Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

4. Pohled Amandy

4. února 2013 v 19:33 | Lucy |  4. Díl- Kentaur na ženění
"Leno!" vykřikla jsem a vzala malou holčičku do náručí.
"Teto Amando!" tiskla se ke mně. Milovala jsem ji jako svou vlastní dceru, byla to úžasná holčička. Chytrá, neobyčejně krásná, skromná, prostě dokonalá. Bylo mi jí ale hrozně líto. Přišla o matku a nevím, jak jí říci, že přišla i o svou tetu, která se o ní starala.
"Kde je tetička Melanie?" zeptala se mě. Ztuhla mi krev v žilách.
"Tetička odešla za vůdcem, brzy se vrátí," polkla jsem.
"Maminka se měla taky brzy vrátit," sklopila zrak.
"Ona se vrátí, již brzy," pohladila jsem ji po vlasech. Jak říci šestileté dívence, že všichni, které kdy měla ráda, zemřeli?
"Pohněte se!" řvala Caroline, která právě nutila muže, které ovládala, spojovat naše městečko s jejím podzemním "královstvím". Nesnášela jsem ji za to, jak si omotala kolem prstu Damiena, který jí během dvou dní odsouhlasil úplně všechno, ale ještě více jsem ji nesnášela za to, co dělala těm nebohým mužům. Ukradla jim duše a využívala jejich těla, aby pro ni pracovali.
"Leno, běž domů, za chvilku přijdu a něco ti uvařím," poslala jsem ji pryč. Měla jsem v plánu si to s Damienem vyříkat a jelikož přitom asi nebudou padat moc hezká slova, nebylo by vhodné, aby to Lena slyšela.
Damien stál všemi nebohými bojovníky a rozkazoval jim. Nasupeně jsem k němu přišla a strhla ho z plošiny.
"Amando, jsi normální?!" zaječel.
"Ty jim ještě dáváš příkazy? Jak to můžeš těm chudákům dělat?!" křičela jsem na něj.
"Plním příkaz své královny," pokrčil rameny.
"Pokud vím, jedinou právoplatnou královnou je ta blondýna Emily, co za ní vůdce tak pálí, a vsadím krk na to, že ta by tenhle příkaz nikdy nevydala," ignorovala jsem jeho námitky, že nemyslí tu blondýnu.
"Má královna, mi dala příkaz řídit tyto muže. Bylo to ve smlouvě, pravda, pokora, přátelství. Slíbil jsem, že jí budeme všichni naprosto oddaní," usmál se.
"Děláš si legraci!?!" vykřikla jsem.
"Ne… myslím to vážně," polknul Damien.
"Nedokážu uvěřit, že jsi jí na tohle fakt kývnul! Jenom absolutní vůl, by souhlasil s tímhle!" vztekala jsem se. Jak na to vůbec mohl přistoupit? To je pro něj hloupá kniha důležitější než členové smečky?
"Važ slova, Amando! Nezapomínej, s kým mluvíš!" pohrozil mi prstem.
"Uvědomuješ si, že tu ženskou není možné uspokojit? Viděl jsi, co udělala s těmi bojovníky? Navíc zabila členku smečky a to je zrada!" vylévala jsem si na něm vztek. Ve skutečnosti se mi ale chtělo brečet.
"Byla to dohoda, ne zrada!" zavrčel.
"Damiene, ona ti slíbila, že nás nechá volně dýchat a místo toho nás všechny přinutila zůstat v ohraničeném prostoru při proměně! Vždy jsme byli volní, směli si běhat, kde jsme chtěli, na ničem nezáleželo!" řvala jsem.
"Sakra, buď už zticha!" napomenul mě.
"Proč? Čmuchá tady někde, ta tvá královna?" protočila jsem oči.
"Nech toho, bojíš se jí, víc než kdokoliv jiný z nás," usmál se.
"Děje se zde něco?" zaslechla jsem za sebou ten nechutně přeslazený hlas.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. Ne, nebála jsem se jí, ale věděla jsem, že je silný nepřítel.
"Jistěže ne, jasnosti," uklonil se Damien a políbil jí ruku. Caroline se zasmála, zvedla mému příteli bradu a políbila ho. Věděla jsem, že mi svítí oči a že vrčím, ale bylo mi to celkem jedno.
"Myslím, že půjdu udělat Leně večeři," řekla jsem netečně.
"Výborně, běž, jistě má ta malá chudinka hlad. Prosím, vyřiď jí za mě upřímnou soustrast," usmála se Caroline. Taková drzost! Ona nechá zabít její tetu a pak jí po mě posílá takový vzkaz? Někdo takový, jako je ona, ten si nezaslouží žít!
"Amando, prosím, nedělej nic, čeho bys mohla později litovat," řekl mi Damien na rozloučenou.
"Zrovna od tebe ta rada padne… a ještě jedna věc. Měl bys vědět, že buď si s naším vůdcem, nebo jsi proti němu," probodávala jsem ho pohledem.
"Amando, myslím, že bys měla vážit své slova, Damien je přeci jenom výše postavený, než ty. Nedivila bych se, kdyby tě nechal zabít… Damiene, je u tebe doma někdo?" mrkla na něj.
"Pošlu všechny pryč, má královno, budeme tam sami," znovu se jí poklonil. Udělalo se mi špatně od žaludku. Damien, ten kterého jsem vždy obdivovala, za to, že byl jen a pouze se svou ženou, kterou si dokonce vzal. Jen a pouze s Alishou má dvanáct dětí! Chce všechno zničit kvůli kříženci ženy, zmije a krkavce?
Běžela jsem jako šílená do Melaniina domu.
"Leno, musíme utéct, rozumíš? Teple se oblékni, tohle bude dlouhá cesta," řekla jsem vyděšené holčičce.
"Kam půjdeme?" zeptala se.
"My přímo poběžíme, Leno. Poběžíme tak dlouho, dokud nenajdeme pomoc," odpověděla jsem. Sice to nemělo s její otázkou co dělat, ale byla to pravda. Dívenka vyběhla nahoru do svého pokojíčku, něco si tam vzala a vyšla se mnou ven zadním vchodem.
Pořádně jsem se zadívala na měsíc, který bohužel couval. Ale i tak, měla bych to zvládnout…
Musela jsem se pořádně soustředit, abych to dokázala. Nakonec jsem ale přeci jenom zavyla, skrčila se, aby na mě mohla Lena nasednout a rozběhla se hledat svého vůdce. Ani mi nevadilo, že se za mnou žene nějaká, nebohá Carolinina zombie. Mé vlčí tlapky nedožene nic a nikdo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dennys Dennys | Web | 5. února 2013 v 18:44 | Reagovat

Díky za gratulaci... a jak tak koukám, opět ti tady toho spoustu přibilo. Ty se vážně činíš ;-)

2 Lucy Lucy | Web | 8. února 2013 v 18:06 | Reagovat

Za málo... a děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama