Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

15. Pohled Amandy

15. ledna 2013 v 22:49 | Lucy |  3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...
Snažila jsem se co nejrychleji proplížit k našemu domu, když začal jeden z těch, co mě mají hlídat, šíleně kašlat.
"Pššš! Tohle je normální městečko, kde lidé v noci spí. Jestli nechceš mít potíže s úřady, že narušuješ noční klid, radši ztichni!" pohrozila jsem mu pěstí.
"Drž hubu, štěně," zavrčel. Vycenila jsem na něj tesáky. Úplněk se blížil, takže byli větší a bělejší, než kdy předtím. Pomalu jsme se blížili k domu mého bratránka Waina. Zlehka jsem zaklepala.
"Takhle tě neuslyší!" zahučel ten otrava.
"Jistěže mě uslyší!" zasyčela jsem. Štval mě víc, než si dokážete představit.
"Kdo je?" zaslechla jsem za dveřmi ustrašený hlas.
"To jsem já, Tiaro, teta Amanda. Zavolej tatínka," zašeptala jsem.
"Ale, ale… tatínek říkal, že jsi mrtvá!" lekla se má neteř. Tak oni už mě oplakali!
"To je hloupost! Běž pro něj, hned!" dala jsem jí jasný povel. Chvilku se nic nedělo. Pak jsem ale zaslechla, jak se v zámku otáčí klíč a vrzající dveře se otevírají.
"Waine!" padla jsem mu kolem krku.
"Malá Amando? Jsi to vážně ty?" vypravil ze sebe.
"Kdo jiný? Okamžitě svolej radu!" poručila jsem.
"Proč?" zeptal se hloupě.
"Ehm, ehm," ozvalo se zakýchání těch asi dvaceti hlídačů. Caroline se opravdu bála, že bych jim mohla utéct, takže si na ostraze dala záležet. Navíc se kolem města potulují posily, kdyby se snad celá smečka spikla a zaútočila.
"Svolám je, ty pojď dál," vyzval mě.
"Nemůžu, slíbila jsem Caroline, že nevkročím do žádného domu," řekla jsem smutně.
"Mám svolat radu venku?" protočil oči.
"Svolej je v podzemí, vejdu tam tunelem, spolu s těmahle," ukázala jsem na zástup.
"Ty jim chceš ukázat náš tunel!" vybouchnul.
"Vědí kde je. Už několikrát byli v našem zasedacím sále, ukradli odtamtud docela dost dračí krve," povzdechla jsem si. Ona vážně měla v hrsti celou naši smečku.
"Ty… dovedla jsi je tam!" zasvítil očima.
"Jistě že ne! Kde je Darren? Ten mě vyslechne, na rozdíl od tebe!" zakřičela jsem.
"Darren? Ten tě už pohřbil nadobro! Vedle pomníku Jacka nechal vytesat tvé jméno! Jsi pro něj mrtvá, stejně tak pro mě, pro celou smečku!" Jeho slova mi působila větší bolest než dýka v srdci. Byla jsem pryč jen pár týdnů a už mě pohřbili, má rodina, má smečka… Hned vedle mého bratra…
"Co je to tady?!" zaslechla jsem tvrdý hlas.
"Damiene!" vykřikla jsem.
"Amando, díky bohu, věřil jsem, že žiješ!" došel až ke mně.
"Kdo je zas tohle? Okamžitě si udělejte pořádek, nebo to s váma skoncujeme!" vyhrožoval mi jeden z dozorců.
"To je těžké… musíme za Caroline, ta vám to vysvětlí. Kdyby něco, úplněk je blízko," mrkla jsem.
"Pojďme, není času nazbyt. Potřebujeme kroniku a to rychle!" řekl vážně.
"Stalo se něco?" lekla jsem se. Přikývl.
"Kronikář si vybral nástupce a zaútočil na nevinnou," polknul.
"Můj bože," vydechla jsem.
"Waine? Svolej rychle všechny muže ze smečky. Budou hlídat okolí, kdyby se ta "královna temnoty" rozhodla podrazit nám nohy. Ženy nechť hlídají děti, víte jak je to teď důležité, abychom o ně nepřišli. Hlavně ty do deseti let, kronikář si stejně nevybere nikoho staršího. Já, spolu s nejvyššími půjdeme vyjednat podmínky," řekl přísně.
"Ano, pane," přikývnul. Pane? To znamená, že vůdce tu již není a o všem rozhoduje on…
"Chvilku strpení, pánové, do pár minut jsou zde všichni a my budeme moci vyrazit za vaší paní," ujistil mé hromotluky Damien. Wain se rozběhl po městě a na skoro každé dveře zaklepal se vzkazem, že máme poplach. Z každého domu vyskočili tak dva až tři silní muži, mezi kterými jsem poznávala své příbuzné a přátele.
"Kolik vás v té smečce je?" vykulil na mě oči ten, který mě celou cestu otravoval.
"Teoreticky jen jedna rodina… všichni máme stejné poslední jména a každý jsme s každým příbuzný, i když třeba přes deset kolen," pokrčila jsem rameny. Všichni hlídači se na sebe zmateně podívali.
"Ale jak to?" zeptal se jeden.
"Víte kolik mláďat má vlčice v jednom vrhu? Jen výjimečně rodí jedno mládě. Například já jsem z paterčat," usmál se Damien. Bylo celkem zábavné sledovat, jak se jim otvírají pusy jako vrata od stodoly.
"Problém pánové? Já jenom kdyby se slečna Caroline rozhodla, že nás zabije… máme spoustu, spoustu, spoustu bratrů, sester, bratranců, sestřenic, tet a strýců, kteří by se pomstili," zamrkala jsem, jako malá holčička, čímž jsem je ještě víc odrovnala. Damienovi začali cukat koutky. Když už jsme u těch příbuzných, Damien je můj synovec ze sedmého kolene… a přitom je o víc jak patnáct let starší! Ach ano, ten náš rodokmen je složitý… a k tomu polovina z nás absolutně netuší, kdo je náš otec! A co je horší, ani naše matky to netuší kdo je náš otec. Možná se vám zdá, že jsme na úrovni psů z ulic, ale není to pravda! Je to jenom složité… navíc málokdo se u nás dožije více jak čtyřiceti let, stejně tak ne všechna mláďata přežijí dětství.
"Pane, jsme připraveni!" zaslechla jsem za sebou. Otočila jsem se.
"Raphaeli! Theodore! Gabrieli!" zamávala jsem klukům, kteří patřili mezi nejvyšší. Jen mě udivovalo, že nemůžu najít toho posledního.
"Gabrieli? Kde je tvůj bratr Baltazar?" zeptala jsem se.
"Baltazar se vydal v době, kdy jsi tu nebyla na velmi riskantní lov a zranil se…" polknul.
"To je mi líto. A kdo ho zastupuje?" vyzvídala jsem dál.
"Já!" zaslechla jsem ten protivný hlas.
"Proč se nestaráš o Lenu, Melanie?" zeptala jsem se nabroušeně.
"Lena to tu chvilku doma sama vydrží," mávla rukou.
"Hezky se staráš o dceru své mrtvé sestry," zavrčela jsem.
"Starej se o ni sama, když si tak chytrá. Eleonora byla hloupá, že si pořizovala dítě tak brzo," začala si z ničeho nic prohlížet své nehty.
"Hezky uctíváš její památku, moc hezky," pokračovala jsem v ironii.
"Už jsem ji oplakala… ostatně, tebe taky. Co tu ještě děláš? Jsi pro nás všechny mrtvá!" zasyčela jako zmije.
"Melanie, to by stačilo! Kdybych nevěděl, že je to proti vůdcově vůli, na místě bych tě zabil! Nebudeš si k Amandě nic takového dovolovat!" postavil se za mě Damien.
"Trhněte si všichni. A ty už za Lenou nelez! Je to teď moje krásná holčička a nebude se stýkat se špínou, jako jsi ty!" ohrnula nade mnou nos.
"Konec! Jdeme, a Melanie ty za celou cestu na Amandu nepromluvíš!" vzal mě kolem ramen.
"Děkuju… pane," usmála jsem se.
"Pro mou malou vlčici jsem vždy jen Damien, to si pamatuj," zasmál se. Jo, po tomhle se mi vážně nestýskalo, po přezdívce malá. Ale i tak jsem ráda, že všechny, kromě Melanie, vidím. Snad už bude zase dobře…
"Amando! Amando, pomoc mi!" zaslechla jsem zoufalý dívčí křik. Když jsem se otočila, strnula jsem, ani nevím jestli překvapením, nebo opravdu hrůzou.
"Můj bože, Narciso! Co tu děláš?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama