Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

11. Pohed Anii

11. února 2013 v 16:11 | Lucy |  4. Díl- Kentaur na ženění
Stála jsem před zrcadlem a dívala se na sebe. Přiznávám, že to bylo asi poprvé v životě, co jsem se v zrcadle opravdu pečlivě prohlížela a přemýšlela…
"Tebe jsem před zrcadlem ještě neviděl," zasmál se Luke.
"Lukasi, myslíš, že se můžu na to Em zeptat?" zeptala jsem se, aniž bych odtrhla oči od zrcadla.
"Ale no tak krásko, ty se bojíš?" zasmál se. To mě naštvalo. Rozmáchla jsem se rukou, a udeřila Luka, co stál na druhé straně pokoje energií, která ze mě vycházela.
"Já se nebojím ničeho!" vykřikla jsem.
"Promiň," zasyčel a masíroval si bolavé rameno. Uznávám, že občas neznám svou sílu.
"Nebojím se, jenom je pod mou úroveň o něco jí prosit," pohodila jsem vlasy.
"Sama ti včera řekla, že ti dá cokoliv, na co si ukážeš. Zachránila jsi Johnovi život a jí pomohla od bolesti, stejně tak jako spoustě dalších lidí!" přišel ke mně a objal mě. Odstrčila jsem ho od sebe a dál hleděla do zrcadla. Měla jsem ze sebe v posledních pár dnech divný pocit. Nikdy v životě jsem o sobě nepochybovala. Už v pěti letech jsem zvládala vše, co by měla umět správná kouzelnice. Telekineze, telepatie, léčení ran, vytváření silových polí, měla jsem svou sílu naprosto pod kontrolou. Dnes, když jsem zásluhou své kamarádky a rivalky zároveň, jednou z nejuznávanějších kouzelnic. Zásluhou Emily, která ze mě udělala hraběnku. Vždycky jsem se spoléhala jen sama na sebe a pak dovolím Emily, aby mi udělala kariéru? A teď bych za ní měla jít a žádat jí o něco, co bude stát strašně moc peněz! To přeci nemůžu…
"Anio, proč jsi na mě taková? Chodíme spolu, tak mě prosím přestaň pořád odmítat!" zlobil se Luke.
"Sakra, nemám na tebe prostě dneska náladu! Jestli sis nevšimnul, řeším tady svou, ale i tvou budoucnost, o Poly a Chrisovi nemluvně!" naštvala jsem se.
"Tak promiň, že jsem si dovolil dotknout se tě! Posledních pár měsíců jsi fakt divná!" zavrčel.
"Běž někam Luku!" zakřičela jsem.
"Hele lásko, vždyť víš, že mě můžeš říct všechno, tak ven s tím," pobídnul mě.
"Nemám co ti říct," zalhala jsem.
"Víš co, nemám chuť se hádat, jdu za Chrisem," mávnul rukou a odešel z našeho pokoje. Bylo mi do breku. Proč si ten blbec asi myslí, že si zrovna teď zařizuju budoucnost?
Nebudu ale teď brečet, nebo si na něco stěžovat. Musím se chovat jako obvykle, to znamená super jízlivě. Být zlá mám prostě v povaze. Asi půjdu za Poly, třeba mi poradí, co mám dělat.
Seběhla jsem dolů po schodech do zahrady k jezírku, protože mi bylo jasné, že tam bude. Ona vážně zbožňuje vodu. Samozřejmě jsem se trefila, byla tam, jenže ne sama.
"Čau Poly, čau kentauří nevěsto," pozdravila jsem jí a Dianu.
"Ahoj," pípla Poly a dál si prohlížela nějaký nákres.
"Čau," protočila oči Diana.
"Co řešíte?" vyrvala jsem jim papír z rukou. Byli na něm nakreslené nějaké šaty.
"Naše svatby," zasmála se Poly.
"Spíš její svatbu, já nic velkýho neplánuju," řekla Diana.
"No, super, tak to vás nebudu rušit," chystala jsem se k odchodu.
"Anio, jsi v pořádku? Nesedí mi, že bys nás jen tak nechala, aniž bys něco nezkritizovala," divila se Diana.
"Jsem v pohodě, jenom jsem se rozhodla, že zkusím pět minut nebýt na nikoho hnusná," zasmála jsem se. Asi můj falešný smích prokoukly.
"Máš nějaké problémy s Lukem?" zeptala se Polyhymnia.
"Jestli se tomu dá říkat problémy," povzdechla jsem si.
"Počkej… ty a Luke?" chytla mě za ruku Diana, abych jí nikam neutekla.
"Jo, bohužel," ohrnula jsem nos.
"To je přeci úžasný! Gratuluju ti," objala mě přátelsky Polyhymnia.
"Úžasný? To vysvětluj Lukemu! Až to zjistí, máme po vztahu!" Jak je jen možné, že ty dvě to nechápou?
"Anio, víš ty vůbec, jaký máš štěstí? Já už jsem se smířila, že mě se tohle nikdy nestane!" posmutněla Diana.
"A nemusíš se bát, Luke bude v pohodě. Chris by byl taky v pohodě," usmála se Poly.
"Jenže Luke není jako Chris, nebo John! Luke nenávidí děti!" snažila jsem se jim vysvětlit, v jak těžké jsem situaci.
"Věř mi, že Luke by tě nenechal jenom kvůli tomu, že čekáš dítě. Určitě bude rád," snažila se mě uklidnit Diana.
"Jestli chceš, zkusím promluvit s Chrisem, aby ho na to nějak připravil," mrkla na mě Poly.
"Ale já se mu to nechystám říct do té doby, než budu vědět, že jsem schopna to dítě uživit!"
Nemůžou se alespoň snažit, pochopit mě?
"Myslíš tu ško…" začala Poly.
"Pssst!" ucpala jsem jí pusu. Nechci, aby to věděla Diana, je mi totiž jasné, že by to hned řekla Em.
"Promiň," pípla.
"Hej holky, zasvěťte mě," zaprosila Diana.
"Ok, ale neřekneš to Emily, je ti to jasný? Nechci, aby si myslela, že jí potřebuju!" donutila jsem jí přísahat a teprve pak jí vypověděla celý svůj dokonalý plán.
"To je skvělý, řekni jí to, bude nadšená!" pobídla mě Diana.
"Zbláznila ses? Dokážeš si vůbec představit, kolik by to stálo peněz?" zeptala jsem se.
"Anio, Emily schválila i ten hloupej Berry Bar a dala na to Berrymu nějaký peníze a teď toho nelituje! Ta malá budova se začíná rozrůstat a do královský pokladny to odvádí celkem dost peněz! Tohle je dobročinná věc, která se bude hodit!" zatřásla se mnou Diana.
"Přednes jí to jako plán, který není pro tebe, ale pro zemi! Navíc si vzpomeň, že ti včera řekla, že si můžeš přát cokoliv, za to co jsi odvedla v té bitvě!" povzbuzovala mě Poly.
"Tak jo, zajdu za ní. Jenom si skočí pro všechny podklady, mám to už dokonale vymyšlený," pousmála jsem se. Je to vážně super, dílo hodné génia. Takže mě. A vida, už se mi začíná navracet sebevědomí!
Rychle jsem si doběhla pro nákres všech budov, co udělal Lukas, ten je na tyhle věci dobrý, a seznam všeho, co se chystám udělat.
Byla jsem celkem nervózní, když jsem stála před Emilynou kanceláří. Věděla jsem, že mi jde o všechno. O kariéru, ale i o čest. Hlavně to celé musím podat, jako by to bylo něco geniálního, co ona prostě musí udělat. Jen se jí o nic neprosit… opatrně jsem vzala za kliku a vešla dovnitř.
"Čau Anio," pozdravila mě od svého stolku. Na nose měla brýle a vyřizovala kupu papírů.
"Čau těhule, už nenosíš korzety?" všimla jsem si, když vstala, aby se natáhla pro nějaký štos papírů, že není sešněrovaná, ale má volné šaty.
"Ne, jenom na různý večírky," povzdechla si.
"No, vypadáš dost mizerně, jsi v pohodě?" zeptala jsem se. Ne že by mi na ní záleželo, jenom jsem se snažila být trošku milá.
"Pokud považuješ za v pohodě, když ti Roderick dá na výběr, buď si vzít nějakýho cizího chlapa, nebo si poslechnout Berryho půlnoční symfonii," povzdechla si.
"Už se nedivím, že vypadáš tak blbě, ale možná to bude těmi brýlemi," dobírala jsem si jí.
"Sama nosíš brýle, tak co se posmíváš?" ohrnula nos.
"Jenže já jsem v nich sexy," vysvětlila jsem jí.
"Jasně… tak řekneš mi, co chceš? mám celkem dost práce, musím dát do kupy, kdo přežil tu hroznou bitvu a věř mi, že to není nic příjemnýho. To mě připomíná, neviděla jsi Michelle?" zeptala se.
"Ne, ale určitě žije, poznala bych to, jsem totiž geniální," sedla jsem si do křesla, co ve své kanceláři měla.
"Ty a geniální? Jestli ty jsi geniální, tak jí jsem zvonková víla!" zasmála se, odložila si brýle a sedla si ke mně do druhého křesla.
"Co to máš?" ukázala na papíry.
"Em, včera jsi řekla, že si můžu něco přát. Já se tě fakt nebudu o nic doprošovat, jenom mě tak napadlo, že bych ti předložila svůj geniální plán," rozvinula jsem dokonalý nákres školy.
"Hezký, co to je?" zeptala se.
"Škola Magie. Pochop, celkem mě štve, že v patnácti ukončíš své vzdělávání a buď si zaplatíš strašně drahou školu, nebo jdeš prostě pracovat. Napadlo mě proto něco takto dokonalého. Mohli by sem chodit úplně všichni, za poměrně nízké peníze. Mám to fakt propracovaný! Když si to zaplatíš… fakt by to nestálo moc, jenom jídlo a ubytování… dostaneš na výběr, buď se budeš učit přímo magii, to je možnost kouzelníky a trakéry s talentem, nebo vědu, to je tak jako pro všechny, co jim to pálí, nebo boj, možnost pro přemožitelky a siláky, či třeba všeobecné vzdělání, takže od každýho kousek. Žáci budou ubytováni na kolejích a budou dostávat jídlo třikrát denně. Kolem bude fakt dost výukových místností, jak vidíš tady a taky tam plánuju zařídit obchody, s oblečením a tak, aby děti nemusely pořád jezdit domů. Bude taky tam hodně studentských částí… je to fakt geniální, tady máš moje poznámky, kde je všechno sepsaný," usmála jsem se, strčila jí do ruky svůj tlustý blok a rychle vypadla z její kanceláře.
Oddechla jsem si, když jsem byla už dost daleko, aby jí nenapadlo za mnou běžet. Teď musím jenom doufat, že se jí to bude zdát stejně geniální a úžasný jako mě.
Pomalu jsem otevřela dveře do mého a Lukova pokoje. Bylo odemčeno, takže tam Luke musel být.
"Anio, promiň, choval jsem se jako vůl," vítal mě už z dálky. V ruce držel kytici růží. Povzdechla jsem si. Už jsme spolu dostatečně dlouho na to, aby si zapamatoval, že mám alergii na pyl!
"V pohodě," řekla jsem. Neměla jsem náladu, hádat se s ním. Vzala jsem si prostě od něj tu kytku, vrazila jí do vázy a snažila se předstírat, že mi nenatékají oči a že nekašlu.
"Miláčku, chápej, mě hrozně mrzí, že se spolu teď nějak nebavíme," vzal mě kolem ramen.
"Mě mrzí věcí," vytrhla jsem se z jeho sevření.
"A co tě mrzí?" zeptal se mě.
"Třeba to, že nechceš rodinu?"
"Kotě, ale tohle jsme si už přeci vyříkali. Navíc, i ty jsi říkala, prvně kariéra, až potom rodina," mrknul.
"Jo, jenže ty nechceš dítě vůbec nikdy!" zlobila jsem se.
"Hele baby, oba víme, že dítě je moc velká zodpovědnost a moc práce. Co si pořídit psa?" navrhnul.
"Psa?! Děláš si ze mě legraci?" vykřikla jsem.
"Ne, je to skoro to samí jako dítě, jenom to stojí míň peněz a nemůže ti to zničit život," usmál se.
"Strč si toho psa za klobouk!" naštvala jsem se.
"Hej, co s tebou pořád je? Proč se takhle chováš?" nechápal.
"Protože takhle se těhotný ženský prostě chovají!" zaječela jsem a poprvé po pěti letech se rozbrečela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama