Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

14. Pohled Diany

14. ledna 2013 v 20:00 | Lucy |  3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...
Seděla jsem na dětském kolotoči, a dívala se za obzor. Slunce již zapadlo, všude byla hustá mlha, takže to kolem vypadalo opravdu děsivě. Stromy, které byli kolem, byli úplně uschlé, což přidávalo na děsivosti místa.
Jak se ti tu líbí Diano? zašeptal hlas.
Komu by se tady líbilo? Co tady vlastně děláme? zeptala jsem se a zaměřila svůj zrak na pouliční lampu, jediný zdroj světla, ve které dohořívala svíčka
Chci ti něco říct, cítila jsem na zádech chladný dotyk.
Tak mi to řekni, vybídla jsem ho. Doufala, jsem, že to budu mít dřív za sebou.
Diano, ty máš něco, co po právu náleží mě a mé smečce, řekl mi znovu.
Tak mi řekni, co to je, povzdechla jsem si. Tohle mi už řekl tolikrát, jenže já netuším, co myslí!
Dočkej času, krásko, vše se dozvíš, zasmál se hlas v mé hlavě a roztočil kolotoč.
"Kdo jsi, že si se mnou tak hraješ a přitom nemáš odvahu se mi ukázat?" zakřičela jsem tentokrát nahlas.
Chceš mě vidět? Jak pošetilé přání!
"Ano, chci!" vykřikla jsem. Najednou se přede mnou objevila jakási mlha, která se začala pomalu zhmotňovat, dokud se neproměnila v muže. Byl poměrně mladý, měl zjizvenou tvář, a vlčí uši.
"Nejsi tak děsivý," zalhala jsem. Ve skutečnosti ten jeho zabijácký usměv působil příšerně strašidelně. Popravdě jsem si připadala jako v nějakém hororu.
"To si povíme za chvíli, Diano," řekl poprvé normálním hlasem.
"Kdo jsi?" zajímala jsem se.
"Chceš-li to doopravdy vědět, tak jsem kronikář," zasmál se a přišel co nejblíže ke mně.
"Kronikář?" nechápala jsem.
"Nevíš, co si máš pod tím slovem představit, viď? Tak pojď, podej mi ruku, má milá, ukážu ti to," napřáhnul ke mně obě ruce. Nevím, co mě to popadlo, ale svou ruku jsem mu doopravdy podala. Najednou jsem stála v prázdnotě a dívala se na knihu, kterou jsem tak dobře znala. Knihu, kde byl obrázek Emily. Byla naprosto dokonalá, ale pak nám jí Caroline sebrala. Pokud si myslíte, že jsme nepoznali, že nám dala knihu jinou, tak jste na omylu. Bylo to jen hloupé a nepovedené kopírovací kouzlo…
"Vidíš ji? Tohle je kronika, kronika smečky Stříbrný měsíc," ukázal na knihu.
"Našla jsem jí v královské knihovně," přiznala jsem.
"Ale to já přeci vím," usmál se.
"Jestli je tohle ta věc, kterou po mě chcete, tak já jí nemám," řekla jsem rovnou.
"Já vím, však já vím," dál se usmíval.
"Takže, co po mě ty a ta smečka chcete?"
"Pššš, vše se dozvíš. Zatím pokračujme. Ty jsi tam našla obrázek své kamarádky. Pověz mi, co jsi viděla?" zeptal se.
"No, měla takové bílé šaty a držela kytici růžových květů," pokrčila jsem rameny.
"Velmi dobře, a co vidíš teď?" lusknul prsty, takže se ta kniha znovu otevřela.
"Emily. Je celá od krve, něco svírá… je to květina…. A má potrhané šaty a krátké vlasy," popsala jsem co nejstručněji obrázek. Mohla jsem se rozplývat nad hloubkou a dynamičností kresby, ale nemyslela jsem si, že je to podstatné.
"Výborně. Jen bych tě rád upozornit, že se díváš pořád na ten samý obrázek, co před tím. Každý bude při pohledu do této knihy vidět něco jiného, a pokaždé něco jiného a jen opravdový mistři, tam uvidí pokaždé stejný obraz," zasmál se.
"A k čemu je to dobré?" nechápala jsem se.
"Je to dokonalé. V té knize se mění všechno i písmo. Nenajdeš nikoho, kdo by tam viděl to samé co ty," vysvětloval mi.
"To je… zajímavé," přikývla jsem.
"Tak a teď přejděme k další věci. V té knize je spousta věcí, například návod k používání vlčích amuletů. Jaká škoda, že ten návod nezvládne skoro nikdo přečíst!" vykřiknul a začal se zlověstně smát.
"Pověz mi o vlčích amuletech," vybídla jsem ho.
Nemáme tolik času, už tě odnášejí, nemluv nahlas, zašeptal.
Odnášejí? Kam? zeptala jsem se.
Našli tě, tvé tělo, budeš se do něj muset vrátit, vyslal mi myšlenku.
Rozumím… nebo ne, nerozumím, ale to je jedno, pověz mi to, co jsi mi chtěl říct, požádala jsem ho.
Jsem kronikář a píšu tuhle knihu již celá staletí. Ale za pár měsíců začne nová éra, přijde nový kronikář, v tomto případě kronikářka. Jenže pokud mi nedáš to, co potřebuji, zabijí ji, zabijí dítě, řekl rychle.
To je hrozné, co mám udělat?
Už nemáme čas, Diano, jen se dívej, znovu se usmál a změnil se v mlhu.
Najednou jsem stála někde v tunelu a sledovala něco strašného. Muž v kápi držel drobnou blonďatou holčičku za obě ruce a něco jí povídal nesrozumitelným hlasem. Do toho křičela jakási žena. Brečela, v očích měla hrůzu a snažila se vytrhnout ze sevření dvou mohutných mužů, kteří ji vlekli pryč.
Snažila jsem se porozumět řeči toho muže, ale to co vycházelo z jeho úst, znělo spíš jako vytí vlků, než jako řeč. I tak mi byla jeho řeč povědomá. Nakonec jsem ale doopravdy něco pochytila.
"Pojď, princezno, odvedu tě za maminkou," říkal jí muž.
"Maminka je už někde jinde," pokrčila rameny dívenka.
"Pojď, pojď za ní, chceš?" zeptal se jí.
"Tak jo," usmálo se to nevinné dítě. Muž vzal holčičku za ruku a odvedl jí do velké místnosti, kde byla jedna jen dvě věci. Stůl… ne to nebyl stůl, to byl oltář! A ta druhá? To byla dýka! On, on… můj bože!
Děvčátko si dobrovolně lehlo na oltář a ještě se při tom na muže vlídně usmívalo.
"Kde je maminka? Myslela jsem, že už je tady," rozhlédla se po kamenné místnosti. Muž vzal do ruky dýku.
"Maminka je blíž, než si myslíš," zašeptal. Pak jsem zavřela oči. Nemohla jsem se dívat, bylo to moc kruté. Zabil malé dítě!
Dám ti cokoliv, aby se tohle nestalo! zakřičela jsem telepaticky.
Tak tedy ujednáno, zaslechla jsem už jen ten hrůzostrašný smích.



"Diano," šeptaly hlasy. Pomalu jsem otevřela oči.
"Emily?" zachraptěla jsem.
"Jak ti je?" zeptala se mě vlídně.
"Špatně! Našli ji polomrtvou, jak jí asi bude?" zaslechla jsem křik muže.
"Johne, můžeš být taky chvilku zticha?" obořila se na něj Emily.
"Ne! Mou holku našli v pokoji, který někdo pročesával, pořezanou a politou nějakou žíravinou!" řval.
"Zabijí dítě," zašeptala jsem.
"Klid, to byl sen, všechno byl sen," snažila se mě uklidnit Emily. Zamrkala jsem, abych se podívala, kdo všechno je v místnosti. Byla tam Emily, rozzuřený John a Liam.
"Co se stalo?" nechápala jsem.
"Málem jsi umřela! Liam tě našel a ty jsi nedýchala, byla úplně studená a všude ti tekla krev!" vztekal se John.
"To by stačilo, Johne! Jestli to psychicky nezvládáš, běž pryč!" Emily očividně docházela trpělivost.
"Diano, snažte se spát, tohle si povíme, až budete silnější, ztratila jste hodně krve," dotknul se lehce mého ramene Liam. Zasyčela jsem bolestí.
"Pojďme, pryč," vzala Emily Johna za ruku a odtáhla ho pryč.
Co se to tady děje?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama