobře. Nezpívala jsem sice s Johnem, ale hrůzostrašný duet s Emily, byl taky fajn. Vypila jsem asi skleniček ovocné šťávy, protože nám třináctiletým byl bohužel zatrhnut alkohol, takže se nikdo ani nezranil.
Šla jsem spát strašně pozdě, asi tak o půlnoci. Konečně jsem myslela, že usnu, když tu se najednou ozval hrozný křik. Popadla jsem svůj meč a vyběhla na chodbu, kde už stála Emily s lukem a toulcem plný šípů.
"Nevíš, co to bylo?" zeptala jsem se jí.
"Šlo to z pokoje Johna," pokrčila rameny.
"Jasně, takže se ten inteligent ZASE kouká na horor, přes křišťálovou kouli a my se strachujeme zbytečně," povzdechla jsem si. Křik se ale ozval znovu.
"Holky, slyšíte to? Berry, Matt a John, hrozně ječí!" přiřítila se k nám Michelle se svou vílí hůlkou, plně připravena chránit Berryho.
Když zařvali po třetí, vydali jsme se jim říct, ať toho nechají a jdou spát. Emily zaklepala na dveře. Nikdo neotvíral, jenom kluci ZASE zaječeli. Začala jsem bušit do dveří, jediné co jsem však slyšela, bylo pouho pouhé a zoufalé: "Néótvíréj!!!"
To už se do dveří pustila i Michelle. Mlátila do dveří jako pominutá.
Otevřel nám vyděšený John se zavřenýma očima a nůžkami s kulatou špičkou, se kterými divoce mával.
"Johne?" poklepala jsem mu lehce na rameno. Pomalu otevřel jedno oko. Nevím, co si myslel, že je za dveřmi, ale když nás uviděl, nasadil svůj pohodoví, frajerský pohled.
"Ahoj krásky, bojíte se strašidel?" mrknul na nás jako typický sukničkář. To je takovej * * * (dejte průchod své fantazii)!
"Můžete se ztišit? My se snažíme usnout!" obořila se na něj Lili.
"Ale vy to nechápete! Já mám v posteli strašidlo!" zaslechla jsem tichý a vyděšený hlas, zpod Johnovi peřiny.
"A já doufala, že se oběsil," protočila oči Emily.
"Taky že, jo! Ale bohužel za ruku, takže jsem ho musel celou noc odstřihávat! Právě proto, jsem si nemohl s tebou zazpívat," zatvářil se provinile.
"Takže tys ho odstřihával, jo? Šest hodin v kuse?" vybouchla jsem.
"Ano!" přikývnul. Dál už jsem nemusela nic slyšet, práskla jsem dveřmi, a nechala Em s Michelle, ať si to vyřeší sami. Takže super, nejenom, že mě záměrně ignoruje, ale dokonce my i lže!

Kdybych tak tehdy věděla, že mi říká pravdu! Všechno dnes mohlo být jinak...

14. Strašidlo pod mou postelí

23. března 2014 v 1:01 | Lucy |  1. díl
Vypráví kentaur John
"Johne? Jsi tu?" zaklepal kdosi na dveře.
"Jsem," odpověděl jsem.
"Můžu dál?"
"Jasně," usmál jsem se, jelikož jsem poznal hlas. Do mého pokoje vstoupila Diana v krásných zelených šatech. Já se sice o módu moc nezajímám, ale Billy mi včera ukazoval obrázky v módních časopisech, takže vím, že tohle je podle poslední módy.
"Hezké šaty," pochválil jsem ji.
"Děkuju, už jsi druhý kluk, kdo mi to dnes říká," začervenala se.
"Vážně? A kdo ti to ještě řekl?" setnul jsem pěsti. Jestli jí někdo balí takovými hloupými lichotkami jako já…
"Billy, říkal, že jsou podle poslední módy," usmála se. Trochu jsem si oddychnul. Nemyslím si, že by zrovna Billy chtěl Dianu sbalit. I když… musím se mít na pozoru. Když zajistím, že se kolem ní nebude motat žádný jiný kluk, budu u ní mít velmi vysoké šance!
"Jak to jde Mattovi?" zeptal jsem se jen tak, aby nestála řeč.
"Po tom co jsi odešel, ho uviděla Em, naštvala se, že Matt machruje a srovnala ho se zemí," vysvětlila mi. Hrozně jsem se leknul.
"Neřekla mu doufám nic ošklivého?" strachovat jsem se.
"Jenom to, že je nula, jo a taky, že s ním zpívat rozhodně nebude," mávla rukou.
"Jenom!?!" rozčilil jsem se. Kdyby jenom věděla, jak moc je Matt náchylný k neúplným sebevraždám! Nikdy by se sice nezabil, není až takový hlupák, ale už mockrát si nechtěně ublížil. Když se zkouší 'utopit' (jinými slovy vydržet strašně dlouho pod vodou, aby se mu udělalo lépe), voda ho odnese hrozně daleko a pak nemůže najít cestu domů. Když se pokouší 'otrávit' (způsobit si bolest břicha, aby nemusel vycházet ven a v klidu brečet do polštáře), namíchá si spoustu jídla dohromady, protože je přesvědčen, že kombinace kyselé okurky a zmrzliny je zabijácká, a pak ještě týden zvrací. Pravidelně se věší za nohy, ne za krk, jelikož mu to přijde bezpečnější a visí hlavou vzhůru celé hodiny, než ho někdo odstřihne. Než ho já odstřihnu. Dokážete si vůbec představit, kolik se mu nahrne mezitím do hlavy krve (slovo mozek nepoužívám záměrně)?
"Tak promiň, ale snad kvůli tomu nespáchá sebevraždu," rozhodila rukama Diana.
"Nad čím, jsem asi právě přemýšlel?" naštval jsem se. Pak jsem si ale uvědomil, že ona mi vlastně do hlavy nevidí, takže jí nemám co vyčítat. Radši jsem se rozběhnul ke dveřím, abych mohl zachránit svého kamaráda.
"Nechoď za ním, Emily se mu už šla omluvit," postavila se mi do cesty.
"Jen aby nebylo pozdě! Jak si asi myslíš, že ho Lil bude odřezávat ze stromu, nebo mu držet hlavu nad záchodovou mísou, aby nepozvracel tu mramorovou podlahu? Já v tom mám letitou praxi!" odsunul jsem ji.
"Takže mě zase necháš, ať si zpívám s Billym? Zase půjdeš radši zachraňovat Matta?" zakřičela na mě. Zastavil jsem se. Ruku jsem měl položenou na klice. Diana přišla ke mně, a sundala ji.
"Emily to zvládne," ujistila mě.
"Dobře, půjdeme radši trénovat tu písničku," přikývnul jsem.
"Kluk, co ho má každý rád…" zpívala Diana. Usmál jsem se. Ona vždycky zpívala krásně. První sloka nám šla krásně.
"Ty," ukázala na mě.
"… a já jsme si asi souzení!" zaskuhral jsem a podíval se na svá kopyta, kam jsem si napsal, jak zní refrém, který jsem neuměl.
"Jsme jak růže bez trní," zasmála se Diana. Asi si všimla, co jsem měl na kopytech napsáno. Vlastně tam stála jen jedna jediná věta a mnou dost často používané PS:
OPAKUJ PO NÍ, JOHNE! PS. POKUD SIS TO NEZAPAMATOVAL, JSI VÁŽNĚ ÚPLNĚ BLBEJ!
"Jak růže bez trní," přidal jsem se.
"Hlava mě z tebe brní."
"Hlava mě z tebe brní, ale ten žár lásky nás již nezmění!" zazpívali jsme společně. Zajímavý text, myslím, že se Elis se v poslední době vážně překonává.
"Jsme jak slunce a měsíc."
"Jak slunce a měsíc," opakoval jsem poslušně po ní.
"Chci jen tebe a nic víc!" zazpívala opravdu procítěně. Znamená to snad něco, nebo si to jen nalhávám? Ať je to tak, či onak, zahřálo mě to u srdcí. U obou! Jo, je to divný, že mám dvě srdce, ale to lidské hoří pro Dianu. To koňské asi spíše pro sírové chlebíčky a ovesné vločky, protože je blíže oběma mým žaludkům. Ano, mám dva žaludky, no a co? Stejně tak dvoje plíce, a dvoje ledviny. A jeden mozek. To není fér!
"Chci jen tebe a nic víc, zkrášluješ všechno, co jen znám! Jsi to nejlepší, co mám!" div jsem tuhle část nevykřičel. Jenže co následuje teď? To už se mi na kopyta nevešlo.
"Chce mě jen pro sebe mít," pobídla mě.
"Celý život s tebou žít," vzpomněl jsem si. Šlo nám to hezky. Už jsme zpívaly druhý refrém, zrovna jsem po ní zopakoval 'jak růže bez trní', když jsem zaslechl podezřelé zvuky.
"Ale ne, to je Matt!" podíval jsem se z okna. Můj kamarád změnil metodu věšení se. Tentokrát se pověsil za levou (nebo taky možná pravou, mám totiž občas problém tyhle strany rozeznat od sebe) ruku.
"Musím ho jít odstřihnout," popadl jsem nůžky, a vyběhl ven.
"Johne, to je dost, že jdeš, už mě bolí ruka, odvaž mě, ať se můžu oběsit znovu" vítal mě už z dálky.
"Neboj se, mám nůžky," uklidňoval jsem ho. Moc se mi to ale nepodařilo, jelikož dostal hysterický záchvat.
"Ne Johne, nůžky ne! Neumíš stříhat," ječel a kopal nohama kolem sebe.
"Klid Matte, trénoval jsem na své panence," úspěšně jsem se vyhýbal kopancům.
"Myslíš tu panenku bez vlásků?" zeptal se.
"Přesně tu! Dělal jsem jí super účes…"
"Já nechci být plešatej! Nebudu se nikomu líbit! Ani sobě! Billy řekne, že nejsem in a já to nepřežiju!" vřískal.
"Neboj se, já se nikdy nepřeceňuju, vzal jsem si nůžky s kulatou špičkou, ty pro děti od dvou let, s nimi se nic ustřihnout nedá," popadl jsem provaz na kterém visela Mattova ruka a začal jsem pižlat vláseček po vlásečku. A představte si, za zhruba dvě a půl hodiny se mi podařilo zlikvidovat jeden vlásek! No nejsem borec?
"Hele, nechceš mě radši odvázat? Bude to rychlejší," navrhl Matt po čtyřech hodinách, co jsme strávili venku.
"Neraď mi! Vím, co dělám! Vždyť už to skoro mám," zamračil jsem se.
"Ano, už skoro máš druhej vláseček ze dvou milionů," povzdychnul si. Za šest hodin jsem to vzdal, zahodil nůžky a během deseti sekund ho rozvázat. A protože už byla tma, a nám byla zima, šli jsme si lehnout, každý do svého pokoje.
Konečně se mi podařilo usnout. Spím a spím a něco slyším, obuju si bačkůrky a jdu ke dveřím… dělám si srandu, tohle je jen říkanka. Navíc bych neměl odvahu vylézat v téhle hodině ze své postele. Jenže to něco bylo děsivé mlácení na dveře. Nakonec jsem se odhodlal a odkopnul peřinu. Obul jsem si všechny čtyři pantofle, vzal si svůj župan (jediné oblečení, které jsem ochoten nosit) a šel otevřít. Do mého pokoje vběhnul Matt a drze zamířil do mé postele.
"Matte! Já jsem unavenej, šest hodin v kuse jsem tě odstřihával od stromu a ty mi teď zabereš postel?" dal jsem ruce v bok. To je ale vděk!
"Můžu spát dnes tady? Měl jsem zlej sen," zalezl pod mou peřinu.
"Ale sem se nevlezeš!" táhnul jsem ho pryč.
"Jak to? Máš postel pro pět lidí!" opáčil mi.
"Ano, ale já jsem kentaur, víš ty vůbec, kolik potřebuju místa?" povzdechnul jsem si.
"Prosím!!! Zdálo se mi, že mám v pokojíčku strašidlo, které mě chce sníst," klepal se.
"To ovšem mění celou situaci! Takovéhle noční můry! Nemůže se to strašidlo dostat i ke mně, že ne?" lekl jsem se.
"Doufám, že ne, když tak budeme volat o pomoc, holky nás zachrání," ujistil mě Matt. Trochu jsem si oddechnul. Jenže se mi na tom plánu něco nezdálo.
"Neměli bychom spíš mi chránit holky?" napadlo mě.
"Možná," přikývnul. Náhle se však ozvalo další zaklepání.
"To je to strašidlo!" vykviknul Matt.
"N-nechovej ssse, jako s-srab, t-to nenenemůže být ssstrašidlo," s hrůzou jsem otevíral dveře. Naštěstí tam stál jen Berry.
"A-ahoj, ssslyšel jsem vás mluvit o nějakém s-strašidlu a trochu se bojím, jít do svého pokoje. On je až na konci chodby a já se právě vracím z párty…" začal mluvit.
"Nemusíš nic vysvětlovat, naprosto ti rozumím, pojď si lehnout ke mně, však my se nějak smáčkneme," pozval jsem ho a on s radostí zalezl pod mou peřinu za vyděšeným Mattem. Možná to vypadalo trošku hloupě, tři dospívající kluci v jedné posteli, ale tohle byla naprosto výjimečná situace.
"A jak to strašidlo vypadalo, Matte?" zeptal jsem se. Samozřejmě ne proto, že bych se bál, ale proto, abych věděl, čemu bych musel čelit, kdyby se tady doopravdy objevilo.
"Bylo velký," zatřásl se.
"Áááá," zaječeli jsme s Berrym. Dobře, tohle už mě trochu vylekalo. Ok, možná trochu víc. No tak jo, šíleně jsem se bál.
"A chlupatý," pokračoval.
"Áááá," objal jsem Berryho. Jsem chlap a strašidla žijí pouze v lese… jenže, co když nějaké doopravdy zabloudilo sem, na zámek?
"A mělo velký drápy," dokončil svůj stručný popis.
"Ááááááááááááááááá!!!" vřískaly jsme všichni tři. Najednou někdo začal strašně mlátit na dveře.
"Jdu otevřít," vstal jsem a pomalu se plížil ke klice. Sám jsem se divil, kde se ve mně bere ta statečnost. Možná mé podvědomí vědělo, že právě tuto noc musím vykonat velký čin. Dokážete si představit ten článek na křišťálovce?
Statečný kentaur John zachránil celou říši před strašlivým strašidlem a získal srdce krásné Diany. I sama princezna vyslovila své přání, aby byl tento kentaur jejím velmi blízkým přítelem (víte jak to myslím, že?)…
"Neotvírej!" prosili mě Matt s Berrym. Bušení zesílelo.
"Musím, jinak mi rozmlátí dveře, ale nebojte, nedáme svou kůži lacino! Kde mám ty nůžky s kulatou špičkou?" rozhlédnul jsem se po pokoji.
"Ne Johne, ublížíš si," pověsil se na mě Matt.
"Zvládnu to," ujistil jsem ho a pomalu otevřel dveře.

13. Nešťastná kapitola

23. března 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Nevypráví nikdo
Tuto kapitolu kvůli jejímu nešťastnému číslu, raději přeskočíme, nechceme mít přeci smůlu!
PS. Její obsah hledejte ve 14. J

12. Skok ze stromu

16. března 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví vévoda Matt
Seskočil jsem spokojeně ze stromu. Takže mě přece jenom Emily miluje! Ale pro jistotu jsem si tam nechal svůj provaz, co se když budu v blízké době chtít zbavit stresu?
"Emily? Zvládneš slézt z toho stromu?" zeptal jsem se jako správný gentleman, při pohledu na boty na podpatku, které se válely na zemi.
"Csss, pochopitelně!" urazila se a skočila dolů. Nestačil jsem se divit.
"Tak to pardon, já nevěděl, že máš praxi," omluvil jsem se, protože aby dopadla takhle perfektně, to prostě musela trénovat roky!
"Skočila jsem ze stromu poprvé v životě," povzdychla si.
"To si děláš srandu! Já už od pěti let skáču ze stromu a nikdy jsem nedopadl, přesně na chodidla bez jediného zaškobrtnutí! A to jsem měl vždycky pevný boty, zato ty jsi bosa! Jak jsi to dokázala?" řekl jsem obdivně, ale také mírně naštvaně.
"Jsem dokonalá od přírody," pohodila vlasy a začala si nazouvat boty na jehlách. Já to vážně nechápu! Ta holka je vážně absolutně dokonalá! Ze všeho má jedničky, skvěle kreslí, maluje, vyšívá, jezdí na koni, děti jí zbožňují, rozumí zvířatům, šplhá na stromy, šermuje, střílí z luku, hraje na hudební nástroje… je vlastně něco, co neumí? Pomalu mi začalo klesat sebevědomí. Jak jen by se do mě mohla zamilovat taková holka? Když je navíc princezna! Může mít kohokoliv, tak proč by si vybrala zrovna mě? Jsem její pravý opak. Nosím domů jenom pětky, nerozeznám akvarel od voskovky, jehlu si vždycky zabodnu do ruky, popřípadě někomu vypíchnu oko, než se ráno vyškrábu na koně, je večer, děti si myslí, že jsem strašidlo, zvířata mě vždy pokoušou, na strom vylezu, jen když se jdu pověsit, o meč se vždy ošklivě poraním, u luků likviduju tětivu, hudební nástroje v mých rukách vyluzují ďábelské tóny… je vlastně něco co opravdu umím? Upřímná odpověď? Ne, jsem prostě hrozně nemotornej.
"Existuje vůbec něco, v čem dokonalá nejsi?" obořil jsem se na ni. Chtěl jsem to podat jako lichotku, ale asi jsem zvolil moc hrubý tón.
"Prosím? Tak se nemusíš hned vztekat! Jsi moc urážlivej!" našpulila pusu.
"Já a urážlivej? Jak to jako myslíš? Víš, jak mě žere ta tvá dokonalost!" vybalil jsem na ni. Kdyby nebyla tak dokonalá, možná bych měl šanci.
"Můžeš toho laskavě nechat!" urazila se.
"Ne!" rozhodl jsem se, že si teď kleknu a řeknu jí ještě něco důležitého.
"Možná jsem tě měla nechat ať se pověsíš," otočila se ke mě zády a utekla pryč.
"Počkej Emily! Já tě…" rozběhl jsem se za ní.
"Neběhej za mnou!" zakřičela.
"...miluju," zašeptal jsem, ale už mě neslyšela…
Možná, že kdybych se tento večer nezachoval takto hloupě, změnilo by to celý můj život od základů a hlavně bych se vyhnul blížícím se komplikacím…

11. Falešný oběšenec

9. března 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královna Emily
Za pět minut je pět hodin večer a začíná oslava. Mám na sobě černo-růžové šaty a ve vlasech obrovskou mašli. Maškarní začne až za tři hodiny, takže si zatím můžu oblíknout, do čeho chci. Sklouzla jsem se dolů ze zábradlí a ani jsem si nenatloukla, což je vážně umění, jelikož mám pokoj ve čtvrtém poschodí a oslava je v přízemí. Když jsem vešla do místnosti, párty byla v plném proudu. Závěsy byly zataženy a jediné osvětlení byla ručně vyrobená disko koule. Flower se vyblbla s lepením sklíček. Na pódiu stál Thomas s kytarou, Elis hrají na bicí a… Matt? Nevím, o co se to pokoušel, ale vypadal jako podnapilý. Jenom doufám, že to není pravda a ničeho se nenapil.
"Tuhle píseň věnuju Emily, naší krásné princezně!" vykřikl a začal vydávat strašné zvuky. To má být zpěv?
"Tak co, neměla jsem pravdu?" strčila do mě Diana.
"Co to s ním sakra je?" nechápala jsem.
"Chová se přirozeně," usmála se. Jenom jsem koukala s otevřenou pusou. Matt tam skákal jako šílenec.
"Dobře, políbím Berryho, ale vrať ho do původního stavu," poprosila jsem ji.
"Když políbíš Berryho před ním, bez udání důvodu, tak se vrátí do původního stavu sám, to ti slibuju," odpřísáhla mi Diana.
"Emily, pojď si se mnou zazpívat!" pobídl mě Matt. Pomóóóc!!! S normálním Mattem klidně, ale s tímhle? S mamachrovaným frajírkem? Však já mu to natřu! Ten se bude divit!
"S tebou?" zasmála jsem se a vylezla na pódium. Však já ti srazím hřebínek!
"Jo, však já vím, že všechny holky touží zazpívat si se super Mattem," vychloubal se.
"Všechny? To sotva!" pohodila jsem vlasy, "no tak, holky přihlaste se, pokud chcete zpívat s touhle nulou!" vybídla jsem je. Nikdo nezvednul ruku. Holky se na sebe jenom zmateně podívaly. Po chvilce se začali Mattovi smát. Za normálních okolností by mi ho bylo líto, ale teď jsem nechtěla ustoupit. Však já ho naučím! Už nikdy, ale opravdu nikdy, se nebude takhle předvádět.
"Dej mu, Emy," podpořila mě Ania. S touhle holkou jsem nikdy moc dobře nevycházela, ale když jsme mohli někoho ztrestat ponížením, šli jsme do toho společně.
"Aha, tak co na to říkáš super Matte?" mrkla jsem na něj.
"Ale Lili, já myslel…" začal.
"Tak proto! Tys myslel! Matte, dám ti jednu radu do života - nedělej to co nezvládneš. Tím myslím abys nemyslel," odrovnala jsem ho. Jenom zakroutil hlavou a utekl pryč. Asi jsem se dotkla jeho ega.
"Takže, když je ten frajer pryč- Kdo chce rozjet párty?" zaječela jsem.
"Jááá!!!" odpověděli všichni.
"Ok, takže předávám velení Berrymu. Berry, pojď nahoru!" zavolala jsem na něj.
"Už jdu!" ozvalo se ze zadu. Za pár vteřin už se ovšem na pódium škrábal trakér ve svítivě žlutém obleku. Na přivítanou jsem mu vlepila pusu na tvář, čímž jsem taky splnila úkol. Samozřejmě, že se odkud si ozvalo zapískání, ale tím jsem se nenechala rozrušit. Jen jsem seskočila do publika a nechala se přenést až k Dianě, která na mě nevěřícně koukala.
"No, teď si ho teda setřela," pochválila mě.
"Díky, já vím, jenom jestli jsem to nepřehnala," kousla jsem se do rtu. Začalo mě hryzat svědomí. Nechtěla jsem se ho nijak dotknout!
"Hele, já si o něm vždycky myslela, že je blb, ale jestli se ti líbí, tak si právě od sebe totálně odradila," pokrčila rameny.
"To asi jo... Víš co? Půjdu se mu omluvit a vysvětlit mu, že mě jenom naštvalo to jeho machrování," rozhodla jsem se.
"Běž, běž, ale vrať se brzo, já to tady nějak přežiju, však víš, jak nesnáším párty," povzdechla si.
"Neboj, tohle bude rychlý," slíbila jsem jí a vyběhla ho hledat. Nebyl ani v přízemí ani v prvním patře, v druhém taky ne a dál už se my nechtělo. Ty schody jsou vysoký. Ale přesto jsem zkontrolovala ještě další dvě patra. Nic. Zkusila jsem zahradu, ale taky tam nebyl. Chtěla jsem se jít ještě podívat do stájí a druhé části zámku, když jsem něco zahlédla na stromě.
"Matte? Jsi tam?" zeptala jsem se.
"Ne!" ozvalo se. Hluboce jsem si povzdechla. Jasně, že tam vůbec není! Sundala jsem si boty, protože s podpatky se leze na strom špatně. A já si pochopitelně vzala ty nejvyšší podpatky, co jsem u sebe ve skříni našla. Vyhoupla jsem se na větev a lezla za ním. Seděl tam a v ruce svíral provaz.
"Matte!!! Ty ses chtěl oběsit?" lekla jsem se a málem spadla dolů.
"Jo… teda za nohy, to mi pomáhá, abych se vyrovnat se stresem," přikývnul.
"Promiň, jestli je to kvůli mně. Já jenom nesnáším frajírky, co si o sobě moc myslí. Chtěla jsem tě srovnat, abys toho nechal," omlouvala jsem se.
"Díky, že jsi přišla, já se obvykle takhle pověsím, a pak nemůžu dolů, dokud nepřijde John, a neodváže mě," povzdechnul si.
"Slíbíš mi, že už se nikdy nepokusíš někam se věšet za nohy?"
"To ti nemůžu slíbit, co když se mi někdy v budoucnu bude chtít zkusit bungee jumping?" napadlo ho.
"Matte!" okřikla jsem ho. Zrovna jeho bych na nic souvisejícího s adrenalinem nepouštěla.
"Promiň, slibuju, že se nebudu pokoušet věšet se za nohy, pokud k tomu nebudu mít vážný důvod," ujistil mě.
"No, to jsem vážně o dost klidnější," protočila jsem oči.
"Nevrátíme se zpět na párty?" navrhnul.
"Dobře, ale už nebudeš zpívat! Nic ve zlém, ale nedá se to poslouchat," požádala jsem ho.
"To je jedna z mála věcí, které ti můžu slíbit," usmál se, nechal provaz provazem a seskočil ze stromu.

10. Machr

2. března 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví Lady Diana
"Johne, prosím! Jinak musím políbit Berryho," sepjala jsem ruce. Proč se vždycky vsadíme o takovou hloupost?
"Dobře ale jak ho chceš k tomu donutit?" zeptal se nechápavě.
"Říct mu, že ho Emily miluje, ne?" To je přeci jasné, nechápu, že to musím Johnovi stále vysvětlovat.
"Ty mu chceš lhát?" leknul se.
"Ne," zamrkala jsem. Ještě štěstí, že tu není Lili, asi by mě za tohle jediný slovo zabila.
"Ale to pak bude zase machrovat," povzdychnul si.
"O to právě jde, musí hrozně moc machrovat, ještě víc než ty," vysvětlovala jsem.
"Já podle tebe machruju!" urazil se.
"Jo," přikývla jsem.
"No dovol! Já jsem chytrý, krásný, vtipný, inteligentní, pozorný, hbitý, milý… prostě všechno, jenom ne namachrovanej!" urazil se.
A co právě teď děláš, Johne? Ano, machruješ… protočila jsem oči. Snad jsem doufala, že mě uslyší.
"Jasně, že ne," povzdechla jsem si, "tak můžeme jít za tím Mattem?"

"Emily mě miluje?!" vydechnul Matt.
"Jo," přikývla jsem.
"Jasně, kámo!" zatleskal John.
"Wow, to je bomba!" vyskočil dva metry vysoko.
"Hele, dneska na ni musíš zapůsobit," řekl mu John.
"Ale jak?" zeptal se.
"Chovej se přirozeně," poradila jsem mu.
"No jo vlastně! Já už málem zapomněl, jak moc jsem přitažlivý!" ťuknul se do čela. Těš se Emily, budeš muset políbit Berryho!
"Já ti pomůžu udělat kohouta na hlavu, vezmeš si svoje frajerský brýle a Berry ti půjčí nějákej křiklavej obleček," navrhla jsem mu.
"Jo, na pódiu něco zazpíváš a zatančíš k tomu, vždyť víš, jak ti to jde," zvedal mu sebevědomí John.
"Máš pravdu, v tomhle jsem skvělej," vytahoval se. Mrkli jsme s Johnem na sebe. Jupí!