Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

11. Pohled Emily

11. ledna 2013 v 21:59 | Lucy |  3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...
"Jak jen jsi to mohla udělat!?" křičela jsem na Dianu, když jsme scházeli ze schodů.
"Promiň," udělala na mě psí oči.
"Poslední dny děláš přesný opak toho, co ti říkám! Řekla jsem ti, nikomu neříkej tu věc, ale rázem to vědí úplně všichni! Řekla jsem ti, že nechci, vidět Matta, pár dní na to jsi ho propašovala na soukromý večírek! Řekla jsem ti, nechci doktora, doktor přišel hned den na to! Řekla jsem ti, ať pošleš toho doktora pryč, ale ty jsi mu nedokázala říct, že je mi k ničemu! Nechápu, jak jsi to mohla udělat!" vyčítala jsem jí.
"Já vím, já vím, už mi to říkáš dneska po čtvrtý," přikyvovala.
"Upozorňuju tě, že ten doktor letí! Dám mu nějaký peníze, jako omluvu že si ho sem přitáhla, ale tu práci prostě nedostane!" Byla jsem doopravdy rozzlobená a Diana to věděla.
"Dobře, dobře, jenom se na něj podívej!" prosila mě se sepjatýma rukama.
"Tak se na něj podívám, no a co? Stejně ho pošlu pryč," mávla jsem rukou.
"Vsadím se, že nepošleš," zamrkala tajemně.
"O co?" usmála jsem se. Tady bych mohla vyhrát sázku.
"No, víš, jak máš v botníku ty lodičky…" začala smlouvat.
"Jestli myslíš ty červený, tak ty ti nedám! Možná ti je nechám vyrobit k narozeninám, ale ty moje nedostaneš!" zarazila jsem ji.
"Když mně se nechce čekat na narozeniny. Stejně ti jsou větší!"
"A tobě zase nebudou! Diano, v každých z těch bot je deset rubínů! Ty nenosím ani já! A tobě by byli malý," stoupla jsem si vedle ní, abych jí ukázala, že mám o pár čísel menší nohu než ona.
"Pořád si ještě můžu uřezat prsty," upozornila mě.
"Jsi vážně blbá… tak dobře, stejně vyhraju. Co dostanu já?" zeptala jsem se.
"Vyplním ti a podepíšu každý třetí den všechny dopisy," usmála se.
"Děláš si srandu, že jo? To jsi ochotná tvrdnout v mojí kanceláři a vyplňovat ty dopisy?" vydechla jsem překvapeně. Vždy, když ráno uvidím u sebe tu hromadu papírů, mám chuť si vyměnit práci i se stájníkem, který po ránu kydá hnůj koním, a to nepřeháním! Bolí mě z toho hrozně záda, jak pořád jen sedím, několik hodin v kuse, pak něco sním, zastřílím si z luku, zase sedím u stolu a čtu tohle a na závěr dne jdu na večírek (jak už jsem řekla: Nenávidím večírky!) a ráno to začíná od znova.
"Stejně vyhraju," pousmála se.
"Tak si plácneme?" podala jsem jí ruku.
"To si piš," stiskla ji co nejpevněji. Jupí, bude mi vyplňovat dopisy!
Stály jsme před salonkem, ve kterém se ten slavný doktor nacházel.
"Prohraješ," zašeptala Diana.
"To říkej svému odrazu v zrcadle," pousmála jsem se. Dveře nám otevřeli dva sluhové. Vešla jsem do místnosti a začala ho hledat. Do oka mi ale padl Matt.
"Emily! Pane bože, proč jsi mi to neřekla?" přiběhnul ke mně.
"Co myslíš?" rozhodla jsem se dělat blbou, i když jsem moc dobře věděla, co myslí.
Díky, Diano, fakt díky, poslala jsem jí telepaticky myšlenku.
Za nic, odpověděla mi.
Já to myslela ironicky, protočila jsem oči.
Já vím, cítila jsem, že se trochu urazila.
"To je otázka, co myslím! Čekáš moje dítě a nic mi o tom neřekneš!" vyčítal mi.
"Bála jsem se, jak zareaguješ," přiznala jsem se.
"A jak bych měl zareagovat? Rozhodně chci svoje dítě vychovávat!" řekl rázně.
"Jenže já tě už nechci nikdy vidět!" zakřičela jsem.
"Emily, tohle jsi na mě mohla zkoušet před tím, než jsem se to dozvěděl. To dítě bude stejně tak moje jako tvoje a já mám právo…" začal, ale já ho přerušila.
"Právo? Zapomínáš, kdo tady ty práva tvoří!" ušklíbla jsem se.
"Nemůžeš si měnit zákon podle toho, jak se ti to hodí!" rozkřičel se.
"Klid, to bude v pohodě," vpadla mezi nás Diana.
"Ty se do toho nepleť! Kdybys pořád nedělala pravý opak toho, co ti řeknu, tak tu teď takhle nestojíme!" upozornila jsem ji.
"Možná byste to měli nechat trochu uležet!" připletl se k hádce John s chlebíčkem v puse.
"Proč bychom tu hádku měli nechávat uležet? Chci to vyřešit hned!" nesouhlasila jsem.
"Co do toho pletete hádku? Myslel jsem ten sýr!" ukázal na chlebíček. Zvedla jsem oči v sloup. Typický John - je absolutně mimo!
"Ukaž, to vypadá velmi chutně," vyrval mu Matt chlebíček z ruky a pořádně si kousnul.
"To je můj chlebíček!" vyděsil se John a už se sápal po Mattovi.
"Myslím, že ten sýr je v pořádku, je to moc dobré, ale přidal bych tam víc bazalky," narval si do pusi zbytek chlebíčku.
"Tys to sežral!" zatřepal s ním John.
"Ano," přikývnul, jako by to byla samozřejmost.
"Tohle bude válka!" zavrčel a začal do Matta kopat. Ten se ale nedal a pověsil se mu na ruku, kterou mu začal drtit medvědím stiskem. Pochvíli už oba dva leželi na zemi a mlátili se hlava nehlava.
"Kluci, klid, ano? Je tu ještě spousta chlebíčků!" snažila se je uklidnit Diana.
"Ale ne se sýrem!" zaječel John, který se právě snažil setřást Matta, ze své ruky.
Povzdechla jsem si. Oni by byli doopravdy schopni vraždit pro jídlo! Vzpomněla jsem si, jak jsem se ještě nedávno prala se sestrou o poslední muffin, což mi připomnělo, že jsem ji už dlouho neviděla, stejně tak mámu a tátu. Musím jim napsat a pozvat je, musí přijet. Nemůžu se dočkat, jak budu před Adelaide machrovat, že jsem o čtyři hlavy vyšší než ona.
Po chvíli jsem si ale všimla, že v místnosti nejsem jenom já, Diana a půl Berry týmu. Někdo mě pozoroval a to velmi důkladně. Mladík, s tmavými vlasy, které mu padaly do obličeje, a s vypracovaným tělem. Přiblížila jsem se kousek k němu.
"Jasnosti," vydechnul překvapeně a rychlým pohybem ruky si odhrnul vlasy z obličeje, takže jsem spatřila jeho tvář, ze které mě až zamrazilo v zádech. Vypadal jako démon, či snad anděl smrti, s ostrými rysy a očima, které snad nelze popsat slovy. Ani bych nedokázala říct, jakou měli barvu. Nikdy jsem neviděla něco takového, ty oči mě hypnotizovali, děsili, ale zároveň ve mně probouzeli pocit bezpečí. Byl krásný, opravdu. Nemůžu říct, že bych se zamilovala na první pohled, to ne, ale přiznávám, že mě přitahoval více něž-li kdokoliv jiný. I více než Matt.
"Já jsem totiž... lady Diana mě napsala, že mám přijet," řekl. V tu chvíli jsem si uvědomila, že klečí. Donutilo mě to usmát se.
"Vstaňte, prosím. Vím, vy jste ten lékař," přikývla jsem.
"Mám tu svůj životopis, položte mi třeba nějaké otázky, ať si mě ověříte. Lady Diana říkala, že nejste moc nadšena, že jsem přijel," řekl, trochu vyděšeně.
"To není potřeba, pane, já jsem již rozhodnuta,"usmála jsem se.
"Smím se zeptat jak?"
"Vy se mě bojíte?" zeptala jsem se.
"Ne, já jsem jenom uchvácen," sklopil zrak.
"Uchvácen? A čím?" nechápala jsem.
"Netušil jsem, že budete tak… krásná," polknul. Začervenala jsem se.
"Lichotkami toto místo nedostanete, ale děkuji." Teprve teď jsem si všimla, jak je vysoký. Asi začnu nosit vyšší podpatky…
"Omlouvám se, nechtěl jsem… je mi líto jestli…" začal koktat.
"Bojíte se mě," mrkla jsem na něj.
"Trochu, tady mi jde o hodně," přiznal se.
"Jak se jmenujete?" vybídla jsem ho.
"Liam."
"Těší mě, pane Liame, ráda vás poznávám," lehce jsem se poklonila.
"Děkuji, já vás také, jasnosti," začal se zklidňovat.
"Omlouvám se, musím jít pracovat, večer mi řeknete, co se mnou hodláte dělat," pousmála jsem se.
"Takže to znamená…"
"Ano, pane, jste přijat," zasmála jsem se.
Já to věděla! Připrav boty, zadunělo mi v hlavě.
Vezmi si je u mě v pokoji, mě čekají papíry, povzdechla jsem si, poslouchala ten její smích a přitom se smála taky. A víte co je na tom nejlepší? Bylo mi to úplně jedno…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama