Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

3. Pohled Caroline

13. září 2012 v 8:24 | Lucy |  2. Díl- Procitnutí
Mihotavý plamínek svíčky mě oslňoval a děsil zároveň. Probouzel ve mně radost i nenávist. Netuším proč, mi ta divná kněžka dala zrovna černou svíčku, ale potěšilo mě to. Žádná světlá a veselá barva, která by ve mně vzbuzovala vzpomínky na dětství. Chvíli se mi zdálo, že mě světlo svíčky pohltilo, když tu se náhle přede mnou začala rýsovat postava. Žena v tmavých šatech se na mě mile usmívala. Nemusela jsem moc přemýšlet kdo to je.
"M-mami?" zachvěl se mi hlas. Nemůže to být má matka, ta je už deset let mrtvá.
"Caroline!" vykřikla a otevřela mi svou náruč. Kdybych chtěla, mohla jsem za ní běžet a obejmout ji, ale dvě věci mi v tom bránily. Jednak matčino průsvitné, nehmotné tělo a druhak čest.
"Co se to děje? Jsem mrtvá?" začala jsem vyšilovat.
"Ne, má malá vražedkyně, jsi jen na místě mezi nebem a zemí," uklidňovala mne matka.
"A co tu děláš ty?"
"Jsem tu, abych ti zodpověděla každou tvou otázku. Ale pospěš, nemáme moc času," požádala mne.
"Dobře, první co potřebuju vědět, je k čemu přesně slouží tohle," ukázala jsem jí prsten princezny temnoty.
"To ti je k ničemu pokud nemáš…," začala.
"Knihu pravdy, já vím, tu mám," přikývla jsem.
"Šikulko! Já věděla, že v tobě něco je," zaradovala se.
"Děkuju mami, ale prosím potřebuju to vědět!" popoháněla jsem ji.
"Musíš z té knihy přečíst kouzlo, kterým prsten aktivuješ a pak můžeš spojit svou mysl s někým jiným. Budeš se živit jeho bolestí a staneš se prakticky nesmrtelná," vysvětlila.
"To je úžasné!" vykřikla jsem a políbila tento vzácný dar.
"Ještě máme asi minutu, rychle mi řekni, co potřebuješ vědět dál," řekla mi.
"Mám jen jednu poslední otázku-kdo zabil Madison?" zeptala jsem se.
"Neznám jméno a nemám čas, abych ti ho šla hledat. Radši ti nahraji do hlavy jeho obraz, ano?" Souhlasila jsem.
"Zavři oči," poručila mi. Co mi zbývalo?
"Teď čekej, za chvíli ho uvidíš. Věř mi, že ho máš hned pod nosem. Mám tě ráda, má malá vražedkyně. Děkuji, že jsi pomstila mou a otcovu smrt," cítila jsem u ní nával emocí. Ona je schopna ještě něco cítit? Po všech těch vraždách, pohledech na krev, mrtvé a plačící děti, kterým zabila rodiče?
"I já tebe mami, pozdravuj tátu," cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Proč? Proč mi je do pláče? Zabila jsem svou sestru a neuronila při tom ani slzu. Tak proč mi je tak úzko? Možná, protože jsem své rodiče měla opravdu ráda. Náhlé světlo přerušilo mé myšlenky. Stála jsem před dřevěným domem. V podobném jsme s Catherine bydlely, než se stala ta blbka Emily královnou. Instinkty mi radily, zaklepat na dveře. Nikdo neotvíral. Možná, tohle má být dům toho vraha. Jen co se probudím, musím ho najít. Podívala jsem se na číslo. 13. Jaké to šťastné číslo! Hlavně majitel domu, bude mít "štěstí" až se k němu dostanu! Ok, takže vím, že vrah bydlí v domu s číslovkou 13. Neznám ulici, dokonce ani město, stejně jako neznám jméno! Tak tohle je ta slibovaná matčina pomoc? Vztekle jsem kopla do dveří a otočila se k odchodu. Třeba najdu někoho, kdo mi řekne, kde jsem. Vtom jsem ale uslyšela rachocení klíčů v zámku. Dveře se rozevřely, a v nich stál…úplně obyčejný a normální trakér? Jsem čekala cokoliv, ale ne nějakého slabocha. I když…kaštanové vlasy, které mu zvýrazňovaly obličej, jemně opálená pleť, hnědé oči, vypracovaná postava a úsměv, ze kterého by se podlomila kolena, každé obyčejné dívce, ho činila jedinečným.
"Přejete si, slečno?" usmál se, čímž mi odhalil jak rovné (až na výraznější špičáky) a čistě bílé má zuby.
"Ano," chystala jsem se říct, ale to už jsem nestihla. Začala jsem padat. Bodavá bolest, nebyla nesnesitelná, ale rozhodně ne příjemná. Trochu jsem se bála, že to neskončí, ale najednou to přestalo. Stejně rychle, jak to přišlo to i odešlo. Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že jsem zpět v místnosti. A taky, že mám teď přesný popis vraha Madison.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama