Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

29. Pohled Emily

29. ledna 2013 v 20:08 | Lucy |  3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...
Jako královna jsem selhala.
Stála jsem u okna a stále si v hlavě přemítala to, co jsem před chvilkou viděla. Northland vymítil několik vesnic, nenechal kámen na kameni, nikoho neušetřil. Nikdy dřív jsem si neuvědomovala, co to vlastně obnáší být královnou. Myslela jsem, že je to jen papírování a hloupé večírky, jenže to jsem se hodně spletla. Být královnou, to je velká zodpovědnost. Je to o tom dělat velké rozhodnutí, vědět, kdy je třeba se podřídit, kdy si stát za svým. Je strašné, když královna vidí svou zemi v záhubě.
"Ještě není konec," zašeptal Liam.
"Neslyšela jsem vás přicházet, jak dlouho tu již stojíte?" zeptala jsem se, aniž bych se odvrátila od okna, ze kterého jsem hleděla na západ slunce.
"Již dlouho," odpověděl mi a lehce se dotknul mého ramene.
"Jak je Adel a vaší sestře?" snažila jsem se myslet na něco jiného, než umírající lidi.
"Jsou obě v pořádku, nechal jsem napsat vašim rodičům, aby se nestrachovali," polknul. Přikývla jsema dál sledovala slunce, co se chystalo ke spánku.
"Emily…" snažil se mě povzbudit, ale očividně netušil jak.
"Bojím se, Liame, bojím se o svou zemi," otočila jsem se na něj. Jeho obyčejně klidný výraz byl nyní plný emocí.
"Nebudu předstírat, že já se nebojím…. Bojím se o vás," sklopil zrak.
"Proč?" zeptala jsem se, vlastně jen ze zvyku. Ve skutečnosti mě teď nezajímalo, proč se o mě můj lékař bojí. Vždyť se o mě bojí pořád!
"Myslím, že byste si měla jít lehnout, potřebujete se prospat," usmál se.
"Bojíte se, že nebudu vyspaná do růžova?" zašklebila jsem se.
"To ne," zavrtěl hlavou.
"Tak čeho tedy?" nedala jsem se odbít.
"Jedla jste něco? Mám vám nechat něco připravit?" okamžitě změnil téma.
"Jíst potřebují hlavně ti bojovníci a bojovnice, co kvůli své zemi, ale i mne nasadí zítra život," cítila jsem, jak se mi po tvářích kutálejí slzy.
"Emily, prosím neplačte, trhá mi to srdce," setřel mi slzy.
"Vám to může být jedno. Známe se sotva měsíc, nemůže vám být líto, že brečím," odvrátila jsem se od něj.
"Mýlíte se," řekl rázně.
"Proč?" zasmála jsem se, přes slzy. Kdybych se tak zvládla smát déle, než jen zlomek vteřiny!
"Měla byste si odpočinout," začal zase stejnou písničku.
"Takže odpověď na každé mé proč je tato věta?" Už mě s tím začínal vážně štvát.
"Ne," zavrtěl hlavou.
"Takže, jaká je vaše odpověď? Proč, se mýlím?" podívala jsem se mu zpříma do očí. Nastalo hrobové ticho, které trvalo asi deset minut.
"Nedokázal bych vám lhát, takže vám to nesmím říci," podíval se někam jinam. Neubránila jsem se pokušení, položit svou ruku na jeho.
"Proč?"
"Jste královna a já váš poddaný," zasmál se.
"Liame, mě je jedno kdo jste… i kdybyste byl vrah, můj názor na vás se nezmění," držela jsem pevně jeho ruku. Usmál se.
"Odpovíte mi?" zeptala jsem se a laškovně zamrkala. Jako bych na chvíli zapomněla, co se děje v okolním světě. On byl nyní můj svět, stejně tak, jako já ten jeho. Věděla jsem to.
"Miluju vás Emily," řekl.
"Myslela jsem, že se od vás té věty nedočkám," zasmála jsem se.
"A… je to hloupé, nerad bych vás urazil, ale musím se zeptat. Co vy cítíte ke mně?" zadíval se mi do očí.
"Je třeba slov?" přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho…
Brzy ráno, mě vzbudil křik. Vykodrcala jsem se z postele, hodila přes sebe župan, abych se mohla podívat, co se děje. Celkem by mě zajímalo, kam se poděl Liam…
Na chodbě jsem našla ječící dívku, která zde pracuje. Zavzpomínala jsem, jak se jmenuje.
"Jodye, co se stalo?" zeptala jsem jí.
"Je to strašné! Do zámku se dostalo nějaké zvíře a pokousalo hrozně moc lidí!" brečela.
"A chytili ho? Chytili to zvíře?" zajímala jsem se. Byla bych dost nerada, aby na zámku běhala jakási příšerka, co napadá služebnictvo.
"Zmizelo! Když vyšlo slunce, zvíře zmizelo někam pryč," pokrčila rameny.
"To je divné… a jak moc pokousalo ty lidi?" ptala jsem se dál.
"Hodně, až ke kostem! Před chvílí tady nesli raněného, kterému to zvíře vyrvalo kus masa," rozbrečela se znova.
"Můj bože, to je hrozné," otřásla jsem se.
"Jsou na ošetřovně," řekla mi ještě. Tak proto Liam zmizel uprostřed noci! Šel léčit ty raněné! Už jsem chtěla běžet za ním, když jsem si uvědomila, že jsem na sobě měla jen a pouze župan a šla se převléknout. Cestu mi ale zkřížila Diana.
"Ahoj Em, doufám, že ses alespoň trochu prospala, musím ti rychle vysvětlit bojovej plán," vrazila mi mapu do ruky a prohlédla si mě. Chvilku se na mě divně koukala.
"Byla jsem ve vaně," zalhala jsem.
"Jasně… koukni se na to, je to geniální, pracovala jsem na tom celou noc," řekla. Jen hlupák by si nevšimnul, co myslí tím, celou noc. Myslím, že už nikdy nevyběhnu na chodbu, aniž bych se před tím zcivilizovala.
"Můžeš toho nechat?" zeptala jsem se. Diana položila ruku na kliku od mých dveří.
"Hele, zeptám se tě rovnou, dřív než vlezu do tvé ložnice. Matt, nebo Liam?" zatvářila se strašně chytře.
"Nikdo tam není, můžeš se jít přesvědčit," pokynula jsem jí a v duchu děkovala bohu, že Liam vypadnul tak brzo.
"Ok, jak myslíš," otevřela dveře a přísným pohledem sjela celý můj pokoj.
"Jsi horší než mí rodiče… jestli chceš, podívej se do šatny, koupelny i balkon mi můžeš prohledat, nikoho nenajdeš," sedla jsem si na postel.
"Fakt si myslíš, že nemám nic lepšího na práci, než ti prohledávat pokoj?" zasmála se a sedla si ke mně. Já mezitím studovala mapu.
"Fialovou jsou lučištníci, modrou jezdci, žlutou pěší, růžovou Billy a ostatní ostrostřelci, černě nepřítel, zeleně můj pluk a červeně inteligentní blbosti, co vymyslel, kdokoliv jiný, než já," vysvětlila mi barevné značky.
"Aha… a to je co?" zeptala jsem se.
"Nechat Poly a její sestru co sem přijela zpívat a tak podobně. Je to sice hrozná blbost, ale mohlo by nám to pomoct zbavit se tak třetiny medvědů, vysvětlím ti to při cestě," řekla.
"Při cestě?" polkla jsem.
"No víš, asi se ti to nebude líbit, ale měla by ses oblíkat, medvědi budou na tý super louce, kde je zmasakrujeme asi za tři hodiny a vzhledem k tomu, že než se tam dostaneme, dvě hodiny uběhnou… vlastně jsem tam už půlku lidí poslala," usmála se.
"Diano, děláš si ze mě legraci viď? Já ti nepředala velení!" lekla jsem se.
"Já vím, nejsem bohužel žádná vojevůdkyně, takže nesmím řídit bitvy… ale pozdě. Uvidíme se dole," zamávala mi a odešla z pokoje. Chvilku jsem koukala do blba s otevřenou pusou.
Nejsem bohužel žádná vojevůdkyně… tyhle slova mi zněla v hlavě. Ona se nepovažuje za vojevůdkyni?
Nakonec jsem se ale vzchopila a nasoukala se do krátkých šatů, korzetu, se všitým kusem kovu a svých jezdeckých kalhot, vzala si jakousi bojovou korunku, abych medvídkům ukázala, kdo je královna a vydala se do zbrojírny, kde Ania se další stovkou kouzelníků, rozdávali odjíždějícím bojovníkům jakési lektvary.
"Co to je?" zeptala jsem se.
"Lektvary rychlejšího hojení ran. Když se jim nestane nic vážného, do deseti minut budou zase v pohodě. Chceš taky?" zeptala se.
"Ne díky… byla bych nerada, aby se kvůli mně na někoho nedostalo," zavrtěla jsem hlavou.
"Hele a ty budeš jako bojovat? Myslela jsem, že jsi těhotná," řekla.
"To jo, ale já tam být musím," sklopila jsem zrak. Vzala jsem si svůj krásný luk a toulec plný šípů. Do kapsy u kalhot jsem si zasunula dýku. Venku již na mě čekala osedlaná Bella. Pohladila jsem krásného jednorožce po hlavě. Naskočila jsem do sedla a jela za Dianou, která stála před muži a něco jim říkala.
"Dnes bude asi hodně dlouhý den. Možná to nepřežijeme, ale všichni pokládáme svůj život, pro naši zemi, své rodiny, pro královnu Emily, a naši čest," usmála se na mě.
"Dnes bude dlouhý den. Ale možná to přežijeme, a budeme moci svým dětem vyprávět, jak jsme málem položili život, pro naši zemi, své rodiny, pro mě a vojevůdkyni lady Dianu a naši čest," opravila jsem ji.
"Vojevůdkyni?" zeptala se.
"Vojevůdkyni," přikývla jsem. Všichni muži a ženy, co byli připraveni bojovat, začali nahlas skandovat.
"Za Ekválii! Za čest! Za královnu Emily a vojevůdkyni Dianu!"
"Tohle není dobré, to není vůbec dobré," zachvěla jsem se při pohledu na armádu medvědů, která se k nám blížila. Pobídla jsem koně a jela naproti jejich králi. Ohromný černý medvěd ve stříbrné zbroji na mě výhružně vrčel.
"Nemusíme bojovat," řekla jsem mu.
"Ale ano, musíme," zabručel.
"Proč? Řekněte, co chcete, můžeme zkusit udělat jakousi dohodu. Mohli jste vyslat posla, domluvili bychom se a vše by se obešlo bez smrti těch nevinných!" zlobila jsem se.
"Váš příznivec urazil hrubě mě i můj národ!" zařval. O čem to sakra mluví?
"O ničem takovém nevím. Kdo vás urazil? Nechám ho přísně potrestat!" slíbila jsem mu.
"Zabil mého jediného syna vaším jménem! Vydala jste k tomu rozkaz!" řval jako šílený. Byl zoufalý, hodně zoufalý.
"K ničemu takovému bych rozkaz nevydala! Královna Madison s vaší zemí žila v míru a já usiluji o to samé! Ten, kdo nechal zabít vašeho syna, nečinil s mým svolením, je to tedy zrádce! Řekněte mi jméno, a bude pykat za svůj odporný čin!" vykřikla jsem.
"Zabil mého syna ve spánku! Proklál mu srdce dýkou a jeho krví napsal na zeď: Jménem královny Ekvalijské! Neznám jméno, ale byl to někdo z vašich příznivců a já svou pomstu vykonám! Srovnáme vaše království se zemí!" zařval. V tu chvíli se medvědi rozeběhli proti mým bojovníkům. Lučištníci vystřelili tisíce šípů, ale Nortlandské brnění ani nepoškrábali. Věděla jsem, že mi jde o život. Na nic jsem nečekala, vybídla koně a rozjela se ke skalám, kde byl připraven Dianin pluk. Jedině odsud jsem mohla vést své lučištníky, kteří nyní dělali místo pro jízdu. Na mapě vypadala Dianina strategii jako dílo hodné génia, teď se mi ale zdálo, že je to spíše jeden velký zmatek, obzvlášť, když odstřelovači začali vypouštět z Lukovi zbraně šipky, které jenom rušili bojovníky. Náhle se ozvalo zatroubení na rohy které se používali obvykle při honech na divokou zvěř. Přidala jsem na rychlosti. Za chvilku začne záložní plán a byla bych dost nerada, usnula na bojišti, nebo něco horšího… již z dálky byla vidět Polyhymnia se svou sestrou Kalliopé, jak se přibližují k obrovské trubce, do které budou zpívat. Kalliopé byla také múza, stejně jako Poly. Jediný rozdíl byl, že Kalliopin hlas nutil všechny poslouchat, tak dlouho dokud zpívala. Celý plán spočíval v tom, že naši bojovníci při třetím zatroubení prchnou za protihlukovou zeď, takové silové pole, které se právě snaží utvořit Ania spolu se spoustou jiných kouzelníků a kouzelnic a medvědi se zaposlouchají do Kalliopina hlasu. Jakmile se jí podaří medvědy zhypnotizovat, začne zpívat Poly a uspí je. Další krok je, že přiletí Elen se svými vílami a naházejí na medvědy okvětní plátky růží. V tu chvíli přiběhne Flower a bude mezi medvědy běhat tak dlouho, dokud celý nezarostou trnitými růžemi. Tím se při nejlepším zbavíme tak jedné třetiny vojska a zbytek si podají ti pěší bojovníci a Dianiny borci.
Druhé zatroubení. Rychle jsem vytáhla ze svého toulce jeden šíp, jelikož jsem viděla možnost, jak zasáhnout jednoho medvědího generála. Zasadila jsem šíp do svého luku a vystřelila. Sice jsem ještě nikdy nestřílela na tak moc pohyblivý cíl, ale přesto šíp zasáhnul medvěda do skuliny mezi brněním, jak jsem doufala. Příšera zaskučela a svalila se na zem. Otřásla jsem se. Zabila jsem ho.
"Nechť najdeš místa v nebi," zašeptala jsem a rozjela se dál. Třetí zatroubení. Zbývali mi vteřiny, abych se dostala ke skalám, kde vznikala protihluková zeď. Již jsem viděla, jak se Kall nadechuje, když jsem se svým koněm projela silovým polem.
"Emily! Bála jsem se, že to nestihneš!" přivítala mně Diana.
"Musela jsem cestou zabít ještě nějakého medvěda," snažila jsem se tvářit drsně alespoň před ní, ale myslím, že mě prokoukla. Zabít ho, byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě. Nebylo složité se strefit, složité bylo překonat své morální zábrany.
"Páni," vydechla a ukázala, jak se několik stovek medvědu, ti nejblíže našich múz, které již nejspíše začaly zpívat, pomalu, ale jistě kácí k zemi.
"Nečekala jsem, že to vážně vyjde," divila jsem se. Je pravda, že většina medvědů ještě útočila na bojovníky, kteří se nestačili schovat, ale nejméně pět stovek se skácela k zemi. Spali.
Nikdo z nás, co jsme byli za silovým polem, jsme nevěděli, kdy přišla ta chvíle, co múzy přestali zpívat, ale muselo to být před tím, než se k zemi snesli miliardy okvětních plátků růží.
"Diano! Rychle musíme běžet, zaměstnat ty co neusnuli! Nesmí zabít Flower!" došlo mi.
Diana přikývla.
"Běž prosím s lučištníky napřed, ještě bych chtěla říct něco svým mužům," požádala mě.
"Jistě, ale pospěš si!"
Naskočila jsem na Bellu, dala povel svým lučištníkům a vyběhla ze silového pole, a začala dávat povely, když jsem si všimla něčeho strašného. Medvěd, jejich král, Xavier III. se vrhal na neohrabaného bojovníka. Vrhal se na Matta…
"Nééééé!!!" zaječela jsem a skočila před něj. Najednou mi projela tělem příšerná bolest. Zatmělo se mi před očima a slyšela jsem jen jakési hlasy, nevím, jestli byly reálné, nebo jen v mé hlavě.
Ty neschopný idiote! křičel známí hlas.
"Liame," zašeptala jsem z posledních sil.
Zachraň ji, žadonil další. Zamžourala jsem. Již jsem neležela na bitevním poli, ale někde jinde.
"Emily, lásko, otevři oči," hladil mě Liam po tváři.
"Lásko? Lásko! Co s ní máš, ty blbče!" vztekal se Matt. chtěla jsem se podívat, co se stalo, ale víčka mi zase klesla.
"Drž hubu, kdyby ses nepřipletl mezi ty medvědy, byla by v pořádku!" nedal se Liam. Cítila jsem, jak mě Matt, v jehož náručí jsem ležela, pevně drží.
"Emily, čeká MOJE dítě! Jak se vůbec opovažuješ, nazývat jí svou láskou?!" Ani Matt neměl zřejmě v plánu hádku ukončit.
"Rozvaž jí ten korzet," poručil mu Liam.
"Děláš si srandu? Ty ji tady chceš svlíkat, ty úchyle?!"
"Chci jí zašít tu ránu!!!"
"To bolí," kousla jsem se do rtu.
"Lili, jsi v pořádku? Otevři oči, podívej se na mě," zakřičel mi Matt do ucha.
"Ne… podívej se na mě!" šeptal mi Liam.
"Na mě! Na mě se podívej!" zatřásl se mnou Matt.
"Au!" vykřikla jsem.
"Vy pitomci, co jí to děláte!" ozval se další hlas. Ania. Ta mi jistě pomůže.
"Pomoz jí! Tenhle vadnej doktor to nezvládne!" ječel Matt.
"Já bych to zvládnul, kdyby s ní ten vůl tak netřásl," povzdechl si Liam.
"Uhněte, zkusím jí alespoň zmírnit tu bolest … jak se vám to sakra podařilo?" zeptala se. Oba dva zmlkli. Až po asi minutě, kdy jsem cítila, jak ta nesnesitelná bolest ustupuje, se ozval Liam.
"Tak, Matte, pověz Anie, proč Emily umírá," řekl jízlivě.
"Zachránila mě," povzdechl si.
"Nechte toho… už jí to asi tolik nebolí, ale pořád umírá a já neumím hojit takovéto rány. Můžete mi říct jenom jednu věc? Podařilo se vám jí sem odtáhnout už asi před pěti minutami, jehlu a niť máte, tak proč jste jí to už nezašili?" nechápala Ania.
"Protože on je neschopnej!" vykřikli Matt i Liam jednohlasně. Síly mi ještě stačily, na to, abych se pousmála.
"Hele, je mi líto, já musím jít, něco se stalo Dianě a Johnovi… jestli nebudete spolupracovat, Emily umře!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama