Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

5. Pohled Emily

5. ledna 2013 v 22:22 | Lucy |  3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...
Nesnáším večírky. Nesnáším přípravu na večírky. Nesnáším řeči, které se vedou na večírcích. Nesnáším tu šílenou hudbu na večírcích. Nesnáším jídlo, které jím na večírcích. Nesnáším, když jsem na večírcích a nikoho tam neznám… Prostě nesnáším cokoliv co, souvisí s večírky!
Hodiny strávené tím, že na sebe nechám matlat třicet vrstev make-upu, oblékáním se do těch těsných šatů, přežívat to, že mi někdo mrzačí postavu korzetem, my přijdou jako ztráta času. Poslouchání pomalých árií, objímání se s neznámými ženami, nastavování ruky k polibku od cizích mužů, a naslouchání politickým řečem, je přímo utrpení. A pak… Roderick si asi myslí, že je skvělý nápad, abych každý druhý večer trávila s jiným mužem a usmívala se, když mi bude říkat tak trapné historky a recitovat nudnou poezii, ale mě už to jako skvělý plán nepřipadá…
"Jasnosti, jaká barva by se lépe hodila k mé pleti?" vyrušila mě obtloustlá šlechtična, kterou jsem dnes viděla poprvé v životě, ale ona si stejně umanula, že jsme ty nejlepší kamarádky.
"Vám by slušeli všechny barvy, lady Romantico," pokusila jsem se o úsměv.
"Ooo, děkuji, vaše výsosti!" začala se ovívat vějířem jako šílená.
"Smím její jasnost požádat o tanec?" poklonil se mi jakýsi elf.
"Ano," povzdechla jsem si a vstala z židle. Byla to sice dokonalá řezbářská práce, ale o pohodlnosti se radši nezmiňuju. Jen co jsem chvíli stála, zatočila se mi hlava. Tak hrozně moc bych chtěla spát!
Po pěti pomalých ale nekonečně dlouhých tancích, jsem si myslela, že snad omdlím. Moc se mi chtělo spát, opravdu moc.
"Sire, smím vás požádat, o "půjčení" její jasnosti?" poklepal někdo muži, se kterým jsem právě tančila. Netušila jsem kdo to je, protože mě tak bolela hlava, že jsem moc nevnímala. Jen jsem se formálně lehce uklonila. Zamrkala jsem, a doufala, že se mi navrátí smysly a budu moct fungovat po zbytek nudného večírku. Když jsem se ale rozkoukala, přála jsem si, abych zase na chvíli nic neviděla.
"Matte! Co tu sakra děláš!?" vyhrkla jsem.
"Od korunovace jsem tě neviděl, chtěl jsem si zase oživit, jak vypadá nejkrásnější dívka v zemi," usmál se.
"Běž pryč, nechci s tebou mluvit. Vlastně jsem doufala, že už tě nikdy neuvidím," zasyčela jsem.
"Emily, pro tebe to co se mezi námi stalo, možná nic neznamenalo, ale mě to změnilo život!" chytnul mě za ruku.
"Nevím jak ty, ale já si z toho vůbec nic nepamatuju, takže…"
"Mohu nabídnout dobré červené víno?" vyrušil nás jeden z číšníků.
"Ne děkuji," zavrtěla jsem hlavou.
"Mě ano, a nešetřete," zaluskal Matt.
"Tady, prosím, pane," podal mu po okraj naplněný pohár. Matt se z něj plným douškem napil.
"Je to dobré, fakt nechceš taky, Em?" zeptal se.
"Můžeš se chovat alespoň trochu formálně?" naštvala jsem se.
"Promiň… hele, proč na tyhle trapný večírky chodíš? Berry Bar se rozjíždí a ty trávíš večery tady?" zajímal se.
"Tak zaprvé, do Berry Baru, kde ti do jídla házejí omamný látky, už nevkročím a za druhé, já sem chodit musím!" zašeptala jsem, protože se na nás začali obracet lidé.
"Proč?" nechápal.
"Potřebuju manžela," řekla jsem.
"Proč?"
"Ty nic nechápeš, viď?" začala jsem nabírat. Pane bože, proč jsem teď tak přecitlivělá?
"Ne," odpověděl a začal luskat na číšníka, který držel džbán s vínem.
"Právě proto tvoje dopisy ani neotvírám!" rozzlobila jsem se a vytrhla mu z ruky pohár.
"Promiň, Lilinko, já se polepším," žadonil. Chvíli to vypadalo, že je mu vážně všechno líto, ale pak, po důkladném sledování, jsem zjistila, že jediné o co mu jde, je víno, které jsem mu právě zabavila.
"Můžeš toho laskavě nechat?" zavrčela jsem.
"Co zase dělám?" bránil se.
"Štveš mě!"
"A nyní, dámy a pánové, přijde náš oblíbený a velmi moderní tanec! Valčík!" zatleskal dirigent. Vyprskla jsem smíchy. Valčík a moderní tanec? I Matt zadržoval smích.
"Em? Smím prosit?" zeptal se.
"Tak jo, ale nic to neznamená, je ti to jasné?" podezírala jsem ho.
"Emily, pro mě znamená hodně, už jen to, že se na mě díváš," zasmál se. Nemohla jsem, neusmát se. On nebyl až tak špatný… vlastně byl skvělý, jenže ještě dítě. Ano, sice s velkou oblibou ochutnával každé víno a většině dívek se už jen z pohledu na něj rozbušilo srdce, ale i tak, není to tak dávno, co byl schovaný pod peřinou a křičel, že se bojí strašidel…
Poměrně rychlé, na tuhle společnost až příliš rychlé, tempo valčíku, způsobilo, že se mi zase začala motat hlava. Znovu mi začal slábnout zrak i sluch, v jednu chvíli jsem měla pocit, že nevidím, ani neslyším vůbec nic.
"Emily, jsi v pořádku?" zaslechla jsem jakoby šepot z hodně velké dálky.
"Emily? Emily?! Emily!" křičel někdo, ale já už jsem to nevnímala. Poslední, co jsem cítila byl tvrdý náraz mé hlavy na naleštěnou podlahu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama