Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

12. Pohled Diany

12. ledna 2013 v 17:06 | Lucy |  3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...
Dnes velmi brzo ráno jsme se rozloučili s Mattem. Em ho tak trochu po hádce, která trvala týden, zase vyhodila. Nakonec se shodli, že řešit tohle bude mít smysl až za půl roku. Také jsem se rozloučila se svým Johnem, který odjel s ním. Bude tam sice jen dva dny, ale i tak zvládám být na Emily pěkně naštvaná. Kdyby Matta nevyhodila, John by tady byl se mnou. Co budu tady ty dva dny dělat? Jediná věc, která mě s ní smiřuje, jsou mé nové botičky s rubíny. Líbí se mi tak moc, že musím nechat Polyhymnii udělat podobné, jenom bílo zlaté, s diamanty. Nejsem si jistá, jestli se bude Emily líbit, až jí budu žádat a deset diamantů, ale jsem si jistá, že se to bude líbit Poly. To mi připomíná, že bych si měla začít shánět látku. Musí být lehká, bílá, ale neprůhledná. Dále je potřeba, aby se nemačkala a dala se dobře prošít jehlou, upravovat do stran a lehce nabírat… ano, je lehké tu látku popsat, ale sehnat jí, to už bude těžší. Musím si zažádat o klíč do Madisonina pokoje. Nechci se sice prohrabávat v jejích osobních věcech, ale ráda bych se podívala, jakou látku používala na své šaty. Měla totiž podobný styl jako Polyhymnia…
Nebylo až tak těžké přemluvit Emily, aby mi dala klíč. Jen jsem jí musela slíbit, že se budu snažit, aby mě nikdo neviděl, protože do Madisonina pokoje zásadně nikdo nechodí, aby nezneuctili její památku, a taky nesmím z pokoje nic odnést, což nebude problém, chci si ty šaty pouze prohlédnout.
Když jsem dorazila před dveře jejího pokoje, musela jsem se pořád rozhlížet, jestli mě nikdo nevidí. Možná jsem měla zbytečný strach, jelikož její pokoj byl až na konci dlouhé chodby, kam už nikdo nechodil. Nakonec jsem se odhodlala, strčila velký zlatý klíč do zámku a pootočila s ním. Naskytl se mi pohled na pokoj, ve kterém jsem byla zjevně od odnesení těla jako první. Všude byla vrstva prachu, ale přesto pokoj vypadal, jako by tu někdo nedávno byl. Šuplíky byli pootevřené, a pár kousků oblečení se válelo na podlaze. Teda, nečekala jsem, že Madison byla taková nepořádná! Nevěnovala jsem těm věcem poházeným po zemi pozornost, místo toho jsem otevřela jednu ze skříní. Oblečení v ní bylo nepřehledně naházené přes sebe, a skoro žádné nevyselo na věšácích. Bylo mi to nějaké podezřelé, ale nebyla jsem tady proto, abych řešila nějakou záhadu. Místo toho jsem se vytáhla jedny šaty a důkladně si ohmatala látku. Byla velmi dobrá, z té by se dali udělat šaty pro Poly. Musím si zjistit, kde si dávala šít šaty. Dál se musím podívat po nějakém závoji… do oka mi téměř okamžitě padla lehká nebesa u její postele. Odložila jsem si klíč na její noční stolek a začala obdivovat materiál, ze kterého byla vyrobena. Na jedné straně byla stržena, což by mě zajímalo, jak a komu se to povedlo, což mi vlastně poskytlo výhodu. Mohla jsem se na ně pořádně podívat. Rozhodla jsem se, že si je rozložím na postel, prohlédnu si je, a pak se je pokusím vrátit nahoru, protože mi bylo líto, nechat je tady takhle stržené. Zvedla jsem je z podlahy, když jsem si najednou všimla, že na něčem leží. Najednou mě přestala ta látka zajímat a má pozornost se zaměřila na tu věc. Na pohár. Zvedla jsem ho ze země a podívala se na něj. Byl opravdu zvláštní. Asi byl stříbrný, ale neměl ten lesk jako má stříbro a byli na něm zvláštní ornamenty, které jsem už někde viděla, jenom si nemůžu vzpomenout kdy a kde…
Najednou jsem si všimla, že na dně ještě něco je. Takový povlak, ale plíseň to nebyla. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale dotkla jsem se toho. Nebylo to nic, nic zvláštního, v tom poháru mohlo být cokoliv, třeba si do měj dělala Madison dělala čaj, nebo něco podobného. Tohle jsem si ale říkala jenom, abych se uklidnila. Ve skutečnosti jsem moc dobře věděla, že v tomhle poháru byl před půl rokem jed a to pěkně silný. Jed, co zabil Madison. Už jsem chtěla pohár vzít a běžet za Emily, když jsem si uvědomila, že nesmím z pokoje nic vynášet. Položila jsem pohár na stolek a vyběhla z pokoje ven na chodbu. Přiznávám, měla jsem celkem nahnáno, ale hlavně jsem se byla rozrušená z toho, že jsem možná našla jediný důkaz. V poslední chvíli jsem si uvědomila, že jsem nechala pokoj nezamčený. Otočila jsem se. Ještě jsem viděla na dveře, nikde nebyl nikdo a kolem nikoho jsem neběžela, takže se tam nemohl nikdo dostat. Trochu jsem si oddechla a vrátila se pro klíč. Došla jsem ke stolku, na který jsem ho odložila a s úlevou si ho vzala. Už jsem se otáčela, když jsem si uvědomila jednu věc. Kam se sakra poděl ten pohár?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama