Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

20. Pohled Melanie

20. ledna 2013 v 11:11 | Lucy |  3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...
Musím se okamžitě dostat pryč! Ta Caroline si myslí bůh ví, jaká není dokonalá, ale přitom má pěkně nahnáno… jenom kdybych tak věděla z čeho. Plížila jsem se studenou chodbou a doufala, že mě nikdo neuvidí. Musím jít za Lenou a musím najít vůdce. Ale vzpomene si vůbec na mě? Celou dobu byl se mnou, nebo spíše s mou sestrou, jen proto, že jsme mu připomínali tu jeho královnu. Teď jí má živou, takže na mě se vykašle. Kdyby tu alespoň byla má starší sestra. Nesnášela jsem jí za to, že byla lepší. Byla krásnější, chytřejší, rychlejší. Já vedle ní vypadala jako její nepovedený klon. Ale vůdce byl s námi oběma, i když nechápu proč. Přiznávám, že bylo ale příjemné, mít někoho o koho se můžu opřít. Teď mi po ní zbyla pouze Lena, dítě, které porodila ve svých šestnácti a to už něco vypovídá o její nezodpovědnosti. A právě kvůli její nezodpovědnosti teď musím domů, abych svou malou neteř chránila.
Pomalu jsem procházela katakombami, když spatřila šíp svištící vzduchem. Dopad těsně vedle mé hlavy. Někdo mě viděl. Dala jsem se do běhu. Nepřála bych zažít ten pocit, kdy těsně za vámi dopadají šípy a odrážejí se od kamenné zdi. Najednou jsem ale zakopla o kámen a spadla na podlahu. Zavřela jsem oči, protože přesně na mě letěl jeden z šípů. Čekala jsem na strašlivou bolest, ale ta nepřišla. Šíp mě sice zasáhnul do břicha, ale odrazil se ode mě. Posadila jsem se a pořádně si šíp prohlédla. Musela jsem se začít smát. Celou dobu jsem utíkala před dětskými cvičnými šípy, nejspíše vystřelenými právě dítětem. Vstala jsem a šla se podívat, kdo je ten malý čarostřelec. Než jsem se postavila malé holčičce, hodně podobné Leně, jen o něco málo starší, zasáhlo mě asi tucet šípů, ale já se jim jenom smála.
"Stůj! Zabiju tě!" strašila mě blondýnka.
"Stojím. Nejsem tvůj nepřítel, utíkám od sut," prohlížela jsem si jí. Na první pohled bylo poznat, že tohle nebude jen tak obyčejné vesnické děvče. Měla na sobě krátké, bohatě zdobené šaty, střevíčky, na kterých byli vpracované drobné polodrahokamy a v uších se jí leskli náušnice, zlatnická práce.
"Já zachraňuju tu velkou holku, co sem přivedli," oznámila mi a ukázala na celu s Narcisou.
"A ty jí znáš?" podivila jsem se.
"Ne, ale chci dokázat, že jsem pro toto království dobrá princezna, takže musím udělat nějaký dobrý skutek. A ona není zlá. Sice jí neznám osobně, ale má maminka mi u ní nechala ušít povlečení, na mou postýlku!" pochlubila se mi. V tu chvíli se mi všechno zapadlo do sebe.
"Pomůžu ti, princezno Adelaide, ale musíš mi slíbit, že si tohle necháš pro sebe. Nikomu to neřekneš, nikomu," probodávala jsem ji očima.
"Tak jo, hlavně už pojďme," usmála se na mě a doskákala k cele s Cisou, vytáhla z kapsy klíč a celu odemkla.
"Jak jsi… kde jsi vzala klíč?" vyhrkla jsem.
"Nebylo těžké přeprat toho trpaslíka klíčníka," pokrčila rameny a začala rozvazovat Narcise ruce. Brzy jsme již všechny tři běželi ven, tunelem, který objevila ta malá šikulka. Na asi osmiletou holčičku byla neobyčejně chytrá. Když jsme se dostali na kraj našeho městečka, myslela jsem, že už jsme v bezpečí a spokojeně sebou praštila na trávu ozářenou měsícem. Nikdy by mě nenapadlo, že mi k útěku pomůže dítě.
"Může mi tady někdo vysvětlit, co se to vlastně děje?" vylezlo z Narcisy.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Večer jsem se pohádala s rodiče, protože se chtějí přestěhovat i se mnou někam do tramtárie, jenomže já chci být dospělá jako má sestra. A maminka mě poslala do pokoje, že když budu rozumná, tak se stěhovat nebudeme, ale zestárnout nesmím. Tak mě napadlo, že když budu rozumná, ale také statečná a zachráním někomu život, tak mě nechají zestárnout a taky bych se mohla vdát, protože já chci svadbu dřív než sestra, ačkoliv ona už by se měla vdát, protože má v bříšku miminko, a já chci být velká teta. A tak jsem vylezla oknem ven a šla zachraňovat životy. Předtím jsem si ale vzala své nejlepší zbraně a krásné šaty, aby každý poznal, že jsem statečná princezna Adelaide. A jako na zavolanou, jsem hned na cestě potkala křičící tuhle, jak jí táhnou, a vzpomněla jsem si, že jsem jí viděla za oknem, jak zalévá kytičky, a že mi maminka řekla, že je to ta holka, co mi ušila moje nejkrásnější a nejoblíbenější povlečení tak jsem měla jasno. Musela jsem jí zachránit, protože mi ušila moje povlečení a tak jsem šla za nimi a oni vešli do takovýho tunelu, ještě se spoustou dalších lidí a já zase za nimi a pak jsem se schovala, když jí zavřeli do cely a takovej malinkej skřítek otočil klíčkama. A když se nikdo nedíval tak bum, a já ho přeprala a pak bác a já měla klíče! A dál jsem potkala tedea myslela, že jsi zlá, jenže ty si hodná a teď budeme všechny kamarádky!" zatleskala. Tak už vím, jaký je hlavní rozdíl mezi ní a Lenou. Lena je taková stydlivá, kdyžto tahle princezna tu pusu nezavře.
"Tak jo! Budeme kamarádky," usmála se Narcisa a objala Adel.
"Skvělé, tak běžte, to je jedno kam. Já půjdu domů, mějte se holky, ráda jsem tě poznala Adel," zamávala jsem jim a šla domů.
"Někdy přijď na čaj! Ahoj!" zamávala mi Adel a vydala se spolu s Cisou vlastní cestou.
Konečně jsem došla domů. Odemkla jsem si dveře a vešla dovnitř.
"Leno? Spinkáš? Už jsem doma!" zakřičela jsem.
Uteč, Melanie, zahučel hlas v mé hlavě.
"Co? Kam? Proč?" vychrlila jsem ze sebe.
Běž!!! Dál už jsem se neptala a vyrazila směrem z domu. Bohužel jsem znovu zakopla, tentokrát mi tahle chyba ale byla osudná. Ucítila jsem jak mě ze země sbírají silné paže a táhnou pryč. Prohrála jsem…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama