Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

19. Pohled Caroline

19. ledna 2013 v 11:11 | Lucy |  3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...
Zbožňuju, když cítím, jak mají jiní strach. A úplně nejlepší je, když mají strach ze mě…
Seděla jsem na svém kamenném trůně v přiléhavých černých šatech, rukavičkách a popíjela červené víno s pár kapkami Amandininy krve, jen proto, abych těm pšíkům ukázala, že je držím v šachu.
"Vítejte, v mém království!" smála jsem se, když sedm přišlo. Divila jsem se, že jich je tolik, když jsem si všimla, že je mezi nimi i někdo, kdo tu očividně nemá co dělat.
"Kdo je to?" ukázala jsem na brečící dívku. Mohlo, jí být tak kolem patnácti, ale chovala se jako tříletý fracek. Brečela, kopala, škrábala a kousala do mých sluhů, kteří se jí pokoušeli udržet v klidu.
"Amando! Řekni jim, ať mě pustí! Prosím!" ječela.
"Caroline, prosím, pusťte tu dívku, za nic nemůže, ani není členkou smečky!" zaprosil jeden z mužů v kápi.
"Zavřít a hlídat! Mohla by se hodit," poručila jsem a nechala odvést toho křiklouna. Pak jsem se otočila na zbylou šestici.
"Takže, pánové a dámy, měli bychom si určit základní pravidla, jako třeba že si sundáte ty kápě! A pak, jsem zvyklá, že se ke mně lidé klaní, jsem přeci královna," zasmála jsem se a usrkla si z poháru. Jejich poháru. Ano, držela jsem v ruce jejich vlčí amulet, pohár, ze kterého Madison vypila svůj jed, a pila z něj, abych jim dokázala, jak moc jimi pohrdám. Navíc se mi na prstě lesknul jejich prsten.
Všichni si strhli kápě a poklekli přede mnou. Všichni, až na jednu ženu.
"Kdo jsi, že se opovažuješ neuposlechnout mých příkazů!" rozzlobila jsem se tak, že mě můj vztek vymrštil ze židle. Žena si strhla kápi.
Zmateně jsem si promnula oči. Přede mnou stála má úhlavní nepřítelkyně. Emily…
"Jmenuji se Melanie a nehodlám se klanět komukoliv jinému, než svému vůdci!" Sice mě její slova rozpálila, ale zároveň jsem si taky trochu oddechla, nebyla to ona. Ale byla jí opravdu podobná. Měla blond vlasy, jenom kratší a vlnitější, obrovské modré oči, podobné rysy a úplně totožný drzý výraz.
"Ach, tak, Melanie! Takže Melanie, ty se mi pokloníš, hned, nebo zapomenu na svůj slib a vykuchám tě na místě," řekla jsem s ledovým klidem.
"Udělej, co ti říká," zasyčela Amanda, kterou jsem si za těch pár týdnů zvládla dokonale ochočit.
"Mely buď rozumná," přidal se k ní jeden z mužů.
"Prostě to udělej!" zavrčel další.
"Má naši knihu," přemlouvali ji ostatní. Melanie se na mě upřeně dívala.
"Počítám do tří! Jedna…" probodávala jsem ji pohledem. Vzdorovala mi, a to se mi nelíbilo. Až přijde čas na oběti, alespoň vím, kdo bude mezi nimi jako první.
"…dvě…"
Vlčí žena na mě vycenila tesáky, pak si ale nasadila rychle kápi a pokorně si klekla vedle ostatních. Měla jsem sto chutí jí tu kápi strhnout, ale pak jsem si to rozmyslela a rozhodla se to tolerovat.
"Takže, kdo je vůdce?" posadila jsem se zpět na kamenný trůn.
"Náš vůdce zde není, je na cestách, já ho zastupuji," stoupnul si jeden muž. Bylo mu asi něco přes třicet, byl hodně vysoký, měl vypracovanou postavu, ale jinak působil hodně chladným dojmem. Byl tmavovlasý a měl zajímavé oči, šedivé se občasnými záblesky žluté, takže se mi vcelku líbil. Jenom byl moc starý a moc slabý.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ho.
"Damien, lady Caroline," poklonil se mi.
"Takže Damiene, vy půjdete se mnou vyjednat podmínky, ostatní uložíme do předem připravených ložnic, souhlasíte?" zeptala jsem se.
"Já musím domů, mám tam dítě," řekla zase ta blondýna.
"Ty nikam nejdeš! Nikdo z vás neopustí mé katakomby, dokud neprojednám s vaším zastupujícím vůdcem podmínky!" zavrčela jsem na ně, načež mi odpověděli vyceněnými tesáky.
"Dáte si víno, Damiene?" lehla jsem si na pohodlnou sedačku.
"Ne, děkuji," zavrtěl hlavou. Poměrně jsem chápala, že nechce pít něco, z čeho jemný čich cítí krev členky smečky. Pro vlky je smečka všechno. Pořádně jsem si lokla, abych mohla začít.
"Takže, jak víte, mám vaši kroniku, váš pohár a váš prsten," začala jsem.
"Ano, to máte," přikývnul.
"Ale to není všechno! Jak jste si mohl povšimnout, dostala jsem šlechtický titul. Sice, není moc významný, ani nemám svůj pořádný erb, ale zato pod mou půdu spadají asi tři městečka. A jak jsem zjistila, tak i to vaše. Víte co to znamená?" zasmála jsem se, protože jsem si všimla jeho znepokojeného výrazu.
"Vím že Ekválie je ve válečném stavu. A když bude bitva, vaší povinností je shromáždit vojsko," povzdechnul si.
"Ano, to je. A věřte mi, že bitva bude velmi brzo… poslala jsem pár svých lidí, aby na válečné lodě medvědů napsali nějaké urážlivé texty," projela jsem si vlasy a přitom si říkala, jaký to byl dokonalý plán.
"Ale proč?" vyhrknul.
"Mám málo lidí a bitva je výborná příležitost, jak si jich pár nabrat. Zachránit umírající na bojiště, pod podmínkou, že mi budou sloužit, nebo si počkat na uprchlíky… možností je spousta, jen si vybrat,"zívla jsem. Přiznávám, že jsem byla utahaná jako kotě a když si představím, že ve dne budu muset jet ještě na ten piknik!
"Uznávám, že je to dobrý plán, i když riskantní. Ale zpět k tématu. Co od nás chcete?" zeptal se.
"Pravdu, pokoru a přátelství," usmála jsem se.
"A jak byste si to, lady, představovala?" zamračil se.
"Pravdu v tom, že mi řeknete vše o záhadné smrti královny Madison, vztahu vašeho vůdce k té čůze s korunou na hlavě, tajemné kronice a vlčích amuletech. Pokoru v tom, že mě budete oslovovat jako svou královnu, klanět se mi a poslouchat mé příkazy. A přátelství? Vím, že jste silná smečka a proto nechci úplně omezovat vaše životy. Jenom když budu potřebovat, tak mi všichni budete k dispozici, jako své královně i jako přítelkyni, souhlasíte?" mrkla jsem na něj.
"Výměnou za co?"
"Přístup k vaší kronice, samozřejmě pod dohledem, částečnou ochranu a slib, že nevyvraždím vaší vesnici?" pokrčila jsem rameny a znovu se pořádně napila z poháru.
"Tohle je velké rozhodnutí, které smí učinit pouze pravý vůdce," váhal, jestli je dobrý nápad uzavřít se mnou dohodu. Ne, není, protože já nehraju fér.
"Dobrá, tak zatím uzavřeme částečnou dohodu. Vy mi řeknete úplně všechno, co potřebuji vědět a já vás propustím. Ale nebudete mít zajištěn přístup ke kronice, a pokud bude bitva, půjdou do ní všichni muži z vašeho města nad patnáct let! Rozmyslete si to dobře," znovu jsem zívla.
"A kdybych s vámi uzavřel tu plnohodnotnou dohodu, s tím, že bychom měli možnost vyhledat vůdce, aby vše potvrdil?" najednou změnil názor.
"Souhlasím. Ale mám dvě podmínky! Zaprvé chci přívěšky vaší smečky a to ode všech členů, abych měla jistotu, že dohoda platí a za druhé když si ten váš vůdce bude dělat, co chce, tak si vyžádám hlavu jednoho člena od vás, ano?" zamrkala jsem. Damien si odepnul z krku přívěšek s půlměsícem a pevně ho sevřel v ruce.
"Dejte mi sem přinést kroniku a uzavřeme dohodu," řekl. Zaluskala jsem prsty a počkala, až Zachar přinese knihu k nám. Pak se vše seběhlo hodně rychle. Ti psi jsou na své knížce vážně hodně závislí. Damien mi okamžitě slavnostně odpřísáhnul na svou krev, pravdu, pokoru a pomoc a já se konečně mohla jít pořádně prospat…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama