Chceš uskutečnit své sny? PROBUĎ SE!

1.Pohled Emily

29. července 2012 v 23:09 | Lucy |  1. Díl- Až vyrostu budu královnou!
Byl to den jako každý jiný. Ráno jsem uslyšela to otravné zakokrhání našeho kohouta, což mi připomnělo, že máme povinnou školní docházku a já musím vstávat. Zajímalo by mě, kdo takovouhle hloupost vymyslel. Kdybych já byla královna, hned bych školu zrušila. Vyškrábala jsem se z postele a doklopýtala k zrcadlu. No, to zas vypadám! Natáhla jsem se po hřebenu a pokusila se rozčesat rozcuchané vlasy. Taky bych mohla jít jednou do školy trochu upravená. Vzala jsem si na sebe modré šaty, modré boty a vše doplnila modrými náramky. Pak jsem si to rozmyslela a všechno změnila na zelenou. Nakonec jsem nebyla spokojena ani s tímhle modelem a vzala si zase na sebe to, co jsem měla na sobě jako první. Kydla jsem si na obličej pořádnou vrstvu make-upu a vyšla ze svého pokoje. V jídelně jsem si sedla na židli a čekala, že mi rodiče něco naservírují přímo pod nos. To se ovšem nestalo. Že by už byli v práci?
"Lilííí!!! Máma tu nénííí!" zaslechla jsem křičet svou mladší sestru. Vzápětí se vyřítila ze dveří a padla mi kolem krku.
"Adel, nevyšiluj," pokárala jsem ji a šla do kuchyně připravit nám svačinu. Na nástěnce, kde si máma věší recepty, jsem našla vzkaz, psaný nejspíš hodně narychlo.
Museli jsme si s tatínkem někam skočit, ve spíži máte svačinu.
Ve spíži jsem doopravdy našla dva rohlíky se šunkou. Jeden jsem dala Adel a druhý jsem si zabalila do tašky.
"Ségra, zvládneš dojít do školy sama?" zeptala jsem se jí.
"Csss, no jasně," řekla uraženě.
"Rozhlídnout, když půjdeš po silnici, nebavit se s cizíma lidma a můžeš vyrazit," vyšoupla jsem ji ze dveří i přes její námitky, že škola začíná až za půl hodiny.
Sama jsem si šla ještě lehnout. V noci jsem se moc nevyspala. V poslední době mám takové divné sny. Nejčastěji v nich vidím padat malého kentaura z útesu. Trochu mi připomíná Johna, mého spolužáka. On je kentaur. Sedí vedle Diany, mé nejlepší kamarádky. Myslím, že se Dianě líbí. Vůbec ji nechápu. Ona jakožto čistokrevná elfka si může z kluků vybírat, ale jí se líbí jenom ten polokůň. Převrátila jsem se na bok. Najednou jsem neležela na své posteli, ale utíkala lesem. Zastavila jsem se až nad hlubokou propastí. Byla to stejná propast jako ta, kam spadl malý kentauří chlapeček. Za mnou se pohnulo křoví. Pomalu jsem se otočila, spatřila rudě svítící oči a... probudila se. Celá zpocená jsem si utřela čelo a podívala se na hodiny. Ale ne! Za pět minut zvoní na hodinu! Popadla jsem tašku a rychlostí blesku se hnala z domu do té mučírny.
I když jsem měla obrovské spoždění, vpadla jsem do třídy bez učitele. Moji spolužáci právě hráli hru zvířecí zvuky, takže by si člověk myslel, že je spíš v zoo. Rychle jsem se posadila vedle svého souseda Billyho, který si právě hrál s šípem, který natřel na růžovo.
"Čau, kde je úča?" zeptala jsem se ho.
"Úča nepřišla," pokrčil rameny.
"A proč je ten šíp růžovej?"
"Protože růžová je in," vysvětlil mi. Billy byl vždycky trochu zženštilej. Nosil dlouhé bloňďaté vlasy a jeho nejoblíbenějšími barvami byla světle modrá a růžová. Taky se víc bavil s holkama.
"Ještě tam můžeš udělat kytičky," navrhla jsem mu. Můj nápad se mu ale moc nelíbil.
"Ty vůbec nečteš módní časopisy! Hitem měsíce jsou puntíky," ukázal na svou světlounce modrou košili, kterou pošil bílými puntíky.
"Jo tak to promiň, tak si tam udělej tečky," protočila jsem oči a šla za Dianou, která se jako jedna z mála nezúčastnila té dětinské hry.
"Ahoj," pozdravila jsem ji.
"Ahoj, kdes byla tak dlouho? Na, vyzkoušej mě z numidyky, dneska máme psát test," podala mi svůj sešit.
"Sakra, já se neučila!" vzala jsem jí ho z ruky a dívala se na písmena, která mi nedávala smysl.
"Tak jak se řekne, omeleta?" zeptala jsem se.
"Bzryrgn," odpověděla bezchybně. Jak jen si je to schopna zapamatovat? Zkusila jsem ještě dalších pár slovíček a všechny mi byla schopna vyhláskovat. Otráveně jsem položila sešit na lavici a představila si učitelku, jak mi píše do žákovské obrovskou kuli. Nemohlo by se něco stát, abychom se dnes neučili? Třeba by mohla učitelka onemocnět. Nebo vůbec nepřijít. Nejspíš teď mají nějakou poradu a ta by se mohla protáhnout až do třetí hodiny kdy test máme psát. Najednu mně někdo přikryl oči. Nemusela jsem ani moc přemýšlet, kdo to je.
"Michelle," povzdychla jsem si a sundala si z očí její ruce.
"Jakto, že mě vždycky poznáš?" zafňukala moje kamarádka sudička.
"To je jednoduché, nikdo jiný, tak hloupý fórky nedělá," zasmála jsem se. Podívala jsem se na Dianu. Nějak podezřele se usmívala. Otočila jsem se a pochopila proč. Za námi stál John, který vláčel za ruku Matta.
"Ahoj," zamrkala na Johna Diana, ale ten očividně nejevil zájem.
"Ahoj Lili! Tady Matt s tebou chce mluvit," popostrčil Matta před sebe. V břiše mě začali šimrat motýlci. Jestli je tady nějákej pěknej kluk tak je to Matt..
"Já jsem ti chtěl jenom říct, že ehm, mám na ruce stejně prstů jako na noze," řekl mi.
"Jo, já taky," řekla jsem nezaujatě. Čekala jsem něco lepšího. John mu něco zasičel do ucha a odtáhnul ho pryč. Co to jako mělo znamenat? Dělá si ze mě srandu?
Do třídy vletěla učitelka v podobě sovy (je to zvěromág). Rychle jsem se vrátila do své lavice, stejně jako zbytek třídy a postavila se. Učitelka nabrala lidské podoby a řekla nám ať se posadíme. Ve tváři měla pochmurný víraz. Něco se stalo.
"Královna zemřela," polkla učitelka. Všichni zmlkli. Nikdo se neodvážil ani pípnout. I když se nezajímám o polityku, pochopila jsem, že tohle bude docela problém. Královna neměla dceru ani syna, dokonce ani manžela. Taky byla jedináček.
"A co bude dál?" ozvalo se do ticha. Byla to kouzelnice Ania.
"Oznámily nám, že dědic je. Prý je to nějáká třináctiletá dívka, jako vy, ale já tomu moc nevěřím," zavrtěla učitelka hlavou.
"Já slyšela, že je to pravda. A že ona neví, že je princezna," přihlásila se Elena, zvonková víla.
"Jo, prý normálně chodí do školy," přidal se Chris.
"Takže to může být i někdo z nás," napadlo Flover. Všichni jsme se na sebe zmateně podívali.
"To je hloupost," řekla jsem potichu sama sobě. Ale zázraky se prostě občas dějí.

Celou hodinu jsme se museli modlit za naší zesnulou královnu. Jasně, je mi jí líto ale není to přehnané? Z druhé hodiny taky nic nebylo. Už se blížila třetí. Doufám, že ten test psát nebudeme, nechci dostet zase špatnou známku. Do třídy vztoupila učitelka. Je to stará, ošklivá a hrbatá čarodějnice.
"Posaďte se miláčkové, dejte si mezi sebe hromádky, napíšeme si testík," zakrákala. Ale ne!
"Billy, umíš to?" zašeptala jsem.
"Mám tahák," zamával s malým papírkem.
"Když mi budeš radit, dám ti svou svačinu," začala jsem s uplácením.
"Tak jo," přikývnul. Super, nedostanu pětku a ještě se zbavím svačiny! Učitelka nám rozdala papírky a začala dyktovat slovíčka.
"Omeleta..."
No, to je to co zrovna nevím.
"Billy!" šťouchla jsem do něj.
"Já si napsal jinou lekci!" zafňukal. Tak teď by se musel stát doopravdy zázrak.
Něškdo zaklepal na dveře.
"Kdo nás tu ruší při testíku!" otvírala učitelka dveře. Když ale otevřela, pusa jí spadla dolů. Do třídy vztoupily tři stylově oblečení muži. Všichni se dívaly do třídy, jako by někoho hledali. Náhle jeden z nich vykřikl.
"To je ona!" ukázal na mě.
"Já?" nechápala jsem co pomě chtějí.
"Slečno, já jsem královský komoří a vy pojedete s námi," hluboce se uklonil a podal mi ruku.
"Proč?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Komoří vyndal s kapsi obrázek a ukázal na malou holčičku, asi dvou letou. Ten obrázek jsem už někde vyděla.
"Jste to vy?"
"Ano, ten obrázek máme v albu, jak jste ho získal?" vytrhla jsem mu ho z ruky. Postupně z kapsi vytahal asi 15 obrázků na kterých jsem byla já.
"Vaše matka a váš otec je ráno přinesli k nám na hrad, princezno Emily," zandal je zpět do kapsy.
Moji spolužáci okamžitě klekli na zem. Princezno... to není možné.
Já nemůžu být princezna. Než jsem se ale vzpamatovala, seděla jsem v kočáře a jela na Ekvalius. Odtáhli mě pryč od přátal a budou po mě chtít strašné věci. Donutí mě chodit na soudy, hrát na různé hudební nástroje, pořát se usmívat, jíst pávy... ale správný optimista ve všem hledá něco dobrého. Třeba to, že si dneska rozhodně tu písemku z numidyky nenapíšu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mysticoracle mysticoracle | Web | 14. prosince 2012 v 18:38 | Reagovat

Ten popis tvého fantasy světa je vážně hezký... :-) Aspoň si nenapíše tu písemku z numidyky :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama