Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

26. Pohled Diany

26. ledna 2013 v 21:53 | Lucy |  3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...
Vpadla jsem do dveří, ani nezaklepala a hned se vrhla mezi ty chlapy u mapy.
"Jaká je taktika?" zeptala jsem se. Všech pět generálů se zasmálo.
"Taktika? Je jich nejméně desetkrát více, jak nás! Nepřipadá v úvahu nic jiného, než se vzdát," oznámil mi jeden.
"Děláte si legraci? Vy jim chcete dát naši zemi?" vyhrkla jsem.
"Napadá vás něco jiného, lady?" usmál se na mě jeden obzvlášť tlustý chlap.
"Bojovat?" pořádně jsem se podívala na mapu Ekválie. Všichni se začali hystericky smát
"Pánové, máme na výběr ze dvou možností. Buď jít hrdě do bitvy, vydat ze sebe všechno, možná zvítězit, možná zemřít, nebo se vzdát, potupit se a čekat, až nás popraví!" zaječela jsem na ně.
"Vzdáme se a oni nám dají milost, to je jednoduché," zabručel kníratý generál.
"Vy si vážně myslíte, že nás ušetří? Vás pět půjde ke špalku jako první! Myslíte si, že nás ušetří někdo, kdo vydrancoval několik našich vesnic? Nenechali kámen na kameni, ty vesnice již neexistují! Jedna z mých přítelkyň, která ovládá teleportaci, se tam byla podívat a viděla tu spoušť. Zabili všechny obyvatele, včetně dětí!" bylo mi do breku. Když si představím, že někdo je tak krutý, že zabije miminko, vyrve ho matce z náručí a pak zabije i ji… nikdo takový, nemá právo žít a ani žít dál nebude, o to se osobně postarám, i kdyby to byla poslední věc, co udělám.
"To je smutné," řekl nezaujatě, jeden z nich.
"My se nevzdáme! Královna neschválí ten váš plán, vzdát se!" vybouchla jsem. V tu samou chvíli se otevřeli dveře a Emily vstoupila dovnitř. Vypadal příšerně, opravdu příšerně. Těch pět lenochů, co si říkají generálové, vstali od stolu a hluboce se poklonili.
"Jaký je plán?" zeptala se. Vypadal, jako by měla každou minutu omdlít.
"Veličenstvo, všichni vidíme jako nejmoudřejší vzdát se," promluvil kníratý chlap, který mi byl obzvlášť nesympatický.
"Všichni ne!" zavrčela jsem.
"Zastaví se, když se vzdáme, to prolévání nevinné krve? Přestanou zabíjet lidi?" zamrkala Emily očima, aby skryla své slzy. Myslím, že si asi nikdo nedokáže představit, co se v Emily právě odehrávalo. Díky telepatické síti, která je mezi mnou a jí, se mi ale podařilo se do ní vcítit. Mluvila s Aniou… ne, něco horšího. Přenesla se tam spolu s ní a všechno viděla na vlastní oči.
"To netušíme, ale určitě přijdeme o méně lidí, něž kdybychom se pouštěli do té předem prohrané bitvy." Snažil se jí přesvědčit, aby se vzdala.
"Vzdám se trůnu ve prospěch jejich krále, jestli to pomůže," polkla.
"Emily, ty ses asi zbláznila!" vykřikla jsem.
"Diano, tohle už není hra! Lidé přicházejí o život! Muži, ženy, děti, na nikoho neberou ohled, s nikým nemají slitování!" vykřikla. Po tvářích se jí kutáleli hořké slzy.
"Takže ty dovolíš, aby naší zemi vládl někdo, kdo dal příkaz zabíjet vše živé? Necháš vládnout a rozhodovat o všem někoho takového? Vzpamatuj se Emily, zachraň svou zemi!" zaryla jsem se jí nehty do ramene.
"Ukázala jsem se jako špatná královna, když jsem nedokázala zabránit tomu masakru!" zuřila.
"Em, tomu si ale nemohla zabránit! A Madison taky nezvládla svou zemi ochránit od všeho zla. Za její vlády tady byli obchody s otroky a nikdo a nic tomu neudělal přítrž! Madison taky mohla říci, že dá otrokářům korunu, aby toho nechali! Ale oni by to stejně neudělali, jako si piš, že když se vzdáš těm medvědům, tak nepřestanou! Zabijí nás jednoho po druhém, všechny!" hádala jsem se s ní. Chvíli bylo hrobové ticho, když Emily promluvila.
"Jakou máš taktiku bitvy, Diano?" zeptala se. Vítězoslavně jsem se usmála.
"Jednoduchou. Nebudou bojovat jenom rytíři, kteří jsou k tomu trénováni. Bojovat budou všichni."
"Jak všichni?" zarazila se Emily.
"Dáme zbraně vesničanům, ať se mohou bránit. Zaprvé zbrzdí vojsko a s trochou štěstí zabrání podobným masakrům. Hlavně nám darují drahocenný čas," vysvětlila jsem.
"Uznávám, že to není až tak špatná taktika," přiznal jeden generál.
"Pracujte na tom. Máme kolem deseti tisíců bojovníků, všechny je nechte pořádně odpočinout. A rozešlete zbraně všem městům a vesnicím," řekla Emily a odešla.
"Takže pánové, potřebujeme veškerou pomoc. Musíme odeslat dopisy do okolních ostrovních království z žádostí o pomoc. Sire, ujmete se toho?" zeptala jsem se kníratého generála.
"Ano, lady," přikývnul a odešel plnit svou povinnost.
"Kdo nechá přivést zbraně městům a vesnicím?" rozhlédla jsem se po zbývajících čtyřech.
"Já, lady," odešel další.
"Poslední věc, kdo zařídí pohotovost všem šlechticům?" Netrvalo dlouho a generál podobný bečce zvednul ruku a odešel spolu s dalším, poněkud nezaujatým, takže jsme na taktiku zbyli dva.
"Výborně. Kolik máme lučišníků, bojovníků na koních, kolik pěších?" zajímala jsem se.
"Lučišníků máme asi tři tisíce, bojovníků na koni kolem dvou tisíc a pěších zhruba pět tisíc," oznámil mi generál.
"Výborně. K tomu počítejte ještě tucet odstřelovačů. Luke stačil vyrobit bohužel jen několik těch strojů," povzdechla jsem si. Ještě nedávno se mi zdál ten jeho pohyblivý luk jako hloupost, teď už ale vím, že by se jich hodilo více.
"Jak je všechny rozestavíme?" zeptal se.
"Já nevím, musíme dát někoho do zálohy," zahleděla jsem se pořádně do mapy. Proč ze mě postupně vyprchává všechna kuráž? Proč mám z toho tak špatný pocit? Pocit, že to špatně dopadne. Hodně špatně…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama