Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

14. Pohled Johna

8. srpna 2012 v 17:58 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
"Johne? Jsi tu?" zaklepal kdosi na dveře.
"Jsem," odpověděl jsem.
"Můžu dál?"
"Jasně," usmál jsem se, jelikož jsem poznal hlas. Do mého pokoje vztoupila Diana v krásných zelených šalech.
"Hezké šaty," pochválil jsem ji.
"Děkuju," začervenala se.
"Jak to jde Mattovi?" zeptal jsem se jí.
"Po tom co jsi odešel, ho uviděla Lili, naštvala se, že Matt machruje a srovnala ho se zemí," vysvětlila mi. Hrozně jsem se leknul.
"Neřekla mu doufám nic ošklivýho?" zamračil jsem se.
"Jenom to, že je nula a, že s ním zpívat rozhodně nebude," mávla rukou.
"Jenom!?!" rozčilil jsem se. Kdyby jenom věděla, jak moc je Matt náchylnej k sebevraždám! Nikdy se sice nezvládne zabít, ale už mockrát si nechtěně ublížil. Když se zkouší utopit, voda ho odnese hrozně daleko a pak nemůže najít cestu domů. Když se pokouší otrávit, namíchá si zpoustů jídla dohromady, protože je přesvědčen, že kombinace kyselé okurky a zmrzliny je zabijácká, a pak ještě tejden zvrací. Pravidelně se oběšuje za nohy, ne za krk, jelikož mu to přijde bezpečnější a visí hlavou vzhůru celé hodiny, než ho někdo odstřihne. Víte kolik se mu nahrne mezitím do hlavy krve(slovo mozek nepoužívám záměrně)?
"Tak promiň, ale snad kvůli tomu nespáchá sebevraždu," rozhodila rukama Diana.
"To ho neznáš," hrnul jsem se ke dveřím.
"Nechoď za ním, Emily se mu už šla omluvit," postavila se mi do cesty.
"Aby nebylo pozdě! Jak si asi myslíš, že ho Lili bude odřezávat ze stromu, nebo mu držet hlavu nad záchodovou mísou, aby nepozvracel tu mramorovou podlahu? Já v tom mám letitou praxi!" odsunul jsem ji.
"Takže mě zase necháš, ať si zpívám s Billym? Zase půjdeš radši zachraňovat Matta?" okřikla mě. Zastavil jsem se. Ruku jsem měl položenou na klice. Diana ke mě přišla a sundala ji.
"Lili to zvládne," ujistila mě.
"Dobře, půjdeme radši trénovat tu písničku," přikývnul jsem.
"Ten kluk, patrně v uších špunty má..," zazpívala Diana. Usmál jsem se. Ona vždycky zpívala krásně. První sloka nám šla krásně.
"Ty," ukázala na mě.
",já si blízko jsme, pořád však tak vzdálení," zaskuhral jsem a podíval se na svá kopyta, kam jsem si napsal jak zní refrém, který jsem neuměl.
"Jseme jak oheň a déšť," zasmála se Diana. Asi si všimla, co jsem měl na kopytech napsáno. Vlastně tam stála jen jedna jediní věta:
OPAKUJ PO NÍ, BLBE!
"Jak oheň a déšť," přidal jsem se.
"Někdy vážně mě štveš."
"Někdy vážně mě štveš, ale zlost je stav co dlouho netrvá," zazpívali jsme společně.
"Jsme Venuše a Mars."
"Jak Venuše a Mars," opakoval jsem poslušně po ní.
"Jsme horko a mráz."
"Jak horko a mráz, ale ladíš s každou písničkou co znám! A tak stejný cíl mám dál!"poškrabal jsem se ve vlasech. Co následuje teď? To už se mi na kopyta nevešlo.
"Chce prostě vždycky na vrch mít," pobídla mě.
"A já chci jenom hudbou žít, trvá si na svém jenže já se nezměním," vzpoměl jsem si. Šlo nám to hezky. Už jsme zpívaly druhý refrém, zrovna jsem po ní zopakoval "jak oheň a déšť", když jsem zaslechl podezřelé zvuky.
"Ale ne, Matt!" podíval jsem se z okna. Můj kamarád změnil metodu věšení se. Tentokrát se pověsil za levou ruku.
"Musím ho jít odstřihnout," popadl jsem nůžky, a vyběhl ven.

"Johne, to je dost, že jdeš, už mě bolí ruka, odvaž mě, ať se můžu oběsit znovu" vítal mě už z dálky.
"Neboj se, mám nůžky," uklidňoval jsem ho. Moc se mi to ale nepodaři, jelikož dostal histerický záchvat.
"Ne Johne, nůžky ne! Neumíš stříhat," ječel a kopal nohama kolem sebe.
"Klid Matt, trénoval jsem na své Barbie," úspěšně jsem se vyhýbal kopancům.
"Myslíš tu Barbie bez vlásků?" zeptal se.
"Přesně tu! Dělal jsem jí super účes..."
"Já nechci být plešatej!" vřískal.
"Neboj, já se nikdy nepředceňuju, vzal jsem si nůžky s kulatou špičkou, ty pro děti od dvou let, s nima se nic ustřihnout nedá," popadl jsem provaz na kterém vysela Mattova ruka a začal jsem pižlat provaz. A představtesi, za dvě a půl hodiny se mi podařilo zlikvidovat jeden vlásek! No nejsem borec? Po čtyřech hodinách se Matt zeptal: "Hele, nechceš mě radši odvázat? Bude to rychlejší."
"Vždyť už to skoro mám," zamračil jsem se.
"Ano, už skoro máš druhej vláseček ze dvou milionů," povzdychnul si. Za šest hodin jsem to vzdal, zahodil nůžky a během deseti sekund ho rozvázat. A protože už byla tma, a nám byla zima, šli jsme si lehnout, každý do svého pokoje.

Konečně se mi podařilo usnout. Spím a spím a něco slyším. A to něco bylo děsivé mlácení na dveře. Obul jsem si všechny čtyři pantofle, vzal si svůj župan(jediné oblečení, které jsem ochoten nosit) a šel otevřít. Do mého pokoje vběhnul Matt a drze zamířil do mé postele.
"Matte! Já jsem unavenej, šest hodin v kuse jsem tě odstřihával od stromu a ty mi teď zabereš postel?" dal jsem ruce v bok.
"Můžu spát dnes tady? Měl jsem zlej sen," zalezl pod mou peřinu.
"Ale sem se nevlezeš!"
"Jakto? Máš postel pro pět lidí!" opáčil mi.
"Ano, ale já jsem kentaur, víš kolik potřebuju místa?"
"Prosím!!! Zdálo se mi, že mám v pokojíčku strašidlo, které mě chce sníst," klepal se.
"To ovšem mění celou situaci! Takovéhle noční můry! Nemůže se to strašidlo dostat i ke mě, že ne?" lekl jsem se.
"Doufám, že ne, kdyžtak budeme volat o pomoc, holky nás zachrání," ujistil mě Matt. Trochu jsem si oddechnul. Náhle se však ozvalo další zaklepání.
"To je to strašidlo!" vykviknul Matt. S hrůzou jsem otevíral dveře. Naštěstí tam stál jen Berry.
"A-ahoj, ssslyšel jsem vás mluvit o nějákém s-strašidlu a trochu se bojím, jít do svého pokoje. On je až na konci chodby a já se právě vracím z párty..," začal.
"Nemusíš nic vysvětlovat, naprosto ti rozumím, pojď si lehnout ke mě, však mi se nějak smáčknem," pozval jsem ho a on s radostí zalezl pod mou peřinu za vyděšeným Mattem.
"A jak to strašidlo vypadalo Matte?" zeptal jsem se vyděšeně.
"Bylo velký," zatřásl se.
"Áááá," zaječeli jsme s Berrym. Moc nás to vylekalo.
"A chlupatý," pokračoval.
"Áááá," objal jsem Berryho.
"A mělo velký drápy," dokončil.
"Ááááááááááááááááá!!!" vřískaly jsme všichni tři. Najednou někdo začal strašně mlátit na dveře.
"Jdu otevřít," vztal jsem a pomalu se plížil ke klice.
"Neotvírej!" prosili mě Matt s Berrym. Bušení zesílelo.
"Musím, jinak mi rozmlátí dveře, ale nebojte, nedáme svou kůži lacino! Kde mám ty nůžky s kulatou špičkou?"
"Ne Johne, ublížíš si," pověsil se na mě Matt.
"Zvládnu to," ujistil jsem ho a pomalu otevřel dveře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aravis Aravis | Web | 17. srpna 2012 v 14:15 | Reagovat

Opustila tě můza, nebo co že nepíšeš? :) Co je za dveřmi?! :D

2 Lucy Lucy | 17. srpna 2012 v 18:11 | Reagovat

Byla jsem na táboře, bez internetu. tak sorry:D

3 Aravis Aravis | Web | 18. srpna 2012 v 10:26 | Reagovat

to ti odpustím až si přečtu co bylo za dveřmi :P :D

4 Dennys Dennys | Web | 16. prosince 2012 v 9:52 | Reagovat

To je moc roztomilá kapitola... :-) Prý strašidlo... :-D

5 Lucy Lucy | 17. prosince 2012 v 14:29 | Reagovat

John, Matt a Berry, jsou duší ještě děti, ale to budou i jako dospělí, takže strašidel si ještě užiješ :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama