Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

Září 2012

5. Pohled Johna

25. září 2012 v 11:55 | Lucy |  2. Díl- Procitnutí
Zasmál jsem se. Emily byla vždycky komediantka. Moje oči, ale hledali Dianu. Nebyla vůbec nikde, což mě dost naštvalo.
"Johne?" zakřičela Em.
"Tak už nejsem zlatíčko? Škoda, ta přezdívka se mi celkem líbila," šel jsem za ní.
"Nevíš, kam zmizel Matt?" zeptala se. Napadla mě nejhorší možná varianta, ale hned jsem ji vyvrátil. Nemohl se jít zabít, protože mi slíbil, že dokut nebude dospělej…a sakra, on už je dospělej!
"Ale ne, zase!" povzdechnul jsem si a běžel ho hledat.
"Mátééé!" ječel jsem na celou zahradu. Žádná odpověď. Strašně jsem se modlil, aby při proměně nedostal mozek, a nedošlo mu, že se nesmí věšet za nohy.
"Ty vole, vylez!" vztekal jsem se. Nakonec jsem ho našel s hlavou v kašně.
"Co si jako myslíš, že děláš?" odkašlal jsem si. Můj kámoš vystrčil hlavu z jezírka a já zezelenal závistí. On vypadal líp než já!
"Topím se," vysvětlil mi.
"A nechceš se jít topit spíš do jezírka pro rybičky?" navrhnul jsem mu.
"Jsi vážně hrozně vtipnej," protočil oči.
"Já vím," přikývnul jsem.
"Měl si taky takovej sen?" zeptal se mě.
"Jo, ale kdybys poslouchal, tak by si zjistil, že když mi ho řekneš, tak na něj zapomeneš," poučil jsem ho.
"A kdybych ti ho předvedl?" zeptal se Matt.
"To by možná šlo, tak předváděj," vybídnul jsem ho. Nejdřív našpulil rty a začal chodit jako modelka.
"Ehm…žena?" napadlo mě.
"Jo!" zatleskal mi a předváděl dál. Začal si mávat rukou u hlavy a potom ukazovat divnej tvar ve vzduchu.
"Pudink? Postel? Hrad? Né, počkej to je kůň!" vykřikoval jsem, ale on na všechno vrtěl hlavou. Až to desátým pokusu, mě došlo, že je to koruna.
"Takže Emily!" došlo mi. Jen co jsem to vyslovil, vrhnul se na strom a začal ho líbat.
"Emily líbá strom?" nechápal jsem.
"Ne, vole," zvednul oči v sloup. Pak ukázal na sebe a začal vrtět hlavou.
"Emily líbá strom a ne tebe!" lusknul jsem prsty. Matt si poklepal na čelo a zatnul svaly.
"Chlap?"
"Ano! A teď si to dej dohromady!" ukázal na strom.
"Chlap líbá strom?"
"VŠECHNO dohromady!" plácnul se do čela.
"No jasně! Emily a chlap líbají strom, ale ty ne!" došlo mi.
"Jsi fakt tak blbej, nebo se mi to jenom zdá? Emily se tam líbala s nějakým cizím chlapem a ne se mnou, vole!" řekl mi a omdlel.

4. Pohled Emily

15. září 2012 v 20:24 | Lucy |  2. Díl- Procitnutí
Byla jsem vtahována světlem, jakoby někam jinam. Do jiného světa, nebo možná do jiné dimenze. Nebyl to zrovna nejpříjemnější zážitek, ale přežít se to dalo. Bylo to jako rychlá jízda z kopce dolů, světlem. Chvíli jsem měla problém zjistit, kde jsem. Před očima jsem měla temno, jen vzduch kolem mě byl chladný. První co jsem spatřila, byla mladá žena. Až na tmavé vlasy, vypadala jako já. Nebo možná spíš jako moje mamka. Nebo jako žena z mého snu…
"Ach, Emily, tak jsem se těšila, až tě poznám osobně," usmála se.
"Můj bože, vy jste…" nedokončila jsem větu.
"Madison, ale to není podstatné. Důležité je, aby sis řekla, co potřebuješ vědět," řekla mi má prateta.
"Jak jste umřela!" vyhrkla jsem. Odvrátila pohled. Ranila jsem ji. Sakra, sakra, já ublížila královně!
"Moc se omlouvám, nechtěla jsem…je mi líto, že…omlouvám se, že jsem vás ranila. Smrt musí být strašná," vychrlila jsem ze sebe.
"Jak pro koho," zavrtěla hlavou a pousmála se.
"Já se ještě jednou omlouvám, nechtěla jsem. Nemusíte mi odpovídat," byla jsem naprosto v rozpacích.
"To máš pravdu, nemusím. Vždyť ty to víš, má odpověď by ti byla k ničemu," ukázala mi na čelo. Co tím myslí? Jako můj sen?
"Chtěla bych najít toho vraha. Přísahám, že vás pomstím!" pokřižovala jsem se.
"To neříkej, Lili, jen já vím, jaká bude tvá budoucnost. Věříš na osud?" zeptala se mě.
"Ano jasnosti, a v mém osudu se jistě nachází část, kdy zabiju vašeho vraha," polkla jsem. Bála jsem se sama sebe. Svých slov. Ale rozhodla jsem se už v tu chvíli, kdy jsem zjistila, že Madison, nezemřela přirozeně.
"Jednou budeš svých slov litovat. Ale dám ti radu-nikdo nemusí být takový, jak se zdá a pro lásku je člověk schopen udělat cokoliv, rozumíš cokoliv. Lhát, podvádět, ale i vraždit," podívala se na mě tajemně.
"Budu si to pamatovat, jasnosti," sklonila jsem hlavu.
"Nemusíš mi říkat jasnosti, jsme si přeci rovny. A navíc jsme rodina," zasmála se.
"Pokusím se," přikývla jsem.
"Tak přejděme k veselejšímu tématu-chceš vidět znova své děti?" mrkla na mě.
"Já mám děti?" nechápala jsem ji.
"Budeš mít, ale to ti neříkám nic nového. Víš, že ti ty věštecké sny strašně závidím? Já žádný talent neměla, jediné v čem jsem byla nepřekonatelná, byla tvrdohlavost," povzdychla si. Usmála jsem se. Jo, tak tohle mi něco říká.
"Takže, až zavřeš oči, uvidíš je, ale prvně mi musíš slíbit, že si zapamatuješ pár věcí. Za prvé, NIKDY se nepokoušej spřátelit oheň s vodou, nepodaří se ti to. Za druhé, věř, že zlo zůstane zlem a ty na tom nic nezměníš. Za třetí, nehledě na mou předešlou radu, i černá slepice, může snést bílé vejce. A za čtvrté, láska je věčná, na své blízké budeme myslet i po smrti, vždy zůstanou s námi. Tohle prosím řekni, svému komořímu. Řekni mu, že to vím, že se mi stýská a že nezapomenu. A ještě, že jsem se nevdala kvůli němu. To je vše," usmála se. Pane bože, ona a komoří…no fuj. Je normální? Vždyť komoří je starej dědek (sorry Rodericku) a ona je top modelka!
"Vše vyřídím, slibuju. Uvidíme se ještě?" zeptala jsem se.
"Jistě, ale nebude to hned, teď už se běž podívat na své děti, ať víš, pro koho budeš žít. Nebudeš to mít v životě lehké, ale bude to stát za to. Vydej se vstříct budoucnosti, Emily," zamávala mi.
"Mějte se hezky," nadechla jsem se a zavřela oči.
Slunce mě hřálo ve tvářích, kvítí vonělo, stejně dobře jako šálek kávy, ze kterého jsem právě upíjela.
"Jsem ráda, že sem Michelle přivezla malou Evangelis, děti jsou takové spokojenější," řekla mi neznámá žena v světle modrých šatech. Měla tmavě hnědé vlasy s přírodními melíry. Hrozně mi připomínala Dianu, ale Diana je přeci dietářka, ta by nebyla takhle tlustá. Tak mi to ale došlo. Žena nebyla vůbec tlustá, jen musela být už asi v sedmém měsíci těhotenství. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila drobnou holčičku, jak láme meč přes koleno. Děvčátku mohlo být tak pět let a přeci jen těžký meč přelomila. Zalapala jsem po dechu. Tohle přeci není normální! Vedle ní stál malý ubrečený kentauří kluk.
"To je nespravedlivý! Jsem starší a kluk," fňukal.
"Kiš, kiš," smála se holčička. Podívala jsem se o kus dál a spatřila dospělého kentaura (John!) se zabijáckým výrazem ve tváři, jak ukazuje dvěma dalším chlapům, děravý fodbalový míč. Ti dva nemohli být prostě nikdo jiný než Matt a Berry. Ptáte se mě, jak jsem to poznala? Takhle hloupě se totiž tváří jenom oni. Vedle nich stáli tři holčičky, malá tmavovlasá kentaurka , roztomilá blondýnka, téměř stejná jako ta co zlikvidovala meč a černovláska s obrovským plyšákem v ruce.
"Ani náhodou, je to moje hračka," křičela černovláska na ty dvě ostatní.
"Puč mi ho!" nabírala blondýnka.
"Taky nemusíš mít všechno, jen protože seš princezna!" bránila se černovlasá.
"Si zlá!" zadupala kentaurka. Kdybych věděla, o co se jedná, asi bych mezi mě vlítla a pokusila se konflikt vyřešit. Ale radši jsem mlčela a nechala zasáhnout těhotnou.
"Em, prosím tě, holky si zajdou pro panenky, aby se nehádali, ano? Jdu s nimi," oznámila mi. Nechtěla jsem se nějak slovně vyjadřovat, tak jsem jen na ni kývla. Najednou jsem ucítila, jak mě něco tahá za ruku. Byl to ten chlapeček, co mi podával tu tajemnou věc, o kterou jsem se poranila v mém snu.
"Maminko, potřebuju pomoc," zamrkal. Au, au a ještě jedno au! Nevidím, neslyším, ale cítím bolest. Už se zase řítím dolů z kopce a klouby se mi protahují. Dopad byl tvrdý a navíc všechno přišlo jako blesk z čistého nebe.
"Copak zlatíčko?" máchala jsem rukama kolem sebe a hledala svého syna.
"No, většina lidí mi říká ty blbče, nebo prostě Johne, ale jestli dáváš přednost zlatíčku, nemám námitky," zaslechla jsem dospělý hlas. Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl dospělý kentaur, kterého jsem viděla před chvílí.
"Sorry, to nebylo na tebe. I když, víš, že vypadáš docela dobře," zasmála jsem se a nechala se zvednout.
"Já vím, koukni na ty svaly," ukázal mi svou ruku.
"Wow, ty máš docela štěstí, nemusels být v posilku ani minutku a už máš namakaný tělo," lehce jsem se dotkla jednoho jeho vystouplého svalu.
"A co ty? Ty seš taky sexy kočka za dáčo," usmál se.
"Děláš si srandu, že jo?" zasmála jsem se.
"Vůbec ne, běž se mrknout do zrcadla," ukázal na chumel lidí, za kterým se nejspíš zrcadlo schovávalo. Tak tam se jen tak nedostanu…leda použít ten starý trik!
"Pozor, nesu horkou vodu, opařím!" vyvolávala jsem na všechny strany. Zástup se docela uvolnil, takže jsem se mohla jít podívat na novou, dospělou Emily.

3. Pohled Caroline

13. září 2012 v 8:24 | Lucy |  2. Díl- Procitnutí
Mihotavý plamínek svíčky mě oslňoval a děsil zároveň. Probouzel ve mně radost i nenávist. Netuším proč, mi ta divná kněžka dala zrovna černou svíčku, ale potěšilo mě to. Žádná světlá a veselá barva, která by ve mně vzbuzovala vzpomínky na dětství. Chvíli se mi zdálo, že mě světlo svíčky pohltilo, když tu se náhle přede mnou začala rýsovat postava. Žena v tmavých šatech se na mě mile usmívala. Nemusela jsem moc přemýšlet kdo to je.
"M-mami?" zachvěl se mi hlas. Nemůže to být má matka, ta je už deset let mrtvá.
"Caroline!" vykřikla a otevřela mi svou náruč. Kdybych chtěla, mohla jsem za ní běžet a obejmout ji, ale dvě věci mi v tom bránily. Jednak matčino průsvitné, nehmotné tělo a druhak čest.
"Co se to děje? Jsem mrtvá?" začala jsem vyšilovat.
"Ne, má malá vražedkyně, jsi jen na místě mezi nebem a zemí," uklidňovala mne matka.
"A co tu děláš ty?"
"Jsem tu, abych ti zodpověděla každou tvou otázku. Ale pospěš, nemáme moc času," požádala mne.
"Dobře, první co potřebuju vědět, je k čemu přesně slouží tohle," ukázala jsem jí prsten princezny temnoty.
"To ti je k ničemu pokud nemáš…," začala.
"Knihu pravdy, já vím, tu mám," přikývla jsem.
"Šikulko! Já věděla, že v tobě něco je," zaradovala se.
"Děkuju mami, ale prosím potřebuju to vědět!" popoháněla jsem ji.
"Musíš z té knihy přečíst kouzlo, kterým prsten aktivuješ a pak můžeš spojit svou mysl s někým jiným. Budeš se živit jeho bolestí a staneš se prakticky nesmrtelná," vysvětlila.
"To je úžasné!" vykřikla jsem a políbila tento vzácný dar.
"Ještě máme asi minutu, rychle mi řekni, co potřebuješ vědět dál," řekla mi.
"Mám jen jednu poslední otázku-kdo zabil Madison?" zeptala jsem se.
"Neznám jméno a nemám čas, abych ti ho šla hledat. Radši ti nahraji do hlavy jeho obraz, ano?" Souhlasila jsem.
"Zavři oči," poručila mi. Co mi zbývalo?
"Teď čekej, za chvíli ho uvidíš. Věř mi, že ho máš hned pod nosem. Mám tě ráda, má malá vražedkyně. Děkuji, že jsi pomstila mou a otcovu smrt," cítila jsem u ní nával emocí. Ona je schopna ještě něco cítit? Po všech těch vraždách, pohledech na krev, mrtvé a plačící děti, kterým zabila rodiče?
"I já tebe mami, pozdravuj tátu," cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Proč? Proč mi je do pláče? Zabila jsem svou sestru a neuronila při tom ani slzu. Tak proč mi je tak úzko? Možná, protože jsem své rodiče měla opravdu ráda. Náhlé světlo přerušilo mé myšlenky. Stála jsem před dřevěným domem. V podobném jsme s Catherine bydlely, než se stala ta blbka Emily královnou. Instinkty mi radily, zaklepat na dveře. Nikdo neotvíral. Možná, tohle má být dům toho vraha. Jen co se probudím, musím ho najít. Podívala jsem se na číslo. 13. Jaké to šťastné číslo! Hlavně majitel domu, bude mít "štěstí" až se k němu dostanu! Ok, takže vím, že vrah bydlí v domu s číslovkou 13. Neznám ulici, dokonce ani město, stejně jako neznám jméno! Tak tohle je ta slibovaná matčina pomoc? Vztekle jsem kopla do dveří a otočila se k odchodu. Třeba najdu někoho, kdo mi řekne, kde jsem. Vtom jsem ale uslyšela rachocení klíčů v zámku. Dveře se rozevřely, a v nich stál…úplně obyčejný a normální trakér? Jsem čekala cokoliv, ale ne nějakého slabocha. I když…kaštanové vlasy, které mu zvýrazňovaly obličej, jemně opálená pleť, hnědé oči, vypracovaná postava a úsměv, ze kterého by se podlomila kolena, každé obyčejné dívce, ho činila jedinečným.
"Přejete si, slečno?" usmál se, čímž mi odhalil jak rovné (až na výraznější špičáky) a čistě bílé má zuby.
"Ano," chystala jsem se říct, ale to už jsem nestihla. Začala jsem padat. Bodavá bolest, nebyla nesnesitelná, ale rozhodně ne příjemná. Trochu jsem se bála, že to neskončí, ale najednou to přestalo. Stejně rychle, jak to přišlo to i odešlo. Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že jsem zpět v místnosti. A taky, že mám teď přesný popis vraha Madison.

2. Pohled Diany

12. září 2012 v 15:12 | Lucy |  2. Díl- Procitnutí
Konečně jsme s Emily doběhli do místnosti. Všichni tam už stáli, a kněžka naštvaně poklepávala nohou o podlahu. Rozdala nám všem svíčky, každému jinou barvu. Mě nejdřív dala červenou, pak si to ale rozmyslela a já dostala zelenou.
"Hlavně zhluboka dýchat," řekla jsem si. Kněžka začala mluvit numidikou a přesto že jsme numidiku měli ve škole jako poviný předmět nerozuměla jsem jí ani slovo. Komoří stál vedle ní a pokoušel se její řeč překládat, což jí zřejmě naštvalo, protože ho poslala za dveře a začala znova. Velmi dobře jsem se bavila, jelikož kněžka musela začít ještě dvakrát od začátku, jednou kvůli Berrymu, který začal z ničeho nic tančit macarenu, a po druhé, jelikož Matt si všiml, že na stolku leží nůžky a začal vyvádět jako šílený, že se nesmí dostat Johnovi do ruky. Až na po čtvrté se jí to podařilo. Najednou se kolem mě začali utvářet obrazce. Jednou jsem to byla já v první třídě, podruhé rozkvetlá louka, pak zase nasupená učitelka že nemám domácí úkol. Tak to šlo dál, dokud se předemnou nevynořila žena s tmavými vlasi v bílo-zlaté róbě. Vypadala jako...já? Možná, nějáká má příbuzná.
"Vítám tě Diano, zeptej se mě na cokoliv a já ti ráda odpovím."
"Kdo jste?" zeptala jsem se tedy.
"Jmenuji se Jasmine, jsem tvá praprababička, takže jsme se nikdy nesetkali, až dnes. Tento neobyčejný sen ti může odhalit budoucnost. Jen mi řekni, po čem tvé srdce touží."
"Myslíte že bychom já a John mohli být spolu? Nebo mi ho přebere Emily?" zeptala jsem se.
"Nemusíš se bát, že by se Emily a John dali do hromady. Emily, by ti ho nevzala, bere jak tebe, tak Johna jako své kamarády. John to cítí stejně, i když se ti to občas nezdá. Ale proč ti to vlastně říkám? Podívej se sama! A pozdravuj všechny žijící z naší rodiny!" zamávala mi.
Před očima se mi zjevil nový obraz. Ležela jsem na posteli hluboce dýchala. Nademnou stála krásná, mladá žena a držela v ruce malé špinavé...kentauře? Kolem přeběhla víla s dalším v ruce a hudrovala že nemůže najít ručníky. Náhle se rozevřeli dveře a dovnitř vběhl vyjevený kentaur.
"Přišel jsem o něco?" pravil vyděšeně.
"Jo o porod své manželky. Takže vlastně o vše. Jsi horší než Matt," řekla přísně elfka, položila "hříbě" a dala ruce v bok.
"Holka nebo kluk?" zeptal se a dal mi pusu na čelo. Co se tady sakra děje?
"Obojí, máte dvojčátka."
Porod? Dvojčátka? Kentauřátka? S Johnem? Manželé? My dva?
Najednou jsem ucítila hroznou bolest, jako by mi někdo protahoval kosti a pak jsem byla zpátky mezi cizími lidmi. Někoho mi ale připomínali. Běžela ke mně elfka z mého snu.
"Diano, jsi to ty? Nebýt těch šatů tak tě nepoznám," přátelsky mě objala.
"Lili??? To není možné, ty jsi dospělá! A ty šaty ti jsou dobře,"divila jsem se.
"Já vím, to je bomba. Tobě, mně i všem ostatním jsou perfektně, tak moc jsme se změnili," začala mlít o tom jak všichni vypadají. Mně se vybavil můj sen.
"Hele, měla jsi taky..."
Jo měla, musím ti to všechno říct ale ne tady, řekla mi telepaticky.
"Hej, děti...teda pardon, pánové a paní, kněžka vám chce něco říct!" zastavil nás ale komoří. Kněžka začala něco mluvit a komoří překládal.
"Každý z vás něco při proměně viděl a když to někomu řeknete, tak na to zapomenete," překládal jako hotentot. I já, která numidsky nemluvím, bych to přeložila líp. Nesmím říct Emily, že budu mít s Johnem děti, jinak na to zapomenu. A co když to řeknu Em telepaticky?

1. Pohled Emily

11. září 2012 v 18:14 | Lucy |  2. Díl- Procitnutí
"Em, mákni, čekáme jen na tebe!" povzbuzoval mě Billy, držíc si o pět čísel větší kalhoty. To už není uraženej za včerejší záchranu Matta?
"Jak mám máknout, když mám tak dlouhý šaty?" opáčila jsem.
"Nestěžuj si, koukni na mě," ozvalo se. Z po za rohu, vyšla Diana v zlatorudých šatech, které ji ani za mák nepadly.
"Nóóó, seknou ti," rozesmála jsem se.
"Tobě taky," začala se smát se mnou.
"Já to mám ale horší, jsem malá a proto, jsou mi ty šaty větší něž tobě ty tvoje," stěžovala jsem si.
"Lili, my jsme na tom stejně! Věř mi, že budu jako dospělá větší než ty," trvala si na svém Diana.
"Vsaď se, že ne o moc."
"O co?" mrkla.
"Která prohraje, políbí Berryho?" navrhla jsem.
"ZASE? Není to už trochu ohraný?" protočila oči.
"Tomu se říká tradice," poučila jsem ji.
"Uznej, že všechny naše sázky, se točí kolem líbání Berryho. Buďme originální!"
"Diano! Políbila jsem už Berryho nejmíň stokrát a ty jenom dvakrát! To není fér!" urazila jsem se.
"Je to fér! Já nemůžu za to, že neustále prohráváš," nesouhlasila.
"Ok, uznávám. Tak když tak moc toužíš po změně, tak dobře. Ta, která prohraje, musí jít a pozvat Johna na rande," napadlo mě.
"Ne!" řekla téměř okamžitě.
"Ale jo," podala jsem jí ruku, aby si se mnou plácla. To ovšem neudělala, na místo toho začala usilovně přemýšlet.
"I ty?" zeptala se na konec.
"I já," přikývla jsem.
"A co Matt?" šťouchla do mě.
"Myslíš, že mám odvahu pozvat Matta na rande?" podívala jsem se na ni pohledem, který říkal "Seš ty vůbec normální?"
"A myslíš, že já mám odvahu na to, pozvat Johna?"
"Ahoj holky!" zaťukal mi někdo na rameno. Celá rudá jsem se otočila. Za mnou nestáli nikdo jiný než Matt a John!
Slyšeli to, určitě to slyšeli, zachytila jsem Dianinu zoufalou myšlenku ve své hlavě. Je to divné, ale poslední dobou se mi to stává nějak často.
Strategický ústup? Mrkla jsem na Dianu a obě jsme se, se slovy "Sorry, ale musíme ještě něco zařídit," rozběhly.
Stáje? Zeptala se mě telepaticky Diana. Přikývla jsem. Jelikož jsme se právě nacházely v přízemí a do stájí se dalo dostat rychle bočním vchodem, neměla jsem námitky. Zastavila jsem se až u naší jednorožky Belly. Byla to úžasná klisna, s tmavočernou srstí a velikým stříbřitým rohem a taky první věc, co jsme si já a Diana pořídily, když jsem zjistila, že jsem královna. Když jsem ještě bydlela spolu se svou rodinou a kamarády v Ekvalijském městečku jménem Madiland, nikdy jsem ani nesnila o tom, že bych mohla vlastnit jednorožce. Rodiče měli pouze starého hřebce Harryho, na kterém se ani pořádně nedalo jezdit. Harry teď bydlí s rodiči a Adelaide v zámečku, do kterého se přestěhovali, hned co se zjistilo, že jsem dědička trůnu. Mamka sice řekla, že vládnout nechce, ale to bohatství jí přece nemůžu odepřít. Ona prý na rozdíl od babičky, chce cestovat, nakupovat a zakládat obrovské podniky. A její dcerušce nezbývá nic jiného, než poslouchat keci komořího. To není hezký! I když…asi bych to udělala stejně. A taky udělám! Dnes zestárnu, do měsíce se stanu královnou a tak do pěti let bych mohla mít miminko. Jen co se to narodí, přepíšu trůn na něj a já se budu flákat. No, není to super plán?
"Posloucháš mě vůbec?" strčila do mě Diana.
"Ne, promiň, jsem duchem nepřítomná," promnula jsem si oči.
"Tak poslouchej! Nevíš co to je?" zeptala se.
"Co jako?" nechápala jsem.
Tohle, vecpala mi do hlavy svou myšlenku.
Nevím, pokrčila jsem hlavou, ale je to divné.
Jak se to asi stalo? přemýšlela.
Mám jednu teorii, kousla jsem se do rtu.
Jakou? zajímala se.
Říká ti něco Coven? To je skupinová mysl, stává se to buď dvojici oddělené od světa, nebo lidem se zvláštním posláním. Pokud mají mezi přáteli někoho se silnou myslí, můžou ho úmyslně i neúmyslně přibrat. To se stává velmi často, vysvětlila jsem.
Michelle! Taky mám občas pocit, že slyším její myšlenky, ale není to tak časté jako u tebe. Tak mě napadá-jak tohle víš? obořila se na mě.
Vzpomínáš si, jak jsme dostaly jednou celá třída za úkol, vytáhnout si lístek, na kterém byl napsanej pojem? Ty si měla tuším slovo, poškrabala jsem se na hlavě, patron! Ano, tak to bylo!
Ano, anděl zastupující spolek, nebo jedince, vzpomínám si. Ale jak to souvisí s tímhle? zeptala se.
Coven, byl můj pojem, a jelikož jsem chtěla dostat jedničku, tak jsem se prohrábla v křišťálovce(křišťálová koule s v Ekválii používá jako počítač a telefon) a tohle mi vylezlo. Doteď si to pamatuju a to už je to víc jak rok! pochlubila jsem se.
Mhm, tak je ta škola přece jen k něčemu dobrá, poslala mi myšlenku a rozesmála se.
Tak kde jste sakra! Uslyšela jsem káravý a silný hlas ve své hlavě.
Michelle neječ, co se děje? zeptala se Diana.
Co asi, čekáme na princeznu a její blízkou, jak říká komoří. A ta kněžka řekla už nejmíň tisíckrát elpuyr, což nevím, co znamená, stěžovala si sudička.
Znamená to, pospěšte, a mi už jdeme, přeložila jsem jí numidský výraz, popadla Dianu za ruku, vyběhla ze stájí a zamířila do místnosti, kde již za pár minut zvládnu přechod v dospělost. Hrozná, děsivá, krutá ale taky úžasná představa.

Písnička Johna a Diany

10. září 2012 v 19:46 | Lucy |  Jiné...
Ahoj všichni! Tohle je písnička s Camp rock 2, kterou si chtěla zaspívat Diana s Johnem. Abych řekla pravdu, zas tak moc se mi tahle písnička nelíbí, ale byla to jediná česká písnička, která mě v tu chvíli napadla. A protože je chytlavá, tak ji sem dávám. Doufám, že se vám bude líbit :). Lucy

32. Pohled Emily

9. září 2012 v 17:34 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
Nádech, výdech a jde se. Nic složitého, jenom chodím a zapaluju svíčky. Svíčku Michelle, svíčku Becky, svíčku Elis, svíčku Flover, svíčku Matta…proč je pro mě tak složité podívat se mu do očí? Do krásných, kaštanových očí, plných citů…svíčku Johna, svíčku Berryho, svíčky všech mích spolužáků. Vrátila jsem se doprostřed kruhu.
"Bim, bam," odbíjela půlnoc. Teď to všechno začne.
"Jsme jedno, já a vesmír, jsem všechno a nic," řekla jsem. Co je dál?
Jsem hvězdy a měsíc, zaslechla jsem Dianin hlas ve své mysli. Zase.
"Jsem hvězdy a měsíc, moře a bouře, život a smrt. Já jsem!"
Nadechla jsem se.
"Jsem síla a radost. Jsem duch a tanec. Jsem kněžka a magie. Andělé a živly, všemohoucí, já jsem zde abych vykonala své poslání! Jsem minulost, přítomnost i budoucnost. Jsem prázdnota. Jsem touha," připravila jsem se a vykřikla "Jsem!"
Ano, skvělé, už vím, že existuju, tak co je dál? Kdyby mi alespoň nelítala Elen pořád kolem hlavy! Hrozně to rozrušuje, když vám před obličejem lítá zvonková víla o velikosti menšího ptáčka.
Zapal svíčky, poradila mi Diana. Díky, díky, díky, už jsem fakt nevěděla. Přišla jsem k Dianě a řekla:
"Volám strážce severu, živlu Země, svolává tě z říše snů, tvé sestra Emily a zve tě k účasti v našem kruhu a ochraně tohoto posvátného dne," zapálila jsem zelenou svíčku. Na okamžik se mi zdálo, že jsem na louce plné květin, hlavně levandule, ale to asi dělala Elen. Přistoupila jsem k Lukovi.
"Volám strážce východu, živlu Vzduchu…" řekla jsem to samé jako u Diany. Tak jsem to udělala i u Anii a Christofera, jen změnila světovou stranu a živel. A u všech jsem pocítila, že živel přišel k nám do kruhu. Nakonec jsem přešla doprostřed, zapálila svou fialovou svíčku.
"Volám ducha, toho, jenž nás všechny obklopuje a chrání, svolává tě z říše snů, tvé dcera Emily a zve tě k účasti v našem kruhu a k ochraně tohoto posvátného dne," uklonila jsem se. Náhle jako by mě oválo něco tak úžasného a nepopsatelného! Nebyl to ani chlad, ani teplo, nebyla to ani vůně ani pach, ale vím, že to bylo dobré. Položila jsem svíčku na oltář a nechala zářit její plamen a místo toho si vzala kytici levandulí. Zbožňuju levanduli. Její vůni i barvu.
"Z mého vyššího já," řekla jsem, nebo spíš zakřičela.
"Z hluboké, divoké řeky snů," pokračovala jsem.
"Vyjdi myšlenko okřídlená," postupně se ke mně přidali všichni čtyři "strážci" živlů.
"Poznání, inspirace, učení a růstu," přidali se i ostatní členové kruhu.
"Uvítám tě s radostí a nadšením. Z hlouby své duše si budu pamatovat pouze sny, nesoucí pro mě význam a poslání. Tak se staň!" vykřikli jsme poslední větu všichni společně. Položila jsem kytici na oltář a šla uzavřít kruh. Pochopitelně proti směru hodinových ručiček, takže jsem začínala u Chrise.
"Strážci západu, živle Vodo, děkuji za tvou účast v našem kruhu. Loučím se s tebou," lehce jsem sfoukla už z půlky vyhořelou žlutou svíci. To samé jsem udělala u všech ostatních a nakonec i u ducha. Poté všichni sfoukli své bílé svíčky, pogratulovali mi, jak jsem to skvěle zvládla, a šli spát. Všichni až na Dianu, Matta, Johna, naše tři kouzelníky a Poly.
"Byla si fakt dobrá," pochválil mě Chris.
"Ale ani Diana nebyla k zahození. Jednou jsme to zkoušeli s Flover a ani ona si nevedla tak dobře, jako ty Diano," poplácala ji Ania po zádech. Takže Diana je lepší než Flover? Tak to už je co říct! Flover je traktérka s talentem na rostliny. Pod jejíma rukama všechny květiny ožívají. Má to ale složité, protože nemůže jíst nic rostliného původu. Ne, vážně si nedělám srandu! Bohužel v jejím žaludku začne klíčit i důkladně rozžvýkaná brambora. Živý se, jenom kouzelnickými lektvary.
"Jak to, že?" zajímala jsem se, protože mi to přišlo divné.
"Jednoduše, její živel potlačoval všechny ostatní," vysvětlil mi Luke.
"Tak mě napadá-mi už se dlouho chystáme otevřít pentagram, ale vždycky nám k tomu dva lidi chybí. Nešli byste do toho?" navrhnul nám Chris.
"Jasně!" vykřikli jsme s Dianou jednohlasně.
"Počkat, ale jak to, že dva? Pentagram má pět cípů, ne?" zeptal se John.
"Velmi si vážím tvé inteligentní poznámky, Johne, ale my jsme tři. Já, Chris a Luke," řekla Ania.
"A co Polyhymnia?" trval si na svém.
"Já tohle neumím. Jsem sice pro ostatní zdrojem inspirace, ale sama o sobě jsem hrozně hloupá a nešikovná," začervenala se.
"To není pravda, umíš nádherně hrát na všechny hudební nástroje a zpívat," zamračil se Chris.
"Vždyť si můj zpěv nikdy nemohl slyšet, uspal by tě," zasmála se. To je pravda, když Poly začne zpívat, všichni do dvou vteřin usnou. Ne, že by je to nudilo, ale ona už to má prostě ve schopnostech. Proto je osvobozena z hudební výchovy, nebo alespoň z hodin kdy zpíváme.
"Ale je mi jasné, že musí být nadpozemsky krásný," usmál se na ni. Ty jo, ta holka má ale štěstí! Tohle by Matt nikdy neřekl. Proč? Tak zaprvé netuší, co znamená slovo nadpozemský. A za druhé-proč by mi to vlastně říkal?
"Víte co? Necháme ty dvě hrdličky a půjdeme se domluvit na tom pentagramu," chytla mě za ruku Ania a táhla pryč.
"Tak jim to dopřej," uklidňoval ji Luke.
"Víš, jak nesnáším romantický bláboly, já mám ráda akci!"
"A to by se ti nelíbilo, kdyby ti někdo, skládal komplimenty?" zeptal se jí.
"Leda kdybych byla vožralá, nebo sfetovaná," pohodila vlasy Ania.
"Emily, máte tady někde na zámku přebytečnou láhev s vínem?" zamrkal Luke.
"Ve sklípku, ale víš, že nemáme pít alkohol!" pohrozila jsem mu prstem.
"Lili, do konce měsíce nám bude dvacet. Komoří, ani nikdo jinej nám nemá co vyčítat," rozhodil rukama.
"Ok, sklípek je překvapivě hned vedle sklepa s uzeninami a maj tam moc dobrý červený víno," olízla jsem se.
"Emily!" lekla se Diana.
"Co je? Dvacet nám nebude do konce měsíce, ale do konce týdne! A když jsem se tam dole byla podívat, tak mi to prostě nedalo a trošku jsem si lokla," zrudla jsem.
"Takže ty si popíjíš víno a nedáš nám ani líznout?!" překvapila mě má nejlepší kámoška. Čekala jsem spíš větu typu: "Ale zatím ti je třináct, tak se podle toho chovej!"
"Za pár dní ti dám, kolik budeš chtít-teda ne tolik abys dostala otravu alkoholem, to se mnou nepočítej!" přísně jsem se na ní podívala.
"Neboj, ale možná bys měla dát nějákej limit i těm dvěma… tak moment, kam zmizeli?" dala Diana ruce v bok. Luke a Ania už ale byli nejspíš dole a popíjeli. Jestli někdo zjistí, že jsem ty dva potřeštěné teenagery poslala dolů já, tak se můžu s rolí královny světa rozloučit.
"No, za nima se už nepoženu," řekla jsem rázně.
"Takže, mi zestárneme už během tohohle týdne?" zeptal se najednou Matt.
"Jo," odpověděla jsem trochu sklíčeně.
"Měli bychom si pořád užívat toho, že jsme ještě ehm…jak to říct?" kousla se do rtu Diana. Záměrně se vyhýbala výrazu děti.
"Že ještě nejsme ti nudní a otravní dospěláci," pomohla jsem jí.
"Ano," přikývla.
"Taky si myslím," přidal se John.
"Takže, dáme si závod, kdo vyleze, víš na strom?" navrhnul Matt.
"Ale to je nespravedlivý, já se nemůžu zúčastnit!" namítnul John.
"A navíc je jasné, že vyhraje Emily, je nejmenší a nejlehčí, takže jí ten strom unese!" protestovala Diana.
"Tak jinak. Nebudeme soutěžit, ale zkusíme dostat na ten strom Johna!" navrhla jsem.
"Jó, já na stromě ještě nikdy nebyl!" zatleskal.
O hodinu později.
"Pořádně se přitáhni!" povzbuzovala jsem ho, mezitím co se Matt, pokoušel dostat jeho koňskou polovičku, alespoň na první větev.
"Tohle je beznadějné, nikdy se tam nedostanu," zoufal si John.
"Nikdy neříkej nikdy," šla jsem jim pomoct.
O dvě hodiny později
"Tu ulomenou větev musíme nějak zamaskovat! Ten strom tu stojí už dvě století! Přežil velkou bouři, dokonce i hurikán!" šílela jsem.
"Tak to je trapný, on přežije všechno, jenom Johnův zadek ne," smál se Matt.
"Pardon, já fakt nerad," zatvářil se provinile John.
"Ale jak to teď chcete spravit?" zeptala se jich Diana.
"Mám nápad!" vykřiknul Matt.
O tři hodiny později
"Pane bože, já slíbila na ošetřovně, že se nám nic nestane!" přejela jsem si obličej volnou rukou.
"To je teď jedno, hlavně musíme sehnat příručku, jak nás rozlepit," křičela Diana.
"Já ti říkal, že izolepa je bezpečnější, ale ty ne! Prej vteřinový lepidlo!" vyčítal to všechno Mattovi John.
O čtyři hodiny později
"Ještě štěstí, že tudy šli Poly a Chris, jinak by nás asi nikdo nerozlepil a strom by zůstal bez větve," říkala jsem Dianě, když jsme si šli lehnout.
"Taky si myslím, ale prosíme, běž si lehnout a zkusit jestli to kouzlo zafungovalo," poprosila mě Diana
"Jsou čtyři ráno, to už fakt neusnu," zívla jsem. No, dobře, možná se mi to podaří.
"Kdyby ne, zavoláme Poly, ta tě uspí. Tak dobrou," zamávala mi ještě a šla si lehnout k sobě do pokoje. Když jsem konečně byla převlečená a ležela ve své krásné posteli, zjistila jsem, že už se vlastně rozednívá. Ale nedivte se, bylo už pět ráno! Celou hodinu mi trvalo, něž jsem se umyla a převlíkla. Vsadím se, že ani John ani Matt si nepřidělávali potíže a na sprchu se vykašlali. To je ale teď jedno, musím usnout. Třeba zjistím, kdo zabil pratetu, nebo si alespoň vraha pořádně prohlídnu a pak nakreslím. Nebo bych mohla zjistit, k čemu je ta kniha. Nebo co má Caroline za lubem.
Už spím? Jestli jo tak super! Trochu jsem zamrkala. Vidím…prsten? Velký a neobvyklý prsten. Zajímavé bylo, že byl celý černý, až na složité vzory, které zářily jasně rudou barvou. Barvou krve. Vzor připomínal něco mezi korunou a hnusnou dýkou. Vlastně to byli dvě věci přes sebe. A kolem bylo něco psáno. Sice bylo patrné, že je to ekvalijština, ale přečíst se to nedalo. Bylo to písmo jako z té knihy…
"Em! Vstávej, dělej!" bušil mi někdo na dveře.
"Co je, sakra?" řekla jsem rozmrzele. Slunce se už vyhouplo na oblohu, a hodiny ukazovaly sedm a pět minut.
"Rychle, za hodinu je tady ta velekněžka! Za hodinu, rozumíš?!" poznala jsem, že za mími dveřmi je Michelle.
"Jaká velekněžka?" zeptala jsem se, zívla jsem. O kom to může mluvit? Určitě to nebude nikdo významnej, takže můžu spát dál. Její odpověď mě ale probrala.
"Přeci ta, co nás promění na dospělé lidi!"

31.Pohled Diany

9. září 2012 v 17:27 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
"Já a sirky? Ses zbláznila, ne?" odfrkla si Emily.
"Myslíš, že já budu riskovat svůj život?" vrazila jsem jí sirky do ruky.
"Co s tím mám dělat?" zeptala se.
"Je to naprosto primitivní. Chris dostane žlutou svíčku a bude symbolizovat vzduch, Ania červenou a bude mít oheň, Luke modrou, jako voda a já zelenou, živel země. Ostatní se rozestaví kolem nás a s bílými svíčkami. Ty budeš stát uprostřed s fialovou svíčkou a zapalovačem. Řekneš nějákej nesmysl a půjdeš ke mně. Zapálíš mojí svíčku a řekneš to s tím strážcem severu, jasný? Pak půjdeš za Lukym a řekneš to samí o východu. Pak Anie a potom za Chrisem a nakonec zapálíš svou svíčku a řekneš zbytek. To je ta první část. Druhá je tamto s básničkou…umíš už ji doufám?" podezírala jsem ji.
"Jasně, umím všechno, co jsi mi napsala na ten papír, jen netuším, jestli správně, protože přečíst ten tvůj škrabopis a téměř radlický úkol," usmála se.
"Takže už víš, co máš dělat, že jo?" mrkla jsem na ni.
" Ano, ale jsem přesvědčená, že manipulovat s otevřeným ohněm v blízkosti Johna, Berryho a Matta je sebevražda," protočila oči.
"Možná, ale ty se starej spíš o to, abychom nemuseli začínat několikrát, už tak se to dost protáhne," povzdechla jsem si.
"Jasně, neboj se," řekla.
"Holky, za pět minut je půlnoc, honem ven, čeká se jen na vás!" začal na nás křičet John. Vyšli jsme ven, na velkou zahradu. Měsíc na obloze zářil tak jasně, že jsem se bála o své oči. Každopádně to byl krásný pohled. John nás dovedl až k vysoké vrbě na kraji zahrady u hradeb, kde tekla říčka, hlavní zdroj vody na zámku. Všude kolem bylo rozestaveno spousta lidí, či spíše VŠICHNI naši spolužáci.
"Co to jako má znamenat?" zeptala jsem se. Z davu vystoupila Ania.
"Čím víc lidí, tím líp. Všem sem řekla, o co se jedná, dala jim přesné pokyny a každému bílou svíčku. Teda, Elen ne, ta by ji pravděpodobně neunesla, takže ta má jenom levandulovej květ. Bude Lili lítat kolem hlavy, aby se cítila jako na levandulové louce. No, není to geniální? Já vím, že jo, vymyslela jsem to přeci já," usmála se.
"Anio, jsi dcerou smrti!" vykřikla Emily a skočila jí po krku.
"Hej, mě nepřepereš," smála se Ania a jediným pohybem ruky Em odhodila.
"Au!" vykvikla a stoupla si. Spadla vážně blbě, roztrhla si sukni a odřela loket.
"Sorry, neznám svou sílu, hned to napravím," začervenala se Ania, přiložila svou hůlku na Liliny šaty a proudem energie je zpravila.
"Dík, hned je to lepší," poděkovala Emily.
"Není za co, takže jestli nikdo nemá žádnej problém, můžeme začít," řekla.
"Já, chtěla bych, aby mi Caroline vrátila zpět tu knihu," přihlásila jsem se.
"Carol tu není, byla jsem u ní v pokoji a říkala mi, že jí není dobře," oznámila mi s klidem Ania.
"No, jasně, není jí dobře," zvedla oči v sloup Emily.
"To je jedno. Uděláme teda ten kruh. Diano, ty běž na sever, Luke na východ, to je zde, Chris západ a já půjdu na jih, mají všichni svou svíčku?" zeptala se pro jistotu.
"Já ne," řekla Emily.
"Máš ji na oltáři, ale ta tě teď nezajímá, starej se o zapalovač," poučila ji.
"Ok, co mám dělat?"
"Začni od severu zapalovat bílé svíčky, o nás se nestarej. Jo a choď po směru hodinových ručiček," připomenula ji.
"Já vím, proti směru půjdu, až budu kruh zavírat," přikývla.
"Ač se mi to říká špatně, nejsi zas tak blbá, jak vypadáš," zazubila se na ni Ania.
"Dík, jsi vážně strašně milá," protočila oči Lili.
"Není za co, a dělej," popohnala ji. Emily se podívala na mě. Běž, to zvládneš, řekla jsem v duchu. Děkuju, odpověděla… tak moment, jak mě mohla slyšet? A jak jsem mohla slyšet já ji?

Omlouvám se

9. září 2012 v 17:23 | Lucy
Ahoj, moc se omlouvám, za svou týdenní nepřítomnost, ale to víte školaZamračený. Ještě dnes doplním poslední kapitoli prvního dílu a za pár dní se mi možná podaří začít díl druhý. Jen bych potřebovala pomoct s názvem. Diana navrhuje Probuzení, ale to není moc originálníSmějící se. Kdyby někoho něco napadlo, pište mi prosím do komentářů, předem děkuju.

30. Pohled Emily

3. září 2012 v 7:07 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
"Cos jí to udělal?!" vykřikl zoufale Matt. Pak mu vrazil facku. Vůbec jsem nechápala proč.
"Nic, ty vole, neblbni, jenom jsem se jí pokoušel probudit!" ječel. Pořádně jsem se rozhlídla kolem sebe a zjistila, že mě John drží v náručí. Vedle mě stál Matt se zabijáckým výrazem a zaražená Diana.
"Proč? Proč to teda neřekneš rovnou?" zeptala se. Byla rudá v obličeji, pěsti měla zaťaté a v očích křivdu.
"Co mám říct?" nechápal John.
"Že ji miluješ. Že ti vůbec na mně nezáleží. Že ti nezáleží na Mattovi. Že ti nezáleží vůbec na nikom!" rozkřičela se.
"Může mi sakra někdo říct co se děje?" zeptala jsem se.
"Když jsme přišli, tak tě ten vůl objímal a líbal!" vztekal se Matt.
"To není pravda!" ohradil se.
"Je! A bolí to, Johne, hodně to bolí," obrátil pohled do země.
"Ne, Matte, sám víš, jak to je s mejma citama," zavrtěl hlavou.
"Tak se uklidníme, co říkáte? Sedneme si, popovídáme si a všechno se nějak vyřeší," pokoušela jsem se je uklidnit.
"Ani náhodou," zavrtěl hlavou Matt. Diana jen stála a vypadala, že se každou chvilku psychicky zhroutí.
"Co kdyby mě John nejdřív pustil," navrhla jsem. Přikývnul a postavil mě na zem.
"Super, teď prosím uhni Em," chytnul mě Matt za ramena a odsunul. Pak to teprve začalo. Matt se s děsivým křikem vrhnul na Johna a začat ho mlátit. I když je vidět, že je Matt namakanější, tak na Johna prostě nestačí. Čtyři nohy jsou více než dvě a když jsou navíc opatřeny kopyty…
"Nechte se!" vykřikla jsem.
"Ty hajzle, a já myslel, že jsi kámoš!" vrazil Matt Johnovi pěst do oka. Ten se naštval a kopnul ho do nohy.
"Tak jinak-jako vaše princezna, vám PŘIKAZUJI, abyste se nechali!" zkusila jsem to znovu. A vida, zafungovalo to. Jenom Matt se nějak nemohl zvednout.
"Sakra kámo, jsi v pořádku?" zeptal se ho John.
"Dochází mi dech…" zaklonil hlavu a zavřel oči.
"Ale ne! On omdlel!" vykřikla jsem a mrkla na Johna.
"To je strašné, musíme ho rozdýchat!" chytnul se za hlavu a začal panikařit.
"Ale kdo ho rozdýchá? Emily nemůže, s tím korzetem," zavrtěla hlavou Diana, které zřejmě došlo, co to tady Matt předvádí. Ten nechal hlavu zakloněnou, oči zavřené, jen pusa se mu skroutila do hrozného úšklebku.
"Musíme se dohodnout…a taky mi John, musí říct, co se mnou vlastně prováděl."
"Tak jo dl jsem ti pusu na čelo," přiznal se.
"Ale proč?" zeptala jsem se.
"Abych tě vzbudil, ne? Jako Sněhurku!" vysvětlil.
"Ty seš tak blbej!" řekla Diana, ale bylo vidět, že si oddechla.
"Takže to bychom měli, ale co bude s tím Mattem?" napadlo Dianu.
"Ahoj, chcete pomoct?" ozval se ze dveří slaďoučký hlásek. Jako na zavolanou!
"Hele, Diana mě půjde rozvázat ten korzet a pak Matta, rozdýchám," řekla jsem a běžela i s Dianou za Billym, který stál mezi dveřmi.
"Billy, prosíme, Matt je v ohrožení života, musíš ho rozdýchat," zašeptala jsem mu do ucha a přikryla pusu Dianě, která dostala záchvat smíchu.
"Matta! Vážně můžu?" zamrkal šťastně.
"Jasně, a nemusíš se bát, že by si Matt myslel cokoliv špatného, zachráníš ho a možná si i získáš jeho sympatie," přidala se Diana a ucpala pusu mě, jelikož jsem to nevydržela a začala se smát taky.
"Tak jo," přikývnul.
"Už jdu!" zavolala jsem a přivedla k usmívajícímu se Mattovi Billiho.
"Pššš!" sykla jsem na Johna, který vypadal, že každou chvíli pukne smíchy. Můj homosexuální kamarád se naklonil nad Matta, který okamžitě našpulil pusu. A tak se ho Billy pokusil rozdýchat. Já mezitím dusila Johna, ten dusil Dianu, která dusila mě, aby se ani jeden z nás nezačal smát. Billy si Mattovu "záchranu života" vyloženě užíval, ale Matt zřejmě dostal nějaké podezření a proto otevřel oči…
"Ááááááááááááá!!! Sundejte ho! Pomóóóc!!!" vřískal Matt, my tři se váleli smíchy po podlaze a Billy ho prosil, ať nekřičí.
Nakonec Matt omdlel doopravdy a skončil na ošetřovně. Diana a John se usmířili, Billy se urazil, Berry a Michelle se ztratily a našli jsme je až večer. Kolem deváté, jsme se všichni sešli v ošetřovně u Matta. Přinesli jsme si spoustu coli, čokolády a čipsů, ale nepustili nás s tím dovnitř, hnusáci hnusní! Vsadím se, že by to Mattovi pomohlo.
"Emily!" strčila do mě Diana.
"Promiň, co jsi říkala?" zeptala jsem se.
"Ty mě vůbec nevnímáš! Ptal jsem se tě, jestli je královna vážně mrtvá už dva měsíce," řekla mi.
"Jo, je," přikývla jsem.
"A ten sen se ti zdál taky před dvěmi měsíci?" pokračovala.
"Ano," souhlasila jsem.
"Víš, že je dost možné, že se ti to zdálo přesně v den, kdy byla královna zabita?" napadlo Dianu.
"To je možné, ale komoří je přesvědčen, že to byla sebevražda," pokrčila jsem rameny.
"Ano, ale tohle sebevražda nebyla, víme to," řekla přesvědčeně.
"Nemáme na to žádné důkazy," zavrtěla jsem hlavou.
"Ale máme," zvedla mi Michelle ruku, na které jsem měla strup.
"Jo, ale co když mám nějaké věštecké sny a nějaké normální?"
"Na to jsme už mysleli," zamávala Diana nějakými papíry.
"Co to je?" vzala jsem jí je a dívala se na to.
"Uděláme magickej kruh a ty tam tohle řekneš," usmál se Matt.
"Páni, a to se to musím naučit? Kolik na to mám času?" zoufala jsem se podívala na dlouhou básničku.
"Máš na to pár hodin, o půlnoci to provedeme," řekl mi s klidem John.
"Proč o půlnoci? A proč dnes?"
"Em, buď dnes, nebo příští měsíc. Kouzlo má nejlepší účinky za úplňku," usmála se Diana.
"On je dnes úplněk?" vyvalila jsem oči.
"Jasně, takže se laskavě nauč, je devět, máš na to tři hodiny," poplácal mě na zádech Michelle.
"Myslíte, že to zvládneme sami? Možná bychom měli do party přibrat nějakého kouzelníka," navrhla jsem.
"Dobře, koho? Aniu, Chrise nebo Lukeho?" zeptal se John.
"Brala bych Chrise, toho překecáme, chodí přeci s Poly," řekla jsem.
"Já navrhuju spíš Aniu, myslím, že je z nich nejsilnější," nesouhlasila Diana.
"Ania nemá mozek!" urazila jsem se.
"Ty si ještě pořád pamatuješ, jak si z tebe dělala srandu?" zasmála se Diana.
"Srandu? Když mi bylo sedm, tak mi na školním výletě, když jsem spala, strčila ruku do vlažný vody a víš, co se stalo! A já za to nemohla!"
"No jo, tak Lukeho! Kamarádí se s Billym, takže nebude problém je přesvědčit…"
"Ne! Ať už se ke mně Billy nikdy nepřibližuje! Bojím se ho!" zamračil se Matt.
"Já si spíš myslím, že se Billy bojí tebe. Nechoval ses k němu moc hezky a to tě chtěl zachránit!" zasmála jsem se.
"Všichni víme, jak to s Billym je, takže je jasné, že to nedělal jenom proto, aby mě zachránil. Řekni Em, rozdýchala bys ty holku?" zeptal se mě.
"Kdybych věděla, že to nehraje jako NĚKDO, tak asi jo," pokrčila jsem rameny.
"No to je jedno, každopádně cokoliv společného s Billym se zamítá!" rozhodl Matt.
"Já zamítám cokoliv společného s Aniou a vlažnou vodou!" přidala jsem se.
"Lili, bylo ti sedm a Ania si to prostě přečetla v knížce, tak to chtěla zkusit, možná…" pokoušela se mě přesvědčit.
"Co máte proti Chrisovi? Navíc bychom to měli říct Poly, mohla by nám pomoct," trvala jsem si na svém.
"Nic ve zlém, ale já jsem tu přirozený vůdce," namítla Diana.
"Nic ve zlém, ale já jsem tu princezna," nesouhlasila jsem.
"No jo, modrokrváku," zasmála se Michelle.
"Co to je za slovo? Modrokvák," zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.
"To jsi ty! Máš modrou krev," usmála se.
"Aha, zajímavé, tak co bude?" zeptala jsem se.
"Co všichni? Tři jsou víc než jeden," napadlo Johna.
"Vážně o tom musí vědět tolik lidí?" zoufala Diana.
"Já souhlasím, tři jsou víc než jeden," přikývl jsem Matt.
"Já taky," usmála se Michelle.
"Myslím, že bychom to neměli takhle rozhlašovat," postavila jsem se za Dianu.
"Tři proti dvěma," řekl John.
"A co Berry," podívala jsem na něj.
"Ten se asi zdržuje hlasování," usmál se Matt. Berry totiž spokojeně spal na vedlejším nemocenském lůžku.
"Není to sice hezký, ale musíme ho vzbudit. Je to právoplatný člen naší skupiny a musí hlasovat," šla jsem k němu.
"Berry, vztávej, musíš hlasovat. Co je lepší tři nebo jeden?" zeptala jsem se ho.
"A co jde? Jestli o jídlo tak tři, jestli o párty tak tři, jestli o Michelle, tak mi úplně stačí ta jedna, tři bych nepřežil," zívnul, obrátil se na bok a znovu usnul.
"Ne, ne Berry, jde o kouzelníky," třásla jsem mu ramenem.
"Moučníky tři," zamumlal.
"Ne moučníky, ale kouzelníky!"
"Tak třeba tři," mávnul rukou.
"Jóóó!" plácli si Matt a John.
"No dobře, tak já to řeknu Chrisovi a Lukemu, ale Aniu si zpracujte sami," řekla jsem.
"Ok, tak já zatím seženu ty věci. Co že je na to všechno potřeba?" zeptal se John Diany.
"Napíšu ti seznam," řekla a dala se do psaní.
"Tak já jdu," zamávala jsem jim ještě na cestu i vydala se za Poly.

Prosím o pomoc

2. září 2012 v 13:08 | Lucy
Ahoj, cvhtěla bych poprosit někoho, kdo umí změnit pozadí celého blogu na to stažené s internetu, aby mi pomohl. Dělala jsem na tom celé dopoledne a výsledek byl tak strašný, že jsem radši obnovila svoje pozadí a dál se s tím nepatlala. Moc prosím kohokoliv, kdo to umí, aby mi pomohl. Předem děkuju. Lucy

29. Pohled Johna

2. září 2012 v 10:57 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
Hnal jsem se chodbou a najednou zjistil, že za mnou nikdo neběží. Kde jsou všichni? Jediné co mě napadlo, že jsou za mnou a nestačí mi, takže jsem se obrátil a šel jim naproti. Cestou jsem vrazil do komořího. Omylem jsem ho srazil na zem.
"Jé, sorry, já nerad," omlouval jsem se a pomohl mu vstát.
"Měl byste se dívat na cestu mladý muži," pohrozil mi prstem.
"Fakt sorry, já tady hledám Em, nevíte kde je?" zeptal jsem se.
"V salonu číslo jedna, a nepřeje si být rušena," zamračil se.
"Ale já za ní musím, kde je salonek číslo jedna?"
"Stojíte před ním, ale nedoporučuji, vám tam chodit, princezna je rozrušená…"
"Tak díkes, mějte se," otevřel jsem dveře. Salonek byl fakt super. Všude bylo hrozně moc svícnů, váz a jinech ozdobných nesmyslů. Nebyla tu ani noha, teda až na Emily, která ležela na největší pohovce a hrozně brečela.
"Ahoj Lili, jsi vpoho?" šel jsem k ní.
"Ne," zavrtěla hlavou.
"Stalo se něco?" vzal jsem jí za ruku.
"Jo,"přikývla.
"Tak si sedni, utři si oči a řekni mi to," vybídnul jsem ji. Posadila se.
"Nemáš kapesník?" zeptala se.
"Nemám, kam bych ho dal? Ale něco ti najdu," slíbit jsem ji a začal běhat po salonku, až jsem z vozíku, na kterém se válelo pár nepoužitých ubrousků, jeden vzal a podal ho Emily.
"Děkuju," utřela si oči a vysmrkala se.
"Tak, a teď to vyklop."
"Já jsem odsoudila vévodu k doživotnímu vyhnanství," začala zase nabírat.
"Nebreč, nechala sis alespoň jeho prachy?" zajímal jsem se. Přikývla.
"Tak vidíš! Vlastně jsi přispěla do královské pokladnice!" pokoušel jsem se jí povzbudit.
" Ale, já nevím, jestli jsem udělala dobře," pokrčila rameny.
"Co provedl?" vyzvídal jsem. Když mi to dořekla, zmocnil se mě takovej vztek!
"Kde je?" vrčel jsem jako dravá šelma.
"Nevím, proč?"
"Ten qrovy si dovolil vyskočit si na nebohýho, bezmocnýho stařečka a krásnou princeznu! Navíc tě balil!" ječel jsem.
"Klídek Johne, tobě to může být přece jedno," usmála se.
"Ale není, jsi má kamarádka, dobrá kamarádka," polknul jsem.
"Kamarádka," přikývla.
"Ano, kamarádka."
"Johne, prosíme, nemůžu dobře dýchat, rozvážeš mi ten korzet?" zeptala se najednou.
"Jasně, pokud se mi to povede," přikývnul jsem. Bohužel, korzet byl zavázán na mašličku.
"Hele, kdo ti to vázal? To se fakt nedá rozvázat!" nadával jsem.
"Já vím, ale sama se z toho nedostanu, a věř mi, nedá se v tom dýchat," opakovala mi pořád a já začal poznávat, že už asi vážně brzo omdlí.
"Víš co? Najdeme Dianu, ta to bude umět rozvázat, nebo alespoň Michelle," navrhnul jsem.
"Dobře, musím to sundat, hrozně jsem křičela a to strašně vyčerpává a taky…" začala padat. Tak, tak jsem jí zachytil. A sakra, co teď? Musím jí dopravit za Dianou, rychle. Tak mě napadá, ona neomdlela při křiku na toho vévodu, ale při rozhovoru se mnou. Wow! To znamená, že je ze mě úplně mimo! No, dobře, nebudu jí brát Mattovi, nechám si Dianku. Em je jenom kámoška. Vzal jsem jí do náruče a chystal se jí odnést. Uf, není úplně nejlehčí, a to je taková malá a štíhlá. Přitisknul jsem si ji k sobě a pokusil se otevřít dveře. Aha, tak to nepůjde.
"Emily, musíš vstát," lehce sem s ní zatřepal. Nic. Tak jsem jí dal pusu na čelo, třeba se stane zázrak a ona bude jako Sněhurka. No a zrovna ve chvíli, kdy jsem přitisknul ústa k čelu, tak jsem našel Dianu. Nebo spíš ona našla mě. Ona a Matt vstoupili do dveří.
"Johne!" leknul se Matt, když mě uviděl.
"Johne!?!" vykřikla Diana.
"Johne?" zamžourala očima Emily.

28. Pohled Diany

1. září 2012 v 14:50 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
"Musíme získat tu knihu zpět," řekla jsem všem, kromě Emily, která byla s tím vévodou.
"A jak to chceš asi udělat?" zeptala se Michelle.
"Buď nám jí dá Caroline sama, nebo si jí prostě vezmeme," pokrčila jsem rameny.
"Nemůžeme se jí přece vloupat do pokoje," zamračil se Matt, kterému se očividně můj plán nelíbil.
"Neřekla jsem přeci, že se jí vrhneme do pokoje, prohledáme všechny skříně, šuplíky a poličky, jenom za ní půjdeme, řekneme si o knihu, a když nám jí nedá, tak si jí prostě vezmeme," vysvětlila jsem.
"Mně se to nelíbí, nemůžeme jí to jen tak vzít," zavrtěl hlavou.
"Jo? A ona snad může?" opáčila jsem.
"Souhlasím s Dianou, musíme zjistit, co to má znamenat," postavil se za mě John.
"Díky," usmála jsem se.
"To nemůžete, vy hajzlové! Posloucháte děcko!" zaslechla jsem úděsný jekot. Naproti nám šli dva strážní, kteří táhly zoufalého elfa.
"Ty vole, co to má bejt?" nechápal Berry.
"Něco se stalo, tenhle vypadá jako…" polkla jsem.
"Vévoda!" řekli jsme s Michelle jednohlasně.
"Vévoda?" poškrabal se na hlavě Matt.
"To znamená, že to souvisí s Emily!" docvaklo to Johnovi.
"Bingo! Tak jí půjdeme hledat, ne?" navrhla jsem.
"Bude v nějakém salonku, tam si přece dávají tihle ,modrokreváci' něco k pití a pak klají o politice," napadlo Michelle.
"Asi máš pravdu, tak pojďme do salonku!" popohnala jsem je. Běželi jsme co nejrychleji dlouhou chodbou, John pochopitelně napřed, když jsme najednou narazili na "rozcestí".
"Kam teď?" zeptal se mě John.
"Asi v pravo," pokrčila jsem rameny.
"Super," rozběhl se, pochopitelně do leva.
"Johne, druhý pravo!" zavolala jsem na něj, ale ten už byl někde na druhém konci zámku. A kdo by se hnal za koněm? Navíc když má dvoje plíce! Takhle mu nikdy nedojde dech.
"Kašlem na něj a jdeme dál," rozhodla jsem. Po pár minutách jsem zjistila, že jsme u dveří jídelny.
"Stoprocentně jdeme dobře?" zeptal se mě Berry.
"Ne, obešli jsme to dokola," povzdechla jsem si.
"Neříkala jsi, že v tomhle zámku trefíš kamkoliv i po slepu?" rýpla do mě Michelle.
"Hrozně mě znervózňujete," naštvala jsem se.
"Takže přirozená vůdkyně, co budeme dělat teď?" řekl Berry. Samozřejmě do svého projevu nezapomněl vložit co největší dávku ironie.
"Hele, nehte jí, ani jeden z nás to tu nezná o nic líp! Máme vůbec štěstí, že tu Dianu máme," napomenul je Matt. Překvapeně jsem se na něj podívala. Možná to není zas takovej blbeček. Vlastně je docela milej.
"Děkuju," věnovala jsem mu vděčný úsměv.
"Nemáš za co," mrknul.
"Haló! Tak co bude?" zamávala mi Michelle rukou před obličejem.
"Rozdělíme se a každej půjdeme na jednu stranu," řekla jsem.
"Ok, ale v každý skupině by měl být alespoň jeden člověk, kterej bezpečně pozná, kde je pravo a kde levo," navrhnul Berry.
"Souhlasím, já to poznám," přikývla jsem.
"Já taky," řekla Michelle.
"Já nosím na rukách náramky, na kterých to mám napsaný, takže nemám problém," ukázal mi je Berry. A doopravdy, měl na každé ruce náramek. Na jednom bylo napsáno "pravá" a na druhém "levá".
"Super, jenom je máš obráceně," upozornila jsem ho.
"Pardon, hned napravím," prohodil si je.
"A ty Matte?" zeptala jsem se.
"Já si nejsem jistý, že to vím," začervenal se.
"Tak to zkusíme, zvedni pravou ruku," řekla jsem mu.
"Kolik mám pokusů?" zeptal se.
"Jeden," odpověděla jsem.
"To je krutý, chci dva pokusy!" urazil se.
"Prostě zvedni ruku, o který si myslíš, že je pravá, je to tak složitý?"
"Tahle?"
"Aha, takže, Michelle jde s Berrym, kdyby si náhodou zaměnil náramky a já jdu s Mattem, protože ten je úplně mimo," rozhodla jsem a nedbala na Mattovi námitky, že má ještě jeden pokus.