Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

3. Tohle? Nikdy!

12. ledna 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královna Emily
"To nemyslíte vážně!" mračila jsem se na ženskou, co držela v ruce tu ošklivou šňůru.
"Ale princezno..."
"Žádné ale, už nemůžu skoro dýchat," dala jsem ruce v bok. Právě mě navlíkla do neskutečně těsných šatů se šněrovačkou a ještě mi chce dát korzet! Proč zrovna já mám být princezna?
"Sire!" zakřičela přes dveře. Dovnitř vběhl ten neuvěřitelně otravnej chlap.
"Co se stalo?" ptal se vyděšeně.
"Nechce korzet," postěžovala si.
"Jasnosti, ale vy musíte mít korzet," obrátil se na mě.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Všechny dámy, co jsou zde, korzet mají," řekl mi.
"Tahle ne," ukázala jsem na ženu, co se mi pokoušela korzet vnutit.
"Protože ona je služebná. Já myslel ty dámy z vyšší společnosti," usmál se.
"Takže ona nemusí mít korzet a já jo?" dopálila jsem se.
"Copak vy nechcete být štíhlá?" zeptal se mě.
"Štíhlá už jsem a nechci si zdeformovat hrudník," vysvětlila jsem mu.
"Tak jí ten korzet nedávejte," povzdechl si komoří a odešel z pokoje. Cestou si mumlal něco na způsob "Proč zrovna já?!"
Po tom co se mi pokusili vnutit něco tak hnusného, jsem doufala, že už nic horšího nepřijde, ale to jsem se šeredně spletla.
"Ještě trochu rtěnky," usmívala se na mne kosmetička, která mi už čtvrt hodiny nanášela na obličej nejrůznější líčidla. Aby toho nebylo málo, osm kadeřníků, mi rvalo vlasy i s kořínky. Po hodině mučení, jsem uznala, že bych radši psala tu písemku. Když všichni odešli, s hrůzou jsem se šla podívat do zrcadla. Čekala jsem, něco hrozného ale byla jsem docela zaskočena. Ta holka v zrcadle, to jsem vůbec nebyla já! Vypadala jsem mnohem líp a taky o dost starší. Vlastně skoro na šestnáct. To 'princeznování' se mi začínalo líbit. Možná bych i ten korzet mohla zkusit... Zazvonila jsem na zvoneček zavěšený u dveří. Do pokoje okamžitě vběhla služka.
"Jaké je vaše přání, jasnosti?" uklonila se.
"Já si to rozmyslela, pro dnešek teda ten korzet zkusím, ale mám jednu podmínku - spát budu moct v normální noční košili, ne nějaké se šněrováním," řekla jsem.
Služka se spokojeně usmála a nandala mi korzet. Nebylo to až zas tak strašné, jenom jsem musela dýchat nosem, ne pusou a pořád se ovívat vějířem. Proč zrovna já musím být princezna? Nikdy jsem po ničem takovém netoužila, nebo jenom když jsem byla hodně malá. No, možná ještě před třemi, dvěma lety, bych chtěla být princeznou ale teď? Když o tom tak přemýšlím, přála jsem si to před pár měsíci… dobře, přiznávám, i dneska ráno to byl můj celoživotní sen. Ale když vidím, co to obnáší, nějak mě přešla chuť. Nejvíc mě štve, že od té doby co jsem se narodila, rodiče věděli, že se jednou stanu královnou ale neřekli mi o tom. Nemohli mě na to nějak připravit?
"Princezno, průvod již čeká," oznámil mi sluha.
"Už jdu," kývla na něj a pomalu se šourala ze dveří. Víte co je opravdu vražedná kombinace? Dlouhá sukně, kterou vláčíte za sebou a vysoké podpatky. K tomu ještě nemůžete pořádně dýchat a musíte se usmívat. Abych se usmívala, mi kladli na srdce všichni, které jsem potkala při cestě dolů ze schodů. Asi se jim moc nelíbil můj úžasný netečný výraz. Dolly vždy říká, že se tvářím jako mrzutá kočka.
Venku stálo hrozně moc lidí a uprostřed stála velká, placatá deska na kolečkách, pokrytá květinami.
"Tak a sem si vaše jasnost stoupne," ukázal někdo neznámí na desku. Jestli to dobře chápu, teď budu projíždět v těchto šatech, v tomhle parnu, městem a mávat lidem? Zlatá škola! Tam sice musím dělat domácí úkoly, ale ty dělám, hezky doma, v chládku, občas k tomu přikousnu něco dobrého a zpívá mi k tomu náš kanárek. Tady je samá práce a žádná zábava. Přeci nemůžou chtít po třináctileté holce chtít, aby se sešněrovaná v pase, dusila na pomalu jedoucí plošině! Jsou vůbec normální? Ale překousnu to, protože chci ukázat komořímu, že jsem slušně vychovaná a umím i něco jiného, než jen odmlouvat. Vlezla jsem na plošinu a nechala se táhnout na náměstí, které je dva kilometry od zámku. A to ještě nepočítám cestu přes zahradu až k hlavní bráně. Celou cestu jsem byla donucena mávat lidem. Tak teda mávám. Samí neznámí trakéři, trakérky, elfové, elfky, skřítci, víly, Diana, obři, obryně… Diana!!! Začala jsem mávat jako šílená své kamarádce. Ta na nic nečekala a vyskočila na plošinu.
"Usmívej se a mávej," řekla jsem jí. Nebylo to ale nic platné, stejně se už k nám hnaly stráže. Jeden extrémně hrubý, chytnul Dianu za vlasy a shodil ji z plošiny.
"Ty blbče, nech ji!" ječela jsem na něj, ale v tom hluku nebylo nic slyšet. Další jí kopnul do břicha a pak jako by se nechumelilo, odkráčeli.
"Diano!" lekla jsem se. Jestli jí ublížil, tak je synem smrti. Seskočila jsem a hnala se za ní.
"Prosím, žij, prosím, žij," šeptala jsem a pokoušela se zastavit jí krvácení z hlavy. Naštěstí to nebylo až tak vážné, bude z toho jenom strup na čele a obrovská modřina na břiše, pokud jí ovšem někdo nepřejede.
"Princezno, nechte jí a pokračujte v cestě, však on jí někdo pomůže," řekl mi komoří.
"To je moje kamarádka, a jestli jí okamžitě nepomůžete vy tak se vám na to kralování vykašlu!" zaječela na něj. Nadechla jsem se, abych mohla začít ječet ještě víc, ale korzet mi to nedovolil a já padla do mdlob.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama