Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

4. Pohled Emily

15. září 2012 v 20:24 | Lucy |  2. Díl- Procitnutí
Byla jsem vtahována světlem, jakoby někam jinam. Do jiného světa, nebo možná do jiné dimenze. Nebyl to zrovna nejpříjemnější zážitek, ale přežít se to dalo. Bylo to jako rychlá jízda z kopce dolů, světlem. Chvíli jsem měla problém zjistit, kde jsem. Před očima jsem měla temno, jen vzduch kolem mě byl chladný. První co jsem spatřila, byla mladá žena. Až na tmavé vlasy, vypadala jako já. Nebo možná spíš jako moje mamka. Nebo jako žena z mého snu…
"Ach, Emily, tak jsem se těšila, až tě poznám osobně," usmála se.
"Můj bože, vy jste…" nedokončila jsem větu.
"Madison, ale to není podstatné. Důležité je, aby sis řekla, co potřebuješ vědět," řekla mi má prateta.
"Jak jste umřela!" vyhrkla jsem. Odvrátila pohled. Ranila jsem ji. Sakra, sakra, já ublížila královně!
"Moc se omlouvám, nechtěla jsem…je mi líto, že…omlouvám se, že jsem vás ranila. Smrt musí být strašná," vychrlila jsem ze sebe.
"Jak pro koho," zavrtěla hlavou a pousmála se.
"Já se ještě jednou omlouvám, nechtěla jsem. Nemusíte mi odpovídat," byla jsem naprosto v rozpacích.
"To máš pravdu, nemusím. Vždyť ty to víš, má odpověď by ti byla k ničemu," ukázala mi na čelo. Co tím myslí? Jako můj sen?
"Chtěla bych najít toho vraha. Přísahám, že vás pomstím!" pokřižovala jsem se.
"To neříkej, Lili, jen já vím, jaká bude tvá budoucnost. Věříš na osud?" zeptala se mě.
"Ano jasnosti, a v mém osudu se jistě nachází část, kdy zabiju vašeho vraha," polkla jsem. Bála jsem se sama sebe. Svých slov. Ale rozhodla jsem se už v tu chvíli, kdy jsem zjistila, že Madison, nezemřela přirozeně.
"Jednou budeš svých slov litovat. Ale dám ti radu-nikdo nemusí být takový, jak se zdá a pro lásku je člověk schopen udělat cokoliv, rozumíš cokoliv. Lhát, podvádět, ale i vraždit," podívala se na mě tajemně.
"Budu si to pamatovat, jasnosti," sklonila jsem hlavu.
"Nemusíš mi říkat jasnosti, jsme si přeci rovny. A navíc jsme rodina," zasmála se.
"Pokusím se," přikývla jsem.
"Tak přejděme k veselejšímu tématu-chceš vidět znova své děti?" mrkla na mě.
"Já mám děti?" nechápala jsem ji.
"Budeš mít, ale to ti neříkám nic nového. Víš, že ti ty věštecké sny strašně závidím? Já žádný talent neměla, jediné v čem jsem byla nepřekonatelná, byla tvrdohlavost," povzdychla si. Usmála jsem se. Jo, tak tohle mi něco říká.
"Takže, až zavřeš oči, uvidíš je, ale prvně mi musíš slíbit, že si zapamatuješ pár věcí. Za prvé, NIKDY se nepokoušej spřátelit oheň s vodou, nepodaří se ti to. Za druhé, věř, že zlo zůstane zlem a ty na tom nic nezměníš. Za třetí, nehledě na mou předešlou radu, i černá slepice, může snést bílé vejce. A za čtvrté, láska je věčná, na své blízké budeme myslet i po smrti, vždy zůstanou s námi. Tohle prosím řekni, svému komořímu. Řekni mu, že to vím, že se mi stýská a že nezapomenu. A ještě, že jsem se nevdala kvůli němu. To je vše," usmála se. Pane bože, ona a komoří…no fuj. Je normální? Vždyť komoří je starej dědek (sorry Rodericku) a ona je top modelka!
"Vše vyřídím, slibuju. Uvidíme se ještě?" zeptala jsem se.
"Jistě, ale nebude to hned, teď už se běž podívat na své děti, ať víš, pro koho budeš žít. Nebudeš to mít v životě lehké, ale bude to stát za to. Vydej se vstříct budoucnosti, Emily," zamávala mi.
"Mějte se hezky," nadechla jsem se a zavřela oči.
Slunce mě hřálo ve tvářích, kvítí vonělo, stejně dobře jako šálek kávy, ze kterého jsem právě upíjela.
"Jsem ráda, že sem Michelle přivezla malou Evangelis, děti jsou takové spokojenější," řekla mi neznámá žena v světle modrých šatech. Měla tmavě hnědé vlasy s přírodními melíry. Hrozně mi připomínala Dianu, ale Diana je přeci dietářka, ta by nebyla takhle tlustá. Tak mi to ale došlo. Žena nebyla vůbec tlustá, jen musela být už asi v sedmém měsíci těhotenství. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila drobnou holčičku, jak láme meč přes koleno. Děvčátku mohlo být tak pět let a přeci jen těžký meč přelomila. Zalapala jsem po dechu. Tohle přeci není normální! Vedle ní stál malý ubrečený kentauří kluk.
"To je nespravedlivý! Jsem starší a kluk," fňukal.
"Kiš, kiš," smála se holčička. Podívala jsem se o kus dál a spatřila dospělého kentaura (John!) se zabijáckým výrazem ve tváři, jak ukazuje dvěma dalším chlapům, děravý fodbalový míč. Ti dva nemohli být prostě nikdo jiný než Matt a Berry. Ptáte se mě, jak jsem to poznala? Takhle hloupě se totiž tváří jenom oni. Vedle nich stáli tři holčičky, malá tmavovlasá kentaurka , roztomilá blondýnka, téměř stejná jako ta co zlikvidovala meč a černovláska s obrovským plyšákem v ruce.
"Ani náhodou, je to moje hračka," křičela černovláska na ty dvě ostatní.
"Puč mi ho!" nabírala blondýnka.
"Taky nemusíš mít všechno, jen protože seš princezna!" bránila se černovlasá.
"Si zlá!" zadupala kentaurka. Kdybych věděla, o co se jedná, asi bych mezi mě vlítla a pokusila se konflikt vyřešit. Ale radši jsem mlčela a nechala zasáhnout těhotnou.
"Em, prosím tě, holky si zajdou pro panenky, aby se nehádali, ano? Jdu s nimi," oznámila mi. Nechtěla jsem se nějak slovně vyjadřovat, tak jsem jen na ni kývla. Najednou jsem ucítila, jak mě něco tahá za ruku. Byl to ten chlapeček, co mi podával tu tajemnou věc, o kterou jsem se poranila v mém snu.
"Maminko, potřebuju pomoc," zamrkal. Au, au a ještě jedno au! Nevidím, neslyším, ale cítím bolest. Už se zase řítím dolů z kopce a klouby se mi protahují. Dopad byl tvrdý a navíc všechno přišlo jako blesk z čistého nebe.
"Copak zlatíčko?" máchala jsem rukama kolem sebe a hledala svého syna.
"No, většina lidí mi říká ty blbče, nebo prostě Johne, ale jestli dáváš přednost zlatíčku, nemám námitky," zaslechla jsem dospělý hlas. Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl dospělý kentaur, kterého jsem viděla před chvílí.
"Sorry, to nebylo na tebe. I když, víš, že vypadáš docela dobře," zasmála jsem se a nechala se zvednout.
"Já vím, koukni na ty svaly," ukázal mi svou ruku.
"Wow, ty máš docela štěstí, nemusels být v posilku ani minutku a už máš namakaný tělo," lehce jsem se dotkla jednoho jeho vystouplého svalu.
"A co ty? Ty seš taky sexy kočka za dáčo," usmál se.
"Děláš si srandu, že jo?" zasmála jsem se.
"Vůbec ne, běž se mrknout do zrcadla," ukázal na chumel lidí, za kterým se nejspíš zrcadlo schovávalo. Tak tam se jen tak nedostanu…leda použít ten starý trik!
"Pozor, nesu horkou vodu, opařím!" vyvolávala jsem na všechny strany. Zástup se docela uvolnil, takže jsem se mohla jít podívat na novou, dospělou Emily.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama