Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

1. Stačí jen věřit...

29. prosince 2013 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královna Emily
Byl to den jako každý jiný. Ráno jsem uslyšela to otravné zakokrhání našeho kohouta, což mi připomnělo, že máme povinnou školní docházku a já musím vstávat. Zajímalo by mě, kdo takovouhle hloupost vymyslel. Hádám, že to byla nějaká úžasně chytrá královna. Škola, výuka, vzdělání! Kdybych já byla královna, hned bych tohle všechno zrušila. Vyškrábala jsem se z postele a doklopýtala k zrcadlu. No, to zas vypadám! Natáhla jsem se po hřebenu a pokusila se rozčesat rozcuchané vlasy. Taky bych mohla jít jednou do školy trochu upravená. Vzala jsem si na sebe modré šaty, modré boty a vše doplnila modrými náramky. Pak jsem si to rozmyslela a všechno změnila na zelenou. Nakonec jsem nebyla spokojena ani s tímhle modelem a vzala si zase na sebe to, co jsem měla na sobě jako první a vyšla ze svého pokoje. V jídelně jsem si sedla na židli a čekala, že mi rodiče něco naservírují přímo pod nos. To se ovšem nestalo. Že by už byli v práci? To se mi zdá nepravděpodobné. Máma vychází z domu až v deset hodin. Před pár měsíci dostala nějakou novou práci, kde se pořád jen papíruje. A táta? Ten již měsíc sleduje dalekohledem jednu jedinou kulatou věc, co se pohybuje poblíž našich ostrovních zemiček. Spolu s jedním vědcem pracují na teorii, že jednou z naší země bude něco kulatého jako měsíc. Myslím, že to je hrozně velká hloupost, ale táta říká, že to má logiku, jenom ještě neví jakou. To ovšem znamená, že nemůže být v práci, protože do práce vlastně nechodí.
"Lilííí!!! Máma tu nénííí!" zaslechla jsem křičet svou mladší sestru. Vzápětí se vyřítila ze dveří a padla mi kolem krku.
"Dolly, nevyšiluj," pokárala jsem ji a šla do kuchyně připravit nám něco k jídlu. Na nástěnce, kde si máma věší recepty, jsem našla vzkaz, psaný nejspíš hodně narychlo.
Museli jsme si s tatínkem někam skočit, ve spíži máte svačinu.
Ve spíži jsem doopravdy našla dva rohlíky se šunkou. Jeden jsem dala Dolly a druhý jsem si zabalila do tašky.
"Ségra, zvládneš dojít do školy sama?" zeptala jsem se jí.
"Csss, no jasně," řekla uraženě.
"Rozhlídnout, když půjdeš po silnici, nebavit se s cizími lidmi, no a můžeš vyrazit," vyšoupla jsem ji ze dveří i přes její námitky, že škola začíná až za půl hodiny.
Sama jsem si šla ještě lehnout. V noci jsem se moc nevyspala. V poslední době mám takové divné sny. Nejčastěji v nich vidím padat malého kentaura z útesu. Trochu mi připomíná Johna, mého spolužáka. On je kentaur. Sedí vedle Diany, mé nejlepší kamarádky. Myslím, že se Dianě líbí. Vůbec ji ale nechápu. Ona jakožto čistokrevná elfka si může z kluků vybírat, ale jí se líbí jenom ten polo kůň. Převrátila jsem se na bok. Najednou jsem neležela na své posteli, ale utíkala tmavým lesem. Utíkala jsem před něčím, něčím hodně velkým. Zastavila jsem se až nad hlubokou propastí. Byla to stejná propast jako ta, kam spadl malý kentauří chlapeček. Za mnou se pohnulo křoví. Pomalu jsem se otočila, spatřila žlutě svítící oči a… probudila se. Celá zpocená jsem se podívala na hodiny. Ale ne! Za pět minut zvoní na hodinu! Popadla jsem tašku a rychlostí blesku se hnala z domu do té mučírny.
I když jsem měla obrovské zpoždění, vpadla jsem do třídy bez učitele. Moji spolužáci právě hráli hru, zvířecí zvuky, takže by si člověk myslel, že je spíš v parku, než ve škole. Rychle jsem se posadila vedle svého souseda Billyho, co si právě četl nějaký módní časopis a přitom se čas od času zamyšleně podíval na růžový šíp.
"Čau, kde je úča?" zeptala jsem se ho a začala vyndávat věci ze své tašky.
"Úča nepřišla," pokrčil rameny.
"A proč je ten šíp růžovej?"
"Protože růžová je in. Teda alespoň podle časopisu Kouzelná Dívka," vysvětlil mi. Billy byl vždycky trochu zženštilý. Jediné, co to ovšem zapříčinilo, byla ta neskutečná péče o sebe samotného. Nosil dlouhé blond vlasy, což by nebylo nic divného a neobvyklého, kdyby o ně neustále tak hrozně nepečoval. Jeho nejoblíbenější barva byla vždy jen ta, co byla zrovinka v módě. Nejzvláštnější bylo, že sice četl neustále módní časopisy, ale zároveň skvěle střílel z luku. Billy je totiž trakér. To znamená, že vypadá vlastně jako elf, jenom má kulaté uši a speciální talent. A právě jeho speciálním talentem byla lukostřelba. Nikdy, ale opravdu nikdy, neminul střed terče, což mi popravdě dost lezlo na nervy. Musím se přiznat, že v lukostřelbě jsem poměrně dobrá, jenže vedle Billyho vypadám jako flek od kečupu.
"Můžeš mi prosím tě vysvětlit, jak to, že časopis Kouzelná dívka říká, že na mastnou pleť je nejlepší šťáva z hroznů smíchaná s Dračí krví, kdežto Dokonalá Elfka tvrdí, že lepší je broskev a máta!?" zamýšlel se nad touto nevysvětlitelnou a hlavně nezajímavou otázkou.
"Zkus oboje, a nezapomeň si nazdobit ten šíp kytičkami," navrhla jsem mu. Můj nápad se mu ale moc nelíbil.
"Ty vůbec nečteš časopisy! Hitem tohoto měsíce jsou puntíky," ukázal na svou světlounce modrou košili, kterou pomaloval bílými tečkami.
"Jo tak to promiň, tak si tam udělej puntíky, jestli ti to pomůže," protočila jsem oči a šla za Dianou, která se jako jedna z mála nezúčastnila té dětinské hry. Ostatní spolužáci běhali po třídě, krákali, mňoukali, skučeli a hodně dupali. Takové chování bych čekala od dětí mateřské školy, ne od náctiletých.
"Ahoj," pozdravila jsem ji.
"Ahoj, kdes byla tak dlouho? Na, vyzkoušej mě z numidiky, dneska máme psát test," podala mi svůj sešit.
"Sakra, já se neučila!" vzala jsem jí ho z ruky a dívala se na písmena, která mi nedávala smysl.
"Tak jak se řekne, omeleta?" zeptala jsem se.
"Bazryren," odpověděla bezchybně. Jak jen si je to schopna zapamatovat? Zkusila jsem ještě dalších pár slovíček a všechny mi byla schopna vyhláskovat. Víte co by mě vážně zajímalo? K čemu mi jednou bude, že se zvládnu někoho zeptat v numidštině, jestli mi uvaří vejce na tvrdo! To je prostě k ničemu! Vlastně učit se numidiku vůbec, je hrozná hloupost! Mezinárodním jazykem je přeci Evagliština! Otráveně jsem položila sešit na lavici a představila si učitelku, jak mi píše do žákovské obrovskou pětku. Nemohlo by se něco stát, abychom se dnes neučili? Třeba by mohla učitelka onemocnět. Nebo vůbec nepřijít. Nejspíš teď mají nějakou poradu a ta by se mohla protáhnout, až do třetí hodiny kdy test máme psát.
Najednou mi někdo přikryl oči. Nemusela jsem ani moc přemýšlet, kdo to je.
"Michelle," povzdychla jsem si a sundala si z očí její ruce.
"Jak to, že mě vždycky poznáš?" zafňukala moje kamarádka sudička.
"To je jednoduché, nikdo jiný, tak hloupý fórky nedělá," zasmála jsem se. Podívala jsem se na Dianu. Nějak podezřele se usmívala. Otočila jsem se a pochopila proč. Za námi stál John, který vláčel za ruku Matta.
"Ahoj," zamrkala na Johna Diana, ale ten očividně nejevil zájem.
"Ahoj Lili! Tady Matt s tebou chce mluvit," popostrčil Matta před sebe. V břiše mě začali šimrat motýlci. Jestli je tady nějaký hezký kluk tak je to Matt..
"Já jsem ti chtěl jenom říct, že ehm, mám na ruce stejně prstů jako na noze," řekl mi.
"Jo, já taky," řekla jsem nezaujatě. Čekala jsem něco lepšího. John mu něco zasyčel do ucha a odtáhnul ho pryč. Co to jako mělo znamenat? Dělá si ze mě srandu?
Do třídy vletěla učitelka v podobě sovy. Jen tak pro zajímavost, ona je zvěromág. Rychle jsem se vrátila do své lavice, stejně jako zbytek třídy a postavila se. Učitelka nabrala lidské podoby a řekla nám, ať se posadíme. Ve tváři měla pochmurný výraz. Něco se stalo.
"Královna zemřela," polkla učitelka. Všichni zmlkli. Nikdo se neodvážil ani pípnout. I když se nezajímám o politiku, pochopila jsem, že tohle bude docela problém. Královna neměla dceru ani syna, dokonce ani manžela! Taky byla jedináček.
"A co bude dál?" ozvalo se do ticha. Byla to kouzelnice Ania.
"Oznámily nám, že dědic je. Prý je to nějaká třináctiletá dívka, jako vy, ale já tomu moc nevěřím," zavrtěla učitelka hlavou.
"Já slyšela, že je to pravda. A že ona neví, že je princezna," přihlásila se Elena, zvonková víla.
"Jo, prý normálně chodí do školy," přidal se Chris.
"Takže to může být i někdo z nás," napadlo Flover. Všichni jsme se na sebe zmateně podívali.
"To je hloupost," řekla jsem potichu sama sobě. Ale zázraky se prostě občas dějí…
Celou hodinu jsme se museli modlit za naši zesnulou královnu. Jasně, je mi jí líto ale není to přehnané? Z druhé hodiny taky nic nebylo. Už se blížila třetí. Doufám, že ten test psát nebudeme, nechci dostat zase špatnou známku. Do třídy vstoupila učitelka. Je to stará, ošklivá a hrbatá čarodějnice. Její hlas připomíná krákání krkavců, takže si od nás vysloužila přezdívku Krákalová.
"Posaďte se miláčkové, dejte si mezi sebe hromádečky, napíšeme si test," zakrákala jako obvykle. Vždycky když se na nás takhle podívá, mám pocit, jako by sem spadla zlá čarodějnice z Jeníčka a Mařenky.
"Billy, umíš to?" zašeptala jsem.
"Mám tahák," zamával s malým papírkem. Povzdechla jsem si. Další věc, ve které Billy vynikal, bylo podvádění.
"Když mi budeš radit, dám ti mou svačinu," začala jsem s uplácením.
"Tak jo," přikývnul. Super, nedostanu pětku a ještě se zbavím svačiny! Zrovna moc nemusím šunky. Učitelka nám rozdala papírky a začala diktovat slovíčka.
"Omeleta..."
No, to je to co zrovna nevím.
"Billy!" šťouchla jsem do něj.
"Já si napsal něco jiného! Asi jsem si spletl numidiku s nortlandštinou," zafňukal.
"Jak si můžeš poplést dva tak moc odlišný jazyky!" zlobila jsem se na něj, ale taky na sebe, že jsem se to nenaučila. Teď by se musel stát doopravdy zázrak. Ale jak už jsem řekla, zázraky se vážně občas dějí.
Někdo zaklepal na dveře. Ani si nedokážete představit, jako jsem měla radost, když se Krákalová otočila a šla ke dveřím. Obrátila jsem se na svou kamarádku Poly a opsala od ní všechna slovíčka, co zatím učitelka nadiktovala. Strašně nerada podvádím, proto nikdy nepoužívám taháky. Ale když to opíšu od kamarádky, je to vlastně jen výpomoc, no ne?
"Kdo nás tu ruší při testu!" otvírala učitelka dveře. Když ale otevřela, pusa jí spadla dolů. Do třídy vstoupily tři hodně bohatě oblečení muži. Jeden z nich byl nejspíše otec královského komořího. Byl to takový starý muž, v dlouhém kabátu a napudrovaných vlasech. Ti další dva nebyli nějak zvláštní, asi nějací úředníci na zámku. Všichni tři se dívali do třídy, jako by někoho hledali. Náhle jeden z nich vykřikl.
"To je ona!" ukázal na mě.
"Já?" nechápala jsem, co po mě vlastně chtějí.
"Slečno, já jsem královský komoří a vy pojedete s námi," hluboce se uklonil a podal mi ruku.
"Proč?" zeptala jsem se nedůvěřivě, už jenom pro to, že ten chlap nemohl být královský komoří. Jednou jsem viděla toho muže na slavnostech a byl o dost mladší, než tenhle. Ale na druhou stranu byl mu hodně podobný.
"Protože musíte. Je to v zájmu celého království," zatvářil se důležitě. Pak zaluskal prsty a vzal si od jednoho s úředníků malý obrázek.
"Jste to vy?" ukázal na dvouletou holčičku s blond lokýnkami v růžových šatech.
"Asi ano, nebo taky možná je to má sestra Dolly, jako malé děti jsme byli úplně stejné," pokrčila jsem rameny a začalo mi vrtat hlavou, proč by měl chlap, co se vydává za komořího, obrázek, na kterém jsem já.
"Tento obrázek měla královna Madison postavený na pracovním stole, hned vedle obrázku své sestry," řekl.
"Královna neměla sestru," namítla jsem.
"Ale ano, měla! Jmenovala se Madeline a byla o pět set čtyřicet tři let mladší než ona. Vaše, pokud se nemýlím, babička se jmenovala Madeline," usmál se.
"To sice ano, ale já babičku ani neznala! Zemřela před tisíci lety na morovou epidemii," snažila jsem se vše uvést na pravou míru.
"To je mi líto… ale nic to nemění na tom, že Madeline měla dceru Mirael, vaši matku," pokračoval.
"Chystáte se tady probírat celý náš rodokmen?" protočila jsem oči. Sice ten muž náramně zdržoval výuku, ale také přiváděl do rozpaků mě a mé kamarády.
"Pochopte, vaše matka je princezna, ale nemůže být královna, protože si vzala vašeho otce a on není šlechtického původu, takže by s tím byli zbytečné problémy. Jako nejlepší řešení nám připadalo udělat královnu z Miraeliny nejstarší dcery a to jste, pokud vím, vy," řekl prostě.
"To je ta nejdivnější a nejšílenější věc, jakou mi kdo kdy řekl," dala jsem ruce v bok.
"Vaše matka a váš otec přišli brzy ráno k nám na hrad, abychom se domluvili, jak se to dozvíte. Váš otec říkal, že tomu nebudete věřit. Jste prý až moc velká realistka. Požádal mě, ať vám vyřídím jen jedno. Všechno je možné, stačí jen věřit," usmál se. Ta věta… táta ji vždycky používal, když někdo nerozuměl jeho teoriím.
Moji spolužáci si pomalu začali klekat na zem. Já jsem princezna… ne, to není možné! Já nemůžu být princezna. Jsem úplně obyčejná holka. Bydlím v malém domě, ne na zámku. Každý den chodím přes dvě ulice do malé, městské školy, kde se učím, nebo spíš neučím, stejně jako každý jiný v mém věku. Pomáhám doma vařit, nečekám spolu s nějakými šlechtici, až nám něco udělají k jídlu. Hřebelcuju našeho jediného koně. Krmím králíky. Sbírám vajíčka od kuřat. Hlídám děti sousedům. Běhám s kamarády po lesích. Jsem závislá na nakupování. Zbožňuju kočky. Maluju na stěny svého pokoje. Hraju na piáno. Hádám se, se sestrou… jsem prostě úplně normální, obyčejná holka. Jenže vysvětlujte to těm třem! Než jsem se vzpamatovala, seděla jsem v kočáře a jela na zámek. Odtáhli mě pryč od přátel a budou po mě chtít strašné věci. Donutí mě chodit na soudy, hrát na harfu, pořád se usmívat, jíst pávy… ale správný optimista ve všem hledá něco dobrého. Třeba to, že si dneska rozhodně tu písemku z numidyky nenapíšu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama