Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

8. Pohled Amandy

8. února 2013 v 18:52 | Lucy |  4. Díl- Kentaur na ženění
"Leno, uvědomuješ si, kdo, nebo spíš co jsi?" zeptala jsem se třesoucí holčičky. Bylo to asi zbytečné, jak by si mohlo šestileté dítě uvědomovat, že má v rukou život více jak půl stovky lidí!
"Ne," zavrtěla hlavou a dál si psala do toho nebezpečného notýsku. Asi bych jí ho vytrhla z rukou, kdybych neměla zápěstí přikované ke zdi.
"Hele zlato, tohle se nesmí nikdo dozvědět, je ti to jasný? Jde ti o život!" zasyčela jsem.
"Jasný," přikývla, aniž by zvedla od malé knížky oči.
Měla bych teď hned teď říci Damienovi , aby Lenu zabil, ale copak bych mohla? Nechat zabít malou bezbrannou holčičku. Navíc mi je nyní osud smečky úplně ukradený. Musím myslet hlavně na záchranu vlastního kožichu, což znamená najít vůdce a zbavit se té jeho královny.
Jednou za zhruba tisíc let si starý kronikář vybere jednu ženu a nechá ji porodit smrtonosné dítě. To dítě nijak nevybočuje, neliší se od ostatních dětí. Běhá s ostatními vlčaty, hraje si, učí se novým věcem. Přesto v něm číhá skrytý talent, který jen čeká, aby se projevil. Až jednou, nevinné dítě navštíví jeho otec. Zláká ho na svou stranu a ukáže mu jeho talent. Nechá ho zprvu psát jakési knížečky předpovídající budoucnost určitých lidí, aby si ověřil, že je to vážně správné dítě. Až přijde ten správný čas, vezme ho k sobě a předá mu celé břímě a zadá první úkol. Zničit smečku. Zabít všechny, až na "alfa pár" a vykonat tak pomstu za to, že musí žít na věky sám, uvězněn v knize a psát osudy do kroniky.
Jediný způsob, jak zachránit smečku je, zabít dítě kronikáře. Smečku to zachrání, ale ne na dlouho. Kronikář může nyní ze své knihy každých patnáct let vyjít a zplodit nového potomka, za předpokladu, že ten předchozí nepřežil…
Rozplakala jsem se při vzpomínce na svého o rok staršího bratra Jacka. Byl to skvělý bratr a hlavně jediná blízká rodina, kterou jsem měla. Ano, všichni ze smečky jsou má rodina, ale nikdo z nich se nevyrovná matce a sourozencům. Má maminka zemřela těsně po mém porodu a otec? Kdo ze smečky ví, kdo je jeho otec! Ani Jack to nevěděl, nikdo to nevěděl! Jenže můj závistivý strýc na něj přichystal past. Zjistil, že kronikář zplodil z jeho ženou (ano, strýc a teta byla jedna z mála výjimek, kde se členové smečky vzali) smrtonosné dítě. Svého nevlastního syna měl však natolik rád, že ho nevydal vůdci smečky, ale vzal popsané knížky a podstrčil je mému bratrovy. Sám zatím přemýšlel, jak by se dostal na vůdcovu pozici, aby přežil kronikářovu pomstu.
Mého nevinného bratra zavraždili. Zavraždili ho před mýma očima, aby mě nenapadlo se s kronikářem smluvit. Snad jako by mi říkali, že dopadnu stejně.
Starý vůdce se tehdy k tomu moc neměl, nemyslel si, že by byl Jack kronikářův syn, ale strýc si jeho vraždu prosadil. Když se pak zjistilo, že smrtonosným dítětem je můj bratranec, dostala jsem právo svého bratra pomstít. Při úplňku nechali mě, vlčí mládě, ve věku pouhých deseti let rozcupovat na kousky svého strýce. Jako omluvu, za nespravedlivou smrt mé jediné rodiny jsem dostala jakési místo v radě. Smím se zúčastnit zasedání a jako jedna z mála smím i mluvit, i když je to někdy o krk. Jedna věta položená v nesprávnou chvíli a je po vás.
"Teto Amando?" zeptala se Lena, aniž by odtrhla oči od psaní.
"Kdo nebo co jsem?" řekla poměrně nezaujatě.
"To ti řeknu, až se mi podíváš do očí," snažila jsem se jí odtrhnout od sešitu.
"Tak jo, já už to za chvilku budu mít, jenom zabiju Dianu," prohodila. Zamrazilo mě v zádech.
"Zlatíčko, uvědomuješ si, co říkáš? Ty přeci nikoho nezabíjíš!" snažila jsem, abych zněla přesvědčivě, místo toho se mi hlas klepal. Bála jsem se. Bála jsem se šestileté dívky.
"Této, tohle je jen příběh, jistě že nikoho nezabiju. Ale něco mi říká, že tam musím napsat zrovna tohle," zastrčila si pramen vlasů, co jí padal do očí za ucho. Za posledních pár dní se neuvěřitelně změnila. Ještě před týdnem to byla sladká holčička s velkýma očima a baculatými tvářemi. Dnes vypadá, jako by zestárla nejméně o dva roky. Je pořád stejně droboučká a roztomilá, ale její obličej, ten výraz. Tváří se jako dospělá žena.
"Leno! Tohle sakra není příběh, ale budoucnost skutečných lidí! Jestli tam napíšeš, že ta Diana umře, tak ona umře skutečně!" vykřikla jsem. Lena se na mě ani nepodívala, schovala si knížečku do kapsy, stejně tak i pero a lahvičku s inkoustem.
"Tetičko, co se mi to děje? Tatínek a maminka říkali, že když budu knížky psát, budeme žít šťastně a všichni spolu! Nikdy neumřeme a budeme si spolu stále hrát!" zafňukala.
"Leno, nikdo nežije skutečně šťastně a každý jednou zemře. Právě jsi napsala osud jakési dívky, která taky jednou zemře," pohladila jsem jí nespoutanou rukou po vlasech. Byla jsem nyní spolu s Lenou ve vlhké kopce. Ona se alespoň mohla volně procházet, já se však ani nehnula. Jedno zápěstí jsem měla pevně přikované ke studené kamenné stěně.
"Dnes jsem psala o bojovníkovi, co nemá vzpomínky," sedla si vedle mě.
"A získá je zpět?" zajímala jsem se.
"Jeho osud je otevřený," pokrčila rameny.
"Vážně? Jak to myslíš?" Sice mi Lena naháněla strach, ale byla jsem moc zvědavá.
"Jsou dvě možnosti. Buď se mu vrátí vzpomínky a Diana přežije, nebo ne a ona umře," řekla a začala si kreslit do písku, který ležel na podlaze katakomb. Zprvu to nevypadalo nijak zajímavě, ale po asi půl hodině, jsem se nestačila divit. Malá Lena nakreslila do písku ženský obličej! Bylo to tak… nádherné! Nikdy bych nevěřila, že kresba v písku může působit tak realisticky.
"To je krásné," pochválila jsem ji.
"Děkuju, ani jsem nevěděla, že to umím," začervenala se.
"Holčičko moje, jenže tohle je jeden z důkazů, že jsi smrtonosné dítě," řekla jsem.
"Nejsem smrtící dítě! Jsem jenom šikovná," urazila se.
"Tak zaprvé, ne smrtící, ale smrtonosné dítě a zadruhé, nenapadlo tě někdy, že je poměrně zvláštní, že máš tatínka kronikáře a astrálně s ním cestuješ?" byla jsem už trochu naštvaná.
"Co je to? Neznám to as-trál-ní cestování," slabikovala, aby nové slovo nevyslovila špatně.
"Telepaticky s ním mluvíš a pak tě odnese někam do tramtárie," vysvětlila jsem jí stručně.
"Co je mluvit teleticky?"
"Telepaticky! Mluvení bez použití pusinky," povzdechla jsem si.
"Teto, víš to, že se v poslední době chováš hrozně moc zvláštně? Pořád se zlobíš!" začala nabírat.
"Ano, zlobím! Protože se ti snažím vysvětlit, že brzo zabiješ celou naši smečku!" zavrčela jsem.
"To není pravda! To neudělám, zabíjení je ošklivé," rozplakala jsem se. V tu chvíli jsem se proklínala, že jsem jí vůbec něco říkala. Vážně nemá smysl mluvit s šestiletou holčičkou ovlivněnou chladným zabijákem, jejím otcem.
"Dobře, zapomeň na to, jo? Už na tebe nebudu křičet a ty mi slíbíš, že se nikdo nedozví o tom, že máš tak super tátu," navrhla jsem.
"Tak jo, ale vysvětli mi tetičko, proč to nikomu nemám říkat? I tatínek mi zakázal mluvit o tom s lidmi," podívala se na mě tázavýma očima.
"Záviděli by ti," protočila jsem oči. Někdy je lepší lhát, než říkat pravdu.
"To asi jo, protože mám toho nejlepšího tatínka na světě, stejně tak maminku," zatleskala. Už to bylo zase dítě, kterému jste prostě nemohli říct krutou pravdu, že jeho maminka již nežije.
"To jo," přikývla jsem.
"Musím přemluvit tatínka, aby si mohla bydlet s námi, jsi hrozně moc hodná," objala mě.
"Děkuju ti, princezno, ale myslím, že já radši zůstanu tady," usmála jsem se. Tady a živá. Jenže k tomu potřebuju jednoho alfa samce.
"Amando!" vykřiknul kdosi. Známý hlas, možná až moc známý. Trhla jsem sebou. Vyděšená Lena zničila kresbu v písku jedním rychlím pohybem ruky po písku.
"Poklonila bych se, kdybych se mohla pohnout," řekla jsem omluvně.
"Okamžitě odemkněte! Jste vůbec normální? Vězníte tu mladou ženu a dítě!" křičel můj vůdce na skřítka se svazkem klíčů. Něco mě na jeho projevu vážně šokovalo. Nazval mě ženou. Mě, šestnáctiletou holku, nazval ženou.
"Nekřičte na mě, pane, jen co najdu správný klíč," hudroval stařík.
"Dělej ty prcku, nebo si otevřu tvou plešatou hlavou!" zařval na něj.
"Už to bude," strkal klíč do zámku. Jen co trošku otočil klíčem v zámku a ozval se takový ten rachot při otevírání mříží, odstrčil ho vůdce a vrhnul se za mnou. Ani jsem se nestačila divit, jak rychle přetrhnul řetězy, které mě spoutávali.
"Amando, neudělali ti nic, že ne," zjistila jsem, že mě drží v náručí.
"Skoro nic pane," zavrtěla jsem hlavou.
"Za tohle ta Caroline zaplatí, stejně jako za smrt Melanie!" zavrčel.
"Za čí smrt?" ozval se tenký dětský hlásek. Lena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama