Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

Březen 2013

14. Pohled Emily

17. března 2013 v 15:43 | Lucy |  4. Díl- Kentaur na ženění
Přemýšlela jsem dlouho, co dám Dianě a Johnovi jako svatební dar. Chtěla jsem, aby to bylo něco lepšího než to, co jim dá Berry nebo Matt. to znamená žádné lístky do Berry baru, ani fotbalový míč. Michelle, která se včera vrátila do zámku a nebyla schopna říct mi, kde byla, plánuje dát každému láhev s vínem, což mi taky nepřijde moc originální. Dál bych měla nechat zabalit tu obrovskou zlatou harfu pro Poly a novou křišťálovou kouli pro Chrise. Začíná mě deprimovat, že se kolem všichni berou a já mám pouze totální guláš v hlavě. S Mattem čekám dítě. S Liamem jsem zasnoubená. A toho prince na bílém koni, kterého si mám vzít, vážně nechci. Naštěstí komoří souhlasil, že tohle budeme řešit až se to miminko narodí.
Napadlo mě dát Dianě a Johnovi nějaký zámek. Diana mockrát říkala, že jí je trapné neustále mi narušovat život tím, že zde bydlí se mnou. Mě to přijde jako hloupost, jsem moc ráda, že jí tu mám, ale na druhou stranu, ty pohledy, kterými likviduje Liama, mě začínají lézt na nervy. Jenže teď, když Liam odešel bez rozloučení, začínám si říkat, že její nenávist k němu je poměrně oprávněná. Zaprvé, jsem jeho zaměstnavatel, a vážně nevím, za co ho platím, když se jen tak sebere a uteče a zadruhé, se o svou lásku neskutečně bojím. Co s ním asi je? To nemůže dát vědět? Už je to skoro týden, co mi zanechal ten krátký dopis a zmizel bůhvíkam…
Jedna z mála pozitivních věcí je, že komoří si plně uvědomuje, že nosím v břiše následníka trůnu, takže mám teď strašně moc volného času. Vlastně už nic nedělám, pouze schvaluju, nebo zamítám. Navíc nemusím jezdit na různé večírky, protože rozhlásil, že jsem po bitvě raněna a musím odpočívat. Jinými slovy mě izoloval od světa, aby si nikdo nevšimnul mého narústajícího břicha. Takže mám moře času na prohledávání prázdných zámečků a luxusních domů. Pro ty dva se bude hodit něco v lese, ale ne moc daleko od města. Napadlo mě, že bych jim mohla najít něco v Caromenu, městečku kde jsme všichni vyrůstali a navštěvovali základní školu. Jenže tam žádný velký dům není. Ale na druhou stranu, Caromen je patnáct minut od bran Ekvaliusu, takže bychom to k sobě neměli až tak daleko. Mohla bych tam nechat něco vybudovat.
Jak jsem tak listovala papíry s pozemky, narazila jsem na něco úžasného. Malý zámeček, stojící v lese, na kraji západní Ekválie, s velkou zahradou. Byl tam i obrázek, na kterém byli jasně vidět keře s růžemi. Tam by to Diana milovala! A John? Tomu by jistě padla do oka velká kuchyň a široké dřevěné schodiště. Kdybyste ho slyšeli, jak pořád nadává na ty úzké naleštěné schody, po kterých mu kloužou kopyta! Celý zámeček, nebo spíše velký dům působil velkolepě zvenčí a útulně uvnitř. Prostě dokonalost sama. Škoda jen, že byl poměrně daleko od zámku. I tak mi to nedalo a podívala jsem se, kdo ten dům vlastní. Udělalo mi radost, že pod odstěhování posledních majitelů získalo celý pozemek království Ekvalijské. Jinými slovy já. Nadšeně jsem si promnula ruce. Možná bych měla zjistit, co všechno je moje, mohla bych to v případě krize prodat.
"Daisy?" zavolala jsem na svou služebnou, která právě roztahovala závěsy u oken.
"Ano, jasnosti?" přiklusala ke mně.
"Prosím, buď tak laskavá a najdi mi více spisů o tomhle zámečku. Seznam bývalých majitelů a podobné věci," podala jsem jí papíry.
"Jak si přejete jasnosti. Ještě něco?" zeptala se.
"Ne, děkuji. Půjdu se asi na chvilku projít do zahrady," usmála jsem se na ni. Byla to hodná dívka. Přijali jsme ji hned po bitvě, protože při ní přišla o otce, který živil ji i její nemocnou matku. Hodně žen přišlo v posledním týdnu žádat o práci, protože přišli o manžely, bratry, otce či syny a neměli peníze na uživení rodiny. I když v bitvách bojují i ženy, úmrtnost mužů je daleko větší, jelikož ženy jsem mnohem častěji lučištnice a tak nejsou tolik ohroženy.
Vyběhla jsem z knihovny rovnou do zahrady. Byl krásný horký den a já na sobě měla zase po dlouhé době volné šaty. Žádný korzet, žádné těsné šněrování. Jediné co mi dělalo štíhlou postavu, jak se na královnu sluší, byl jednoduchý pásek. Chvilku jsem šla pomalu po části zahrady, kde se to hemžilo služebnými a řemeslníky, ale jen co jsem se dostala do míst, kam nikdo nechodí, tedy kromě Diany, která to zde přímo zbožňuje, rozběhla jsem se, jak nejrychleji jsem mohla. Byl to příjemný pocit cítit lehký vánek, který mi ničil účes. Jenže něco mi přeci jenom překáželo. Rozhlédla jsem se, jestli nejde někdo kolem. Bylo to celkem zbytečné, ale musela jsem. Byl by totiž velký problém, kdyby někdo viděl, co se chystám udělat.
Sundala jsem si boty. Ano, možná se vám to nezdá jako moc velký odvaz, ale tohle bylo něco tak neskutečně troufalého. Něco, na co bych jako královna neměla ani pomyslet, natož to udělat. Připadala jsem si jako neskutečná rebelka, když jsem si rozpustila vlasy a běžela k jezírku. První co mě napadlo, bylo skočit dovnitř, ale pak jsem si řekla, že to by bylo až moc. Místo toho jsem si lehla do trávy a byla neskutečně šťastná, že momentálně teď nemusím dodržovat dvorní etiketu.
"Takhle jsem tě už dlouho neviděl!" zaslechla jsem za sebou známý hlas.
"Matte!" vykřikla jsem, aniž bych se přesvědčila, jestli je to on.
"Takhle vypadáš mnohem líp, než sešněrovaná v pase a s milióny líčidel na obličeji," zasmál se a sednul si vedle mě.
"Děkuju," pokusila jsem se usmát.
"Za málo, vážně ti to sluší," mrknul na mě.
"Jsi lhář," strčila jsem do něj se smíchem.
"Říkej si co chceš, ale já mluvím pravdu," pokrčil rameny.
"Co děláš tady?" zeptala jsem se.
"Jenom jsem pomáhal Johnovi s plánováním svatby, neboj se, dnes večer se vracím k sobě," ujistil mě.
"Tak jsem to nemyslela, nechci tě vyhazovat, po tom, co jsi pro mě udělal. Zachránit si mi život!"
"Zas tolik jsem toho neudělal, zachránil tě Liam," bylo zřetelné, jak to jméno vyslovuje značně znechuceně.
"Byl jsi tam se mnou a držel mě za ruku," sklopila jsem zrak.
"Ale no tak! Měla jsi v sobě tolik oblbovacích látek, že si nemůžeš nic pamatovat! Ale jo, držel," začervenal se.
"Tohle si pamatuju," polkla jsem.
"To je… zajímavý. Tak mě napadá, kde je ten tvůj super borec?" zeptal se.
"Můj super borec si asi běhá po lesích," povzdechla jsem si.
"Takže to znamená, že tvůj super borec tu není?" zamrkal.
"Vlastně ne."
"Takže když se tě dotknu, nepřiběhne sem a nesežere mě?" vtipkoval.
"Když se mě teď dotkneš, tak tě sežeru já!" smála jsem se.
"Opravdu? Budu sežrán královnou, taková pocta!" smál se semnou.
"Víš co? Radši tě jíst nebudu," zavrtěla jsem hlavou.
"Proč ne? Copak nejsem k sežrání?" divil se.
"Máš moc tuhý maso," ukázala jsem na jeho svalnatou ruku.
"Posiloval jsem," pochlubil se.
"Jo, všimla jsem si," usmála jsem se.
"A to vidíš pouze ruce! Jestli chceš, ukážu ti i hrudník!"
"Není třeba!" zarazila jsem ho se smíchem. Nějak se mi nechtělo sbližovat se s ním víc, než bylo nutné. Na druhou stranu, to on byl otcem mého nenarozeného dítěte.
"Emily?" zeptal se náhle.
"Ano, Matte?" naklonila se k němu blíž.
"Chci se jen zeptat… ty a ten tvůj borec, Liam. Jak moc vážný je to mezi vámi dvěma?" kousnul se do rtu.
Na chvilku jsem zaváhala. Mám mu říct pravdu? Jenže, co je vlastně pravda? Kdybych se tak v sobě vyznala! Někdy je lepší milosrdná lež.
"Jsme přátelé, co spolu trochu flirtují. Nic vážného," mávla jsem rukou.
"Fakticky?" pochyboval Matt. Však taky k tomu měl vážný důvod. Já bych byla taky na pochybách.
"Co ti řekl?" polkla jsem. Prosím, jen ať mu neřekl o tom zasnoubení!
"Když jsem odjížděl, abych řekl všem, že jsi v pořádku, začal mi popisovat, co se chystá udělat," naznačil. Myslím, že jsem v tu chvíli totálně zrudla.
"To je vůl," pokusila jsem se zasmát, ale znělo to asi moc falešně, takže i Matt pochopil, že se přetvařuju.
"Emily, prosím, nelži mi. Jenom mi řekni, jestli s ním něco máš. Něco víc, než jen přátelství," vzal mě za ruku.
"Nejsem povinna se zpovídat!" ucukla jsem.
"Sakra, ty to nechápeš! On není ten, za koho se vydává! I John poznal, že to není žádný obyčejný doktor! Nechutně si zahrává s tvými city," chytnul mě pevně za ramena.
"Lžeš! Kdo to teda je, když ne obyčejný doktor?" z očí mi tekly slzy.
"Všechno tomu nasvědčuje! On to jenom hraje! Emily, copak sis ničeho nevšimla? Najednou sem přijde a pár dní potom Diana málem umře, záhadně se na zámku objevují velcí psi. Proč si myslíš, že nosí věčně ty rukavice, jako by se bál, dotknout se něčeho, co zde máme? Jak to, že má u sebe spoustu lektvarů?" zarýval se mi nehty do kůže. Najednou mi prolétla hlavou strašná myšlenka. Vzpomněla jsem si na svůj sen a div neupadla do mdlob.
"Došlo ti to, viď? Já vím, že je to kruté, když je tvůj milenec zvonková víla, ale…"
"Zvonková víla?" vyhrkla jsem.
"Jistě, jak jinak? Víš, jak dokážou zvonkové víly zabíjet? Poleptal Dianě ruku jedem a svými miniaturními křidélky do ní vyryl ten nápis. Ty lektvary má, aby všechny zmátl, že je trakér, ale není a já to poznal! Navíc dokáže když září měsíc poručit nějakému zvířeti, aby se teleportovalo na zámek a páchalo škody. Ten zvonkovej vílák!" zavrčel.
"Matte, ty jsi vážně úplně blbej," položila jsem mu lítostivě ruku na rameno.
"Já vím, Emily, já vím. Ale máme jeden druhého," usmál se.
"Úplně blbej!" rozbrečela jsem se a běžela do svého pokoje. Ani jsem se nestarala, jestli mě někdo vidí, jak tam letím bosa.
Strhla jsem z nočního stolku všechny přebytečné papíry a zadívala se na obrázek, který jsem nakreslila dva dny před mou korunovací. Muž v kápi, s pohárem v ruce. Měsíc v úplňku. Je to již tak dávno, vlastně skoro půl roku. Šest krátkých měsíců. Tak dlouho jsem královnou. A tak dlouho vím, kdo zabil Madison! Pevně jsem stiskla tenký papír a doufala, že se už konečně probudím. Tohle byla nejhorší noční můra ze všech...
"Přísahám, že vás pomstím!" pokřižovala jsem se.
"To neříkej, Lili, jen já vím, jaká bude tvá budoucnost. Věříš na osud?" zeptala se mě.
"Ano jasnosti, a v mém osudu se jistě nachází část, kdy zabiju vašeho vraha," polkla jsem. Bála jsem se sama sebe. Svých slov. Ale rozhodla jsem se už v tu chvíli, kdy jsem zjistila, že Madison, nezemřela přirozeně.
"Jednou budeš svých slov litovat. Ale dám ti radu - nikdo nemusí být takový, jak se zdá a pro lásku je člověk schopen udělat cokoliv, rozumíš cokoliv. Lhát, podvádět, ale i vraždit," podívala se na mě tajemně.
"Budu si to pamatovat, jasnosti," sklonila jsem hlavu...
Vodopády slz co mi tekly po tvářích, div nerozmáčely ten strašný papír při vzpomínce na mou proměnu.
"Měla jsi pravdu, už lituju," podívala jsem se vzhůru. Teď se mi hlavou honila jen jedna věc. Je můj snoubenec vrah?


PS. Obrázek vytvořila: Penelope Olivier-http://penelopeo.blog.cz/(určitě se tam mrkni:D)

13. Pohled Gabriela

15. března 2013 v 15:23 | Lucy |  4. Díl- Kentaur na ženění
Od té doby, co sloužím své temné královně, mě trápí zlý sen.
Děvčátko s tmavými vlasy a zelenýma očima v dětských šatech, svírá květ růže v barvě krve. A opravdu, kapky krve padají z okvětních lístků na černou zem. Kolem leží kostry děsivé bílé kostry lidí. Náhle k dívce přichází chlapec. Má stejně tmavé vlasy jako děvčátko, jen oči ty má jiné. Oči chladného zabijáka. V ruce drží meč. Blíží se k nic netušící holčičce…
Ten chlapec, to jsem já. A ta dívka, to je můj klíč. Dostanu se ke svým vzpomínkám, když ji zabiju? Má být tento sen proroctvím? Ano, určitě. Nyní si je to jediná věc, kterou jsem si jistý. Nevím, kdo jsem. Nevím, kde jsem. Nevím, proč tu jsem. Jediné co vím, že musím sloužit královně, protože ona je nyní má jediná neděje. Bojím se však, že se mnou není spokojená tak, jako s ostatními muži.
"Konečně jsem tě našla," zaslechl jsem za sebou sametový hlas.
"Jasnosti," poklonil jsem se.
"Už vím, kdo jsi, a proč na tebe mé kouzlo fungovalo tak špatně," usmála se.
"Proč?" zeptal jsem se troufale.
"Tobě už jednou někdo vzpomínky vzal," zatleskala. Přikývnul jsem.
"To ovšem dokazuje, že jsi výjimečný. Myslím, že tě budu pověřovat zajímavějšími úkoly, než je tahání dříví," pohladila mě po tváři.
"Děkuji," poklonil jsem se znova.
"Máš krásný meč," dotkla se mé jediné osobní věci. Rychle jsem se po něm natáhnul. Možná až moc rychle. Vyděsil jsem ji a ona ucukla.
"Omlouvám se," řekl jsem, ale ruku z meče nesundal.
"Umíš s tím alespoň zacházet?" ohrnula nos.
"Jako nikdo," pousmál jsem se.
"To vyzkoušíme… teď se běž umýt a učesat, zítra tě čeká nová práce," odešla se vztyčenou hlavou. Nová práce… to by mohla být příležitost, jak zabít můj klíč.