Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

Prosinec 2013

1. Stačí jen věřit...

29. prosince 2013 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Vypráví královna Emily
Byl to den jako každý jiný. Ráno jsem uslyšela to otravné zakokrhání našeho kohouta, což mi připomnělo, že máme povinnou školní docházku a já musím vstávat. Zajímalo by mě, kdo takovouhle hloupost vymyslel. Hádám, že to byla nějaká úžasně chytrá královna. Škola, výuka, vzdělání! Kdybych já byla královna, hned bych tohle všechno zrušila. Vyškrábala jsem se z postele a doklopýtala k zrcadlu. No, to zas vypadám! Natáhla jsem se po hřebenu a pokusila se rozčesat rozcuchané vlasy. Taky bych mohla jít jednou do školy trochu upravená. Vzala jsem si na sebe modré šaty, modré boty a vše doplnila modrými náramky. Pak jsem si to rozmyslela a všechno změnila na zelenou. Nakonec jsem nebyla spokojena ani s tímhle modelem a vzala si zase na sebe to, co jsem měla na sobě jako první a vyšla ze svého pokoje. V jídelně jsem si sedla na židli a čekala, že mi rodiče něco naservírují přímo pod nos. To se ovšem nestalo. Že by už byli v práci? To se mi zdá nepravděpodobné. Máma vychází z domu až v deset hodin. Před pár měsíci dostala nějakou novou práci, kde se pořád jen papíruje. A táta? Ten již měsíc sleduje dalekohledem jednu jedinou kulatou věc, co se pohybuje poblíž našich ostrovních zemiček. Spolu s jedním vědcem pracují na teorii, že jednou z naší země bude něco kulatého jako měsíc. Myslím, že to je hrozně velká hloupost, ale táta říká, že to má logiku, jenom ještě neví jakou. To ovšem znamená, že nemůže být v práci, protože do práce vlastně nechodí.
"Lilííí!!! Máma tu nénííí!" zaslechla jsem křičet svou mladší sestru. Vzápětí se vyřítila ze dveří a padla mi kolem krku.
"Dolly, nevyšiluj," pokárala jsem ji a šla do kuchyně připravit nám něco k jídlu. Na nástěnce, kde si máma věší recepty, jsem našla vzkaz, psaný nejspíš hodně narychlo.
Museli jsme si s tatínkem někam skočit, ve spíži máte svačinu.
Ve spíži jsem doopravdy našla dva rohlíky se šunkou. Jeden jsem dala Dolly a druhý jsem si zabalila do tašky.
"Ségra, zvládneš dojít do školy sama?" zeptala jsem se jí.
"Csss, no jasně," řekla uraženě.
"Rozhlídnout, když půjdeš po silnici, nebavit se s cizími lidmi, no a můžeš vyrazit," vyšoupla jsem ji ze dveří i přes její námitky, že škola začíná až za půl hodiny.
Sama jsem si šla ještě lehnout. V noci jsem se moc nevyspala. V poslední době mám takové divné sny. Nejčastěji v nich vidím padat malého kentaura z útesu. Trochu mi připomíná Johna, mého spolužáka. On je kentaur. Sedí vedle Diany, mé nejlepší kamarádky. Myslím, že se Dianě líbí. Vůbec ji ale nechápu. Ona jakožto čistokrevná elfka si může z kluků vybírat, ale jí se líbí jenom ten polo kůň. Převrátila jsem se na bok. Najednou jsem neležela na své posteli, ale utíkala tmavým lesem. Utíkala jsem před něčím, něčím hodně velkým. Zastavila jsem se až nad hlubokou propastí. Byla to stejná propast jako ta, kam spadl malý kentauří chlapeček. Za mnou se pohnulo křoví. Pomalu jsem se otočila, spatřila žlutě svítící oči a… probudila se. Celá zpocená jsem se podívala na hodiny. Ale ne! Za pět minut zvoní na hodinu! Popadla jsem tašku a rychlostí blesku se hnala z domu do té mučírny.
I když jsem měla obrovské zpoždění, vpadla jsem do třídy bez učitele. Moji spolužáci právě hráli hru, zvířecí zvuky, takže by si člověk myslel, že je spíš v parku, než ve škole. Rychle jsem se posadila vedle svého souseda Billyho, co si právě četl nějaký módní časopis a přitom se čas od času zamyšleně podíval na růžový šíp.
"Čau, kde je úča?" zeptala jsem se ho a začala vyndávat věci ze své tašky.
"Úča nepřišla," pokrčil rameny.
"A proč je ten šíp růžovej?"
"Protože růžová je in. Teda alespoň podle časopisu Kouzelná Dívka," vysvětlil mi. Billy byl vždycky trochu zženštilý. Jediné, co to ovšem zapříčinilo, byla ta neskutečná péče o sebe samotného. Nosil dlouhé blond vlasy, což by nebylo nic divného a neobvyklého, kdyby o ně neustále tak hrozně nepečoval. Jeho nejoblíbenější barva byla vždy jen ta, co byla zrovinka v módě. Nejzvláštnější bylo, že sice četl neustále módní časopisy, ale zároveň skvěle střílel z luku. Billy je totiž trakér. To znamená, že vypadá vlastně jako elf, jenom má kulaté uši a speciální talent. A právě jeho speciálním talentem byla lukostřelba. Nikdy, ale opravdu nikdy, neminul střed terče, což mi popravdě dost lezlo na nervy. Musím se přiznat, že v lukostřelbě jsem poměrně dobrá, jenže vedle Billyho vypadám jako flek od kečupu.
"Můžeš mi prosím tě vysvětlit, jak to, že časopis Kouzelná dívka říká, že na mastnou pleť je nejlepší šťáva z hroznů smíchaná s Dračí krví, kdežto Dokonalá Elfka tvrdí, že lepší je broskev a máta!?" zamýšlel se nad touto nevysvětlitelnou a hlavně nezajímavou otázkou.
"Zkus oboje, a nezapomeň si nazdobit ten šíp kytičkami," navrhla jsem mu. Můj nápad se mu ale moc nelíbil.
"Ty vůbec nečteš časopisy! Hitem tohoto měsíce jsou puntíky," ukázal na svou světlounce modrou košili, kterou pomaloval bílými tečkami.
"Jo tak to promiň, tak si tam udělej puntíky, jestli ti to pomůže," protočila jsem oči a šla za Dianou, která se jako jedna z mála nezúčastnila té dětinské hry. Ostatní spolužáci běhali po třídě, krákali, mňoukali, skučeli a hodně dupali. Takové chování bych čekala od dětí mateřské školy, ne od náctiletých.
"Ahoj," pozdravila jsem ji.
"Ahoj, kdes byla tak dlouho? Na, vyzkoušej mě z numidiky, dneska máme psát test," podala mi svůj sešit.
"Sakra, já se neučila!" vzala jsem jí ho z ruky a dívala se na písmena, která mi nedávala smysl.
"Tak jak se řekne, omeleta?" zeptala jsem se.
"Bazryren," odpověděla bezchybně. Jak jen si je to schopna zapamatovat? Zkusila jsem ještě dalších pár slovíček a všechny mi byla schopna vyhláskovat. Víte co by mě vážně zajímalo? K čemu mi jednou bude, že se zvládnu někoho zeptat v numidštině, jestli mi uvaří vejce na tvrdo! To je prostě k ničemu! Vlastně učit se numidiku vůbec, je hrozná hloupost! Mezinárodním jazykem je přeci Evagliština! Otráveně jsem položila sešit na lavici a představila si učitelku, jak mi píše do žákovské obrovskou pětku. Nemohlo by se něco stát, abychom se dnes neučili? Třeba by mohla učitelka onemocnět. Nebo vůbec nepřijít. Nejspíš teď mají nějakou poradu a ta by se mohla protáhnout, až do třetí hodiny kdy test máme psát.
Najednou mi někdo přikryl oči. Nemusela jsem ani moc přemýšlet, kdo to je.
"Michelle," povzdychla jsem si a sundala si z očí její ruce.
"Jak to, že mě vždycky poznáš?" zafňukala moje kamarádka sudička.
"To je jednoduché, nikdo jiný, tak hloupý fórky nedělá," zasmála jsem se. Podívala jsem se na Dianu. Nějak podezřele se usmívala. Otočila jsem se a pochopila proč. Za námi stál John, který vláčel za ruku Matta.
"Ahoj," zamrkala na Johna Diana, ale ten očividně nejevil zájem.
"Ahoj Lili! Tady Matt s tebou chce mluvit," popostrčil Matta před sebe. V břiše mě začali šimrat motýlci. Jestli je tady nějaký hezký kluk tak je to Matt..
"Já jsem ti chtěl jenom říct, že ehm, mám na ruce stejně prstů jako na noze," řekl mi.
"Jo, já taky," řekla jsem nezaujatě. Čekala jsem něco lepšího. John mu něco zasyčel do ucha a odtáhnul ho pryč. Co to jako mělo znamenat? Dělá si ze mě srandu?
Do třídy vletěla učitelka v podobě sovy. Jen tak pro zajímavost, ona je zvěromág. Rychle jsem se vrátila do své lavice, stejně jako zbytek třídy a postavila se. Učitelka nabrala lidské podoby a řekla nám, ať se posadíme. Ve tváři měla pochmurný výraz. Něco se stalo.
"Královna zemřela," polkla učitelka. Všichni zmlkli. Nikdo se neodvážil ani pípnout. I když se nezajímám o politiku, pochopila jsem, že tohle bude docela problém. Královna neměla dceru ani syna, dokonce ani manžela! Taky byla jedináček.
"A co bude dál?" ozvalo se do ticha. Byla to kouzelnice Ania.
"Oznámily nám, že dědic je. Prý je to nějaká třináctiletá dívka, jako vy, ale já tomu moc nevěřím," zavrtěla učitelka hlavou.
"Já slyšela, že je to pravda. A že ona neví, že je princezna," přihlásila se Elena, zvonková víla.
"Jo, prý normálně chodí do školy," přidal se Chris.
"Takže to může být i někdo z nás," napadlo Flover. Všichni jsme se na sebe zmateně podívali.
"To je hloupost," řekla jsem potichu sama sobě. Ale zázraky se prostě občas dějí…
Celou hodinu jsme se museli modlit za naši zesnulou královnu. Jasně, je mi jí líto ale není to přehnané? Z druhé hodiny taky nic nebylo. Už se blížila třetí. Doufám, že ten test psát nebudeme, nechci dostat zase špatnou známku. Do třídy vstoupila učitelka. Je to stará, ošklivá a hrbatá čarodějnice. Její hlas připomíná krákání krkavců, takže si od nás vysloužila přezdívku Krákalová.
"Posaďte se miláčkové, dejte si mezi sebe hromádečky, napíšeme si test," zakrákala jako obvykle. Vždycky když se na nás takhle podívá, mám pocit, jako by sem spadla zlá čarodějnice z Jeníčka a Mařenky.
"Billy, umíš to?" zašeptala jsem.
"Mám tahák," zamával s malým papírkem. Povzdechla jsem si. Další věc, ve které Billy vynikal, bylo podvádění.
"Když mi budeš radit, dám ti mou svačinu," začala jsem s uplácením.
"Tak jo," přikývnul. Super, nedostanu pětku a ještě se zbavím svačiny! Zrovna moc nemusím šunky. Učitelka nám rozdala papírky a začala diktovat slovíčka.
"Omeleta..."
No, to je to co zrovna nevím.
"Billy!" šťouchla jsem do něj.
"Já si napsal něco jiného! Asi jsem si spletl numidiku s nortlandštinou," zafňukal.
"Jak si můžeš poplést dva tak moc odlišný jazyky!" zlobila jsem se na něj, ale taky na sebe, že jsem se to nenaučila. Teď by se musel stát doopravdy zázrak. Ale jak už jsem řekla, zázraky se vážně občas dějí.
Někdo zaklepal na dveře. Ani si nedokážete představit, jako jsem měla radost, když se Krákalová otočila a šla ke dveřím. Obrátila jsem se na svou kamarádku Poly a opsala od ní všechna slovíčka, co zatím učitelka nadiktovala. Strašně nerada podvádím, proto nikdy nepoužívám taháky. Ale když to opíšu od kamarádky, je to vlastně jen výpomoc, no ne?
"Kdo nás tu ruší při testu!" otvírala učitelka dveře. Když ale otevřela, pusa jí spadla dolů. Do třídy vstoupily tři hodně bohatě oblečení muži. Jeden z nich byl nejspíše otec královského komořího. Byl to takový starý muž, v dlouhém kabátu a napudrovaných vlasech. Ti další dva nebyli nějak zvláštní, asi nějací úředníci na zámku. Všichni tři se dívali do třídy, jako by někoho hledali. Náhle jeden z nich vykřikl.
"To je ona!" ukázal na mě.
"Já?" nechápala jsem, co po mě vlastně chtějí.
"Slečno, já jsem královský komoří a vy pojedete s námi," hluboce se uklonil a podal mi ruku.
"Proč?" zeptala jsem se nedůvěřivě, už jenom pro to, že ten chlap nemohl být královský komoří. Jednou jsem viděla toho muže na slavnostech a byl o dost mladší, než tenhle. Ale na druhou stranu byl mu hodně podobný.
"Protože musíte. Je to v zájmu celého království," zatvářil se důležitě. Pak zaluskal prsty a vzal si od jednoho s úředníků malý obrázek.
"Jste to vy?" ukázal na dvouletou holčičku s blond lokýnkami v růžových šatech.
"Asi ano, nebo taky možná je to má sestra Dolly, jako malé děti jsme byli úplně stejné," pokrčila jsem rameny a začalo mi vrtat hlavou, proč by měl chlap, co se vydává za komořího, obrázek, na kterém jsem já.
"Tento obrázek měla královna Madison postavený na pracovním stole, hned vedle obrázku své sestry," řekl.
"Královna neměla sestru," namítla jsem.
"Ale ano, měla! Jmenovala se Madeline a byla o pět set čtyřicet tři let mladší než ona. Vaše, pokud se nemýlím, babička se jmenovala Madeline," usmál se.
"To sice ano, ale já babičku ani neznala! Zemřela před tisíci lety na morovou epidemii," snažila jsem se vše uvést na pravou míru.
"To je mi líto… ale nic to nemění na tom, že Madeline měla dceru Mirael, vaši matku," pokračoval.
"Chystáte se tady probírat celý náš rodokmen?" protočila jsem oči. Sice ten muž náramně zdržoval výuku, ale také přiváděl do rozpaků mě a mé kamarády.
"Pochopte, vaše matka je princezna, ale nemůže být královna, protože si vzala vašeho otce a on není šlechtického původu, takže by s tím byli zbytečné problémy. Jako nejlepší řešení nám připadalo udělat královnu z Miraeliny nejstarší dcery a to jste, pokud vím, vy," řekl prostě.
"To je ta nejdivnější a nejšílenější věc, jakou mi kdo kdy řekl," dala jsem ruce v bok.
"Vaše matka a váš otec přišli brzy ráno k nám na hrad, abychom se domluvili, jak se to dozvíte. Váš otec říkal, že tomu nebudete věřit. Jste prý až moc velká realistka. Požádal mě, ať vám vyřídím jen jedno. Všechno je možné, stačí jen věřit," usmál se. Ta věta… táta ji vždycky používal, když někdo nerozuměl jeho teoriím.
Moji spolužáci si pomalu začali klekat na zem. Já jsem princezna… ne, to není možné! Já nemůžu být princezna. Jsem úplně obyčejná holka. Bydlím v malém domě, ne na zámku. Každý den chodím přes dvě ulice do malé, městské školy, kde se učím, nebo spíš neučím, stejně jako každý jiný v mém věku. Pomáhám doma vařit, nečekám spolu s nějakými šlechtici, až nám něco udělají k jídlu. Hřebelcuju našeho jediného koně. Krmím králíky. Sbírám vajíčka od kuřat. Hlídám děti sousedům. Běhám s kamarády po lesích. Jsem závislá na nakupování. Zbožňuju kočky. Maluju na stěny svého pokoje. Hraju na piáno. Hádám se, se sestrou… jsem prostě úplně normální, obyčejná holka. Jenže vysvětlujte to těm třem! Než jsem se vzpamatovala, seděla jsem v kočáře a jela na zámek. Odtáhli mě pryč od přátel a budou po mě chtít strašné věci. Donutí mě chodit na soudy, hrát na harfu, pořád se usmívat, jíst pávy… ale správný optimista ve všem hledá něco dobrého. Třeba to, že si dneska rozhodně tu písemku z numidyky nenapíšu.

Prolog

24. prosince 2013 v 0:00 | Lucy |  1. díl
Emily seděla na průzračném mraku a dívala se dolů na zemi, na které ještě před chvíli žila. Nedokázala pochopit, jak její přítel s pomocí ruky osudu, mohl zvládnout něco takového. Jak mohl zničit její zemi. Zemi, které vládla. Nejradši by mu dala pořádný pohlavek a asi by to i udělala, kdyby bylo její nehmotné tělo něčeho takového schopno. Z očí se jí začali řinout vodopády slz, které dopadali dolů, pod ni a měnily se v životodárný déšť.
"Slzy ti už nepomůžou," povzdechla si její nejlepší kamarádka Diana.
"Nemůže královna plakat pro svou zemi? Je zničená," zavzlykala. Pohled na velkou modrozelenou kouli ji deprimoval. Kam zmizely krásné útesy? Co se stalo s ostrovy, plující ladně vzduchem? Všechno bylo zničeno…
"Lili, nebreč, my přeci žijeme dál," pokoušel se ji povzbudit její manžel.
"Ne Matte! Nežijeme, pokud sis nevšiml! My jsme mrtví!" rozkřičela se a utíkala od nich. Moc ji rozrušovali. Při běhu míjela své mrtvé přátele, rodiče, sestru a své dvě mladé dcery.
Nikdo z nich tady nemá co dělat, všichni mají žít, pomyslela si. Běžela ještě dlouho, doufajíc, že narazí alespoň na nějaký strom, či snad uvidí jakési zvířátko, které by mohla pohladit. Něco, co by ji potěšilo a dodalo naději. Všude však byli jen samé oblaka, nic jiného. Žádné stromy ani keře, nikde netekla řeka, ani zpěv ptáků nebylo slyšet.
Copak tohle je nějaký život?
Věděla sice, že jednou nastane konec, jen nečekala, že to bude tak brzy. Jak dlouhý život si užila na tom nádherném světě? Proč jsou pryč ty krásné chvíle, kdy mohla sedět jen tak v trávě a být pyšná, na vše co dokázala ona, její přátelé a rodina? Vracely se jí nyní všechny vzpomínky. Dokázala si vzpomenout na každičký okamžik, svého života. Nebyl vždy dokonalý, často ronila slzy kvůli těžkým ztrátám, co zasáhli její srdce. Kdyby věděla, jak se jí teď budou hodit, nikdy by tolik neplakala.
Chci své slzy zpět, pomyslela si.
Náhle pocítila zamrazení v zádech. Kolem ní byl nyní větší chlad, než předtím. To mohlo znamenat jediné. Není tu sama.
"Emily? Jsi to vážně ty?" zaslechla za sebou známý hlas.
"Liame," zasyčela. On byl poslední, koho by chtěla vidět.
"Pane bože, ty jsi mrtvá! Co se ti stalo?" zalapal by po dechu, kdyby snad mohl dýchat. Jenže to už mu pěknou řadu let nebylo souzeno.
"Chceš to vážně vědět? Můj 'drahý přítel' zničil svět," řekla vztekle.
"To mi je líto, přežil někdo?" zeptal se starostlivě a přiblížil se k ní. Emily se otřásla. Přestože by neměla cítit už nic, věděla, že ten chlad vychází z jeho srdce.
"Jo, Adam a asi možná Eva, jinak nikdo," zamrkala, aby se jí znovu nespustily slzy.
Už žádná z nich nepřijde na zmar, řekla si, od teď neuroním ani jednu!
"Adam to je ten prcek, co ho máš s tím blbem?" zeptal se a začal si představovat, jak asi teď vypadá. Naposledy ho viděl jako blonďaté, asi roční dítě, jak pevně svírá plyšového draka. Tehdy to bylo roztomilé miminko, ale od té doby, uplynula již řada let.
"Ten 'prcek' je již dospělý člověk a prosila bych tě, abys mluvil slušně o mém manželovi!" zlobila se. Nechtěla vzpomínat na časy, kdy se ti dva málem navzájem zabili. A už vůbec nechtěla vzpomínat, jak Matt Liama zabil doopravdy…
"Promiň, ale je ti jasné, že ten…ehm, Matt si brzy vzpomene na svůj poslední pobyt zde," rozmáchl rukama, aby jí naznačil, že myslí nebe.
Ne! lekla se Emily.
"Lžeš! Nevěřím ti, už tolikrát si mi lhal," zavrtěla hlavou. Utvářila si tím falešné naděje. Jenže ona sama si dobře vzpomínala na vše, tak proč on by měl na vždy zapomenout?
Liam je lhář. Vždycky lhal. Vždycky bude lhát. Lže i teď. Matt na to zapomněl a nikdy si již nevzpomene, ujišťovala se.
"Zas tak často jsem ti nelhal," bránil se.
"Lhal jsi mi s tím kdo, nebo spíš co, jsi! Lhal jsi mi o tom, co jsi udělal! Lhal jsi mi, že máme děti," začala mu připomínat, čím vším jí ublížil.
"Hej, zlato, brzdi! S tím kdo jsem, jsem ti nelhal, jenom jsem ti něco málo zatajil. Jasně, že jsem ti neřekl, co jsem udělal, ale kdo by se chlubil, že je vrah? Byla bys radši, kdybych k tobě napochodoval, představil se a neopomněl říci, že jsem zabil dostatečně dost lidí na to, kolik mi tehdy bylo. A s těmi dětmi, to bylo jenom proto, abys mě milovala," argumentoval.
"Ještě řekni, že ti nešlo pouze o trůn," zasmála se. Byl to zřejmě ten nejironičtější smích, jaký si jen kdo dokáže představit.
"Jistě, že ne! Miloval jsem tě, i když jsi byla jenom obyčejná holka, co krmila slepice!" vykřiknul.
"Musíš mi lhát i teď? Vždyť už o nic nejde," zaprosila. Z očí se jí znovu začali kutálet slzy.
Nebreč, nebreč, nebreč, opakovala si stále, ale nic nepomáhalo.
"Nelžu ti, Lili, už jsem lhal dost, teď už bude jenom pravda, ano?" podíval se jí zhluboka do očí.
"Nevěřím ti, kdybys mě miloval, neudělal bys to," odvrátila pohled.
"Kdybych to neudělal, ani bychom se neznali!" rozhodil rukama.
"I když jsme se zasnoubili, dělal jsi špatné věci. Proč?" potlačovala slzy.
"Bylo to nutné, jinak bych byl navždy až ten druhý. Až za Mattem," ušklíbnul se.
"Vždycky jsi byl až za Mattem!" obořila se na něj.
"I když tě odkopnul? Když místo toho, aby se staral o své dítě, odešel za tvou sokyní? I v tu dobu jsi milovala Matta víc než mě?" zeptal se jí.
"Vzhledem k tomu, že jsem tě nikdy doopravdy nemilovala…"
"Ale milovala," hádal se s ní.
"Nemilovala, ty jsi mi nahrál jenom do hlavy myšlenku, že tě miluju a tohle já za upřímnou lásku nepovažuju," urazila se.
"Jo? A kdo mi nosil na hrob kytky a zapaloval svíčky, když jsem umřel? Nemysli si, že to nevím," zamračil se. Celé roky pozoroval Emily, jak pláče nad jeho tělem a byl vlastně šťastný. Věděl, že ho má stále ráda, i když už s ní není. Jenže pak k jeho hrobu chodit přestala…
"Nemám ráda, když jsou hrobky neupravené. Je to neetické," řekla Emily první výmluvu, která ji napadla.
"Ale já vůbec neměl být pohřben, byl jsem vyvrženec, násilník, vrah, hledaný číslo jedna, nepřítel království… má pokračovat, miláčku?" mrknul na ni. Emily mlčela. Na tohle neměla argumenty.
"Kdopak vzal moje tělo a dal ho tajně pohřbít?" usmál se.
"Jsi takový nevděčník!" otočila se a odešla zpět ke svým přátelům. Ještě slyšela, jak na ni křičí, tu děsivou větu. "On si vzpomene!"
Mezi jejími blízkými ji ovšem nečekalo nic milého. Všichni na ni vrhali podivné pohledy. Nechápala, co se stalo, i když něco tušila. Pochopila to až, když uviděla Matta. Měl opuchlé oči a byl rudý v obličeji.
"Emily, jak jsi jen mohla!" křičel na ni. Zamrazilo ji v zádech. Liam měl pravdu, vzpomněl si.
"Lili!?! Je to pravda?" zeptala se jí vážně Diana. Neodpovídala, aby jí nemusela lhát. I když v posledních dnech jejich života se vztah těch dvou pohyboval na bodě mrazu, nikdy si nelhaly.
"To, že jsi měla vztah s nepřítelem, když si měla být se mnou, to tady všichni víme. Ale že jsi s ním měla děti, to je podraz největší!" přikryl si obličej dlaněmi. Tohle zabolelo. Emily nečekala, že by tohle Matt někdy vypustil. Celé ty roky se ho učila milovat a tahle jediná věta, jakoby je posunula zpět na začátek.
"Neměla!" bránila se.
"Vzpomněl jsem si, řekla jsi to!"
"Ano, to jsem řekla, protože jsem si to tehdy myslela. Ale teď už vím, že žádné děti s ním nemám!" snažila se mu to vysvětlit.
"Emily, posloucháš se? Nevíš, kolik máš dětí? Vždyť jsi je porodila!" přidala se Diana.
"Vím, sakra! Mám syna Adama a dcery Markétu s Šárkou. A taky Evangelis, i když tu jsem neporodila. Žádné jiné děti nemám," řekla jistě.
"Máš!" vykřiknul Matt.
"Nemám!" zaječela.
Manželská hádka po smrti. Nic lepšího mě potkat nemohlo, protočila oči.
"Jo, kruci! Máš!!!" trval si na svém rozlícený Matt. Emily se chystala k dalšímu výkřiku, ale už jí na to nezbývali síly.
"Nemá!" postavil se před ní Jack, aby ji alespoň trochu ochránil před nenáviděným tchánem.
"Co ty o tom můžeš vědět?" zeptal se ho Matt naštvaně.
A teď to praskne. Celé mé tajemství budou vědět úplně všichni, včetně Sherry, která je s Jackem od včerejška oficiálně zasnoubená, pomyslela si Em.
"Docela dost," ušklíbl se Jack " jsem totiž Liamův syn."
Všem co slyšeli, zůstala pusa otevřená do kořán. Ze sirotků, co pomáhali opuštěným dětem, se vyklubaly děti vraha.
Angela se kousla do rtu. Bratr jí přeci slíbil, že to nikomu neřeknou! A hlavně, že se to nikdy, ale opravdu nikdy, nedozví Sherry. Ta se teď rozbrečela. Před svou smrtí vzala všechnu vinu na sebe, aby ti dva byli šťastní a Jack to teď zničil. Rozdrtil na prášek.
"Takže jsi můj bratr!" vykřikla Sherry a začala si sundávat s prstu zlatý snubní prstýnek. Udělalo se jí špatně z představy, že má v sobě dítě svého bratra.
"Nejsem! To, že je Liam můj táta přeci hned neznamená, že Emily je moje máma," namítl. Už ho z toho všeho začala bolet hlava.
"To nechápu! Takže Lili, máš s Liamem děti nebo ne?" zeptal se Emily její kamarád Billy.
"Jasně, že ne! Už se vám to tady snažím vysvětlit půl hodiny!" povzdechla si. Nečekala, že po smrti bude muset řešit něco takového.
"Ale vždyť jsi říkala, že jo," poškrabal se na hlavě Matt.
"Ehm, já vám do toho nechci mluvit, ale možná bychom měli začít od začátku," uslyšeli za zády někoho.
Hlavně ať to není ten, co si myslím, říkali si všichni a s hrůzou se otáčeli. Jenom Emily věděla stoprocentně, že je to on. Věděla, že jim nedá nikdy pokoj. Je jedno, kdo všechno umře, stejně se bude do všeho plést. Šílený duch!
"Ahoj tati," povzdechnul si Jack.
"Před chvílí, jsem měl rozhovor tady s Emily a mám pocit, že jí taky pár věcí uniká," usmál se na ni. Jen protočila oči. Bylo jí jasné, že si nenechá takovou událost, jako je její ponížení, ujít.
"Jak to sakra myslíš?" dala si Diana ruce v bok. Nenáviděla Liama více než kdo jiný. I více než Matt.
"Hele, teď když jsme tady, tak si všichni pamatujeme na každý okamžik našeho života. Prostě si to všechno řekneme!" usmál se.
"Takže teď ti máme povídat o našem životě?" zeptal se Matt.
"Ano, jestli se chcete dozvědět, jak se tohle všechno stalo. Pravdu tady víme jenom já, Lilinka a ty dva co mi říkají tati," ohrnul nos při pohledu na své děti.
"Já ti tati neříkám," zamračila se Angela.
"No a já ti zase neříkám dcerunko. Vidím tě podruhé v životě a myslím, že jsi hodně nepovedené dítě," odfrknul.
"To odvoláš, jinak…" zavrčel na něj Jack.
"Jinak, co? Pokoušeš mě?" zasmál se.
"Liame!" okřikla ho Emily.
"Ano, má královno?" lehce sklonil hlavu.
"Drž hubu," řekla s královskou elegancí.
"Vaše přání je mým rozkazem," uklonil se, ale stejnak pokračoval ve svém vypravování.
"Takže kdo chce vědět pravdu, ať zvedne ruku!"
Postupně se zvedly všechny ruce. I ta Dianina, o které by si Emily nemyslela, že to udělá. Ale mohla si za to sama. Nakonec, jen aby odlehčila situaci, zvedla ruku také.
"Skvěle, ale pár důležitých postav nám tu chybí. Carol?" zvolal. Lusknutím prstů se před Emily objevila její úhlavní nepřítelkyně.
"Lili! To je ale doba co jsme se neviděli! Pořád se na mě zlobíš? Já na tebe ano, bylo od tebe moc, moc ošklivé, že jsi mě zabila," ukázala si průhlednými prsty na díru ve svém srdci.
"Kdo ještě? Caty? Amando? Vyjmenovávat všechny, co zemřeli, to by bylo na dlouho. Prosím prostě všechny, aby sem přišli!" zatleskal a před nimi stálo hned několik duchů.
"Liame, to přeci nemyslíš vážně!" zírala na něj Emily s otevřenou pusou.
Tohle je naprostý šílenec! On to vážně udělá, nevycházela z údivu.
"A už nám chybí jenom dvě docela podstatné postavy a to Adam a ta druhá," zapřemýšlel nad tím jménem.
"Ty sem ale nedostaneš, jsou živí," namítla Diana.
"Nepoučuj, já umím všechno," řekl naštvaně a udělal něco nevídaného. Jediným pohybem ruky přenesl Adama a Evangelis mezi ně. Emily se hned lekla.
"Ty jsi je zabil!" rozkřičela se.
"Nezabil, jenom jsem je sem přenesl, aby doplnili svoje zážitky. Budou tu chvilku s námi a pak je pošlu zase zpět dolů, tam se probudí a nebudou si nic pamatovat. Jsem totiž fakt borec. Hádej, Lili, kolikrát jsem sem přenesl tebe! A vůbec si to nepamatuješ… nebo teď už možná jo," pousmál se Liam.
"Kdybys už nebyl mrtvý, zabiju tě," zavrčela.
"Mami? Kde to jako jsem?" podivil se Adam. Emily tušila, že se zase rozbrečí a nebude schopna svému synovi říct, že jsou všichni mrtví a přežil jenom on a Eva, dívka, se kterou už asi pět let nepromluvil.
"Co se stalo? Proč jsi tak průsvitná, mami?" zeptala se jí její nevlastní dcera Eva. Pomalu k ní natahovala ruku.
"Andílku, tohle nedělej," snažila se jí zastavit, ale to už prostrčila ruku skrz na skrz jejím tělem. Eva vyděšeně vykřikla.
"Sednout, neptat se, nedotýkat se a hlavně doplňovat své zážitky. To platí pro všechny, uděláme si takový debatní kroužek. Emily začínáš," kývnul na ni.
"A co mám říkat?" zeptala se.
"To je jednoduché, přeci jak ses vlastně stala královnou!" pobídnul ji. Emily si povzdechla.
To jako chce probírat život nás všech až do dneška? pousmála se. Vždyť naše osudy se vejdou na knihu! Neváhala však a začala…