Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

24. Pohled Diany

24. ledna 2013 v 13:13 | Lucy |  3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...
Po dvou týdnech, kdy jsem mohla jen ležet, jsem se konečně pořádně nadechla čerstvého vzduchu. Nesnáším Liama za to, že mě tam věznil tak dlouho. On je přesvědčen, že je to pro mé dobro, ale já byla už druhý den v pořádku (až na tu ruku poleptanou od jedu a hluboké škrábance). To už je teď jedno, čas nevrátím, důležité je, že teď jsem v lese. Kdybych mohla, ani bych nešla na ten piknik, ale už vidím Berryho, jak by vyváděl, že jsem tam nebyla. I tak bych radši zůstala s Gabrielem, i když se mě neustále štve, svými hloupými otázkami. Obzvlášť jednou otázkou… jen co mě Emily udělala vévodkyní, i když jen takovou neoficiální (smím ten titul používat, ale do vládnutí jí nelezu), nechala jsem si jen jedno jméno. Diana. Ostatní dvě již neexistují. Navždycky jsem se odpoutala od toho tíživého břemene vzpomínek, které ve mně vyvolávala. Nikdo z mého nového světa, nového života, který započal, když jsem otevřela oči a stala se dospělou, nikdo ty další dvě jména nezná. Jména, které jsem potupně musela používat ve škole. Ale s tím už je konec. Protože ty jména neexistují stejně, jako neexistuje jejich nositelka. Už nejsem ta šprtka, co neuměla trávit čas lépe, než děláním hloupostí. Nyní jsem vévodkyní Dianou, která svůj volný čas trénuje šerm, aby se jednou mohla postavit před pár set rytířů a říct jim, že dnes buď vyhrají, nebo zemřou a ona s nimi.
"Lady Diano? Mohu vám položit ještě jednu malou otázečku?" zamrkal Gabriel.
"Můžete, ale nebuďte si jist, že vám odpovím," řekla jsem rovnou, protože jsem tušila, že to bude další otázka, kterou kdyby mi položil kdokoliv jiný, tak už by měl co dočinění s mým mečem.
"Kolik vám vlastně je?" zeptal se bez ostychu. Chvilku jsem si myslela, že asi vyletím z kůže. Taková troufalost!
"Vás asi rodiče nenaučili slušnému chování," založila jsem ruce v bok.
"To máte pravdu, nenaučili. Nemám rodiče," sklopil zrak.
"Nemáte rodiče?" podivila jsem se. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak dlouho jsem neviděla ty své. Naposledy to bylo… už ani nevím, kdy to bylo naposledy. Snad když jsem si jela sbalit své poslední věci z domova a to už je nějaký ten měsíc. Teprve teď jsem si uvědomila, jak moc mi chybí máma, která se do mě den co den pokoušela nacpat dva obědy, táta který dokáže rozbít i nerozbitné sklo a bratr, co mě neustále vytáčel, svým fňukáním a zbabělostí.
"Vy nemáte jména, já nemám rodiče," pokrčil rameny.
"To… to je mi líto. Zemřeli?"
"Nevím. Když mi bylo asi deset let, nevím to přesně, v kraji kde jsem bydlel, byl normální obchod s dětmi. Obchodníci mě sebrali mým rodičům, zničili všechny mé vzpomínky a prodali do bojového tábora, kde jsem se učil všem možným způsobům boje. Zůstal jsem tam pět let, ale při mé první bitvě, která byla mimochodem nezákonná, protože královna Madison zásadně zakazovala, aby bojoval kdokoliv mladší dvaceti let, tak jsem prchnul. Či spíše, když bylo po všem, dělal jsem mrtvého a pak se vydal nabídnout své služby královně. Pak to bylo složité, protože ta mi nedovolila bojovat, takže jsem dalších pět let pracoval jako mečíř v královském městě. Ale pořád jsem měl u královny smlouvičku, že až mi bude více jak dvacet, a bude ona bude schánět muže, povolá mě k sobě. Bohužel pak její jasnost, královna Madison zemřela. Naštěstí, mou žádost našel královský komoří, a protože sháněl bojovníky, povolal mě na hrad, kde již byla princezna, teď už královna Emily. A zrovna ten den, jste porazila trenéra, ke kterému jsem byl přidělen, a ten byl porážkou s ženou tak ponížen, že se vzdal své práce a bojovníci byli rozděleni. A šťastnou náhodou jsem zůstal u vás. Zbytek už znáte," vypověděl mi celý svůj příběh.
"Myslíte ten zbytek, kdy jste se mě pokusil svést a pak jste mě jen tak nechal stát a odjel jste si s Flower? Jen bych vám chtěla říci, že za celý svůj život vévodkyně, jsem se nesetkal s něčím tak… tak," přemýšlela jsem, jak to nazvat. Vzpurným? Neomaleným? Urážejícím? Šokujícím? Troufalým? Ne to není to správné slovo.
"Za to nemohu! Ta hraběnka se na mě přilepila, a věřte mi, že už měsíc se jí nějak ze sebe snažím odlepit, ale nejde to! Dal bych cokoliv za to, aby mě nechala!" řekl zoufale.
"Vážně? Já myslela, že má ty nejkrásnější oči na světě, a vy jste s ní protančil celou noc? A navíc nezapomeňte, že jste muž, o kterém ona vždy snila," dobírala jsem si ho. Vlastně jsem jen citovala, co si ti dva říkali, ale i tak jsem dokázala vyvolat v Gabrielovi takový ten pocit absolutní bezmoci.
"Netrapte mě, Diano," zakňučel.
"Lady Diano, nezapomínejte na to. Nejsem namyšlená šlechtična, ale zrovna u vás si trvám na tomto oslovení," upozornila jsem ho. Byla bych totiž nerada, abychom se nějak více sblížili, obzvlášť když vím, jaký je to strašný sukničkář.
"Pardon, lady Diano. Už se to nebude opakovat, stejně jako mé nevhodné otázky. Ale i tak by mě zajímalo, kolik vám je let," začal mě zase hypnotizovat očima.
"Hej! Nechte toho! Na mě to vaše koukání neplatí!" zasmála jsem se. Už jsem mu ani nevynadala za to, že se mě ptá na otázku, kterou je neslušné položit jakékoliv ženě, před tím, než jí muž oznámí svůj věk.
"Ale mě stačí vědět jedna věc- jste dospělá doopravdy, nebo jako její jasnost, královna Emily? Jako, že jestli jste zestárla, nebo jste prostě dospělá. Prostě nechci vědět váš věk, ale jak dlouho žijete," pokračoval v tom svým štěněčím pohledu. Připomíná mi mého malého bráchu, ten kdykoliv něco chtěl, tak mě takto hypnotizoval.
"Když to tedy potřebujete tak moc nutně vědět, tak je mi jednadvacet let, ale žiju pouze třináct let," protočila jsem oči.
"Přesně to jsem chtěl vědět," usmál se.
"Proč?" tušila jsem, že přijde zase něco neskutečně drzého.
"Ale, jen tak… zajímalo by mě, jestli je v pořádku, že její jasnost čeká následníka trůnu," nahodil.
"Takže za prvé, já vím, kam tím směřujete a jestli se opovážíte to vyslovit, tak za sebe neručím, a za druhé, jak sakra víte, že Emily čeká dítě?!" probodávala jsem ho očima.
"Flower," řekl prostě.
"Uvědomujete si, že vy vlastně víte královské tajemství?"
"Ano," přikývnul.
"Výborně, to bylo vážně chytré, říkat to před Johnem a nerozhlédnout se, jestli tam není náhodou Michelle a Ania a úplně všichni!" V poslední době trochu trpím samomluvou, obzvlášť, když zjistím, že někdo další ví, to co vědět neměl.
"A kam si myslíte, že směřuju?" mrknul na mě.
"Kam asi, znám vás," povzdechla jsem si.
"Vážně? A co si myslíte?"
"To zde nebudu říkat."
"Proč ne? Mě váš věk zajímá, pouze z čisté zvědavosti," dohadoval se.
"To určitě!" protočila jsem oči.
"Aha, už vím, co si myslíte, že si myslím já," zasmál se.
"Co si myslíte, že si myslím, že si myslíte vy?" zeptala jsem se.
"To co si myslím, že si myslíte vy, že si myslím já, tady nebudu říkat," zašeptal tajemně.
"Proč? Jen to řekněte, nikdo tu není," rozhlédla jsem se. Byli jsme na lesní cestě, kde doopravdy nikdo nechodí a šli směrem na louku, kde se konal ten piknikový večírek.
"Tak to řekněte vy," vybídl mě.
"Ne, ne, ne, vy to řekněte," nesouhlasila jsem.
"Vy si myslíte, že já si myslím něco neslušného, týkajícího se vaší cti," zamrkal.
"Takže je to pravda! Myslíte si to!" vybouchla jsem.
"To si myslíte vy, že já si to myslím. Já si ve skutečnosti můžu myslet něco úplně jiného, lady," usmál se.
"Nechte toho," okřikla jsem ho.
"Ale sama jste mi řekla, ať vás oslovuji lady Diana," řekl.
"Tohle nemyslím… nebo víte co, nechte i toho. Jmenuji se Diana, prostě Diana. Tykejte mi," podala mi ruku.
"Já se jmenuji Gabriel, i ty tykej mě, Diano," stisknul jsem její ruku.
"Vážně si myslíš, že bych tě nechala, abys mi tykal a sama ti vykala?" zasmála jsem se.
"Třeba ano," pokrčil rameny.
"Tak to určitě ne. A musíme jít rychleji, nebo Berryho napadne uspořádat ještě jeden párty piknik a to už bych nepřežila!" povzdechla jsem si.
"Dobře… a Diano?" zeptal se ještě.
"Ano?" vybídla jsem ho.
"Jsi moc hezká," řekl mi.
"Děkuju," usmála jsem se. Najednou jsem už neměla takovou touhu ho zabít…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama