Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

12. Pohled Liama

26. února 2013 v 21:12 | Lucy |  4. Díl- Kentaur na ženění
"Drahoušku Liame, když se budeš pořád zlobit, moc daleko se nedostaneme," usmívala se na mě sladce ta zmije. Válela se na drahocenné pohovce a nechala se krmit hroznovým vínem od muže, kterému jsem věřil ze všech nejvíce. Musela ho nějak otrávit, tohle nebyl Damien, kterého jsem znával.
"Caroline, já se nemíním dohodnout!" vztekal jsem se.
"Něco jsi vynechal pejsánku," zamrkala.
"Já vám tak říkat nebudu! Takto budu oslovovat pouze svou Emily!" zavrčel jsem.
"Jistě, to přeci nevadí. Damane!" zakřičela na mého bývalého přítele.
"Ano, má paní," přikývnul.
"Zabij tu Amandu, psík nechce spolupracovat," usmála se.
"Tohle není vyjednávání, ale vydírání!" protestoval jsem.
"Něco jsi vynechal pejsánku," zasmála se.
"Jsem ochoten vás oslovovat lady," protočil jsem oči.
"Jakže?" stále se usmívala.
"Královno," povzdechnul jsem si.
"Hodný pejsek, dostaneš piškotek!" zatleskala. Ta ženská je vážně pitomá!
"Takže, možná bychom se měli domluvit, abyste nechala mou smečku na pokoji…královno," navrhnul jsem.
"Jenže mně se nechce," převalila se na bok a začala kousat jablko, které jí Damien držel přímo před nosem. Ona je úplně pitomá!
"Takže mi nezbývá nic jiného než to říct Emily," rozhodl jsem se jí také vydírat.
"Aha, a jakpak jí vysvětlíš, že tohle všechno víš? Nebo už jsi jí řekl, že jsi zlobivý pes, co zabil Madison?" nedala se.
"Ona to pochopí," řekl jsem jistě. Ve skutečnosti jsem si tím moc jistý nebyl.
"A co jí řekneš? Promiň Emily, zabil jsem tvou pratetu, protože jsem si přečetl v takový kouzelný knížce, že když to udělám, tak se vezmeme a budeme mít spolu kupu malých, chlupatých dětiček?" zasmála se. Dobře, tohle by asi nebyl úplně nejlepší nápad.
"Caroline, domluvíme se na jedné věci. Ani jeden z nás neřekne nic Emily," navrhnul jsem.
"Ehm, ehm," odkašlala si.
"Královno!" protočil jsem oči.
"Souhlasím," přikývla.
"A pak další věc. Přestanete ovládat Damiena a to okamžitě!" probodával jsem jí očima.
"Klidně, stejně mě už nebaví. Radši si najdu někoho mezi pány jménem Nikdo," mnula si ruce. Pak se otočila na Damiena a chytla ho pevně za paži.
"Má paní, co to děláte?" zeptal se Damien. Caroline mu strhla jediným pohybem rukáv u košile. Teprve teď jsem si všimnul, že má v ruce zaražený jakýsi malý bodec. Muselo to asi hodně bolet, vypadalo to, že je zasazen hodně hluboko. Caroline mu ho prudkým pohybem vytrhla z paže. Damien vykřiknul a svalil se na zem. Trhnul jsem sebou.
"Neboj hafíku , žije," mávla rukou Caroline.
"Co to je?" vyhrknul jsem.
"Dárek od najád z dračího jezera. Hnedka jsme se spřátelily, já jim darovala tři Nikdo a ony tuhle věcičku. Zabodneš to někomu do ramene a on ti bude naprosto věrně sloužit. Není to skvělé?" usmála se. Skvělé… takže už vím, že si mám dávat pozor na ramena.
"Představ si, že mi všechny slíbili, že jim nebude vadit, když jim tam naženu pár nepřátel! Tohle řekli i nějaké Dryády, takže tě chci jenom upozornit, že i les je se mnou," přetočila se znovu. Zasmál jsem se.
"Řekla jsem něco vtipného?" obořila se na mě Caroline.
"Ano, je celkem vtipné, jak říkáte, že les je s vámi. Viděla jste někdy hraběnku Flower, nebo vévodkyni Dianu? Les je na jejich straně, na straně Emily," smál jsem se. Caroline se děsivě usmála.
"Představ si, že jsem je už někdy viděla. Hloupoučkou Flower a Dianu, co nemá jiné jméno. Smutné, velmi. Jenže já to její jméno znám, a nemysli si, že nevím, proč se ho zřekla," lákala mě. Chtělo se mi hrozně moc znát odpověď na tuto hloupou otázku. Zajímalo mě to pouze z čisté zvědavosti. Lady Diana, krásná a velmi nebezpečná elfka. To ona mě dovedla na zámek. Když jsme se poprvé setkali, bylo jasné, že jsem jí sympatický. I mě byla sympatická. Tedy dokud se jí nestala ta hrozná věc. Dokud jí nenapadl kronikář. Řekla všem, dokonce i Emily, že si nic nepamatuje, ale jsem si téměř jist, že lhala. Pamatuje si každý detail každou maličkost. Kronikář jí něco ukázal, něco co si spojila (a taky že správně spojila) se mnou. Od té doby se bojím, že jí někdy potkám v temné uličce a ona vytáhne svůj naleštěný meč…
Diana je neskutečně tajemná žena. Mezi měšťany je celkem oblíbená, díky svým šermířským schopnostem a okouzlujícímu vzhledu. Nikdo o ní nic neví, nikdo nezná její minulost. K té minulosti patří i hádankami opředené, její jméno. Mé jméno je Liam Christopher Howel. Tři jména. Jedno, co mi dala matka, druhé je po mém otci a to třetí se dědí z mužského pokolení na pokolení. Dianino jméno je Diana. Konec. Žádné další pokračování. Ale proč? Proč se zřekla svého starého jména? Co tak převratného se stalo v její minulosti, že se jí zřekla?
"Proč?" zeptal jsem se s touhou v očích. Natěšený jako malé dítě jsem sledoval její rty a čekal, až se otevřou a ona mi to řekne.
"Psíku, ale já ti to nesmím říci! Zradila bych svou výbornou kamarádku Dianku, moje zlatíčko! A co by na to řekla moje nej-nej-nejlepší kamarádka Emily? To nemůžu svým holčičkám udělat!" nasadila svůj typický přeslazený výraz.
"Samozřejmě. Vaše kamarádky. Hlavně že se těšíte, až budou spát pod zemí," ohrnul jsem nos.
"Ano, přesně tyto kamarádky," usmála se.
"Caroline, moc daleko jsme se neposunuli. Co se domluvit, že necháte mou smečku, vrátíte nám naše věci a mi na oplátku nikde nic neřekneme," navrhnul jsem.
"Ale no tak! Doopravdy si myslíš, že vám nechám udělat svačinku, zamávám vám a pošlu vás domů?"
"Vlastně ano. Nezapomínejte, co všechno víme! Jsem tu pár hodin a už se mi doneslo, kdo rozpoutal celou válku s Nortlandem," ušklíbnul jsem se.
"No a co? Války jsou moc fajn. Díky té hloupé bitvě jsem získala několik tisíc mužů, kteří pracují bez přestávky a nemusím je ani moc krmit. Za těch pár dní moje katakomby vzrostli o několik desítek kilometrů a nerazili jsme na čtyři nové, dosud neobjevené tunely! Taky mám dostatek vyslanců, abych se spojila s těmi malými skupinkami zla a přitáhla je na svou stranu!" spokojeně se převalovala po pohovce.
"Výborně, řekla jste mi nějaká čísla, ale dál jsme se neposunuli!" vztekal jsem se.
"Dobře, tak uděláme dohodu. Spakujte se, odjeďte pryč, a nevracejte se. Jste volní!" usmála se.
"V čem je háček?" podezíral jsem jí.
"Vaše knížka a amulety zůstávají se mnou," vstala a chystala se odejít.
"To nemohu dopustit!" vyhrknul jsem.
"Jsi hloupý! Nabízím ti volnost, a ty ji odmítáš?!" vykřikla.
"Nechte nás žít Caroline a já přísahám, že má smečka nikdy nepůjde proti vám. V žádné bitvě. Podepíši klidně nějakou přísahu svou vlastní krví, ale dejte nám naše věci!" zažadonil jsem, až mi to bylo ponižující.
"Tou smečkou myslíš i sebe?" podívala se na mě.
"Ano," přikývnul jsem.
"Půjdeš proti Emily?" vyhrkla.
"Ano," polknul jsem.
"Ty...jsi její milenec a půjdeš proti ní?" zatvářila se zaraženě.
"Ano," ušklíbnul jsem se.
"Půjdeš proti někomu, koho miluješ?" otřásla se. Nečekal jsem, že jí to tak vezme. Před chvílí měla výraz plný pohrdání, ale najednou proti mně stála s vytřeštěnýma očima.
"Ano, královno," lehce jsem se uklonil. Caroline se zasmála.
"Jsi horší, než jsem si myslela, Liame. Souhlasím s tvými podmínkami. Vrátím vám vaše věci a nechám vás. Ale nemysli si, že se jen tak vzdám padesáti služebníků!" její postoj ke mně se zcela změnil.
"To si nemyslím," povzdechnul jsem si.
"Budu vám zadávat úkoly, které můžete plnit na svobodě. Máte na ně dostatek času, ale když zjistím, že je neplníte, přestanu být tak milosrdná a vrátíme vše do původního stavu," pohrozila mi.
Milosrdná? To myslí jako vážně?
"Jak si přejete," přikývnul jsem.
"Výborně, nechám připravit smlouvu, a stáhnu své lidi z vašeho města," pousmála se.
"Dobrá, jsem rád, že jsme se dohodli," řekl jsem po pravdě. Nečekal jsem, že se jen tak lehce vzdá. Je trochu hloupá.
"Já též… mám pro vás první úkol Liame," zadívala se mi do očí.
"Jaký?" zeptal jsem se. V tu chvíli jsem si myslel, že to bude nějaká prkotina, ale když to vyslovila, ztuhla mi krev v žilách.
"Zabij Dianu!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kdo je pro Em lepší?

Liam
Matt

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama