Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

5. Pohled Liama

5. února 2013 v 22:53 | Lucy |  4. Díl- Kentaur na ženění
"Budeš na ni dávat pozor a jestli uděláš něco v mým domě, tak si to zaplatíš!" probodával mě Matt pohledem.
"Ano, slibuji," protočil jsem oči. Matta konečně po týdnu napadlo, že spousta lidí se už asi shání po Emily a bylo by dobré, dát to vědět komořímu. Škoda, že ho nenapadlo odjet ráno, a jede až teď na večer.
"A upozorňuju tě, že jestli se jí jenom dotkneš a já to zjistím, rozpárám ti břicho a z tvejch střev si udělám struny na kytaru!" vyhrožoval mi.
"Ale no tak, konečně odjedeš a nebudeš prudit, vážně si myslíš, že si jen sednu vedle ní a budu se dívat, jak je krásná? To sice plánuji, ale myslím, že to nebude všechno," zasmál jsem se.
"Em je moje, vždycky byla a vždycky bude," zavrčel.
"Jasně, nežiješ s ní, ale je pouze tvoje. Slyšíš tu ironii? Třeba ti to jednou dojde, i když o tom silně pochybuju. Emily miluje mě," řekl jsem mu na rozloučenou a praštil jeho koně do slabin, takže se rozběhl pryč i s tím dotěrou.
"Liame?" zaslechl jsem za sebou dívčí hlas.
"Emily, krásko moje, proč neodpočíváš? Už je pozdě a ty jsi celý den byla vzhůru!" otočil jsem se na ní a v duchu doufal, že neslyšela nic z mého rozhovoru s Mattem.
"Kolikrát ti mám říkat, že jsem v pořádku?" povzdechla si.
"Kolikrát chceš, nepomůže to. Teď hned půjdeš do postele," vzal jsem jí do náručí a šel s ní do Mattova domu. Jestli mi to bylo trapné? Ano, nesl jsem svou královnu, do domu otce jejího dítěte, abych jí mohl znovu připravit o čest. A víte co? Bylo mi to jedno.
"Liame, tobě dáma projeví jednou větší náklonnost a všechna úcta je ta tam," smála se, ale nebránila se mi, takže jsem se s ní rozběhnul po schodech. Byl jsem nahoře neuvěřitelně rychle, jelikož mi zbyla energie od úplňku.
"Omlouvám se, jasnosti," políbil jsem ji na čelo.
"Pan nepoučitelný," usmála se a oplatila mi polibek. Položil jsem ji na postel.
"Dáš si něco? Mohl bych ti něco uvařit," nabídnul jsem jí.
"Ne, díky," zavrtěla hlavou.
"Bojíš se, že bych tě chtěl otrávit? Spáchat atentát, na svou neuvěřitelně krásnou královnu," dobíral jsem si jí. Teprve po chvíli mi došla ta ironie. Madison… také neobyčejně krásná královna. Při vzpomínce na její prázdné, vyvrácené oči se mi udělalo špatně.
Už jsi na lepším místě, vyslal jsem směrem k nebi myšlenku. Něco jako omluva, i když vím, že vraždu není možno odpustit. Kdybych to však neudělal, nedržel bych právě za ruku za ruku svou Emily, tu kterou jsem miloval již předtím, než se narodila. Byl jsem stvořen proto, abych jí miloval, a jsem pevně rozhodnut své poslání vykonávat naplno.
"Trochu… Liame, smím se tě na něco zeptat?" znejistěla.
"Jsi má královna, ty smíš všechno," pohladil jsem ji po tváři.
"Víš…ehm… to jak ses mě zeptal, ty víš na co… já jen, prostě, bych se tě chtěla zeptat… myslel jsi to vážně? Nebo to byl pouze takový momentální nápad, myšlenka, co jsi vypustil z pusy?" kousla se do rtu. Usmál jsem se na ni a strčil ruku do své kapsy a pořádně v ní zaštrachal.
"Pokud mám být upřímný, tamto, to byl jen takový šílený momentální nápad," zasmál jsem se.
"Aha, jasně," polkla a odvrátila se ode mě.
"Vážně to myslím až teď," vytáhl jsem z kapsy malou krabičku a otevřel ji.
"Pane bože," vydechla. Lesknul se v ní malý stříbrný prstýnek s amethysem.
"Emily Madison Grace, vezmeš si mě?" zeptal jsem se. Emily mě chvilku sledovala s otevřenou pusou, než promluvila.
"Znám tě jen měsíc," vyhrkla.
"Já vím," přikývnul jsem.
"Čekám Mattovo dítě."
"Já vím."
"Jsem královna."
"Ano, to taky vím."
"Mám spoustu povinností."
"Em, já tohle všechno vím!"
"Miluji tě," usmála se.
"Já tebe taky, a byl chtěl bych s tebou být navždy. Prosím, vezmi si mě," kleknul jsem si. Začala se smát a pak udělala něco, jednoduchý pohyb, který hodně ovlivnil můj život. Kývla hlavou.
"Takže…" začínal jsem se smát taky.
"Ano Liame, vezmu si tě," podala mi ruku. Rychle jsem jí navléknul prstýnek na prst a tisknul ji k sobě. Drtil jsem ji asi hodně dlouho, napadlo mě jí pustit, až když mě začala vlhnout košile.
"Pláčeš?" odtrhnul jsem se od ní. Opravdu, slzy jí tekli proudem, ale do toho se usmívala.
"Liame, věř mi, že jsem nikdy nebyla šťastnější," políbila mě.
"Myslíš, že já jsem snad byl, má nevěsto?" mrknul jsem na ni. Zavrtěla hlavou a znovu se vmáčkla do mé náruče, která byla nyní určena jen a pouze pro ni, ne žádnou náhradu. Ležel jsem vedle ní dlouho do noci, vlastně dokud neusnula. Chtělo se mi sice spát taky, ale něco mi bránilo v usnutí. Jako bych na něco čekal. A taky že ano. Chvilku po půlnoci přišla služka, že mi přišel jakýsi balíček a k němu dopis. Nedočkavě jsem otevřel černou zapečetěnou obálku a začal číst za tlumného světla svíčky.
Drahý Liame,
Ani nevíš, jak bylo složité doručit ti tento balíček. Nejprve jsem ti ho poslala na zámek, ale vrátili mi ho neotevřený, že jsi zemřel při bitvě. Předpokládala jsem, že je to nějaký výmysl té tvé čubky, ale pak jsem dostala dopis, že komoří pátrá po ztracené královně a vše mi došlo. Čekala jsem ale od tebe, že se uchýlíte někam jinam, ne zrovna k Mattovi. Jak jsem tě našla? Představ si, že tě odhalila ta tvá Amanda. Utekla si za tebou a vzala s sebou i nějaké zmrzlé štěňátko. Našli jsme ji téměř před Mattovým domem. Nemusíš se strachovat, obě jsem v pořádku, zavřené v celách. Dostávají i občas něco k jídlu, když si na ně vzpomenu. Jelikož ale při zatýkání nekladli odpor, na rozdíl od někoho jiného, nemám v plánu je zabíjet. Zatím. Jestli mě ale někdo naštval, tak jsi to ty ale také ta blondýna Melanie. Jste oba drzí pejskové, a takoví zaslouží potrestání. Však se přesvědčíš, až otevřeš balíček…
Tvá královna Caroline
PS. Pověřil jsi za sebe opravdu výborného člověka. Damien umí, když už nic, alespoň dobře líbat.
Byl jsem hodně naštvaný, když jsem si to přečetl. Jako kdybych zapomněl na náš jediný zákon. Smečka, je všechno. Jenže moje všechno byla teď Emily. Mám si snad vybrat, buď opustit svou snoubenku, nebo svou smečku? Jak bych si mohl vybrat, co mi v tom pomůže?
Najednou mě napadlo otevřít krabici…
Má smečka mě potřebuje, řekl jsem si, políbil Emily, vložil jí do rukou dopis ode mě a doufal, že jí ještě alespoň jednou uvidím. Vyběhl jsem ven zadním vchodem u dveří i s krabicí se strašlivým obsahem, abych jí mohl předat někomu, kdo ji uloží k ostatkům Melanie. Položil jsem si ji před nohy a pořádně se zadíval na měsíc. Kdybych nebyl tak rozčilený, tak bych se asi nezvládnul proměnit ale dnes, jsem měl přebytek adrenalinu. Zavil jsem na měsíc, popadl krabici do zubů a rozběhl se zachránit Amandu… teda, co to říkám, zachránit svou smečku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama