Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

Leden 2014

5. Naši borci...

26. ledna 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královna Emily
Dnes je to přesně měsíc, co jsem princeznou. Slavíme s přáteli výměsíčí. Blbost co? Ale bude alespoň legrace. Včera jsem makala do noci a podepsala všechny papíry, abych dneska měla volno. Taky jsem stihla čtyři soudy. No, nejsem borec? Nejlepší je, že dneska nemusím nic dělat, jenom se bavit. Teď je sedm ráno. Za hodinu přijde můj spolužák Berry, typický showman, aby se svým týmem (John, Matt a Michelle) udělali program na celý den. Typuju, že to bude párty, to je jediný co ty čtyři zvládnou připravit bez problému. Za pár minut tu budou moje kamarádky a Billy, abychom ozdobili velký sál. Až to bude hotové, Thomas, náš upír a přemožitelka Elis přinesou hudební nástroje, na které budou celý den hrát. Je divné, že zrovna tihle dva se snesou a Elis nechce Thomase zabít. Ona sice zatím nikoho nezabila, ale až to jednou přijde, být Thomasem se bojím. I když, Thomas je opravdu 'hodnej' upír, dá-li se to tak říct. Pije krev jenom od dárců. Myslím, že by se ti dva k sobě hodili ale Thomas se netají svou obrovskou láskou k Becky. Ta ho ale nenávidí. Je to podobné jako vztah Berryho a Michelle. Michelle ho úplně zbožňuje, Berry se jí bojí.
"Emy! Vstávej! A umyj se, ať se tě nelekneme," zaslechla jsem za dveřmi Aniu. Vyskočila jsem od kosmetického stolku (jako princezna mám nyní spoustu super věcí, třeba úžasný náušnice) a šla otevřít.
"Takhle se mluví s princeznou?" rýpla jsem do ní. Před dveřmi stál zástup spolužaček a jeden spolužák. Spokojeně jsme se vydali dolů, pro papíry a začaly vyrábět ozdoby.
"Mě snad upadnou ruce," povzdechla si Diana, za hodinu. Vyráběla už osmnáctý lampionek.
"Nedáme si pauzu?" navrhla jsem. Právě jsem vystřihla asi dvě stovky obřích koleček, které Billy lepil na naleštěnou, mramorovou podlahu. Komoří mě zabije.
"Beru!" vykřikla Diana a holky souhlasně přikývly. Jen Billy měl námitky, že máme ještě spoustu práce, ale stejně ho nikdo neposlouchal. Rozhodli jsme se s Dianou omrknout plán na dnešek. Nebo spíš Diana šla omrknout Johna a já Matta. Cestou jsme potkaly Michelle.
"Čau, jak to jde?" zeptala jsem se.
"Skvěle, ale ti vaši borci tam jenom vzdychají," protočila oči. Podívaly jsme se s Dianou nechápavě na sebe.
"Jací 'naši borci'?" zeptala se Diana.
"Matt a John, jeden div nebulí a druhej pořád říká: 'Proč?' a jediný Berry se snaží něco vymyslet," vysvětlila.
"A copak vymyslel?" šťouchla jsem do ní.
"Párty," pochlubila se.
"Typický Berry," řekly jsme s Dianou jednohlasně a pak se rozesmáli.
"Hele, nechcete je jít trochu povzbudit? Já myslím, že když se před nimi objevíte, hned budou akčnější," mrkla Michelle.
"To víš, že jo. John bude úplně vodvázanej až mě uvidí," obrátila oči v sloup Diana.
"Hlavně budeš vodvázaná ty až uvidíš Johna," zasmála jsem se. Diana se nervózně kousla do rtu.
"Rudneš," upozornila ji Michelle a podala malé zrcátko, které vytáhla z kabelky.
"Ty kráso, já jsem úplně červená!" vykřikla. Začala jsem si pískat.
"Lili!" obořila se na mě.
"Tak tam běž, já a Michelle zabavíme Matta a Berryho," popostrčila jsem ji ke dveřím. Vstoupily jsme.
"Čau holky!" zamával nám John.
"Ahoj, jak to jde?" zeptala jsem se.
"Nic moc, kde je tady v přízemí WC?" zeptal se Matt.
"Naproti salonku číslo osm, chceš tam odvést?" nabídla jsem se.
"To je dobrý, trefím," řekl a chystal se zdrhnout.
"Netrefí, běž s ním Emily," poradil mi John.
"Trefím, nechoď se mnou," odešel a ani se na mě nepodíval.
"Tak promiň, že ti chci pomoct, naštvala jsem se.
"Nezlob se na něj, má teď těžký období," uklidňoval mě John. Těžký období? Jestli tady má někdo těžký období, tak jsem to já!
"Co jste zatím vymysleli?" snažila se nahodit téma Diana.
"To neuhodnete," kasal se Berry.
"Že by párty?" zeptala jsem se.
"Jak to víš?" otevřel pusu.
"Jsem jasnovidec," vytahovala jsem se.
"Jo? Tak mi řekni na co myslím?" napadlo Johna.
"Na Dianu," vypadlo mi s pusy. Kdyby pohledy zabíjeli, tak mě právě Diana rozdrtila na prášek.
"Berry, Michelle, nemáte hlad?" usmála jsem se na své kámoše.
"Jako vlk a Berry taky, jdeme se najíst. Diana s Johnem mezitím upraví ten plán na dnešek," navrhla Michelle a rychle jsme vypadli z místnosti. Ještě než jsem dovřela dveře, jsem se otočila a řekla: "Máte hromadu času, vrátíme se nejdřív za hodinu."
"Na co máme hromadu času?" zeptala se Diana naštvaně.
"Na vymýšlení, na co jiného?" mrkla jsem na ni, zabouchla za sebou dveře a rozesmála se.

4. Konec... nebo začátek?

19. ledna 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví Lady Diana
Pomalu jsem otevřela jedno oko. Kde to asi jsem? Otevřela jsem i druhé. Ležela jsem na posteli s nebesy v obrovském pokoji s několika postelemi. Všude byl cítit heřmánek a ještě pár bylinek, které jsem sice znala, ale nedokázala si vzpomenout, jak se jmenují. Vlastně jsem si nemohla vzpomenout na spoustu věcí. Vedle postele stál kulatý stolek, na kterém byla taková mini hostina. Kuřecí stehýnko, bramborová kaše, jahodový koláč a jablečný mošt. Zakručelo mi v břiše. Jestlipak je to pro mě? Najednou jsem si všimla, že se ve vedlejší posteli něco pohnulo. Zpod peřiny vylezla malá blondýnka s velkýma modrýma očima. Emily! V tu ránu jsem si vzpomněla na celý dnešní den. Písemka z numidiky, úmrtí královny, Lili je princezna, slavnostní průvod, kopanec do břicha… no, nebyl to zrovna nejhezčí den.
"Diano! Jsi v pořádku?" vykřikla.
"Asi jo," přikývla jsem.
"Je to všechno moje chyba," začala nabírat.
"Byla jsi to snad ty, kdo mě shodil z té plošiny? Ty jsi mě nakopla?"
"Ne, ale ti dva, nechci říct co, to udělali, aby mě chránili, takže je to moje chyba," zafňukala.
"To je jedno, jak vidíš, stále ještě žiju, radši mi řekni, jaký to je být princezna," nahodila jsem jiné téma.
"Jedním slovem? Nůůůdááá! Nechceš si to se mnou vyměnit?" zamrkala.
"Lili, mám tě ráda, ale takovouhle oběť po mě nemůžeš chtít!" Rozesmáli jsme se. Jak si asi na to, co se dnes stalo, zvykneme?
"Nechceš tady přespat? Mohly bychom zavolat ještě pár lidí a prozkoumat zámek," navrhla.
"Super nápad, a taky můžeš zítra zrušit školu," napadlo mě.
"To se komořímu nebude líbit," povzdechla si.
"Komoří je ten s koňským obličejem?" zeptala jsem se.
"Jo," vyprskla smíchy. Nechaly jsme poslat pro Michelle a pustily se všechny tři, do průzkumu zámku. Takhle obrovskou budovu jsem ještě neviděla! Druhý den jsme sice s Michelle musely do školy (ne, komořímu se to vážně nelíbilo), ale hned odpoledne jsme šli ještě s Billym a Poly k Emily. I když měla spoustu královských povinností, nic jí nebránilo s námi blbnou a dobírat si Billyho. Chodili jsme za ní každý den a postupně přibírali další a další lidi, až nakonec jsme za ní, zhruba po dvou týdnech přišli všichni naši přátelé. Nikdy jsme se všichni spolu takto dobře nebavili. Myslela jsem si, že se náš přátelský vztah s Emily rozpadne, ale spíš zesílil. Za necelý měsíc jsme u ní měli svůj pokoj a všichni jsme jí pomáhali zaměstnávat sloužící na zámku.

Tuhle idylku, už nemůže nic pokazit, myslela jsem si. Ale to jsem se šeredně spletla…

3. Tohle? Nikdy!

12. ledna 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královna Emily
"To nemyslíte vážně!" mračila jsem se na ženskou, co držela v ruce tu ošklivou šňůru.
"Ale princezno..."
"Žádné ale, už nemůžu skoro dýchat," dala jsem ruce v bok. Právě mě navlíkla do neskutečně těsných šatů se šněrovačkou a ještě mi chce dát korzet! Proč zrovna já mám být princezna?
"Sire!" zakřičela přes dveře. Dovnitř vběhl ten neuvěřitelně otravnej chlap.
"Co se stalo?" ptal se vyděšeně.
"Nechce korzet," postěžovala si.
"Jasnosti, ale vy musíte mít korzet," obrátil se na mě.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Všechny dámy, co jsou zde, korzet mají," řekl mi.
"Tahle ne," ukázala jsem na ženu, co se mi pokoušela korzet vnutit.
"Protože ona je služebná. Já myslel ty dámy z vyšší společnosti," usmál se.
"Takže ona nemusí mít korzet a já jo?" dopálila jsem se.
"Copak vy nechcete být štíhlá?" zeptal se mě.
"Štíhlá už jsem a nechci si zdeformovat hrudník," vysvětlila jsem mu.
"Tak jí ten korzet nedávejte," povzdechl si komoří a odešel z pokoje. Cestou si mumlal něco na způsob "Proč zrovna já?!"
Po tom co se mi pokusili vnutit něco tak hnusného, jsem doufala, že už nic horšího nepřijde, ale to jsem se šeredně spletla.
"Ještě trochu rtěnky," usmívala se na mne kosmetička, která mi už čtvrt hodiny nanášela na obličej nejrůznější líčidla. Aby toho nebylo málo, osm kadeřníků, mi rvalo vlasy i s kořínky. Po hodině mučení, jsem uznala, že bych radši psala tu písemku. Když všichni odešli, s hrůzou jsem se šla podívat do zrcadla. Čekala jsem, něco hrozného ale byla jsem docela zaskočena. Ta holka v zrcadle, to jsem vůbec nebyla já! Vypadala jsem mnohem líp a taky o dost starší. Vlastně skoro na šestnáct. To 'princeznování' se mi začínalo líbit. Možná bych i ten korzet mohla zkusit... Zazvonila jsem na zvoneček zavěšený u dveří. Do pokoje okamžitě vběhla služka.
"Jaké je vaše přání, jasnosti?" uklonila se.
"Já si to rozmyslela, pro dnešek teda ten korzet zkusím, ale mám jednu podmínku - spát budu moct v normální noční košili, ne nějaké se šněrováním," řekla jsem.
Služka se spokojeně usmála a nandala mi korzet. Nebylo to až zas tak strašné, jenom jsem musela dýchat nosem, ne pusou a pořád se ovívat vějířem. Proč zrovna já musím být princezna? Nikdy jsem po ničem takovém netoužila, nebo jenom když jsem byla hodně malá. No, možná ještě před třemi, dvěma lety, bych chtěla být princeznou ale teď? Když o tom tak přemýšlím, přála jsem si to před pár měsíci… dobře, přiznávám, i dneska ráno to byl můj celoživotní sen. Ale když vidím, co to obnáší, nějak mě přešla chuť. Nejvíc mě štve, že od té doby co jsem se narodila, rodiče věděli, že se jednou stanu královnou ale neřekli mi o tom. Nemohli mě na to nějak připravit?
"Princezno, průvod již čeká," oznámil mi sluha.
"Už jdu," kývla na něj a pomalu se šourala ze dveří. Víte co je opravdu vražedná kombinace? Dlouhá sukně, kterou vláčíte za sebou a vysoké podpatky. K tomu ještě nemůžete pořádně dýchat a musíte se usmívat. Abych se usmívala, mi kladli na srdce všichni, které jsem potkala při cestě dolů ze schodů. Asi se jim moc nelíbil můj úžasný netečný výraz. Dolly vždy říká, že se tvářím jako mrzutá kočka.
Venku stálo hrozně moc lidí a uprostřed stála velká, placatá deska na kolečkách, pokrytá květinami.
"Tak a sem si vaše jasnost stoupne," ukázal někdo neznámí na desku. Jestli to dobře chápu, teď budu projíždět v těchto šatech, v tomhle parnu, městem a mávat lidem? Zlatá škola! Tam sice musím dělat domácí úkoly, ale ty dělám, hezky doma, v chládku, občas k tomu přikousnu něco dobrého a zpívá mi k tomu náš kanárek. Tady je samá práce a žádná zábava. Přeci nemůžou chtít po třináctileté holce chtít, aby se sešněrovaná v pase, dusila na pomalu jedoucí plošině! Jsou vůbec normální? Ale překousnu to, protože chci ukázat komořímu, že jsem slušně vychovaná a umím i něco jiného, než jen odmlouvat. Vlezla jsem na plošinu a nechala se táhnout na náměstí, které je dva kilometry od zámku. A to ještě nepočítám cestu přes zahradu až k hlavní bráně. Celou cestu jsem byla donucena mávat lidem. Tak teda mávám. Samí neznámí trakéři, trakérky, elfové, elfky, skřítci, víly, Diana, obři, obryně… Diana!!! Začala jsem mávat jako šílená své kamarádce. Ta na nic nečekala a vyskočila na plošinu.
"Usmívej se a mávej," řekla jsem jí. Nebylo to ale nic platné, stejně se už k nám hnaly stráže. Jeden extrémně hrubý, chytnul Dianu za vlasy a shodil ji z plošiny.
"Ty blbče, nech ji!" ječela jsem na něj, ale v tom hluku nebylo nic slyšet. Další jí kopnul do břicha a pak jako by se nechumelilo, odkráčeli.
"Diano!" lekla jsem se. Jestli jí ublížil, tak je synem smrti. Seskočila jsem a hnala se za ní.
"Prosím, žij, prosím, žij," šeptala jsem a pokoušela se zastavit jí krvácení z hlavy. Naštěstí to nebylo až tak vážné, bude z toho jenom strup na čele a obrovská modřina na břiše, pokud jí ovšem někdo nepřejede.
"Princezno, nechte jí a pokračujte v cestě, však on jí někdo pomůže," řekl mi komoří.
"To je moje kamarádka, a jestli jí okamžitě nepomůžete vy tak se vám na to kralování vykašlu!" zaječela na něj. Nadechla jsem se, abych mohla začít ječet ještě víc, ale korzet mi to nedovolil a já padla do mdlob.

2. Au!

5. ledna 2014 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví Lady Diana
Zůstala jsem stát jako solný sloup. Moje kamarádka je princezna.
"Hodina skončila," řekla Krákalová a odešla ze třídy. Kdyby to udělala kdykoliv jindy, všichni by začaly křičet a běhat po třídě. Ale teď se nikdo ani nepohnul. Jen Matt vyběhnul ze třídy a John pochopitelně za ním. Ach jo, nemůže si taky jednou místo Matta všímat mě? Na rameni jsem ucítila nepříjemné štípnutí.
"Michelle, jsi normální?" zaječela jsem na ni.
"Promiň, jenom zkouším, jestli se mi to nezdá," usmála se. Jak se může teď smát?
"Štípej si do sebe!" obořila jsem se na ni.
"Jestli se mi to nezdá, tak je to skvělý!" zamávala šťastně křídly.
"Co ti na tomhle přijde skvělého?" zeptala jsem se.
"Jestli je Emily princezna, tak se nastěhujeme k ní na zámek, dostaneme od ní krásný šaty…" básnila.
"Jestli je Emily princezna, tak se na nás vykašle a zapomene!" rozkřičela jsem se. Billy se rozbrečel. Asi jsem to s tou hlasitostí přehnala.
"To by Em neudělala!" vzlykal.
"Em ne, ale myslíš, že jí ten komoří nechá bavit se s námi? S lidmi na takový úrovni?"
Chtělo se mi brečet, ale slzy nic nevyřeší.
"Spíš bychom měli řešit důležitější věci. Dokážete si představit, že ta ufňukaná Emily bude řídit zemi?" zeptala se nás Carol.
"Takhle o ní mluvit nebudeš!" vrhla se na ni Polyhymnia. Caroline jí vrazila pěst do oka.
"Necháš jí, blbko!" zařval na ni Cris a pomohl Poly vstát.
"Hele, co si to dovoluješ?" vrazila mu facku Becky. Nakonec jsme se rozdělili na tři skupiny- ti co jsou s Emily, ti co jsou s Caroline a ti co nic nedělají, jenom brečí. Mezi třetí skupinu patřil sice jen Billy, ale také to byla skupina. Já pochopitelně stála za Em. Všichni jsme se rvaly jako psi, mě dokonce jedna holka, myslím, že to byla Ania, vykloubila rameno. Nejvtipnější na tom bylo, že Ania byla na naší straně. Ale v tom chumlu se vážně nedalo vyznat, takže jsem se pak ještě dlouho musela omlouvat Elen, naší zvonkové víle, za zlomené křídlo. Rvačku ukončil až školník, který nás vyrazil ven. Tam jsme se rozešli domů. Ani jsem nedošla do naší ulice a už jsem potkala svého bratra Matthewa. Rovnou přiznávám, že s tím klukem nemám zrovna nejlepší vztah. Je to šílený srab, žalobníček a vůbec! Do naší drsné rodiny ani trochu nezapadá. Táta vyrábí meče, což je fajn, může mě učit šermovat a máma je bylinkářka. Zdá se vám to jako málo drsné povolání? Tak to byste si měli někdy vyzkoušet, jaké smrtící jedy je schopna namíchat!
"Pojď honem, musíme se podívat na průvod, povezou tam princeznu," chytnul mě za ruku a táhnul na náměstí.
"Já vím, je to Emily," řekla jsem mu.
"Hustý! Já znám princeznu!" rozběhl se ještě rychleji. Emily bydlela ve vedlejším domě, takže bylo normální, že se s Matthewem znala. Vždycky říkala, že to musí být skvělý bratr a že by ho vyměnila za sestru, malou ukřičenou Dolly. A víte, že bych i měnila? Jenže rodičům se to moc nelíbilo…
Na náměstí stáli tisíce lidí, vyhlížejících slavnostní průvod. Nikde jsem ale nikoho neviděla. Určitě pojedou zrovna sem? Naše město, Carromen, je sice blízko zámku, ale je to celkem zapadákov.
"Už jedou!" vykřikl kdosi. A opravdu! Už z dálky byli vidět vojáci najednorožcích, dechová kapela (chudák Em, nesnáší dechovku), dívky, které házeli na zem okvětní lístky růží a uprostřed toho všeho moje kamarádka princezna.
"Emily! Emily!" křičela jsem na ni a rvala se davem dopředu. Lili se usmívala a mávala lidem.
"Lil, tady jsem!" už jsem byla skoro u pojízdné plošiny, na které stála.
"Diano!" zamávala mi. Rychle jsem skočila za ní. Pomohla mi vstát.
"Usmívej se a mávej," sykla mi do ucha.
"Jasně, princezno," udělala jsem, co mi řekla. Najednou jsem ale ucítila, jak mě někdo popadl za cop a zchodil dolů.
"Fuj, ty špíno, prackami svými si chceš sáhnout na princeznu?" zaslechla jsem a pak dostala pořádný kopanec do břicha. Dál už si nepamatuju nic.