Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

Srpen 2012

27. Pohled Emily

31. srpna 2012 v 13:06 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
"A proč musí přijet tak brzo? Neměl tu být až po obědě?" zeptala jsem se komořího. Právě jsem kráčela v hrozně teplých šatech po chodbě, abych přivítala toho vévodu Edvarda.
"Taky se mi zdá, že je tu brzo, ale prosím tvařte se šťastně," požádal mě.
"Ok, budu," přikývla jsem.
"A buďte tak laskavá, a nepoužívejte slova ok, hustý, wow a tak podobně," napomenul mě.
"Ano, máte pravdu, jsou pro naši společnost nedůstojná slova," protočila jsem oči.
"Přesně tak," usmál se. Došlo mu vůbec, že to myslím ironicky? To už jsme ale byli u dveří společenské místnosti. Zhluboka jsem se nadechla, nebo alespoň tak, jak mi to korzet dovoloval. Myslím, že i ve svěrací kazajce, se člověk cítí líp. Dveře se rozevřely a my vešli dovnitř. Usmála jsem se. Musím zjistit, kdo všechno se podílel na úklidu a dát jim zvláštní příplatek. Po tom, že se včera konala párty, nezbyla ani památka.
"Vaše jasnosti," poklonil se mi mladý elf.
"Vítám vás, sire Edvarde," poklonil se komoří. Tak moment, tady něco nehraje! Neměl být ten Edvard skřítek?
"I já," lehce jsem se poklonila.
"Pojďme si sednout," pobídnul ho komoří.
"Ne, děkuji, nezdržím se dlouho, rád bych přešel rovnou k věci," řekl.
"A nedáte si s námi oběd?" zeptala jsem se mile.
"Ne, děkuji, naobědval jsem se u sebe na zámku," usmál se. No, to je fajn, že ses už najedl, ale já mám hlad!
"Nemůžeme Vás přeci nechat, bez jídla," oplatila jsem mu úsměv.
"Ne děkuji," řekl ZASE. Umí vůbec říct něco jiného, než ne děkuji?
"Tak tedy, půjdeme spíše, do salonku?" navrhl komoří.
"Ok… tedy souhlasím s vámi," rychle jsem se opravila, ale přísnému pohledu komořího stejně neunikla.
"Smím nabídnout, naší vznešené princezně rámě?" zamrkal vévoda. Podívala jsem se n komořího, který nenápadně kýval hlavou.
"Ach, ano," odpověděla jsem. Proč já? Nemůže si chytnout za ruku třeba komořího? Úspěšně jsem se celou cestu přes chodbu, která se mi dnes zdála delší než obvykle, vyhýbala děsivým pohledům toho přerostlého trpaslíka. Nechápu, proč, když je to vévoda z Liliputánie, je větší než já. Konečně jsme vešli do salonku číslo jedna. Schválně jsem se posadila do křesílka pro jednoho, jen aby si ten blbec nesedl vedle mě.
"Omlouvám se, ale pospíchám, takže přejdu rovnou k věci-ví jasnost, že je nutnost, aby zestárla?" zeptal se.
"Pochopitelně ví," přikývla jsem. To je tak trapné o sobě mluvit ve třetí osobě.
"A smím se zeptat na datum?"
"Kněžka přijede během tohoto týdne," oznámil komoří, dřív než jsem stačila, cokoliv říct. Cože?! Už během tohoto týdne!
"To je výtečné, princezna bude zajisté překrásná žena. Máte již vybraného ženicha?"
Au, tak tohle bylo jako, kdybych dostala pěstí do břicha.
"Času dost, jasnost je příliš mladá, aby řešila vdavky," pokoušel se mě zachránit komoří.
"Nesouhlasím, sire, jasnost by si měla vybrat a to rychle!" probodával ho pohledem vévoda.
"Co tím myslíte?" obořila jsem se na něj.
"Nic výsosti, jen si nepřeji, aby vaše jasnost skončila, jako naše zesnulá královna," vyskočil z křesla.
"Vévodo, pokud neumírníte svou hrubost, princezna vás nechá vyhodit!" rozkřičel se komoří.
"Omlouvám se," opět se posadil.
"To nic, také je mi líto královny, ani neznám příčinu její smrti," konečně jsem se dopracovala k otázce, na kterou potřebuju znát odpověď.
"To nikdo, váš pan komoří, se to pokouší utajit před světem. Mnoho lidí si myslí, že v tom má prsty," zasmál se. Komoří ani nepípnul, ale viděla jsem mu v očích smutek, zlost a pocit křivdy.
"Vy si myslíte…" pokoušel se popadnout dech. Edvard se jen zlověstně usmíval. To už jsem nevydržela.
"Pane, nařknul jste královského komořího z vraždy, naší milované královny! Obyčejného člověka, by postihnul trest nejvyšší!" stoupla jsem si, abych byla výš než on.
"Nic takového jsem neřekl, pouze vaší jasnosti oznamuji, co si myslí jiní. Nikdy jsem neřekl, že tomu věřím. Omlouvám se, jestli to vaše jasnost pochopila, jako urážku, na účet sira Rodericka" zůstal klidně sedět.
"I přesto, byla vaše poznámka nevhodná," pokoušela jsem se, nezačít na něj křičet sprostá slova.
"Jen chci znát odpověď na otázku, která jistě zajímá i vaší jasnost: Jak zemřela královna?" stoupnul si také. Podívala jsem se na komořího. Vypadal, že každou chvíli dostane infarkt.
"Můj komoří není povinen, na tuto otázku odpovídat," řekla jsem nakonec, nemůžu mu něco takového udělat, i když to chci vědět.
"Královna spáchala sebevraždu," řekl. On by ji nezabil, vím to.
"Jak? Kdy? Proč?" zasypával ho otázkami.
"To by stačilo, sire, jestli okamžitě nepřestanete, nechám vás vyvést!" křičela jsem.
"Před dvěma měsíci se otrávila, z neznámých důvodů," vykřiknul komoří.
" Ale já jsem princeznou teprve měsíc!" nechápala jsem.
"Tajil to! Chtěl vám odepřít korunu, jasnosti! Zaslouží smrt!" naléhal na mě Edvard.
"Stráže!" přidupla jsem si.
"Jasnosti, vy mě chcete dát zatknout?" leknul se komoří.
"Ano, správně jasnosti, nic jiného si nezaslouží!" pobízel mě.
"Chopte se sira Edvarda, a vyveďte ho ze zámku. Až do odvolání, nevstoupí na půdu Ekválie.
"To nemůžete, svoje vojsko pošlu proti vám!" ječel a pokoušel se vysmeknout dvěma silným chlapům.
"Máme to brát jako vzporu?" zeptala jsem se.
"Co uděláte? Popravíte mne?" řval.
"Za vzporu, proti královně se trestá smrtí," vrčela jsem.
"Vy nejste žádná královna, jste jen hloupé dítě," urážel mě.
"Zopakujte to, a budete souzen nejen za pokus o vzporu, ale i o urážku královského majestátu!" hromadil se ve mně vztek.
"Klidně, nejste nic víc než hloupé dítě!"
"A dost! Edvarde, vévodo Liliputánský, tímto vás zbavuji vašeho titulu! Jste odsouzen k doživotnímu vyhnanství jak z Ekválie, tak z Liliputánie a Nortlandu! Všechen váš majetek připadne ve prospěch královské koruny a já, princezna Emily, budoucí královna říše, poté rozhodnu, co s ním bude! To je mé poslední slovo!" dořekla jsem a počkala, až vyděšení sloužící zavřou za ním dveře. Konečně jsem se mohla nadechnout. Pane bože, co jsem to provedla! Vyhnala jsem ze země šlechtice!
"Děkuji, jasnosti," poklonil se mi komoří.
"Zachovala jsem se strašně," sedla jsem si na pohovku a rozplakala se.
"Ne, zachovala jste se jako pravá královna."

Nový správce blogu!

30. srpna 2012 v 13:21 | Diana, Lucy |  Jiné...
Ahoj, přivýtejte prosím novou správkyni blogu Dianu! Od teď se na článcích budeme podílet dvě.Mrkající
Lucy, Diana

26. Pohled Caroline

27. srpna 2012 v 13:04 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
Šťastně jsem vběhla do svého pokoje. Mám ji! Mám tu knihu! Jedinou myšlenkou, jsem zvládla otočit klíčem od dveří. Zasmála jsem se. Je to nádherné, jakou mám moc. Ale teď musím tu knihu schovat a to dobře. Rozevřela jsem svůj vestavěný šatník, vyházela to hnusně barevné oblečení a zvedla špatně přibělané prkno. Tam jsem mohla s klidem narvat knihu, všechno zase přiklopit a pohodit po něm pár bot. Vrhla jsem se ke svému psacímu stolu a rychle naškrábala na kus papíru: Mám to! Musíš okamžitě přijet a podívat se!
"Elzare!" zakřičela jsem. Na okením rámu mi přistál veliký černý havran.
"Doneseš to Catherine," přikázala jsem mu a podala lístek. Elzar roztáhnul křídla a byl ten tam.

Bylo mi jasné, že budu muset čekat dlouho, než se má starší sestřička rozhodne přijít, ale tohle! Za pár minut odbije půlnoc, a ona se ještě neuráčila přžiletět! Lehké zaklepání na okení římsu mě ale velmi potěšilo.
"Caroline!" zaslechla jsem šeptat sametový hlas. Tak přeci jen dorazila! Rozevřela jsem okno aby mohla dovnitř.
"Ukaž mi to!" rozhlířela se po pokoji.
"Shovala jsem ji," nedbala jsem na její sykot.
"Tak ji vyndej a ukaž mi ji!" chytla mě pevně za ramena. Její dlouhé nehty se mi zarývaly do kůže.
"Ok, tak mě pusť!" vytrhla jsem se z jejího sevření a šla ke své pro knihu.
"Dělej," popoháněla mě.
"Čekej sakra," vyndala jsëm cený poklad ze skříně.
"Dej mi to! Okamžitě!" vrhla se po knize, jen co ji uviděla.
"Ne, je to moje!" odsekla jsem a přitiskla si ji k hrudníku.
"Caroline, tomuhle říkáš vděk? Celý tvůj život se o tebe starám, učím tě a ty tohle? Dej mi to co mi po právu náleží!" napřáhla ruku.
"Ne, já ji našla," zavrtěla jsem hlavou.
"Dej to sem Caroline, hned! Jinak tě zabiju!" zavrčela.
"Já se tě nebojím!" řekla jsem přesvědčeně.
"To bys možná měla sestřičko," usmála se a natáhla ke mě ruku.
"Nech mě," ucouvla jsem. Luskla prsty a v ruce měla najednou dýku.
"Nemůžeš mě zabít," polkla jsem.
"Ale proč ne? Jsi mi k ničemu," zasmála se.
"Proč? Protože já mám to co ty ne," ukázala jsem jí svůj prsten.
"Kde s to vzala," vydechla překvapeně.
"Princezna temnot, to má vždycky," pohodila jsem vlasy.
"Ty nejsi žádná princezna temnot! Já a jenom já, můžu nosit tento tytul!" vztekala se.
"Vážně Catherine?" zamrkala jsem pobaveně.
"Jsi dítě, ne žádná princezna!"
"Omlouvám se sestřičko, ale asi tě budu muset zničit," napřáhla jsem k ní ruku. Tu dýku, teleportovala jsem k sobě ostrý předmět.
"Ne! Nesmíš mě zabít! Potřebuješ mě!" s leknutím zakopla.
"Jediné co potřebuju, je tvá životní síla," odložila jsem knihu a vzala dýku do obou rukou.
"To neuděláš, nesmíš!" klepal se jí hlas.
"Sbohem Catherine," napřáhla jsem se a vrazila jí dýku do srdce. Energie mnou prošlehla jako blesk. Cítila jsem jak jsem pořád silnější a silnější. Nevím jak dlouho to trvalo, ale když to přestalo, nebyla jsem schopna promluvit. Právě jsem zabila svou sestru- svou jedinou příbuznou. Vlastně to byla pomsta. Zavraždila naše rodiče. A ty zas zavraždily svoje rodiče. A to všechno jen kvůly moci. Jen aby jednou mohli vládnout světu. No, už vím, že nechci děti. Nakonec by mě ještě zbavili vlády nad světem, i když to možná trochu předbíhám. Nejprve, musím zjistit kdo zabil Madison a hlavně proč.
Nelámala jsem si hlavu s mrtvolou u mé postele, místo toho si vzala knihu a začala zjišťovat, k čemu vlastně je.

25.Pohled Emily

26. srpna 2012 v 18:59 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
"Ne, ne, ne, nééé!" zaječela jsem,"tohle prostě nemůžu být já!"
"A kdo jinej to teda podle tebe je?" opáčila mi Michelle.
"Kdokoliv, jenom ne já! Není možné abych se oběvila v starý, zaprášený knize!" protestovala jsem.
"Jo? A co je podle tebe tohle?" zeptal se Berry a ukázal na nápis pod obrázkem. Pod mým obrázkem!
"Já nevím, nedá se to přečíst, první písmeno je asi E," povzdechla jsem si.
"Ano, druhé M, třetí I, čtvrté L a poslední Y! Copak nám to dává za slovo? Tuším, že asi Emily!" vyšilovala Diana.
"Copak já zato můžu? Myslíte si, že vím proč sem na obrázku v tisíc let starý knize?"
"Ne, ale tohle nevěstí nic dobrýho," zavrtěl hlavou Matt.
"Ahoj, copak tu děláte?" zaslechla jsem přeslazený hlas.
"Caroline!" trhla jsem sebou.
"Můžu se k vám přidat?"
"Ne," zavrtěla hlavou Diana.
"A pročpak?" zeptala se.
"Protože, protože....prostě ne!" řekla Michelle.
"Provedla sem vám něco?" začala nabírat. Bože, to je herečka!
"Ne, ale tohle je docela vážná věc!" odehnal ajsem ji.
"Já bych jí možná nechal, třeba nám pomůže," navrhnul Matt.
"Děkuju Matte, že jako jediný z této party mi věříš! Ani nevíš jak moc si toho cením," pověsila se mu kolem krku.
"Carol, prosímtě, nech toho!" okřikla jsem ji.
"Ach, omlouvám se, že dolejzám, máš pravdu, nezasloužím si, být s někým tak dokonalým jako jste vy," otřela si oči.
Ona to hraje řekla jsem si pro sebe. Taky si myslím, zdálo se mi, že jsem ucítila Dianinu myšlenku.
"Ne, nebuť smutná, tak mi budeme hlasovat! Kdo je pro ukázat to Carol?" zeptal se Matt a automaticky zvednul ruku. Pomalu zvednul ruku i Berry, načež zvedla ruku i Michelle. John se podíval na své kamarády, pokrčil rameny a taky dal ruku nahoru. Diana se kousla do rtu, ale nakonec se taky přihlásila. Co mi zbylo? Zvedla jsem ruku taky.
"To je tak milé! Děkuju. jste moje zlatíčka!" zamrkala, překvapivě pouze na Matta.
"Ale přísahej, že nic neprozradíš!" probodávala jsem ji očima.
"To je přeci samozřejmost!" usmála se, odstrčila Michelle a sedla si k nám.
"Takže, abys pochopila, Em má takové věštecké sny..," převyprávěl jí Matt, ve stručnosti, úplně celý příběh.
"Panečku, to je skvělé! Pujč mi tu knihu, zítra vám jí vrátím," vyrvala ji z Dianiných rukou.
"Ne, my ji potřebujeme rozluštit!" sápala se po ní Diana.
"Ale proč ji luštit? Já to přečtu bez problému! Zítra vám ji přinesu i s překladem," utekla pryč.
"To byl teda nápad, pustit si ji k tělu! Vážně super! Dokonce jsme přišly i o knihu!" začala jsem ječet na Matta.
"Ale já zato přeci nemůžu!" bránil se Matt.
"Jasnosti! Musíte se připravit na příjezd vévody!" zaslechla jsem hlas služky.
"Probereme to po obědě, já asi budu muset být s ním," povzdechla jsem si a zamávala všem.
Doufám, že to nebude moc na dlouho, povzdechla si Michelle. Až asi za půl hodiny, jsem si uvědomila, že to vlastně neřekla.

24. Pohled Diany

25. srpna 2012 v 17:43 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
Při cestě do knihovny se k nám přidali Michelle a Berry s Emilyným notýskem.
"Hele, Johne, víš, že Lili vidí ve svých snech kentauřátko, které padá ze skály? To by se tě mohlo týkat," řekla Michelle a ukázala na jednu popsanou stránku v sešitě.
"No jasně! Ještě řekni, že to kentauřátko jsem já!" urazil se.
"Nemáš mladšího bráchu?" ptala se ho.
"Ne, ani bratrance," zavrtěl hlavou.
"Tak kdo to může být?" dumala.
"Víš kolik je v Ekválii kentaurů?" protočil oči.
"Právě, že málo!" vpadla jsem do jejich hádky.
"No tak vidíš! A proč by se Em zdálo o cizích kentaurech?" trvala si na svém.
"Nechte toho!" okřikl je Berry. Zřejmě ho Michelle ZASE přesvědčovala, že by se k sobě strašně hodili. V knihovně jsem jim začala rozdávat ůkoly.
"Takže, já budu vyndávat snáře, John vám je bude nosit a vy dva je budete prohledávat," nařídila jsem všem a začala hledet police se snáři. To byl ovšem zabijácký úkol, jelikož v knihovně bylo skoro pět stovek polic, pět metrů vysokých.
"Víte co? Uděláme to jinak, rozdělíme se. Já bubu prohledávat od předu z prava, Michelle od předu z leva, Berry od zadu z prava a John od zadu z leva. Je to všem jasné?" zeptala jsem se projistotu.
"Ehm, ne. Která je pravá a která je levá?" ukázal mi ruce John.
"Aha, já zapoměla, že ti to dělá problém. Berry ty poznáš pravou a levou?"
"No, jo, možná" přikývnul.
"Super, takže Johne, půjdeš na druhou stranu než je Berry, šup, šup," popohnala jsem je. Vzala jsem si schůdky, abych viděla i do nejvyšších polic. "Dějiny Ekválie 1. díl", "Dějiny Ekválie 2. díl", 3. díl, 4., 5., 6....tak tady asi snáře nenajdu. Přesunula jsem se k další polici, ve které opět nic zájímavého nebylo, jenom pár příruček pro chovatele draků, jednorožců a fénixů. Zato třetí poloce, to byla pastva pro oči. Samé romány! Tohle fakt zbožňuju! Vylezla jsem si na schůdky, abych viděla do horní police, kde byly ty největší knihy. Automaticky jsem sáhla po krásné a očividně hrozně staré knize. Otevřela jsem ji a zjistila, že je psaná ručně! Obvikle jsou knihy tištěny razítky, nebo psány "živým perem" ale tahle byla psaná doopravdy ručně! Jak jsem to poznala? Jednoduše, nedalo se to přečíst. Z první stránky se mi podařilo rozluštit, že se nejedná o knihu ale o deníček. A to o pěkně starý deníček! Začalo mě to zajímat, a tak jsem listovala tak dlouho dokud jsem nenarazila na podezřelý obrázek. Malá blondýnka s velkýma modrýma očima v bílých šatech držela kytici růžových květů.
"Mám to! Spousta snářů, pojďte se podívat!" zakřičela Michelle. Uslyšela jsem cinkot podkov, takže my došlo, že se John běžel okamžitě mrknout. No a z křiku "Zpomal!" jsem usoudila, že se ho Berry pokouší předběhnout.
"Hůstý! Tisíce snářů!" valily oči Berry s Johnem.
"Hej, Ano, to budeme muset všechno přečíst?" zeptala se Michelle.
"Jmenuju se Diana, taky ti neříkám Elle, a jo budete," přikývla sem.
"A ty jako nemusíš?" naštval se Berry.
"Já mám na čtení něco zajímavějšího," řekla jsem.
"Hm, stará polorospadlá kniha, velmi zajímavé. Nechceš nám radši pomoct?" navrhnul John.
"Promiň, ale tohle je o dost důležitější," pohodila jsem vlasy.
"Jo? A copak je tam tak důležitýho?" řekla Michelle sakrasticky.
"Tohle!" ukázala jsem na obrázek.
"Pane bože, to je Emily!"

Evangelis

25. srpna 2012 v 15:08 | Lucy |  Obrázky
Kopírovat pouze s písemným svolením!

23. Pohled Emily

25. srpna 2012 v 10:54 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
"Takže, jestli to dobře chápu, Emily má věštecké sny," lusknul prsty Matt.
"Aleluja, konečně to chápe!" povzdechl si John.
"Ale já nevím, jestli to jsou přímo věštecké sny, žádný z nich se zatím nevyplnil," namítla jsem.
"Tak zkus snáře, třeba v nich najdeš něco zajímavého," navrhla mi Michelle.
"Víš co, tak nám ty sny sepiš a mi ty snáře prohledáme, mezitím co se zeptáš komořího na smrt královny," rozhodla Diana, která se rázem stala přirozenou vůdkyní.
"To už jsem udělala, mám to v notýsku, ve svém pokoji, u stolu, v prvním šuplíku od vrchu, Michelle," řekla jsem své kamarádce.
"Co prosím?" zeptala se.
"Každý z nás tu má nějakou pozici. Já tu jsem věštec, Diana vůdce, kluci poskoci a, ty jsi ta, co udělá práci, do které se nikomu nechce," usmála jsem se a podala ji klíč od pokoje.
"A proč to musím být vždycky já?" zamračila se.
"Protože jsi tááák obětavá! Co ty bys pro nás neudělala?" popohnala sem ji.
"A vážně to nemůže udělat někdo jiný?" zaprosila.
"Pochop, Em musí za komořím a my čtyři do knihovny...ale když o tom tak přemýšlím, zvládneme to tři. Berry jde s tebou," pokynula Berrymu. Matt s Johnem, si oddechli. Ani jednomu se nechtělo jít s Michelle.
"Ale proč já?" protestoval Berry.
"Tak šup," ukázala Diana na mé okno.
"Nikam nejdu!" urazil se.
"Berry, jako tvá princezna a budoucí královna, ti přikazuji jít s Michelle," obořila jsem se na něj.
"Jak si přejete, vaše veličenstvo," řekl tím nejironyčtějším tónem, jaký jen byl schopen ze sebe vydat a spolu s již naprosto spokojenou Michelle, odešli.
"Hele ale já tam sama nepůdu," kousla jsem se do rtu.
"Lili! Musíš tam jít, musíme zjistit, co mají představovat ty tvé sny," pobídla mě Diana.
"Jo, co můžeš stratit?" zeptal se mě Matt.
"Komoří o pratetě nerad mluví," povzdechla jsem si.
"O pratetě?!" zaptal se nechápavě John.
"Prateta=Madison," protočila jsem oči.
"Madison? Kdo je Madison?" poškrabal se na hlavě Matt.
"Madison=královna!" zavrčela jsem. To mu to vážně nedojde?
"Třeba ji zabil komoří!" napadlo Johna.
"Jasně komoří! Typickej dvacetiletej chlap!" zaťukala jsem si na čelo. Uvažuju, jestli byl dobrý nápad zatahovat do toho Berry tým.
"Johne, komořímu bych typla tak dva roky po smrti, ne dvacet let!" mnula si oči Diana. Byla asi ještě ospalá.
"Diano, nemůžeš jít se mnou?" poprosila jsem ji.
"Já musím dávat pozor na ty dva, než něco provedou," ukázala na kluky, kteří právě řešili, jakým způsobem, se komoří převtělil do dvacetiletýho.
"Jasně, máš pravdu, a nemohla bys mi teda jednoho z nich půjčit? Kdyžtak řeknu, že mě k tomu přinutil," zamrkala jsem.
"Ok, kluci! Poslouchejte! Matte, Johne!" poíklepala oboum na rameno.
"Co, promiň, říkala si něco?" zeptal se John.
"Jeden z vás jde s Em, za komořím," řekla.
"Já ne! Komoří mi připomíná to strašidlo, co řádí u mě v pokojíčku!" zavrtěl hlavou Matt. Občas uvažuju, kolik Mattovi je. Vypadá na 15, ale rozum má na úrovni tříletého dítěte.
"Matte! Jeden z nás půjde S EMILY ke komořímu," probodával ho očima John, "chápeš? S EMILY!" dával důraz na mé jméno. Trochu jsem se začervenala.
"Tak jo, ale budu moct zůstat před dveřma," kladl si podmínky.
"Já nepotřebuju doprovodit do jeho kanceláře, tm trefím sama, ale potřebuju někoho, na koho to pak všechno svedu, když se to komořímu nebude líbit," vysvětlila jsem.
"To není hezké," zavrtěl hlavou Matt.
"Ale je to strategické a to se mi líbí. Jdu s tebou, beztak mě nemá komoří rád," mávnul rukou John.
"Johne!" obořili se na něj Diana s Mattem.
"Máte s tím nějákej problém? Jestli jo, tak pojď, Matte, místo mě," nabídl mu.
"Taky, že jdu! Já se ho nebojím, jenom prostě zavřu oči, až ho uvidím, to je celé!" urazil se a stoupnul si vedle mě.
"Tak já půjdu do tý knihovny hledat snáře," řekla nakonec Diana.
"A já půjdu s tebou," přikývl John.
"Jo, my přijdeme za váma," souhlasila jsem a rozběhla se směrem k bráně.
"Lili, počkej!" zavolal Matt a rozběhl se za mnou.
"Tak dělej, poběž," pobídla jsem ho.
"Se nějak za komořím těšíš," rýpl do mě.
"Ty asi taky, když se mě pokoušíš předběhnout," zasmála jsem se.
"Stejně, tam dorazím první," vychloubal se.
"To asi jo, ale máš samé výhody! Zkus si taky běžet v podpadcích!"
"Když mi seženeš velikost 41, tak to zkusím, ale v těch tvejch? Koliktku vůbec máš?" zeptal se.
"36, ale seženu ti lodičky, ve velikosti 42!" řekla jsem.
"Lodičky? To jsou spíš lodě! Kdo prosimtě má takovou haksnu?" leknul se.
"Michelle," odpověděla jsem.
"Chudák Berry!" politoval ho Matt. Zasmála jsem se. Sice mám Michelle ráda ale v tomhle má Matt pravdu. Michelle, bych nepřála ani nepříteli, natož Berrymu. Víte, kolik jí stojí živit? A kolik živit? To ví jenom jéjí rodiče a královská pokladna. Celou cestu jsem se smála. Ale před désivou kanceláří královského komořího, ze mě všechen humor vyprchal.
"Matte, já mu to nemůžu udělat. Nemůžu se ho na to zeptat, potom co pro mě udělal. Mám pocit, že pratetu miloval," povzdychla jsem si.
"Koho?" zeptal se.
"Královnu!" vykřikla jsem.
"Ach, ano, to je možné," přikývnul.
"Já, zeptám se ho někdy jindy," rozhodla jsem se.
"Můžeš se ho třeba nenápadně zeptat, až přijede ten vévoda," navrh.
"Matte, ty jsi geniální!" vykřikla jsem a dala mu pusu na tvář.

22. Pohled Johna

24. srpna 2012 v 13:20 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
"Matte, pochop, že když se přivážeš, tak se nezabiješ," vysvětloval jsem svému kamarádovi, jak skočit ze skály.
"A není to nebezpečné? Když se přivážu za nohy a skočím dolů, tak mě pak mužeš vytáhnout. Ale když se nepřivážu, tak se zabiju!" řekl mi.
"A o to jde, ne?" zeptal jsem se.
"Dobře, tak já se příště nepřivážu," slíbil mi.
"To je super nápad, ušetříš mi tím spousto práce," poplácal jsem ho po zádech.
"Přísahám, že dokud nebudeme dospělí, tak se o sebevaždu nepokusím," zvednul ruce, abych viděl, že nekříží prsty.
"Super, doufám, že ten super vzácnej plevel, přivezou až za několik měsíců, ať mám míň práce," zaprosil jsem.
"Čus kluci, co děláte? Nejdem si zakopat?" zamával nám Berry.
"Jóó, zbožňuju fodbal!" vyskočil dva metry vysoko Matt.
"Ok, ale nebudete mi zakazovat, kopat všema čtyřma!" pohrozil sem jim.
"Když budeš v mím týmu, tak ne," zavrtěl Berry hlavou.
"Ale to je nespravedliví! John vidá za dva hráče, má čtyři nohy!" rozčilil se Matt.
"Tak buď taky v mím týmu," navrhl mu Berry.
"Ne, ne, já jsem kapitán, ty Berry neumíš hrát fodbal," zavrtěl hlavou.
"Umím!" vztekal se.
"No to teda neumíš!" odporoval.
"A umím," dupal do země.
"Nehte toho, kapitán jsem já!" postavil jsem se mezi ně. No, asi to nebyl nejlepší nápad.
"Ty! Vždyť nemáš míč!" zasmál se Berry.
"Už jo," vytrhnul jsem mu ho z ruky.
"Já ho mám!" zavrčel Matt a pověsil se za něj. Vší silou jsem míč hodil, abych si pro něj pak mohl docválat. Bohužel míč padl právě do rukou Emily.
"Co blbnete?" zeptala se.
"Em, ten míč, prosím," lusknul jsem na ni.
"Kde máte branku?" zeptala se Diana, která jí míč vytrhla z ruky.
"Tam mezi těma stromama," ukázal jsem na dva stromy, ze kterých jsme si s klukama vždy dělali branku", ale dej mi ten míč, holky přeci nehrajou fodbal!"
"Tss," zamračila se a mrkla na Lili. Pak jí kopla míč a Emily si ho dala pod nohu. Docela jsem se bál, že ho tím vysokým podpadkem probodne.
"Pojď si proo něj," usmála se. Diana, zatím kamsi odběhla.
"Holky," protočil jsem oči a šel za ní.
"No vem si ho," smála se.
"Lili, dej ho sem," požádal jsem ji. Místo toho, aby mě ho podala, tak doněj prudce kopla Dianě. Skvělá přihrávka! Rychle jsem běžel za ní. Ta se mi ale jenom smála a odkopla míč mezi ty dva stromy.
"Ty vole," vydechnul Matt.
"To je, to je, gggól," zamrkal jsem překvapeně.
"Góóól!!!" zařval Berry a Matt začal tleskat jako šílenej.
"Takže holky nehrají fodbal?" dala ruce v bok Emily.
"Tak sorry," odfrknul jsem si. Obě holky si plácly.
"No, myslím, že vy byste měli být kapitánky. Nezahrajete si s náma?" nabídl jim Berry. On chce mít za kapitána holku! Si dělá srandu, ne?
"Promiň Berry, ale musíme s Lili ještě něco vyřešit. Něco důležitého," sklopila Diana zrak.
"Můžeme nějak pomoct?" zeptal se Matt.
"Ne, díky," řekla bez rozmyšlení Emily.
"Ale mi pomůžeme rádi," vylezla z po za stromu Michelle.
"Tohle byste nepochopili," zavrtěla hlavou Diana.
"Já jsem docela chápavej, a Mattovi, Berrymu a Michelle, to nějak zjednodušíme," mrknul jsem na ni.
"Ne, tohle je fakt složitý," usmála se Lili.
"Já to vážný, nebo jde jen o nějákou prkotinu?" zeptala se Michelle.
"Já právě nevím o co jde," povzdechla si Emily.
"Prostě, si myslíme, že královna nezemřela jen tak, přirozenou smrtí," řekla nakonec Diana.

21. Pohled Diany

24. srpna 2012 v 12:19 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
Právě jsem vylezla z vany, když se ozvalo zaklepání.
"Kdo je tam?" zeptala jsem se.
"Diano, to jsem já, můžu dál?" řekla Emily a já jí otevřela dveře.
"Co se ti stalo?" lekla jsem se.
"Musím s tebou mluvit," sedla si automaticky na mou postel. Něco se jí stalo. sedla jsem si vedle ní.
"Tak ven s tím," pobídla jsem ji.
"Já mám v posledníní době takové divné sny," přiznala.
"Jak moc divné?"
"Prostě divné. Víš jsou tak živé!" kousla se do rtu.
"Ale prosímtě, já mám taky živé sny," zasmála jsem se.
"Tak živé, že ti po nich zůstane krev na ruce? Nebo mokré šaty? Nebo škrábanec?" zabědovala.
"Pojčkej, jakože jsi náměsíčná?" nechápala jsem.
"Ne, prostě...třeba před chvílí se mi zdálo o dětech. O MÝCH dětech. Chlapeček mi dal nějákou věc, o kterou sem se škrábla na ruce. A pak sem se vzbudila a tohle," rozevřela ruku. Na dlani měla takový malý, ale asi hodně hluboký škrábanec.
"Takže tobě se něco zdá a pak ti zůstane něco z toho snu?" překvapeně jsem vydechla.
"Jo. A věř mi, že to není moc hezké. Ráno jsem měla krvavé ruce," zamrkala. Chtěla brečet.
"Prosímtě klid, třeba máš jenom takovej talent. Jsi přeci z části trakérka!" napadlo mě.
"Možná jo," přikývla.
"Hele, a kolik jsi už takovejch snů měla?"
"Tohle je třetí, po kterym mi něco zůstalo. Ale mám víc snů, o kterejch si myslím, že něco vyadřují," vysvětlila.
"Možná by sis je měla zapisovat, třeba vážně něco znamenají. Kdy se ti začaly zdát?" pokračovala jsem s výslechem. Mohla bych být polda.
"Před dvěmi měsíci jsem měla první sen o kterém si myslím, že má něco znamenat," odpověděla.
"Jaký sen?" Tohle je lepší než nějáká detektivka!
"Byl tam takovej vysokej chlap. Nevyděla jsem mu sice do obličeje, ale typla bych mu něco přez dvacet a podával ženě pohár a asi ji balil," polkla.
"A co dál? Jak vypadala ta žena? Podrobnosti, prosím," naláhala jsem na ní.
"Zahlídla jsem jí jenom na chvilku. Měla tmavé vlasy a byla to elfka. Trochu mi připomínala mámu. Měla na sobě noční košily a všechno se odehrávalo v noci. Proto jsem je moc dobře neviděla," nadechla se a pokračovala ", a teď ta děsivější část. Ta žena to vypila a potom jsem měla temno. Prostě jsem nic neviděla a slyšet byli jen divné zvuky. No, a když jsem zase viděla, tak se pohár válel na zemi a ta žena byla, byla, byla..," rozplakala se.
"Em, nebreč, je to jen sen. Sen, jenom sen," uklidňovala jsem ji.
"Byla mrtvá!" vykřikla.
"Třeba jenom spala," plácla jsem první blbost která mě napadla.
"Ne, nespala, byla mrtvá, úplně mrtvá. Vím to! A vypadala jako máma. Co když jí chce někdo ublížit? Před tím jsem to ignorovala, ale teď...třeba jí chce někdo zabít! Mámu, moji mámu," histerčila.
"Lili, uklidni se, klid. Proč by dvacetiletej chlápek balil tvojí mamku? Nic proti tvojí ní, ale není to trochu jiná kategorie?" chytla jsem ji pevně za ramena, aby se neskácela k zemi.
"To je fakt, promiň, jsem jenom vyděšená. Necháme toho. Ale projistotu napíšu mamce ať si dává pozor," utřela si slzy.
"No to bude dopis! Ahoj mami, jak se máš? Já fajn, jenom mám takový divný sny. Jo a prosimtě, kdyby tě balil dvacetiletej chlápek, uteč! A pozor na poháry! Pozdravuj tátu a Adel. Tvá dcera Emily," protočila jsem oči.
"Dobře, tohle asi nebude nejlepší nápad," zasmála se.
"Určitě to nebyla ona," přesvědčovala jsem ji.
"Asi ne, ale kdo to teda byl?" zeptala se mě.
"Jak to mám asi vědět? Třeba nějáká tvoje příbuzná," pokrčila jsem rameny.
"Moje příbuzná? Možná to byla...ale ne, to je hloupost," zavrtěla hlavou.
"Lili?!" napadlo mě nejspíš to samé co ji.
"Myslíš, že to byla ona? To mi přijde jako velká pitomost," zavrtěla hlavou.
"Možná bychom se mohli zeptat našeho drahého komořího," dala jsem ruce v bok.
"Na co přesně?" podepřela si bradu.
"Na to co nikdo pořádně neví. Jak doopravdy zemřela královna."

20.Pohled Emily

23. srpna 2012 v 14:47 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
To je tak super! Komoří doopravdy napsal dopisy všem rodičům a ti povolily mím kamarádům zesárnout se mnou! To je žůžo! Jsem celá štěstím bez sebe. Právě lezu do vany, naplněné až po okraj vodou a pěnou, protože se na snídani strhla tak trochu svačinová bitka. Vlastně jsem ji vyvolala já, ale může za to John, který se mě pokoušel přesvědčit abych mu dovolila napsat na zámek obrovský nápis: Sorry Diano! Ne, že bych mu to nechtěla dovolit, je od něj hezké, že se jí chce omluvit, ale řekla jsem mu, že by se komoří asi fakt zbláznil a to mu nemůžu po tomhle udělat. Doporučila jsem mu, ať se jí omluví slovně nebo nějákým gestem. A ten drzoun si dovolil dát mi pusu! Prý mi jen ukazoval, jestli se jí má omluvit takhle, a co na to říkám. Ještě štěsí, že u toho nikdo nebyl. Všichni totiž řešily, co budou jako dospělí dělat. Ale zpět k Johnovi. Hodila jsem po něm dortík. Byla to sranda, teda pro mě. Jemu se to moc nelíbilo. Či spíše mi do obličeje přistál chleba se sýrem. Pak přišla Diana, která byla na Johna ještě pořád naštvaná, kvůly tomu včerejšku a vyklopila mu na hlavu mísu s pudinkem. Toho si ale všimnul Matt, který pudink miluje a ze zlosti hodil na Dianu rajče. To naštvalo Michelle, která právě přišla spolu s ostatními a Matt dostal steakem. A v tu chvíli si na stůl stoupnul Berry a zaječel: "Bitva! Všichni proti všem!" A tak každý popadl jídlo které mu příšlo pod ruce a zábava mohla začít. Po půl hodine jsem to ale ukončila, protože mi to přišlo jako plýtvání. A aby to plýtvání nebylo, kažý musel snís to co měl zrovna na sobě. Řeknu vám, kombinace sýru, ovocného kompotu a paštiky, může sice znít jako neuvěřitelnej hnus, ale jíst se to kupodivu dalo. Vlastně to nebylo zas tak špatné, když jsem to jedla postupně a ne smíchané dohromady. ale stejně to ze sebe musím smýt, obzvlášť když má dneska přijet ten chlápek z Liliputánie. To bude asi nějákej mrňous. Takový mám ráda, nemůžou si mě totiž dobýrat kvůly mé drobné postavě. Vlastně jsem z části skřítek. Jsem elfotrakérkoskřítka. Tenhle název jsme vymysleli se ségrou a já ho s radostí používám, skoro pořád. Dle mého názoru je to supr název. A taky je super být kříženec. Protože jsem jedinečná! Teda pokud pominu mou malou kopii, jménem Adel. Mám elfí uši, což je fajn, protože, až budu dospělá, což tak dlouho nepotrvá, budu si moc nechat do nich udělat hodně dírek a vzít si i několik naušnic najednou, Už mi přestává vadit, že mě nechá komoří zastárnout. Další výhoda elfích uší je, že se za ně opravdu ale opravdu nedají zachytit brýle. Takže nemusím vypadat jako šprt, jen proto, že špatně vidím. Zato nosím každý den čočky...teda skoro každý den. Třeba dnes, sem neměla nervy na to abych si je nandala do očí. Právě proto, se mi nedařilo při svačinové bitvě! To, že jsem z části skřítek my nepřináší žádné plusy, spíš minusy. Jsem hroznej prcek! Naštěstí i to se dá napravit, když se mi podaří z mého bezedného šatníku vyhrabat boty na hóóódně vysokém podpadku. I když, i nějáký plus být malá tu je. Stačí když se při těláku(brrr!) chytnu hrazdy a o zbytek se postarají mé spolužačky, které mě tam bez problémů dostanou. A co být částí trkérkou? To mi je docela upřímě na nic. Měla bych mít asi nějáký talent ale žádný se u mě neprojevil. Asi jsem trakérkou jenom malou částí a na talent nemám nárok. Protáhla jsem se. Byla jsem celá ponořená vpřetékající bublinkové lázni. Ve vobě byli různé voňavé oleje, které mě přímo uspávali. V noci jsem toho moc nenaspala, možná bych...ne! Nesmím usnout ve vaně, je to nebezpečné. Asi bych měla vylést ven. Za chvilku. Ale nesmím usnout! Musím se hlídat...
Malá holčička pevně svírala růžového medvídka a plakala.
"Neplač, prosím!" pokoušela jsem se jí utěšit.
"Vrátíš se?" zeptala se mě druhá, úplně stejná holčička. Byla stejně nejspíš stejně stará jako ta první ale byla taková dospělejší.
"Ano!" ujistila jsem ji i když jsem jí neznala a netušila o čem mluví.
"Zachráníš je? Zachráníš Persea a tátu?" zavzlykala ta s medvídkem. Netušila jsem co mám říct ale cítila jsem hrozné nutkání holčičky obejmout. A taky, že jsem to udělala. Musela jsem si kleknout, protože jsem byla nějak vyšší než obvykle.
"Zachráním," přikývla jsem, přestože jsem netušila kdo to ten Perseus je. Ani jejich tátu jsem neznala.
"Slibuješ?" zaslechla jsem chlapecký hlas. Zvedla jsem hlavu. Předemnou stál malý kluk, velmi podobný těm dvoum holčičkám.
"Slibuju," řekla jsem rozhodně. Chlapeček mi podal něco, co vypadalo jako byrevné sklo.
"Nessi má ostrý šupinky, třeba se ti bude hodit, až se budeš potýkat s příšerama," usmál se.
"Děkuju," vzala jsem si od něj podivný dárek a strčila ho do vaku, který jsem měla na zádech. Trochu jsem se o něj škrábla, takže mi na dlani zůstal krvavý škrábanec.
"Jsi vážně statečná," chytla mě první holčička za ruku.
"Em, už musíme," zaslechla jsem za sebou povědomý hlas, ale neotočila se. Veškerou svou pozornost jsem upírala na děti.
"Mám tě ráda, mami," sklopila zrak druhá holčička. Mami? Mami!
S leknutím jsem zjistila, že jsem pouze ve vaně. Voda už dávno vychladla a pěna vyprchala. Měla jsem štěstí, tenhle spánek se mi mohl krutě vymstít. Ale nic se mi nestalo...tak proč se sakra ta voda zbarvuje do rezava? Takovouhle barvu by mohla mít, pouze pokud by v ní byla trochu krve. Vzpoměla jsem si na svůj neobyčejně živý sen a s hrůzou se podívala na svou ruku. I když jsem to trochu čekala, stejně mě to dost vyděsilo. Na dlani mi spočíval drobný ale přesto krvácející škrábanec.

19. Pohled Rodericka

22. srpna 2012 v 16:51 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
Nemůžu tomu uvěřit, a to už je to skoro osm hodin. Emily mě objala. Udělal jsem jí radost. Většinou ať řeknu cokoliv, tak buď se odemně uraženě odvrátí a odporuje, nebo práskne dveřmia odmítne se mnou týden mluvit. Dnes se na mě usmála a objala mě. Nikdy jindy by mě to nezaskočilo ale od té doby co umřela Madison...proč vlastně umřela? Byla mladá, pouhých dva tisíce let, a nějáký ten rok navíc a zdravá. Nebyl důvod aby umřela. Nebyl důvod aby udělala...tohle. Vím o její záhadné smrti více než ostatní. Těmi ostatními myslím poddané a Emily. Vlastně nezemřela před měsícem ale už před dvěmi měsíci. Ten prázdný měsíc, jsme ji dali tajně pohřbít a snažili jsme se vše utajit. Jenže pak se to nějak roznesla a mi museli rychle přivést dědičku trůnu. A jedinou právoplatnou dědičkou je Madisonina praneteř Emily. Když Madison nastoupila na trůn měla mladší sestru Sisi, jí říkala. Nabídla jí aby žila s ní ale ona odmítla. Místo toho se rozhodla žít prostým životem. Vzala si někoho a s ním měla dceru, Mirael. A ta si taky vzala někoho a měla s ním dcery Emily a malou Adel. Sisi už dávno nežije, zemřela na nějákou krutou nemoc. a proto Madison do své závěti napsala, že chce aby po ní vládla Mirael. Ta se však trůnu zřekla a požádala Madison, aby mohla vládnout Emily, její prvorozená dcera. Složité, že? Ale zpět k Madison. Zabila se. Netuším proč. Měla všechno, co si jen přála. Jen si často stěžovala, že jí chybí láska. Při této vzpomínce, se mi vytrácejí smysly a mám chuť brečet. Já jí miloval. Od první chvíle co jsem jí spatřil. Ale neodvážil jsem se jí o tom říct. Byla to královna a já jen pouhý sluha. Možná mám vysoké postavení ale o královninu ruku jsem se přeci ucházet nemohl. Byla tak dokonalá. Byla pro mě všechno. Byla...ale už není. Vzala si jed a tím se usmrtila. Mnoho lidí u dvora si myslí, že jí někdo otrávil. Ale já vím, že to byla sebevražda. Mluvil jsem s ní před tím, než to udělala. Neustále mi vyčítala, že zde memá nikoho blízkého. Že jí chybí láska. Mamítal jsem, že má mě a ona mi odpověděla: "Ty jsi zde abys mi pomáhal vládnout. Já chci někoho, kdo mě bude mít opravdu rád!"
"Ale, já, totiž... mám tě rád! A když tak moc toužíš po lásce, tak proč sis nikoho nenašla?" zeptal jsem se jí.
"Protože ti co si mi nabízel, chtěli jenom vládnnout!" křičela.
"Madison, prosím tě uklidni se a běz spát!" neměl jsem už na další hádky nervy.
"Ty, ty...tak se zabiju! Pochop, že já nežiju ale přežívám!" brečela jako dítě.
"Běž si lehnout!" poručil jsem jí.
"Jsem tvá královna a ty mi nemáš co poroučet! Ale dobře, půjdu a zabiju se!" práskla dveřmi, stejně tak jak to včera udělala Emily. Nechal jsem ji. Myslel jsem, že jen přehání a druhý den bude vše jako dřív. V bělostných šatech mě přivítá má milovaná královna s úsměvem na tváři, si sedne vedle mě na snídani a já se jí budu moct omluvit, že jsem na ni křičel. Tak to ale nebylo. Ráno byla mrtvá a můžu za to já! Zabila se kvůli mě. Jsem zodpovědný za její smrt.
Najednou jsem zapoměl, že muži nebrečí a dal průchod svím citům. Nezozví se, jak moc mi je to líto. Už se nikdy nedozví co jsem k ní cítil. Nikdy...

18.Pohled Emily

22. srpna 2012 v 15:48 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
Dívala jsem se na své skrvavené ruce. Z očí mi padaly narudlé slzy. Přede mnou ležel mrtvola se zakrytou tváří, podle postavy jsem poznala, že je to mladý muž. Jako bych byla myslů zbavená, jsem namočila ruce ještě hloub do jeho krvavé rány a na strom, který stál opodál jsem jeho krví napsala jediné slovo: Nezapomeň!
Trhla jsem sebou. Ležela jsem na své postely, ve svém prostorném pokoji. Jen sen. Nic jiného, jem pouhý sen. Proč zrovna já musím mít takové noční můry, které navíc nedávají smysl? Pomalu jsem vztala s postele a šla ke svému kosmetickému stolku, abych si alespoň učesala vlasy. Natáhla jsem ruku pro kartáč a vykřikla hrůzou. Na mé ruce bylo pár kapek čerstvé krve. Rychle jsem si krev z ruky smyla. Co to má znamenat? To už je po druhé, co se mi zdál sen, ve kterém se něco stalo a já pak z toho měla část na sobě. Minule jsem se brodila řekou a ráno jsem pak měla mokrou noční košily. Měla jsem chuť křičet.
"Lil, spíš?" ozvalo se ze dveří.
"N-ne, pojď dál Michelle," pokoušela jsem se nedat najevo co se mi právě přihodilo.
"Máma mi to povolila!" objala mě má kamarádka sudička.
"Počkej, co ti povolila?" nechápala jsem.
"Ty děláš jako bys nevěděla! Vyrůst s tebou přeci!" šťouchla do mě.
"O čem to jako mluvíš?!" obořila jsem se na ni.
"Budeme dospělé! No není to super?" plácla sebou na mojí postel. Vyběhla jsem ven, protože se mi zdálo, že je na chodbě moc povyku.
"Em, to je super nápad!" volala na mě už z dálky Poly.
"Nemusím čekat až budu dospělá, a hned se můžu stát profesionální hudebnicí!" zatleskala ale to už se ke mě tlačil Berry.
"Když teda budu dospělej, tak si můžu vybudovat diskotékovej klub! Dáš mi na to prachy, že jo?" poprosil mě.
"Ne," zavrtěla jsem překvapeně hlavou. I když jsem neměla tušení o čem to mluví, tak vím, že dávat mu peníze není zrovna nejlepší nápad.
"Já ti budu v klubu hrát tu nejtvrdší muziku!" nabídl se Thomas.
"Jóóó!" plácnul si s ním Berry. Nechápavě jsem se na dívala.
"Je princezna ochotna zestárnout za těchto podmínek?" zaklepal mi na rameno komoří. On požádal rodiče mích kamarádů, aby nechali své děti zestárnout. On to udělal pro MĚ. Neudržela jsem se a padla mu okolo ramen.

17. Pohled Rodericka(královského komořího)

21. srpna 2012 v 13:00 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
"Princezno! Počkejte," křičel jsem na ni,ale nebylo mi to nic platné. Emily má prostě svou hlavu. Ještě s ní budou potíže.
Při pohledu na stůl, na kterém se leskli slzy, které před chvílí uronila, se mi jí ale zželelo. Je tak podobná Madison, mé první královně. Ona byla také jako mladá tak tvrdohlavá! Když nastoupila na trůn, nechala úplně překopat zákony. Tehdy mi nebylo ani dvacet let. Vzpomínám si, jak zakázala hony na zdravá zvířata. Ona milovala všechno živé, ať už zvířata nebo roztliny. Nechala posázet barevnými květy, i vysokými stromy téměř celou říši. Na zámku nechala volně pohýbati spousty koček a psů. Z každé komnaty byl slyšet zpěv ptáků, kteří si poletovali kde se jim zachtělo. Po zahradě poklusávali jednorožci a poletovali pegasové. Ale proč vlastně mluvím v minulém čase? Emily na tom nic nezměnila, právě na opak, vše schvaluje. Je stejně citlivá, ale snaží se chovat jako rebelka. Však jsem dnes vyděl jak se oblékla! I když, Madison se také oblékala o něco méně než nakazovala dvorní etiketa. Lehké, dlouhé šaty, zdobené jediným zlatým páskem, které nosila téměř denně, se pro ženu s tak vysokým postavením nehodily. Jsou obě stejné, jenom ke každé cítím něco jiného. Emily je jako má dcera. Rozpustilé dítě, které tohle vše bere jako hru. Teda zatím. Jednou se ze zlobivé princezny stane moudrá královna. Kdyby si jen nechala poradit a nevrhala se do každého rozhodnutí tak bezmyšlenkovitě! Nejhorší je, že když si něco usmyslí, tak s ní nikdo nehne. Proto se bojím, že odmítne vykonávat všechny královské povinnosti, dokud jí neslíbím, že ji zestárnout nenechám. To je ovšem věc, kterou slíbit nemohu. a však něco udělat musím. Myslím, že se bojí, že přijde o ty své přátele, co nám dělají v hradu nepořádek. Já bych se jich rád zbavil, mám li býti upřímný. Již dvakrát vytopili koupelnu, a dokonce jsem narazil na obraz slavného vévody, kterému některý z jejich kamarádů přimaloval, nesmyvatelnou tuží do vlasů mašli a dívčí naušnice. Uznávám, že jsem toho vévodu neměl rád, či spíše jsem ho nenáviděl, ale zrovna radost jsem z tohoto incidentu neměl. Proto bych byl rád, kdyby se zase vrátily do školy, kam odmítli chodit, protože prý musí pomáhat své kamarádce princezně na zámku. To je tada vážně pomoc! Ale vyhodit je odsud nemohu, kvůli Emily. Teď je stejně největší problém, jak jí přesvědčit k tomu, aby dobrovolně zestárla. Obyvtelé Nortlendu se bouří, že jim má vládnout třináctilétá dívka. Sir Edvard, má zítra přijet, aby jí nějak šetrně řekl, že jestli nezestárne, tak nemá počítat s jeho vojskem. Jak jí mám ale k čertu přesvědčit!
Tu mě ale něco napadlo. Něco geniálního. Můžu zabít dvě mouchy jednou ranou. Nechat zestárnout Emily a zároveň se zbavit těch asi dvaceti pubertálních děcek. Sednul jsem si ke stolu, vytáhl adresář a napsal dopis rodičům všach těch jejich přátel.

16.Pohled Emily

21. srpna 2012 v 12:13 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
"Diano!" volala jsem na svou kamarádku, která mě právě nechala samotnou s Berry týmem.
"Emily, jestli se bojíš duchů, můžeš si jít lehnout k nám, John má postel pro pět lidí, nějak se smáčknem," nabídl mě Matt.
"Ne, děkuju," obvrátila jsem se a vyběhla na chodbu. Jak si s těmi třemi poradí Michelle, to už mi bylo jedno.
Ve svém pokoji jsem si lehla do postele, ale spát se mi nechtělo. Po pěti minutách čučení do zdi, jsem vztala a šla za Dianou. Doufám, že jí neprobudím. Jenže, na chodbě, už byla všechna světla zhasnutá. Přitiskla jsem ruku ke zdi a pokoušela se nahmatat Dianiny dveře. Netuším jak se mi to podařilo, ale nejak jsem je nemohla najít.
"Hledá, princezna něco?" dotkla se mého ramene silná ruka. Trhla sem sebou. Předemnou stál široký muž, menší postavi, v županu. V ruce držel miniaturní lucerničku. Zamžourala jsem a zjistila, že ten muž je vlastně komoří. Trochu jsem si oddychla. Nemám sice ke komořímu nejlepší vztah(může si za to sám, pořád mi říká, co mám a nemám dělat) ale děsí mě míň, než ti velcí hromotluci, co mají dávat pozor na moji bezpečnost.
"Nemohla jsem spáti a tak jsem se rozhodla navštíviti, svou přítelkyni lady Dianu, která jisti také bdí," řekla jsem co nejzdvořileji.
"Vaše jasnost, by měla odpočívat,čeká ji návštěva šlechtice sira Edvarda z Liliputánie," připoměl mi.
"A nemohl by přijet někdy jindy?" zaprosila sem.
"Ale sir Edvard, měl přijeti již včera, ale vy jste jej požádala aby vás svou milou návštěvou poctil až nyní," zavrtěl hlavou komoří a víraz v jeho obličeji říkal jediné:"Ani náhodou!"
"Zajisté, přijmu ho tedy, v kolik má přijet?" povzdychla jsem si.
"Krátce před obědem."
"A je vám znám důvod jeho milé návštěvi?" zeptala jsem se.
"Sir Edvard říká, že chce jen moci spatřiti svou krásnou královnu, ale jsem přesvědčen, že má i jiné úmysli," sklopil zrak.
"Myslíte politické záležitosti?"
"Vlastně ano, i když ne tak docela," kousnul se nervózně do rtu. Takhle jsem ho ještě neviděla.
"Smím vědět o jaké záležitosti se jedná?" vytušila jsem co udělá. Buď se na mě usměje a doporučí i spánek, v tom případě se jedná o nějákou prkotinu, nebo mě vezme do své kanceláře a to už je vážné.
"Pojďte prosím se mnou," mávnul rukou směrem ke schodišti. Hrozně jsem toužila sjet dolů po zábradlí, ale před tímhle chlapíkem s koňským obličelem, sem se neodvážila. Ve třetím patře byli pouze kanceláře, přijímací místnosti, pár salonků a pochopitelně koupelny. V kanceláři komořího, bylo nespočet skříní s popsnými šuplíky a několik knihoven. Komoří mi pokynul, ať si sednu a začal hledat něco v jedné z knihoven. Otevřel jednu knihu, podal mi ji a ukázal na obrázek uprostřed.
"Ví vaše jasnost, co je to za květinu?" zeptal se. Duhová květina s tmavozelenými listy vypadala jako živá.
"Odborný název neznám, ale říká se jí květina času," pochlubila jsem se, se svími znalostmi.
"A ví k čemu se tato květina používá?"
"Její pil se dá použít v rituálu dospělosti," přikývla jsem. Nedokázala sem pochopit kam tím směřuje. Z jeho očí jsem vyčetla vyděšený víraz. Něco se mi bojí říct.
"Vaše jasnost je dítě," polkl. Dítě! Si dělá srandu, ne? Jak mi může říct do očí, že jsem dítě? A jak to k čertu souvisí s kytkou na zestárnutí lidí? Najednou mi to došlo. Já jsem tak pitomá!
"To neuděláte!" prudce jsem zavřela knihu a praštila s ní o stůl.
"Vísosti, tohle není problém, jako když jste odmítala korzet, hrát na harfu, vyšívat nebo dlouhé šaty. To všechno se dalo tolerovat ale zestárnutí je vaše královská povinnost!" rozhodil rukama komoří.
"Proč? Proč musím být princezna já? Proč ten tytul nedáte někomu jinému?" zavzlykala jsem a utekla z jeho kanceláře.
A já si myslela, že nakonec budu alespoň trochu šťastná! Že si zvyknu na život plný povynností. Na život s přáteli. A teď? Nedovolí mi ani prožít si nejhezčí léta svého života. Tiskla jsem si k sobě polštář a zkropila ho hořkými slzami.

15. Pohled Diany

17. srpna 2012 v 18:57 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
"Někdy vážně mě štveš," zaječela jsem na Johna, který mi právě zabouchnul před nosem. Naštvaně jsem si sedla na jeho postel. Proč, mě musí tak záměrně ignorovat? Pohladila jsem přehoz na jeho posteli. Já se vždycky zamiluju do úplnýho magora. Cítila jsem jak mi vlhnou oči, ale nerozbrečela jsem se, protože John mi za slzy nestojí.
"Dianu jsi tu?" otevřely se dveře.
"Ahoj Lili, co Matt?! zeptala jsem se.
"Nestojí za nic," mávla rukou.
"Stalo se něco?"
"Nevím, zničeho nic se začal chovat divně, co John?" zajímala se.
"To samí, kluci jsou na houby," povzdechla jsem si.
"V tom s tebou plně souhlasím," zasmála se.
"Ani nevím, jestli přijde, aby si se mnou zaspíval, spíš bude zachraňovat Matta," pohodila jsem vlasy.
"Kašli na něj, pojď dolů," pobídla mě Lili.
"Já nevím, víš jak párty nesnáším," vykrucovala jsem se.
"Ty chceš aby si John myslel, že jsi z něho tak na větvi, že se ani bez něj nepůjdeš bavit?" dala ruce v bok.
"Máš pravdu, tu radost mu neudělám," přisvědčila jsem. Podívala jsem nejdřív na ni a potom na sebe. Lil na sobě měla černé, šaty, těsně pod koleny(což by na zámku vůbec nosit neměla, zde se schvalují jenom dlouhé šaty), ozdobené velikou růžovou mašlí, růžové boty na vysokém podpadku a ve vlasech stejnou mašli jako v pase. Ruce jí zdobili luxusní rukavičky, kterým ustřihala prsty, a cinkající náramky. O make-upu radši nemluvit. Křiklavé oční stíny a nánosi řasenky, ke dvorní etiketě určitě nepatří. Já se oblíkla, celkem normálně.
"Hele Lili, už tě viděl komoří?" rýpla jsem do ní.
"Ten chlap mi nebude mluvit do mého stylu oblékání," zavrtěla hlavou. Usmála jsem se.
"Asi toho budu litovat ale, vybereš mi něco na sebe, Em?"
"Jóóó!" vykřikla, popadla mě za ruku a táhla do mého pokoje, tedy do pokoje, který sem od ní dostala. Hned zamířila do mé skříně a začala se v ní prohrabovat. Na všechny šaty se hrozně mračila. Až po chvíly se jí na tváři vykouzlil úsměv. Z šatníku vytáhla šaty, ktrých už jsem si jednou všimla, a s hrůzou je zandala až úplně dozadu.
"Tyhle jsou super!" hodila je po mě.
"Tyhle?" zděsila jsem se. Šaty byly třpitivě modré s širokou, krátkou sukní.
"Běž se oblíknou a vem si k tomu tyhle boty," vrazila mi do ruky stejně třpitivé boty na vysokém podpadku.
"Nic proti třpitkám, ale není to až moc?" zeptala jsem se.
"Budou ti moc slušet," dostrkala mě k šatně. Nakonec jsem si na sebe ty šaty oblíkla. Vždyť jsem jí slíbila, že mi šaty může vybrat. Nebylo to zas tak zlé, jenom mě z pohledu na ně bolely oči.
"Moc hezký, ještě tyhle rukavičky," podala mi svoje svoje modrozelené rukavičky s, jak jinak, ustříhanými prsty.
"Uf, už toho lituju, takhle bych se nikdy neoblíkla," povzdechla jsem si, ale to už mě začala dělat dva pošahané culíky. Ještě mě nalíčila a párty mohla začít. Je pravda, že jsem teď mezi ty šíleně zmalované holky ve spodní místnosti, lépe zapadala.
Párty, proběhla docela dost dobře. Nezpívala jsem sice s Johnem, ale hrůzostrašný duet s Lili, byl taky fajn. Vypila jsem asi skleniček coca coly, protože nám třináctiletým byl zatrhnutý alkohol, takže se nikdo ani nezranil.
Šla jsem spát strašně pozdě, asi tak o půlnoci. Konečně jsem myslela, že usnu, když tu se najednou ozval hrozný křik. Popadla jsem svůj meč a vyběhla na chodbu, kde už stála Emily s lukem a toulcem plný šípů.
"Nevíš co to bylo?" zeptala jsem se jí.
"Šlo to z pokoje Johna," pokrčila rameny.
"Jasně, takže se ten inteligent ZASE kouká na horor, přex křišťálovou kouly a my se strachujeme zbytečně," povzdechla jsem si. Křik se ale ozval znovu.
"Holky. slyšíte to? Berry, Matt a John, hrozně ječí!" přiřítila se k nám Michelle s kudlou, plně připravena chránit Berryho.
Když zařvali po třetí, vydali jseme se jim říct, ať toho nechají a jdou spát. Emily zaklepala na dveře. Nikdo neotvíral, jenom kluci ZASE zaječeli. Začala jsem bušit do dveří, jediné co jsem však slyšela, bylo poho pouhé a zoufalé: "Néótvíréj!!!"
To už se do dveří pustila i Michelle. Mlátila do dveří jako pominutá.
Otevřel nám vyděšený John se zavřenýma očima a nůžkami s kulatou špičkou, se kterými divoce mával.
"Johne!" obořila jsem se na něj. Pomalu otevřel jedno oko. Nevím co si myslel, že je za dveřmi, ale když nás uviděl, nasadil svůj pohodoví, frajerský pohled.
"Ahoj krásky, bojíte se strašidel?" zamachroval. To je takovej * * *(dejte průchod své fantazii)!
"Můžete se stišit? My se snažíme usnout!" obořila se na něj Lili.
"Ale vy to nechápete! Já mám v posteli strašidlo!" zaslechla jsem tichý a vyděšený hlas, zpod Johnovi peřiny.
"A já doufala, že se oběsil," protočila oči Emily.
"Taky že, jo! Ale bohužel za ruku, takže jsem ho musel celou noc odstřihávat! Právě proto, jsem si s nemohl tebou s zaspívat," zatvářil se provinile.
"Takže tys ho odatřihával, jo? Šest hodin v kuse?" vybouchla jsem.
"Ano!" přikývnul. Dál už jsem nemusela nic slyšet, práskla jsem dveřmi, a nechala Em s Michelle, ať si to vyřeší sami. Takže super, nejenom, že mě záměrně ignoruje, ale dokonce my i lže!

Kdybych tehdy věděla, že mi říká pravdu!

14. Pohled Johna

8. srpna 2012 v 17:58 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
"Johne? Jsi tu?" zaklepal kdosi na dveře.
"Jsem," odpověděl jsem.
"Můžu dál?"
"Jasně," usmál jsem se, jelikož jsem poznal hlas. Do mého pokoje vztoupila Diana v krásných zelených šalech.
"Hezké šaty," pochválil jsem ji.
"Děkuju," začervenala se.
"Jak to jde Mattovi?" zeptal jsem se jí.
"Po tom co jsi odešel, ho uviděla Lili, naštvala se, že Matt machruje a srovnala ho se zemí," vysvětlila mi. Hrozně jsem se leknul.
"Neřekla mu doufám nic ošklivýho?" zamračil jsem se.
"Jenom to, že je nula a, že s ním zpívat rozhodně nebude," mávla rukou.
"Jenom!?!" rozčilil jsem se. Kdyby jenom věděla, jak moc je Matt náchylnej k sebevraždám! Nikdy se sice nezvládne zabít, ale už mockrát si nechtěně ublížil. Když se zkouší utopit, voda ho odnese hrozně daleko a pak nemůže najít cestu domů. Když se pokouší otrávit, namíchá si zpoustů jídla dohromady, protože je přesvědčen, že kombinace kyselé okurky a zmrzliny je zabijácká, a pak ještě tejden zvrací. Pravidelně se oběšuje za nohy, ne za krk, jelikož mu to přijde bezpečnější a visí hlavou vzhůru celé hodiny, než ho někdo odstřihne. Víte kolik se mu nahrne mezitím do hlavy krve(slovo mozek nepoužívám záměrně)?
"Tak promiň, ale snad kvůli tomu nespáchá sebevraždu," rozhodila rukama Diana.
"To ho neznáš," hrnul jsem se ke dveřím.
"Nechoď za ním, Emily se mu už šla omluvit," postavila se mi do cesty.
"Aby nebylo pozdě! Jak si asi myslíš, že ho Lili bude odřezávat ze stromu, nebo mu držet hlavu nad záchodovou mísou, aby nepozvracel tu mramorovou podlahu? Já v tom mám letitou praxi!" odsunul jsem ji.
"Takže mě zase necháš, ať si zpívám s Billym? Zase půjdeš radši zachraňovat Matta?" okřikla mě. Zastavil jsem se. Ruku jsem měl položenou na klice. Diana ke mě přišla a sundala ji.
"Lili to zvládne," ujistila mě.
"Dobře, půjdeme radši trénovat tu písničku," přikývnul jsem.
"Ten kluk, patrně v uších špunty má..," zazpívala Diana. Usmál jsem se. Ona vždycky zpívala krásně. První sloka nám šla krásně.
"Ty," ukázala na mě.
",já si blízko jsme, pořád však tak vzdálení," zaskuhral jsem a podíval se na svá kopyta, kam jsem si napsal jak zní refrém, který jsem neuměl.
"Jseme jak oheň a déšť," zasmála se Diana. Asi si všimla, co jsem měl na kopytech napsáno. Vlastně tam stála jen jedna jediní věta:
OPAKUJ PO NÍ, BLBE!
"Jak oheň a déšť," přidal jsem se.
"Někdy vážně mě štveš."
"Někdy vážně mě štveš, ale zlost je stav co dlouho netrvá," zazpívali jsme společně.
"Jsme Venuše a Mars."
"Jak Venuše a Mars," opakoval jsem poslušně po ní.
"Jsme horko a mráz."
"Jak horko a mráz, ale ladíš s každou písničkou co znám! A tak stejný cíl mám dál!"poškrabal jsem se ve vlasech. Co následuje teď? To už se mi na kopyta nevešlo.
"Chce prostě vždycky na vrch mít," pobídla mě.
"A já chci jenom hudbou žít, trvá si na svém jenže já se nezměním," vzpoměl jsem si. Šlo nám to hezky. Už jsme zpívaly druhý refrém, zrovna jsem po ní zopakoval "jak oheň a déšť", když jsem zaslechl podezřelé zvuky.
"Ale ne, Matt!" podíval jsem se z okna. Můj kamarád změnil metodu věšení se. Tentokrát se pověsil za levou ruku.
"Musím ho jít odstřihnout," popadl jsem nůžky, a vyběhl ven.

"Johne, to je dost, že jdeš, už mě bolí ruka, odvaž mě, ať se můžu oběsit znovu" vítal mě už z dálky.
"Neboj se, mám nůžky," uklidňoval jsem ho. Moc se mi to ale nepodaři, jelikož dostal histerický záchvat.
"Ne Johne, nůžky ne! Neumíš stříhat," ječel a kopal nohama kolem sebe.
"Klid Matt, trénoval jsem na své Barbie," úspěšně jsem se vyhýbal kopancům.
"Myslíš tu Barbie bez vlásků?" zeptal se.
"Přesně tu! Dělal jsem jí super účes..."
"Já nechci být plešatej!" vřískal.
"Neboj, já se nikdy nepředceňuju, vzal jsem si nůžky s kulatou špičkou, ty pro děti od dvou let, s nima se nic ustřihnout nedá," popadl jsem provaz na kterém vysela Mattova ruka a začal jsem pižlat provaz. A představtesi, za dvě a půl hodiny se mi podařilo zlikvidovat jeden vlásek! No nejsem borec? Po čtyřech hodinách se Matt zeptal: "Hele, nechceš mě radši odvázat? Bude to rychlejší."
"Vždyť už to skoro mám," zamračil jsem se.
"Ano, už skoro máš druhej vláseček ze dvou milionů," povzdychnul si. Za šest hodin jsem to vzdal, zahodil nůžky a během deseti sekund ho rozvázat. A protože už byla tma, a nám byla zima, šli jsme si lehnout, každý do svého pokoje.

Konečně se mi podařilo usnout. Spím a spím a něco slyším. A to něco bylo děsivé mlácení na dveře. Obul jsem si všechny čtyři pantofle, vzal si svůj župan(jediné oblečení, které jsem ochoten nosit) a šel otevřít. Do mého pokoje vběhnul Matt a drze zamířil do mé postele.
"Matte! Já jsem unavenej, šest hodin v kuse jsem tě odstřihával od stromu a ty mi teď zabereš postel?" dal jsem ruce v bok.
"Můžu spát dnes tady? Měl jsem zlej sen," zalezl pod mou peřinu.
"Ale sem se nevlezeš!"
"Jakto? Máš postel pro pět lidí!" opáčil mi.
"Ano, ale já jsem kentaur, víš kolik potřebuju místa?"
"Prosím!!! Zdálo se mi, že mám v pokojíčku strašidlo, které mě chce sníst," klepal se.
"To ovšem mění celou situaci! Takovéhle noční můry! Nemůže se to strašidlo dostat i ke mě, že ne?" lekl jsem se.
"Doufám, že ne, kdyžtak budeme volat o pomoc, holky nás zachrání," ujistil mě Matt. Trochu jsem si oddechnul. Náhle se však ozvalo další zaklepání.
"To je to strašidlo!" vykviknul Matt. S hrůzou jsem otevíral dveře. Naštěstí tam stál jen Berry.
"A-ahoj, ssslyšel jsem vás mluvit o nějákém s-strašidlu a trochu se bojím, jít do svého pokoje. On je až na konci chodby a já se právě vracím z párty..," začal.
"Nemusíš nic vysvětlovat, naprosto ti rozumím, pojď si lehnout ke mě, však mi se nějak smáčknem," pozval jsem ho a on s radostí zalezl pod mou peřinu za vyděšeným Mattem.
"A jak to strašidlo vypadalo Matte?" zeptal jsem se vyděšeně.
"Bylo velký," zatřásl se.
"Áááá," zaječeli jsme s Berrym. Moc nás to vylekalo.
"A chlupatý," pokračoval.
"Áááá," objal jsem Berryho.
"A mělo velký drápy," dokončil.
"Ááááááááááááááááá!!!" vřískaly jsme všichni tři. Najednou někdo začal strašně mlátit na dveře.
"Jdu otevřít," vztal jsem a pomalu se plížil ke klice.
"Neotvírej!" prosili mě Matt s Berrym. Bušení zesílelo.
"Musím, jinak mi rozmlátí dveře, ale nebojte, nedáme svou kůži lacino! Kde mám ty nůžky s kulatou špičkou?"
"Ne Johne, ublížíš si," pověsil se na mě Matt.
"Zvládnu to," ujistil jsem ho a pomalu otevřel dveře.

13. Pohled...?

8. srpna 2012 v 17:58 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
Třináctou kapitolu kvůli jejímu nešťastnému číslu, raději přeskočím a její obsah přendám do čtrnáctéUsmívající se.

12. Pohled Matta

7. srpna 2012 v 21:48 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
Seskočil jsem spokojeně ze stromu. Takže mě přece jenom Lili miluje! Ale projistotu jsem si tam nechal svůj provaz, co když budu v blízké době chtít skoncovat se životem?
"Emily? Zvládneš slíst z toho stromu?" zeptal jsem se jako zprávný gentleman, při pohledu na boty na podpadku, které se válely na zemi.
"Css, pochopitelně!" urazila se a skočila dolů. Nestačil jsem se divit.
"Tak to pardon, já nevěděl, že máš praxi," omluvil jsem se, protože aby dopadla takhle perfektně, to prostě musela trénovat roky!
"Skočila jsem ze stromu poprvé v životě," povzdychla si.
"To si děláš srandu! Já už od pěti let skáču ze stromu a nikdy jsem nedopadnul, přesně na chodidla bez jedinýho zaškobrtnutí! A to jsem měl vždycky pevný boty, zato ty jsi bosa! Jak jsi to dokázala?" řekl jsem naštvaně.
"Jsem dokonalá od přírody," pohodila vlasy a začala si nazouvat boty na jehlách. Já to vážně nechápu! Ta holka je vážně apsolutně dokonalá! Ze všeho má jedničky, skvěle kreslí, maluje, vyšívá, jezdí na koni, děti jí zbožňují, rozumí zvířatům, šplhá na stromy, šermuje, střílí z luku... je vlastně něco, co neumí? Pomalu mi začalo klesat sebevědomí. Jak jen by se domně mohla zamilovat taková holka? Když je navíc princezna! Může mít kohokoliv, tak proč by si vybrala zrovny mě? Jsem její praví opak. Mosím domů jenom pětky, nerozeznám akvarel od voskovky, jehlu si vždycky zabodnu do ruky, popřípadě někomu vypíchnu oko, než se ráno vyškrábu na koně, je večer, děti si myslí, že jsem strašidlo, zvířata mě vždy pokoušou, na strom vylezu, jen kdyš se jdu pověsit, o meč se vždy ošklivě poraním, u luků likviduju tetivu... je vlastně něco co umím? Upřímná odpověď? Ne, jsem prostě hrozně nemotornej.
"Existuje vůbec něco v čem dokonalá nejsi?" obořil jsem se na ni. Chtěl jsem to podat jako lichotku, ale asi jsem zvolil moc hrubej tón.
"Prosím? Tak se nemusíš hned vztekat! Jsi moc urážlivej!" našpulila pusu.
"Já a urážlivej? Jak to jako myslíš? Víš jak mě žere ta tvá dokonalost!" vybalil jsem na ni. Kdyby nebyla tak dokonalá, možná bych měl šanci.
"Můžeš toho laskavě nechat!" urazila se.
"Ne!" rozhodl jsem se, že si teď kleknu a řeknu jí ještě něco důležitého.
"Možná jsem tě měla nechat ať se pověsíš," otočila se ke mě zády a utekla pryč.
"Počkej Emily! Já tě..," rozběhl jsem se za ní.
"Neběhej za mnou!" zakřičela.
"...miluju," zašeptal jsem ale už mě neslyšela. Dobře, že jsem si nechal na tom stromě ten provaz. Alespoň mám co večer na práci.

Jak svět vypadá?

3. srpna 2012 v 18:44 | Lucy |  Jiné...
Ekválie je vlastně útes plující vzduchem. Není to tedy kulatá země(nakonec bude, ale nepředbíhejme), jako naše planeta. Kolem Ekválie se nachází spoustu dalších menších ostrovů, samostatných zemí. Na každém žije nějáký speciální druh obyvatel, např. v Nortlandu mluvící medvědi, v Liliputánii skřítkové a zvonkové víly. Z jednoho ostrova na druhý se dostanete:
a)vzdušnou lodí- nejčastěji vyrobené v Nortlandu.
b)na kouzelném zvířeti- na drakovi nebo pegasovi, popř. několika pegasech zapřažených v kočáře.
c)máváním vlastními křídly- pokud jste ovšem víla.
Úplně malinkaté ostrovy bývjí majetkem šlechticů, kteří na nich podnikají.

Toto jsou základní informace, které byste měli vědět o Ekválii. Brzy přidám obrázek pro lepší představu.

11. Pohed Emily

3. srpna 2012 v 18:15 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
Za pět minut je pět hodin večer a začíná oslava. Mám na sobě černo-růžové šaty a ve vlasech obrovzkou mašli. Maškarní začne až za tři hodiny, takže si zatím můžu oblíknout do čeho chci. Sklouzla jsem se dolů ze zábradlí a ani jsem si nenatloukla, což je vážně umění, jelikož mám pokoj ve čtvrtém poschodí a oslava je v přízemí. Když jsem vešla do místnosti, párty byla v plném proudu. Závěsi byli zataženy a jediné osvětlení byla disco koule. Na pódiu stál Thomas s kytarou, Elis hrají na bicí a... Matt? Nevím o co se to pokoušel, ale vypadal jako podnapilý. Jenom doufám, že to není pravda a ničeho se nenapil.
"Tuhle píseň věnuju Emily, naší krásné princezně!" vykřikl a začal vydávat strašné zvuky. To má být zpěv?
"Tak co, neměla jsem pravdu?" strčila do mě Diana.
"Co to s ním sakra je?" nechápala jsem.
"Chová se přirozeně," usmála se. Jenom jsem koukala s otevřenou pusou. Matt tam skákal jako šílenec.
"Dobře, políbím Berryho, ale vrať ho do původního stevu," poprosila jsem ji.
"Když políbíš Berryho před ním, bez udání důvodu, tak se vrátí do původního stavu sám, to ti slibuju," odpřísáhla mi Diana.
"Emily, pojď si se mnou zazpívat!" pobídl mě Matt. Pomóóóc!!! S normálním Mattem klidně, ale s tímhle? S mamachrovaným frajírkem? Však já mu to natřu! Ten se bude divit!
"S tebou?" zasmála jsem se a vylezla na pódium. Ti srazím hřebínek!
"Jo, však já vím, že všechny holky touží zazpívat si se super Mattem," vychluboval se.
"Všechny? To sotva!" pohodila jsem vlasy, "Notak holky přihlašte se, pokud chcete zpívat s touhle nulou!"
Nikdo nezvednul ruku. Holky se na sebe jenom zmateně podívaly.
"Aha, tak co na to říkáš super Matte?" mrkla jsem na něj.
"Ale Lili, já myslel..," začal.
"Tak proto! Tys myslel! Matte dám ti jednu radu do života-nedělej to co nezvládneš. Tím myslím abys nemyslel," odrovnala jsem ho. Jenom zakroutil hlavou a utekl pryč. Asi jsem se dotkla jeho ega.
"Takže, když je ten frajer pryč- Kdo chce rozjet párty?" zaječela jsem.
"Jááá!!!" odpověděli všichni.
"Ok, takže předávám velení Berrymu. Berry, pojď nahoru!" zavolala jsem na něj.
"Už jdu!" ozvalo se ze zadu. Za pár vteřin už se ovšem na pódium škrábal skřet ve svítivě žlutém obleku. Na přivítanou jsem mu vlepila pusu na tvář, čímš jsem taky splnila úkol. Pak jsem jenom seskočila do publika a nechala se přenést až k Dianě, která na mě nevěřícně koukala.
"No, teď si ho teda setřela," pochválila mě.
"Díky, já vím, jenom jestli jsem to nepřehnala," kousla jsem se do rtu.
"Hele, já si o něm vždycky myslela, že je blb, ale jestli se ti líbí, tak si právě od sebe totálně odradila," pokrčila rameny.
"To asi jo, víš co? Půjdu se mu omluvit a vysvětlit mu, že mě jenom naštvalo to jeho machrování," rozhodla jsem se.
"Běž, běž, ale vrať se brzo, já to tady nějak přežiju, však víš jak nesnáším párty," povzdechla si.
"Neboj to bude rychlí," slíbila jsem jí a vyběhla ho hledat. Nebyl ani v přízemí ani v prvním patře, v druhém taky ne a dál už se my nechtělo. Ty schody jsou vysoký. Ale přesto jsem zkontrolovala ještě další dvě patra. Nic. Zkusila jsem zahradu ale taky tam nebyl. Chtěla jsem se jít ještě podívat do stájí a druhé části zámku, když jsem něco zahlédla na stromě.
"Matte? Jsi tam?" zeptala jsem se.
"Ne!" ozvalo se. Ach, jo. Sundala jsem si boty, protože s podpadky se leze na strom špatně. A já si pochoptelně vzala ty nejvyšší podpadky, co jsem u sebe ve skříni našla. Vyhoupla jsem se na větev a lezla za ním. Seděl tam a v ruce svíral provaz.
"Matte!!! Ty ses chtěl oběsit?" lekla jsem se a málem spadla dolů.
"Jo," přikývnul.
"Promiň, jestli je to kvůli mě. Já jenom nesnáším frajírky, co si o sobě moc myslí. Chtěla jsem tě srovnat, abys toho nechal," omlovala jsem se.
"Já, bych se asi stejně neoběsil, jsem srab, nedal bych to," povzdechnul si.
"Slíbíš mi, že už se o sebevraždu nikdy nepokusíš?"
"To ti nemůžu slíbit, co když se mi někdy v budoucnu bude chtít skočit ze skály?" zamračil se.
"Matte!" okřikla jsem ho.
"Promiň, slibuju, že se nebudu pokoušet o sebevraždu, pokud k tomu nebudu mít vážný důvod," ujistil mě.
"No, to jsem vážně o dost klidnější," protočila jsem oči.
"Nevrátíme se zpět na párty?" navrhnul.
"Dobře, ale už nebudeš zpívat! Nic ve zlím ale nedá se to poslouchat," požádala jsem ho.¨
"To je jedna z mála věcí, které ti můžu slíbit," usmál se, nechal provaz provazem a seskočil ze stromu.