Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

6. Pohled Leny

6. února 2013 v 19:44 | Lucy |  4. Díl- Kentaur na ženění
Leno, ahoj, slyšíš mě? zašeptal hodný pán kronikář.
Ahoj, slyším, řekla jsem mu. Zjistila jsem totiž, že když na něco hodně myslím, tak on to slyší.
Copak děláš, dcerunko? zeptal se mě.
Utíkám s tetičkou Amandou pryč, odpověděla jsem mu.
Opravdu? A kam utíkáte? vyzvídal.
Nevím, ale tetička běží už hrozně moc dlouho a mně se chce spinkat a mám obrovský hlad, postěžovala jsem si.
To je ovšem strašné! Nechtěla bys jít ke mně domů? nabídnul mi.
Ano! vykřikla jsem ve své hlavě. To povídání si bez používání pusinky se mi začíná líbit.
Tak dobrá, jenom mi řekni jednu věc: už jsi začala psát tu knížku, co jsem ti dal?
Od té doby co tu knížku mám, se u mě doma ukázalo jen pár lidí, aby mi dali něco k jídlu, takže jsem měla spoustu času. Vlastně už to mám skoro hotové, pochlubila jsem se.
Výborně, tak teď zavři očka a čekej, poručil mi. Pevně jsem přitiskla víčka k sobě a přemýšlela, jestli si i dnes se mnou bude hodný kronikář hrát, stejně jako před třemi dny.
"Leno, otevři oči, dítě," pohladil mě někdo po vlasech. Trochu se strachem jsem hlas poslechla. Jaké bylo překvapení, když jsem seděla za stolem plným dobrot! Naproti mně seděl ten hodňoučký pán a vedle mě… vedle mě byla maminka! A z druhé strany tetička Melanie! Chtěla jsem je obě obejmout, ale pán mě zadržel.
"Nesmíš se maminky ani tetičky dotýkat, ale můžeš s nimi mluvit," usmál se a pošoupnul mi pod nos pořádný steak s česnekem, mé nejoblíbenější jídlo.
"Maminko, moc se mi po tobě stýská, myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím," chtělo se mi plakat. Jak ráda bych jí objala!
"I mě se stýská, Leno," zašeptala. Najednou jsem si všimla, že má na bříšku nějaký obvaz, nebo něco podobného.
"Co se ti stalo, maminečko, někdo ti ublížil?" zeptala jsem se.
"Ne, zlatíčko, jsem v pořádku," zavrtěla hlavou. Pořádně jsem si kousla do jídla a otočila se na tetičku Melanii.
"A tetičko, proč ty máš ten zvláštní obvaz kolem krku? Někdo tě udeřil?" strachovala jsem se i o ni.
"To víš, že ne," usmála se na ně.
"Vypadáte tak, tak bledé! Jste skoro průhledné," zachvěla jsem se.
"To se ti jen zdá," řekla maminka. Spolykala jsem vše, co bylo na talíři, a pustila se do dortíku, který mi dal pan kronikář.
"Leno, máš sebou tu knížku?" zeptal se najednou.
"Ano," přikývla jsem.
"Výborně, až se pořádně napapáš, dáš mi ji, a já ti za ní dám jinou, souhlasíš?" zamrkal. Přikývla jsem.
"A mami, kdy zase přijdeš domů? A kdy ty, tetičko?" zeptala jsem se. Obě dvě se na sebe podívali a mlčeli. Už jsem si myslela, že se odpovědi nedočkám, když promluvila tetička.
"Broučku, my se již domů nevrátíme," řekla smutně. Rozplakala jsem se. Znamená to tedy, že je již nikdy neuvidím?
"Neplač, holčičko, bude to přesně naopak, ty půjdeš za námi," řekla maminka.
"Tomu nerozumím, nemohu přeci opustit smečku! To je zákaz," zavrtěla jsem hlavou.
"Řekla bych, že smečka půjde za námi taky, pokud bude tohle pokračovat," povzdechla si teta.
"Mel! To musíš být tak strašně cynická i teď?" rozzlobila se maminka.
"Omlouvám se, ale mně se to prostě nelíbí! To dítě má dvě možnosti, buď umřít samo, nebo zabít celou smečku!" hněvala se tetička.
"Dámy, nehádejte se alespoň před tou malou a ty Leno, ty se ničeho neboj, nic se nikomu nestane," usmál se na mě kronikář.
"Jistěže ne," řekla tetička Melanie, ale řekla to tak jako by to nemyslela vážně. Měla jsem nějaký špatný pocit.
"Kde jsme?" zeptala jsem se najednou. Měla jsem opravdu špatný pocit. Maminka se zatvářila velmi nejistě a to mě vyděsilo ještě více.
"U mě doma, dcerunko, neboj se," ujistil mě pán.
"Ano, štěňátko, jsme doma. Já jsem tu doma, tetička je tu doma, tatínek je tu doma i ty tu jednou budeš doma," přidala se maminka.
"Tatínek?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Netušila jsem, kdo je můj tatínek, ale kdo to může v naší velké smečce tušit?
"Tatínek," ukázala maminečka na kronikáře. Přiznávám, že teď jsem měla v hlavičce guláš.
"Ano, Leno, je to tak, já jsem tvůj tatínek, a pokud budeš psát dál pro mě ty knížky, budeme ty, já, maminka a tetička spolu žít navěky. Každý den si spolu budeme hrát," usmál se kronikář… teda vlastně tatínek. Byla jsem moc ráda, že mám tak hodného tatínka, ale taky jsem byla hodně vyděšená, protože tetička Melanie se tvářila tak zvláštně. Takto se dívala vždy, když někdo říkal něco, co nebyla pravda…
"Na tohle se nebudu dívat. Chápu, že Lena je ještě dítě, ale tohle lhaní je až moc. Odcházím a ty jim nevěř, Leno," řekla a rozplynula se jako mlha.
"Tetičko, neodcházej," začala jsem znovu plakat. Najednou jsem ucítila něco strašně studeného, jak mě to obklopuje.
"Eleanoro! Běž od ní okamžitě pryč!" zaječel tatínek, že jsem nadskočila. Měl opravdu hrubý hlas.
"Co-co to bylo?" zakoktala jsem.
"Nic, miláčku, to nic," řekla vyděšená maminka.
"Tohle jsme si nedomluvili! Jen co si vyřídím s Melanií to, že si dovolila odejít, promluvíme si o tom, co znamená věta 'nedotýkat se'!!!" křičel. Maminečka začala plakat.
"Nekřič na mou maminku!" bránila jsem ji. Najednou tatínek přestal křičet, vzal mě do náručí a začal se mi omlouvat.
"Promiň, holčičko, to jsem nechtěl, slibuju, že to už nikdy neudělám. Nebudu na maminku křičet, ani na tebe, už nikdy, přísahám! Ani nevíš, jak mi to je líto,"div nezačal plakat taky.
"Co to bylo a proč se nemůžu maminku obejmout?!" plakala jsem.
"To nic," řekli oba naráz.
"Řekněte mi pravdu! Jinak ty knížky psát nebudu!" umanula jsem si.
"Zlatíčko, to nic nebylo, máme tu jen zimu a maminka je trošku nemocná, tak aby ses od ní nenakazila," řekl, ale nemyslím si, že mluvil pravdu. To jsem ale ani moc neřešila, teď jsem se chtěla hlavně zahřát. Byla mi hrozná zima, taková, jaká ještě nikdy.
"Je mi zima," drkotala jsem zuby.
"Výborně Eleanoro, to bylo vážně chytré," protočil tatínek oči.
"Vrať jí zpátky, svět živých jí zahřeje lépe," odvrátila oči maminka. Plakala, moc plakala.
"Tak dobrá, sluníčko, půjdeš zpátky. Vrátíš mi zatím tu knížku?" zeptal se. Vytáhla jsem malinkou, teď již skoro popsanou knížečku a podala mu ji. On ji nedočkavě otevřel a začal si ji prohlížel. Po chvíli se mu na tváři vykouzlil úsměv. Kéž by mu to netrvalo tak dlouho! Byla mi veliká zima, moc a moc veliká zima.
"Leno, ty jsi sem kreslila i obrázky?" zeptal se.
"Ano, udělala jsem něco špatně?" strachovala jsem se.
"Právě naopak, je to nádherné, lepší než jsem čekal. Jsi velmi šikovná," pohladil mě po vlasech a vytáhl z kapsy další knížku, vlastně úplně stejnou, jen s jiným nápisem. Gabriel. Nové jméno.
"Jsi výborná, až jí popíšeš, jenom zavolej, já si pro ni přijdu," položil mi ji do rukou. Rychle jsem si ji zastrčila do kapsy.
"Dávej na sebe pozor," zašeptala maminka.
"Zavolej mě, až to budeš mít, sluníčko," usmál se tatínek. Oběma jsem zamávala a zavřela oči. Když jsem je zase otevřela, nebyla přede mnou ani maminka ani tatínek, ale tetička Amanda, která vypadala teď již jako člověk, ne jako vlk. Mě ale byla pořád strašná zima.
"Je mi hrozná zima," postěžovala jsem si. Teta Amanda se na mě chvilku zaraženě dívala a pak řekla větu, kterou jsem si pamatovala celý svůj život: "Bodejť, když tě objala mrtvá nemrtvá."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama