Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

16. Pohled Leny

16. ledna 2013 v 18:18 | Lucy |  3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...
"Tetičko Melanie, vrátíš se?" ujišťovala jsem se.
"Jistě princezno, ale teď si běž lehnout," dala mi pusu na čelo.
"Maminka taky říkala, že se vrátí,"povzdechla jsem si.
"Neboj se, ráno ti udělám velký steak s pořádnou dávkou česneku, tak jak to máš ráda, ale teď už musím jít," zamávala mi a zabouchla za sebou dveře. Proč mě všichni nechávají samotnou? Nemám ráda, když jsem sama.
Vyšla jsem po schodech do svého pokoje v podkroví. Je to tam hodně malé, ale zato je tam obrovské okno, ze kterého můžu pozorovat měsíc nebo, a to je ještě zajímavější, lidi venku. Teď je ale noc, lidé spí, takže se musím spokojit s měsíčkem. Brzy, možná už příští noc, bude úplněk. Mám moc ráda úplněk, protože můžu hodně rychle běhat celou noc, a nikomu to nevadí. Taky toho hodně sním, protože mám konečně velké a ostré zoubky. Jenom nevím, co budu dělat teď, protože mi vypadl zoubek. Když mi víla Zubnička za něj přinesla penízek, byla jsem ráda, ale teď se trochu bojím, že nebudu moct sníst to, co mi tetička uloví, někdo mi to vezme a já budu mít hlad. Bratranci Harry, Aron a Gery, se mi vždy pokoušejí sebrat mé jídlo. Má maminka už jim za to vynadala, ale i tak to dělají pořád. A teď, když nemám svůj trhací zoubek, ani maminku, protože ta odešla a nevím, kdy se vrátí, určitě mi jídlo vezmou. Moc se mi po mamince stýská. I když byla vždy spíše s vůdcem a na mě neměla čas, večer mi vždycky zazpívala ukolébavku, aby se mi líp spalo. Tetička Melanie, mi zpívat nechce, říká, že jsem na ukolébavky moc velká.
Je to zvláštní, ale všichni jsou vzhůru, celá smečka. Sice jsem je neviděla, ale slyšela jsem jemné praskání větviček, což znamená, že chodí kolem našeho městečka a hlídají ho. Copak se asi děje?
Královna temnoty, chce přečíst kroniku, ale ví, že na to sama nestačí. Potřebuje někoho, kdo to umí… ale ty víš, že to ve vaší smečce umí jen dva lidé, zašeptal někdo.
"Haló, je tu někdo?" zeptala jsem se.
Ano, má milá, jsem. A jestli chceš, dám ti dárek, lákal mě hlas.
"Dárek? A jaký dárek?" zajímala jsem se. Třeba to bude nějaká hezká panenka, nebo pohádková knížka. Nebo něco dobrého, třeba bonbónky!
"Hezký dárek, Leno," dotknul se někdo mého ramene. Rychle jsem se otočila.
"Ahoj, kdopak jste?" zeptala jsem se pána se žlutýma očkama a vlčími ušisky.
"Ahoj, malá princezno, já jsem kronikář," sednul si ke mně na postel.
"Vy píšete naši kroniku?" rozzářili se mi oči. O tomhle pánovi znám moc a moc hezký příběh.
"Ano, to píšu, Leno, jenže už dlouho psát nebudu," povzdechl si.
"To mi je líto, a proč ne?" chytla jsem ho za ruku, aby nebyl tak smutný.
"Protože ji píšu už moc dlouho, takže mě musí vystřídat někdo jiný," posadil si mě na klín.
"Ale to je zvláštní, že se mnou tady mluvíte. Neměl byste být uvězněný uvnitř knihy a psát pro každého osud?" nerozuměla jsem tomu. Každý říká, že nemůže ven, tak proč je tady se mnou?
"Ale já jsem své již dopsal a nyní si jdu pro svého nástupce, má milá," usmál se.
"Vážně? A řeknete mi, kdo to bude?" sepjala jsem ruce.
"Tobě určitě. Ale teď si pojďme hrát, Leno! Podej mi ruku, a já tě přenesu na místo, kde se ti to bude moc líbit," řekl. Bez velkého přemýšlení jsem mu ruku podala a zavřela oči.
Když jsem je zase otevřela, nebyla jsem už ve svém pokojíčku, ale seděla jsem na kolotoči. Byla tu hodně velká tma a mlha, jediné odkud šlo světlo, byla pouliční lampa, ale v ní už pomalu dohořívala svíčka, takže tu asi bude za chvíli úplně černo.
"Bojíš se?" zeptal se mě kronikář. Zavrtěla jsem hlavou, protože já se nebojím ničeho. Skoro ničeho…
"Ale takhle to bude lepší," zasmál se a lusknul prsty. Najednou se všude rozsvítily malé barevné lampionky, kterých jsem si předtím ani nevšimla a osvítili celou velkou plochu. Spokojeně jsem zatleskala. Byla jsem na pouti! A byla jsem tu sama…
"Tak, má milá princezno, co chceš dělat? Půjdeme na houpačky, nebo si dáš džus a perníček?" zeptal se mě.
"Na houpačky, prosím," řekla jsem a už jsem seděla na velké houpačce, která se sama houpala. Kronikář stál mezitím vedle se spoustou barevných balonků. Jen co jsem se dost vyhoupala, mohla jsem si vybrat ten nejkrásnější a k tomu jsem dostala pět losů do velké loterie. A představte si, že všechny vyhrály! Dostala jsem tři plyšové hračky, jednu malou panenku a papírovou růži.
"Líbí se ti to, Leno?" zeptal se.
"Moc, je to krásné," zatleskala jsem znovu, protože jsem si všimla velkého stanu, kde mají zvláštní zvířata.
"Hned se tam půjdeme podívat, ale zdá se mi, že je tu nějaké ticho," lusknul a už všude hrála hudba.
"Jé, to je má oblíbená písnička!" vykulila jsem oči.
"Já vím, má milá, přeci bych zde nenechal hrát něco, co se ti nelíbí… ale není ti zima? Máš na sobě jen noční košili! To se musí napravit," zase zaluskal a to už jsem na sobě měla krásné šatičky, jako pro princeznu.
"Děkuju!" objala jsem ho.
"To je maličkost, princezno. Pojď se podívat na ty zvířátka a pak si můžeš nechat něco namalovat na obličej," mrknul na mě.
"Tak jo," poskakovala jsem kolem. Ve stanu se zvířátky měli fénixe, gryfy, chrliče, baziliška a dokonce i mládě draka. Jen škoda, že všichni spali, ale to je přece normální, je noc. Hned potom jsme vyrazili k malovacímu stánku, aby mi něco namalovali na obličej, jenže tam nikdo nebyl… nikde nikdo nebyl.
"Co budeme dělat?" zesmutněla jsem.
"Jen si sedni, řekni mi, co bys chtěla na obličej namalovat a uvidíš," usmál se.
"Motýlka… nebo ne, radši bych chtěla kytičky," zaprosila jsem. Zase tak podivně zaluskal prsty.
"Tak se podívej do zrcátka, a řekni mi, jak se ti to líbí," podal mi zrcadlo.
"Jůůů, to je krásné!" vykřikla jsem. Na obličeji jsem měla moc hezké květinky.
"Tak pojďme, určitě se už těšíš na cukrovou vatu!" zasmál se.
Měla jsem tu nejlepší cukrovou vatu a k tomu velkou sklenici limonády. Tohle je vážně skvělá noc!
"Leno, už bude ráno, musíš se vrátit domů. Jenom mi slib jednu věc - nikomu neříkej, že jsi tady byla, rozumíš? Dopadlo by to s tebou špatně," pohladil mě po vlasech.
"A půjdeme sem ještě někdy?" zeptala jsem se smutně, protože jsem se bála, že řekne ne.
"Jen, když to nikomu neřekneš a splníš mi ještě jedno přání," kleknul si ke mně.
"Budu se snažit," pokrčila jsem rameny. Hodný pán kronikář, vytáhl z kapsy malou knížku a podal mi ji do rukou.
"Je prázdná, jsou tam jen bílé listy. Příští měsíc za tebou znovu přijdu a ty mi ji vrátíš popsanou, souhlasíš? Pak tě zase vezmu na výlet," usmál se.
"Ale, ale… mě je šest, ještě nechodím do školy a psát ještě neumím," lekla jsem se.
"To víš, že umíš, jenom o tom nevíš."
"A co tam mám napsat?"
"Prostě piš, je jedno co, jenom piš," poradil mi.
"Dobře, zkusím to," povzdechla jsem si. Nečekala jsem, že mám dělat něco takového. Pak jsem si ale všimla, že na té knížce je něco napsáno ozdobným písmem. Nevěděla jsem, že umím číst, ale přečetla jsem to. Bylo to jméno. Ženské jméno. Diana
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama