Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

10. Pohled Liama

10. ledna 2013 v 21:57 | Lucy |  3. Díl- Pravda, pokora, přátelství...
Čekání je strašné. Jste nervózní, nevíte, co si máte myslet. Přijmou mě, nebo nepřijmou?
"Hej a máš rád červenou barvu?" zeptal se náhle kentaur.
"Hm," zabručel jsem pod vousy.
"A co modrá? To je dobrá barva, ne?" napadlo toho otce. Nechápu, jak jen královna mohla mít něco s tímhle… bude to asi vtipný kluk, ale inteligence, ta mu schází.
"Skvělá," povzdechnul jsem si. Pořád to bylo lepší než otázky ohledně jídla, které mi pokládali před chvílí.
"Hele, Liame, máš ženskou?" dloubnul do mě ten John, nebo jak se jmenuje.
"Ne," řekl jsem. Prvně jsem chtěl říct, zatím ne, ale vzhledem k situaci, která se před časem stala, bych možná měl říct, už ne. Kousnul jsem se do rtu. Scházela mi má mrtvá dívka, ale po dnešku se snad rána v mém srdci zahojí. Snad… jen jestli mě přijmou.
"A co děti? Už si nějaký upekl?" smál se Matt. V jeho smíchu jsem slyšel trochu prasečí chrochtání.
"To říká ten pravý," pousmál jsem se. A jestli mám děti? O tom pochybuji. Ještě před půl rokem o mě žádná dívka nezavadila ani okem.
"Co? Jak to myslíš?" podíval se na mě takovým tím výrazem, jako kdybych říkal nějaký úplný nesmysl.
"Jak asi," povzdechl jsem si. Už mě nebavilo tady sedět. Potřeboval jsem na vzduch…
"Tak moment. O čem se tady bavíme?" začal do mě strkat. Měl jsem co dělat, abych se po něm neohnal.
"Lady Diana mi řekla, že to ty jsi otcem," pokrčil jsem rameny.
"Matte! Co máš s mojí Diankou!?!" chytnul ho John pod krkem.
"Nic, vole," řekl.
"Já myslím dítě její výsosti," snažil jsem se toho troubu uchránit před udušením.
"Cože?" vyhrknul. John pustil jeho košili, za kterou ho před chvilkou držel a jen tupě zíral.
"Já to říkal," řekl Mattovi a odešel, jelikož zahlédl, že služebná přinesla talíř s chlebíčky a hned se pustil do jejich požírání.
"Jak, kdy, proč???" začal se mnou lomcovat Matt.
"To bys měl vědět spíš ty," vytrhnul jsem se a nechal ho tam sedět a dívat se do blba. Sám jsem si šel stoupnout k oknu. Pozoroval jsem krásu zahrady, která byla udržována v co nejpřírodnějším stavu. Trávník byl sice sestřižen, ale stromy které zde rostli, neměli žádné zvláštní uspořádání. Je krásné, moci naslouchat zpěvu ptáků a pozorovat jak si na trávníku hrají dvě děti. Chlapec, elf, kterému bylo sotva deset let, vozil v obyčejném vozíčku svou malou sestru. Nemohl jsem se na ně dívat dlouho, po chvíli přiběhla jejich matka, která zde nejspíše dělala pomocnici v kuchyni (poznal jsem to podle oblečení), obě děti odvedla. Nejspíše už měli čas oběda, což mě připomnělo, že bych možná taky měl něco sníst. Moc se mi nechtělo jíst ty chlebíčky, co jsem služebná dala, a to nejen proto, že nejsem zvyklí jíst, ehm, prostě tohle, ale také pro to, že se všechny velmi brzo stali majetkem kentaura Johna. Stejně jsem neměl hlad, byl jsem moc nedočkavý. Za chvíli, tedy možná, jí uvidím. Uvidím na vlastní oči královnu Emily a možná jí budu moct políbit ruku! Už jenom z pomyšlení, že se jí budu smět moci dotknout, mi začalo bušit srdce jako o závod. Uvidím ji, uvidím královnu Emily. Snad to budeš příjemnější setkání, než s královnou Madison…
"Liame?" zaklepal mi kdosi na rameno. Lady Diana byla velmi pěkná žena, ale i tak ve mně probouzela něco jako strach. Budu si na ni muset dát pozor.
"Ano, lady?" zeptal jsem se.
"Mluvila jsem s královnou, a musím vám bohužel oznámit, že není z vašeho příjezdu moc nadšená," začervenala se.
"Já ale… odjedu, pokud si její jasnost nepřeje, abych tu byl," sklopil jsem zrak. Doufal jsem, že ji alespoň uvidím. Jenom se jí budu moci podívat do očí, a dobře si ten pohled zapamatovat.
"Víte, moc se omlouvám, že jsem vás vůbec volala, proplatím vám cestu," viděl jsem, jak je nervózní.
"To není potřeba," zavrtěl jsem hlavou a vzal si svůj kufr. Vydal jsem se na cestu k odchodu. Už jsem myslel, že již nemám žádnou šanci.
"Počkejte!" vykřikla najednou Diana.
"Ano?" otočil jsem se.
"Připravte si svůj životopis a tyhle věci. Dojdu za královnou, ať se na vás podívá a rozhodne se sama," řekla. V tu chvíli se mi vrátila všechna naděje.
"Děkuji, jsem vám moc vděčný," poklonil jsem se.
"A ještě byste se mohl snažit působit přitažlivěji, pokud to ještě víc jde," mrkla.
"Pokusím se," zasmál jsem se a sledoval ji, jak vybíhá ze salonku. Věděl jsem to, věděl jsem, že ji uvidím. Osud to tak chtěl, a tak jsem to chtěl i já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama